10.7. 2015 - CESTA
Většina zájezdů s polopenzí pro průvodce začíná na skladu CK Alpina v Brně. Stejně tak "provensálské silničky". Dostala jsem pokyny být na skladě okolo 7 ráno, abychom stihli naložit kuchyň a předat si všechny další věci, které na zájezd odjížděly z Brna (mapy, kopie map pro klienty, katalogy, trika,...). Jako vždy před odjezdem na zájezd mě ráno zachvátila "cestovní horečka". Byla jsem nadšená, ale zároveň nervózní, aby všechno dopadlo.
Úkol č. 1 byl dostat se z mého brněnského privátu na Poříčí na Komárov na sklad. Na webu IDOS MHD Brno jsem si našla spoj ze zastávky Úzká na Kšírovu - autobus č. 49. No aspoň nemusím přesedat, ale lidi v autobuse mě díky mému batohu obřích rozměrů ověšenému taškou s cyklotretrami, helmou a příruční taškou a k tomu kolu samotnému budou vyloženě milovat. V 6:21 jsem dorazila na zastávku a o 20 minut později vystupovala/vypadávala z paluby městského autobusu na zastávce Kšírova. Pak stačilo cca 5 minut chůze a už jsem byla na skladu Alpiny v Komárově.
Nastává velké vítání se skladníky Evčou a Pájou. Začínám si přebalovat batoh a balit si příruční tašku na palubu autobusu, když vedle mě hladce "přistane" šedá Octavia Combi, která přivezla 2 nejdůležitější postavy pro následujících 26 hodin zájezdu. Řidiči "Petr a Petr", rovněž slyšící (a vzájemně se oslovující) na jména "Karel a Karel". Rychle přebalím batoh a začínám pomáhat vynášet proviant. Bedny s okurkami, paprikami, rajčaty, rýží, těstovinami, chlebem a polystyrenové lednice se šunkou, sýrem, masem atd. doslova neberou konce. Přesně v 7 se v na placu skladu objeví postava ověšená taškami a vedoucí kolo. Druhý průvodce zájezdu Provence na kole, Vláďa, dorazil. Zhruba za 10 minut přijíždí další auto, ze kterého vyskakuje Vláďova "šéfová":-) Hlavní průvodce zájezdu Provence na na kole, Marky, se šílenou záplavou nejrůznějších tašek a batohů (na rozdíl od nás bude v Provence zůstávat ještě na další turnus). Teď už nám chybí jen poslední člen "personálu" kuchařka Andrea, která dorazí okolo půl 8. Jsme kompletní!
Naložíme kuchyň a svoje věci, rozplachtujeme cyklovlek a naložíme svoje kola a přebrereme všechny zbývající věci na zájezd. Pak už stačí jen zapřáhnout vlek za autobus jménem Máňa s nápisem "Autobusová doprava Petr Vávra" na boku a jsme připraveni. Vtipkování nebere konce a já doufám, že ve stejně pohodovém duchu proběhne celý zájezd.:-)
V 8:40 vyhlásíme "Odjezd"! Rozloučíme se s Dančou coby alpiňáckou službou a se skladníky, naskáčeme do autobusu s Karlem za volantem (tady se člověk nesplete:-D) a vyrážíme směr Ústřední autobusové nádraží Brno - Zvonařka, stání č. 26.
Cestou na Zvonařku pověsíme "zasedák" a domlouváme taktiku nakládání kol, zavazadel a lidí, Kombinace 2 zájezdů na palubě 1 autobusu, musíme mít taktiku.:-) Na nástupišti už nervózně postává několik účastníků, kteří nedočkavě vyhlížejí autobus s oranžovým cyklovlekem s logem ALPINA. Vystupujeme, zdravíme lidí a začíná obvyklý shon, představování se, organizace nakládky a nakládání kol. Ze seznamu klientů vím, že všichni "silničkáři" budou nastupovat v Brně. Chybí poslední (kromě 2, kteří se k zájezdu mají připojit až ve Francii). Nakládáme s Vláďou zrovna těžké elektrokolo, když mi začne v kapse kalhot vibrovat mobil.
Zavěsíme přední kolo na hák a já říkám Vláďovi: "Promiň někdo mi volá!", "Jasný, utíkej!"
Seskakuju z vleku a zvedám mobil. Volá Eva z kanclu, že poslední chybějící "silničkář" zájezd zrušil v den odjezdu. To pro mě znamená jediné. Můj tým je kompletní. Zatím 2 páry, skupina 5 chlapů z Ostravy a 1 solo klient. Všichni vypadají natěšeně a v pohodě!
Chvíli po půl 10 skončí nakládka a my s Markét zjišťujeme, že Brňáky máme všechny. Nasedat! Odjezd! Plánovaný odjezd byl na 10, ale pokud jsme všichni vyrážíme dřív. Vzhůru Praha - Zličín.
Jízda po neblaze proslulé dálnici D1 celkem věrně připomíná jízdu po schodech:-). Do mikrofonu zdravíme jménem CK Alpina všechny na palubě a informujeme o dalších místech nakládky, zastavení, nápojích u řidičů,...
Drncavou cestou, ale jinak hladce dojedeme na Prahu-Zličín a nakládáme další 3 klienty, poté už jen hodina cesty do Plzně, kde se chvíli hledáme s partou posledních 6 účastníků, ale nakonec jsou i oni bezpečně v autobuse a jsme kompletní! Teď už definitivně přivítáme všechny na zájezdech "Provence na kole" a "Provence - silniční cyklistika", představíme sebe (já, Marky a Vláďa), řidiče (Petr a Petr/Karel a Karel), kuchařku (Andrea), informujeme o autobusu a další cestě a poté zastavujeme v Nýřanech na první regulérní zastávku na dlouhé cestě, která nás čeká. Pro navnadění si připravíme pár slov o Provence a lákáme na levanduli, kir, víno, sýry, slunce, teplo a nezapomenutelné cyklistické zážitky! Okolo 7 slunce zapadne dostatečně na to, abychom mohli na ukrácení cesty autobusem pustit film. Volba padá na bláznivou francouzskou komedii "Co jsme komu udělali?", která splní účel. Atmosféra v busu začíná z kolejí každodenního pracovního nasazení a stresu najíždět na koleje dovolená!
Snažíme se v noci co nejvíce vyspat, přece jenom ráno nasedáme na kola a čeká nás 1. etapa. Moje silničkáře konkrétně cca 80 km a 1100 výškových m v provensálském vedru.
11.7. 2015 - ETAPA první
Pernes les Fontaines - Venasque - Murs - Lioux - St. Saturnin les Apt - Gordes - Isle sur la Sorgue
81 km
1200 m kumulovaného převýšení
Okolo půl 7 ráno dojíždíme na poslední benzinku na naší cestě. Nastal čas připravit klienty na cyklozážitky, které je čekají nejen následující den. V první řadě je upozornit na vedro a slunce a s ním související nedostatek vody, dál bezpečnost jízdy na kole a zamykání kol. K popisu bezpečnosti jízdy volíme několik legendárních příběhů z alpiňáckých zájezdů.
Jezděte v helmě!
"Pán bez helmy na Korsice na usnul na kole a narazil hlavou do zdi. Půl roku byl v Bastii v nemocnici než byl schopen transportu na pevninu. Tak prosím, když budete mít pocit, že na vás jde spaní, tak si seskočte z kola, dejte si 20 a pak jeďte dál!"
Ukazujte i když zastavujete a nechávejte rozestupy!
"Mamka s dcerou jely za sebou a mamina uviděla levandulové pole. Udělala: "Jéé, levandule!", na místě zastavila. Byl z toho silniční lišej a z kola "osmička".
Pokud někam nevidíte, jen tam bezhlavě nevlítněte!
"Kluk na Korsice vletěl do zatáčky, za kterou stálo zaparkované auto. Proletěl zadním sklem a přistál u řadící páky. Byl vychovaný, stihl jen říct: "Bon jour!" a už ho vezli do nemocnice. Ja fakt, že nebyly žádné prostoje, ale stejně..."
A potom už nezbývá než rozdat mapy a popsat trasu, která je na první den v plánu. Obcházím "svoje silničkáře" a první briefing opakuju v různých částech autobusu v podstatě 4x. Konečně i poslední skupinka 5 chlapů sedící úplně vzadu ví, kudy se pojede. Dojdu zpátky dopředu a zjišťuju, že jsem skončila právě včas. Dojíždíme do provensálského městečka Pernes les Fontaines se 42 kašnami, kde se každou sobotu konají trhy. Zajíždíme na parkoviště u fotbalového hřiště a začínáme vykládat... kola, lidi, zavazadla a připravovat se na první cykloden zájezdu. Já ale musím ještě nejdřív sehnat 2 svoje klienty, kteří jeli z Čech po vlastní ose autem. I když mám při vykládce mobil v kapse, vůbec neslyším, že mi zvoní. Volám na neznámé číslo zpátky a dozvídám se 2 skutečnosti. Ta dobrá je, že oba klienti zdárně dojeli do výchozího bodu, ta špatná, že nevědí, kde přesně stojí alpiňácký bus ani jak se k tomu místu dostat. No nevadí!
"Chvilku vydržte, všichni už budou za chvíli odjetí a já si vás najdu!"
Odjíždím z parkoviště směr město, zatímco většina "silničkářů" už to hrne po trase.:-)
"Stojíme u silnice na St. Didier."
"Je to silnice D28?"
"Nene, D1."
"Aha, v pohodě, vím, kde vede, dojedu si pro vás."
"Je odtud vidět hrad."
"Hrad?" (zatím jsem netušila , že by v Pernes les Fontaines vůbec nějaký hrad byl)
Jedu směrem z kraje městečka po silnici D1 a za chvíli po levé straně vidím 2 mávající postavy. Super!
"Dobrý den, ahoj!!!"
Vítáme se a představujeme. Poté co popáté přeblekotám briefing, začínáme řešit co s autem. Nakonec se domluvíme na odvezení auta do kempu, odkud moji poslední 2 svěřenci vyjedou na kolech po trase a uvidí, jak na tom budou se silami a s časem. Potom už odjíždím a vracím se na parkoviště u fotbalového hřiště, kde nabírám z hydrantu vodu a vyjíždím po D28 směr městečko Venasque s nádherným výhledem.
Do Venasque se ze silnice odbočuje doprava do kopce podle směrovky Venasque 1 km, podle které teď jedu. Moc dlouho se ve vesničce nezdržuju. Sjíždím zpátky na hlavní silnici, když v tom se proti mě objeví parta "mých silničkářů".
"My jsme si asi 10 km zajeli, když jsi hledala ty 2 klienty. Vůbec nevíme, kde jsme byli.:-)", sdělují mi spokojeně.
V podstatě je tím rozhodnuto: Radši pojedeme pohromadě!
Vracíme se na hlavní silnici a začínáme stoupat do průsmyku Col de Murs. Spolu s Katkou a Pavlem stoupáme vzhůru a povídáme si o víně.
Jaké je nejlepší?
Jaké je typické pro Provence?
A co víno v Chateauneuf du Pape?
Co za víno si koupit v supermarketu?
Otázek by se našlo. A už jsme na vrcholu, ve stínu čekáme, dokud nejsme kompletní. Všichni pijí! Je přímo spalující vedro, které většině dává zabrat mnohem víc než samotné stoupání.
Všem postupně (po skupinkách) ukazuju na mapě, jak pojedeme dál.
"My se tady pod tím sjezdem někde najíme. Jeďte klidně napřed.", říkají mi Honza a Lidka.
"Ok, super. Kdyby něco, číslo máte a mapu taky.", ujišťuju se a pak už vyrážíme a sjíždíme do vesničky Murs a dál až na křižovatku, kde jedeme opět vzhůru do kopce podle ukazatele směr Lioux přímo podél skalního převisu.
Vyjedeme nad převis a opět čekáme ve stínu stromů na poslední ze skupiny. Pak už následuje krásný sjezd a průjezd po vrstevnici hlubokého kaňonu až do města St. Saturnin les Apt. Posílám všechny pro vodu na náměstí. Poté celá moje skupinka vyráží dál po silnici D2 směrem Gordes (ve stopách nejslavnějšího cyklistického závodu TdF ročník 2014). Já vytahuju mobil a volám Honzovi, jak jsou na tom.
"My sedíme v kavárně v Gordes na kafi. Zkrátili jsme to. Jinak všechno v pohodě."
"Super, takže se sejdeme v kempu?"
"Jasný!"
"Paráda, tak zatím!"
"Ahoj!"
Sama vyrážím směr Gordes, kam pro jistotu zajedu, abych někoho nenechala za sebou a potom už frčím dál až do města Coustellet a odtud do cílového bodu naší etapy. Do městečka Isle sur la Sorgue, do kempu La Sorguette, kde na parkovišti potkávám Honzu s Lidkou, kteří právě dorazili. Vedu je cestičkou za recepcí až na prostranství za živým plotem, kde stojí bílý party stan - alpiňácká polní kuchyň s lavicemi a stoly pro sezení. Začíná rozdělování mobilehomů jak "mým silničkářům", tak části Markétčině skupině, která už taky dorazila. To ale znamená, že musím do autobusu pro seznam s ubytováním.
Projdu živým plotem za kuchyní a mířím na písečný plac, kde stojí autobus s vlekem a ve stínu autobusu spí na lehátkách Karel a Karel. Nesnáším, když musím někoho probudit.:-(
Naštěstí se 1 Karel vzbudí sám ve chvíli kdy pomalu docházím k autobusu a tak ho můžu poprosit o otevření busu. Tahle manipulace vzbudí i druhého Karla. Vezmu si papíry, poděkuju a zase odcházím.
"Promiňte, že jsem vás vzbudila."
"Nevadí, my tě rádi vidíme."
"Jééé.":-)
"A můžu říct klientům, že si sem můžou chodit pro věci?"
"Jasný, otevřeme schrány a ať si vyndají bágly a ubytují se."
"Super, díky moc!"
"Není zač!!"
Rozdělujeme ještě spolu se správcem Jirkou, který v Provence zůstával z předchozího turnusu, mobilehomy.
Potom dotaz na Andreu: "Adri, stíháš? Nebo ti můžu nějak pomoct s večeří?"
"Nene, úplně v pohodě!"
"Super, takže se můžu jít "vyšampónkovat"?
Záchvat smíchu. "Jo, to běž!"
Asi je namístě zmínit, že termín "vyšampónkovat" pochází z jiného zájezdu, který jsem letos jela - "Hory a moře Korsiky na kole". Vznikl nešťastnou náhodou a ujal se.:-)
Skočím si do busu pro věci a jdu se sprchovat. Mezitím dojíždí Marky s Vláďou a se zbytkem klientů. Pořád ještě pořád zbývá dost času do večeře, která je v plánu až na půl 8. Aby nebyly prostoje, beru si mapky na přípravu briefingu. Okolo kuchyně je ale pořád hodně klientů a ve stanu je horko jako v sauně. Rozhodnu se, že se s "úřadováním" radši někde schovám a volba padne na stín u autobusu, kde Karel a Karel sice pořád ještě leží, ale už nespí.
"Můžu se tady u vás zašít?", ptám se.
"To víš, že jo. Sedni si tady na postel, já hodím nohy pryč! Tady to máš lepší než u Karla!", říká mi (kdo jiný) Karel.
"Proč lepší? A já si klidně sednu tamhle na tu lavičku."
"Tak zaprvé, ta lavička je tvrdá, tady je matrace a za druhé, lepší protože tu mám víc místa."
Není prostor na námitky.
Sedám si a začínám zakreslovat trasu na druhý den. V tu chvíli se Karel začne převracet.
"Hej, nedrkej mi, jo? Nebo mi ujede ruka a budem to mít zítra o 20 kiláků delší.":-)
"Nebo taky kratší ne? Záleží kam ti ta ruka ujede."
"No, taky fakt."
"Hej, Karle, neměli bysme jí něčím pohostit?"
"No, měli, Karle, ale čím?"
"Nemusíte, mě ničím hostit. Jste hodní, že mě tady vůbec necháte si to připravit."
"V pohodě, já už vím, čím jí pohostíme."
"Čím?"
"Vlez, Karle, do zadní ledničky a uvidíš?"
"Jé, já už vím!", Karel ležící za mnou se rychle zvedne a vyrazí do autobusu. Za chvíli se vrací a drží v ruce plastovou krabičku plnou gumových medvídků a jiných tvarů na tento způsob úpravy.
"Dobrý, ne? Dej si!", říká mi vítězoslavně a drží mi krabici přímo u hlavy.
"No, paráda. Díky moc!":-D
"Já ti to tady položím a ber si.", zase si lehá a dává krabici přímo ke mě. Sám jí přitom má v dosahu a neodolá.
"Podívej mám třešně!", zajásá.
Dostávám záchvat smíchu, zatím to nevypadá, že bych mapu na briefing někdy dokreslila.:-)
Když si bere několikátého medvídka, varuje mě.
"Ani, fakt si ber, nebo to "sežeru" sám."
"Sílu, Karle!", ozve se z druhého lehátka.
"Hej, já to budu muset odnést."
"A chudák Karel vůbec neměl.", říkám já. "Vem si ještě a já mu to pak přenesu, Ať si taky dá do nosu!"
"No, já se musím ovládat i na tu dálku a ona mi to sem ještě přinese.":-D
Konečně mapky dodělám a zvedám se.
"Tak díky moc za azyl a za medvídky."
"No, za málo, dyť sis vzala jednoho!"
"Ale byl moc dobrej!!!":-)
Mířím zpátky do "kuchyně". Mapky na briefing dávám do stanu a jdu pomoct s finální přípravou jídla s vydáváním.
O půl 9 se spolu se skupinou "silničkářů" scházíme u autobusu u pingpongových stolů a já zahajuju první nefalšovaný briefing. Dávám do placu mapky a zvýrazňovač.
"Ten mám jen jeden, budete se muset prostřídat."
Říkám časy dalšího dne (snídaně 7.30, odjezd 8.30, sraz na nakládku kol 17:00, večeře 19.30) a potom vysvětluju trasu, info o možnostech nabrání vody, "bonusovky", možnosti zkrácení, kilometráž, převýšení atd.
"Dotazy? Když vás něco napadne, tak klidně přijde kdykoliv. Jinak jestli teď dotazy nejsou, tak si vezměte skleničky a přijďte na seznamovací večírek. Máme víno (červené, růžové i bílé) a olivy, které mám koupila ráno Andrea."
Vracíme se na plac ke kuchyni, kde už začíná přeskupování stolů a příprava na tradiční "seznamovák", který tentokrát probíhá formou "skupinové terapie".
"Jmenuju se..."
"Jsem z...."
"S Alpinou jsem byl/nebyl. Kde?"
"Proč Provence?"
Dojedeme "kolečko" a pak už se rozproudí neorganizovaná zábava. Po noci strávené v autobusu se účastníci večírku rozchází relativně rychle.
"Ty jo, tohle je jediný večer, kdy můžeme dýl posedět a všichni jdou spát se slepicema.", stěžuje si Karel.
"Jak to jediný večer?"
"No, zítra řídíme až odpoledne, okolo 5."
"Hej, holky a vy jste na nás vůbec nechtěly čísla!", naoko se zlobí Karel.
"Jo, my jsme se na to tak těšili, až nás 2 slečny poprosí o čísla a ono nic.", přisadí si i druhý Karel.
Chytáme se s Marky za hlavu!
"Panebože! Kluci, dáte nám, prosím, čísla!"
"No, lepší pozdě než nikdy a když tak hezky prosíte.":-)
Zapíšeme si čísla, tím máme co se organizačních věcí padla a můžeme pohlavě vletět do vírů zábavy, které už jsou teď značně prořídlé, protože většina lidí šla spát.
Okolo 11 jde spát i Vláďa, kterého štípla včela (nebo cosi) do nohy a ta mu teď začala dost otékat.
Mě a Marky je řidičů fakt líto a tak zůstáváme "držet basu". Rozebíráme taktiku "neusnutí za volantem", hokejbal, volejbal, další dny zájezdu, příběh Karla a Karla. Okolo půl 2 nastává čas jít spát. Vstáváme v půl 7 a čeká nás perný den (nejen teplotně.):-)
"Tak dobrou noc.", přejeme si navzájem a rozcházíme se do různých světových stran do stanů. Karel a Karel leží na lehátcích "pod širákem" hned vedle stanu, kde máme spát já a Vláďa. Vláďa už spí a já si po jeho vzoru lehám na spacák na matraci, která je hozená na podlážce předsíňky stanu. Je fakt teplo a bude ještě větší.
První provensálský den zájezdu je za námi!
12.7. 2015 - ETAPA druhá
Isle sur la Sorgue - Fontaine de Vaucluse - Lagnes - Roussillon - St. Saturnin les Apt - Rustrel - Apt - Pont Julien
90 km
1200 m kumulovaného převýšení
I po seznamovacím večírku, na kterém jsme se kvůli cestovní únavě na konci seznamovali jen já, Marky a řidiči, se mi ráno vstává překvapivě dobře. Vstávám v půl 7, jdu se vyzubit a potom hned hurá do kuchyně pomoct s přípravou snídaně.
"Ahoj! Co můžu?", ptám se.
"Dobré ráno, nakrájíš záviny a vánočky?", říká Andrea
"Jasný!"
Odeberu se k místu, kde je připravené plastové prkýnko, nůž 3 záviny, vánočka a tác. Začínám krájet a i přes sníženou viditelnost přes ještě částečně zalepené oči se kupodivu neříznu a i samotný výtvor vypadá nakrájený docela symetricky. Mezitím vstává Karel.
"Ahoj, dobrý ráno!", zdravím.
Vypadá použitě: "Ahoj, ahoj!"
Následuje krájení salámu na děsivém kráječi, na kterém musí při krájení spojit síly 2. Vláďa drží kráječ, aby se nerozletěl a já se snažím krájet aspoň trochu k světu vypadající kolečka šunkového salámu. Tady poteče krev...
Naštěstí se moje obavy (bohužel zcela oprávněné) nevyplní a já i Vláďa a kupodivu i kráječ přestojíme krájení bez úhony. Salám naskládáme na tác, podobně postupujeme u sýru, který ovšem pro jistotu krájíme ručně. Už schází jen bagety, pro které zajede Jirka a vrací se s obří taškou přes rameno plnou baget.
Já a Marky bagety krájíme a Vláďa bagety skládá do pyramid na tácy. Brzo jsou drobky všude kolem.
"No a co teď budu dělat já?", ptá se Jirka.
"Nic, sedni si a dívej se. Oni jsou sehraní a vypadá to, že se na to krájení baget těšili celý rok!", uklidňuje ho Andrea, která nás pobaveně pozoruje.
V 7:30 je snídaně připravena ke konzumaci a začínají se scházet první klienti. Každý si nabírá co uzná, někdo musli, někdo bagetu, někdo závin, někdo zeleninu, někdo od každého trochu.
Andrea rozděluje ochutnávkový francouzský sýr. Snídaně rychle uteče a nezbývá než sesbírat věci na etapu a vyrazit. Hlavně nezapomenout vodu!
V 8:30 čekám na parkovišti a pomalu se začínají scházet i "moji silničkáři". Vyjíždíme stejným
směrem jako skupina Marky a Vládi, ale naše cesta se záhy dělí. Zatímco my míříme k vyvěračce ve Fontaine de Vaucluse, zájezd Provence na kole jede směr Gordes. Ve Fontaine de Vaucluse ukazuju, co je kde k vidění (akvadukt, papírna, vyvěračka, muzeum Francesca Petrarcy) a kde se dá nabrat voda, případně zajít na záchod. Skupina 5 chlapů z Ostravy se rozhodne, že si dají ranní kafe. Zbývající členové silničkářského programu chtějí jet dál. Ukazuju jim kudy a sama čekám na "makáče" z Ostravy.:-)
Okolo tři čtvrtě na 10 vyjíždíme na další cestu i my a odbočujeme podle směrovky La Route Touristique směrem na Lagnes. Poté pokračujeme na St. Pantaléon a setkáváme se se zbytek naší skupiny, která se zasekla ve dvoře s přehlídkou nádherných, starých Porsche.
To prostě nemůžeme minout!
Po cca čtvrthodině pokračujeme dál až do okrového Roussillonu.
Tam se těsně před vjezdem na náměstí ukáže, že má Katka prázdné přední kolo.
Pěšky dotlačíme kola na parkoviště v centru a začíná opravování.
"Nemusíme tady čumět všichni, běžte si prohlédnout město a támhle tudy se dostanete ke vstupu do okrových lomů. Vstup cca 3 eura/osobu."
Pavel rychle mění duši a s údivem zjišťuje, že duše, která v kole byla, je lepená.
"Ten chlap nám to kolo prodal se zalepenou duší. A to říkal, že na něm skoro nejezdil."
"No super!"
Zhruba po půl hodince jsme zase kompletní a všichni připraveni k odjezdu. Sjíždíme z města z kopce dolů a napojujeme se na známou silnici D2, na které odbočujeme doprava směr St. Saturnin les Apt, kde si dáváme rozchod asi tři čtvrtě hodiny (čas na pivo, jídlo, limču, prostě veget). Mezitím telefonuju s Ondrou a Šárkou, kteří jedou od rána sólo.
"Ahoj, my jsme teď v Rustrelu a chceme jet tu bonusovku na průsmyk St. Christol a nemůžeme to najít."
"Buď po silnici D30 nebo je přímo v Rustrelo odbočka značená Croix de St. Christol."
"Ok, super, díky moc."
"Jasný, zatím!"
Zhruba ve 2 dojíždíme do Rustrelu a dáváme rozchod. 3 varianty, buď výjezd do průsmyku St. Christol a nebo odpočinek a pohodička a nebo můžete frčet dál do Aptu.
Těsně po 3 jsme kompletní a připojují se k nám i Ondra se Šárkou. Všichni pohromadě zamíříme směr Apt, kde zastavujeme na parkovišti u náměstí ve stínů stromů. Zrovna se tu konají slavnosti levandule.
"Tak tady dáme definitivní rozchod. Je to velké město a nechám na vás, jak naložíte s časem, který máme. Potom se musíte promotat městem, ale je to pořád značené jako cyklostezka, uděláte tady takový oblouk okolo centra a tady budete sjíždět z kopce, pod kterým bude kruhový objezd a před ním takový bílý mostek (nadjezd) a před tím mostkem vede cesta prudce nahoru doleva. Tam zahněte a najedete na novou cyklostezku Véloroute de Cavalon a po té se dostanete až k mostu, u kterého máme sraz s autobusem. Most se jmenuje Pont Julien a je tak všude značený. Pokud netrefíte tu cyklostezku, pojedete tady přímo po hlavní D900 směr Isle sur la Sorgue a z té silnice je ten most taky značený (budete z ní odbočovat na kruhovém objezdu."
Poslední pokyny uděleny, rozjíždíme se do různých stran. Já mířím rovnou k mostu, abych tu byla hned jak přijede autobus a mohla postupně, jak budou přijíždět lidi, nakládat kola. Se mnou jede Lidka s Honzou.
"Je tam nějaký park nebo stín nebo něco?"
"Jojo, je tam parčík a stromy, pěkně chládek."
"Super!"
Zhruba za 20 minut jsme u mostu. Je asi čtvrt na 5. Sedáme do stínu stromů a povídáme si. (o Provence, o Skotsku, o Zell am See, o cyklistice, o silničkách, o vedru,...)Těsně před 5 začínají dojíždět první klienti ze zájezdu klasiky a chviličku po nich i bílý autobus s oranžovým vlekem. Karlové jsou tady!
"Ahoooj!"
"Čaau, podívej, co máme!", chlubí se Karel a otevírá schránu, ve které je modrá polystyrénová lednička (plná studených piv).
"Celý den to chladíme!"
"No, kluci, vy jste úžasní!"
"My víme a chválou nemusíš šetřit!":-)
"No, jste prostě nejlepší!"
"Jééé!"
"A budem ještě lepší, pomůžem ti nakládat a udělali jsme si k obědu špízy a nechali jsme tobě a Markét! Akorát si musíš pamatovat poměr, jak jsem tě ho učil včera!"
"Ty jo, tak to je pecka! Nebylo to náhodou maso, cibule, paprika, slanina?"
"Prohoď položku 2 až 3, ale myšlenku jsi pochopila!":-)
Fakt jsou nejlepší! Beru si jedno pivo.
"Musíš tam rychle sáhnout, aby nám to nezteplalo. Na 3. Já ti zvednu víko!"
"3, 2, 1.", odpočítám začátek akce.
K pivu si beru ještě vodu. Udělám si čárky, rychle se napiju, položím oboje na asfalt u vleku a jdu odplachtovávat a za pomoci obou Karlů nakládat.
"Teda ale, kdo mi to pivo vyleje...."
Nakládka kol nám jde od ruky. Přijíždí Marky a Jirka, který zaskakuje za Vláďu, kterému poštípaná noha otekla tak, že se ráno pomalu ani nevešel do cyklotreter.
"Čau Marky. Tak jak? V pohodě? Podívej, co kluci přivezli! Ale musíš chválit!"
"Ahoj! No krása, jé, kluci, vy jste zlatí.", přidává se i Marky ke chvále a ani jedna nešetříme superlativy.
"Ty jo, mě to pivo fakt někdo vylil. Chápete to? Taková škoda."
"Ne, většinu jsem zachránil!", oznamuje mi klient klasiky, který se zjevně okolo rizikového místa motal tak dlouho, až to dopadlo...:-)
Těsně po půl 6 máme naloženo, nasedáme do busu a vyrážíme směr kemp. Skvělý čas!
Dojedeme, zjistíme, že Andrea je v kuchyni úplně v pohodě, vypřáhneme vlek a vlítneme do sprch. Rychle si ještě připravím věci na briefing a pak se opakuje teď už zaběhlý model předchozího dne. Vydat večeři lidem, najíst se a honem na briefing u pingpongových stolů.
"Zítra snídaně v 7, odjezd autobusem v 8 a přijďte včas! Etapa nám končí v kempu. Večeře v půl 8 zůstává! A 14.7. je výročí dobytí Bastily! Bude zavřená většina obchodů, takže pokud potřebujete, tak si do obchodu zajeďte zítra!"
Nejdůležitější informace říkám na začátku, dokud ještě všichni vnímají. V tu chvíli přibíhá Vláďa:
"Tady máš zvýrazňovače, aby zase nebyly stížnosti!", směje se!
"Super, díky moc!"
"Teda, ty máš respekt, viď? Jednou si postěžuješ a na dalším briefingu jsou počty zvýrazňovačů dotažené v podstatě k dokonalosti!", oceňují "silničkáři".
"Jojo, je to super!"
Pak zase dopodrobna popíšu trasu, kilometráž, převýšení, upozorním na kopce a možnosti zkrácení.
"Dotazy? Super! Jinak včera zbylo nějaké víno, tak pokud máte chuť, tak si vezměte skleničky a přijďte nám pomoct s "úklidem".":-)
Balím si věci a spolu s ostatními odcházím ke kuchyni. Sedáme si s ostatními ke stolu a zpovídáme Vláďu.
"Tak co noha? Je to lepší?"
"Jojo, už to je v pohodě! Zítra už určitě jedu!"
"Paráda, tak aspoň, že tak!"
Už zbývá jen doladit poslední organizační věci a ochutnat špízy, které nám Karlové připravili.
"Kde máme zítra čekat v Lacoste?", ptá se Karel.
"Je to jakoby na výjezdu z města na silnici D106 po levé straně je u kontejnerů na tříděný odpad takový písečný plac.", popisuje Marky místo srazu, "Nebo Ani, řekla bys to jinak?"
"Vůbec, je to tak, jak říkáš."
"Souřadnice náhodou nemáte."
"To nemám."
"Já se mrknu.", koukám do své GPSky značky Garmin, ale žádný bod Lacoste stání busu nebo něco podobného uložené nemám.
"Tak já taky ne, ale my zítra kolem toho místa budeme se silničkářema projíždět, tak to tam můžu označit a souřadnice vám poslat v SMSce."
"Jo, tak to by bylo super!!!"
"No, jasný, domluveno!"
"Vláďo, pojď nám pomoct! Jdeme ochutnávat špízy!"
"Já už měl k obědu!", brání se Vláďa, ale marně, do kuchyňského stanu je v podstatě odvlečen.
Naládujeme špízy. Jsou fakt skvělé. Ještěže jsem se u večeře ubránila velkým dávkám jídla!
Povídáme, popíjíme, popíjíme, povídáme až nastane čas zalehnout. Je ještě teplejší noc než včera a je úplně jasno. Bude teplo! No, jsme v Provence, jak taky jinak!
13.7. 2015 - ETAPA třetí
Bonnieux - Lourmarin - Lauris - Mérindol - Cheval Blanc - Robion - Oppede le Vieux - Lacoste - Goult - Gordes - Les Imberts - Isle sur la Sorgue
110 km
1300 m kumulovaného převýšení
Ráno opakujeme zaběhlé stereotypy rána předchozího kromě toho, že vše se odehrává o půlhodinku dříve. Je to opatření kvůli provensálským vedrům. Etapa nezačíná z kempu, do výchozího bodu nás nejprve zaveze autobus a nechceme vyjíždět až v tom největším pařáku.
Krájím záviny, zeleninu, bagety a i tentokrát zůstanou po těchto procesech všechny moje prsty v neponičeném stavu (nutno říct, že i prsty všech ostatních):-). Snídaně probíhá potichu, všichni se snaží ustabilizovat všechny procesy a v klidu "nastartovat". V 7:50 vyrážíme k autobusu, kde už operují Karlové a zapřaháme vlek. Přesně včas nastoupíme do autobusu a vyrážíme!
Beru si mikrofon a po popřání dobrého rána, ještě přeju všechno nejlepší k narozeninám oslavenci Ondrovi ze skupiny "silničkářů". Jako dárek ode mě (od Alpiny) dostává cyklistické Pells ponožky s logem Alpina na achilovce.
"Všechno nejlepší k narozeninám, hlavně zdraví, štěstí a pohodu! A ať ti to na kole jezdí minimálně stejně dobře jako teď!"
"Děkuju moc!!!"
"Pusu, pusu!", ozve se nějaký vtipálek ze zadní částí autobusu.
Pusa ještě nikoho nezabila (a já doufám, že nebudu první:-). Dáme si pusu a autobus vypadá spokojeně. Ondra je za ponožky taky rád a já přecházím k dalšímu bodu programu.
"My jsme si pro vás s Marky připravily takový motivační úryvek. Je to z knížky Petera Mayela Rok v Provence a zachycuje místa a kopce, které se dnes týkají jak programu klasiky, tak programu silničkářů. Tak si ještě zavřete oči, poslouchejte a můžete se těšit na to, co vás dnes čeká!"
Úryvek je z kapitoly květen (cca první 2 stránky) a popisuje autorovo zdolávání kopce mezi městečky Bonnieux a Lacoste. Pozitivní motivace klientů!
Zhruba za tři čtvrtě hodinky dojíždíme na fotbalové hřiště přímo pod Bonnieux.
"Támhle k tomu kostelu nahoře všichni vyjeďte, tam se po nakládce sejdeme a tam bude docházet k dělení na skupinky. Bude to značené na město Lourmarin a pak bude z hlavní silnice odbočka ostře doleva nahoru."
Vysedáme a nastává zběsilé vykládání. Karel a Karel nám opět hrozně moc pomáhají. Vyloženo máme za čtvrt hodinky."Hrozně moc díky!"
"Není zač!"
"No, to teda je! nejste tady přece od toho, abyste vykládali a nakládali kola a dělat to vůbec nemusíte!"
"Přece se nebudeme DÍVAT, jak 2 kočky vykládají vlek, ne?"
"No, ale mohli byste. My tu od toho na rozdíl od vás jsme. Každopádně, jste zlatí!"
"Jojo, to jsme!":-)
"Běž se připravit, my to zaplachtujem!"
"Díky moc!", začíná mi připadat, že klukům fakt dost dlužíme a že v podstatě nedělám nic jiného, než že jim děkuju.
Vlítnu do autobusu, protože "silničkáři" už jsou dávno pryč. Posbírám věci, nasedám na kolo a honem šlapu do kopce městem až ke kostelu. Na odjezdu ještě volám:
"Tak se mějte, ahoj!"
"Taky, hlavně opatrně!"
Projíždím městem, předjíždím klienty klasiky a u ostré zatáčky doleva čeká skupina 5 "silničkářů":
"To je ta odbočka, viď?"
"Jojo, to je ona!"
"5 jich jelo napřed!", informuje mě Karel, nejstarší ze skupiny a jeho slova potvrzuje SMSka od Ondry, která mi zamňouká na mobilu v kapse na zádech.
"Ok, ještě teda Honza s Lidkou a pak teda vyrazíme."
Ti se za chvíli taky vynoří ze zatáčky a volají: "Už jedem, fotili jsme!"
"Jasný, v klídečku."
Nasedáme na "koně" a v místě, kde je z hlavní silnice značená odbočka na Foret des Cedres čeká zbytek skupiny.
"Promiň, my tu odbočku projeli."
"Nevadí, ale jedete dobře! Teď budeme sjíždět kaňonem do města Lourmarin a tam budeme odbočovat na kruhovém objezdu směr Lauris po silnici D127."
"Ok, super, díky!"
"Po vjezdu do Lourmarinu bude po pravé straně odbočka k hradu, tak na sebe kdyžtak počkáme."
Frčíme dolů z kopce. Sjezd kaňonem je prostě nádherný! Přede mnou jede Jirka, který má z rychlých sjezdů vysloveně respekt. Nevadí, není kam spěchat a lepší než aby se někde "zrakvil". Dojíždíme před hrad, fotíme. Pak nasedáme na kola a dojíždíme do centra Lourmarinu, na kruhový objezd směr Lauris. Najíždíme na hlavní silnici. Jízdou v balíku si vzájemně pomáháme a jedeme rychlostí okolo 40 km/h. Zhruba po půl hodině se ozve sakrování a naše spanilá jízda zastavuje. Pavel má prázdné přední kolo!
"Do pr..., Honza mi vůbec neukázal ten kámen na silnici a já na něj přímo najel.", rozčiluje se.
"Pojď tady kousek, do stínu na ten plácek, ať to nespravujem' přímo v silnici.", říkám mu.
Rychle mění duši na předním kole a Katka mi říká.
"My budeme asi potřebovat cykloobchod. Tohle byla naše poslední náhradní duše."
No, paráda: "Ok, v Isle sur la Sorgue jsou 2 nebo dneska až pojedem přes Gordes."
Za 15 minut je kolo na svém místě a my vyrážíme. Jedeme přes město Mérindol.
"Buď se tady napojíme na cyklostezku, ale je tam horší asfalt nebo to pohrneme dál po silnici na hladkým. Je to na vás."
"Silnice, silnice...", ozývá se jednomyslně z různých koutů skupiny.
"Super, tak tady si naberem vodu a jestli budete všichni ready, tak můžeme jet dál."
Po krátké pauze na nabrání vody a rychlém občerstvení jedeme dál.
"Dojedeme do města Cheval Blanc, to znamená Bílý kůň, a tam budeme na světelné křižovatce odbočovat doprava po D33 na Les Taillades/Robion."
V Cheval Blanc odbočujeme a začínáme stoupat přes pohoří Petit Luberon (rozhodně ne přes nejvyšší bod), spíš ho jakoby objíždíme. Dojedeme do města Robion a napojujeme se na luberonskou cyklostezku směr Apt, po které máme jet až do městečka Lacoste s hradem Markýze de Sade.
"Ani, my asi budeme zkracovat a pojedeme s vámi asi jet tady do Ménerbes a odtud už pojedem rovnou do kempu.", informuje mě Libor ze skupiny Ostraváků.
"Ok, jasný v poho. A chcete jet napřed? Nebo pojedete do Ménerbes s námi."
"Ne, tohle je super, jen chcem dneska kratší, tak se pak odpojíme."
"Jasný, navigačně je to v pohodě."
"Super!"
Projíždíme přes "město duchů" Oppede le Vieux, kde potkáváme "klasikáře" v čele s Vláďou.
"Čaaau, tak to dopadlo. Fakt jsme se potkali.", volá na mě.
"Ahooj, to je vypočítaný.":-) (s Vláďou jsme se v Oppede potkali už minulý rok, když jsem "silničky" najížděla.
"Dáme si tady rozchod. Na kafe, na oběd, jak kdo chcete. Můžete jet dál, ale je času kupa. Kdyžtak ve tři čtvrtě na 2 odjezd. Tady tudy se jde na hrad. Doporučuju prohlédnout, je fakt super!"
Sedáme s Vláďou do stínu a přichází pes, který má zcela očividně svrab.
"Jéé, podívej, přišla návštěva.", jásá Vláďa a chystá se psa podrbat.
"Nechci tě nějak znervózňovat, ale podle mě má svrab.", varuju ho.
"Aha, no, díky za varování."
"Jojo, není zač!":-)
Ve tři čtvrtě na 2 odjíždíme. "Moji silničkáři" směrem Ménerbes a Lacoste a Vláďovi "klasikáři" směr Robion.
"Tak čau, uvidíme se v kempu!"
"Ahoj!"
Frčíme dál po klidné, klikaté cyklostezce až do Ménerbes, kde se odpojují Ostraváci.
"Hele, tak mi zkracujem a jedem odtud rovnou do kempu."
"Ok, teď jsme tady, zahněte doleva dolů a sjedete na hlavní silnici do městečka Les Beaumettes a tam musíte znovu doleva. Povede tam podél hlavní silnice cyklostezka Véloroute de Cavalon. Je nová, v pohodě po ní dojedete až do Coustelletu, tuším. Pak už budete muset po hlavní, ale jsou tam široký krajnice a je to v pohodě."
"Ok, super, díky moc!"
"Není zač! Dobře dojeďte! A zatím!"
"Ahoj!"
O 5 lidí menší skupinka pokračuje dál po cyklostezce až do Lacoste. Jedu teď se Šárkou a Ondrou. Bavíme o závodění, cyklistice, jejich plánech na dovču, až budou po zájezdu v Provence zůstávat, o spravování kol a ani ten kopec do Lacoste není tak hrozný.
"Ty jo, já v tom kopci málem umřel!", říká mi nahoře Ondra.
"Aha, teď jsem si zrovna říkala, že mi to docela uteklo!":-)
"Nj, Etixx vyhořel!", směje se a naráží na svůj cyklodres stáje Omega Pharma Quickstep.
Celá skupinka sjíždíme k hradu Markýze de Sade, který se tyčí nad městečkem. Dohadujem další rozdělení. Ondra, Šárka, Pavel a Katka se chystají na jídlo a chtějí taky zkracovat. Lidka s Honzou chtějí etapu zajet celou.
"Ok, pojedem spolu!", říkám jim. Vypadají, že se jim ulevilo.
"Já jen potřebuju poslat SMSku se souřadnicemi, tak si dáme rozchod na 20 minut a tady si dáme ve 14:20 sraz!", ukazuju jim v mapě potkávací bod."
"Super! Díky moc!"
Jedu na místo nakládky "klasiky" a posílám Karlovi SMSku se souřadnicemi.
Akorát zprávu odešlu a přijíždí Honza s Lidkou: "Tak můžem!"
Frčíme z kopce dolů až k hlavní silnici, kde se napojujeme na cyklostezku Véloroute de Cavalon, po které dojedeme až k městečku Goult, kde odbočíme doprava, přejedeme přes hlavní silnici a stoupáme vzhůru ke Gordes. Vtom za sebou slyším, že Honza s Lidkou zastavili. Lidce spadl řetěz.
Vracím se kousek zpátky. Honza stojí a kouká na Lidku, která bojuje s řetězem, který se zasekl mezi nejmenším kolečkem kazety a zadní vidlicí.
"Potřebuješ pomoct?", ptám se.
"No, možná, mě to vůbec nejde vyndat."
Chytím řetěz a prudkým škubnutím ho uvolním, pak ho stačí nasadit na malé kolečko. Honza dál stojí a kouká a pak mi štítivě říká:
"Chceš trochu toaleťáku?"
Nevím, jestli si ze mě dělá srandu nebo ne. Varianta, že by měl řetěz své přítelkyni spravovat on a ne já, ho zjevně nenapadla. "Jojo, díky moc!"
Obětuju trochu vody, abych smyla aspoň ten největší nános šmíru.
"Tak co? Můžeme?"
"Jasný, jedem!"
Stoupáme dál, až na křižovatku pod Gordes, kde odbočujeme doleva a sjíždíme do městečka Les Imberts. A potom nás čeká poslední kopec dnešní etapy, výjezd na průsmyk nad městem Cabrieres d'Avignon. Vyjíždíme nahoru krátkými serpentýnami a dopřáváme si poslední zaslouženou "kochačku" a potom už jen sjezd a rovina až do Isle sur la Sorgue!
"Tak jsme doma! Chcete zajet do obchodu, protože zítra je francouzský státní svátek dobytí Bastily a oni to dost slaví."
"Jé, tak to by bylo super!"
"Ok, já tam taky jedu, tak vám ukážu, jak se tam dostanete nejlíp! Akorát si musím zajet do kempu pro zámek na kolo."
"V pohodě, já budu čekat venku, tak ti kolo pohlídám!", slibuje mi Honza.
"Supr, díky moc!! V tom případě můžeme vyrazit!"
Jedeme po cyklostezce podél řeky a na kruhovém objezdu na konci stezky zatáčíme doprava podél hlavní silnice a jedeme až k supermarketu Super U. Nakupuju víno, vodu, sušené fíky a víno pro Markét, která má dnes svátek.
Venku před supermarketem se akorát scházím s Honzou a s Lidkou a s partou "klasikářů", kteří očividně od Vládi a od Markét obrželi podobné info, jako "silničkáři" ode mě a nakupují.
"Ahoj, tak jak bylo?", ptám se.
"No super. Dneska se nám to hrozně líbilo."
"Viďte, ty městečka, to je úplná pecka.", sdílím jejich nadšení, ukládám nákup a chystám se odjet s 1 lahví vína v ruce.
"Počkej, mi ti to víno vezmeme, jestli chceš? Máme volno v kapsách na nosiči!"
"No, to byste byli zlatí. Říkala jsem si, že bude cool, když budu ukazovat rukou, ve které budu držet lahev vína, ale rozhodně byste mi pomohli!"
"No, jasný, dej to sem!", berou mi lahev vína a dávají do brašen.
"Tak moc děkuju!"
"Prosím tě, za málo! Aspoň nám ukážeš, kde je přesně ta cyklostezka podél vody, o které nám říkal Vláďa."
"No, určitě, pojeďte za mnou!"
Lidka s Honzou už odjeli a tak vezu pouze skupinu "klasikářů" opět podél vody zpátky do kempu.
"To je super, že nemusíme jet po té hlavní!", libují si.
"Jasný a tady kdybyste za tímhle mostkem zahli doprava, tak dojedete k pekárně!", říkám a zatáčím doleva do kempu.
"My vybalíme náš nákup a víno ti doneseme!"
"Díky moc, já se zastavím, ať nemusíte nikam chodit!"
Zdravím v kuchyni, vyrážím na okružní jízdu po "silničkářských" mobilehomech, abych se ujistila, že všichni dojeli a abych mohla udělit organizační informace o nakládce kol.
"Až dojede delší varianta klasiky autobusem, tak naložíme kola! Tak buďte, prosím, mezi 6 a 7 v kempu a já si pro vás zajedu!"
"To víš, že budem!"
Těsně po půl 7 přijíždí alpiňácký bus i s vlekem a já, Marky, Vláďa a oba Karlové nakládáme kola, protože další den opět všichni vyrážíme z kempu autobusem. Na tom jsme se dohodly s Marky už ráno podle předpovědi počasí. Podle webové stránky yr.no, kterou od začátku zájezdu pravidelně sledujeme má foukat a vítr má slábnout až od středy, takže dodržíme program a pojedeme další den na Grand Luberon.
Nakládáme kola a já si vzpomenu, že mám svoje ještě opřené o strom u alpiňácké kuchyně.
S kolem nad hlavou volám na Karla, který vyslovil přání svést se na silničce: "Karle, pořád platí, že se chceš projet na silničce?"
"Joooo!", zajásá.
"A přivezl bys mi sem, prosím, to moje? Klidně to vem okružní jízdou po kempu nebo i na silnici!"
"Supeeeer!", volá nadšeně a vyrazí.
Není pochyb, že mu moje kolo bude malé, protože je mezi námi dvěma rozdíl cca 15 cm.
"Tak jak?", ptám se, když dorazí!
"No, musí se šlapat!":-)
"To jo, a je ti malá. Jsi na tom jak vosa na bonbonu."
"Nevadí, bylo to super!"
"Pak si jí ještě půjč a projeď se někde po hladkým asfaltu, až tam spíš pocítíš rozdíl!"
"V pohodě, díky moc!"
"Já děkuju za transport!"
Kola jsou ve vleku, který zamkneme a Karel pověsí na oj kotvu.
"Díky moc, Kájo!", říkám.
"Není zač, my děkujem za souřadnice! Pomohly!"
"Super, za málo!"
Už je sice těsně před večeří, ale Andrea to za pomoci Jirky v kuchyni zvládá úplně bravurně a posílá nás do sprchy.
"Budu potřebovat pomoct až s vydáváním druhého jídla, takže klidně frčte!"
Rádi jí poslechneme. Aspoň já určitě. Z jakékoliv manipulace s vlekem a s koly jsme vždycky "zmatlaná až za ušima". Ze sprchy si jdu vyzvednout víno a zeptat se na vegetariánské požadavky "klasikáře" Mirka, který shodou okolností patří do skupiny, která mi od Super U víno vezla!
"Jé, Anička! Pojď, tady si sedni a řekni nám něco o tvém cestování!"
"Dáš si s námi radši Whisky nebo Becherovku?" (vypadá to, že nic "mírnějšího" na "skladu" není)
"Radši Whisky, díky moc! Ale jen tak decentně, prosím!", zní můj poslední požadavek, který vyslovuju v podstatě zbytečně, protože sklenička, která mi byla přidělena je záhy úplně plná!
Povídáme si o Skotsku, o komárech, o průvodcování o Provence až se ve čtvrt na 8 začínám zvedat.
"Já se omlouvám, ale budu muset jít! Moc děkuju a za chvíli se uvidíme na večeři!"
"Nemáš zač, my děkujem, že jsi s námi poseděla. A ještě bych tě pak chtěl poprosit, jestli bych se s tebou nemohl vyfotit, až si zase někdy vezmeš ty šatičky? Já pak budu tvrdit, že jsem tu byl s profi cyklistkou."
"Ale jo, klidně se vyfotíme!", slibuju a mířím váhavým krokem ke kuchyni. Whisky zabodovala. Mířím ke stolu, kde si Marky a Vláďa připravují briefing na další den.
"Děcka, já jsem úplně v laufu.", informuju je, "vezmete za mě dneska někdo briefing?"
"Copak ti nalili? Tobě stačí málo, viď?", směje se mi Karel.
"Whisky. Jojo, já to mám zalevno. Mě stačí i 1 pivo, když se daří!"
"No, to je nádhera!!!"
"Jojo, to je!", tupě zírám do mapy a do manuálu zájezdu a snažím se trasu nakreslit bez chyb. Nakreslím 4 vzorové mapy, vše naskládám na sebe a briefing je připraven. Akorát já po whisky v provensálských vedrech málem vidím dvojitě a nezbývá mi než doufat, jídlo a voda pocit "picnutí" aspoň zčásti zaženou.:-)
Po večeři a po briefingu říkám stranou Vláďovi:
"Marky má dneska svátek, koupila jsem flašku vína, tak nechceš jí to předat dohromady?"
"Jo, to by bylo super! A chceš jí přát přede všema nebo spíš bokem?"
"Asi spíš bokem, nebo co myslíš?"
"Souhlas!"
"Marky, můžeš, prosím na chvilku?"
"Určitě, děje se něco?"
"Vůbec nic, neděs se! My ti chceme jen popřát všechno nejlepší k svátku, hodně štěstí, zdraví a pohody, ať se ti zájezdy povedou a ať se ti všechno splní!"
"No, vy jste zlatí! Hrozně moc děkuju!!!"
"Nemáš vůbec zač!"
"Já už jsem dostala od klientů meloun a jedni mě pozvali na oběd! To je úplně jak ty největší narozeniny! Dáme si ten meloun!", říká Marky a začíná krájet, "Berte si!"
"Tak moc děkujem!"
"Ne, já děkuju!"
Cpeme se výborným melounem až nám naskakují boule za ušima. To už jsme ve stanu všichni včetně Andrey a obou Karlů, kteří se zrovna vrátili z umýváren z mytí nádobí.
"Dejte si taky, nebo nebude!", varuje je Markét.
"Už máme, čeho si myslíš, že mám zrovna teď plnou pusu!", brání se Karel vysokým konzumačním nárokům.
"Nechcete si jít zahrát volejbal?"
Hromadné zajásání! "Jasné, určitě!"
"Tak super, potkali jsme s Karlem nějaký holky od vedlejší skupiny Čechů a ty mají balón!"
Karel odchází domluvit balón. Za chvíli se vrací s výrazem zmoklého psa.
"Tak mi řekly, že jsou unavené a že to pořádně neumí a že možná ani nepůjdou!"
"Počkej, to chceš říct...?"
"Ano, Karle, chci říct, že volejbal nebude a taky, že jsem dostal košem od 13tky!":-)
Chudák Karel! Honem mu dáváme pivo, aby zapil odmítnutí. Pak už v poklidu sedíme okolo stolu a klid večera ruší akorát francouzská diskotéka, která se zjevně vyvedla a Francouzi, kteří si jindy už v 10 (někdy i před) chodí stěžovat na rušení nočního klidu, se rozjeli tak, že jsou k nezastavení až do půlnoci! Teprve potom slyšíme, jak umělec, který za večer dokázal "zprznit" nejednu legendární písničku, upozorňuje na poslední skladbu.
"No sláva! Konečně se uslyšíme a bude klid!"
Povídáme dál a okolo 1 náš "minivečírek" rozpouštíme. Čeká nás další náročný den!
14.7.2015 - ETAPA čtvrtá
Lourmarin - Cucuron - Grambois - Pierrevert - Manosque - Cereste - Apt
105 km
1300 m kumulovaného převýšení
Ranní vstávání je postupem času náročnější a náročnější! Co já si musím v 6 ráno naslibovat, abych vylezla ze spacáku. Ploužím se do umýváren, kde se snažím probrat pomocí studené vody. Nepomáhá to, ale snaha byla.:-)
"Dobré ráno! Mám zase krájet?"
"Ahoj! Jo, to bude fajn!", zdraví mě Andrea, která už operuje v kuchyni a chystá snídani.
Krájím záviny a potom spolu s Vláďou šunku a sýry. Ranní rituály s krájením dodržujeme, ale sýry a šunky už raději krájíme ručně nožem. Je to rychlejší a taky bezpečnější!:-) O půl 7 přichází Marky a Jirka odjíždí do pekárny pro bagety. Za chvilku je zpátky a já, Vláďa a Marky opět vyvineme kráječskou manufakturu až jsou drobky z čerstvých baget úplně všude!
V 7:00 je snídaně na stolech a začíná obvyklý ranní shon, jak si všichni klienti "nakládají" na talíře, mističky, ešusy, hrníčky a další nádobí nejrůznější snídaňové varianty. Kolem čtvrt na 8 všichni spokojeně a trochu rozespale jedí u "pivních setů" a přichází řada na nás, abychom si naložili snídani. Potom už obvyklý shon s chystáním věcí na cestu a v 7:50 odcházíme na písčitý plac, kam jsme předešlý den zatlačili vlek a teď ho zapřaháme za autobus a nasedáme.
Do autobusu si kromě věcí na etapu beru ještě malý cestovní polštářek, abych se "zatáhla". Autobus s Karlem za volantem nás veze směr Apt, kde odbočuje na příkrými serpentýnami stoupající silnice, směr Lourmarin. Z té ještě odbočíme doleva a už po levé straně vidíme místo "vykládky" na písečném place u levandulového pole. Rychle vykládáme a 1 klient "klasiky" zjišťuje, že se mu zlomila 1 tyč držící sedlo. Naštěstí pro něho jsou ve vleku ještě 2 kola klientů, kteří se rozhodli pro odpočinek a zůstali v kempu. Marky jim volá a oni svolí k využití jejich sedla. Problém vyřešen (aspoň pro zatím)!
Moje skupina "silničkářů" vypadá připravena a ve formě.
"Ahoj, tak jak? Můžeme?, přicházím k ním poté, co v autobusu za pomoci vlhčených ubrousků setřu aspoň většinu šmíru z vykládky a sesbírám věci na etapu.
"Jasné, jedem. My jen zastavíme na té křižovatce směrem na Lourmarin, tam byla nadmořská výška a my si potřebujeme zkalibrovat výškoměr."
"Ok, bez problému."
Kalibrace je hotová a my stejně jako předešlý den frčíme dolů kaňonem Lourmarin až do stejnojmenného města, kdy se od včerejší etapy odpojujeme a na kruhovém objezdu zatáčíme ve směru luberonské cyklostezky směr Manosque. Projíždíme vesničku Vaugines s fontánou porostlou řasami a za chvíli jsme ve městě Cucuron, které proslavil film Dobrý ročník, resp. scéna v restauraci s "bazénem". Zastavujeme přímo na náměstí, v jehož centru zmiňovaný bazén je. Dobytí Bastily je pro Francouze národní svátek, a proto i město Cucuron je vyzdobeno trikolórou a na náměstí je čilý ruch kolem mnoha tržních stánků.
"Dáme rozchod! Projděte si ty trhy. Kdyby někdo nechtěl, klidně můžete frčet dál!"
"My asi pojedem!", říkají mi Ondra se Šárkou.
"Jasný v pohodě! Pojedete pořád po značkách cyklostezky v podstatě až do Manosque. Minulý rok byla okolo Pierrevertu zavřená, tak tam možná budete muset po hlavní, ale jinak je to navigačně v pohodě!"
"Ok, super! Tak zatím!"
"Ahoj!"
Zbytek se rozuteče mezi stánky s olivami, francouzskými salámy, sýry, levandulí atd. a neodolá nabízeným ochutnávkám. Zhruba po 20 minutách je mám všechny zpátky.
"Ty jo, úžasný!", rozplývá se Karel z party Ostraváků.
"Pěkný trhy, co?"
"Jojo, tady bych vydržel!"
Nasedáme na kola a jedeme dál. Přední část skupiny se vžije do sjezdu tak, že přehlédne odbočku cyklostezky na městečko Peypin d'Aigues.
"Přejeli jsme odbočku!", dojíždím je na křižovatce.
"Ale pokud vyloženě nechcete, tak se vracet nemusíme. Můžeme klidně jet i tudy.", říkám a ukazuju jim v mapě rozdíl.
"Jo, to je v pohodě, já už bych se nevracel.", říká další z Ostraváků, Libor. a jeho názor zastává celý skupina.
"Je super, když se takhle shodneme! Ok, tak jedem směr Grambois!"
V Grambois zastavujeme na opět vyzdobeném náměstí u fontány nabrat vodu a ve zdejším baru se stavujeme na kafe. Pak už frčíme bez zastávek dál, v podstatě až do Manosque.
"Tady odtud začíná v podstatě jediné závažnější stoupání dnešního dne. Je to stoupání na Col de
Většina se udrží ve skupině, jen Karel s Honzou jsou trochu pozadu. Ale rozdíl není nijak dramatický. U vrcholové cedule uděláme skupinovou fotku, pijeme a ukusujeme nejrůznější musli tyčinky, které už v podstatě nemůžeme ani vidět!
"Teď nás čeká nádherný sjezd dolů až na hlavní silnici D400, kde budeme odbočovat doleva směr Cereste. Nemusíte tak hnát, máme spoustu času!"
Od Ondry přichází SMSka, že už jsou se Šárkou na silnici do Cereste. Zaslouženě frčíme z kopce, který si užíváme a na křižovatce odbočujeme doleva. Na začátku města Cereste zastavujeme, je něco kolem druhé hodiny a sraz až o půl 6.
"Nešlo by o chvíli posunout sraz? My bychom se ještě třeba v kempu koukli na TdF.", ptá se Libor.
"Zavolám Markét a domluvím se s ní, jak jsou na tom. Od nich dneska dlouhou trasu nikdo nejel, takže možná by to mohlo jít."
Volám s Marky a domluvíme se o posunutí srazu na půl 5, s tím že Marky napíše Karlovi a Karlovi, jestli by mohli na místo srazu dojet o hodinu dřív.
"Tak sraz je o půl 5. Zajděte si na kafe, na oběd na zmrzlinu a potom jeďte směrem Apt. Ten plac, kde se sejdeme s busem je 3,7 km před Aptem ve směru jízdy. Když pojedete po cyklostezce Véloroute de Cavalon, tak to nemůžete minout. Bude po levé straně. Já tam pojedu napřed, abychom kdyžtak začali s nakládkou, ale vy nežeňte, protože tam potom není co dělat. Leda si můžete zajet ještě jednou do Aptu. Určitě tam dneska budou slavit dobytí Bastily."
Jdeme na kafe a já chvilku po tři čtvrtě na 3 odjíždím směr Apt. Těsně po čtvrt na 4 jsem na místě srazu, sedám do stínu a vyhlížím autobus. Přijíždí první skupinka klientů z klasiky, potom první silničkáři. čas běží. Jdu si stoupnout přímo k hlavní silnici u odbočky na plac.
"Jéé, to je Anička! Stojíš na správném místě!", Pavel, Katka, Ondra a Šárka volili silnici místo cyklostezky a v zápalu šlapání málem přejeli místo srazu.
"Super, vyhlížím vás a autobus! Jste první!":-)
V 16:20 přijíždí Marky a Vláďa s poslední skupinou "klasikářů".
O 10 minut později se v zatáčce objeví známý autobus s vlekem. Mávám a běžím pro klienty, aby se ze stínu přesunuli k autobusu a my mohli naložit kola. Pak ještě rychle odcházím do busu, abych si na přední sedadlo hodila svoje věci. Potom už honem mířím k vleku na stranu, kde už Vláďa nakládá. Kola nám do vleku vůbec nejdou poskládat a až ve chvíli, kdy už máme půlku strany naloženou, zjišťujeme proč Vláďa omylem začal nakládat s opačné strany.
Když se potřetí praštím do hlavy, přichází Karel.
"Ty musíš být úplně potlučená! Nechceš se jít něčeho aspoň napít. Vypadáš fakt unaveně!"
"V pohodě! To už donakládáme."
"Když se to nakládá z téhle strany, nejde to a pak se trápíte."
"Nj, já vím, já jsem tady nezačínala nakládat, ale stalo se."
Konečně jsou kola ve vleku.
"Pojď se mnou!", říká Karel, skoro mě dostrká na druhou stranu busu a podá mi Cif.
Jsem od šmíru celá zamatlaná.
"Díky moc!", jsem mu fakt vděčná.
"Prosím tě, za co, dělám to kvůli tomu, abys mi nezašpinila sedačky!", směje se.:-)
"Neboj, to já si dám pozor a kdyžtak ti Máňu v Brně vydrhnu."
"Tak s tím se počítá i tak, viď!":-)
Nasedáme do busu. Karel sedá za volant a na mém místě na sedadle do uličky přímo za ním sedí druhý Karel, aby se na sklápěcím sedadle vedle řidiče neupekl. Sedám do uličky.
"Ani, pojď, já se posunu!", začíná si věci sbírat Marky a Karel se taky začíná přesouvat.
"Už sedím a vstávat nebudu, mě je tady dobře!", informuju je, "ale díky!"
"Ne, pojď!", snaží se mě přemluvit Marky.
"Já myslím, že podle toho, jak si sedla, to s tím "nevstáváním" myslela vážně!", říká Karel, který se tím ukáže jako realista.
"Smrtelně vážně!", ujišťuju ho.
Začínáme řešit další organizaci. Intenzivním sledováním webu yr.no jsme s MArky dospěly k názoru, že středa bude jeden z nejhezčích dnů zájezdu a prakticky bez větru. Ideální pro "královskou etapu silniček" a "odpočinkový den u moře klasiky". To ale znamená, že budeme v kempu muset vyložit z vleku všechny silničky.
"Ani, jak to chceš udělat?"
"Vyložíme to po večeři, ať se všichni stihnou osprchovat. A vy s Vláďou běžte do sprch taky!"
"Ne, my ti pomůžeme!"
"Marky, v poho! Těch 9 kol, co máme ze silniček pověšených ve vleku zvládnu sundat sama, už toho máte taky dost!"
"A jak to budeš sundávat, když jsou silničky vždycky na nejvyšším háku?"
"Budu otáček řídítka a některý ty silničky máme vedle sebe. Tu s těma rovnýma a vedle většiny ostatních jsou mezery a 2 máme v cyklovaku."
"Dobře tak jo!"
Pomalu začínám uvadat.
"Ty začínáš usínat. Dej si pohov!", všímá si toho i Karel sedící na sedačce vedle mě, o kterou se zastaví moje hlava.
"A podáš mi, prosím, ten fialovej polštářek, co leží vedle tebe na sedačce?"
"Jasný!", říká a vrazí mi polštářek mezi hlavu a opěradlo, kde má i opřenou ruku.
"Nevadí ti tady takhle ta moje kebule?"
"Úplně v klidu!"
Usínám skoro okamžitě. V polospánku napůl vnímám, že Marky něco říká, ale nemám sílu nějak reagovat. V tomhle jsem jako mimino, když potřebuju, dám si oraz (klidně na 5 minut) a zase můžu fungovat v pohodě dál. To, že ze mě Marky už asi nic nevyrazí, pochopí Karel.
"Já myslím, že už spí! Měla toho asi fakt plný kecky! Tak Karle teď hezky plynulou jízdu!"
Probouzím se těsně před kempem. Dokonce se mi i něco zdálo.
"Ty jo, já úplně odpadla."
"Ale je ti líp, ne? To je super vlastnost, usnout kdekoliv, když potřebuješ."
"No rozhodně! A Karle úžasný, jako v kočárku!", chválím řidičské dovednosti Karla za volantem.
"Tak to jsem rád!"
Sesbíráme si věci a lezeme z busu, když v tom přichází Mirek z "klasiky".
"Nebudete teď někdy odplachtovávat vlek?"
"Až po večeři. Proč?"
"Nechal jsem si v rámovce klíč od mobilehomu."
No, super! Tak to budeme odplachtovávat asi hned a navíc by byla vyloženě kravina vlek potom "zaplachtovat" a po večeři znovu vybalit. Takže padne rozhodnutí vyložit i silničky hned. Vrháme se na vlek a "rozplachtováváme" obě strany vleku. Mirek si bere klíč a my za hojné pomoci imbusů postupně vyndáváme všechny silničky, vždy poté, co otočíme řídítka obou okolních kol "klasikářů" Ještěže mají silničky SPDčka a jsou tím pádem úzké, takže jdou vytáhnout bez jakýkoli škod na kolech. Až na tu mojí. Kvůli problémům s kotníky mám sice nášlapy, ale zároveň na druhé straně pedálu i normální plochu, abych mohla jezdit i v normálních keckách (ve chvíli, kdy má některý z kotníků "špatnou náladu").
Za vydatné pomoci Karla a Karla kolo vytahujeme z vleku vrchem. Vypadá to nadějně, ale kolo se těsně zasekne.
"Je to asi o 2 cm.", říká Karel.
"Mám nápad!", vykřiknu a za cenu další rány do hlavy se natáhnu po rychloupínáku na předním kole.
"Teda, to je nápad za milion!!!", oceňuje druhý Karel.
Musí na nás být v tu chvíli fakt super pohled, protože se různě natahujeme a všichni v určitou chvíli máme ruce nahoře a nad hlavou kolo. Povede se mi přední kolo vyndat z vidlice a ruku, ve které ho držím, zakloním dozadu, aby mohli Karlové vytáhnout zbytek kola.
"Super! Teď jí tady "zamachlujem", ne?":-)
Začínám dostávat záchvta smíchu, protože s 1 rukou s kolem nad hlavou, s druhou zaraženou v konstrukci vleku, hlavou těsně pod rohy krosového kola a stojící na 1 noze jsem fakt dost bezbranná.
Karlové se chvíli baví, až přichází Vláďa, kterému se mě zželí.
"To kolo můžeš pustit!", informuje mě a já cítím, že kolo chytil.
"Moje spása!":-)
Vylézám z vleku, beru 2 silničky a jdu poshánět "silničkáře, aby si své "oře" vyzvedli. Bohužel, se většina z nich vydala na koupačku do řeky. U mobilehomu najdu akorát Honzu s Lidkou, kteří si pro kola hned vyrazí. Dvě kola, která vedu odkládám u mobilehomu Ostrváků. To zvbudí pozornost "klasikářů" odnaproti.
"Jsou u vody! To jim sem budeš ty kola vodit?"
"No myslela jsem, že 2 přivedu a řeknu jim, ať si se mnou skočí pro zbytek. Museli jsme vlek vyložit dřív, protože si tam Mirkův mobilehome nechal klíče."
"Taky dobrý!:-) My ti pomůžem, přece nepůjdeš 6x."
"Jé, tak moc děkuju!"
"Ale musíš si tady dát něco na cestu!", říkají a nalévají mi slivovici, která se mnou poté, co jsem za celý den snědla asi 2 musli tyčinky a po cestě autobusem spala, dost zacloumá.
"Děkuju!"
Po cestě k vleku potkáváme Marky s Vláďou, kteří taky vedou každý 2 kola. Ukazuju jim, kam je zaparkovat.
"Děcka, díky moc!!!", děkuju jim i klientům, kteří se hned ochotně zapojili!
Prosím tě, není zač!"
Když roznášková služba skončí, zamířím ještě k řece, abych o vykládce a transportu kol informovala jejich majitele. Potkám je za brankou kempu zrovna, když se vrací zpátky.
"Hele, už jde!"
"Já vám jdu jen říct, že máte kola u mobilehomů. Vlek jsme nakonec vyložili hned, protože si tam jedni "klasikáři" zapomněli klíče od mobilehomu."
"Teda, ty se o nás staráš."
"Jinak všechno ostatní platí, to jen, že jsme se na něčem domluvili a já to pak udělám jinak, tak jen že to mělo důvod a ne že bych si ze srandy chtěla vykládat vaše kola bez vás."
"Jasný, v pohodě. Moc díky!"
"Jasný, jaká byla voda!"
"Super, ale osvěžující a mokrá!":-)
"To si dokážu představit. Tak já se jdu taky "vyšampónkovat", ať nejsem na briefingu jediná "na prasáka".
Dojdu do kuchyně a ujistím se Andrea (jako vždy) v pohodě zvládá, a pak zamířím do sprchy. V 19:20 jsem zpátky a vlítneme s Marky na rychlou válečnou poradu u webových stránek s počasím.
"Jak to vypadá: Přehodíme dny?"
"Chceš přehodit "naše Ventoux" a Alpilles?"
"No, kdyby vycházelo počasí i na pátek, tak bych byla pro, protože si ušetříme překládání kol."
"Já myslím, že to vypadá v pohodě."
"Super, kdyžtak se může, ještě domluvit tak, že si od kluků vezmu klíče od vleku a zítra až se vrátíme z etapy, tak na to počasí ještě mrknu a kdyby to vypadalo na nějakou drastickou změnu, tak ti napíšu. Budeš dělat briefing v autobusu, viď?"
"Jojo, ale mapky budu mít s sebou všechny, takže v pohodě!"
"Dobře, tak jsme domluvený! Já se jdu teda ještě domluvit s klukama, jestli to pro ně není problém kvůli AETRu a aby mi kdyžtak dali ty klíče."
Jdu za Karlem a Karlem, kteří už sedí s nádobím připraveni u stolu.
"Karle a Karle:-), chtěly bysme s Marky přehodit dny programu kvůli ušetření překládání kol. Vy jedete zítra k moři, tak že by se ve čtvrtek jely St. Rémy a "silničkáři" by jeli etapu okolo Alpilles, protože to je taky etapa, kterou mají z kempu do kempu. Tak když už budou mít venku kola. A po téhle etapě by se silničky naložily do vleku a v pátek by se jela etapa "klasiky" s Mt. Ventoux, kde oba programy začínají a končí stejně, takže v cílovém bodu můžeme v klidu naložit kola na cestu domů. Vadilo by vám to? Nebo byl by s tím nějaký problém kvůli AETRu?"
"Vůbec by to problém nebyl a rozhodně to zní logičtěji, tak jak to říkáš teď, než překládat každý den."
"Super, tak zatím to teda vypadá, že bysme ty dny přehodily. Já jen zítra až se vrátíme z etapy, tak bych ještě mrkla na počasí a kdyby se mělo nějak změnit a v pátek mělo být hnusně, tak bych naložila kola a jelo by se podle programu. Nechali byste mi tady, pro tenhle případ klíče od vleku, protože vy se asi od moře a z Avignonu vrátíte pozdě."
"Jasné, necháme! Karle, dej jí klíče!":-), komanduje jeden Karel druhého.
"Stačí ti to po večeři?", ptá se Karel, "máme je v busu!"
"Stoprocentně! Já jsem se s vámi jen chtěla domluvit, abych mohla další plány případně přednést na briefingu a kdyby to z vaší strany udělat nešlo, tak abych tam neplácala "kraviny"."
"Plácat nebudeš, jde to v pohodě a budem radši."
"Skvělý!"
Domluveno a můžeme v klidu vydat, a poté i zkonzumovat večeři. Následuje briefing, pro "silničkáře" s novinkou. Scházíme se u pivních setů, protože Marky s odpočinkovým dnem jen určí snídani pro svojí partu a vše ostatní poví lidem v autobusu po cestě.
"Zítra nás čeká "královská etapa programu" - výjezd na Mt. Ventoux (1009 - 1911 m n. m.). Dá se tam vyjet po silnici ze 3 různých míst - Bédoin (nejhorší ale nejčastější pro TdF), Malaucene (nejlepší pro 1. výjezd a TdF tu taky někdy jezdí) a Sault - navrhuju udělat si 2 skupiny - jedna budou "makáči", co pojedou z Bédoinu, a druhá pro "pohodáře", co pojedou z Malaucene. Na pohodu úplně, to ale není ani z jedné strany.":-)
"Jo, ale super nápad!", nápad se ujal.
"Snídani dáme na brzo, abychom tam nejeli v největším vedru. Takže snídaně o půl 7, odjezd o půl 8. už víte, jaká vedra tady odpoledne jsou a výjezd na Mt. Ventoux je náročný sám o sobě a jet ve 40°C bych fakt nedoporučovala!"
"Jasný, super!"
"Spolu vyjedeme od kempu a pojedeme až do Pernes les Fontaines spolu a tam se rozdělíme na ty 2 skupiny a pojedeme kolo proti sobě. Když to vyjde, tak bychom se měli potkat na vrcholu nebo aspoň někde v jeho blízkosti."
Dál popíšu etapu, rozdám mapy, všechno ukazuju na velké IGN mapě a upozorňuju na možnosti nabrání vody.
"Jen poslední varování na konec. Zítra jede autobus k moři a do Avignonu, takže nemůžeme spoléhat na to, že je poblíž a vyzvedne nás po cestě. Zítra prostě musíte dojet do kempu, tak kdybyste cítili, že nemáte den, tak to radši otočte. Šance pro výjezd ještě bude v pátek s "klasikou". Ale jinak všichni jak tu sedíte, na to v pohodě máte!
Dotazy?"
"Ne, všechno jasné!"
"Dobře, tak se na to dobře vyspěte a zítra o půl 7 na snídani!"
"Jasný, zatím ahoj!"
"Ahoj!"
Jdu do kuchyňského stanu, kde mě zastaví Karel, který zrovna cosi vaří na sporáku.
"Děláme si pro sebe, pro Marky, Vláďu, Andreu a Jirku jídlo. Máme i pro tebe. Davaj misku!"
"Já mám takovouhle zacvakávajcí."
"Nějaká malá, ne?"
"Mě asi stačí!":-)
"Dobře!"
"Díky moc!"
Karel bere misku a naplní jí tak, že v ní není ani milimetr volného místa.
"Podívej, jak je to krásný!"
"No to je, takhle plná ta miska ještě nikdy nebyla!"
"No vidíš a jedeš s náma..."
Lehám si na lavičku, abych si narovnala záda. Karel se ke mě blíží s plnou lžící.
"Na ochutnání!", říká a začíná naklápět lžíci.
"Neměla bych si k tomu sednout?"
"To dáš!", informuje mě a napasuje mi celou lžíci do pusy.
"Počkej a měla by to taky zapít!", vykřikne Vláďa a blíží se ke mě se skleničkou s vínem a začíná jí naklápět.
Přestože mám pusu naplněnou tak, že se mi dělají boule za ušima, tomuhle činu hodlám zabránit! Rychle polknu aspoň část a přes zbytek se mi povede zahuhlat: "Opovaž se!":-)
Pak už jen sedíme a povídáme a okolo půlnoci jdeme "na kutě".
Mě čeká náročná etapa, Karlové mají před sebou dlouhou cestu, Marky, Vláďu a Jirku "odpočinkový den", který je občas náročnější než sebedelší etapa a Andrea, které není zdravotně úplně nejlíp.
15.7. 2015 - ETAPA pátá - "královská"
Isle sur la Sorgue - Pernes les Fontaines - Carpentras - Malaucene - MT. VENTOUX - Bédoin - Mazan - Pernes les Fontaines - Isle sur la Sorgue
110 km
2200 m kumulovaného převýšení
Ráno v 5:20 je zvuk budíku nevítaný asi tak jako rána palicí do hlavy. Ale musím "nastartovat" rychle, protože připravujeme pro "silničkáře" brzkou snídani, aby byl možný dřívější odjezd. Honem v kuchyni krájíme záviny, zeleninu, šunku, sýr a připravujeme čaj, kafe, mazací sýry, marmelády, paštiky, atd. Tentokrát kvůli dřívější nebudou čerstvé bagety, a tak Andrea pro skupinu "silničkářů" rozpekla malé bagetky.
V 7 jsou všichni po jídle a my zjišťujeme, že pro "klasiku" bude potřeba udělat prakticky další snídaně, co se množství jídla týká. "Mých" 12 "silničkářů" se o snídani pěkně postaralo.:-)
Po cestě do umýváren pro vodu na cestu potkávám Karla, který se na cestu k moři a do Avignonu oblékl do tmavěmodré košile (která mu fakt sekla:-).
"Ahoj! No ty ses teda "vystajloval"!
"Ahoj! Viď, jsem se vyfešákoval a ty si to ani neužiješ."
"Tak na příštím zájezdu, jo?"
"Tak platí!"
"Platí! Tak si to užijte, šťastnou cestu a večer!"
"Vy taky, hodně sil a hlavně opatrně!"
O půl 8 se postupně scházíme na parkovišti před kempem a vyrážíme na naší "královskou etapu s vrcholovou prémií". Projedeme město, které teprve ospale vstává a po hlavní silnici jedeme v balíku do Pernes les Fontaines.
"Tamhle na té křižovatce zastavte! Tam se budeme dělit!"
"Tak tady nás čeká rozdělení na 2 skupiny! Já pojedu s tou "papírově slabší" z Malaucene, a kdyby měli problém "makáči", tak volejte nebo se potkáme, protože pojedeme proti sobě. Říkám slabší, ale výškových metrů nastoupáme všichni stejně. Jde čistě jen o profil stoupání."
Ještě jednou vysvětlím "bédoinské skupině" kudy jet a pak už nezbývá než se rozloučit.
"Tak hodně štěstí a síly! A potkáme se na vrcholu!"
"Mějte se!"
"Ahoj!"
V "malaucenské skupině" se mnou jede Lidka s Honzou, Jenda, Karol a Roman. Z Bédoinu se Mt. Ventoux chystá "dobýt" Libor, Karel a dál Ondra se Šárkou a Pavel s Katkou. Už jen v 6 jedeme dál po hlavní silnici směr Carpentras, které se snažíme projet bez úhony v "ranní špičce".
Jenda mě na jedné křižovatce pouští dopředu: "Jeď radši první!"
Projedeme po městském okruhu centrum města (kde se při špatném odbočení dá najet na 4-proudovou silnici, což bychom vážně neradi) a pokračujeme dál na Malaucene po silnici D938. Okolo 10 dojíždíme do startovního bodu našeho výjezdu na Mt, Ventoux, Malaucene. Těsně pod kopcem nabíráme z fontánky vodu na výjezd a pak dojedeme na křižovatku a začíná stoupání. Fakt, že dohromady budu dnešní den na Mt. Ventoux popáté, stoupání nijak neusnadňuje. Spíš naopak! Člověk ví, co ho čeká. Začíná se pěkně oteplovat.
Okolo 12 vyjíždím na vrchol, rozhlížím se a hledám "známé tváře". Asi po 10 minutách přijíždí z protisměru Libor.
"Ahoj! Tak jaký to bylo?"
"Ahoj! No, čekal jsem to ještě horší!
Postupně se začínáme sjíždět na vrcholu a navzájem si gratulujeme. Přibíhá ke mě Ondra a podává mi ruku:
"Ahoj!"
"Ahoj! Moc gratuluju!"
"Díky! Jen jsem ti chtěl říct, že je úžasný, jaks to naplánovala. Jak vyšlo počasí a jak jsi nás rozdělila na dvě skupiny! Prostě jedna velká pecka!"
"Jojo, sedlo to!"
Přijíždí Lidka s Honzou, vypadají, že toho mají plné kecky:
"Ahoj! Gratulace!"
"Ahoj! Díky moc! Ty jo, já nechápu, jak to můžeš jezdit pořád dokola, když už víš, co přijde! Já už bych to znova nedal!"
"No, nepomáhá to.":-)
Na vrcholu fotíme a kupujeme nálepky, suvenýry a vodu s vysokohorskou přirážkou (0,5 l za 2,50
"Jendo, můžeš už? Nebo si chceš dát chvíli oraz. Aby to nebylo, že přijedeš a hned zase jedeš."
"Nene, jedem. Já budu radši. Aspoň neztuhnu!"
Ok! Poslední pokyny "bédoinské skupině".
"Zhruba po 5 km budete na parkovišti Station du Mont Serein. Je tam občerstvení, nebo můžete sjet na jídlo nebo na kafe až do Malaucene. Tam budete na křižovatce odbočovat doleva směr Carpentras (Le Barroux). Po odbočení budete mít po levé straně fontánku s vodou. Jinak pojedete pořád po D938 přes Carpentras až do Pernes les Fontaines a do kempu. Večeře je v půl 8."
"Super! Díky! Tak hodně zdaru!"
"Šťastnou cestu!"
Na kola nasedá i "malaucenská skupina".
"Asi 1 km po levé straně bude památník Tommyho Simpsona, pak asi po 5 km bude znova po levé straně možnost nabrat vodu. A po 8 km dojedete na křižovatku u restaurace, kde budeme zatáčet směr Bédoin ostře doprava."
"Ok, super!"
"Tak můžem! Užijte si sjezd!"
Frčíme z kopce a zastavujeme na zmíněné křižovatce 8 km pod vrcholem, kde čekáme, až budeme kompletní a pak frčíme dál! Zasloužený sjezd si užíváme a zastavujeme až na začátku Bédoinu. Potom hromadně míříme do centra, jdeme do místní kavárny na kafe, víno, vodu, pivo, každý podle své chuti a uvážení. Poté pokračujeme dál po silnici D1 směr Mazan a odtud až do Pernes les Fontaines. Střídáme se "na špici" a pomáháme si v jízdě proti větru. Z Mazanu do Pernes les Fontaines je řada na mě. V Pernes najednou slyším, jak za mnou jedoucí Roman volá:
"Ani, zastav!"
Zastavuju za světelnou křižovatkou a dojíždí Lidka a Honza. Chvíli čekáme!
"Co se stalo? Mají červenou?"
"Asi jo!"
Čekáme dál a když kolem nás projede další "várka" aut a naši parťáci v ní nejsou, vracím se, abych zjistila, co se stalo. Na parkovišti před křižovatkou vidím zbytek naší skupinky a Karla s otočenou silničkou a prázdným zadním kolem. Jedu pro ostatní.
"Karel píchl!", informuju je a všichni se vracíme zpátky.
Za čtvrt hodiny je kolo spravené a my jedeme dál. Teď už v podstatě setrvačností dojíždíme do Isle sur la Sorgue. Na začátku města se rozdělíme. Někdo ještě zamíří do supermarketu Super U a někdo jede přímo do kempu. V kempu se vítám s Andreou.
"Ahoj! Tak nás tu máš!"
"Jéé! Ahoj! To jste to zvládli rychle!"
"Docela jo, aspoň je ještě čas do večera a není to moc "na krev"!"
"Večeři máte na půl 8, viď?"
"Jojo, ta zůstává!"
"Máš tady ten kuskus a la Karel & Karel! Chceš ho ohřát?"
"Super, mám hroznej hlad!"
"To si jako za celý den nic nejedla?"
"Měla jsem s sebou 2 musli tyčinky!"
Andreu tahle informace moc neuklidnila. "No, snídaně byla o půl 7, teď jsou 4. To jsi se teda přejedla!"
"Nojo, když mě by pak na kole bylo blbě!"
"Jasný no, tak si to sněz teď!"
Láduju se kuskusem, až mám boule za ušima.:-) Je opravdu výborný! Pak nezbývá než se jít "vyšampónkovat". Po cestě do sprch potkávám "bédoinskou skupinu".
"Tak už jste to taky zvládli! Super!"
"Ahoj! Stavovali jsme se v Malaucene na jídle."
"Jasný, paráda!"
"Ty jo, vyšlo to nádherně!"
Pak už mě před sprchou nic (a nikdo) nezastaví! V podstatě je to na celém dni vždycky to nejkrásnější:-). Jako když v zimě po celém dni lyžování zujete "přaskáče". Potom postupně obcházím mobilehomy a zjišťuju situaci, abych si připravila briefing. Vypadá to, že všichni vyhlásí odpočinkový den. Domluvíme se, že na briefingu navrhnu možnosti náhradního programu. Plánovanou etapu nechce jet nikdo.
"Tak jsem s etapou "dostala kopačky"!, hlásil Andrejce v kuchyni. "Všichni dávají odpočinkový den!"
"No, já se ani nedivím. Po dnešku!"
Sedám v kuchyni ke "služebnímu" notebooku a hledám různé alternativy programu. O půl 8 se scházíme na večeři. Briefing byl už předtím domluven na půl 9. Vypadá to, že se následující den naše "silničářská skupinka" rozpadne na 3 podskupiny:
1. Cyklovýlet do Avignonu
2. Výlet autem do St. Rémy de Provence a Les Baux de Provence
3. Prohlídka městských trhů a koupání v řece u kempu.
Večer se všichni scházíme u "ostravského" mobilehomu, popíjíme víno a povídáme. Vlastně je to něco jako oslava dnešního výjezdu na Mt. Ventoux. V 10 přijíždí autobus z Avignonu. Okolo půlnoci se zvedám a mířím ke kuchyni, kde potkávám Karla a Karla.
"Ahoj! Tak jak bylo?"
"Ahoj, jo super! Ale moře bylo studený! A nechala sis tu jídlo!"
"Neboj, to bylo plánovaný, já jsem si to snědla, když jsme přijeli! A bylo to výborný!"
"Tak to jsme rádi! A jak vy?"
"My dobrý! Vyjeto, zdoláno a zítra "neplánovaný" odpočinkový den!"
"Co budete dělat?"
"Asi půlka jede se mnou do Avignonu na kolách a zbytek má individuální plán. Akorát poradili byste mi zítra ráno, jak projet Avignon na kole, neztratit se a nenechat se přejet na nějaký čtyřproudovce?"
"Určitě! ráno na to mrknem!"
"Super, díky moc!"
Přichází Marky a sdělujeme si zážitky a poznatky i s ní. Pak už všichni míříme na kutě. "Odpočinkový den klasiky" i "Královská etapa silničkářů" nás stála hodně sil.:-)
16.7. 2015 - ETAPA šestá - neplánovaný "odpočinkový den"
Isle sur la Sorgue - Avignon - Isle sur la Sorgue
55 km
bez převýšení (v podstatě)
Ranní vstávání je tentokrát snazší, než jsem čekala. Snídaně je v plánu na půl 8. Vstávám o půl 7 a snažím se přesvědčit nohy, že člověk nejdřív chodí a pak teprve jezdí na kole. Ne naopak!:-)
Přípravu snídaně už máme tak secvičenou, že je vše připraveno už ve čtvrt na 8. Už stačí jen nakrájet bagety.
Po 8 jsme všichni po snídani až na 3 Ostraváky, kteří vyhlásili "Den bez kola" a zjevně i "bez ranního vstávání".
"Ahoj Jendo, dobrou chuť! Prosím tě, jak je na tom zbytek od vás?"
"Ahoj! Kašlete na ně! Klidně to sbalte!"
"Andrea pro ně dala (pro dnešek) pár věcí stranou, tak ať kdyžtak dojdou a vezměte pro ně bagety."
"Super! Moc díky!"
Potom zamířím za Karlem na válečnou poradu. Potřebuju poradit, jak projet na kole Avignon.
"Ahoj Karle! Prosím tě, můžu na chvíli?"
"Ahoj! Jasné, co potřebujes?"
"Poradil bys mi, prosím, jak projet na kole "ve zdraví" ten Avignon?"
"Jasné, hele v pohodě. Víš, kudy tam chceš dojet?"
Ukazuju mu mapu. "Jo, myslela jsem, že pojedem tady přímo po hlavní přes Le Thor a pořád dál až do Avignonu."
"Jo, to máte asi nejlepší! Tady vjedete do města a bude tam "téčková" křižovatka, ale bude spíš tvaru "ypsilon". Vy přijedete tady odtud a projedete to jakoby rovně a už budete u hradeb a tam vede cesta přímo pod nimi!"
"Aha, tak super! To vypadá v pohodě. To bych mohla dát!"
"Jasně, že to dáš, prosím tě! Fakt v klídku! Tam není, kam jinam jet. A u hradem už to znáš, když tam přijedeš se zájezdem autobusem, ne?"
"Jojo, já se potřebuju dostat k hradbám, případně až k Pont d'Avignon!"
"No, tak to je jen takhle a to v pohodě trefíš!"
"Super, díky moc!"
"No za málo! Tak my jedem! Tak se drž a užijte si to!"
"Taky se mějte! Zatím ahoj!"
"Ahoj!"
Už jen rychlé doladění plánů s Marky na večerní naložení kol.
"Marky, v kolik myslíš, že tak dojedete do kempu? Já jen kvůli nakládce silniček!"
"Máme sraz v 5, tak o půl 6 odjedem. Tak okolo půl 7 tady snad budem! Dám ti vědět, až budem vyjíždět!"
"Ok, super, já řeknu "silničkářům", ať jsou tady s kolama mezi 6 a 7 a naložím to ještě před večeří."
"To bude akorát!"
"Tak super! Tak si to užijte! Ahoj!"
"Taky! A odpočněte si! Ahoj!"
V půl 9 se scházíme se "silničkáři", co chtějí jet do Avignonu, před kuchyní a dohodneme se na čas odjezdu v půl 10. Se mnou do Avignonu pojedou další 4, Lidka s Honzou, Jenda a Jirka. Šárka s Ondrou a Pavel s Katkou jedou autem, kterým do Francie přijel Ondra se Šárkou, do St. Rémy de Provence a do Les Baux de Provence a zbytek Ostraváků zůstává v kempu a chystá se na trhy a na koupačku v řece. Prostě pohoda!
O půl 10 moje "avignonská skupina" vyjíždí z parkoviště před kempem a frčíme v pruhu pro cyklisty podél hlavní silnice směr Le Thor a Avignon. Do papežského Avignonu přijíždíme kolem půl 11. Naštěstí byl Karlův popis "klíčové" křižovatky naprosto dokonalý a já si jí podle toho představila přesně tak, jak vypadala. Na křižovatce před námi stojí ještě jeden cyklista. Postarší Francouz, který bere červenou na semaforu jako znamení k zahájení konverzace. Ptá se odkud jsme a odkud a kam jedeme a já jsem jen ráda, když konečně naskočí zelená. V cyklopruhu vyjíždíme do křižovatky. Řada aut se ale nehýbe. Na retardéru, které jsou ve Francii zvlášť vysoké, stojí auto autoškoly a chudák za volantem nemá "rozjezd do kopce" zjevně vůbec v ruce. Pokaždé, když se snaží rozjet a auto mu začne pomalinku sjíždět z retardéru dozadu dolů, on dupne nabrzdu (bez spojky) a motor "chcípne". Scéna se opakuje asi 3x, poté se auto váhavě rozjede a za ním projedou už jen asi 2 auta a na semaforu zase naskočí červená. Nikdo netroubí, nepokřikuje a "neleze mu do kufru" a stejně ohleduplně jako k cyklistům se všichni chovají i k autoškole! Všichni to berou tak, že se teprve učí. Prostě civilizovaná země! Prostě Francie!
Podél hradeb v pohodě dojedeme a dojdeme až k parkovišti u Pont d'Avignon, kde sesedáme z kol a začínáme "poznávací" část naše sportovního zájezdu. Od Pont d'Avignon jdeme do centra k Palais de Papes, k hlavní kulturní silnici Avignonu a dál na vyhlídku na celý Avignon, odkud ukazuju Mt. Ventoux, Chateauneuf du Pape a další provensálské klenoty. Pak už zbývá jen zkrontrolovat čas podle avignonských slunečních hodin, které se kromě stínu řídí i datem, a potom nastává čas rozdělení.
"Tak to je zhruba všechno. Co si tady chcete prohlédnout víc nechám na vás a pokud s tím budete souhlasit, nebudeme dávat žádný centrální čas odjezdu. Cesta zpátky je stejná jako sem. Podél hradeb na křižovatku a tam z tohoto směru odbočíte doprava, a pak pofrčíte pořád směr Isle sur la Sorgue. Každý si projděte, co chcete vidět. Můžete zajít i na oběd a sešli bychom se v kempu. Buďte tam mezi 6 a 7, protože budeme na zítřek nakládat kola do vleku, tak ať to naložíme hned, jak dojede "klasika"!"
"Dobře, super! Takhle to bude asi nejlepší! A moc díky, že si nás sem dovezla!"
"Není zač! Užijte si to a uvidíme se večer!"
"Ahoj!"
"Ahoj!"
Scházím dolů pryč z centra, nasedám na kolo a jedu zpátky do kempu, kam dojedu okolo půl 3.
"Ahoj, Andy!"
"Ahojda! Tak jste to zvládli?"
"Jojo, Karel mi to popsal tak, že se nešlo ztratit!":-)
"Super! Šikula!"
"Já nebo Karel!":-D
"Oba!"
"Potřebuješ s něčím pomoct?"
"Teď ještě ne a pak budeme s Jirkou dělat balíčky s burgundským masem!"
"Jo, tak já vám pomůžu! A stihnu se teda ještě "vyšampónkovat"?"
"Určitě stihneš! A my to klidně zvládnem!"
"V pohodě, já si připravím briefing, a pak budu mít čas! Tak co bych dělala."
"No, mohla by sis třeba chvíli sednout!"
"Nemohla, znáš mě! Akorát pak mezi 6 a 7 uteču, protože musíme naložit silničky do vleku!"
"O důvod víc si teď sednout!"
"V pohodě!"
Jdu do sprch a z "ostraváckého" mobilehomu na mě mává Libor.
"Ahoj!"
"Ahoj, tak jak si užíváte volno?"
"Nádhera! Byli jsme v řece a na trhách! Ty byly super!"
"Dobrý, co?"
"A koupili jsme si k obědu grilovaný kuře! Dali bychom ti, ale jdeš pozdě!"
"No, hlavně jestli vám chutnalo!"
"Úžasný bylo!"
"Tak to je hlavní! A dárky domů jste kupovali?"
"Přesně a suvenýry a tak!"
"Tak paráda! Jen info, buďte, prosím, v kempu mezi 6 a 7. Budem nakládat kola!"
"My se nikam nechystáme!"
"Dobře, já se pro vás pak stavím, až přijede klasika!"
"Rádi tě uvidíme!"
Po sprše si připravím mapky na briefing a pořád mám ještě čas. Padnou mi do oka "kostry" lehátek, na kterých spí "pod širákem Karel a Karel. Obě jsou bez matrace, ty se Karlové odvezli s sebou, aby si v době čekání mohli odpočinout. Popadnu svojí matraci a hodím jí na jedno z lehátek. Chvíli ještě civím do map a průvodců, ale pak se dostaví moje schopnost usnout kdekoli a kdykoli (když potřebuju) a já usínám.
S trhnutím se vzbudím a vidím, že Andrea s Jirkou v kuchyni začínají připravovat balíčky s masem k večeři.
"Proč jste mě nevzbudili?"
"Tak zaprvé, teď jsme začali, takže zjevně vzbudili, a zadruhé, spalas asi 10 minut!", informuje mě Andrea.
"Ani ne!", přisadí si Jirka.
"Dobře, tak jak vám můžu pomoct?"
"Můžeš lít víno!"
"To zní jako zodpovědná činnost!", říkám a beru si čepovací krabici s červeným vínem, které jsem včera koupila v Super U. Část vína si načepuju do litrové odměrky, a potom do každého balíčku naleju "přiměřené množství" červeného vína, které před použitím zodpovědně ochutnáme.:-)
Okolo půl 6 jsou balíčky připraveny, zbývá dodělat polévku, salát, šťávu a americké brambory. Za 10 minut půl 7 na pískovém place v kempu hladce "přistane" alpiňácký cyklovlek. Klasika dorazila!
"Ahoj!"
Rychle oběhnu "silničkáře", kteří svá nahromadí na určeném místě, kde už čeká Marky s Vláďou s pracovními rukavicemi spolu s Karlem a Karlem, kteří k nandání rukavic ještě v rámci příprav na nakládku sundají trika, aby se nezašpinili. Kola jsou ve vleku během 20 minut. Už zbývá jen moje silnička, kterou se Karel rozhodne dát na vynechanou první pozici. Kolo zavěsí na hák a já připevním páku okolo rámu. Nastává kritický moment připevnění pásků, které zabraňují zadnímu kolu, aby vypadlo z kolejnice.
"Tam se nedostanem!", říká Karel (nutno říct, že to byl realistický pohled na věc!)
"Nebuď negativní! Já tam vlezu.", říkám, lehám si na záda a zasoukám se pod kola. Na to, abych řemínky přidělala z lehu mám moc krátké ruce, takže se musím zvednout do pololehu-sedu. Začínám se chechtat, protože si připadám hrozně bezbranně (pod kolama, na zádech s rukama motajícíma řemínky, kde se samozřejmě nemůžu trefit do správného otvoru).
Karel se mi směje a ptá se: "Chceš podržet nohy?"
Záchvat smíchu: "Karle, jako nepomáháš! Ale víš, jaký budu mít "břišáky"!":-)
"No, teď to zatím vypadá, že prvním výsledkem bude to, že tě z toho vleku budem vyndávat, až vyložíme všechny ostatní kola zítra ráno!"
"Důvěru, Karle!", konečně řemínek narvu do očka, nějakým zázrakem ho utáhnu a pomalu lezu ven. Do sledovacích pozic mezitím dorazil i druhý Karel.
"No ty vypadáš!", zhodnotí mě.
"Co jsem špinavá?"
"To je slabý slovo! Ale v podstatě to odpovídá tomu, kdes teď byla zalezlá!"
"No, já jsem z nakládání i vykládání zmatlaná vždycky. To je to pracovní nasazení!":-)
"Super, tak teď se běž se stejným nasazením umýt!":-)
"Hrozně moc díky, kluci!"
"Jojo, za málo, prosím tě!"
Spěchám do kuchyně a potkávám Vláďu, který se na mě dívá dost kriticky: "Jak bylo v Avignonu? A v kolik jste přijeli?"
"Já asi o půl 3, ale každý jsme nazpátek jeli různě!"
"A to jsi se jako za tu dobu ještě nestihla osprchovat?":-D
"Co? Ne, to je teď z toho nakládání!"
"Aha, už jsem si říkal! Tak už pojď, ať se stihneš umýt a nejsi na večeři špinavá!":-)
"Ty jseš na mě přísnej!", směju se a zhodnotím já jeho.Má na sobě béžové kraťasy, na kterých není ani šmouha. "To jsi se jako vůbec neušpinil?"
"No, já mám model nakládání. Vždycky řeknu tobě nebo Marky: Hele, ještě támhle vadí to šlapátko nebo dej tam řemínky. Vy to uděláte a já se nezmažu! Dyť se podívej, jak vypadáš!", dělá si ze mě srandu a společně míříme do sprch.:-)
Za 10 minut půl 8 jsem zpátky v kuchyni, u které se začínají pomalu scházet "strávníci". Nejdřív polévka a potom maso s americkými bramborami. Hlad je velký a tak já, Marky, Vláďa, Andrea a Jirka musíme ještě čekat na další várku amerických brambor. Potom honem na briefing na poslední cykloetapu.
"Snídaně v 7, odjezd v 8. Sraz na nakládku v půl 6, odjezd v 6. Večeře v 8, protože budeme ještě zastavovat v Super U tady ve městě, abyste si mohli nakoupit jídlo na cestu!", určuju časy následujícího dne a pak už jen popis trasy okolo Mt. Venoux s mapou, ukázání zkratek, vody, možností občerstvení, atd.
"Vychází to tak, že pokud budete tady ze Saultu vyjíždět okolo 3, tak budete mít dost času na kochání se a focení tady v kaňonu Gorges de la Nesque. Jinak je možné, že pokud bude hezky a nebude foukat vítr, tak tam budou létat stíhačky, protože na Mt. Ventoux má francouzská armáda radar a tady v tom kaňonu trénují."
"Dotazy?"
"Asi ne, děkujem!"
"Super, takže máme za sebou poslední briefing s mapami, zítra si uděláme ještě briefing, ale bude to spíš takové malé zakončení. Rozdám vám zvídáky, protože Ondra se Šárkou s námi nepojedou autobusem domů a uděláme si tady takové "bilancování a pohledy zpět"!":-)
"Super!"
"Tak to je všechno! Dobře se na zítřek vyspěte a hezký večer!"
"Ahoj!"
Mířím do kuchyně, kde se scházíme s Karlem a Karlem, s Vláďou a s Marky, s Andreou a s Vláďou a pijeme pivo a víno, povídáme o zážitcích dne.
"Jo, Karle, moc díky za popis té křižovatky v Avignonu. Jaks jí popsal, tak jsem si jí představila a tak taky vypadala."
"Viď? Našli jste to v pohodě?"
"No, úplně! Fakt krásná práce!"
"Snažil jsem se!":-)
"Marky a jak vy?"
"Hele super! Myslím, že to mělo úspěch, ale je to fakt nabitá etapa, tak jsme to stihli úplně akorát!"
"Tak paráda!"
Pijeme, povídáme, povídáme, pijeme až je najednou 1 a my jdeme spát. Zítra nás čeká poslední "perný den" zájezdu!
17.7. 2015 - ETAPA sedmá
Malaucene - Vaison la Romaine - Mollans sur Ouveze - Brantes - Montbrun les Bains - Aurel - Sault - GORGES DE LA NESQUE - Villes sur Auzon
103 km
1400 m kumulovaného převýšení
Poslední ranní vstávání před etapou. Jestli jsem náhodou doufala, že si zvyknu a že se budu ráno budit v 5 stejně jako doma, tak jsem se hodně přepočítala. Zazvonění budíku je jako rána pánvičkou do hlavy. No nevadí. Najetý "stereotyp" zájezdových rán se opakuje i tentokrát. Umýt, nakrájet věci na snídani, nakrájet bagety, nasnídat se, popadnout věci, pomoct se zapřažením vleku a pak nastoupit do busu. Autobus nás tentokrát veze do městečka Malaucene, kam jsme ve středu po různých osách se "silničkáři" dojeli. "Klasika" jede na Mt. Ventoux a nás čeká etapa kolem dokola tohoto provensálského "velikána". Před 9 dojíždíme na písečný plac před Malaucene a vykládáme kola - silničky a několik kol "klasiky" těch pár statečných, kteří se rozhodli, že si na Mt. Ventoux vyjedou pěkně zezdola.
"Tak se držte!"
"Vy taky! A opatrně!"
Pak už se svojí skupinou sjíždím do města Vaison la Romaine, kde se nám podaří trochu "zakufrovat", protože centrum města je zavřené kvůli trhům a promotat se spletitou sítí jednosměrek a slepých uliček nám dá zabrat. Zavedu svoje "silničkáře" do stínu na parkoviště.
"Omlouvám se, chvíli tady, prosím, vydržte, já se odtud nejdřív vymotám sama, a pak si pro vás přijedu."
"V pohodě! Aspoň si odpočinem."
Jsem ráda, že to tak berou.:-)
"Jen nás tady nenech.":-)
Po chvilce se mi podaří trefit uličku, kterou najedu na hlavní silnici, a vracím se pro své "svěřence, kterým se na parkovišti ve stínu zjevně docela zalíbilo. Nasedáme na kola a vyjíždíme z města. Frčíme přes Puyméras do Mollans sur Ouveze, kde se zastavujeme pro vodu. Nabíráme jí z fontánky na náměstí. Pak jen honem zaběhnout do místní restaurace na záchod a můžeme jet dál. Začíná první stoupání (které stojí za zmínku) dnešního dne. Jedeme po silnici D40 směr Brantes ve stopách etapy TdF. Slunce pálí a je naprosté bezvětří. Nemluvíme a každý se soustředí na výkon (nebo utrpení:-). Na vrcholku stoupání na sebe čekáme. Poslední dojíždí Karel, který jako jediný zvolil na zájezd rám z horského kola, který "obul" do silničních plášťů.
"Teď pojedeme kus z kopce, a potom dál po vrstevnici a dojedeme na křižovatku směr Brantes 1 km. Nechám na vás, jestli do Brantes budete chtít zajet. Je to prudký kopec nahoru a pak zase sjezd. Zajížďka čistě kvůli výhledu, který stojí za to! Ale na tuhle silnici D40 se potom obloukem vrátíme, takže kdo nechce absolvovat to stoupání, tak může v pohodě pokračovat dál."
Dojedeme na zmíněnou křižovatku. Všichni kromě Karla a Jendy začínají stoupat vzhůru.
"Ani, my jedeme dál a někde na vás počkáme."
"Jasný, v pohodě. Zhruba za 4 km se silnice z Brantes napojí na tuto silnici zpátky, tak buď můžete tam. Nebo můžete sjet tady na tu křižovatku, kde bude rozcestí buď směr Aurel a Montbrun les Bains."
"Dobře, užijte si to!"
"Vy taky a za chvilku se potkáme!"
Rozjíždím se a stoupám za ostatními. Za chvíli dojíždím Ondru a Pavla, kteří zastavili na focení. Projedu kolem nich a pokračuju ve stoupání dál. V centru Brantes (jestli se dá o téhle malinké vesničce říct, že má centrum) čekají ve stínu ostatní.
"Dáš si Fofolu?", ptají se narážkou na novou reklamu na Kofolu.:-)
Ostraváci se rozjíždějí a Šárka s Katkou čekají na své partnery.
"Budeš tady čekat?", ptají se mě po chvilce.
"Jojo, tady na křižovatce. Z logiky věci tu prostě nejde zahnout špatně, ale pro jistotu."
"A nevadí, když teda pojedem?"
"Klidně jeďte."
"Díky!"
Za chvilku přijíždí Pavel s Ondrou a společně vystoupáme poslední část naší zajíždky. Tam se
"Pokud chcete zajet do města pro vodu tak doleva, jinak budeme pokračovat doprava směr Aurel a Sault. V podstatě to do Aurelu bude poslední významnější stoupání dnešního dne."
Všichni vodu mají, takže zatáčíme doprava. Všichni kromě Pavla se rozjedou.
"Stalo se něco?"
"Spadl mi řetěz.", říká a ruku si obaluje papírovým kapesníkem a snaží se jedním prstem, aby se nezašpinil, nasadit řetěz zpátky. Z toho pohledu mě bolí oči.
"Potřebuješ pomoct?", ptám se, a pokud v mém hlase zazněl sarkasmus, Pavel ho nezaznamenal.
"Za chvilku. Já se nechci moc zmazat. Mám bílý dres a on ten šmír jde strašně špatně dolů."
"Jo, tak to zrovna mě říkat nemusíš!"
Chvíli dál bojuje. Víc spíš s kapesníčkem než s řetězem. Pak to nevydržím a řetěz mu nasadím.
"Díky!"
"Není zač!", říkám a napadne mě, že ten, kdo neumí přehazovat, by neměl nosit bílý cyklodres. Nahlas to ovšem neříkám.:-)
Všichni už dávno odjeli, takže teď nezbývá než "bet bomby" a dotáhnout se na ně. To se nám podaří zhruba po 15 minutách jízdy v tandemu.:-) Všichni v podstatě pohromadě dojíždíme do Aurelu, kde zastavujeme u fontánky a bereme vodu.
"Ty jo, to je teplo!", ozývá se s různých stran.
"Jste v Provence! To k tomu patří celkem nevyhnutelně. Až bude takové vedro třeba v Norsku, tak rozumím tomu, že bude něco strašně špatně!":-)
"My si musíme postěžovat!"
"Jojo, já vím.:-) Teď pojedeme směrem na Sault, tam bude v krátkém stoupání ve městě po levé straně infocentrum a u něj je hydrant, kde se dá nabrat voda! Jsou tam restaurace, pokud se chcete najít a menší bary, kde si můžete dát kafe nebo pivo. Když projedete dál po pravé straně bude na rohu křižovatky pekárna, a pokud tam zahnete doprava, tak dojdete k veřejným záchodům. V Saultu se asi potkáme s "klasikou". Nechám na vás, jak dlouho se tam zdržíte. Záleží, jak moc se potom chcete kochat ve sjezdu kaňonem Gorges de la Nesque."
"Jak to trefíme?"
"Už ze Saultu je ten kaňon značený. Budou cedule Gorges de la Nesque. V Saultu dojedete na "téčkovou" křižovatku a šipka bude doprava z kopce. Sjedete dolů a projedete městečko Monieux. Pak začne stoupání zhruba 3 km na začátek toho kaňonu, kterým budete sjíždět. Jakmile vyjedete tenhle kopec, tak už to bude až do cíle jen z kopce. Projedete kaňon a dojedete do města Villes sur Auzon, tam na křižovatce odbočíte doleva do centra města a bude tam přikázaný směr jízdy, a potom bude na křižovatce značená vinotéka Cave Terra Ventoux. U té máme sraz nejdéle v půl 6. Zavírají v 6, to bude odjezd. Já k té vinotéce pojedu zhruba na půl 5 a budu postupně nakládat kola. Jinak v tom cílovém městě je i hospoda s českým pivem."
"No úžasný. To jsou skvělé zprávy!"
"Tak super! Můžeme?"
"Můžeme!"
Kolem projíždí na silničce kluk (cca 12 let).
"Hele má tam velkou placku. Pojedem do kopce!", komentuje to Libor.
"Ne, nebo aspoň ne do takového, který by stál za řeč.", říkám.:-)
Společně dojedeme do Saultu, kde potkáváme i Lidku s Honzou. Informuju je o další trase a plánech. Za chvíli začínají přijíždět klienti "klasiky" v čele s Marky.
"Ahoj Ani!"
"Ahooj! Tak jak jste to zvládli?"
"My v pohodě. Vláďa nepsal, ale snad už to vyjeli všichni! Co vy?"
"My taky super! V kolik odtud máte odjezd?"
"No, říkali jsme ve 3, ale to nestihneme, protože hodně lidí šlo na jídlo. Co vy?"
"My se tady dělíme. Někdo už jel, někdo jí a někdo se chystá. Já pojedu napřed a začnu kdyžtak nakládat kola, abychom v těch 6 opravdu odjížděli a stihli i ten obchod. "Silničkáři" o tom vědí."
"Tak super! Já počítám, že vyrazím tak ve čtvrt na 4 nejpozději."
"Ok, v pohodě. Počítám, že na každé straně vleku naložíme kus Brna a potom na jednu stranu Prahu a na druhou Plzeň, ne? "Silničkáři" jsou všichni Brno, tak s nima můžem začít od začátku nakládání na ty nejvyšší háky."
"Jo, super!"
Ve tři čtvrtě na 3 odjíždím ze Saultu. Projedu Monieux a na začátku sjezdu kaňonem řeky Nesque dojíždím Ostraváky.
"Jé, hele kdo dorazil!", vítají mě. "No super, aspoň nás promotáš tím cílovým městem."
"To víte, že promotám!"
"My se ještě chystáme do té hospody na pivo.", prozrazují mi své plány.
Frčíme kaňonem. Občas někdo ze skupinky vybočí a rychle vyfotí aktuální výhled. Jinak si užíváme parádní sjezd a okolo 4 vjíždíme do cílového města Villes sur Auzon. Jedu první a navedu skupinu k velkému parkovišti u vinotéky Cave Terra Ventoux, kde už stojí alpiňácký autobus s vlekem. Karel s Karlem leží na matracích v otevřených schránách autobusu a koukají na film Svéráz národního lovu (opravdu tématické):-).
"Ahoj!"
"Ahoj, to jste tady rychle!"
"To víš, nás nic nezastaví! Lidi jdou ještě do hospody na pivo."
"Tak to ještě nemusíš odplachtovávat vlek, ne?"
"No, já jsem myslela, že to odplachtuju, schovám se tam do stínu a budu postupně nakládat kola, jak budou lidi přijíždět."
"Schovat se můžeš i tady u nás!"
"Myslíte, že se vejdu?"
"No dovol!", pohoršují se a každý se trochu posune na stranu, abych se vešla mezi ně. Ležíme tam, jak 3 vyvržení vorvani.:-) Po chvíli se zvedám.
"Hele, já skočím rovnou do vinotéky koupit nějaké víno na závěrečný večírek!"
Ve vinotéce zjišťuju, že všechny vína (3 a 5 litrové krabice s čepovacím kohoutkem) jsou dražší než co mi zbývá na víno pro klienty podle oficiálních pokynů z Alpiny. budu muset počkat na Marky a nějak se s ní domluvit, jak to udělat s překročením limitů.:-) Vracím se zpátky k autobusu.
"Já asi rovnou odplachtuju ten vlek. Když už jsem se zvedla."
"Panebože, ty opravdu chvíli nevydržíš nic nedělat, viď?":-)
"No, moc ne... Ale nezapomínej, že od toho tu jsem."
Po 5 začínají přijíždět první účastníci zájezdu. Postupně nakládáme kola a to hned podle několika kritérií: výstupní místo, typ kola, čas příjezdu.:-) Těsně před půl 6 přijíždí Marky a chvíli po ní i Vláďa. Starají se o druhou stranu vleku a po tři čtvrtě na 6 máme naloženo. Už zbývá jen honem zaběhnout do vinotéky pro víno na závěrečný večírek. Marky rovnou kupuje víno na seznamovací večírek pro zájezd, který jí má přijet v sobotu a na který bude v Provence zůstávat. Potom nasedáme do autobusu a jedeme do hypermarketu Super U, kde všichni nakupují poslední dárky a zásoby na cestu. Pak už honem míříme do kempu, kam dojíždíme těsně před ohlášeným časem večeře. Někdo ještě nejdřív běží do sprch, někdo jde nejdřív zahnat hlad a umytí nechává na později. O půl 9 zahajuju u pingpongových stolů poslední briefing zájezdu.
"Ohledně zítřka: snídaně v půl 8, od 8 do 9 nakládání věcí do autobusu, od 9 předávání mobilehomů a v 10 odjezd. Pojedeme na ochutnávku vína do Chateauneuf du Pape a potom rovnou domů.
Ještě než se rozejdete, chtěla bych vám poděkovat, že jste jeli na 1. "silničkářský" zájezd v historii Alpiny. Doufám, že se vám zájezd líbil a na oslavu jeho zakončení tady pro vás mám cider, který bychom bouchli na oslavu. A poslední věc, rozdala bych vám "zvídáky" spokojenosti. Normálně je rozdáváme až v autobuse na zpáteční cestě, ale Ondra se Šárkou už s námi autobusem nepojedou, tak vám je dám teď."
"Dobře, my ti to vyplníme, neboj, ale nejdřív teda bouchnem na oslavu!"
"Taky bychom ti chtěli hrozně moc poděkovat, jak jsi to zvládla! Moc se nám zájezd líbil! Jsi profesionál a byla jsi skvělá!"
"Tak moc děkuju! Já teda ještě jednou vám moc děkuju! Byli jste skvělí! A přeju vám, ať vám to jezdí tak jako doteď a gratuluju vám k vašim výkonům během zájezdu! V tomhle teple opravdu klobouk dolů!"
"Tak na tebe, Ani!"
"Na vás!"
Připijeme si a já rozdávám obávané "zvídáky". Potom už zbývá jen závěrečný večírek, na který jsme s Marky koupily víno ve vinotéce Cave Terra Ventoux. Pak doděláváme v kuchyni poslední povinnosti spojené se zájezdem a Marky se připravuje na další. Nechceme se stranit moc dlouho, a tak doděláme nezbytné a honem míříme do víru veselí.:-) Povídáme si s klienty a střídáme stoly, abychom někoho nevynechaly. U jednoho stolu se s Marky ocitneme na lavici vedle sebe.
"Marky, nepředáme teď Karlům ty piva?", ptám se Marky na načasování předání našeho poděkování řidičům za pomoc a spolehlivost během celého zájezdu.
"Tak jo, teď to asi bude nejlepší! Tak pro ně skočíš? Já potřebuju ještě něco dopřipravit na zítra. Tak je vezmi do kuchařského stanu!"
"Dobře!"
Jdu pro Karla a Karla, kteří sedí u stolu se "silničkářskými" Ostraváky. Ostrava peče s Ostravou.:-)
"Karle a Karle, můžete, prosím, na chvíli do kuchyně? My s vámi s Marky potřebujem ještě něco pořešit."
"Teď?"
"No, kdybyste mohli. Bude to fakt rychlovka!", říkám a ve chvíli, kdy ze mě věta vypadne, si uvědomuju dvojsmysl. Karel se ho hned chytí.
"Jéé, rychlovka! Karle, já jdu první!!"
Ostraváci, taky nezůstanou nic dlužni. "Můžeme taky? My tady vytvoříme frontu!"
Za všeobecného veselí odcházím s Karlem a s Karlem do kuchyně, kde už čeká Marky.
"My jsme vám s Marky a s Vláďou chtěli hrozně poděkovat za celý zájezd! Za pomoc s nakládáním kol, za to jak jste suprově dodržovali všechny časy a dobu trvání cesty a prostě za všechno! Bylo to za nás teda skvělý a tady pro vás máme něco na ochutnání, když teda nejste vinaři, tak abyste z té Francie taky něco měli."
"Moc děkujem! Je to od nás i od Vládi, ten ještě dorazí!", přidává se Marky.
"Teeda, tak to moc děkujem! To jste vůbec nemuseli! A za nás teda taky úžasný zájezd, byli jste skvělá parta! Tohle si schováme na doma, vychladíme a pak to příští týden vypijeme na vaše zdraví! A tak bysme mohli dát hubana, ne?", říká Karel.
"No, možná dobře, že tu ten Vláďa není, když budem dávat hubana!", přisadí si druhý Karel.
Dáme "hubana":-D. V tu chvíli přichází Vláďa.
"Vláďo, zrovna předáváme ty piva a děkujeme."
"No, vidíš, teď mu to bude líto!", říká Karel a vypadá to, že se na Vláďu taky vrhne.
"Jo, přesně, moc děkujem. Ale co mi bude líto?"
"Daly jsme si s holkama hubany a necheme, aby ti bylo líto, že jsi nedostal!"
"Aha, no tak já to asi oželím!", honem couvá Vláďa.
Chvíli ještě povídáme v kuchyni. Marky potom míří na kutě, protože zítra má vyzvedávat další zájezd v Pernes les Fontaines, a protože ho má přivést "Vašík", řidič, který do Provence přijíždí cca o 2 hodiny dřív než všichni ostatní, tak jí pravděpodobně čeká brzké vstávání. Karel a Karel taky zamíří do hajan, protože je čeká dlouhá cesta za volantem a my s Vláďou ještě zamíříme do víru "závěrečného" večírku. Vláďa míří ke klientům "klasiky", kde zdravé jádro vytvořilo kroužek s kytarou a zpívá. A na mě volají "silničkáři", ať se přidám k nim. Povídáme o kolech, dalších plánech na léto, Provence, zájezdu, víně, cestování až jsou 2 hodiny a my se začínáme postupně trousit do stanů, do mobilehomů a do spacáků.
Už zbývá jen balení, ochutnávka v Chateauneuf du Pape a cesta domů!
18.7. 2015 + 19.7. 2015 - OCHUTNÁVKA v Chateauneuf du Pape a CESTA DOMŮ
Poslední ráno v kempu začíná celkem tradičně. Připravujeme snídani na půl 8 a Marky se na kole odjíždí do Pernes les Fontaines. V 8 odbíháme honem zabalit věci do batohů a nosíme je k autobusu, kde je Karel a Karel skládají do zavazadlových prostorů. Před 9 začíná Jirka vybírat peníze za piva.
"Domluvil jsem si s Karlem, že mi rozmění peníze, abych měl na vracení.
"Oni ještě nakládají bus, tak já ti tam skočím, jestli chceš."
"Jo, to bys byla hodná!"
Vyrážím k autobusu, po cestě potkávám druhého Karla.
"Je Karel u busu?"
"Jojo, je."
"Super!"
Dojdu k autobusu a ptám se Karla na peníze na rozměnění.
"Karel už tam s tím šel!"
"Ježíši, a to jsem ho potkala. No super!"
Mířím zpátky a opět míjím Karla.
"Neuhodneš pro co jsem šla?"
"Pro co?"
"Pro ty peníze pro Jirku!"
Záchvat smíchu: "Kdyby ses správně zeptala, viď!"
"Jako myslíš na peníze a ne na Karla?"
"No přesně!"
"Tak Karel je stejně k nezaplacení, ne?":-)
Pomalu se blíží čas odjezdu. Mířím ještě honem do sprch, a potom už jen sedíme s Vláďou na lavicích u kuchyně a vzpomínáme, na co jsme zapomněli. Vtom se ozve zvuk motoru a ke kuchyni pomalu zajede autobus s "rozložitým" řidičem za volantem. "Vašík" dorazil a dokonce s naším oblíbeným druhým řidičem Jendou, se kterým jsme s Vláďou a s Marky byli na zájezdu loni. Vítáme se a využíváme zbývajících 10 minut k "pokecu". Potom už nezbývá než se rozloučit s Andreou, Jirkou, Vašíkem, Jendou a s majitelkou kempu Emily. Nasedáme do autobusu a máváme, dokud nám kemp a parkoviště s Andreou a Jirkou nezmizí z dohledu. Beru si mikrofon.
"Ještě jednou dobré ráno všem! Chtěla bych vám poděkovat, jak jste všichni zvládli odjezd na čas! Teď pojedeme zhruba hodinku do Chateauneuf du Pape na ochutnávku vína. Ta trvá zhruba hodinu, a potom budete mít půl hodinky na prohlídku muzea Brotte a nákup vína domů nebo jako dárků. Pak už nezbývá než jet, jet a jet!"
Hodinu jízdy na ochutnávku využiju k přerovnání věcí a ujištění se, že mám opravdu všechno. Těsně před 11 zastavíme před vinárnou rodiny Brotte v Chateauneuf du Pape. Jdeme s Vláďou ochutnávku domluvit, potom přivedeme klienty a překládáme (hlavně Vláďa) výklad spolu s kontrolovanou degustací. Ochutnáváme bílé, růžové a červené víno. Po ochutnávce nakupujeme vína domů. kupuju víno pro Máru z kanclu Alpiny, který si ho vyžádal SMSkou během výjezdu na Mt. Ventoux. Pak už nezbývá než nasednout do autobusu a vyrazit na dlouhou cestu domů. Začínáme s Vláďou prodávat alpiňácké oblečení: trika, ponožky (cyklistické a turistické) a cyklodresy. Zhruba ve 4 se obloha zatáhne a tím se vytvoří dobré světelné podmínky pro spuštění prvního filmu. Volba padne na francouzský film Nedotknutelní a po pauze (časové i čůrací) pouštíme osvědčenou klasiku Velký šéf se Jeanem-Paulem Belmondem v hlavní roli. u filmu usínám a probouzím se asi o půl 11. V autobusu je ticho, film skončil a všichni pousínali.
"Jak to jede?", ptám se Karla a vzpomínám na naši konverzaci, že se mu líp jede, když si s ním někdo povídá.
"Dobré, teď je sjezd až za 200 km."
"Takže pojedem 200 km rovně a pak zahnem doleva?"
"No, doprava, ale myšlenku jsi pochopila!":-)
Hrozná představa! Nechce se mi spát, a tak si sedám na sklápěcí sedadlo vedle řidiče, kde během zájezdu sedával druhý Karel, a "nadhazuju" téma, které se během následujících 3 hodin ještě několikrát změní. Bavíme se o volejbale, nohejbale, lyžování, snowboardu, brigádě... Okolo 2 hodin ráno zastavujeme na benzince.
"No, když teď Karel pojede a všechno dobře půjde, tak budeme po 5 v Nýřanech na výměnu. To by bylo super! Ale bude to mít těžký!"
"Neboj, já ti ho pohlídám!":-)
"To budeš hodná! A zkus z něj dostat nějaký info, co o něm nevím, abych to pak mohl kdyžtak použít!"
"Pokusím se!"
Mířím na benzinku a potkávám Vláďu: "Ty jo, respekt?"
"Za co?"
"Jak sis s Karlem povídala. Já se vzbudil a viděl jsem tě, že tam sedíš a říkal jsem si, že tě vystřídám, ale hned jsem zase usnul."
"V pohodě, mě se ani nechtělo spát!"
"Koupíme si ty bonbony, co o nich mluvil Vašík! Ať pomůžem druhýmu Karlovi!"
"Určitě! Když nám kluci tak pomáhali během zájezdu, tak ať jim to aspoň trochu vrátíme!"
"Právě!"
Míříme zpátky k autobusu, kde spočítáme lidi a vyhlásíme odjezd. Sedám si zase na sklápěcí sedadlo a Vláďa se nahne přes pultík nad mojí hlavou. Po chvíli se nám podaří Karla rozpovídat a vypráví nám o svých snowboardových výkonech, o chování hadů, psů a dalšího zvířectva. Okolo půl 5 přestávají zázračné kofeinové bonbony působit a já začínám postupně uvadat. Snažím se mrkat, ale nakonec se spaní neubráním a na 20 minut odpadnu. Probudím se asi 20 minut před zastávkou v Nýřanech.
"Dobrý ráno!", směje se mi Vláďa.
"Ty jo, promiňte, já to fakt chtěla vydržet, ale už to nešlo!"
"Prosím tě, těch 20 minut z celý noci."
Zastavujeme v Nýřanech. Potom už jen půlhodinka cesty do Plzně, kde vykládáme prvních 6 účastníků. Za hodinu jsme v Praze, kde vysedají další 3. Karel zamíří do "autobusové ložnice". a absolvujeme jízdu "po schodech" po proslulé české dálnici D1 Praha - Brno.
"Ty jo, chudák Karel, ten tam bude pěkně naklepanej!":-)
"Karle, nechceš teď pustit nějakou hudbu?", vznese dotaz Vláďa.
"Už bysme mohli, co?"
"Jasný, co bude? Rammsteini?", ptám se.
"Ne, teď ne takhle po ránu. Mám tu Nohavicu a nějaký český mix."
"Taky dobrý!"
Posloucháme rádio, ťukáme rukama do rytmu a cesta do Brna s jednou krátkou zastávkou nám rychle uteče. Ve tři čtvrtě na 9 volám do Brna alpiňácké Službě, že se blížíme a domlouváme si sraz na skladě na 10. Na Zvonařce vyložíme poslední, hlavní skupinu klientů. "Silničkáři" vysedají všichni v Brně. Loučení je i tentokrát nejsmutnější částí zájezdu! Pak už míříme do Komárova na sklad, kde předáváme zájezdy a Karel a Karel myjí Máňu a připravují jí na další provensálskou cestu, na kterou vyrazí znovu v pátek.
"V kolik jedeš?", ptají se, když pro Vláďu přijede jeho brácha.
"No, vlak mi jede až v 1."
"A jak dojedeš na nádraží?"
"Asi autobusem, to se musím ještě podívat!"
"Počkej, tak my tak ve 12 skončíme s uklízením, tak tě hodíme! Akorát kam dáme kolo."
"Ty jo, to byste byli zlatí! Tak nemohli byste mi vzít bágly a já bych na kole na nádraží dojela?"
"Tak klidně!"
"Super, moc díky!!"
"No, za málo!"
Těsně po 12 předávám Karlovi batoh, dáváme si sraz u hlavního nádraží v Brně, kam vyrážím na kole.
"Hlavně v klidu! Počkáme!"
"Dobře díky moc!"
Dojedu před nádraží, kde Karlové zvedají můj do posledního centimetru naplněný batoh značky Karrimor.
"Ty jo, nepřevážíš se nám?"
"Ne, v pohodě! Díky moc!"
"Mě to moc v pohodě nepřijde, ale jak myslíš.":-)
Nastává čas posledního rozloučení.
"Tak ještě jednou moc díky za všechno! A dobře dojeďte!"
"No hlavně ty dojeď!"
"Ahoj!"
Poslední zamávání a já s obřím batohem na zádech a s kolem vedle sebe zamířím do nádražní budovy, odkud mě v 1 odváží rychlík směr Choceň. Pracovní dovolená skončila!
Poslední bilancování: Bylo to vážně úžasný!!! Od začátku do konce!!!
Díky všem!
CK Alpina: Silniční cyklistika
CK Alpina: Provence
CK Alpina: Provence - silniční cyklistika
