17.8. 2012 - CESTA
Brno - Praha - Německo - Francie - Provence
Při hledání nějakého zájezdu, který by umožňoval aktivní strávení dovolené nejlépe "kolmo", jsem na webových stránkách CK Alpina narazila na zájezd, který splňoval všechny moje představy. Zájezd do Provence na kole s možností ubytování buď v mobilhomech (veliké karavany s přistavěnou terasou), nebo levnější varianta pod stan, kterou jsem zvolila já.
Sraz na zájezd byl v Brně na Zvonařce v 9 hodin (hodinu před oficiálním odejzdem, který byl stanoven na 10). Abych se na určené místo dostala včas, musela jsem z domu vyjíždět ve 4:20, kvůli další plánované výluce Českých drah. Na místo určení jsem dorazila dřív, a tudíž nezbývalo než čekat a čekat. Okolo 9 se začali shromažďovat další účastníci zájezdu a chvíli po 9 se objevil bílý autobus s oranžovým vlekem na kola s nápisy Alpina. Nakládáme bágly, kufry a kola a přesně podle propozic v 10 odjíždíme z autobusového nádraží Zvonařka. Následuje rychlá zastávka ve skladu Alpiny pro nějaké hrnce a tretry na SPDčka hlavního průvodce Roba.
Pak už náš autobus vyráží na cestu po traverzové dálnici D1 směr Praha - Opatov, kde budeme nabírat druhou část party.
Hned zpočátku se nám představují průvodci: hlavní průvodce Rob a jeho parťák Radek, oba v oranžových "alpiňáckých" tričkách se stylovým nápisem FOLLOW ME na zádech. Rob nám představuje i další nepostradatelnou osobu, která se o nás bude po celou dobu zájezdu starat, touto "osobou" je sympatická kuchařka Anička, jejíž pokrmy byly přímo hvězdné. Ať už se jednalo o švédské stoly k snídani nebo večeře, ke kterým byla vždy polévka, zeleninový salát a jídlo typické pro Francii. Všechno bylo naprosto bezkonkurenční!!!
Okolo 1 přijíždíme do Prahy na Opatov, kde nakládáme druhou část "zájezdníků" a pak už nás autobus řízený "na střídačku" dvěma řidiči (Michal a Zdeněk) veze směrem k hranicím a do sluncem prozářené francouzské Provence:-)
Jízda je přerušována zastávkami po 3 - 4 hodinách a "velký šéf" Rob se snaží nám dlouhou cestu různými způsoby zpříjemnit: ať už se jedná o filmové chuťovky ve formě Amélie z Montmartru, české klasiky Vratné lahve, nebo "teleportu" do Provence v podobě ochutnávky francouzských vín a sýrů.
Nekonečná cesta končí okolo 7:30 na jedné z větších francouzských benzinek, kde se snažíme "zkulturnit" a převlékáme se do "cyklo oblečení" a chystáme věci na naší první etapu. Poté všichni opět nasedáme do autobusu, ale už jen opravdu nakrátko a cca po půl hodině jízdy dojíždíme na startovní místo naší první trasy: na fotbalové hřiště v Pernes les Fontaines se 36 kašnami.
18.8.2012 - ETAPA první
Pernes les Fontaines - Venasque - Gordes - Fontaine de Vaucluse - L'isle sur la Sorgue
65 km
1054 m kumulovaného převýšení
Naše první cyklo etapa začíná na fotbalovém hřišti v městečku Pernes les Fontaines se 36 kašnami. Nejdříve sjíždíme z kopce do města, abychom uskutečnili rychlou zhruba hodinovou prohlídku, procházíme zdejší trhy, nasáváme atmosféru prosluněného pohodového městečka. O půl 11 máme sraz opět na fotbalovém hřišti, odkud vyjíždíme už definitivně na první etapu cyklistického zájezdu cestovní kanceláře Alpina.
Skupina, která se rozhodla pro delší variantu, pojede pod taktovkou hlavního průvodce Roba, kdežto skupina s kratší kilometřáží následuje rozkazy a pokyny Radka.
Těsně po půl 11 vyjíždíme z fotbalového hřiště, slunce svítí, modrá obloha, pařák, vzduch prosycený vůní levandule....prostě co víc si přát a dovolená začíná. Jedeme příjemným terénem: žádná rovinatá nuda, ale taky žádná kopcovitá hrůza. Příjemný profil trasy nám dovoluje se kochat a prakticky nepřetržitě fotit. Naší první větší zastávkou je městečko Venasque položené v horní části kopce (jako ostatně všechna města v Provence:-), doplňujeme vodu, svačíme a po nafocení všeho, co se dá (i nedá) pokračujeme dál. Sjíždíme z kopce a čeká nás první delší stoupání (cca 7 km), které skutečně poprvé prověří aktuální kondičku. Silnice rovnoměrně stoupá mezi skalami, kde paří slunce. Stéká z nás pot, který se mísí s vodou, kterou na sebe ve velkém lijeme. Říkal tady někdo DOVOLENÁ?:-)
Na vrcholku kopce je rozcestí. Cesta doleva značená na Gordes a rovně dolů na klášter Abbey de Sénanque. No, ten prostě musíme vidět.
Co jsme pracně nastoupali, velmi rychle sklesáme a přijíždíme ke krásnému románskému klášteru, kde opět dolňujeme vodu a fotíme.
Po klášteru je další plánovanou zastávkou Gordes, nádherná skalní vesnice, která je prý jednou z nejnavštěvovanějších ve Francii vůbec. Rob zavelí a ukáže na cestu, kterou já na své silničce Author A3300 prostě nemůžu absolvovat a už vůbec ne přežít:-) Říkám mu, že to objedu vrchem. Radí mi, že dole na křižovatce je sice směrem na Gordes z našeho směru jednosměrka, ale že tam je cedule, že jednosměrka neplatí pro cyklisty.
Podle pokynů dojedu na křižovatku. Cedule jednosměrky tu sice je, ale bez avizované dodatkové tabule. Nechci zažít nějaké oplétačky s francouzskými četníky:-) a tak se vydávám po silnici, kterou jsme přijeli vzhůru nahoru na výše zmíněnou křižovatku, kde si pamatuju, že jsem tam zahlédla ukazatel na Gordes. Konečně oněch nekonečných 7 km vyjedu podruhé a už mě čeká jen příjemný, tuším 10 kilometrový sjezd do Gordes. V Gordes chvíli nevím, jestli už tu ostatní byli, takže po rychlé prohlídce města, začínám koukat do mapy kudy dál. Když se chystám vyjet, na obzoru se objeví skupina cyklistů, kteří právě dorazili. V Gordes fotíme krásný hrad a procházíme jakýmsi tunelem do malého zapadlého krámku, kde kupujeme vodu, pivo nebo coca-colu.
Protože je delší prohlídka Gordes v plánu druhý den, pauzu nijak zvlášť neprotahujeme a jedeme dál do "high-lightu" naší etapy, kterým je vyvěračka Fontaine de Vaucluse, do které z Gordes vede příjemná silnička s velmi prudkým závěrečným klesáním (tuším okolo 14%, ale hlavu za to nedám:-)).
Vjíždíme přímo na náměstí (nebo náves, bůhví, co to vlastně je), kde se báječně vyjímáme mezi davy nažehlených lázeňských turistů.
Zamykáme kola a pěšky jdeme k jeskyni obklopené vysokými skalami, ze které pramení smaragdová řeka Sorgue. Pak už se každý podle chuti buď zdrží, nebo nezdrží, ale nakonec vcelku hromadně jedeme do cílového města naší první trasy L'isle sur la Sorgue, kde se nachází náš kemp. Po chvíli bloudění po městě, naštěstí mají Francouzi pro cyklisty pochopení a ochotně zastavují a sledují naše zmatené pobíhání, přejíždění a hemžení. Další důkaz, že už nejsme v Česku, kde by nás v lepším případě někdo protroubil, v trochu horším by za námi zařval a v nejhorším by nás i srazil...
Konečně nacházíme kruhový objezd, odkud už je značený náš kemp La Sorguette a zanedlouho vjíždíme na velké parkoviště se známým bílým autobusem a nepřehlédnutelným oranžovým přívěsem. Jsme doma!!
Vyndáváme z autobusu bágly, stavíme stany a zabydlujeme se v mobilhomech. V 7 už na nás čeká večeře a večerní povídání a seznamování, který strávím ve společnosti "spolusedící" z autobusu Jany, která taky vyrazila sama a jejích "spolubydlících" z mobilhomu: Petra s Dášou a Romana se Sváťou a Petrem, který stejně jako já, zvolil variantu s vlastním stanem.
19.8. 2012 - ETAPA druhá
L'isle sur la Sorgue - Gordes - St Saturnin les Apt - Roussillon - Pont Julien
62 km
1012 m kumulovaného převýšení
Druhá etapa naší "odpočinkové" dovolené začíná v kempu. Ráno se probouzíme okolo 7, protože na půl 8 je hlášená snídaně ve formě švédských stolů, na kterých "každý našel, co hledal". Po snídani myjeme nádobí a převlékáme se opět do cyklo oblečení a v půl 9 se začínáme přesně podle pokynů průvodců shromažďovat na určeném místě.
Začátek etapy je stejný pro všechny, jak pro ty, co zvolili pohodovou kratší etapu, tak pro ty, kteří chtějí zdolat delší variantu. Obě varianty jedou do Gordes a až kus za Gordes se v malém městečku Joucas začínají lišit.
Tento začátek pojedeme všichni pod velením Radka, který je ve svém "alpiňáckém" tričku FOLLOW ME vidět široko daleko, a v Gordes se k nám podle plánu má připojit Rob, který ještě ráno nakupuje víno na večerní "seznamovací večírek".
Z parkoviště za kempem zabočujeme doleva na docela frekventovanou silnici, po které ale jedeme jen velmi krátce, a po chvíli uhybáme opět doleva na malou příjemnou silničku, kerá mírně příjemně stoupá do městečka Cabrieres d'Avignon, zhruba v polovině města se silnice začíná zvedat rychleji a náš "peloton" se začíná trhat. Někteří předjíždíme Radka, kterýna nás volá, ať počkáme u cedule pro konec vesnice (téměř na vrcholu kopce, kde taky jinde:-)). Dojedeme k ceduli a čekáme a čekáme. Součástí této čekající skupiny jsou 4 Slováci, kteří jsou oblečeni do cyklodresů různých stájí objevujících se pravidelně na cyklistických závodech (Liquigas, Movistar, Leopard, Saxo Bank, RadioShack...). Dojíždí Radek a říká Slovákům, jestli nechtějí jet napřed. Nabídku rádi přijmou, poté následuje Radkův dotaz, jestli pojede s nimi ještě někdo další.
Moje sousedka Jana z autobusu dotaz zaslechne a volá na mě ze zadní části skupiny: "Aničko, jedeš s nima?" "Já nevím." odpovídám, protože mám dost reálný strach, že mě Slováci (pracovně jsem si jejich skupinu nazvala "Saganovci" podle nového objevu letošní Tour de France Petera Sagana) nechají v prvním kopci daleko (a hluboko:-)) za sebou.
"Neboj se toho", pozbuzuje mě Radek, "my tě kdyžtak někde seberem."
Usoudím, že to zkusím, nasedám na kolo a ve stoje dojíždím už rozjetý vlak "Saganovců", kteří na rozdíl ode mě jedou na horských kolech různých značek (Giant, KTM, Specialized,...)
Konečně se na ně dotáhnu a volám: "Můžu s vámi?" "Jasné, přidej se.", dostane se mi odpovědi od jednoho z nich.
Jen poznámka: Mluvili slovensky, tomu jazyku sice rozumím, ale nijak zlášť ho neovládám, takže tady bude český přepis:-)
Silnice se opět začíná zvedat a začínáme stoupat do Gordes, dostáváme se k jakési vyhlídce, ze které je nádherný výhled na městečko, zastavujeme a fotíme. S výhledem na město fotím i "Saganovce" na skupinové fotce, což postřehne postarší Francouz, který se ke mě rozběhne a ukazuje, že nás vyfotí všechny. Marně se mu snažím vysvětlit, že technicky k nim tak úplně nepatřím a navíc, že radši stojím na druhé straně foťáku.
Navíc "saganovské" "Bez diskuze.", nepřipouští jakýkoliv odpor a tak se velmi rychle ocitám na skupinové fotce taky.
Nasedáme na kola a dojíždíme do centra Gordes, přímo k hradu, kde u stromu u kašny zamykáme kola a vydáváme se na pěší prohlídku města (Pěší prohlídky byly asi jediné momenty, kdy jsem byla ráda, že jsem SPDčka nechala doma. Kdo někdy šel v cyklistických tretrách pochopí!).
Zhruba v 10 opět nasedáme na své "ohnivé oře" a vyjíždíme z Gordes směrem vesnice Joucas. Opět platí pravidlo: "Co nastoupáme, sjedeme." Takže se "saganovskou" bandou absolvuju první delší sjezd, během kterého mě několikrát napadne, že jsem si měla před odjezdem zvýšit životní pojistku:-D Přesně v jedné z těchto chvil mě předjíždí Braňo ve žlutém dresu Olpran a volá: "Nebrzdi.":-D
Doteď nevím, jestli si ze mě dělal srandu, ale podle toho jak jel..... POCHYBUJU:-) (myslím si ale, že přestože jel o poznání vyšší rychlostí, měl všechno pod absolutní kontrolou, na rozdíl ode mě:-D)
Po šíleném sjezdu jsem snad poprvé v životě ráda, že se silnice zase začíná zvedat vzhůru do opravdu malé zapadlé vesničky Joucas, kde se zastavujeme na pití.
Dáváme si pivo nebo colu. Když dopijeme Igor, kterému ale nikdo z jeho parťáků neřekne jinak než Chandler, se zvedá, že jde zaplatit. Nenápadně mířím za ním, protože mi přijde trapný, aby platil i za mě. Vypadá to, že mi plán vychází až do chvíle než se těsně přede dveřmi otočí a zeptá se: "Kam myslíš, že jdeš?" "Zaplatit", říkám mu. Po chvíli dohadování ustoupím a říkám: "Dobrý, zaplať to a já ti to pak dám."
Vracím se přes ulici k venkovnímu sezení a po cestě mrknu na ceduli na cenu. Když se vrátí, dávám mu 2 eura 20 centů. "Jak můžeš vědět, kolik to stálo," ptá se s vítězoslavným podtónem v hlase. "Támhle to je napsaný," ukazuju na ceduli. Chvíli na mě zírá a zbytek "saganovské" skvadry se rozchechtá. Peníze si ale stejně nevezme, takže díky:-).
Z vesničky Joucas sjíždíme na křižovatku, kde se rozděluje trasa kratší a delší varianty, zatáčíme doleva po silnici D60, která opět stoupá do kopce, ale cesta vede ve stínu impozantní skály, takže přestože vede vzhůru, je to celkem v pohodě. Vyjedeme na kopec a bez jakéhokoli náznaku rovinky začíná silnice velmi rychle klesat.
Absolvuju další zběsilý sjezd za zády brzdy málokdy využívající slovenské party. Silnice se svažuje dál, až sjezd skončí na přejezdu přes nádhernou roklinu, která se pod námi otevře. Poté už následuje jen krátký kopeček do města St Saturnin les Apt., kde se moc dlouho nezdržujeme a po silnicích D2 a D199 s velmi pohodovým profilem frčíme až do Roussillonu, kde se nachází krásné červené skály, dokonce i budovy jsou zde zbarveny do červena.
Platíme vstupné na
le Sentier des ocres de Roussillon (Okrová cesta Roussillonu), kde se dají projít 2 okruhy (kratší žlutý a delší červený). Procházíme kratší variantu, jdeme zpátky ke kolům, která jsme uvázali poblíž fontánky, u níž Francouzům opě předvádíme, jak se správně "oplachovat" ve vedru.
Každý nažehlený Francouz, který k fontánce zabloudil, opatrně otevřel kohoutek, aby tekl jen mírný pramínek vody a šetrně nastrčil nejdřív prsty 1 ruky a poté druhé, aby na jeho čistý obleček nekápla ani kapka navíc.
My kohoutek pustíme naplno, vodu napouštíme do lahví na vodu, které máme na kolách, popř.: v batohu a oplachujeme si ruce, nohy, hlavu i krk.
Po pořádném ochlazení nasedáme na kola a vyrážíme na závěrečnou část druhé etapy k římskému mostu Pont Julien, kde máme sraz s autobusem. Tato část jízdy směřuje hlavně z kopce, který byl jedním z mála, kde jsem se nebála, protože silnice byla široká, přehledná a bylo vidět "široko, daleko".
Dojíždíme k mostu a čekáme na zbytek party, nakládáme kola do vleku a autobusem jedeme do kempu, kde se opět v 7 podává večeře.
Po večeři následuje "briefing", při kterém každý den Rob pomocí dataprojektoru promítal profily trasy a ukazoval mapu trasy na následující den, více než vhodná skutečnost hlavně pro nás s orientačním "nesmyslem" (hlavně místa, kde se dá špatně odbočit, popř. která stojí za vidění).
Na půl 10 je vyhlášen "seznamovací" večírek, při kterém všichni sedíme v kruhu (nebo útvaru, který kruh aspoň vzdáleně připomíná:-)), ochutnáváme francouzská vína, která Rob ráno nakoupil a každý se představuje ostatním účastníkům (jméno, zaměstnání, koníčky,...).
Do spacáku se dostanu okolo druhé s vidinou, že se mi bude ráno určitě skvěle vstávat.:-)
20.8. 2012 - ETAPA třetí
Bonnieux - Massif des Cedres - Robion - Oppede le Vieux - Menerbes - Lacoste
58 km
1085 m kumulovaného převýšení
Ráno vstáváme zase okolo 7. Obecně patřím mezi osoby s pomalejším ranním startem a večerka ve 2 mi na rychlosti vůbec nepřidá. Se zamlženým viděním se doslova ploužím kempem směrem, kde spíš tuším, než vidím umývárny a při vzácných sětlejších chvilkách se zmůžu i na pozdrav: "Dobrý ráno."
Snídaně je opět v půl 8, následuje tradiční příprava věcí na další etapu (hlavně nezapomenout vodu a sluneční brýle!!! ) a v půl 9 nasedáme do autobusu, který nás veze do počátečního bodu třetí etapy, do Bonnieux (konkrétně k tamějšímu kostelu
Haute Église).
Po cestě nám Rob opakuje to, co už bylo řečeno na "briefingu" předchozí den, že nás autobus vyloží na parkovišti pod Bonnieux a každý z nás vyjede do definitivního začátku ke kostelu sám. Problém spočíval v tom, že v Bonnieux jsou kostely 2. Podle Roba by ale hledání toho správného neměl být problém, protože stojí na vrcholu kopce, takže instrukce zní: "Zahybat pořád směrem nahoru."
Nebyla bych to ale já, kdybych sice nezahybala nahoru, ale ze 2 možných kopců si vybrala ten špatný:-D, když už to víc do kopce nejde, kostel pořád nikde a Bonnieux hluboko pode mnou:-D, zastavuju francouzského tatínka, který se se svým potomkem vydal na ranní procházku a ptám se ho na kostel. I přes mojí snahu vypáčit ze sebe cokoliv francouzsky, jako třeba: "Ou est Église de Bonnieux, s'il vous plait?", je pro mě pořád lepší, že tatínek mluví anglicky a ukáže mi za záda, jakože se musím vrátit zpátky na křižovatku a zahnout nahoru na ten druhý kopec, který tam je.
Poděkuju a absolvuju druhý výjezd do vrchu, tentokrát do toho správného a zanedlouho se přede mnou objeví krásný kostel s nádhernými výhledy.
V půl 11 vyjíždí skupina na delší trasu opět pod velením "velkého šéfa" Roba, účastníci kratší varianty mají sraz později.
Od kostela sjedeme kousek z kopce a pak už nás čeká výživné stoupání (celkem prudké, docela dlouhé a hlavně po sluníčku) nahoru na vyhlídkovou hřebenovku vedoucí rozsáhlým cedrovým lesem, který spadá do přírodní rezervace a je tam regulovaný (neplacený) vstup kvůli nebezpečí požáru.
Před závoru do lesa spolu dojedeme 3: já, Slovák Jozef (ostatní "Saganovci" jeli druhou variantu obohacenou o vlastní zajížďky ve stopách knihy a filmu
Dobrý ročník) a Mirek, který čeká na hlavní skupinu. Já a Jozef objíždíme závoru, u které sice sedí francouzský hlídač, ale vzhledem k tomu, že po nás nic neházel ani za námi nic neřval, usoudíme, že je vše "okay".
Cesta vedoucí cedrovým lesem není úplně ideální (ale ani úplně nejhorší) terén pro mojí galuskovou silničku, nicméně se dá i na silničce projet bez větších obtíží.
Projíždíme les a čeká nás dlouhé, prudké, klikaté klesání po dost rozbité "silnici", která je mnohem horší než celá cesta lesem (byl tam hrubý asfalt "nastavovaný" šotolinou).
Přiznávám, že nejsem žádný sjezdař, ale na svoji obranu musím říct, že tady brzdil i odvážnější a zkušenější Jozef. Ráfky na mojí silničce úplně hoří, což se snažím"uchladit" litím vody směrem na špalky. Ne že by to kolu nějak zvlášť pomohlo nebo dokonce prospělo, ale aspoň pro pocit...
Dojedeme na křižovatku se závorou, kterou opět objedeme a pak už nám jen zbývá zvolit mezi 2 cestami. Podle mapy i směru kterým vede volíme cestu více vlevo, která stále klesá a nakonec se napojuje na širokou silnici, kde opět zabočujeme doleva.
Po značené cyklostezce podél kanálu, kterým teče lákavá bledě modrá voda jedeme směrem na Taillades a poté na Robion, kde už jsme úplně bez vody, takže přednostním úkolem je najít kašnu, fontánu, veřejné záchodky, prostě cokoliv...
Zakrátko se před námi objeví informační turistické centrum se značenými záchody. Podle ukazatelů za budovou zatáčíme doprava a vjíždíme podle "tlapiček" na chodníku na zahradu informačního centra, kde je fontána s cedulí "NON POTABLE" (nepitná), každopádně by nás asi ani nenapadlo vodu pít, protože z ní je zdaleka cítit chlor, velké množství chloru:-). Vodu z fontánky si naleju do lahve na zádech na polévání (kola i sebe) a do lahve v kole naleju vodu na veřejných záchodcích, kde varovná cedule není, o její nezávadnosti si sice nedělám iluze, ale když je krize.......a přežila jsem.
Z Robionu jedeme dál do "města duchů" Oppede le Vieux, kde na malém nádvoří zamykáme kola a "pěšmo" jdeme okolo zámku na hrad, kde kus vede široká kamenná cesta, která končí železnou zábranou s velkou cedulí ve stylu "nebezpečí pádu" a "vstup na vlastní nebezpečí". Obcházíme zábranu a stoupáme už značně méně prošlapanou cestičkou a vylezeme na hrad až úplně nahoru. Stálo to za to!! Nádherný výhled a "dechberoucí:-D" hrad.
Zdržíme se tady asi 50 min a vracíme se ke kolům, kde potkáváme druhou část naší skupiny, která právě dorazila. Jsme opět bez vody. Naštěstí na nádvoří kde máme zamčená kola je hydrant s pitnou vodou. Vylejeme chlorovanou vodu ze zásob na polévání a naplníme všechny lahve pitnou vodou z hydrantu. Mrkneme do mapy, kam dál, nasedáme na kola a pokračujeme směrem na Menerbes.
Silnice nejdřív prudce klesá (co by to bylo za pevnost pod kopcem) a poté začíná opět vytrvale stoupat do města s nepřístupným prastarým hradem Menerbes. Kopec sice není žádná hrůza, ale protože silnice vede po slunci a jsme v těch místech okolo půl třetí, je to stoupání pěkně výživné. V Menerbes se nijak dlouho nezdržujeme a vydáváme se do konečného bodu etapy do vesničky Lacoste se zříceninou hradu, který proslavil jeho majitel markýz de Sade proslulý svými zvrácenými praktikami.
Přes Robovo varování při "briefingu" se nám nepovede odbočit na nenápadnou silničku a sjedeme dolů pod hrad, takže pak hodíme kola na záda a neseme je na hrad po hradních schodech. Vylezeme na horní nádvoří hradu, kam by nás zavedla i ta výše zmiňovaná cesta, kdybychom ji trefili (na křížovatce "poslechnout" značení cyklostezky a ne ukazatel silničního provozu ukazující na Lacoste 1 km).
Na nádvoří dorazíme někdy okolo půl čtvrté, což znamená, že máme nejméně hodnu do příjezdu autobusu. Leháme na batohy si do stínu stromu, sundáváme boty a začíná relax.
Jen poznámka: Byli tam fakt obří mravenci a děsně otravný mouchy.
V téhle době už jsme věděli, že Jarča ze skupiny kratší varianty bourala, a tak jí autobus vezl do nemocnice v Aptu. Z našeho místa na nádvoří vidíme oranžový přívěs stající na parkovišti pod Bonnieux a víme, že dokud k němu nepřijede bílý autobus a přívěs se nezačne hýbat, nezbývá nám než čekat.
Okolo půl 5 přijíždí zbytek naší skupiny a těsně po tři čtvrtě na 5 vidíme, že k přívěsu přijel autobus. Přemisťujeme se na místo setkání na parkoviště za Lacoste, kam zanedlouho přijíždí autobus. Nakládáme kola a nasedáme do autobusu, kde se nás Rob zeptá, jestli by nám nevadila zajížďka do Aptu do nemocnice pro Jarču a Radka. Jednomyslně se shodneme na tom, že to je přece jasný (každý si v tu chvíli uvědomoval, že by se taky mohl ocitnout na jejím místě sám) a řidiči tudíž ujíždí s autobusem do Aptu, kde naložíme Jarču s jednou rukou v sádře a druhou v obvazech, což znamená, že pro tento zájezd dojezdila:-(.
V kempu na nás čeká večeře, vítaná sprcha a volná večerní zábava.
Mířím si to ze sprch zpátky ke stanu, když se od mobilhomu "Saganovců" ozve volání: "Anička, pojď se s náma napít. Šlapeš s náma, piješ s náma!!!"
Na tuhle zdrcující logiku nějak nemám argument a opatrně se přiblížím k terase se Slováky a jejich spolubydlícími v mobilhomu Míšou a Martinem. Okamžitě ke mě doputuje sklenička naplněná tuším slivovicí. Nutno podotknout že to nebyl panák, nebyla to ani malá sklenička, byla to sklenička podobná skleničce od horčice a byla naplněná do půlky.
Zkouším protestovat něčím ve stylu: "Je vám jasný, že když tohle vypiju, tak mě to položí." Následuje zachechtání a když se pokusím ještě něco namítat, zavadím pohledem o Jozefa, jehož výraz nepřipouští jakýkoliv odpor. Začnu slivovici pomalu "ucucávat" a fakt, že "Sagani" svojí porci zvládnou na 2 loky mi vyrazí dech.
Moje nejhorší obavy se vyplní, když po vyprázdnění svých skleniček, začínají koukat na mě a povzbuzovat mě, ať dopiju, že dáme další kolo. S vypětím všech sil dopiju a pokusím se skleničku schovat, což se setká s další salvou nevraživých pohledů. Než se naděju je sklenička znovu plná a navíc mi druhý slovenský Jozef nese z mobilhomu židli s poznámkou, že potřebuju trénovat.
Po dopití druhé dávky slivovice, přijde na řadu Rosé. Když jsou "Saganovci" zhruba u třetí skleničky růžového vína, začínám se pomalu přibližovat ke dnu svojí druhé slivovice.
Vedle mě sedící Braňo mě pobaveně sleduje: "Anička, to už není foyer, to už je faux pas.":-D
Jozef, se kterým jsem absolvovala dnešní etapu, už na mě kouká vyloženě nevraživě: "Anička, na kole všechno super, v pohodě stíháš, ale to tvoje pití, to je hrůza. Musíš trénovat sakra. Takhle tě do reprezentace nevezmou."
Dopíjím slivovici a hned je sklenička opět plná, tentokrát růžového vína.
"Do jaký reprezentace. Chlastací?" ptám se. "Do jakýkoliv, to jde jedno s druhým, tohle ti fakt nejde." dostane se mi odpovědi.
Zvedám se a s vypětím veškerého soustředění, abych šla rovně mířím do umýváren, abych si znovu naplnila svojí lahev na kolo. Jediná možnost jak se ubránit působení alkoholu je z mého pohledu prolévat ho velkým množstvím vody.
Vracím se do mobilhomu a Jozef mojí "vodní podporu" komentuje slovy: "Já ti to vyhodím a polezeš si pro to támhle do toho živýho plotu."
Chandler mi lahev sebere, ale dlouhé prosení, zoufalé pohledy a závěrečný argument. "Hele, fakt nechceš, abych začala zpívat." ho obměkčí a lahev poslední záchrany mi vrátí.
Povídáme, pijeme, pijeme a povídáme. Já o poznání pomaleji než trénovaní "Saganovci". Je mi jasné, že tohle kolo jsem prohrála:-D... na celé čáře:-)
Poznámka: V tomto místě bych ráda poděkovala Petrovi a Dáše, kteří mi ochotně poskytli svoje fotky ke třetí etapě, kdy jsem si "inteligentně" zapomněla foťák v kempu. Ostatní fotky jsou z mojí produkce a ofocené mapy jsme fasovali jako orientační pomůcku od CK Alpina. Takže moc díky:-)
21.8. 2012 - ETAPA čtvrtá
Věž St. Symphorien - kaňon Lourmarin - Lourmarin - Vaugines - Cucuron - Cereste
73 km
950 m kumulovaného převýšení
Ráno před čtvrtou cyklistickou etapou je jedno z nejkrušnějších, co se mých fyzických pocitů týče. Hlavně představa, že si zhruba za 2 hodiny sednu na kolo a budu se muset ohnout k řidítkům a na hlavu mi bude celý den svítit slunce, je docela děsivá.
Konečně se vykopu ze spacáku a pomalu lezu ze stanu. Po cestě do umýváren potkávám Jozefa: "Dobrý ráno.", říkám. "Ahoj, tak jak je?", ptá se.
"Hrozný, bolí mě hlava."
"Z čeho?", položí mi pro mě nepochopitelný dotaz (nejhorší je, že se bojím, že ho myslel smrtelně vážně).
Na půl osmou se "doplazím" na snídani. Dnes víc než kdy jindy platí pravidlo: "nejdřív kafe a pak všechno ostatní".
Následuje už tradiční příprava na další den strávený v sedle. V půl deváté opět všichni nasedáme do autobusu a vyjíždíme směr startovní bod, kterým je jakési "přírodní parkoviště" u levandulového pole, poblíž strážní věže St. Symphorien, kterou odkoupil nějaký soukromník, takže velmi rychle vběhneme do areálu věže, krátce vyfotíme věž z různých úhlů a rychle odtamtud padáme.
Sedáme na kola a vyjíždíme krátké stoupáníčko, které snad ani nestojí za zmínku, na křižovatku, kde jedeme rovně dolů z kopce, na další křižovatce zahybáme dolů doleva a už nás čeká jen nádherný sjezd kaňonem Lourmarin, kde to frčí prostě porádně. Po průjezdu kaňonu vjíždíme do stejnojmenného městečka Lourmarin, kde se spolu se "saganovskou" bandou moc dlouho nezdržujeme a jedeme přes vesničku Vaugines (Vau Gino) do Cucuronu, kde nám nedá moc práce najít "náměstíčko" s "bazénem" a kavárnou, kde byla natočena asi nejznámější scéna filmu
Dobrý ročník, kde v kavárničce u bazénu seděl Russell Crowe s Marion Cotillard.
Na "náměstí" se právě konají trhy, které chvíli procházíme, já protože nejsem trhový a už vůbec ne davový typ se po cvhíli vracím ke kolům, kde sedám na schody u budovy pošty.
Za chvíli se vrací "Sagani" a vyrážíme dál.
Z Cucuronu jedeme do Cabrieres d'Aigues, kde se potkáváme s druhou částí naší party, chvíli odpočíváme a po chvíli nasedáme na kola a vyjíždíme vstříc jedinému (za zmínění stojícímu) kopci, který nás dnes čeká. Jde o zhruba 7 kilometrový kopec, který stoupá do sedla Col de l'Aire v nadmořské výšce 696 m. n m.
Kopec nakonec není taková hrůza, stoupání je sice docela dlouhé, ale mírné, takže jedeme pořád rychlostí okolo 15 - 17 km/h a zhruba za půl hodiny jsme na kopci, kde čekáme na zbytek bandy. Následuje dlouhé klesání po silnici D31, které přerušujeme zastávkami na focení krásných výhledů. Po dlouhém sjezdu následuje kraťoučké stoupání, které se ale poté, co nám sjezdem ztuhly nohy, zdá úplně nekonečné. Na vrcholku zastavujeme ve stínu stromů u hřbitova vesnice Cereste, kde už se ale nijak dlouho nezdržujeme a jedeme po cyklostezce značené směrem na Apt do konečného místa (poblíž Saigonu nebo Aptu), kde se máme setkat s autobusem. Cyklostezka vede terénem s pohodovým profilem, kde až na pár "terénních nerovností" není nic, co by stálo za delší povídání.
Pouze v 1 místě máme trochu orientační problémy, protože jsou zde 3 možné cesty, ale ukazatel cyklostezky záhadně zmizel.
Zastavujeme francouzského traktoristu, kterého se ptáme, zda cesta, kterou bychom zvolili vede do Aptu. Odpovídá, že ano, ale že po silnici je to kratší. Jelikož máme dostatek času, volíme cestu po cyklostezce, kde už pak nenarazíme na jakékoliv jiné problémy (ať už se značením nebo jakékoliv jiné).
V jedné z terénních nerovností mi chrupne v kotníku, což většinou nebývá dobré znamení, vyndávám z batohu ortézu připravenou na takový problém. Dobře je, že před sebou už nemáme ani dlouhou ani náročnou cestu.
Dojíždíme na smluvené místo, kde je velké parkoviště a francouzské bistro. Protože autobus ještě na místě není, jdeme hromadně do bistra a objednáváme si pití (většinou rosé, džus nebo pivo). Vodu do cyklolahví nám ochotný číšník/barman natočí zadarmo.
V domluvený čas (tuším, že to bylo v 5) přijíždí autobus, nakládáme kola a jedeme do kempu. Po cestě se ještě stavujeme v obchoďáku SuperU, kde každý nakupuje většinou nějaké "pitivo", popř.: francouzské sýry.
Mě nákup nezabere skoro žádný čas, takže k autobusu přicházím jako první.
"Tak cos mi koupila?", ptá se mě s úsměvem řidič Zdeněk.
"No mám nějaký víno a nealko, takže nic moc," zklamu ho.
"Ani lízátka?" ptá se.
"Tak příště." slibuju mu.
Konečně všichni nakoupí co potřebují (i co nepotřebují:-)), nasedáme hromadně do autobusu a jedeme do kempu. Kde nás opět v 7 čeká večeře.
Dvě lahve růžového vína, které jsem v SuperU koupila, rovnoměrně rozděluju mezi "Sagany" a druhý mobilhome, kde bydlí Jana, Petr, Dáša, Roman a Sváťa a pravidelně mě nechávají snídat a večeřet u jejich stolu. Díky.-)
22.8. 2012 - ODPOČINKOVÝ DEN
Avignon - Saintes Maries de la Mer
Pátý den na zájezdu v Provence je určen jako odpočinkový bez kola. Po tradičních ranních pochodech, nasedáme v půl 9 do autobusu a vyrážíme na cestu do papežského Avignonu. Nejdříve ale musíme vyzvednout 2 účastníky, kteří si předchozí den půjčovali auto, takže cyklo etapu vynechali a ráno auto potřebovali vrátit.
Domluva s průvodci zněla, že budou čekat na prvním kruhovém objezdu ve měste u kempu. Když tam ale dojedeme, nikdo tam není. S nadějí, že jsou blízko, řidič objede "kruhák" 3x dokola, což přihlížející Francouzi sledují s pobaveným výrazem a pokleslými bradami, které říkají jen jedno: "Tohle jsme ještě neviděli." Po půl hodině hledání, konečně zahlédneme 2 známé postavy volně kráčející směrem k autobusu. Zopakujeme vystoupení na jiném "kruháku", tentokrát ho ale objedeme "jen" 2x a parťáky nabereme. Ukázalo se, že došlo k nějakému "nedorozumění".
V půl desáté už definitivně vyrážíme směr Avignon, kam dojíždíme zhruba za hodinu. autobus zastavuje na velkém parkovišti u
Pont d'Avignon. Dostaneme instrukce, sraz ve čtvrt na 1. Nicméně v podstatě hromadně jdeme směr
avignonská katedrála a
papežský palác. Do katedrály je vstup volný, takže všichni svorně fotíme vevnitř i venku. Zájemci si platí vstup do
papežského paláce. Ostatní se "rozprchnou" po Avignonu. Procházíme parkem, kde vylezeme na centrální vyhlídku, odkud je krásný výhled na Avingon. Poté jdeme po hlavní třídě okolo francouzského kolotoče až k informačnímu centru, kde si zájemci naberou reklamní letáky. Procházíme obchůdky a pak se začínáme postupně trousit směr
avignonský most, kam se rovněž dá za vstupné vlézt nahoru.
Obcházíme most, fotíme Rhonu i zachovalé hradby stojící okolo centra Avignonu.
Ve čtvrt na 1 se scházíme u autobusu a vyrážíme na koupačku do přímořského města Saintes Maries de la Mer. Kde jdeme na městskou pláž, která nápadně připomíná všechny písečné pláže v Itálii (co se týče rozlohy i náplně).
Pro zájemce "šéfové" domluví skupinovou slevu na vyhlídkovou plavbu lodí do delty Rhony za plameňáky (jedinými volně žijícími, tuším v Evropě). Plavba trvá asi hodinu a půl. Poté se koná další rozchod po obchůdcích se suvenýry a pobřežních restauracích. Definitivní sraz u autobusu je ve tři čtvrtě na 7. Aby se v 7 opravdu odjelo. Uskuteční se další "nedorozumění" s výše zmíněnými účastníky, kteří opět volným krokem dokráčí k autobusu ve čtvrt na 8. Já osobně nevím, může se stát, že někdo přijde pozdě, ale já kdybych viděla, že všichni už sedí v autobuse na svém místě, tak bych běžela. Opět se můžu přesvědčit, že nemám takovou svatou trpělivost, jakou měli průvodci.
Konečně všichni a odjíždíme směr kemp. Po cestě ještě na 10 minut zastavujeme v místních jízdárnách, kde chovají nádherné koně, většinou bělouše. Hned si vytvořím vlastního favorita. Bělouš s hnědými fleky, které mu dodávají vzhled dalmatina, je prostě k sežrání.
Krátce po 9 příjíždíme do kempu. Zbývá večerní briefing, rozdání mapiček, které poskytla v černobílé verzi CK Alpina a v barevném hlavní vedoucí Rob. (Jak barevná tak černobílá verze je skvěle přehledná. Přehlednost výrazňovačem vyznačené trasy na mapce závisí na zručnosti a trpělivosti každého zvlášť. Prostě: "Jaký si to uděláš, takový to máš.")
Pak už všichni chvíli posedíme, popijeme a sypeme do postelí či spacáků, protože nás druhý den čeká výjezd na legendární Mont Ventoux 1912 m. n m.
23.8. 2012 - ETAPA pátá (ETAPA "královská")
Malaucene - Mont Serein - Mont Ventoux - Sault - Monieux - kaňon La Nesque - Villes sur Auzon
81 km
1600 m kumulovaného převýšení
A je to tady!!! "Královská" etapa našeho cyklistického zájezdu po Provence. Dnes se ukáže, jak na tom každý z nás je fyzicky a nejspíš i psychicky. Čeká nás totiž výjezd na Mont Ventoux (1912 m. n m.), což je po Alpe d'Huez asi druhý nejslavnější cyklovýjezd na světě. Několikrát tudy projížděla i trasa Tour de France, pravda většinou z opačné strany než se chystáme my.
Ale popořádku.
Kvůli náročnému programu, který nás čeká, se snídaně o hodinu posouvá. Tudíž i budíček je dřív. Vstáváme okolo 6, přičemž na snídani o půl sedmé většina z nás nakráčí už v plné polní, pravda ještě s částečně zalepenýma očima. Snídáme, kontrolujeme výbavu na dnešní výjezd a v 7 nasedáme do autobusu, který nás veze na parkoviště nad Malaucene.
V L'isle sur la Sorgue ještě nakládáme Radka, který stejně jako každé ráno jel pro čerstvé bagety, se které rozdá vždy do dvojice 1 bagetu.
Pak už nás autobus veze na startovní bod etapy. Protože "velký šéf" Rob stejně jako vždy vše skvěle naplánoval, přesně podle plánu dojíždíme na parkoviště nad Malaucene za hodinu jízdy. Nastává "hodina H" pro první partu, která se rozhodla zdolat Mont Ventoux úplně zespodu, tudíž z Malaucene s nadmořskou výškou 350 m. n m.
Čeká nás nejdřív asi kilometrový sjezd do městečka, protože další místo, kde by autobus mohl zastavit, je asi až 1 km nad Malaucene a Rob nám chtěl tímto tahem umožnit jet doopravdy z nejnižšího bodu. Díky, Robe:-)!
Vystupujeme z autobusu a vykládáme kola, která ještě naposled prohlédneme a zbavíme případných defektů, které jsou z důvody přepravy vlekem bohužel nevyhnutelné.
Nasedáme na kola a..."kostky jsou vrženy". Teď už to jinak než kolmo nepůjde.
Po příjemném kilometrovém sjezdu začíná silnice pozvolna stoupat. Protože jsem se na parkovišti nějak zapomněla (vyjela jsem okolo tři čtvrtě na 9), dojíždím a předjíždím další parťáky jedoucí "ze sklepa".
Na mírném stoupání to na mojí silničce fakt frčí a říkám si, ty jo, pohoda..... No, to jsem ještě nevěděla, co přijde.
Za chvíli mě předjíždí autobus. Který má druhou partu vyvézt až na parkoviště na Mont Serein (1400 m. n m.), odkud je to k vrcholu Mont Ventoux "pouze" 5 km (zdá se to relativně málo, ale jsou fakt výživný!!!).
Prvních 5 km se mi jede úplně parádně, stoupání je sice vytrvalé, to se ale dalo čekat, ale rozhodně zatím není tak prudké. To se ale právě zhruba po 5 km rychle změní, silnice začíná stoupat o poznání rychleji (tak jednou to logicky přijít muselo, když jen na Mont Serein je převýšení zhruba 1000 m.n m. a podle Robovy "kilometráže" je vzdálenost z Malaucene na Mont Serein, kde bude čekat autobus, 15 km).
Podél silnice sleduju patníky s aktuální nadmořskou výškou a průměrným procentuálním stoupáním, když na jednom z patníků zaznamenám číslo 13,5% (nebo tak nějak, bylo to fakt hodně:-D) začínám závidět cyklistům na horských kolech nebo aspoň na silničních s 3 tácy na předním přesmykači. Na svém "galuskáči" už dávno jedu převod 1/1 a vážně bych uvítala něco lehčího (vepředu má jen 2 talíře).
V momentě, kdy se o mě začíná pokoušet krize, mě předjíždí "Saganovec" Braňo. Vypadá jako by jel s babičkou na nedělní výlet do sousední vesnice.
"Kde máš tažný lano." volá na mě. "Nemám." pokouším se o úsměv.
Za chvíli mi zmizí za zatáčkou,což je z určitého úhlu docela dobře, protože pohled na něj mojí psychiku moc nezvedá.:-)
Napiju se trochu cola-coly jako zdroje rychlých cukrů (naštěstí byla původně v plechovce a při tom, když jsem jí přelévala do lahve z ní vyprchala většina bublinek). Cola působí a procenta stoupání trochu poklesnou (z 12% na 10%:-D), každopádně se mi jede líp. Dojíždím Kubu, dalšího borce, který jel zespoda.
"Hustý, co?" říkám.
"Jo, jo. Musím zpomalit, cesta je dlouhá.", vyráží ze sebe.
"Jestli chceš, tak se mě chyť.", nabízím mu.
"To je dobrý, díky.", říká mi.
Jedu dál a za chvíli sice nevidím Kubu, ale přibližuje se ke mě další "Saganovec" Jozef, se kterým jsem absolvovala třetí etapu cedrovým lesem. Vypadá v pohodě a ve svém živlu.
"Super, viď?, volá na mě.
"Jasný, ale brala bych dopředu talíř navíc.", říkám mu, protože silnice zase začíná stoupat prudčeji a slyším, jak on sám přehazuje.
"Tak to ti teda věřím.", říká soucitně.
Jozefa před sebou vidím poměrně dlouho, ale ani náhodou nemám na to, abych se ho chytla (kdyby to bylo dané jen težším převodem, byla bych šťastný člověk:-)).
Za chvíli ho vidím, jak předjíždí i Jardu, dalšího "alpiňáka", který mě sice předjel docela brzo, ale dokázala jsem si ho udržet na dohled, což je dobrý i pro psychiku.
Asi 4 km pod Mont Serein mě míjí auto s francouzskou poznávací značkou. Za chvíli ho míjím, když jedu okolo odpočívadla, kde auto zastavilo. "Vyskákali" z něj postarší "Frantíci" a začali se fotit. Ve chvíli, kdy namíří svůj foťák i na mě, znatelně zrychluju.
"Bonjour.", zdravím je.
Za chvíli mě jejich auto opět předjede a opět se na ně "dotáhnu" na dalším odpočívadle, kde opět nadšeně fotí. Když je takhle míjím už potřetí, vesele mi mávají a já začínám přemýšlet, jestli to nakonec nedělají naschvál.
Poslední 3 km na Mont Serein mě chytají křeče do zadní části stehem a metry už vyloženě odpočítávám podle tachometru a výše zmiňovaných patníků, které slouží i jako kilometráž počítající kilometry zbývající do vrcholu.....a ta radost, když před sebou vidím v "briefingu" zmiňovaný "kruhák", kde zamířím z mírného kopečku na parkoviště, kde už stojí autobus s rozjásným oranžovým vlekem.
Všichni mě vesele vítají.
"To je překvapení.", říká řidič Zdeněk.
"Žádný překvapení, je dobrá.", říká Jozef, který zrovna pomalu dopíjí své "vítězné" pivo, a otočí se ke mě: "Odpočiň si a jedeme dál."
"Fakt dobrý.", uznale pokyvuje hlavou Jarda, který dorazil chvíli přede mnou. "Nahoru pojedem spolu a budem se střídat, kdo potáhne."
Dávám si Colu a jakousi ořechovou tyčinku na doplnění energie. Pak lezu do autobusu pro bundu, kterou jsem si tam připravila na Robovu radu a upozornění, že nahoře bude foukat.
Nechci se u autobusu moc dlouho zdržovat, abych neztuhla.
"Tak pojedem?", ptám se Jardy, přestože mám dost výrazné pochybnosti, že bych se s ním mohla udržet v "háku" nebo dokonce utvořit "tandem".
"Jasný.", říká, bereme kola a následujeme Jozefa, který už vyrazil na závěrečný výjezd.
U vleku potkáváme Radka a Kubu s Laďou, kteří právě dorazili.
Radek byl z obou průvodců ten, kdo si "vytáhl černého Petra" a jel zespodu. Rob do mikrofonu říkal, že se Radek přihlásil, ale....:-)
Zdravíme a vyrážíme na konečných 5 km.
Někdo mi říkal, že posledních 5 km už je v pohodě a skoro rovina. Tak POZOR: "není".
Možná mám jiné představy o pojmu rovina, ale opravdu si myslím, že 12% stoupání, tohle kritérium vážně nesplňuje:-).
Chvíli se snažím udržet v "tandemu" s Jardou, ale protože má lehčí převod. Vůbec mi nevyhovuje jeho frekvence a vůbec se nemám čeho chytit.
"Radší jeď.", volám na něj.
Opět se ozývají křeče, ale tohle už prostě dojedu. Odpočítávám kilometry, podle "kilometrážních" patníků a čar přes silnici. Snažím se soustředit na vybledlé nápisy na silnici z dob, kdy tudy projížděla Tour.
Začíná houstnout provoz, ale opět se ukazuje, že opravdu nejsme v Čechách, kde by nás každou chvíli někdo protroubil. Francouzi jsou vůči cyklistům až neuvěřitelně tolerantní, a pokud auto dojede cyklistu před zatáčkou, řidiči vůbec nezáleží na rychlosti, jakou se jede, ale setrvá, dokud do zatáčky nevidí, nebo nedostane mávnutím od "kolaře" pokyn, že může jet.
Poslední zhruba 4 km se už nejede lesem, ale začíná se měnit ráz krajiny, nejdřív na keře a poté už se nám nad hlavou tyčí úplně holý majestátní vrchol Mont Ventoux.
V téhle části začíná foukat a zároveň i mrholit. Robovi, jako hlavnímu průvodci opět naskakují plusové body, protože přesně před tím nás varoval (koneckonců v nadm. výšce se dá vítr a déšť čekat, ale stejně, ne každý by upozornil)
Asi 3 km pod vrcholem, potkávám zeshora jedoucího Braňa s Mirkem, kteří jedou zpět na parkoviště, aby si závěrečnou část "dali" ještě jednou.
Odpovídám na pozdrav a koukám vzhůru na několik závěrečných serpentýn končících na vysněném vrcholku Mont Ventoux.
Nahoru dojíždím okolo čtvrt na 12.
Potkávám Jozefa: "Tak už jseš tady. Dobrý, co?"
"Super.", říkám a pořád nějak nemůžu uvěřit, že jsem to vyjela.
Fotím si vrcholovou ceduli a narážím na Janu, Romana a Sváťu, kteří jeli z Mont Serein.
"Výživný, co?", směju se na ně.
"Jo, jo, ale jsme tady."
Začíná regulérně pršet, proto se na vrcholu moc dlouho nezdržuju, akorát "naflákám" pár fotek a pošlu domů rozjásanou SMS.
Pak nasedám na kolo a začínám sjíždět dolů. Ještě se radši u kolemjdoucího francouzského cyklisty, který rezignoval a svoje horské kolo Giant s kotoučovými brzdami vedl, ujistím, že ta cesta opravdu klesá do Saultu.
Zhruba 1 km pod vrcholem míjím náhrobek britského cyklisty Tommyho Simpsona, který zde zahynul při Tour de France v roce 1967.
Silnice je mokrá, proto jedu docela opatrně a asi 5 km pod vrcholem dojíždím skupinu Jana, Roman, Sváťa, kteří na odpočívadle fotí. Taky zastavuju a snažím se rozhýbat stehna, do kterých už mě zase chytají křeče, Sváťa mi dává prášek
Magnetrans, který působí až zázračně rychle, takže opět: díky!!!
Pokračujeme ve sjezdu a na jedné křižovatce, o které nám Rob říkal, že se na ní dá špatně odbočit, míjíme právě Roba, který čeká až projedeme, aby se ujistil, že nikdo špatně neodbočí. Spolu s ním tam postává ještě Míša a Martin.
Na zmiňované křižovatce se kříží 3 cesty: 1 z Mont Ventoux, po které jsme přijeli, 1 vede přímo dolů (lákavě) a 1 zdánlivě rovně a začíná opět klesat až za zatáčkou. Po té třetí se vydáváme my a sjíždíme do Saultu nádherným sjezdem po docela široké silnici, kde to parádně frčí.
Na odpočívadle fotíme a předjíždí nás Rob, který zase spěchá na další kritické místo
Dojíždím Jardu s jeho svěřenkyní Janou, kteří fotí a pokračuju dál. Zastavuju až na začátku Saultu u jakéhosi stánku s levandulemi, kde vidím stát i Roba a společně čekáme na ostatní, kteří se za chvíli objeví.
Dávám si ortézu na kotník, který se zase začíná ozývat, jinak se ale u stánku moc dlouho nezdržujeme a pokračujeme dál. Dojíždíme poslední metry dlouhého sjezdu a dojíždíme na křižovatku, kde zatáčíme doleva nahoru. Po krátkém stoupání se před námi objeví Monieux.
Těsně před Monieux se za mnou najednou ozve: "Anička, máš mapu?"
Byl to Jozef, který na křižovatce pod Mont Ventoux chvíli neúspěšně čekal na své spolujezdce ze "Sagan Teamu" a poté se rozjel za naší skupinou, kterou dostihl právě těsně před Monieux.
"Jasný, mám. Jaktože ty ne?", ptám se
"Zapoměli jsme ji na stole v mobilhomu.", zní odpověď.
V Monieux se naše skupina rozdělí na část, která se chce zastavit na jídle a druhou, kterou tvořím já, Josef, Jarda a Jana, kteří chceme pokračovat dál.
Ve 4 projedeme Monieux, silnice stále klesá a my sledujeme cedule značící kaňon La Nesque. Po chvíli silnice začíná stoupat, ale nejde o nějaký hrůzostrašný kopec. Jedná se asi o 4 kilometrové mírné stoupáni, které je po dlouhém sjezdu vlastně vcelku příjemné. Zhruba za 20 minut se před a pod námi začíná otevírat nádherný kaňon
La Nesque.
Kousek po začátku kaňonu (vlastně na vrcholu kopce) se objeví vyhlídka, na které zastavujeme, fotíme a svačíme. Zhruba po půl hodině pokračujeme v jízdě, ale nejedná se o žádné závratné tempo, rychlost naší jízdy je vyloženě "plážovací" a každou chvíli někdo zastavuje a "plácá" další fotky. Silnice opět klesá. Zhruba po půl hodině už nám kaňon začíná připadat přímo nekonečný a začínáme zrychlovat, dostáváme se do rozmezí rychlostí 30 - 40 km/h.
Silnice se kroutí v různě točených zatáčkách a najednou se před námi objeví"blázen na chopperu", který s prominutím "jede jako hovado". Za ním se po chvilce objeví ještě 2 další jemu podobní. Ještěže jsme jeli u kraje...
Po dlouhém sjezdu kaňonem vjíždíme do cílového města Villes sur Auzon, kde hned na začátku zastavujeme u fontánky, poléváme se a oplachujeme, pak nasedáme na kola a hledáme místo, kam má přijet autobus. hledání nám zabere zhruba čtvrt hodiny, když se před námi po levé straně objeví velké parkoviště patřící k vinotéce Cava Ventoux, o které nám Rob při "briefingu" říkal.
Pak si sedáme do stínu a čekáme na další jezdce a autobus, který opět přesně ve stanovený čas přijíždí na místo.
Nakládáme kola a jedeme do kempu na večeři.
Zhruba o půl deváté vyrážíme se "Saganovci" Braněm, Chandlerem a Jozefem a s jejich spolubydlícími Míšou a Martinem na prohlídku večerního města. Jdeme zhruba 3 km, ale díky tempu které "chalani" nasadili, nám cesta moc dlouho netrvá. Procházíme po večerním, hezky osvětleném nábřeží. Zastavujeme se na
pastis, na jehož chuti se s Míšou shodneme, že chutná jako Hašlerky. Na cestu zpátky si kupujeme zmrzlinu a do kempu dorazíme zhruba o půl dvanácté.
To byl ale den!!!
24.8. 2012 - ETAPA šestá
St Rémy de Provence - Les Baux de Provence - Maussane les Alpilles - Eygalieres - Orgon - Cavaillon - L'isle sur la Sorgue
74 km
496 m kumulovaného převýšení
Ráno se opět posouvá budíček na 7 a snídaně na půl 8, protože na Mont Ventoux už jsme vyjeli:-). Jako už tradičně se v půl 9 scházíme u autobusu, nastupujeme a jedeme do počátečního bodu poslední etapy, kterým je goghova St. Rémy. Autobus nás vyveze až nad vesnici, protože kousek za vesnicí jsou zachovalé antické památky, které prostě musíme vidět.
Vystupujeme, nasedáme na kola a sjíždíme asi 1 km z kopce právě k antickým památkám (jde o jakýsi oblouk a o kousek dál stojící věž). Fotíme a čekáme na Radka, který odjel do informačního centra pro plánky.
Radek přijíždí, fasujeme plánky a nastává čas rozchodu, kdy se neuspořádáně rozprchneme po obchůdcích se suvenýry, projíždíme cestu van Gogha a pak každý v čase podle svého vědomí a svědomí vyjíždí na poslední etapu.
Opět se "přilepím" na "Sagan Team" a po nakoupení suvenýrů a dárků domů, nasedáme na kola a vyjíždímě ze St. Rémy směrem na vesnici Les Baux de Provence, která je položená ve skalách nad údolím Baux. Protože tu vesnici postavili ve skalách, musíme k ní opět překonat stoupání, které je docela prudké, ale není nijak zvlášť dlouhé (zhruba 4 - 5 km). Potom následuje sjezd s nejrůznějšími vyhlídkami. Poté se cesta opět začíná zvedat a dojíždíme k bauxitovým dolům, které jsou otevřené pro zájemce (vstupné tuším 8 euro). Potom pokračujeme dál už přímo do vesnice Les Baux de Provence, kde nás hlídač na parkovišti instruuje, kam si můžeme hodit kola a vyrážíme "pěsmo" na prohlídku vesničky se zříceninou hradu. Kamenné ulice města jsou plné turistů a spoustou obchůdku se suvenýry. Okolo půl druhé vyjíždíme z parkoviště a klesáme dolů do Maussane les Alpilles, kde se nezdržujeme a pokračujeme přes pohoří Alpilles dál. Cesta nejdřív stoupá docela prudce, pak stejně prudce klesá a vjíždí do lesa, kde stoupání není nijak dramatické, ale zato docela dlouhé. Každopádně se vyjet dá vcelku v pohodě. Frčíme rychlostí okolo 20 km/h a spolu s Braněm a Chandlerem, předjíždíme Míšu s Martinem, o kus za námi ujíždí slovenský tandem Jozef/Jozef:-).
Vyjedeme na vrchol kopce schvaný v lese, kde jsou v pohotovostí hasičská auta, pro případ požáru. Pak už se jen vezeme z kopce do městečka Eygalieres, těsně před nímž předjíždíme skupinu Sváťa, Roman, Petr, Dáša a další, kteří se tolik nazdržovali v Les Baux.
Protože sraz v Eygalieres má být asi až za hodinu a půl, usoudíme, že nemá cenu na autobus čekat a já, "saganovská" parta a Kuba s tátou Láďou, téměř okamžitě pokračujeme směrem na Orgon (poté co dobereme vodu).
Podle Roba orgon stojí za vidění, ale nejspíš působí francouzská pečlivě dodržovaná odpolední siesta a v Orgonu takzvaně "chcípnul pes". Proto se ani tady nijak dlouho nezdržujeme, posíláme Robovi SMS, že se do kempu dopravíme "kolmo" a vyrážíme dál.
silnice je nádherně hladká a "na špici" jedoucí Chandler nasazuje ostré tempo. Jedeme aktuální rychlostí okolo 35 km/h. zhruba po 3 km za Orgonem se ozve Jozefův klakson a následuje dotaz, jestli jedeme dobře.
Velmi rychle se ukáže, že ne. Stačí se otočit a v protisměru je na dohled cedule Cavaillon 10 km, Orgon 3 km:-D. Zároveň zjišťujeme, že nám chybí Braňo, který asi jako jediný věděl, kudy jet.
Usoudíme, že se zdržel u fontánky, ale že na rozdíl od nás, jel správně a vyrážíme na stíhací jízdu.
Ukazuje se, že jsme při sjezdu z Eygalieres zatáčeli na "kruháku" doprava do centra Orgonu, které ovšem jinak neleželo ve směru naší jízdy. Dojíždíme na osudný "kruhák" a podle směrovek zatáčíme na Cavaillon.
Kousek se Orgonem potkáváme Braňa, který nejenže trefil cestu správně, ale zároveň jel i po cyklostezce a ne po velké frekventované silnici. No, máme se co učit.:-)
Nicméně cyklostezka končí a nám nezbývá nic jiného než pokračovat po velmi frekventované silnici, která se nápadně podobá dálnici. Přejíždíme most a vjíždíme do Cavaillonu, kde se nikomu z nás nechce nijak zvlášť zdržovat, takže okamžitě pokračujeme dál na L'isle sur la Sorgue. Najíždíme na cyklostezku, která se sice zakrátko napojuje na silnici, ale ta už zdaleka není tak široká jako předtím.
Asfalt je krásně hladký a profil je snad poprvé za celou dobu rovinatý. Pokud jsem předtím něco psala o stíhací jízdě, tak teď teprve začíná ta správná sranda.
Celý "vlak" táhne Jozef, za ním Braňo, pak já, Chandler a další Jozef, ze kterým se vytváří mezera za dál jedoucím Kubou a Láďou. Ve chvíli, kdy "čísílka" na mém tachometru ukazují aktuální rychlost 50 km/h a Jozef pořád zrychluje (a terén není z kopce), začínám si říkat, jestli náhodou nemá v kole nějaký pohon (třeba na solární energii).... neměl:-D
Posledních 10 km doslova proletíme za necelou čtvrt hodinu. Vjíždíme do města a zastavujeme u Sparu, kde nakupujeme nějaké víno, sýry apod. Pak už v pohodě dojedeme do kempu, kam ještě autobusová skupina nedorazila.
Spěcháme do sprch a plánujeme ještě krátký výlet do města do "obchoďáku" SuperU. Okolo 6 přijíždí autobus a já před odjezdem do obchodu vyfasuju od Romana, Sváti a Jany papírek s nákupem.Bez této paměťové podpory bych nákup bohužel nezvládla.
V SuperU kupuju kromě napsaných věcí na požádání také lízátka, která jsem slíbila řidiči Zdeňkovi (po 1 je neprodávali, tak jsem musela vzít celý paklík:-D), dál nějaké víno, džus a sýry a fíkovou marmeládu na ochutnání domů.
Okolo 8 dojíždíme do kempu, kde nás kuchařka Anička každého vybaví skvělou "makrelou na tyčce" a francouzským chlebem k večeři. Pak už beru lahev vína (speciální místní odrůda růžového Tavill) a dávám jí "Saganovcům" za to, že mi umožnili s nimi celý zájezd jezdit. Tím si ale docela zavařím, protože mě tudíž čeká další "alkoholový maratón":-D. Pijeme, povídáme, povídáme, pijeme a mě je jasné, že veškeré plány na aspoň částečné zabalení "rozbordelených" věcí ve stanu byly úplně zbytečné a že prostě budu muset balení zvládnout ráno...
25.8. 2012 - 26.8. 2012 - CESTA DOMŮ
L'isle sur la Sourgue - Chateauneuf du Pape - Orange
Ráno vstávám s vypětím všech sil v 6 hodin, abych si ještě před snídaní stihla zabalit nebo spíš aspoň uspořádat věci, které jsou všude po stanu jen ne v batohu. Nějak se mi ale za hodinu usilovné práce:-) povede věci aspoň částečně uspořádat a poskládat do batohu. Na půl 8 opět mířím na snídania hned po ní jdu umýt nádobí. Pak už mi zbývá jen složit stan, což díky jeho rozměrům není nějak velký problém.
"Zájezdníci" bydlící v mobilhomech se je snaží také co nejlépe vyklidit a pak už jen čekáme až dorazí "kontrolní" slečna, která je od nás přebere. Naštěstí přebrání proběhne bez komplikací a už se jen seřadíme pod "alpiňáckou vlajkou na závěrečné skupinové foto. Pak nastoupíme do autobusu, který nás veze do známých vinařských sklepů
Chateauneuf du Pape, kde pod odborným vedením absolvujeme ochutnávku vín i s anglickým výkladem, projdeme si zdejší muzeum a nakoupíme vína (na cestu i na doma:-)). Kolem půl 12 odjíždíme z Chateauneuf du Pape směr Orange, kde nás čeká poslední zastávka v Provence před cestou domů, zahrnující návštěvu nejzachovalejšího antického divadla v Evropě (vstupné okolo 6 euro) a ve 2 se scházíme u autobusu už definitivně a před námi už je jen dlouhá cesta domů.
Provence (Francie) - Německo - Česká republika (Praha - Opatov, Brno - Zvonařka)
Vyjíždíme z Orange a najíždíme na dálnici.
V tu chvíli do uličky autobusu vstoupí Rob a začíná udílet certifikáty potvrzující výjezd na Mont Ventoux z Malaucene uskutečněný v pátek 23.8. 2012. Ke každému certifikátu přidává i medaili (zlatou Fidorku).
Protože nesnáším být středem pozornosti, myslela jsem si (velmi naivně, jak se vzápětí ukázalo:-), že protože sedím na sedadle hned za Robovým, že mi ten certifikát prostě předá, aniž bych musela vylézat do uličky a zvedat Janu, protože jsem seděla u okna. Rychle se ale ukázalo, že jsem se hrubě přepočítala. Ron nejenže trvá na tom, že musím vylézt do uličky, ale po předání certifikátu a Fidorky a 3 pusách na tvář po francouzském způsobu od obou průvodců přede mě Rob položí obrovskou tašku a dostanu za úkol si vylovit "alpiňácké" tričko za to, že jsem na Mont Ventoux vyjela nejrychleji z ženské populace v zájezdu.-).
Po chvíli hrabání se mi podaří vylovit červené tričko s logem a sloganem Alpiny. Pokud jsem si myslela, že tím vše končí, opět byly moje naděje liché. Rob mě donutí, abych si tričko nejen oblékla (natáhla jsem ho přes triko, co jsem měla na sobě), ale abych se v něm i prošla uličkou autobusu. Přes všechny moje protesty musím nakonec, za bouřlivého potlesku a jásotu, "výlet autobusem" absolvovat a konečně si, červená až za ušima, sedám zpátky na své místo.
Předávání pokračuje a poctě vylovit si triko neujde ani pánská část osazenstva, ze které triko tahají Braňo a Mirek, kteří utvořili úspěšný "tandem" a vyjeli na vrchol Mont Ventoux jako první zároveň. Poté následuje další z Robových "teleportů" do Provence, když spolu s Radkem všem nalévají víno do plastových kelímků, ve kterých jsme všichni předešlého večera ochutnávali speciální francouzský nápoj
kir, který pro nás připravili průvodci a kuchařka Anička.
V této chvíli už je mi ve 2 trikách nesnesitelné vedro, a protože nechci urazit "velkého šéfa" tím, že bych si sundala "alpiňácké" tričko pro "nejlepší vrchařku", vytváří mi Jana ze své košile jakýsi provizorní závěs, za kterým si sundávám svoje triko původní.
Pak už nás autobus veze směrem k domovu.
Okolo půl 8 ráno dojíždíme na zastávku Praha - Opatov, kde vysedá zhruba polovina autobusu. Nastává hromadné loučení a těsně před 8 vyráží náš autobus po "drncavé" dálnici D1 směr Brno - Zvonařka.
Po cestě ještě zastavujeme kousek od Pelhřimova, kde vystupuje Radek a my ostatní dojíždíme do Brna okolo 10. Vykládáme už definitivně bágly a kola a nastává druhé loučení.
Vlastně to bylo fakt smutný.:-(
Loučím se s řidiči, Robem a ostatními účastníky, kteří se všichni podíleli na tom, že tenhle zájezd "fakt stál za to"!!! Těsně před odchodem zdravím "Sagan Team", který čeká na odvoz na Slovensko a pak už mířím na vlakové nádraží v Brně.
Brno - Choceň
S velkým báglem, na kterém mám navěšený stan a alomatku, malým báglem v jedné ruce a kolem v druhé, budím nemalou pozornost. Projdu podchodem, vyvleču kolo po schodech do nádražní haly a požádám zde na lavičce sedícího pána, jestli by mi kolo nepohlídal než si koupím jízdenku.
Fronta byla delší než jsem čekala, takže ochotný pán moje kolo svěřil do péče jakési paní, která na lavičce seděla vedle něho. Pána pak potkávám po cestě ze schodů.
"Slečno, dejte mi to kolo. Já vám pomůžu.", ochotně se nabízí a snáší mi kolo dolů.
Poděkuju a upaluju na nástupiště, kde už stojí rychlík směr Praha - Smíchov. Mířím do předposledního vagónu, který je vybaven místem pro přepravu kol, sedám na sklápěcí sedadlo a posílám domů "varovnou" SMS, že v půl 1 už budu zase doma.:-)
Tesně po půl 1 přijíždí vlak na choceňské nádraží, kde už na mě čeká taťka s autem, nakládáme moje "krámy do kufru auta a jedeme domů.
Dovolená skončila:-(.
Díky všem, bylo to fakt luxusní:-).
Zvláštní poděkování patří oběma průvodcům Robovi a Radkovi za skvělou organizaci zájezdu i něčeho navíc (jako "francouzský teleport":-)), řidičům Michalovi a Zdeňkovi za ochotu a bezproblémovou jízdu a popojíždění, kuchařce Aničce za skvělé snídaně a večeře, mobilhomu s osazenstvem Petr, Dáša, Jana, Roman a Sváťa za každodenní poskytnutí části stolu, židle, povídání a víno a mobilhomu se "Sagan Teamem" (Jozef, Jozef, Braňo a Igor - Chandler) za to, že mě nechali se na kole (a po kole) připojit k jejich partě a vlastně i za to pití, i když mě ta bolavá hlava na sluníčku dávala zabrat:-D.
Pokud se mi celou letošní sezónu "kolové" defekty vyhýbaly, protože "kdo umí, umí", tak dneska jsem si to vybrala i s úroky. Asi 2 kilometry od Chocně je vesnice Skořenice, ze které je směrem na Choceň opravdu velmi krátké stoupání. V tomto stoupání mi najednou cosi prasklo pod nohou, že jsem si málem rozbila "úsměv, pak už jen koukám a to "cosi" byla klika vedoucí ze středu kola k pedálu.Něco takového jsem ještě neviděla...
