"Fat-biky" došly aneb Ať žije snowboardování a lyžování!!!

Už od chvíle, co začala zima a na internetu se začaly objevovat fotky bikerů na sněžných kolech, které do podvědomí společnosti vstoupily pod obchodním názvem "fat-bikes", toužím se na jednom s těchto krasavců projet. A tak ve chvíli, kdy mi na "messenger" přijde zpráva od korsického cyklonadšence Marťase, jestli bych nechtěla tuhle zimní kratochvíli vyzkoušet na Dolní Moravě, neváhám ani chviličku.
Protože se nám nepovede "zlanařit" nikoho dalšího do party, kdo by chtěl využít třetího a posledního kola, které v půjčovně na Dolní Moravě mají, z potenciálních "Tří mušketýrů" zůstáváme pouze 2 jako "Dynamické duo".:-)

"Můžu tě vyzvednout v půl 7?", přichází v pátek otázka, která se dá bez nadsázky považovat i za přímý rozkaz.
"No, co s tebou mám dělat!", odpovídám a smiřuju se s myšlenkou, že se tentokrát nevyspím ani o víkendu. :-)
"Volal jsem tam a kola se nedají zarezervovat, ale prý když tam přijedeme na 8, tak určitě budou.", obhajuje Marťas své masochistické chování.
"Jo, jasný, v pohodě!"

Asi o 2 hodiny později přichází další zpráva: navrhovaná trasa. Rozkliknu si ji na svém outdoroovém smartphonu a už na první kouknutí vidím, že vede přímo přes Kralický Sněžník.

"Co ty na to?", dožaduje se Marťas reakce.
Nevěřím svým očím: "Ty chceš jet přes Kraličák? Jako hodně dobře ty, ale za mě dobrý!"
"Nikdy jsem tam nebyl."
No, kdyby jo, tak bys to asi takhle nenaplánoval, myslím si v duchu...:-)
"Jo a ten první kopec vyšlapeme, ne? Nepojedeme lanovkou, ať se zahřejeme."
"Jasně, nejsme žádný másla! Ani na běžkách nejezdím lanovkou."
"Super!"

Seznamuju s naším plánem Ditu.

"Abys tam neumřela, Andul.", varuje mě.
"No, já vím!"
"A navíc, kdybyste se k sobě tulili na lanovce, tak se taky zahřejete!", na tenhle argument už nemám odpověď! :-)

Když plán představím mamce, setká se s podobným ohlasem: "To nemůžete dělat něco normálního? Třeba jít do kina?" :-D
"Nemůžeme." :-)
"Já jsem si to myslela. Hlavně opatrně!"

Večer si připravím věci a pak už nemůžu dospat, jak jsem natěšená na první "cyklodobrodružství" 2017.

Po ranním "startovacím" kafi se rychle obléknu a shromáždím všechny věci na 1 hromadu, abych v záchvatu rychlého odchodu nic nezapomněla, aspoň ne nic zásadního. :-)
Asi minutu po půl 7 mi pípne zpráva na mobilu oznamující: "Jsem u tebe."
Rychle namačkám: "OK". A vycházím francouzskými zadními dveřmi z kuchyně do zahrady, protože jsem si svoje klíče od baráku nechala na bytě v Hranicích. S touhle situací ještě souvisí další věc a to, že budu muset přelézt přední branku. Přehodím přes plot tašku s věcmi a lezu. :-)
Moje jednání dost překvapí Marťase, který mezitím vystoupil z auta, a tak se v jeho hlase promítne tolik údivu, že mě donutí se zamyslet nad tím, co si asi o něčem takovém myslí úplně cizí lidi.:-)

"Čau! To lezeš přes plot?"
"Nojo, nemám klíče!"
"Lézt přes plot u vlastního baráku! Dost dobrý!"
"Naštěstí jsou náhradní klíče od francouzských dveří z kuchyně, taky jsem mohla lézt oknem!", vysvětluju mu, že mohlo být hůř.

Nasedám do jeho vytopené červené Fabie.

"Jéé, ty tu máš teplíčko!"
"To víš, topím!"
"No, naštěstí pro mě! Když jsme jeli na ty hory na Silvestra, tak jsem se dost bála, že moc teplo v autě mít nebudeš. Myslela jsem si, že budeš takovej ten odolnej typ." :-)
"Odolnej možná jo, ale v autě topím."

Cesta na Dolní Moravu celkem odsýpá a tak přesně v 8 přijíždíme do střediska Ski Dolní Morava, kde se shodou náhod zrovna běží extrémní závod Spartan Race.

"Ježiši, jestli si mamka "vygooglí", že tu je Spartan Race, tak si bude myslet, že jsem jela jsem. A už slyším taťku: "No prdlá je na to dost!"!" :-)
"Já se jí vůbec nedivím, zná tě a má o tebe strach.....oprávněně.", směje se Marťas
"No, jo, nemá to se mnou chudák jednoduchý."

"Jé, zákon.", komentuje Martin přítomnost policistů u parkoviště a fakt, že jeden z organizátorů závodu v reflexní vestě vstupuje do silnice přímo před Fabii.
"Jedete na Spartana?" ptá se týpek, který při otázce vrazí hlavu hluboko do auta.
"Ne, jedeme na fat-biky."
"Aha, tak jeďte ještě dál, na další parkoviště. A rychle!", instruuje nás organizátor.
"To, ale nejdřív musíš vyndat tu hlavu.", myslím si pro sebe.

"Ty jo, ten vypadal, že chce odjet s námi. Ale asi by se dost divil, kdybych se rozjel, když měl ještě hlavu v autě. Možná proto jsou tam s ním ty policajti.", komentuje týpkovo jednání Marťas.

Pokračujeme dál a zastavíme na parkovišti asi 500 m před infocentrem U Slona na Dolní Moravě, kam míříme, abychom se zeptali, kde přesně si fat-biky můžeme půjčit. Paní v infocentru nás za pomoci svého kolegy informuje, že kola se půjčují v infocentru Marcelka asi o 1200 m dál po pravé straně naproti zastávky skibusu.
Shodujeme se, že tam dojdeme pěšky a s koly se potom vrátíme k autu převléct.
Tohoto rozhodnutí začínáme litovat asi tak po 2 a půl kilometrech. :-D

"Ty jo, ta musela být zhulená!", komentuje naší situaci Marťas.
Já se jen směju, připomíná mi to skotská infocentra, kde se každá získaná informace musela vydělit minimálně 5.
Zhruba po 3 a půl kilometrech (aspoň nám to tak připadá) konečně najdeme hledané infocentrum s půjčovnou fat-biků. Náš optimismus se ovšem rychle rozplyne, když nám "pohůnek" s vestou sdělí, že 2 fat-biky má od 11 zamluvené VIP klient.
Zjevně si myslí, že stáhneme uši, otočíme se a vypadneme. To ovšem nezná Marťase, který mu začne klidným ale nekompromisním hlasem vysvětlovat, že do půjčovny přesně z tohoto důvodu volal a že mu paní řekla, že pokud dorazíme mezi 8 a 9, tak budeme mít jistotu, že kola budou.
Možná to byl ten hlas, při kterém zamrzá peklo...
Možná to byl Martinův výraz...
Nebo možná prostě "pohůnkovo" přání, abychom vypadli...
Každopádně na Marťasovu otázku proloženou značným množstvím údivu a zklamání: "Tak mi teď řekněte, co máme dělat?" a další argumenty ve stylu: "Jeli jsme sem 150 kilometrů." a "Kdyby mě paní do telefonu neujistila, že kola budou, pokud přijedeme hned ráno, tak si vezmeme aspoň svoje lyže.", nám "pohůnek navrhne že by nám teda zadarmo vypůjčil vybavení na lyže, ať můžeme jít aspoň jezdit, což je nabídka, která se v naší situaci opravdu nedá odmítnout. :-)

Jdeme zpátky k autu a protože na zastávce akorát zastaví skibus, rozhodneme se ho využít. Ujedeme v něm asi 10 m a skibus najede moc ke kraji, aby se vyhnul protijedoucímu BMW a zapadne... Po několika marných pokusech vyjet, nabízíme spolu s dalšími spolucestujícími řidiči, jestli nechce zatlačit, což s díky přijímá. Lezeme z autobusu a za pomoci 1 příslušníka Horské služby, 1 policisty a několika náhodných kolemjdoucích se nám podaří skibus z jeho sněžného zajetí vysvobodit.
Ve skibusu mám konečně příležitost složit Marťasovi poklonu.

"Ty jo, hodně dobře ty!!! To bylo fakt dobrý! Mě se líbilo, jak jsi to tomu "pohůnkovi" tak v klidu vysvětloval... Žádný křičení, ale poklidný vyjednávání."
"Já nekřičím. To už by muselo bejt, abych křičel."
"Právě bylo to super! Nejlepší byl ten údiv a bezmoc ve větě: Tak mi teď řekněte, co máme dělat!", při té vzpomínce dostávám záchvat smíchu.
"Ještě jsi mohla začít nadávat ty mě, aby to bylo, že se nade mnou slitoval." :-)
"Jo jasně, jako: Vstávala jsem kvůli tomu v půl 6. Už jen ten nápad, že pojedeme v zimě na kola, ale tohle!!!", chechtám se.
"Přesně!"

Skibus zastavuje u infocentra U Slona.

"Můžeme se stavit za tou paninkou a říct jí, ať si vezme krokoměr." :-)

Dojdeme k autu, nasedáme do něho a jedeme k parkovišti kousek od půjčovny, což byla další mylná informace, kterou nám paní v infocentru U Slona poskytla: že u Marcelky nezaparkujeme. No, příště budeme vědět.
Posbíráme věci, o kterých si myslíme, že by se nám mohly hodit na celodenní neplánované lyžování, a zamíříme zpět do půjčovny, kde asi půl hodiny sledujeme souboj dalšího kluka, který zprostředkovává půjčování, s číslováním snowboardových bot. Navzdory všemu se nám nakonec podaří si zdárně vypůjčit vybavení na lyže pro Marťase a věci na snowboard pro mě včetně helmy. Pak už si jen opatříme skipas a zamíříme do fronty na lanovku. Začíná sněžit...
Marťas lyžuje "na Pražáka" v riflích a městské bundě. Já v bežkařských softshellových kalhotách, které opravdu moc zateplené nejsou, což při stavu mojí "nabourané" termoregulace může být trochu "prekérka".
Ovšem asi nejhorší je fakt, že ani jeden nemáme na očích lyžařské brýle, a tak při jízdě dolů mžouráme proti padajícím vločkám. Já jsem navíc značně nervózní z vypůjčeného snowboardu, který hraje všemi barvami. Navíc převažuje růžová a z tvarů jsou na něm medvídci a srdíčka......Bože Růžo!

Asi při třetí jízdě se za námi najednou ve frontě na lanovku ozve:
"Nazdar, Caldofko!"
Ohlédnu se a uvidím Evču z Alpiny, která se zrovna odbaluje ze svého zakuklení proti zimě a sněhu a Dolní Moravu navštívila se svým partnerem Petrem, kterého znám z květnové Korsiky.
"Jéé, ahoj!"
"Co ty tady?"
"No, my jsme chtěli zkusit fat-biky, ale v půjčovně nám řekli, že je má na dnešek zamluvený VIP klient, přestože je jinak nezamlouvají. Tak nám půjčili vybavení na jezdění, proto ten ohoz a děsivý barvy snowboardu.", vysvětluju.
"Náhodou ani jsme to nepoznali a co se ti na tom snowboardu nelíbí?"
"Je moc holčičí!"
"Aničko, ty jsi holka!", vysvětluje mi Petr.
Marťas dostává záchvat smíchu.
"Ty víš, jak to myslím, holka jo, ne barbínka.", říkám mu naoko naštvaně.

"Na ježdění ve sněhu nepotřebuju "fat-bike".", říká mi Evča.
"Jo, já jsem viděla fotky na facebooku. To se ti to neboří?"
"Ne, já jezdím vždycky v běžkařských stopách."
"Aha, no tak to z tebe mají chudáci běžkaři asi fakt radost!" :-D
"No, jasně, ona jede jednou stopou tam a druhou zpátky.", přisadí si Petr.
"Tak hlavně, aby tě v záchvatu zlosti někdo nepropíchl hůlkou.", říkám. :-)

Jezdíme dál a já se začínám dostávat do snowboardového "feelingu".:-)
Asi ve 12 jsme už hladoví a promrzlí, a tak míříme do jídelny u lanovky na polévku, kterou jíme vestoje u jednoho z barových stolů. Rozmrzneme, najíme se a oba upadáme do stavu: lehnout a spát. Nakonec ale odhodlání zvítězí nad leností a my vyrážíme dál brázdit svahy lyžařského centra Dolní Morava.
Sjezdovka se kvůli ne zrovna příznivému počasí vcelku vylidní, a tak se naše čekací doba na lanovce zkrátí z krátké na nulovou. :-)

Asi ve 2 míříme na čaj, rozsedíme se a do vánice, která venku řádí, se nám nechce už vůbec. Nakonec ale jezdíme asi do půl 4.
Naposledy sjedeme, oprášíme od sněhu vypůjčený "vercajk", vrátíme čipové karty a vybavení v půjčovně a volným krokem míříme zpátky k autu.

"Teď ještě, abych měl klíče od auta...", ozve se Marťas.
"Tak s tím, ti nepomůžu.", říkám a doufám, že je najde. :-)
"Já jsem na to hroznej expert.", informuje mě a vypráví mi, jak s oblibou nechává klíče v zámku u auta před bytovkou a nosí mu je soused. :-D
Nakonec se naštěstí ukáže, že  to není tento případ, a klíče se objeví v batohu, který měl celý den na zádech.
Zatímco Marťas odmetá z auta sníh, já se převlékám do civilních kalhot. Nasedáme do auta a já jsem znovu hrozně ráda, že se v autě topí a je tam opravdu teplo. Moje schopnost termoregulace dostala strávením třetiny roku v teplých krajích (navrch s fyzickou aktivitou) pořádně "na frak". :-) Vyrážíme na cestu k domovu a ještě se stavujeme v Červené Vodě v domácí hospůdce na jídlo.

U baráku mých rodičů v Chocni nezbývá než konstatovat, že to vlastně byl super den, zvlášť s ohledem na skutečnost, že jsme se mohli v 10 hodin vracet domů s nezdarem. :-)

No, Marťas, díky za dopravu, společnost, ale hlavně za tvoje vyjednávací schopnosti. :-)