Předtím než začnu s popisem dovolené a jednotlivých tras, které jsme tentokrát absolvovali, ráda bych vysvětlila, proč jsem článek nazvala Korsika z pohledu "Opozice".
Podle mě je každý fungující kolektiv založen na vzájemné domluvě a diskuzi:-), proto jsem v naší rodině "vytvořila" Opozici. Součástí Opozice jsem pouze já, tudíž nemám nejmenší vliv na změnu názoru, pokud bych se náhodou rozhodla nesouhlasit. I z tohohle vyplývá, že je to spíš recese a legrace než cokoliv jiného.
Ovšem v některých případech, Opozice chytne tzv. "mruka" a pak začíná jít do tuhého... Letošní Korsice se "mruk" prakticky vyhnul, což vedlo ke spokojenosti na "obou frontách":-).
13.7.2011 a 14.7.2011 - CESTA
Stejně jako na třech předchozích Korsikách trasy před odjezdem naplánoval Ondra pomocí průvodce "Klaus Wolfsperger: Korsika - 50 nejhezčích tras“ (nakladatelství KLETR Plzeň a FREYTAG&BERNDT Wien) a podle další trasy z tohoto průvodce, kterou Ondra našel na webu, ale která neprošla "sítem" do aktuálního vydání průvodce.
Od předchozích korsických výprav nám v orientaci kromě map pomáhala i Ondrova GPS OREGON 450 od firmy Garmin.
Stejně jako na předchozí Korsiky jsme chtěli vyrazit relativně brzy ráno, nejpozději v 9, abychom v pohodě stihli zamluvený trajekt společnosti Corsica and Sardinia ferries, který odplouval 14.7. 2011 z italského přístavu Livorno.
Minulý rok ovšem při odjezdu na Sardinii jsme prožili "kulhací incident", v jehož hlavní roli přímo exceloval náš pes Dandy, který když viděl, že nakládáme do auta batohy, začal tak strašlivě kulhat, že jsem si ještě ráno před odjezdem "vymohla" jeho odvoz na choceňskou veterinární kliniku MVDr. Oldřicha Štancla. Pes dostal vitamíny na klouby a injekci proti bolesti a byl odvelen k babičce, která asi o 2 dny později hlásila, že Dandy "běhá jako čečetka" a nejeví sebemenší známky bolesti čehokoliv.
Abychom se vyhnuli podobnému vystoupení, vytvořili jsme plán, který v praxi uvedla mamka, která všechny věci zabalila v prvním patře, kam pes nesmí (pokud není bouřka, nebo pokud prostě neprojde:-)) a já jsem ho večer před odjezdem odvedla k babičce, kde už ho "zabavili" babiččini 2 psi (Tom a Ben).
Vyjíždíme z Chocně ve středu 13.7.2011 zhruba ve tři čtvrtě na 9, tudíž ve stanoveném časovém rozmezí, a jedeme směrem na Brno (kam dojíždíme asi o 2 hodiny později), dále na Wien a dostáváme se na italské hranice okolo 17:00. Pak pokračujeme přes Bolognu a Firenze do přístavu Livorno, kam příjíždíme okolo 23:00.
Praktikujeme stejný scénář jako vždy, takže já a taťka vyhazujeme z auta spacáky a karimatky na parkoviště a mamka s Ondrou si sklápějí sedadla v autě (Škoda Octavia combi). Ráno okolo 6 nás probudí povědomé řinčení zábran, které odstavují "námořníci" a nervově labilnější jedinci (např.: ti, co ještě trajektem nejeli) začínají startovat auta. Poté, co "námořníci" odstraní zátarasy, začínají organizovat najíždění aut do lodi. Tato role tentokrát připadne "borci", které se zjevně rozhodl, že vytvoří rekord v počtu aut na jedné palubě, navzdory faktu, že loď popluje podle všeho poloprázdná. "Borec" pobíhá okolo aut a Švýcara ve Volvu pěkně "podusí", když gesty typu "sem se mi dívejte", které všichni známe z filmů s L. de Funésem, ukazuje Švýcarovi, kam má kroutit volantem a jak dlouho ještě.
Plavba trvá stejně jako jiné roky přibližně 4 hodiny, jediná změna, kterou jsme docela zaskočeni je fakt, že před sebou nevidíme zdálky prosluněný ostrov, "perlu středozemního moře", nábrž hradbu mraků, které začínají téměř okamžitě nad přístavním městem Bastia a hora Monte Stello, na kterou se chystáme hned první den, není vidět ani omylem.:-(
Nálada tím trochu klesá, ale připomíname si pravido, které zatím vždy platilo a to, že na Korsice prší v letních mesících maximálně 1 den/1 měsíc.
Loď přistává okolo 1 a my vyjíždíme z Bastie směrem na západní pobřeží, kde se nálada opět vylepší. Je zde modro, na jaké jsme na Korsice zvyklí, teplo a svítí slunce. Prostě všechno jak má být.
Přijíždíme do městečka Patrimonio, kde proděláme tradiční nákup korsických vín. Tentokrát navštívíme 4 vinařství:
- Jean-Noel Grossi
- Pastricciola
- Stephanie Olmetta
- Serge Dominici
Pak už jedeme do našeho oblíbeného kampu Camping La Stella, kde ve stínu ne lípy ale oleandru:-) stavíme stav a pak už se jdeme vykoupat do moře, načneme láhev vína, které popíjíme při sledování západu slunce do moře, který v našich zeměpisných šířkách není úplně obvyklý:-)
15.7. 2011 - Monte Stellu
Cesta ze západu na jednu z nejvyšších hor Cap Corse
- Celková vzdálenost, doba, převýšení: 17.2 km, 8:38 hod:min, 1163 m
- Nadmořská výška min-max: 236 - 1300
- Vzdálenost z kempu do výchozího místa: 8 km
- Průvodce trasa č.1 - inspirace
Vstáváme a kontrolujeme počasí. Nad západní polovinou Cap Corse je slunečno, bez mraků, kdežto nad východní částí ostrova je pořád ta hradba mraků.:-(
Jedeme autem asi 8 km do horské vesničky Olmeta di Capocorso, kde auto necháváme na malém parkovišti (neasfaltovaném) u obecního kostela.
Hned od kostela asfaltka stoupá vzhůru a záhy je na nás zvolit další cestu podle rozcestníku, který dává na výběr 2 směry:
- Nonza
- Bastia
Náš směr Monte Stello na ukazateli není. Volíme směr "Bastia". Jdeme po oranžovo-červeně značené cestě, která klesá asi kilometr, což v nás chvíli vzbudí obavy, zda jdeme správně. Po chvíli přejdeme potok a následuje další rozhodovaní. Buď půjdeme po oranžově značené, ale značně nenápadné a zarostlé cestičce, nebo po široké červeně značené cestě, která naštěstí vede očekávaným směrem.
Cesta prudce stoupá vzhůru a čas od času nám nabídne krásné výhledy na údolí, na jehož protější straně v dálce vidíme malý horský kostelík.
Po chvilce stoupání najednou z křoví vyskočí prasátko, které se po nás jen krátce otočí a pak upaluje pryč. My můžeme jen doufat, že za ním nevyrazí bachyně:-).....nevyrazila:-)
Po vystoupání dalších cenných výškových metrů se široká cesta mění na nevýraznou pěšinu a červené značení na červeno-bílé a černo-žluté igelitové "značky". Asi po 2 hodinách prudkého stoupání se ocitáme v sedle, kde odpočíváme a svačíme ve stínu kaštanovníků.
Občas se z kapradí a macchie vynoří kráva a po chvíli zase zmizí. Po svačině chvíli bloudíme než opět objevíme igelitové značení a když prolézáme pichlavou machcií, pokouším se zlepšit převládající pocity větou: "Oni to značení tak neberou." Tato věta v průběhu "výpravy" dosáhla poněkud zkrácené varianty: "'Oni to tak neberou.:-)", kterou velice záhy "nasazuju na všechno typicky francouzské:-) (viz dále).
Ocitáme se na hřebeni a přicházíme k rozcestníku:
- na JV - vede cesta vedoucí do přístavního města Bastia
- my odbočujeme na sever a přímo před námi se "zjevuje" vrchol Monte Stello, který kdosi "vylepšil" jakýmsi stožárem.
Jdeme po pohodlé cestě a občas překonáváme drobné skalky. Asi po 2 hodinách chůze dosáhneme vrcholu, bohužel výhled na východní straně pobřeží není kvůli hustým mrakům úplně nezapomenutelný (nebo možná právě díky nim, nezapomenutelný je:-)), aspoň na západní straněje mlhavý výhled na agriantskou poušť, pláž Loto a Golfe de Saint Florent.
Asi 10 minut po nás na vrchol přichází francouzský pár, což jsou jediní 2 lidé, které jsme na dnešní cestě potkali (kromě lidí ve vesnici Olmeta).
Asi 1 km jdeme nazpět stejnou cestou a dosáhneme rozcestí, kde musíme učinit finální rozhodnutí, zda se vzdát původního plánu, že já a Ondra přejdeme na východní pobřeží a mamka s taťkou dojdou zpět k autu, kterým pro nás pak přijedou. Tady se poprvé "projeví" Opozice, která by hradbu mraků ráda riskla:-), ale vzápětí se podřizuje a s mírným "mrukem", který nastěstí netrvá dlouho se rovněž vydává na západní pobřeží, tudíž k autu.
Jdeme po oranžové značce velmi zarostlou cestou, která vede přímo k plotu vodárny, kde stejně jak cesta, tak i značka mizí. Jedinou možností kudy pichalou machcií projít je cesta potokem. Naštěstí máme všichni pohorky s gore-texovou membránou čerstvě naimpregnované, takže nohy i přes morké vnější prostředí zůstávají v suchu:-)
Asi po 5 minutách chůze potokem se objevuje další značka a cesta je nyní "smíšená" (někde pohodlná a někde značně klouzavá, což poskytuje povzbuzující adrenalin:-))
Pokračujeme po cestě kolem 2 útulen a průdce klesáme k onomu horskému kostelíku, který jsme viděli ráno z druhé strany údolí a opět se před námi otevírá nádherný výhled do idylicky tichého údolí.
V půl 6 už vidíme známy tvary "okti" s "rakví" poklidně stojící a "věrně čekající" ve stínu stromů na obecní parkovišti. z vrcholu sem cesta trvala asi 2 a půl hodiny:-).
Vrchol Monte Stello DOBYT:-)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat