"Ta loď musí mít rychlost"

Psal se rok 2006, řeka Lužnice... velmi klikatý úsek:-).
Stejná parta jako obvykle, 3 rodiny, 12 lidí, 6 dospělých a 6 dětí, jen ty děti trochu starší než před 10 lety, kdy jsme na vodu začali v této sestavě jezdit.
Já jako vždy na lodi s taťkou, který ale usoudil, že je na čase, aby mě posadil na "zadáka".
Dokud řeka tekla jakž takž rovně a mohlo jet i víc lodí vedle sebe, situace byla příznivá a vládla pohoda.
To se ale změnilo ve chvíli, kdy jsme se dostali do velmi klikatého úseku a naše loď se dostala do závěsu za loď Leonardo s Pavlem a Janou na palubě. Jana na háčku sice jezdí každý rok, ale s pádlováním není úplně nejlepší kamarád, tudíž, ať pádluje nebo ne, loď je vždy poháněna jen silou kormidelníkovou.
Zato taťka, který na "háčku" skoro nejezdí a vyhovuje mu situace, kdy nevidí všechno "z první ruky", ale má před sebou ještě bagáž, "háčka" a v podstatě celou loď, se vepředu bál tak hrozně, že pádloval jako o život. tudíž jsme posádce Leonarda "lezli do kufru". Řeka měla v této chvíli klikatý průběh a stromy napadané v zatáčkách i tak úzkého koryta věci nijak zvlášť neulehčovaly.
Chvíli jsem jela se zaťatými zuby, ale v momentě, kdy jsme málem narazili do jednoho ze stromů, vzala moje trpělivost za své.
"Tati, prosím tě přestaň pádlovat. 'Dyť sám vidíš, že nemáme kam jet, když tam je Pavel!!!"
Ve stejnou chvíli se taťkovu zběsilému pádlování divil Ondra jedoucí za námi na lodi Adéle s mamkou.
"Mami, proč taťka tak hrozně pádluje, vždyť tam vůbec nemají místo."
"No, víš, taťka má takovou teorii, že loď musí mít rychlost, aby se dala ovládat."
Sotva to mamka dořekla stejného vysvětlení se dostalo i mě a to přímo z úst autora.
"TA LOĎ MUSÍ MÍT RYCHLOST!!!"
Posádka Adély lehla smíchem!
Chvíli jsem se snažila taťkovi vysvětlit, že loď muže mít rychlost, pokud je kam jet, ale jeho přesvědčení se mi zlomit nepodařilo.:-)
Ještě zhruba další 2 km nám hrozilo, že buď přejedeme Leonarda i s posádkou nebo že s hlasitým "zaškrundáním" vyjedeme na břeh a to hodně vysoko. Pak už se řeka rozšířila a na palubě naší lodi vládlo mlčení a dusno by se dalo krájet.
Sotva jsme dojeli k jezu, kde jsme vystupovali z lodi, chopila jsem se vhodné příležitosti.
"Já jdu zpátky na "háčka"!!!
Taťka se zřejmě z podobných důvodů chopil stejné příležitosti.
"Já jdu zpátky na kormidlo, já se vepředu bojím!"
Schváleno jednomyslně.:-)
Takhle skončila moje kormidelnická kariéra s taťkou na "háčku". Na "zadáka" jsem se znovu dostala o pár let později, kdy na pozici vepředu usedla mamka, která naštěstí dokázala rychlost lodi a intenzitu pádlování přizpůsobit aktuální situaci.:-)