Po nezapomenutelné zimní "lyžovačce" minulého roku, kterou ve spolupráci s CK Víkend zorganizoval pan Jančar jsem se zhruba v listopadu rozhodla, že s osvědčeným "koktejlem organizátorů" vyrazím i letos v zimě. Cílem cesty se stalo italské San Martino, jehož střediska jsou součástí skupiny středisek Dolomiti Superski a datum zájezdu bylo stanoveno na poslední týden v únoru, což pro mě znamenalo jednu věc. Jedná se o druhý týden letního semestru. Tak jsem si během prvního týdne nahradila většinu cvičení a zbytek náhrad domluvila a poté už stačilo jen zabalit a těšit se na další zimní pohodu.
23.2. 2014 - CESTA
Když mi v úterý před odjezdem přišly od pana Jančara pokyny k odjezdu, málem mě kleplo. Odjezd byl stanoven na neděli 23.2. v 7:00 z autobusového stání CK Víkend v Nových Butovicích v Praze. V 7:00? To je vtip? Věděla jsem, že se pojede ráno, ale počítala jsem s odjezdem okolo 9 nebo tak podobně.
Honem pouštím internet a hledám na "idosu". No super, jediné možné spojení, kterým se z Chocně na místo určení dostanu včas je spěšným vlakem odjíždějícím v 0:51 z Chocně směr Česká Třebová a v České Třebové přesednout na rychlík, který zastavuje dál pouze v Pardubicích, Kolíně a v Praze (takže spíš EC). Rychlík z ČT má naplánovaný odjezd na 1:49 a příjezd do Prahy 3:50. Podle těchto naplánovaných časů mě taťka v půl 1 v noci veze na choceňské nádraží a já nasedám do "spěšňáku" Protože se mi nepovedlo plánované "naspání" před odjezdem, tak už cestou do České Třebové svádím dost nerovný boj s usínáním, nicméně se mi nakonec podaří nejen vystoupit ve správném městě, ale i nastoupit do rychlíku směřujícího do Prahy.
V přední části rychlíku jsou navíc 3 vagóny vezoucí fanoušky ze zápasu v Olomouci, nastupuju do 4. vagónu a nacházím prázdné kupé. Lyže dávám na místo pro zavazadla a batoh nechávám na zemi, protože si nejsem jistá, zda by se mi povedlo v první fázi batoh nahoru vůbec zvednout a ve druhé ho sundat tak, aby mi nespadl na hlavu. V kupé se zamykám, ukládám se na sedadlo a okamžitě usínám. Vlak zastavuje v Pardubicích, kde zase odemykám pro případ, že by někdo hledal místo. Vlak jede na čas, takže těsně před 4 vysedám na zastávce Praha hl.n. a mám před sebou zhruba 2 hodiny čekání, než se začnu přemísťovat metrem na Nové Butovice. Dávám si kafe a pak už jen čekám, čekám a čekám...
Chvíli před 6 vyrážím na metro, konkrétně trasa B směr Florenc. Lístky mám koupené od bráchy, takže stačí jen označit a nastoupit:-). Na Florenci vystupuju a sleduju šipky na přestup na trasu C směr Zličín, odkud jedu na zastávku Nové Butovice. V metru se snažím nikoho "neskolit" vakem s lyžemi a zároveň ani nepraštit helmou připevněnou na batohu. Vystupuju v Nových Butovicích a táhnu batoh a lyže na nástupní místo, zhruba okolo 6:40 se objevuje autobus značky Mercedes s nápisem Gumdrop na boku a žlutou cedulí CK Víkend č. 49 za předním sklem. U autobusu postávají 2 řidiči v červených bundách s nápisem Gumdrop na zádech. Mířím k autobusu a protože před ním stojí další autobus zjevně rovněž jedoucí na lyžařský zájezd, ale od CK Čedok, musím se doslova prodírat zástupem lidí s lyžemi a snowboardy, kteří miří k tomuto autobusu.
Docházím k "našemu" autobusu a zaslechnu konverzaci řidičů.
"Hele, nikdo nechce jet s námi."
"Jak je to možný?"
V tu chvíli uvidí mě.
"Vy jedete s námi?", ptá se mě ten s černými brýlemi na hlavě.
"Do San Martina? Jedu.", říkám.
V tu chvíli začínají přicházet další lidi a řidič s černými brýlemi míří k zadku autobusu, aby naložil lyže a prkna. Druhý otevírá box na zavazadla na druhé straně autobusu.
Vytahuju z batohu svojí tašku do autobusu, kde mám doklady, knížku, MP3 přehrávač a chleba a velký bágl a lyže dávám řidičům.
Zhruba ve tři čtvrtě na 7 přichází průvodkyně, která usazuje lidi podle zasedacího pořádku od CK Víkend. Jdu k ní, chvíli kouká do papírů a pak říká: "Nejedete náhodou s partou pana Jančara? Jestli, jo, tak ten tu má jen sedadla, neni to upřesněné. Můžete počkat na něj?"
"Jojo, jasně, v pohodě!"
Stojím před autobusem a po svém nočním cestování prakticky bez spaní, začínám být dost zádumčivá.:-)
Okolo 6:50 přijíždí červený Volkswagen transporter a z něho vystupuje rodina (2 dospělí a 2 děti), řidič, který vypadá silně použitě a nezapomenutelná a nepřehlédnutelná postava kralupského lékárníka Václava. Témeř ve stejný okamžik přijíždí auto a z něj vystupuje reprezentace Roudnice nad Labem v podobě Radka a Jindry, který tentokrát přijel jen v roli kurýra, ale do Dolomit nejede. Se všema se přivítám a Radek mi říká: "Bacha, ať tě nenakazím!"
Vypadá, že mu fakt není moc dobře...
"Copak, máš rýmičku?"
"Jo, rýmičku, to je přesný. S náběhem do zápalu plic...", upřesňuje svůj zdravotní stav.
"Neboj, tam se vyléčíš."
Pak už přichází mírný zmatek s nakládáním a čekáním na "velkého šéfa", který po svém příjezdu vypadá fakt rád, že mě vidí!
"O tebe jsem se bál?", říká mi na přivítanou.
"O mě, proč?", ptám se.
"No komunikovali jsme spolu, jen hodně málo. Každopádně jsem rád, že jseš tu."
Přichází rozloučení s Jindrou a nalodění do autobusu. Jelikož nastupuju s Radkem a Václavem jako poslední, doslova na nás zbyde 1 dvousedadlo vepředu hned za řidičem, které obsadím já s Václavem a 1 sedadlo zhruba uprostřed autobusu, kam se posadí Radek, který šel naposled.
Jestli jsem se těšila, že se v autobusu vyspím, rozhodě to tak nevypadá. Zabíráme se s Vaškem do hovoru a probíráme nejrůznější témata od veteriny přes lékárnu, dovolenou, lyžování a aktuální formy po seriály.
K seriálům se dostáváme přes téma zkouškového, kdy se s Václavem shodneme na tom, že přes zkouškové se kouká na seriály, na které by se člověk normálně nejspíš nepodíval.
"Já koukal na Kobru 11.", informuje mě Vašek a já zamrkám, abych zahnala nebo přinejlepším odložila nevyhnutelné (moje usnutí).
"Já ti řeknu o čem byl 1 dvoudíl, ten byl úžasnej. A pak už půjdeš spát.", naordinuje mi Vašek pohádku na dobrou noc a pouští se do detailního a opravdu strhujícího popisu děje, který se ani neodvážím tady reprodukovat. To byste prostě museli zažít!
Po vyprávění neusínám, ale povídáme dál až do Plzně, kde nastupuje další část naší výpravy. Poté následují nezbytné pokyny a informace ze strany průvodkyně.
První zastávka je na Rozvadově. Potkávám Radka.
"Proč vlastně nejel Jindra?", ptám se ho.
"Zítra mu přivezou králíky a musí se starat o včely.", vyrazí mi dech odpovědí.
"Počkej, jako fakt?"
"No jasně, musí pro ně dělat králíkárnu!", směje se.
Na to mám jen jen velmi univerzální odpověď: "Aha."
Přicházíme k autobusu, kde putuje první várka placatic od lidí, kteří byli na zájezdu minulý rok.
Nakonec nezbývá než nastoupit do autobusu a pokračovat v dlouhé cestě. V Regensburgu nastupují poslední účastníci. Další zastávka se koná u Innsbrucku a poslední kousek před Brennerem. Po ní už zbývá poslední fáze naší cesty.
Kvůli italské sněhové kalamitě, ale nemůžeme jet do San Martina přímo, ale objíždíme průsmyky a jedeme přes Trento, takže okolo přímé cesty uděláme elegantní oblouk. Závěrečná část cesty vede po úzké, velmi točité silnici a proti nám jede ze San Martina nekonečný provaz aut. Problém nastane, když se v jednou velmi úzkém místě potkáme s autobusem, se kterým bychom se opravdu nevyhnuli. Naštěstí italského řidiče napadne geniální řešení a vyjede proti nám do protisměru a couvá podél aut jedoucích proti nám až na širší místo, kde se oba autobusy mohou vyhnout. V autobuse nás čeká ještě 1 manévr, protože 1 ze 2 řidičů jede hned s odjíždějícím zájezdem domů. Samozřejmě i přes telefonní koordinaci potkáváme protijedoucí český autobus v tunelu. Oba řidiči jsou ale dost tvrďáci, zastavují a vracející se řidič přímo v tunelu přeběhne a jede zpátky. Pár zatroubení a pokračujeme dál:-).
Okolo tři čtvrtě na 7 přijíždíme do městečka San Martino di Castrozza a zde k hotelu Europa, kde máme být ubytováni. Každý popadne svá zavazadla a míří na recepci, kde si máme vyzvednout klíče.
"Od vašeho pokoje už si klíče vyzvedl pan Vejvoda.", informuje mě průvodkyně.
To mě překvapí.
"Číslo 125.", říká mi.
Mířím na určené místo a za mnou vyráží Radek s Vaškem do jejich pokoje.
"Hej, Ani, ty toho pana Vejvodu znáš?", ptá se Radek, kterého informace, jež jsem dostala taky překvapí.
"Ne, fakt neznám."
"Tak kdyby něco, tak přijď spát k nám.", nabízí mi. "Václav říkal, že bude kdyžtak spát na zemi!":-)
Přicházím k pokoji a zaťukám, dveře se otevřou a v nich stojí postarší pán, který je tím, co vidí, překvapen stejně jako já.
"To vy jste ten můj spolubydlící?", ptá se.
"Jo, asi jo.", říkám.
"A nepůjdem se na to zeptat? Nic proti vám, ale tohle je fakt hodně divný.", přesně vystihne moje pocity a společně míříme dolů na recepci, kde situaci řešíme nejdřív s průvodkyní a poté i s panem Jančarem. Vlastně je to docela vtipný.:-)
Nakonec já i pan Vejvoda "nafasujeme" každý svůj pokoj a naše cesty se rozcházejí. No hurt feelings!:-)
Můj nový pokoj se na stejném patře jako pokoj Radka a Václava, které potkávám ve chvíli, kdy míří na večeři.
"Tak jak to dopadlo?", zajímá se Radek.
"V pohodě, dostali jsme každej svůj pokoj.", informuju ho o stavu věcí.
"Tak super, říkali jsme si s Vaškem, že je to fakt zvláštní, že tě k někomu takhle přidělí."
Čekají na mě a já jen rychle popadnu peníze na skipas a společně scházíme do jídelny.
"Držíme vám místo a 1 židli tam přihodíme.", volá na Radka s Václavem pán, který ráno přijel spolu s rodinou a Václavem červeným transporterem.
U stolu pro 6 lidí sedí holčina (od prvního pohledu zhruba 8. nebo 9. třída - pro úplnost - byla to 9.) a Václav nelení a přidá na 1 stranu stolu 1 židli, příbor a ubrousek.
"Díky moc!", říkám mu a sedám si, on naproti a vedle mě Radek. za chvíli přichází výše zmíněný pán s manželkou, kterým mám zezačátku tendenci vykat, ale na tuhle skutečnost hned reagují.
"Já jsem Mirek.", říká a natahuje ruku. "Anička."
"Petra."
Po představování už nás čeká první večeře v italském stylu. Těstovinový předkrm, poté plátek masa s bramborem a dezert. Pak ještě povídáme a Vašek s Peťou svádějí nerovný boj s lahví vína, kterou si objednali k večeři. Byla popsaná Vino Bianco, což by našinec nazval něco jako "red flag". Já s Radkem pijeme vodu, Míra pivo a děti Ája a Radim Fantu. Chvíli po 9 se rozcházíme zaplatit skipasy a poté vybalit a naladit formu na zítřejší lyžování.
Hurá!
24.2. 2014 - První den - Tognola San Martino
Snídaně je v plánu v půl 8, takže vstávám v 7 a před snídaní nahážu na hromadu věci, které si vezmu na lyžování s sebou. Na půl 8 scházím do jídelny na snídani, kde mě překvapí italská dáma stojící u konvic s čajem a kafem.
"Bonjuorno, caffé, prego.", říkám jí.
S úsměvem mi nalije kafe a ukáže, kde si do něj můžu dát mléko. Aby mi někdo něco lil z konvice, na to fakt nejsem zvyklá...
U stolu už sedí Míra s Péťou: "Ahoj.", zdravíme se.
Za chvíli přichází Radek s Vaškem, oba jsou ještě trochu pomačkaní a dalo by se říct, že nejspíš ještě minimálně 1 nohou v posteli:-).
Řešíme plány na dnešní den.
"No v půl 9 si máme přijít pro skipasy a pak asi vyrazíme na Tognolu, ne?, říká Míra.
"Už?", ptá se Radek mírně nakřáplým hlasem, ale pak se s touhle variantou smíří a přistoupí na ní.
"Ok, tak v půl 9."
V daný čas si vyzvedáváme skipasy a karty na skibus. Vycházíme ven do krásného, bezmračného, slunečného, horského rána a scházíme do lyžárky pro přaskáče a lyže.
Přede mnou stojí chvíle rozhodování: lyže vs. bigfooty.
Chvíli váhám a pak padá volba na bigfooty.
Vycházíme z lyžárny a jdeme přes hotelové parkoviště k silnici, kde zatáčíme doleva dolů z kopce a míříme k lanovce Tognola UNO. Okolo 9 nastupujeme do lanovky, po cestě nahoru prohlížíme sjezdovku, ne které je stále viditelný nádherný manžestr.
"Ty brďo, dobře prudká sjezdovka.", říká Radek s respektem.
"Jo, červená jak vyšitá.", říkám.
"Počkej, to si děláš srandu? Ty si vážně myslíš, že je tohle červená?", trošku pobledne.
"No jasný, nebo aspoň většina."
"No, nazdar."
"Neboj, to zvládneš, levou zadní."
Vystupujeme na horní stanici, kde celí nedočkaví rychle zapneme přaskáče, vlítneme do lyží (já do bigfootů) a míříme na sjezdovku vedoucí zpět k hlavní lanovce. Manžestr je pořád přítomen, slunce svítí, obloha bez mráčku a bezvětří. Co víc si přát?
Zmocňuje se nás euforie. Sjezdovku pod lanovkou Tognola UNO (stylem podobnou "slalomáku" Hermanna Maiera ve Flachau Snowspace) sjedeme ještě asi 2x a poté se dole nejspíš vinou krásného počasí nahromadí tolik lidí, že usoudíme, že nastal čas se přesunout. Přejíždíme na druhou stranu kopce a přes údolí na dvousedačku bez krytu. Naštěstí je opravdu krásně, takže nám ani na odkryté sedačce vůbec není zima a vypadá to, že budeme spálení "jako psi". Červenou sjezdovku pod dvousedačkou (tuším, číslo 27) sjedeme asi 4x a poté nastává další přesun, tentokrát do snowparku, po kterém zatoužila Ája s Radimem. Před branami snowparku u cedule značící "bez helmy vstup zakázán" chvíli váhám. Nejsem si jistá, jestli je dobrý nápad jet boulovou rychlou trať snowparku na bigfootech. Jenže, abych snowpark objela kolem? To bych nebyla já... No, sjela jsem to, zůstaneme u toho...:-), ale pro bigfooty ta trať opravdu nebyla.:-) Na snowpark padá volba i v další jízdě, ale já, už poučená jedu s Radkem, Irčou, Vaškem, Michalem a Mírou okolo, jednou nám to stačilo:-).
Vracíme se na sjezdovku pod dvousedačkou a míříme na oběd.
Nemám hlad, takže si dávám jen Colu, Václav s Radkem k doplnění tekutin volí pivo (nejlepší iontový nápoj) a Václav vytahuje řízek, který mu zbyl z cesty. Ostatní taky jedí, někdo těstoviny, někdo panini...
Zhruba po půl hodině, když už všichni dojedí a zbývá dopít a jít se Radim začne bavit házením sněhu po Václavovi, aby mu zabránil v kouření. Dojde to tak daleko, že Radim vyleze na hromadu sněhu, která sahá do úrovně plexiskla, které obklopuje náš stůl, v tu chvíli Václav něco rychle ukáže a na Radka sedícího hned pod hromadou spadne menší lavina, sníh má úplně všude (na hlavě, v helmě, v kapuci, za bundou,...)
V tu chvíli vyhlásí Radimovi válku: "Tohle si odskáčeš!":-)
Radim je ale klikař a Michal vyhlásí odchod!
Párkrát opět sjedeme sjezdovku pod dvousedačkou a poté se vydáme na přejezd do střediska Ces, které je s Tognolou propojené. Vyjíždíme po další dvousedačce a zastavíme se u cedule s nápisem "Danger of avalanche". Vypadá to, že jsme dojeli.... Vracíme se do Tognoly a zbytek dne strávíme na sjezdovce Tognola UNO, kde jsme den i začínali. Konec ježdění v 16:30 (poslední jízda lanovky směrem nahoru), sjedeme naposled dolů. sundáváme lyže a vydáváme se na zpáteční cestu k hotelu., kam se dostaneme okolo 5. Potom všichni zamíří do svých pokojů, aby se před večeří v 7 zkulturnili. Po večeři vyrážíme s Radkem a Vaškem na prohlídku města. Jdeme po hlavní ulici vzhůru, až dojdeme k nádhernému kostelu, který skvěle zapadá do celkového dojmu města. Zatímco Vašek usedá na lavičku a vytahuje cigarety, jdeme s Radkem prohlédnout kostel zevnitř. Vevnitř je stejně krásný jako zvenku. Poté jdeme vyzvednout Václava, který naštěstí k lavičce ještě nepřimrzl a zamíříme do italského baru v americkém stylu, který jsme po cestě tam minuli, usedáme ke stolu s nápisem Pendelton, pijeme, povídáme, povídáme a pijeme. Okolo půlnoci nastává čas k odchodu, Václav viditelně zanechal dojem a barman, který se s ním loučí jako se štamgastem, mu podává ruku. Přicházíme k hotelu a doufáme, že se na noc nezamyká. Máme kliku a zamčeno není. Vylezeme na naše patro.
"Dobrou noc, Ani."
"Dobrou noc a díky!"
"Taky děkujem!"
25.2. 2014 - Druhý den - Ces San Martino
Po nočním tahu je vstávání o poznání náročnější. Z postele vypadnu v 7, připravím si věci a těsně po půl 8 mířím na snídani, kde už u stolu sedí Míra s Péťou.
"Ahoj, co si s nima včera večer udělala, že tu ještě nejsou?", vítá mě míra s úsměvem.
"Dobrý ráno, ahoj! Nic, trochu jsme prošli město, našli nádhernej kostel a pak taky americkej bar!", informuju ho o zdarech naší výpravy.
Přichází Radek a vypadá.... použitě.:-)
"Ahoj, Ani.", sedá si a pokládá hlavu na stůl.
"Ahooj."
Za chvíli nabere síly a jde si pro snídani, kterou si už přináší i Vašek.
Dovídáme se o dnešních plánech. V půl 9 sraz na skibus a jedeme do Cesu rovnou ráno.
Po 2 kafích se zvedám, lepší už to nebude.
I když to vážně nevypadalo, že bychom byli schopní vyrazit vůbec někam. V půl 9 se opravdu scházíme v lyžárně a s o poznání většími problémy než včera se obouváme.
Pro mě dnes nastal čas na lyže, které jsem si z vaku vytáhla už předchozí den. Lyže bereme všichni a jdeme na zastávku skibusu, která je naštěstí hned před hotelem. Dneska bychom dál asi nedošli.:-)
Nastupujeme do prázdného skibusu, který se ale na dalších 3 zastávkách zaplní tak, že tam je doslova hlava na hlavě. Máme i problém dostat se vůbec ke dveřím a vystoupit.
Vystupujeme do nádherného dolomitského rána s jasnou oblohou a sluncem. Zacvakneme lyže a míříme na trojsedačku, která vede od parkoviště do výše položené části střediska odkud jedou další sedačky k různým sjezdovkám.
2x sjedeme sjezdovku hlavní a poté zamíříme na protikopec, kde zjišťujeme, že jsme na Ces mohli přejet i předchozí den podjezdem pod vlekem, u kterého nás na horní variantě přejezdu zastavila "lavinová cedule". Sjezdovka je nádherně upravená, takže po jejím sjetí je další volba jasná. Jedeme ještě jednou!
Zhruba v půlce cesty dolů v úzkém místě na sjezdovce se něco děje. Zastavuju a vidím Honzu, jak si nazouvá lyže a o kousek výš se zvedá postarší od pohledu vyloženě nesympatický Ital. Od parťáků se dovídám, že se s Honzou srazili... No nazdar. Idylické ráno je v háji!
Ital se drží za rameno a rozhodně nevypadá, že by měl chuť někomu něco odpustit a fakt, že se Honza pokusil bez omluvy (a čehokoliv) odjet, věci taky zrovna 2x neprospěl. Sjíždíme dolů pod sjezdovku a italská skupina volá Carabinieri, protože Ital tvrdí, že Honza do něj vletěl zezadu, což se rozchází s Honzovou variantou. Nevím, co si myslet celou věc jsem neviděla, ale pravdou je, že Honza jezdí dost riskantně, jak se o tom měli během následujících dní možnost přesvědčit i další lidi z našich vlastních řad. Carabinier přijíždí a Honza volá naší italsky mluvící průvodkyni, aby pomohla překonat jazykovou bariéru. Carabinier s oběma sepíše protokol s jejich variantami nehody. Nakonec se od syna zasaženého Itala dozvíme, že by nic neřešil, pokud by se mu Honza hned omluvil a nepokusil se ujet, což zní vcelku logicky a nijak náročně. Tak Honzo, příště se, prosím, omluv!
Po této nepříjemnosti nám nálada trochu poklesla, celou situaci řešíme i s Radkem a Vaškem na lanovce a shodujeme se, že omluva byla na místě.
Chvíli ještě jezdíme a pak "pan ředitel" vyhlásí odchod na oběd. Nemám moc hlad a po času stráveném řešením nehody bych radši jezdila. Říkám Radkovi, že na jídlo nejdu a domluvíme se, že se při každé jízdě mrknu, jak jsou na tom s obědem. Stihnu sjezdovku sjet na každou stranu 1, pokaždé až dolů. A poté vyjdu na terasu, kde se zrovna plánuje odchod.
"Vyšlo ti to akorát!", vítá mě Radek. "Stihlas to jednou?"
"Jo, jednou na každou stranu.", informuju ho.
"Aha, takže 2x!", konstatuje suše.:-)
Protože ostatní chtějí přejet do Tognoly a já, Radek a Vašek ještě přejíždět nechceme, dochází k rozdělení party. Spolu s Radkem a Vaškem ještě zhruba do půl 4 "hoblujeme" sjezdovky Cesu a poté přejíždíme na druhou stranu, kde si ještě jednou stihneme dát sjezdovku Tognola UNO a pak vyrážíme na "přaskáčový pochod" směr hotel Europa.
Jako první jde Vašek.... a nejde rychle. Po chvíli mám pocit, že mi asi upadne rameno, na kterém mám lyže a chodit v "lyžácích" není taky zrovna "rajc".
Radek je na tom pocitově nejspíš jako já: "Kde to vázne?" a hůlkou mě popíchne do zad. (Podotýkám, že popíchne ne propíchne!)
Jeho "hůlkový vzkaz" přeposílám Václavovi a říkám: "Vašku, běž!"
"Dyť si to užívejte!", dostane se dám odpovědi.
Konečně se z úzkého chodníku dostáváme na širší silnici, která už vede na parkoviště hotelu. Chci, stejně jako Radek Vaška obejít, ale ten se své vedoucí pozice nehodlá vzdát. začne nenápadně zatáčet až mě vytlačí do zhruba dvoumetrových závějí (v Itálii je oproti naší bezsněžné domovině sněhová kalamita). V tu chvíli jsem v "praskáčích" a s lyžemi na zádech a hůlkami v ruce vcelku bezbranná a zmůžu se jen na velmi krátce trvající odpor a jemu následující záchvat smíchu.
"Hele, Václave, nech jí, jo?", zastává se mě Radek.
Konečně se doplazíme na parkoviště, kde k nám dolehne hlasité: "Ahoooj!", přicházející odněkud shora. Na balkóně hotelu vidíme pana Jančara s dalšími 3 kamarády (mezi nimi i pan Vejvoda, který mi byl "přidělen" do pokoje první den:-), kteří už v civilu popíjí na zdraví, nohy a bůhvícoještě nějaký životabudič.
"Ahoj, no tady už se chlastá! No hlavně jestli jste si to zasloužili?"
"Jasně, my si to zasloužili už tím, že jsme ráno vstali!"
"Aha, tak to je potom v pořádku!", dáváme jim požehnání.:-)
Míříme do lyžárny, kde se konečně přezouváme. Mám trochu problém s nacpáním lyží do vymezeného prostoru, protože v něm už visí bigfooty. Nejdřív mi spadne 1 hůlka, pak 1 rukavice a nakonec dojde i na druhou hůlku, kterou jsem držela v dost nebezpečné pozici a dodnes považuju za zázrak, že jsem nikoho nepropíchla.
Radek s Vaškem už jsou přezutí a čekají jen na mě.
"Já jsem ale brzda, co? Sorry, ale co naděláte!"
"V pohodě, my počkáme!"
Jdeme do pokojů, kde mě v tom mém nepřestává překvapovat sedací vana. Před večeří ještě spolu s Mírou zapijeme den a já Radkovi dávám polštář, který mám navíc. Potom míříme na večeři.
"Nechcete jít dneska to město prozkoumat trochu víc?", ptám se po večeři.
"Já bych šel, zkusíme najít ten Interspar.", přidává se Radek. "A co ty, Václave?"
"Můžete mi slíbit, že neskončíme nikde v hospodě?"
"Jasně."
"V tom případě dneska beze mě!", říká Václav hlasem, který nepřipouští odpor.
"Aha, tohle jsem fakt nečekala!", chechtám se spolu s Radkem.
"Ani, tak v kolik vyrazíme? Tak v 9?", řeší ještě Radek organizační věci.
"Ok, supr!"
V hodinu H vyrážíme a na recepci ještě nafasujeme kartičku, abychom se dostali do hotelu.
"No počkej, jestli tomu dobře rozumím, tak jsme měli včera dost kliku?"
"Vypadá to tak!"
Bloumáme zasněženým a krásně osvětleným městem a hledáme Interspar, o kterém nám říkala průvodkyně a který budeme potřebovat k nakoupení dárků domů. Najdeme akorát minimarket. Standardní vstup do centra je kvůli sněhu zavřený, takže tam scházíme po schodech okolo kostela. Městečko působí úplně idylicky! Projdeme celé město a chvíli po 10 se vracíme do hotelu, který je opravdu zamčený. Včera nebyl, naštěstí!:-)
"Dobrou noc a díky za polštář!"
"Dobrou, není vůbec zač!"
Šla bych spát dřív, ale začtu se do knihy Operace Redwing od Marcuse Luttrella napsané podle skutečné tragické operaci americké speciální bojové jednotky Navy Seal v Afgánistánu. To se bude zase zítra dobře vstávat!:-)
26.2. 2014 - Třetí den - Z Tognoly do Cesu a zase zpátky aneb "bloudíme v mlze"
Vstávání mi nikdy moc nevonělo, nakonec se ale z postele vyhrabu a koukám z okna, kde se mi naskytne nový pohled. Není jasno jako předchozí dny, dokonce není ani polojasno. Je totálně zataženo a vypadá to, že přijde mlha. Co naděláme, počasí nám přece náladu nezkazí.
Začátek dne probíhá stejně jako vždycky: snídaně, převlečení, přezutí v lyžárně a nástup k pochodu.
Stejně jako první den u mě padá volba na bigfooty, takže pochod je pro mě o poznání snazší, protože mám "ty krátký hrůzy" zavěšené na "sichršňůrách" okolo krku.
Lyžování zahajujeme podobně jako první den na Tognola UNO a poté na dvousedačce, v tognole jsme zhruba do půl 12, poté zahájíme přesun na Ces, kde v místě cedule upozorňující na laviny zvolíme druhou možnost, podjedeme lanovku, kousek vystoupáme a sjedeme a pak už se objevíme na sjezdovkách Cesu. Kvůli vzrůstajícímu hladu sjedeme ke spodní lanovce, kde je veliká chata, tam si dáváme oběd nebo minimálně pití. Po obědě párkrát sjedeme Ces sjezdovky a vracíme se zpět k chatě, kde na nás čeká Radim s Ájou, kteří si obpočinek trochu prodloužili. Poté opět vyjedeme až nahoru, kde dochází k rozchodu. Míra s Péťou vezou své potomky na skibus, Schwarzovi míří na Tognolu a já, Radek a Vašek ještě zůstáváme na Cesu a jezdíme tam. Okolo půl 3 se i my vydáváme na zpáteční cestu. Při sjezdu z horní lanovky Cesu, v místě, které není prudké, točité ani nijak jinak záludné a kde mám pocit, že není nic, co by mě mohlo i přes mlhu překvapit, mě něco překvapí.:-) Najednou vidím bigfooty zhruba v úrovni očí, já si stihnu jen pomyslet něco ve smyslu: "Sakra." a země se zvedne a praští mě do hlavy.:-) Navíc ještě dopadnu nějak divně na rameno, ve kterém mi trochu zlověstně křupne. Hlava je v pohodě, protože celý den sněží a všude je měkko.:-)
Na zemi si chvíli počítám končetiny a pak se začínám pomalu zvedat, otáčím se a vidím, že Radek taky leží.
"Co se tady takhle válíte? Mám si taky lehnout? Abyste neměli pocit, že jsem vás v tom nechal!", halasí Václav.:-)
"Ani, jseš v pohodě?", volá ještě z lehu Radek.
"Jo, a ty?" "Já taky, bylo to do měkkýho."
Pod tímto osudovým kopcem na rozhraní mezi Cesem a Tognolou uděláme mírnou orientační chybu a nasedneme na špatnou lanovku. Rameno mě bolí čím dál víc, čehož si Radek všimne.
"Tebe to bolí.", obviní mě. "Ty, nechceš si s tím zajít k doktorovi? Ve městě je. Hned vedle Intersparu!"
"Jasný, vedle Intersparu, který jsme nenašli, viď?":-)
"Jojo, přesně tam!"
Díky orientační chybě uděláme v mlze kolo a po 2 sjezdech a 2 lanovkách se objevíme na sjezdovce, kde jsme se s Radkem vyváleli.
Chvíli to na lanovce vypadá, že na sjezdovce už nikdo není a my sedíme na lanovce, která míří kamsi do mlhy.
"Radku?", říkám opatrně.
"No?"
"Víš, co by bylo dobrý?"
"Kdybysme teď dojeli na tu vyhlídku, na Rosettu!" (říkala nám o ní průvodkyně a druhá půlka naší party uvažovala o její návštěvě).:-)
Dostává záchvat smíchu a volá na Václava jedoucího na sedačce za námi: "Hej Vašku, víš, kde vyjedeme?"
"Kde?"
"Na Rosettě!"
Chechtáme se a v tu chvíli se pod námi objeví lyžaři.
"Jéé, tady jsou lidi!", ozve se radostný výkřik zezadu. V tu chvíli už s Radkem skoro brečíme smíchy.
Na sjezdu za lanovkou už zahnu správně a po dlouhém sjezdu vyjedeme na modré sjezdovce končící u spodní stanice lanovky Tognola UNO.
Protože je ještě čas, nasedáme do lanovky.
"To jsme v tý mlze udělali pěkný kolečko, co?", boří Václav moje naděje, že si s Radkem našeho "bloudění" nevšimli.
"Žádný kolečko jsme nedělali.", odporuje mu Radek.
"Přesně tak!", říkám taky (třeba ho přesvědčíme).
V tu chvíli Václav povstane a vypálí: "Cožee, chceš mi říct, že jsme tím místem, kde jste vy dva lehli, nejeli 2x!"
Začínám se smát a Radek vzdoruje.
"Vůbec ne, tam je to hodně podobný, taky tam jsou sítě, ale 2x jsme tam nejeli!"
"Hádka" pokračuje až na konec lanovky. Poté sjezdovku sjedeme a Vašek vyhlásí padla. Usoudím, že nastal čas kápnout božskou.
"Ty, Radku, víš, že jsme opravdu to kolo udělali?", šeptám Radkovi do ucha sledovaná ostřížím podezřívavým zrakem Václava.
"Ne, fakt?"
"Jojo."
Václav v tu chvíli vytáhne ze své sbírky výraz, který naznačuje, že by mě nejradši pověsil za uši do průvanu.:-)
Radek nestačí žasnout: "A já se tě ještě zastával!":-)
"Mě je to fakt líto!", omlouvám se jim.
"Tímhle to nekončí!", říká Vašek zlověstně:-), zouvá lyže a vydává se na pochod k hotelu. Já s Radkem ho následujeme.
"Ani, nepotřebuješ se o něco opřít? Nechceš moje hůlky?", ptá se Radek.
"No jasný, dej mi je!"
K bigfootám zavěšeným okolo krku "nafasuju" do každé ruky hůlku a Radek si lyže dává přes ramena napříč, protože ho bolí záda. Na parkovišti opět čelím útokům ze strany Václava, který tentokrát moje "zasněžení" dotáhne k dokonalosti a já mám sníh i za trikem.:-)
Vpadneme do lyžárny a pak už následuje až do večeře obvyklý program.
Na večeři vyhlásí Irča od vedlejšího stolu "game-time" a v 9 se všichni scházíme na 1 pokoji a hrajeme hru na popis, případně pantomimu známých osobností a poté na znalosti filmové. Hraní her nám Václav proloží vyprávěním děje dvoudílu Kobry 11, které jsem vyslechla už v autobuse, ovšem jeho vyprávění je nezapomenutelné a všichni skoro brečíme smíchy.
Do postele se dostanu okolo půl 1. :-)
27.2. 2014 - Z Tognoly do Cesu a zase zpátky (bez bloudění)
Vstávací a snídaňový čas se ani tentokrát nemění a pohled z okna je o poznání veselejší než ve středu. Jasno úplně není, ale nám stačí polojasno.:-)
Na snídani se řeší plán a vypadá to na podobný program jako předchozí dne.
Do debaty se vmísí Václav: "Doufám ale, že nazpátek pojedem všichni společně nebo nás zase někam zatáhne!", říká s pohledem upřeným přímo na mě.
Radek vedle se začíná smát
"No, počkej, co se vlastně stalo?", ptá se Míra.
"Zatáhla nás do mlhy, bůhví, co se s náma mohlo stát.", líčí Václav dramaticky naše "kolečko"
(samozřejmě z legrace).:-)
"Jo, zatáhla a zase vytáhla, víš.", hájím se, ale je mi jasné, že naprosto zbytečně.:-)
Po snídani nastává už dokonale secvičený stereotyp. Na Tognole na nás ale čeká překvapení. Na ujetém manžestru leží vrstva sněhu, který napadal přes noc a který ráno "rolbaři" neujeli. Změna je život a tuhle si na dlouhých lyžích vyloženě užívám. (Na krátkých by to nejspíš byla definice noční můry:-).
Na oběd míříme do restaurace, kde se druhý den lyžování sepisoval protokol o Honzově srážce. S Radkem dostaneme od Václava peníze a pokyny ke koupení piva a něčeho jídlu. Všichni si dáváme panini s jakýmsi masem. Velikost 1 porce mě zaskočí a i když jsem měla hlad, po snědení půlky jsem s vrchem. Naštěstí se mi povede přesvědčit Vaška, že kromě své porce do sebe určitě dostane i půlku té mojí. Po obědě se opět rozdělujeme na 2 party i přes Vaškovi protesty, že hrozí, že je s Radkem zase někam zatáhnu:-). Zbytek míří na vyhlídku Rosetta i přes hrozbu, že nic neuvidí, protože není úplně jasno.
Zůstáváme ještě chvíli na Cesu a okolo 2. odpočíváme na lavičce u lanovky. Protože mě bolí záda, lehám si "zacvaklá" v lyžích na jejich patky, zatímco Radek s Vaškem sedí na lavičce. Na rukách mám pořád navlečené hůlky, což je dost nepohodlné a navíc kvůli tomu nemůžu použít ruce, takže vstávám jen tak "z voleje".
Tenhle manévr osazenstvo lavičky vyděsí: "Cože? Jaks tohle, prosím tě, udělala?"
"To ten páteřák!":-)
Zhruba v půl 3 zamíříme nazpátek, ale před definitivním odjezdem z Cesu si ještě v restauraci na vrcholu dáváme Bombardino.
Dost nás překvapí otázka paní za barem: "Bombardino con caffé?"
"Just Bombardino.", říká jí Radek a tahle odpověď vyvolá potutelný úsměv na tváři barmanky, která nám do skleniček velkých asi jako hrnky na capuccino naleje teplé Bombardino na něj vytvoří v kávomatu šlehačku a posype kakaem. Vznikne tak moc dobrý, teplý nápoj, který nás ale všechny pěkně "zbombarduje". Nastoupit do lyží se poté zdá dost nepřekonatelný problém a jízda ještě víc.
Kvůli 100% Bombardinu jedeme pro jistotu fakt pomalu, ale i přes "ovínění" tentokrát všechno trefíme na první ránu i díky dobré viditelnosti (předchozí den byly sotva vidět špičky vlastních lyží). Dojíždíme pod Tognolu a Vašek si sedá na zem, zády opřený o budovu.
"Já končím.", vypadá neoblomně.
"Jedem ještě?", mrkne po mě Radek.
"Jasný."
"Vašku, ty tu teda počkáš?"
"Jo, uvidíme se za chvíli."
Po této jízdě se rozhodneme, že dáme ještě jednu a Vašek se zvedá a míří na hotel, vypadá, že toho má plné kecky.
V půl 5 lanovka dojezdí a s ní i my. Jdeme zpátky na hotel a domlouváme další program.
"Já dneska musím skočit před večeří do města pro nějaký dárky.", říkám Radkovi.
"Půjdu s tebou, taky to tam omrknu, ale ještě nevím, jestli budu něco kupovat."
V 5 docházíme na hotel a odchod směr MiniMarket je stanoven na půl 6.
V obchůdku nakoupíme něco domů a Vaškovi na požádání chipsy. Protože je do večeře ještě hodně času a ve městečku se koná karneval, jdeme italskou akci omrknout.
Na malém náměstíčku zuří hudba a malinkým roztomilým dětem v nejrůznějších kostýmech princezen, králů a spidermanů předtančuje Ital převlečený za králíka a Italka převlečená za lachtana (nebo co to vlastně bylo). Atmosféra je úplně elektrizující, všude sníh, krásné osvětlení a vůbec všeobecná nálada připomíná Vánoce. Nemůžeme se na poskakující děti vynadívat, ale nakonec přece jen přijde čas k odchodu. Ruce mě zebou ještě víc než normálně, ale stálo to za to. V povznesené náladě míříme do hotelu a na večeři. I tam je personál převlečený a vypadá to, že maškarnímu propadli i italští hosti hotelu.:-)
Po poslední večeři je na půl 9 opět vyhlášen "game-time" tentokrát v pokoji Radka a Václava. Zhruba o půlnoci dohrajeme a všichni se postupně rozcházíme do svých pokojů.
"Ani, už máš sbaleno?", ptá se Radek.
"Vůbec, nahážu to do báglu až ráno. Jen doufám, že ještě teď poteče teplá voda."
"Nám už teče jen studená.", hlásí Radek z koupelny.
"No super, no budu to muset nějak zvládnout. Nehodlám jít spát "na prasáka". Tak dobrou!"
"Dobrou!"
Naštěstí ještě trochu teplé vody ve své sprchy "vyždímu" a s vidinou ranního balení a večerního odjezdu domů jdu spát.
28.2. 2013 - Pátý den - Tognola
Ráno si trochu přistanu a vstávám v půl 7, abych stihla před snídaní zabalit buď úplně nebo spíš částečně. Na půl 8 zase scházím na snídani, kde se opět domlouvá strategie posledního lyžařského dne. Je rozhodnuto, že trochu posuneme sraz a to z půl 9 na 9. Zhruba v půl 9 mám definitivně sbaleno a táhnu batoh do společenské místnosti, po cestě potkávám Radka, který se svými věcmi míří tamtéž.
Věci dáváme do velmi úzké místnosti, která spíš připomíná chodbu.
"No, tady to bude po lyžování zajímavý.", komentuje Radek prostorové vybavení místnosti a vůbec celkovou chaotickou situaci v ní.
V 9 se scházíme před hotelem, já poslední den věnuju lyžím.
Jdeme ke sjezdovce. Chůzi v "přaskáčích" už zvládáme vyloženě bravurně. Možná nám bude i chybět! (mimo jiných věcí)
Poslední den zůstáváme na Tognole, která je nádherně upravená a jezdíme "nahoru, dolů, nahoru, dolů" až do úplného vyčerpání. V půl 2 míříme do velké restaurace nad sjezdovkou na oběd. Ve vnitřním zmatku se rozpadneme na řadu skupinek. S Radkem a Vaškem neseme každý svoje lasagne ven a sedáme na dřevěné lavice na sluníčku. Po obědě si dáváme závěrečné Bombardino (tentokrát se nás nikdo na nic neptá a dostaneme ho rovnou s kafem, takže na nás působí o poznání méně než to včerejší).
V půl 3 vyrážíme zpět na san martinské svahy na poslední lyžařskou fázi našeho zájezdu. Téměř prázdná sjezdovka Tognola UNO, která je navzdory pozdějším hodinám pořád ve skvělém stavu. Před čtvrtou sjezdovku sjedeme naposledy a je čas jít do hotelu a "sbalit kufry". Sraz u autobusu je vyhlášen na 5 a odjezd na půl 6. Lyže ještě necháváme aspoň na chvíli v lyžárně, aby před transportem ještě aspoň trochu oschly. Poté se jdeme převléct a sbalit lyžovací věci do báglů. Až těsně před 5 jdeme dobalit lyže a pak už zbývá jen počkat na definitivní odjezd. Mezitím je na recepci hotelu celkem rušno a hlavně dost dusno kvůli klíčům, které jedni účastníci zájezdu nechali ve dveřích a nevrátili přímo na recepci a klíče přímo zázračně a nenávratně zmizely.
V půl 6 nasedáme do autobusu a před sebou máme už poslední fázi zájezdu a to dlouhou cestu domů.
28.2. - 1.3. 2014 - ZPÁTEČNÍ CESTA
Místo na nohy se od cesty do San Martina bohužel nezvětšilo, opět sedím vedle Václava na sedadle u okna hned za řidičem. Po chvíli jízdy vytahuju MP3 přehrávač a dělím se s Vaškem o 1 sluchátko. Okolo 9 autobus zastavuje na Brenneru, kde je vyhlášena třičtvrtě hodinová pauza a kde si dáváme něco k jídlu a pití. Čekání nám rychle ubíhá hlavně díky Vaškovým historkám z lékárny.
Na rozdíl od všech ostatních jde Vašek v sobotu do práce. No, soucítím a "nechtěla bych"!:-)
Další zastávky se po cestě odehrají někde u Innsbrucku a poté v Regensburku, kde nás opouští první spolubojovníci. Okolo 3 dojíždíme na Rozvadov, kde ještě zastavujeme na pauzu a dáváme si kafe nebo čaj u velmi nepříjemné prodavačky a je jasno - jsme doma:-). Poté následuje vykládka v Plzni, kde se odloučí průvodkyně a nakonec jako poslední zastávka v Praze v Nových Butovicích, kde vystupuje zbytek.
Do Prahy přijedeme zhruba ve tři čtvrtě na 5 a nastává čas k nejsmutnější části zájezdu - loučení. Poté už jen s Radkem mířím na zastávku metra, kde je na sobotu brzo ráno překvapivě dost lidí, a jedeme na Florenc, kde se rozcházejí i naše cesty. Radek míří na trasu B směr Letňany, kde má dohodnutý odvoz a já nastupuju na opačný směr trasy B k hlavnímu nádraží a na vlak vzhůru domů. ECčko jedoucí správným směrem chytám po sprintu doslova za ocas a myslím, že na celý ten běh s báglem a lyžemi budu vzpomínat ještě dlouho.:-)
Pak už stačí jen nepřejet a v Pardubicích vystoupit a přestoupit na rychlík, který mě okolo 8 doveze na choceňské nádraží, kde už "poskakuje" mamka a naloží mě i s veškerou bagáží do "Kijky".:-)
Prázdniny skončily!
Díky všem, bylo to božííí!:-)
