Zase přišlo léto, zase jsem hledala tip pro aktivní strávení dovolené a zase jsem skončila na stránkách CK Alpina. Tentokrát mi padl do oka zájezd Toskánsko na kole, ale zároveň jsem si říkala, že by nebylo špatné tuhle volbu s někým probrat. Kdo by pro tuhle diskuzi byl lepší než hlavní průvodce Rob ze zájezdu Provence na kole 2012?
A tak jsem Robovi napsala mail, jestli náhodou Toskánsko na kole nebude pod jeho velením. Odepsal mi, že Toskánsko nejede, ale že jede na "ladící" zájezd do Auvergne ve Francii připravit tento zájezd pro příští sezónu a bere mikrobus lidí, kteří s ním projedou naplánované trasy a zájezd doladí. Zároveň mi napsal, že je volné poslední místo a tak jsem na nic nečekala, ještě ten den poslala přihlášku a 16.8. 2013 nasedla do "alpiňáckého" mikrobusu mířícího do sopečné krajiny Auvergne.
16.8. 2013 - CESTA
Podle posledních instrukcí před cestou byl odjezd ze stání č. 26 autobusového nádraží Zvonařka v 16h a sraz hodinu před odjezdem. Já jsem do Brna z Chocně dorazila okolo 12, abych měla dostatečnou časovou rezervu, kdyby si pro mě ČD připravily překvapení ve formě zpoždění či výluky. Cestování vlakem s kolem má vždycky něco do sebe, ale když se k tomu přidá velká krosna a ve druhé ruce malý batoh do autobusu (a na kolo), je to vážně zážitek. Na nádraží v Brně z vlaku doslova vypadnu, ale naštěstí nepřišel nikdo a nic k úhoně.
Na Zvonařku dorazím okolo tři čtvrtě na 3 a za chvíli začínají přijíždět další lidi. Někteří bez kola, někteří s kolem. To, že někdo kolo nemá, mě nijak nepřekvapí, protože mi Rob psal, že v kempu budeme spolu s pěší variantou zájezdu do Auvergne, kterou už má Alpina zmapovanou a v katalogu. Nervózní začínám být ve chvíli, kdy příjíždí zhruba pátý cyklista s celoodpruženým kolem. V podstatě v té chvíli se dá skupinka lidí na stání č. 26 na 3 skupiny: 1) pěšáci, 2) zhruba 5 "bikerů" s "celopérem" a 3) já s červenou čistokrevnou silničkou Author 3300.
Přijíždí velký autobus a ukáže se, že ve stejný čas jako "kolaři a pěšáci" do Auvergne odjíždí "kolaři a pěšáci" směr Bosna a Hercegovina, což i vysvětluje to maximální odpružení jejich dopravních prostředků. Poté co odjede autobus do Bosny a Hercegoviny, přijíždí autobus pro "pěšáky" do Auvergne a zhruba o půl páté se objevuje "alpiňácký" mikrobus pro náš "ladící" zájezd. Z mikrobusu vyskakuje jako vždy optimisticky naladěný Rob a v tu chvíli mi je jasné jedno: DOVOLENÁ ZAČÍNÁ.
Po přivítání mi Rob bere batoh a míří k mikrobusu, kde začíná velké představování s ostatními "ladiči". Zájezdu se zúčastní i Petr, kterého jsem potkala na zájezdu do Provence. Je to velmi aktivní důchodce, který by podle klasických měřítek dokázal na kole uhnat i profesionálního sportovce (a pravděpodobně nejen na kole) a ještě by u toho dokázal fotit a pak by svůj výkon zhodnotil slovy: "Já jsem jel/šel na pohodu." Dál se seznamuju s od pohledu symatickou Janičkou, která bude na zájezdu do Auvergne v pozici pomocné průvodkyně a která nás každého vybaví plastovým kelímkem s výborným růžovým vínem, jež nám poskytne něco jako "teleport" do Francie. Poté si potřásám pravicí s Michalem a jeho synem Míšou, dál se Šárkou a nakonec s Liborem a Hankou. Rob s Janičkou zalezou do vleku a nakládají s nejvyšší opatrností naše kola.
Podávám Robovi svojí silničku.
"Prosím tě, ještě jí chvíli přidrž.", říká mi Rob ve chvíli kdy je kolo umístěno v šikmé kolejnici.
Chytám kolo za sedlo.
Rob bere malé pásky a přichytává přední a zadní kolo: "Ono než se to takhle přichytí, tak to kolo může vypadnout. Většinou se nic nestane, ale lidi jsou pak...!", nedokončí větu. Nutno podotknout, že ji ani dokončovat nemusí:-).
Naložíme kola a bágly, nasedáme podle zasedacího pořádku do mikrobusu. Já sedím vedle Michala a Míši na zadní trojsedačce vpravo. Za volant si sedá Rob a opouštíme Zvonařku. Mikrobus hrká (na D1 to totiž jinak nejde) směrem na Prahu, kde zhruba na 50. kilometru uvízneme v pořádné zácpě.
Když v ní "visíme" zhruba půl hodiny, někdo navrhne, jestli si nemáme objednat pizzu rozvozem.
"A co jim řekneme?"
"Pizzu na 50. kilometr na dálnici D1 do "alpiňáckého" Volkswagenu transporter."
Naštěstí zhruba po 50 minutách se ze zácpy dostaneme a pokračujeme po dálnici přes Prahu na Plzeň.
Zhruba okolo 9 zastavujeme na benzince. Vystupujeme, vylézáme a vypadáváme z mikrobusu, každý podle svých možností a protahujeme nohy, záda a vůbec děláme takové ty obvyklé věci, co se na pauze po cestě dělají. Zhruba po čtvrt hodině nastupujeme a spanilá jízda pokračuje. Každý se snaží najít ideální polohu pro spaní, vedle mě se na trojsedačce uprostřed za jízdy vymění Míša s Michalem. (Míša už měl dost spaní s hlavou zaraženou v sedačce před sebou.) Jeho táta problém umístění hlavy vyřeší s elegancí člověka životem poučeného, když si ve spaní položí hlavu na moje rameno:-).
Zhruba po hodině se probere a omlouvá se. "V pohodě!", říkám v polospánku a zapírám si svojí hlavu o okno.
Během cesty se změní řidič, Rob se vystřídá s Janičkou a bez větších problémů (až na občasné protesty Volkswagenu) přejedeme Německo a přes Francii míříme ke zvedajícím se kopcům Auvergne.
"Ne, nikdo neříkal "válecí" dovolená!!!":-)
17.8. 2013 - PŘÍJEZD A ÚVODNÍ DEN
Už během cesty bylo jasné, že do cíle naší mikrobusové cesty dorazíme brzy. Proto Rob na větší zastávce na benzince sloužící k rannímu "zkulturnění" navrhuje, abychom nejeli rovnou do kempu, ale ještě předtím udělali zastávku na hradu Murol.
Návštěva tohoto hradu byla původně plánována na den "královské etapy" (druhý den na kole), ale Rob prozíravě zavelí k návštěvě hradu v den příjezdu, protože:
1) stejně nás do kempu nevezmou dřív než ve 2 (bylo půl 11)
2) den s "královskou etapou" bude i tak dost nabitý a návštěva hradu by tudíž musela být provedena "v poklusu"
3) jiný plán na vyplnění času než se dostaneme do kempu stejně nemáme
Všichni s Robem souhlasí a tak náš mikrobus míří na parkoviště pod hradem.
Rob s Janičkou zůstávají u auta a rovnají různé materiály s natištěnými cyklotrasami, my ostatní míříme po zpevněné cestě nahoru k hradu s tím, že je potom u Volkswagenu vystřídáme.
Docházíme ke krásnému hradu a studujeme ceny. Cedule na panelu před hradem hlásí:
- adulte (dospělí): 6,30 euro
- enfant 5 - 12 ans (děti od 5 do 12 let): 5,20 euro
- enfant 3 - 4 ans (děti od 3 do 4 let): 3 euro
Spolu s Liborem a Hankou prohlédneme a nafotíme hrad a pomalu se vracím na parkoviště. Po cestě potkáváme Roba s Janičkou, které u mikrobusu už vystřídal Michal s Míšou.
Těsně po druhé se všichni opět sejdeme u auta, nasedáme a míříme do kempu.
Camping Le Pré Bas, ležící přímo na břehu jezera Lac Chambon u městečka Chambon-sur-Lac, vypadá velmi idylicky a čistě a dá se v něm najít vše, na co si člověk může pomyslet (bazén se skluzavkou, přístup k jezeru, čisté sociálky,...). Je v něm oddělená část mobilhomů a část pro stavění stanů. Požadavek mobilhomů se vyplňoval již v přihlášce na zájezd.
Z naší skupinky "kolařů" mají mobilhome sjednaný akorát Hanka s Liborem, kteří tím pádem musí chvíli čekat než přijedou "pěšáci" autobusem spolu s průvodci, kteří ubytovaní do mobilhomů organizují. My ostatní zatím stavíme stany. Dohodneme se, že v kempu zabereme jen 1 "parcelu" pro stany, aby zbylo dost místa pro pěší část zájezdu.
Já stavím stan na trávu, ale jeho levá část částečně zasahuje už na hlinitou (a značně kamenitou) zem, kde je zatloukání kolíků pravé požehnání. Snažím se tam kolíky "narvat" bez co nejmenší úhony, zkouším i zašlápnutí nohou, ale všechno je marné.
Moje snažení zpozoruje Rob: "Nechceš na to zatloukání sekyrku?"
"Jéé, máš? No úžasný, díky moc."
Další chvíle bušení do kolíků sekyrkou, která potom putuje k Šárce, která je na tom se zapichováním kolíků dost podobně.
I přes použití sekyrky nejsou kolíky mého stanu v zemi tak, jak bych si přála, ale snad vydrží...a vzhledem k tomu, že stan stojí hned vedle zaparkovaného transporteru s vlekem, tak to spíš vypadá na hodně odlišné starosti, co se stanu týká, než nekvalitně zatlučené kolíky:-).
Mojí domněnku vzápětí potvrzuje Rob: "Neboj, já ti ty kolíky párkrát přejedu a ty pak budou držet jedna radost."
"Jo, jo, já vím, až mě to bude mrzet, viď?":-)
Po postavených stanů vybalujeme batohy, každý svým způsobem. Někdo tvoří úhledné komínky, někdo zase nepřehlednou hromadu uprostřed stanu. Prostě vše ve stylu rčení: "Pořádek je pro blbce, inteligent zvládne i chaos!":-)
Zalezlá ve stanu vrším svojí hromadu a slyším Robovo: "Můžete, prosím, na chvíli ven?"
Vylézáme ze stanů a Rob nám každému podává desky a 7 eurofolií. Poté každý vyfasujeme pro každý den 2 - 3 varianty tras, ke každé z nich mapu, profil a itinerář. Na profily radši nekoukám, stačil mi pohled z okna mikrobusu, abych věděla, že rovina tu fakt není.
Po rozdání mapek bereme plavky a ručníky a míříme na koupačku k jezeru. Mezi kempem a pláží je sofistikovaná branka, na které se musí zmáčknout 2 tlačítka zároveň, aby se z kempu nedostalo k vodě dítě. Směrem od vody do kempu se zase zadává kombinace čísel a písmen.
Voda jezera je čistá, dno zpočátku písčité, ve větší hloubce je cítit bahno, ale pro nás s výškovým průměrem 165 je to věc, ze které nás hlava bolet nebude:-).
Sedíme na břehu jezera a povídáme si.
Rozebíráme kola, kondičku, kopce,... a Rob nás opakovaně varuje, ať počítáme s tím, že si na kole pěkně zašlapeme.V tu chvíli mi do oka padne vodní šlapadlo: "Takže tím chceš vlastně říct, že rovinky se tady trénujou jenom na šlapadle na jezeře, viď?"
Všichni lehnou smíchy a Rob ze sebe jen vyrazí: "Jo, to je přesný."
Na 7 je nahlášená večeře, proto se okolo tři čtvrtě začínáme zvedat a míříme ke stanům pro ešusy a lžíce. Při večeři je domluven "breefing" s táborem "pěšáků" o půl 9 na břehu jezera.
Zhruba v 8 vyráží náš stanový tábor "kolařů" na okružný pochod okolo jezera. Cesta je trošičku delší než jsme čekali, takže na schůzku dorazíme zhruba o čtvrt hodiny déle. Každý nafasujeme plastový kelímek a do něho buď růžové nebo červené víno podle vlastního přání. Pak už jen sedíme a povídáme a po náročné cestě (sice hlavně ale nejen pro řidiče:-)) jdeme všichni brzo spát.
18.8. 2013 - ETAPA první
Lac Pavin - Lac Chauvei - Le Picherande - La Tour d'Auvergne - Le Mont Dore - Col de la Croix Morand - Chambon sur Lac (Varennes)
84 km
1500 m kumulovaného převýšení
Ráno vstáváme těsně před 7, vyspaní do růžova se pomalu přesouváme k umývárnám a každý se probouzístylem sobě vlastním. Na půl 8 na nás čeká snídaně, která je pro nás "kolaře" s kuchařkou Martinou domluvena o půl hodiny dříve než pro "pěšáky". Po snídani se začínáme připravovat na první etapu. Je rozhodnuto, že všichni pojedeme delší variantu z obou možností.
V půl 9 nasedáme do mikrobusu, který nás s Robem za volantem a Janičkou coby navigátorem veze do výchozího bodu prvního výletu, jímž je sopečné jezero Lac Pavin, kam přijíždíme těsně po půl 10. Vyndáváme kola z vleku a nasazujeme zpět sedla, která jsme kvůli přepravě sundávali. Nastavujeme optimální výšku sedla a nastává úvodní focení (nás, jezera, kol,...), poté nasedáme na své dopravní prostředky a sjíždíme dolů k jezeru. Moc dlouho se tu nezdržujeme, protože etapa bude dlouhá a pokračujeme směr městečko Le Picherande. Po cestě do tohoto městečka po mírném stoupání odbočujeme a zpevněnou cestu k jezeru Lac Chauvei, které rovněž nafotíme a Rob mi na mapě a GPSce ukáže, kde se sejdeme. Chce totiž "zmapovat" terénní cestu okolo jezera, kde bych si to na silničce vážně vychutnala.
Instrukce jsou jasné: vrátit se na silnici, odbočit vlevo a na křižovatce odbočit vpravo směr Le Picherande.
Po krásné hladké silnici, jaké v Čechách nejsou, v pohodě dojedu na křižovatku, kde odbočuju vpravo, poté začínám po levé straně silnice vyhlížet odbočku, ze které se vynoří moji spolubojovníci. Jednu takovou najdu a začínám čekat...
Zhruba po čtvrt hodině začínám být lehce nervózní, nasedám na kolo a jedu po silnici dál. Ta se začíná zvedat a po straně skal míří k městečku. Z těchto míst je nádherný rozhled, a proto aplikuju metodu "Jeníček a Mařenka" a rozhlížím se po skupince cyklistů. Po chvilce je zahlédnu, sice ne moc daleko ale zato hluboko pod sebou. Dojedu po silnici do městečka a čekám u odbočky, která odpovídá směru, odkud by se mohli vynořit.
Vynořuje se Petr a říká: "Pojeď tudy, mají nějaký defekt na kole a pojedeme dál spodem."
Sjíždíme z kopce se šíleným sklonem a vzápětí uvidíme cyklisty a Roba, který něco spravuje na Šárčině kole. Potom všichni hromadně nasedáme na své oře a jedeme po dolní silničce dál (podél silnice hlavní). Když po chvíli narazíme na křižovatku, odbočujeme vpravo nahoru do velmi prudkého stoupání, které nás zavede na malé náměstíčko městečka Le Picherande, kde zrovna probíhá slavnost.
Zatímco Janička a Rob nabírají mapy a materiály v místním infocentru (Office de Tourisme), my ostatní se snažíme ve městě najít vodopády, které by v něm měly být. Nacházíme akorát hřbitov s velkými rodinnými hrobkami, což je v porovnání s pohledem na padající vodu fakt docela rozdíl.:-)
Rob s Janičkou za chvíli přijíždí a upřesňují informaci o vodopádech: "Nejsou tady.":-D
Z Le Picherande pokračujeme do městečka La Tour d'Auvergne s nádherným výhledem, kam přijíždíme okolo půl 1 a dáváme si půl hodiny rozchod.V 1 opět nasedáme na kola a jedeme směrem na Le Mont Dore, nejdřív stoupáním a poté zhruba 2 km sjezdem do města, kde zastavujeme u infocentra. V plánu je dojet na stanici lanovky a vyjet na zastávku Le Station Mont Dore.
V tu chvíli přichází Petr s objevem: "Víte, jak jsme stáli nad sjezdem na té křižovatce? Tak tam byl ukazatel na Le Capucin a to je hora na hřebenovce, na kterou se chceme dostat. Takže bysme ani nemuseli jet lanovkou."
Po chvíli dohadování se rozdělíme. Janička jako jediná plynule francouzsky mluvící jede na lanovku (zjistit ceny, čas,...) a my ostatní vyjedeme 2 km zpátky na křižovatku a zkusíme se na hřebenovku dostat na kolách.
Vyjedeme na rozcestí a pokračujeme, jak jinak než do kopce, doleva, kam směřuje směrovka na Le Capucin. Zhruba po 20 minutách dojíždíme do lanového centra, odkud pokračujeme dál do kopce po rozbité silnici. Není to jen tak obyčejný kopec, je to "děsný krpál", kde v některých místech dokonce kola vedeme. Nakonec se dostáváme do místa, kde silnice končí a odkud vede už pouze cesta.
Michal s Míšou říkají, že dál nejdou a že tady počkají, čehož využívám a přivazuju svojí silničku ke stromu. Pěšky docházíme k ukazateli (ostatní kola vedou s sebou): Le Capucin 0,8 km, Le Station Mont Dore 5,5 km. Vydáváme se směrem na Le Station Mont Dore. Libor jako jediný sedá na kolo a pokračuje dál "kolmo", já, Rob a Hanka ho následujeme "pěšmo". Ujdeme zhruba kilometr a vystoupáme na hřebenovku, odkud je nádherný rozhled a ukazatel na Le Station Mont Dore 4,5 km.
u "ička" usedáme na trávu, doplňujeme tekutiny a čekáme na Janičku, ta příjíždí okolo půl 6. Už všichni pohromadě jedeme směr Besse a čeká nás poslední (a nejhorší) stoupání úvodní etapy do průsmyku Col de la Croix Morand. Stoupání je asi 6 km a na každém kilometru míjíme ceduli s údaji kolik zbývá do konce, aktuální nadmořskou výšku a sklon silnice. Já do stoupání vytvářím tandem s Liborem, párkrát se ho snažím přesvědčit, že bych taky měla chvíli táhnout já jeho.
"Nee, já jsem v pohodě.", dostává se mi odpovědi.
"Joo, tak to ti závidím.", říkám si v duchu a oddychnu si, když se přede mnou objeví cedule: Col de la Croix Morand, alt. 1401 m.
Na kopci čekáme na ostatní, za chvíli příjíždí Petr a zhruba za 10 minut Hanka, začíná nám být docela zima hlavně díky silnému větru. Před námi už je jen závěrečný sjezd do kempu a tak nasedáme na kola a rychle ztrácíme pracně nastoupané metry. Pro první den naštěstí už naposled:-).
Projíždíme Chambon sur Lac a ve Varennes zabočujeme z hlavní silnice doprava podle šipek Camping Le Pré Bas, kde už zbývá jen dojet ke stanům. Když projíždíme okolo kuchyně, kde se v 7 na večeři začínají scházet "pěšáci", dostává se nám udivených poznámek ve stylu: "Jéé, vy jste to stihli?"
Pak už zbývá jen vytáhnout ešusy a hromadně míříme do kuchyňského stanu pro večerní příděl.
Po večeři se zkulturníme a smyjeme celodenní pot, únavu a kolomaz a usedáme k dřevěným stolkům na břehu jezera, kde rozebíráme etapu druhého dne, pijeme a povídáme.
Jedno je jisté, dneska se bude dobře spát.:-)
19.8. 2013 - ETAPA druhá
Lac d'Aydat - Le Saint Saturnin - Olloix - Le Fohet - Le Vernet Sainte Marguerite - Varennes
67 km
1500 m kumulovaného převýšení
Ráno při vstávání nás čeká nepříjemné překvapení. Obloha, na které jsme si rádi zvykli na modrou, je zatažená a dokonce začíná pršet. Tenhle fakt Rob okamžitě operativně a pohotově řeší. plánovaná královská etapa, která se měla jet původně se přesouvá na další den, kdy má být podle předpovědi opět hezky.
Jednomyslně tenhle nápad podpoříme a je rozhodnuto, že:
1) Všichni pojedeme stejnou etapu pod velením Janičky
2) Pojedeme plánovanou 3. etapu od jezera Lac d'Aydat
3) Rob projede "kolmo" a Volkswagenem zbylé 3 etapy (druhou variantu prvního dne a druhou varinantu druhého dne a druhou variantu třetího dne)
Nakládáme kola do vleku, protože jsme předchozího dne dojeli do kempu a auto s vlekem přivezl 1 z řidičů od pěšáků, kteří svůj první výlet rovněž začínali u jezera Lac Pavin.
Ve tři čtvrtě na 9 vyjíždíme transporterem do výchozího bodu etapy. Na parkovišti na břehu jezera Rob zaparkuje transporter, odplachtujeme vlek a vykládáme kola. Zhruba v 10 vyrážíme na další etapu našeho cyklo zájezdu v sopečné krajině Auvergne. Jedeme po hlavní silnici a na prvním kruhovém objezdu pokračujeme prvním výjezdem.
MIIISTAKE!!!
Měl to být až druhý...
Po zhruba 2 km sjezdu, který si všichni užíváme, zastavujeme u krásného kostela. Fotíme a Janička vytahuje GPSku: "Mám špatnou zprávu, jedeme špatně."
Nezbývá nic jiného než otočit kola a kopcem vystoupat zpátky na "kruhák", tam zabočujeme už správně na Rouillat Bas, kde se začíná silnice zvedat a přes Rouillat Haut vyjíždíme na první pořádnou prověrku dnešní cykloformy.:-)
Vyjedeme na kopec, ze kterého je nádherný výhled a poté absolvujeme zasloužený dlouhý sjezd až do Le Saint Saturnin, malého městečka s hradem, kde si dáváme pauzu na oběd a prohlídku města a hradu (v hradu prováděli buď ve francouzštině nebo angličtině).
Sedím se Šárkou ve stínu stromu u restaurace, kde je plánovaný sraz v 1 a kde se pomalu začínají shromažďovat Francouzi na oběd a odpolední siestu. Šárka píše pohledy domů, já koukám do mapy (radši ne na profil:-)).
Zaťukání na rameno a oslovení: "Bonjour.", mě vrací do reality.
Dva Francouzi nás od svého oběda se zájmem pozorují. "Bonjour."
"Vous avez l'eau?" (Máte vodu?), ptá se starší z nich a mává nádobou s vodou, kterou dostali k obědu.
"Oui, c'est beau. Merci beaucoup!" (Ano, to je dobrý. Díky moc.)
Nabízí víno, pak se ale zarazí a s pohledem na naše kola usoudí, že by se nám po víně špatně jelo.
Konverzace ale nekončí: "Bologna?", ptá se druhý Francouz.
"Non, nous sommes a Republique Tcheque." (Ne, jsme z České republiky.) Nechápu, jak ho napadlo, že jsme z Bologně.
"Ok, bonne journée." (Hezký den.), přejou nám, pak jim ale zvědavost nedá a následuje dotaz: "Ou vous allez?" (Kam jedete?)
"Lac d'Aydat.", odpovídám.
Zachechtání a odpověď: "Wow, bon courage!" (Hodně štěstí.)
Super, to není dobrý znamení.
"Merci, au revoir." (Díky, nashledanou.)
"Au revoir.", odpovídají a když o chvíli později už všichni hromadně projíždíme kolem restaurace, vesele na nás mávají, ale neřekla bych, že nám závidí.:-)
Nejspíš opravdu nezáviděli, protože hned jak vyjedeme z města, silnice začíná stoupat. A nestoupá pomalu. A nevypadá, že by někdy měla přestat stoupat.
Jedu vepředu, za mnou Libor a Míša s Michalem. Za chvíli už jen Libor, který říká: "Já pojedu chvíli vepředu."
"Jeď, jeď.", říkám mu a on nasazuje takové tempo, že se mezera mezi námi podstatně zvětší.
Kopec asi 4x vypadá, že už končí. Hlavně ve chvíli, kdy na chvíli vjedeme na rovinku a za zatáčkou následuje kopeček dolů, jenže netrvá dlouho, Zhruba po 10 m kopec nahoru pokračuje závěrečným "zalamovákem".Vjíždíme do města Olloix, kde před sebou vidím Libora, jak zastavuje na lavičce pod stromy.
Dojíždím k Liborovi: "Tak ten byl výživnej, co?"
"Joo, taky jsem si ho užil. Fakt dobrý."
"Mě přišel snad horší než všechny ty kopce včera a to je etapa pro odpočinkový den."
"No, na odpočinkový den je to fakt docela soda."
Sedám si vedle něj na lavičku, odpočíváme a čekáme na ostatní.
Postupně dojíždí Petr, Míša, Hanka, Michal a Janička se Šárkou. Chvíli si orazí a pokračujeme dál. Pokračujeme jak jinak než do kopce. V Olloix, když jde někdo na nákup byť jen na náměstí z dolního konce města a něco zapomene, tak si nejspíš sakra rozmyslí, jestli mu stojí za to jít znovu. Nikdy jsem neviděla, že by se v 1 městečku dalo nastoupat tolik výškových metrů:-).
Z Olloix pokračujeme směrem na Le Fohet, poté krátkým sjezdem a stoupáním do Monne a odtud už jen mírným stoupáním do Le Vernet Sainte Marguerite. Za Le Vernet stoupání pokračuje už jen chvíli a na směrovkách se začíná objevovat cíl naší etapy Chambon sur Lac, resp. Varennes.
Sjíždíme z kopce a podle šipek je Chambon sur Lac rovně, ale silnička vede i doprava. S Liborem a Hankou projedeme rovně. Volání.
"Vraťte se. Do kempu je to kratší doprava."
Vracíme se na křižovatku a nastává debata.
Janička říká, že by z Le Vernet Sainte Marguerite měla vést ještě jiná cesta než po hlavní a měla by vést údolím a vypadá to, že se na tu cestu dostaneme, když na křižovatce, na níž stojíme zahneme doleva.
Jsme na zkoumacím zájezdu, proč bychom se nevrátili.
Michal s Míšou míří rovnou do kempu, protože chtějí otestovat kempový bazén.
My ostatní sjíždíme z prudkého kopce do údolí kolem skal, za zatáčkou se vynoří sýrová farma, kterou projedeme a dostaneme se do stoupání, na jehož konci už stačí jen překonat jednu terénní nerovnost a budeme znovu u kostela v Le Vernet Sainte Marguerite.
Dojíždím na lavičku ke kostelu a spolu se mnou Libor a Petr. Za chvíli se objevuje Hanka a já dostávám sms od Janičky, že jí spadl řetěz a zasekl se mezi převody, ať klidně jedeme. Rozhodneme se, že jsme tu všichni spolu a že počkáme. Janča za chvíli přijíždí, ale nemáme Šárku.
Po dalším čekání se rozhodneme, že ostatní pojedou do kempu a já se vrátím na jedinou křižovatku, na které byla šance, že by Šárka uhnula jinam. Zahnu na křižovatce, ale i tak se za chvíli objevuju na hlavní silnici, po které jsme ten den už jeli, pokračuju do Saignes a až tady by se cesty rozcházely. Pochybuju, že by Šárka špatně zatočila na křižovatce, kterou jsme už jednou absolvovali a na které je přímo název cíle naší cesty. Volám tuhle zprávu Janičce a domluvíme se, že na ně počkám.
Společně pokračujeme po silnici směrem na kemp a proti nám se blíží "alpiňácký" Volkswagen s Robem za volantem. Jede k Lac d'Aydat pro vlek, který tam ráno nechal. Ptáme se ho, jestli je Šárka už v kempu. Říká, že ne, ale je možné, že se minuli.
Projíždíme Beaute le Froid, kde se koná slavnost a v zatáčce stojí asi 5 koní s jezdci. Projíždíme kolem cedule Col de la Croix Morand OUVERT. Do tohoto průsmyku jsme vystoupali předchozí den, tudíž nezbývá než doufat, že ho nebudeme muset vyjet celý znovu. Po zhruba 2 km stoupání přijíždíme na křižovatku, kde už jsme včera byli a je jasné, že cesta do kempu už bude jen klesat:-).
Znovu profrčíme sjezdem až do kempu, kde u stolu v "kuchyni" se Míša s Michalem.
"Ahoj, je tu už Šárka?", ptám se.
"Ne, není."
Přijíždí Libor, Hanka a Petr. Za chvíli se objevuje Rob s transporterem a vlekem.
"Šárka tady není. Nevolala ti?"
"Ne nevolala, tak snad je v pohodě."
Za chvíli zvoní telefon. Volá Janička, že jí volala Šárka, že se ztratila a chce, aby pro ní Rob dojel.
Odpojujeme vlek a Rob zahajuje záchrannou operaci.
Naštěstí jsou i se Šárkou zhruba za půl hodiny zpátky.
"Tak jsem Šárku svezl 5 km z kopce.", směje se Rob. No, hlavně, že je v pohodě.:-)
Zapíjíme další etapu a míříme na večeři.
Po večeři vznáším návrh na cestu kolem jezera. Za prvé je dost zima, takže pohyb by mi z "teplotních důvodů" dost bodnul a za druhé v den příjezdu jsme došli do kempu po jakési dřevěné cestě z prken, ale cesta lesem pokračovala dál. Navrhuju proto zkusit jezero obkroužit "proti srsti". Přidává se Michal, Míša, Libor, Hanka a Petr. Šéfové připravují další den a Šárka po psychickém i fyzickém vypětí doslova odpadla:-).
Vycházíme brankou z kempu a zatáčíme po cestě doprava. Široká cesta po chvíli mizí. Doslova. A my narážíme na vodní tok. Zvolíme metodu "přeskoč, přelez, neplavej" a nacházíme místo, kde je řeka nejužší. Pak přeskáčeme přes kameny na druhý břeh a ocitáme se kousek od místa, kde jsme se při předchozí cestě kolem jezera napojili na dřevěnou cestu. No, asi to jinudy fakt nejde.
Jdeme po prknech až na jakýsi výhled na jezero, kde potkáváme Hanku s Petrem, kteří se usídlili na špici výpravy. Já, Libor, Míša a Michal koukáme na jezero, povídáme a vzpomínáme. Zhruba po 20 minutách, kdy už slunce definitivně zapadlo a na cestu opravdu vidět není se naše cesty rozchází. Já s Liborem vyrážíme dokončit okružní cestu a Míša s Michalem se vrací do dřevěné cestě do kempu. Michal nás ještě na cestu vybaví čelovkou s vysvětlením: "Ať někam nespadnete."
Je to zvláštní, ale ve světle čelovky a pár loky slivovice, kterou se Libor na cestu vybavil, se mi ta cesta zdá o dost kratší než v den příjezdu. Jdeme, povídáme, vzpomínáme na Provence a vrcholovou etapu na Mont Ventoux a za chvíli jsme u kempu, kde se znovu shledáváme s Míšou a s Michalem, kteří sedí na lavičkách na břehu jezera. Připojujeme se k nim a povídáme.
Po chvíli se Míša ptá: "Kolik je hodin?"
Koukám na hodinky a informuju ho: "Těsně po půl 11."
"Sakra a to jsem chtěl dneska jít spát brzo."
"To už máš teď jedno."
Debata ještě chvíli pokračuje, ale pak se zvedáme všichni naráz. Zítra nás totiž čeká "královská etapa" a podle toho, jaká je zima, bude snad už zase jasno.
20.8. 2013 - ETAPA třetí (ETAPA "královská")
Chambon sur Lac (Varennes) - Murol - Saint-Diéry - Saurier - Saint-Floret - Chassagne - La Godivelle - Cambains - Besse-et-Saint-Anastaise - Col de la Croix Saint Robert - Chambon sur Lac (Varennes)
119 km
2200 m kumulovaného převýšení
V noci se v půl 3 budím zimou, můj spacák značky Prima, který mi dobře a věrně sloužil dlouhých 13 let, má nejspíš bohužel své nejlepší roky za sebou. Na kraťasy a triko přidávám další vrstvu, mikinu a dlouhé kalhoty a snažím se přesvědčit sama sebe, že teď když jsem takhle nabalená, už mi prostě být zima nemůže.... Byla a jaká...:-(
Konečně je čas vstávat, budík nastavený na mobilu tentokrát ani nepotřebuju, protože zhruba od půl 4 už ráno netrpělivě vyhlížím. Doufám, že bude jasno a to nejen kvůli výhledům.V půl 8 se scházíme na snídani a je rozhodnuto, že se rozdělíme na 2 skupiny podle délky etap.
První skupinu tvoříme já, Libor, Hanka a Petr a pod velením Roba absolvujeme variantu delší, druhá skupina tvořená Michalem, Míšou a Šárkou v čele s Janičkou pojede kratší verzi a protože obě varianty začínají i končí v kempu, znamená to, že transporter s vlekem tentokrát zůstane v kempu.
V půl 9 vyrážíme směr Murol, kde jsme si první den po příjezdu prohlédli hrad, který by byl asi nejzajímavějším cílem a tudíž už se tu moc nezdržujeme a plynule pokračujeme na Saint-Diéry přes krátké zpestření v podobě MTB speciálu, na který mě Rob upozorní, ale dodá: "To sjedeš!"
Sjela jsem, sjeli jsme všichni bez problému:-).
Ze Saint Diéry pokračujeme na Saurier, kde odbočíme z hlavní silnice k hradu, který se krásně vyjímá nad městem ležícím v dlouhém údolí obklopeném skalami. Po obhlídce hradu uděláme osudnou a nejspíš dost školáckou chybu. Místo spořádaného návratu na hlavní silnici na křižovatku, kde jsme opustili poslední ukazatel cyklostezky směr Chassagne, sjedeme po vedlejší silnici na hlavní o kus dál a pokračujeme v původním směru jízdy. V tuto chvíli máme ujeto něco kolem 15 km, z nichž žádný nebyl do kopce ale z kopce, což je v Auvergne skutečnost, která zavání průšvihem.
Jedeme dál z kopce a se vzrůstajícími obavami si užíváme sjezdu, který dřív nebo později prostě musí skončit (a v našem případě spíš dřív:-)).
Po chvíli se na mě otáčí Rob jedoucí vepředu: "Ty jo, to bude kopec jako sviňa!"
Nezbývá než souhlasit.
Přijíždíme do městečka Saint Floret a zkoumáme mapu, protože už dlouho jsme neviděli jakoukoli značku cyklostezky. Z mapy a GPSky zjišťujeme, že díky tomu, že jsme se nevrátili na hlavní silnici, ale sjeli jsme od hradu v Saurier trochu níž, jsme minuli odbočku a zajeli si dohromady zhruba 20 km.
Za chyby se platí!
Platíme i s úroky.
V Saint Floret narazíme na silniční ukazatel, který ukazuje Saurier 3 km a Chassagne 9 km, odbočujeme na Chassagne doleva a začíná kopec, kopec dlouhý a náročný. Ujedeme asi 3 km stoupání a dojíždíme na křižovatku s ukazatelem: Saurier 1 km, Chassagne 9 km.
Pane bože!!!
Chvíli tuhle "novou" informaci (i kopec) "vydejcháváme" a snažíme se sami sebe uklidnit, že to je jen přehmat. No, nezbývá než doufat, že?
Pokračujeme opět doleva a opět do kopce na Chassagne. Slunce svítí, obloha jasná a dokonce nám přeje i vítr, který fouká do zad. Ještě že tak...
Projedeme Chassagne a míříme na La Godivelle, kde je v plánu zastávka u 2 sopečných jezer. Silnice před námi stále stoupá a vypadá to, že už tomu dneska nebude jinak, navzdory tomu se nám díky větru v zádech jede dobře a doufáme, že se to nezmění (ani vítr, ani pocit z jízdy:-)). Po obou stranách pastviny a krásný výhled a my šlapeme směr La Godivelle.
Těsně po vjezdu do La Godivelle odbočujeme nezpevněnou cestou vlevo k prvnímu z jezer, Lac d'en
Z La Godivelle pokračujeme tentorkát v podstatě z kopce na Cambains, kde v místním baru nebo restauraci nebo co to vlastně bylo, zhruba v půl 3 zastavujeme na oběd, kafe, pivo atd. všichni podle svého vědomí a svědomí:-). Ujeto něco přes 70 km a jsme kousek za půlkou. Dneska bude dlouhý den:-).
Naše cesta pokračuje přes kopec do Besse-et-Saint-Anastaise, krásného květinového městečka s historickým centrem, kde dáváme "pauzáka". Rozchod ve čtvrt na 5, sraz a odjezd v 5. Rob se jede podívat do místního hypermarketu nakoupit víno a my ostatní procházíme město. V půl 5 docházím k lavičce, kde sedí Libor a dobrovolně hlídá kola. Sedám si k němu, vyhříváme se na sluníčku, odpočíváme, povídáme a čekáme na ostatní. Okolo tři čtvrtě přijíždí Rob a přidává se k nám "do party". V 5 se u kol shromáždíme všichni a nezbývá než na ne zase nasednout a šlapat dál.
Čeká na nás vyhlídka, kterou jsme zahlédli před vjezdem do Besse a poté vrcholová prémie v podobě Col de la Croix Saint Robert (1451 m n. m.), průsmyk, který se víceméně taky přehlédnout nedá:-). Vyjíždíme na vyhlídku, teda spíš vycházíme, protože asfaltová silnice nevede přímo přes vyhlídku. Kocháme se výhledem a zlanaříme postarší francouzský pár, aby nás zvěčnil na vrcholovou fotografii.
Poté už zbývá "jen" 1 kopec, podle cedulí podél silnice bude mít okolo 5 km a vystoupáme do nadmořské výšky 1451 m n. m. Rob nás ještě na vyhlídce pro jistotu varuje, že pod začátkem stoupání bude odbočka doprava směr náš kemp, ale pokud chceme do průsmyku vyjet, musíme zahnout doleva. Jedu těsně Liborem zdolat poslední stoupání dnešní "královské etapy", když se najednou zhruba 1 km před námi ve stoupání objeví 2 "silničáři" a Libor začíná zrychlovat a mě je jasné, že "je vezme".
Jedu si dál svým tempem a vidím Libora, jak se ke 2 cyklistům rychle přibližuje. Po chvíli francouzské kolaře míjím i já a dojíždím Libora, který poté, co cyklisty dojel, předjel a ujel jim, výrazně zpomalil.
"Já nevím, proč vždycky cyklistu před sebou musím "vzít"."
Na tohle konstatování nemám odpověď.:-)
Dojíždíme na křižovatku, o které se zmiňoval Rob a zatáčíme doleva. Libor čeká na Hanku, která jede osamoceně kus za námi. Stoupám vzhůru a nade mnou se tyčí průsmyk a klikatí silnici, na které jsou vidět odlesky z aut. Připadá mi, že je vrchol strašně daleko....a vysoko.
"Něco je špatně.", říkám si v duchu.
Postupně míjím cedule označující aktuální nadmořskou výšku, procenta stoupání a vzdálenost k vrcholu, které jsou po kilometru podél silnice. Konečně dojíždím k poslední, která výjimečně označuje posledních 500 m k vrcholu a pak už jen míjím ceduli Col de La Croix Saint Robert, 1451 m n. m.
Za chvíli dojede Libor a společně se schováváme za karavan před studeným větrem. Máváme na Hanku, která už kopec taky zdolala a vypadá to, že nás nevidí. Těsně za Hankou přijíždí Rob, který okamžitě zamíří ke karavanu. Už zbývá jen Petr.
Čekáme a čekáme a Petr nikde.
Po zhruba 20 min čekání, které si krátíme povídáním, dojdeme k závěru, že Petr zahnul dole na křižovatce směrem na kemp. Oblečeme na sjezd bundy a těch 5 km, které se v opačném směru zdály téměř nekonečné, sjedeme během chvilky zpět na výše zmíněnou křižovatku, kde tentokrát odbočujeme směrem na Chambon sur Lac. Užíváme si sjezd a dojíždíme na křižovatku, z průsmyku, na který jsme vyjeli při první etapě Col de la Croix Morand. Směrovka ukazuje doprava, čekáme s Robem na ostatní.
S pohledem na ceduli říkám: Ty, Robe, dát na závěr "královské" etapy výjezd na průsmyk, který se jmenuje stejně jako autor etapy, to je vážně stylový!"
"Viď? Taky mi to tak přišlo.", směje se.
Dojíždí Hanka s Liborem a dojíždíme z kopce posledních pár kilometrů do kempu ve Varennes, kam přijíždíme okolo 8 a hned hromadně míříme na večeři, která se tentokrát koná ve společenské místnosti v kempu, protože si Francouzi, kteří měli stany postavené vedle naší "stanové" kuchyně u správce kempu ztěžovali, že je ráno budí cinkání našich příborů a plechových hrnků.:-) Kuchyňský stan Husky zůstal spolu s ledničkami na svém místě dokonce i se stolem a s lavicí, čehož naše skupina "kolařů" využívá a operativně stan přejmenovává na "Hospodu u Huskyho", v níž se po večeří a umytí scházíme na večerní "kulturu".:-)
21.8. 2013 - ETAPA čtvrtá
Mozac - Saint-Hippolyte - Chatel-Guyon - Gimeaux - Combronde - Gour de Tazenat - Chazeron - Enval - Volvic - Mozac
75 km
1300 m kumulovaného převýšení
Nekonečně dlouhá a mrazivostí severnímu pólu hodná noc opět končí v 7, kdy všichni hromadně vstáváme a v půl 8 se scházíme na snídani, tentokrát i se skupinou turistů, kteří vyráží na celodenní výlet a vstávají dřív, což zapříčiní, že naše jindy tak poklidná a v pohodě probíhající snídaně se velmi záhy zvrhne v nemilosrdný boj o čaj, kafe, bagetu i židli a místo u stolu:-).
O půl 9 naskáčeme do Volkswagenu, jenž nás s Robem za volantem odváží do výchozího bodu naší etapy. Já v mikrobusu uplatňuju svůj osvědčený způsob cestování a prakticky usínám ve chvíli, kdy mikrobus opouští kemp. Protože jsem noc strávila "poháněním" času a v mikrobuse sedím za oknem skrz které krásně svítí slunce a já pomalu rozmrzám, musí se mnou Michal po dojezdu do startovního místa pořádně zacloumat, aby mě probral, vystrkal z mikrobusu a mohl sám vystoupit.
Vykládáme kola a vyrážíme na další etapu. Už při večerním briefingu bylo rozhodnuto, že tentokrát delší trasu pojedeme pod taktovkou Janičky. Nebylo k tomu potřeba ani moc času ani moc lidí.
Rob si jednoduše sedl za stůl, podíval se na svojí pomocnici a hlasem, který nepřipouštěl diskuze, řekl: "Zítra jedeš se střelama ty."
Janičce nezbylo než přikývnout.:-)
Nasedáme na kola, chvíli se dezorientujeme v mapě a vyrážíme. Jedeme pod velením Janičky z výchozího města Mozac přes Saint-Hippolyte do Chatel-Guyon, kde míříme do prudkého krátkého kopce typického pro francouzská městečka a příjíždíme k zámku Chatel-Guyon, který nafotíme a poté vystoupáme ještě pár rychle nabíhajících výškových metrů na vyhlídku nad městem s křížem. Protože na vyhlídku vede pouze úzká cestička a na vrchol vedou různě organizované přístupy, každý se na vyhlídku dostáváme jinak. Obloha je jasná a my se kocháme nádherným výhledem. Zhruba po 20 minutách nasedáme na kola, sjíždíme dolů a pokračujeme do města Gimeaux.
Za Gimeaux se naše skupinka jedoucí delší variantu tentokrát pod vedením Janičky odděluje od Michala s Míšou, Šárky a Roba a jak jinak než nahoru a dolů míříme směr městečko Combronde. Tady přijíždíme na malé náměstí, kde usedáme na lavičky a obědváme. Zhruba po půl hodině znovu osedláme naše ohnivé oře, pokračujeme dál a ještě před výjezdem z města zahlédneme v malé restauraci druhou část naší výpravy, kteří také obědvají a podobně jako my neriskují zavření "všeho" kvůli odpolední siestě, kterou každý správný Francouz velmi striktně dodržuje.
Jedeme dál podle ukazatelů na sopečné jezero Gour de Tazenat, na které vede z krásně hladké hlavní silnice odbočka. Podle ukazatele odbočujeme vzhůru doleva a po chvíli dojíždíme na parkoviště pokračujeme dál vzhůru až na vyhlídku na jezero, kde krásný výhled nafotíme a pak sjedeme zpět na parkoviště, odkud zamíříme přímo k jezeru. Projedeme okolo bufetu a přes pláž, pronásledováni občas dosti nechápavým pohledem relaxujících Francouzů, kteří až k jezeru dojeli autem, a pokračujeme dál lesem na druhou pláž, kde já spolu s Hankou, Liborem a Janičkou sedáme do polostínu, Petr pokračuje dál lesem hledat nějakou ideální koupačku. Já a Janička zouváme boty a míříme do vody, která krásně chladí. Jak tak stojíme a boříme se do písečného dna, najednou se odněkud zprava ozve volání. Koukáme a vidíme mávajícího plavce. Vcelku jednoduchou dedukcí usoudíme, že je to Petr, který jel ještě kousek dál a proložil cyklo část částí plavací. Pořádně se zchladíme a za chvíli už zase nasedáme na kola a vyrážíme dál. U jezerního bufetu potkáváme "ztělesněnou pohodu" ve formě našich "ladících" parťáků Roba, Michala s Míšou a Šárku, kteří si užívají svoje svačiny a růžové víno.
Od Gour de Tazenat míříme k majestátné pevnosti Chazeron, kde vjedeme na rozlehlé nádvoří a fotíme. Náš příjezd vyvolá poněkud rozruch ve skupince ve středověkých kostýmech a po chvíli se ozve volání. Otáčíme se po hlase a zjišťujeme, že pochází nejspíš od hradního průvodce, který nám říká, že sami si pevnost prohlédnout nemůžeme, že je to možné leda s prohlídkou a přátelsky, diplomaticky ale zároveň asertivně nás "vypoklonkuje" pryč. Omlouváme se, dáváme se na ústup a fotíme pevnost aspoň zvenku.
Od pevnosti Chazeron frčíme přes Enval do města Volvic známého minerálními prameny a podle něhož se jmenuje i minerální voda. Náměstí máme na dohled, když nám do cesty "vstoupí" značka jednosměrky. Usoudíme, že si jednou zahrajeme na "tvrďáky" a jednosměrku projedeme. Tenhle čin vyvolá přinejmenším údiv u místních obyvatel. Na náměstí si dáváme rozchod a sraz v půl 6. Janička míří do infocentra a my ostatní se rozdělujeme podle vlastních cílů. O půl 6 se spořádaně scházíme u kašny a Janička nás informuje, že místní hrad je otevřený do 6 a že pokud to chceme stihnout, tak musíme vyrazit. Nasedáme na kola a prudkým krpálem míříme směr hrad. Když za 10 minut 6 "dofuníme" k hradní bráně, zjišťujeme, že se dneska asi zavíralo dřív...:-). Vzpomenu si na slogan rodinné dovolené na Korsice "Oni to tak neberou.":-)Fotíme hrad aspoň přes bránu, i tenhle pohled stojí za to. Těsně po 6 nasedáme na kola a míříme do konečného bodu etapy, městečka Mozac, odkud jsme ráno vyjeli a kde už Rob za pomoci ostatních nakládá kola druhé skupiny do vleku.
Naložíme i naše kola, nasedáme do mikrobusu a Rob nás veze zpátky do kempu, kde jako už tradičně vylezeme z autobusu, rychle "vlítneme" do stanu pro ešusy a lžíce a míříme na večeři. Po večeři se jako tradičně zkulturníme a jako tradičně se sejdeme v "hospodě u Huskyho", kde dlouho pijeme a povídáme, povídáme a pijeme.
22.8. 2013 - ETAPA pátá
Coudes - Buron - Saint-Babel - Saint-Julien-de-Coppel - Lignat - Saint-Maurice - La Sauvetat - Coudes
Dnešní noc mě přesvědčila, že asi opravdu nastal čas se s 13-tiletým spacákem značky Prima rozloučit.
Konečně je 7! Nevyspalá a zrmzlá lezu ze stanu a s potěšením zjišťuju, že je opět jasno a že nejspíš bude po celý den i teplo a nejspíš takové, že nás to bude mrzet:-).
Jako každé ráno se scházíme na snídani v půl 8 a v nacvičený čas v 8 nasedáme do věrného Volkswagenu a jedeme do městečka Coudes, odkud se bude začínat tentokrát. Trasa má začínat od mostu Pont sur l'Alier a Coudes, u kterého máme chvíli problém najít místo na parkování. Naštěstí nám francouzská paní poradí, že se dá parkovat v parku na druhém břehu řeky. Nasedáme na vyložená kola a Rob veze Volkswagen na ukázané místo.
Opět dochází k prostřídání velení a dnešní delší etapu opět pojedeme pod taktovkou "velkého šéfa". Začátek etapy ale začínáme společně a hromadně jedeme za první kulturní vložkou dnešní etapy, ke zřícenině nad vesnicí Buron, která, jak už to u zřícenin bývá, stojí na kopci, který, jak už to v Auvergne bývá, opravdu stojí za to.:-)
Naštěstí nádherný výhled i zřícenina nám tu chvilku námahy bohatě vrátí. Vzpomenu si na oblíbenou hlášku taťky: "Bože, to je krása, doprčic, už jednou!!!!"
Kocháme se a fotíme a za chvíli nasedáme na kola a pokračujeme v jízdě.
Následuje rozdělení na 2 výzkumné skupiny a už frčíme přes Saint Babel po krásné poklidné silničce do poutního místa Ancienne Chapelle Saint Julien de Coppel, na které se každý dostává ze společného výchozího bodu po vlastní ose. Libor na svém "vytuněném" kole značky Scott jede nejpřímější "cestou", Hanka s Robem za ním. Petr a já jedeme kolem dokola a já nechávám svojí silničku opřenou ve stínu, tam kde končí poslední náznak cesty a dál už se jeden jen po lehce vyšlapané trávě:-).
Všichni se scházíme nahoře, fotíme každý zvlášť i všichni dohromady a nemůžeme si dost vychutnat krásu zdejších výhledů.
Dál v pohodovém tempu pokračujeme přes Lignat a Saint Maurice do městečka La Sauvetat. Čas nemilosrdně utíká a my zjišťujeme, že na domluvenou dobu prostě u Volkwagenu nebudeme. Ovšem nikdo z nás si nechce nechat ujít pohled na další sakrální stavbu dnešní etapy právě v La Sauvetat. Přece jen nám ale není jedno, že by na nás druhá skupinka měla čekat a tak dochází k rozdělení. Rob pokračuje dál, že aspoň už s druhou partou začnou nakládat kola a my ostatní prohlédneme a nafotíme zámek a co nejrychleji dojedeme do parku v Coudes, kde parkoval náš vlek.
Oddělujeme se a míříme do prudkého kopce středem města, po chvíli máme pocit, že vjíždíme k někomu na zahradu (nebo spíš na zápraží), a proto radši sesedáme z kola.
Z domu vychází stařenka: "Bonjour!", zdravíme se navzájem.
"S'il vous plait, ou est le chateau de La Sauvetat?", ptám se svojí lámanou francoužštinou, kterou doba, která uplynula od mého odchodu z "gymplu" dost poznamenala:-).
Naštěstí stařenka pochopí a ukazuje nám cestu, ale zároveň nám říká, že se tam na kole dojet nedá.
Hanka s Petrem odkládají kola a rychlou chůzí míří udaným směrem. Já s Liborem sedáme na kamenné obrubníky a čekáme...
Zhruba za 10 minut se naši parťáci vracejí: "Tam se dá na kole normálně v pohodě dojet.", informuje nás Petr. Tak příště.
Nastal čas na "stíhací" jízdu k Volkswagenu. Už bez dalších zastávek rychle jedeme směr Coudes podle silničních ukazatelů. Protože v Auvergne prostě roviny nejsou:-). přejedeme rychle asi 2 celkem vydatné kopce a po zhruba 10 km zběsilé jízdy se před námi objeví cíl naší cesty. Pak už jen před mostem zatáčíme do parku, kde vládne naprostá pohoda. Každý v ruce drží Radlera, Colu nebo pivo a buď sedí nebo leží na trávě většinou v polostínu.
"Ahoj!", vítají nás.
"Čekáte dlouho?", ptám se Michala, i když to vypadá, že i kdyby jo, tak nás to vůbec nemusí mrzet, protože si čekání pěkně vyplnili a užili.
"Vůbec ne! Máme tu naprostý veget!", informuje nás.
"Máš dobře opálený nohy," směje se mi s pohledem na moje nohy v cyklokeckách, ve kterých se mi shrnuly ponožky a je tudíž vidět ostře vypálená "ponožková" hranice, kterou jen místy přerušuje kolomaz od převodníku. Moje poznávací znamení.:-)
V pohodě nakládáme kole, nasedáme a pak už míříme na slíbenou a domluvenou ochutnávku domácích francouzských sýrů, kde absolvujeme prohlídku ve francouzštině, kterou nám Janička tlumočí. Všichni nakupujeme sýry na ochutnání domů. Ještěže máme ledničku:-). A pak už honem na večeři, kterou opět nestíháme v oficiálním termínu. Ale co, aspoň máme my i pěšáci víc místa na sednutí.:-)
Po večeři se jdeme zkulturnit a pak se opět scházíme na tradiční posezení v "hospodě u Huskyho":-).
Povídáme a povídáme a konverzace se stočí k Provence a když Provence, tak Mont Ventoux.
A právě tady uzavírám s Robem dohodu.
"Dole v Malaceune je půjčovna dvoukol. Já bych hrozně rád na Mont Ventoux vyjel na dvoukole, ale nikdo do toho se mnou nechce jít.", říká Rob.
"Já bych do toho šla, pro tu srandu.", chytám se toho, protože jsem pro každou "krávovinu" a tohle zní jako akce, na kterou se dlouho vzpomíná:-).
"Fakt?"
"No jasně."
"Tak si na to plácnem?", ptá se Rob a natahuje ruku. Pořád si asi myslí, že si z něj dělám legraci.
"Plácnem.", říkám já a dohoda je uzavřena.
Do debaty se vmísí Michal. "No když pojedeš s Aničkou, tak to budeš mít skoro bez práce."
"Přesně, Anička mě tam doveze."
"No počkej, žádný takový, šlapat budeš a když ne, tak budeš vystoupen.", bráním se a říkám si v duchu: "No jasně a já budu první, kdo kdy vyjel na Mont Ventoux na dvoukole v singlu.":-D
Tak uvidíme, jak tahle dohoda dopadne...:-)
Zhruba v půl 1 se rozcházíme a další den dovolené je u konce. Zbývá už jen 1 etapa a vlastně je to docela smutný:-(.
