Prvotní nápad přišel od Martina (z Korsiky), který mě zahrnul do konverzace s dalšími členy korsické party (s Milošem, Pavlem a Petrem), kde se nás snažil nalákat na závody na horských kolech. Můj původní plán dojet do Pardubic a vytvořit klukům "fanklub" vzal brzy za své. To by mi můj sportovní duch nedovolil... Možná jsem byla v nějakém zvláštním deliriu z horečky a antibiotik, ale na závod jsem se přihlásila, i když bylo jasné, že na kolo před ním nesednu, dál že moje horské kolo nebude také zrovna v nejlepší kondici (i na něm se podepsala šňůra zájezdů a od návratu z Provence v podstatě nebrzdí a brzdy vydávají opravdu hodně zvláštní zvuky) a že já po 2 týdnech strávených v posteli s hlavní náplní spaní taky nebudu zrovna ve vrcholové formě...
Do přihlášení se mi podařilo přemluvit i Ditu, která nám na Korsice vařila a dohodly jsme se, že závod absolvujeme ve velmi pohodovém až "kochacím" tempu, spíš pro srandu. Dokonce jsme si nechaly vyrobit týmová trička - svítivě žlutá, s černým kolem na prsou a s nápisem FOLLOW ME a jménem na zádech. Jenže bohužel 3 dny před závodem někde "ulovila" chřipku, takže už ve čtvrtek bylo jasné, že z našeho dámského "dream teamu" pojedu jen já.
Nastal "den D". Já ráno nasedla do rychlíku Slavkov, kde jsem se potkala s Pavlíkem, který do
Pardubic zamířil z Boskovic.
"Ahoooj!"
"Čaaaau Andulkoo!"
"Tak co? Máš formu?"
"Tak určitěěě! Jak ty?"
"No, já měla do pondělí horečku a do neděle antibiotika, takže já mám všechno, jen ne formu! A nebrzdí mi kolo!"
"Brzdy nepotřebuješ!"
"No, doufám!":-)
Dojedeme do Pardubic na Hlavní nádraží, sedáme na kola a vyrážíme směr Dostihové závodiště. Chvíli jedeme až se nám podaří najet na rychlostní silnici směr Holice - Vysoké Mýto...
"Jedeme blbě!", volám na Pavla.
"Jseš si tím jistá?"
"Tak určitě, jsme na "rychlostce" a navíc závodiště je na druhou stranu!"
"Já myslel, žes tam nikdy nebyla?"
"Nebyla! Ale koukala jsem do mapy, kde to je!"
Přejíždíme na druhou stranu silnice a vracíme se zpátky. V tu chvíli k nám dojíždí policejní auto.
"Z toho bude průšvih.", poznamená Pavel.
"To asi jo..."
Policista v autě stáhne okýnko: "Vy máte 4 tisíce, že jedete po rychlostní silnici?"
"Ne, nemáme a mrzí nás to, ale přejeli jsme odbočku na Dostihové závodiště a potřebujeme se vrátit. Proto jedeme zpátky! Jinudy to tady nejde!", snažím se mu podat nějaké rozumné vysvětlení a přestože se nejdřív tváří tak, že by mě nejradši "sežral", nakonec se uvolní a zeptá se, kam jedeme.
"Na dostihové závodiště!"
"Dobře, tak dojeďte támhle za most, tam zahněte doleva a na první světelné křižovatce zahněte doprava a pak pořád rovně!"
"Děkujeme moc! A omlouváme se!"
"V pohodě, příště pozor! Mějte se!"
"Vy taky! Děkujeme! Na shledanou!"
Podle policistových instrukcí trefíme na závodiště, zamkneme kola u sloupu od tribuny a jdeme najít zbylé členy našeho týmu. Netrvá to dlouho a na tribuně vidíme Petra s Martinem a s jeho kamarádem Martinem, který je v podstatě úplně původním strůjcem plánu: "MTB závod". Plácneme si na přivítání a já Pavlovi "zatejpuju" bolavou "achillovku",
"Z toho, co jsem viděl z auta, tak to bude docela masakr!", informuje nás Martin.
"Tak to je super! Jak masakr - náročný technicky nebo fyzicky?"
"Oboje, viděl jsem tam i schody?"
"Co? Kde?"
"Tam, jak stojí ta sanitka! Asi je důvod, proč tam stojí!"
""No tak to je fakt skvělý!"
"Tak co? Jdeme se zaregistrovat?", ptá se Pavel, když si obuje "zatejpovanou" nohu.
"Já mám sto chutí neregistrovat se! Jen se tady tak zapřu o zábradlí a budu vám fandit."
"Ale ty už jsi zaregistrovaná!", bere mi poslední naději Martin.
"Zaregistrovaná jo, ale nemám číslo!"
"Byla by škoda, aby to propadlo! Tak jdeme!", velí Pavlík.
"Že by to byla škoda, tím si jistá nejsem, ale dobře, tak jdeme!"
Chvíli registrační stanoviště hledáme, ale nakonec najdeme správnou budovu. Nafasujeme zalaminovaná čísla, čipy a stahovací pásky na uchycení. Vracíme se zpátky k ostatním. A všichni hromadně se odcházíme převléct. Petr a Martinové do aut, já s Pavlem na záchody.
Beru si na sebe triko, které mi po Pavlovi poslala Dita a mám z něho trochu ujímání... Přední a zadní kolo na kole, které je na prsou vychází přímo.... na prsa. Navíc jsou ve středech kol výrazné černé tečky (pokud máte jen trochu představivost, jistě si dokážete domyslet, kde byl problém)...No nazdar!
Vycházím ven.
"Tak nevím, jestli v tom tričku pojedu!"
"Proč?", ptá se Pavel.
"Zhodnoť to sám!, říkám mu a rozepínám bundu.
Záchvat smíchu! "Náhodou je to super!"
Zapínám bundu s tím, že situaci ještě přehodnotím. Jdeme zpátky k tribunám, kam za chvíli přijíždí na kole Martin.
"Já myslel, že si dáte věci k nám do auta!"
"Kdyby to šlo, tak by to bylo super, ale mysleli jsme, že to tam dáme, až těsně před závodem."
"Jasný!"
Přijíždí druhý Martin a spolu s "naším" Martinem vyrážejí na obhlídku trasy. Mezitím přijede i Petr a jede s námi ke svému autu. Vyházím tam svoje věci a Pavel nakonec situaci přehodnotí a nechá si u sebe všechny cennosti a bágl s věcmi na převlečení si nechá na tribuně.
"Tak co? Jedeme si to taky projet?", ptám se.
"Asi můžem, ne? Co tady jinak?"
Sedáme na kola a projíždíme okruh skládající se z vodního příkopu, oraniště, slalomu, schodů a
Naše příprava na závod je v podstatě dokonalá, až na to, že si trasu projíždíme v protisměru. :-D To, zdá se, trochu pohoršuje některé z ostatních závodníků.
Ve tři čtvrtě na 2 vyrážíme směr start. Plán je jasný! Nikomu nepřekážet a jet na "kochačku".
Přesně ve 2 hodiny přichází pořadatel a vysvětlí nám trasu. Poté, co zmíní schody a 3 zatáčky už nemám ani ponětí, jak má trasa vypadat dál a doufám, že bude trasa dobře značená.
Odstartováno!
Vyplní se můj předpoklad, že Martina a Petra pohltí atmosféra závodu. Oba vystřelí a my s Pavlem celkem na pohodu jedeme v závěru pelotonu. Držíme se skupinky dalších 2 kluků a 2 holek (jediných dalších v závodu). Tempo není nijak závratné a různě se v balíku předjíždíme. Pavlík mě trochu popíchne hláško: "Jestli pojedeš takhle, tak nebude nikdo, kdo by četl ten nápis FOLLOW ME na zádech!":-), a tak mu trochu "naložím". :-)
Pořád se předjíždíme s 1 klukem a 1 slečnou a obzvlášť slečna "vystajlovaná" do týmového dresu a cyklokraťasů s nášlapy se zdá být, hlavně mojí přítomností hodně nervózní. Vždycky když jí předjedu, ihned se snaží mě předjet zpátky.
Jedu si svoje "vyhlídkové" tempo a nemám v plánu se s ní nějak zlobit a předhánět. Nejsem tu, abych si něco dokazovala, protože moje "bajková" forma, je po 2 týdnech horečky, antibiotik a ležení úplně v háji. Jsem tu, abych to přežila a užila si to.
Překonáváme vodní příkop. Pavel k němu přijede jako první a pokusí se ho obejít po postranní zídce. Jenže ve chvíli, kdy se chytne bílého zábradlí, zábradlí se prolomí a nebezpečně prohne a ukáže se, že je umělé.
"Vždyť jim to tady rozbiješ!", volám na něj a vlítnu do příkopu.
Voda mi je nad kolena, a že by byla teplá se opravdu říct nedá.:-)
Znova nasedáme na kola jedeme do druhého kola. Moje boty (v bahnitém terénu naštěstí bez nášlapů) jsou nasáklé vodou a moc pěkně v nich čvachtá. Projíždíme druhé kolo a na hodně místech házím jakýkoli pud sebezáchovy za hlavu a snažím se nepřipouštět si, že brzdy na mém kole nejsou co bývaly a jejich reakční čas je tak půl hodiny.:-)
Mé pohodové tempo pořád stačí na slečnu, která závod zřejmě bere hodně vážně. Ve 3/4 druhého kola nás předjíždí první 3 muži, kteří nám "nadělili" kolo. Přijíždíme k vodnímu příkopu a zbývá nám posledních zhruba 300 m do cíle. Usoudím, že přece jen jsme na závodech a že by to stálo za nějaký ten "sprintík" do cíle. Špatné zprávy pro slečnu, které na těch 300 m nadělím doslova parník. Přece jen z mé sezónní formy možná něco zbylo...
Plácnu si v cíli s Pavlíkem.
"Dobře ty!, říká mi. "Jako já takhle jezdit po antibiotikách a angíně..."
"Děkuju! Ty taky hustě!"
"Tak "kochačka", víš jak!"
"Tak co, půjdem fandil klukům?"
"Klidně můžeme!"
Jdeme k malé tribuně, která je přímo u schodů, které se v rámci závodu překonávají a čekáme na příjezd našich parťáků, kteří se rozhodli absolvovat delší variantu závodu a jedou 4 kola. Nejdřív přijíždí Petr a za chvilku po něm Martin.
"Pojď! Pojď! Dávej!", řveme a tleskáme.
V tu chvíli už začínám zimou fialovět a tak se radši vydáme k Petrovu autu, kde si přezouvám boty a beru věci na převlečení. Pak míříme k tribuně a převlíká se Pavel, mezitím dojíždí do cíle kluci a postupně se taky vydávají převlíkat a na kafe.
Náš plán dát si kafe se rozplyne velmi záhy. Jediné, co zbylo z teplého je guláš. Petr s Pavlem si dávají na hlad, já na zimu. Přichází i oba Martinové a nafasujou taky každý svojí porci. Dojíme a pomalu se přemísťujeme na vyhlášení výsledků. Jsme zhruba 100 m od stupňů vítězů, když najednou slyším svoje jméno.
"Asi bych tam měla být, co?"
"No, to asi jo! Budeš jim tam chybět!", říká mi Martin.
"Já nechci na stupně! Kašlu na to!", říkám, ale vyměknu, když mě pořadatel vyhlašuje podruhé. Doběhnu ke stupním a vylezu na 2. místo. Pořadatel moje "entrée" pohotově komentuje slovy: "V závodě druhá, na stupních třetí, i to se někdy stane!"
Dostanu 4 ochucené Birelly. Pak už následuje rozdělení cen formou tomboly. Protože je 30 cen a asi 28 závodníků na startu, na každého se dostane. Hlavní cenou je půjčení obytného vozu Barth na 4 dny v hodnotě 13 000 Kč. Pavlíkovo číslo zůstává nevytažené až do poslední chvíle.
"Ty jo, já nechci "obytňák"."
"No, už tam je jen tvoje číslo a ještě jedno. Teď už to máš 50/50.", sděluje mu Martin informaci, kterou asi nechtěl úplně slyšet.
Chvíle napětí...
"A hlavní cenu závodu vyhrává číslo.....311."
Dostáváme záchvat smíchu, tleskáme a křičíme. Pavlík přebírá poukaz na obytný vůz a přichází k nám.
"Takhle se to dělá! Závod si objedete na "kochačku". Navíc kratší variantu a pak vyhrajete hlavní cenu!" :-), říká nám.
"No, máme se ještě hodně co učit!"
"A už vím, co tím "obytňákem" udělám. Dojedu s ním do Brna na hlavní nádraží a budu tam 4 dny prodávat grilovaný kuřata!"
Další záchvat smíchu. "To budeš mít dobrý byznys a třeba to auto pak ani nebudou chtít vrátit, jak bude smrdět.", chechtá se Martin.
"No, zvlášť jestli jim tam necháš umaštěný "papiňák".", přisadím si.
"Jaký máme plán teď?", ptá se Petr.
"Asi pojedeme na byt a osprchujeme se a pak zajdeme někam na večeři, ne?", říká mu Martin. "Ty odvezeš auto domů a pak přijedeš vlakem?"
"Jo, mám to tak v plánu! Tak v kolik se sejdeme?"
"Teď jsou 4, tak než dojedeme na byt, tak asi v 6 v půl 7."
"Dobře, kdyžtak si zavoláme a já případně dojdu dýl."
"Jasný, super!"
Beru si od Peti z auta namočené boty poznamenané vodním příkopem. On naloží kolo na střechu a odjíždí domů. Já, Martin a Pavel nasedáme na kola a míříme směr Pardubice - Polabiny na byt k Martinovi, abychom se před večerní "pařbu jako zamlada aneb korsickým znovushledáním" pořádně zkulturnili. Po cestě se ještě stavujeme u Hypernovy osprchovat kola a zbavit je bláta. Naházíme do automatu 40 korun a máme asi 3,5 minuty na osprchování všech kol. Toho se ujme Martin a moje kolo v konečném výsledku sprchuje nejdelší dobu.
"Tím chceš jako naznačit, že mám nejšpinavější kolo a že to mytí potřebuje nejdýl? Nebo co?", ptám se.
Odpovědí mi je zachechtání...:-)
Pak jedeme už rovnou na byt, postupně se vystřídáme ve sprše a po kafi vyrážíme s mými vyhranými Birelly do šumu na "mejdan šampiónů".:-)
Procházíme parkem a vynoříme se kdesi na Třídě Míru, kde potkáváme Peťu, který je jen nalehko ve svetru s bundou přes rameno.
"Mám za sebou běh na vlak.", říká nám na vysvětlenou. "Jsem se v pohodě sprchoval a poflakoval na bytě a najednou jsem zjistil, že mi vlak jede za 10 minut."
Pro sebe si konstatuju, že kdybych kluky potkala jen tak ve městě po zájezdu, kde jsem je vídala v podstatě jen v cyklistickém a ve sportovním, tak bych měla hodně problém je poznat "vystajlované v civilu".
Všichni jdeme na večeři a po chvíli hledání volných míst skončíme v Myslivně, kde zaženeme hlad a akutní žízeň, a potom zamíříme do pardubické kotelny honosně nazvané Roaf Café na drink. Chvíli to vypadá, že bude plno, ale nakonec nás číšník pustí na balkón. Po usilovném rozmýšlení volíme velký pětilitr Cuba Libre. To budeme vypadat...
Srkáme z dlouhých brček a témata hovoru se postupně mění - od závodu, přes Korsiku, první pomoc, hory, plány na Silvestra a "bajkové" schopnosti až ke zhodnocení tanečních výkonů servírek tančících na baru. Při mluvení máme žízeň, takže se nám nakonec podaří "vyžahnout" pětilitry hned 2. Naštěstí se mi u druhého daří se pití celkem zdržet a začínám až ve chvíli, kdy už je z větší části rozpuštění led a drink nemá takové "grády". Jinak by totiž dost reálně hrozilo, že budu na stole tancovat já a v následujících chvílích pod ním ležet. :-)
Chvilku před půlnocí se přemísťujeme dál. Prvním cílem je bankomat a dalším hned naproti němu Prostě Bar. Tam platíme vstup 50 Kč, za které na baru "nafasujeme" lahvové pivo. Po chvíli hledání se nám podaří "ulovit stůl".
Hovor se stočí k dalším tématům od psů, přes zranění na zájezdech a vzpomínání na "korsické babizny - Markét s Lily až k výjezdům dobrovolných hasičů a lavinám.
"Na záchodech je taky vodní příkop, kdyby někdo neměl dost...", říká Pavlík po návratu z "Pánů".
"Fakt se hodně doporučuje zapínat se na odchodu, protože jinak vás to "opláchne".:-)
Přichází servírka a stojí u našeho stolu s tácem, na kterém jsou skleničky se zbytky alkoholu.
"Můžu to dopít?", zeptá se jí "mírně rozstřelený" Pavlík.
Servírka vyvalí oči a my dostáváme záchvat smíchu.
Za chvilku jiná servírka přichází a bere z našeho stolu prázdné lahve od piva.
"3 koruny za flašku!", zaperlí pro změnu Martin.
Ani tahle servírka nedokáže adekvátně zareagovat a my se znovu válíme smíchy.
Asi ve 3 pařbu ukončíme a po zastávce v "hladovém okně Kebab House", kde si Martin s Petrem kupují něco k jídlu pomalu jdeme zpátky na byt na Polabiny.
"Víme, kudy?", ptám se, protože nemám ani tucha, kde jsme a směr spíš jen tuším.
"Půjdeme támhle za těma," ukazuje Martin na dvojici, která jde kousek před námi. "Ty vypadají, že vědí kam!"
Tahle logika mě dostane, v podstatě to zní celkem rozumně.
Na poslední křižovatce se naše cesty s neznámou dvojicí před námi rozejdou.
"Teď už vím, kde jsme. Věděli, kam mají jít a tady už vím já.", oznamuje nám Martin a dovede nás k bytovce. Vyjedeme výtahem do 11. patra a zamíříme do bytu.
"Myslíte, že nám tady ty kola zamčený na chodbě zůstaly?", napadne Pavla.
"Snad jo, ne? Můžeš se podívat."
"Radši ne, nechci si kdyžtak zkazit večer.":-)
Na bytě si rozdělíme spací pozice a po velmi úspěšném a nezapomenutelném dnu a večeru usínáme...
Bylo to nejlepší!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat