Už od chvíle, co začala zima a na internetu se začaly objevovat fotky bikerů na sněžných kolech, které do podvědomí společnosti vstoupily pod obchodním názvem "fat-bikes", toužím se na jednom s těchto krasavců projet. A tak ve chvíli, kdy mi na "messenger" přijde zpráva od korsického cyklonadšence Marťase, jestli bych nechtěla tuhle zimní kratochvíli vyzkoušet na Dolní Moravě, neváhám ani chviličku.
Protože se nám nepovede "zlanařit" nikoho dalšího do party, kdo by chtěl využít třetího a posledního kola, které v půjčovně na Dolní Moravě mají, z potenciálních "Tří mušketýrů" zůstáváme pouze 2 jako "Dynamické duo".:-)
"Můžu tě vyzvednout v půl 7?", přichází v pátek otázka, která se dá bez nadsázky považovat i za přímý rozkaz.
"No, co s tebou mám dělat!", odpovídám a smiřuju se s myšlenkou, že se tentokrát nevyspím ani o víkendu. :-)
"Volal jsem tam a kola se nedají zarezervovat, ale prý když tam přijedeme na 8, tak určitě budou.", obhajuje Marťas své masochistické chování.
"Jo, jasný, v pohodě!"
Asi o 2 hodiny později přichází další zpráva: navrhovaná trasa. Rozkliknu si ji na svém outdoroovém smartphonu a už na první kouknutí vidím, že vede přímo přes Kralický Sněžník.
"Co ty na to?", dožaduje se Marťas reakce.
Nevěřím svým očím: "Ty chceš jet přes Kraličák? Jako hodně dobře ty, ale za mě dobrý!"
"Nikdy jsem tam nebyl."
No, kdyby jo, tak bys to asi takhle nenaplánoval, myslím si v duchu...:-)
"Jo a ten první kopec vyšlapeme, ne? Nepojedeme lanovkou, ať se zahřejeme."
"Jasně, nejsme žádný másla! Ani na běžkách nejezdím lanovkou."
"Super!"
Seznamuju s naším plánem Ditu.
"Abys tam neumřela, Andul.", varuje mě.
"No, já vím!"
"A navíc, kdybyste se k sobě tulili na lanovce, tak se taky zahřejete!", na tenhle argument už nemám odpověď! :-)
Když plán představím mamce, setká se s podobným ohlasem: "To nemůžete dělat něco normálního? Třeba jít do kina?" :-D
"Nemůžeme." :-)
"Já jsem si to myslela. Hlavně opatrně!"
Večer si připravím věci a pak už nemůžu dospat, jak jsem natěšená na první "cyklodobrodružství" 2017.
Po ranním "startovacím" kafi se rychle obléknu a shromáždím všechny věci na 1 hromadu, abych v záchvatu rychlého odchodu nic nezapomněla, aspoň ne nic zásadního. :-)
Asi minutu po půl 7 mi pípne zpráva na mobilu oznamující: "Jsem u tebe."
Rychle namačkám: "OK". A vycházím francouzskými zadními dveřmi z kuchyně do zahrady, protože jsem si svoje klíče od baráku nechala na bytě v Hranicích. S touhle situací ještě souvisí další věc a to, že budu muset přelézt přední branku. Přehodím přes plot tašku s věcmi a lezu. :-)
Moje jednání dost překvapí Marťase, který mezitím vystoupil z auta, a tak se v jeho hlase promítne tolik údivu, že mě donutí se zamyslet nad tím, co si asi o něčem takovém myslí úplně cizí lidi.:-)
"Čau! To lezeš přes plot?"
"Nojo, nemám klíče!"
"Lézt přes plot u vlastního baráku! Dost dobrý!"
"Naštěstí jsou náhradní klíče od francouzských dveří z kuchyně, taky jsem mohla lézt oknem!", vysvětluju mu, že mohlo být hůř.
Nasedám do jeho vytopené červené Fabie.
"Jéé, ty tu máš teplíčko!"
"To víš, topím!"
"No, naštěstí pro mě! Když jsme jeli na ty hory na Silvestra, tak jsem se dost bála, že moc teplo v autě mít nebudeš. Myslela jsem si, že budeš takovej ten odolnej typ." :-)
"Odolnej možná jo, ale v autě topím."
Cesta na Dolní Moravu celkem odsýpá a tak přesně v 8 přijíždíme do střediska Ski Dolní Morava, kde se shodou náhod zrovna běží extrémní závod Spartan Race.
"Ježiši, jestli si mamka "vygooglí", že tu je Spartan Race, tak si bude myslet, že jsem jela jsem. A už slyším taťku: "No prdlá je na to dost!"!" :-)
"Já se jí vůbec nedivím, zná tě a má o tebe strach.....oprávněně.", směje se Marťas
"No, jo, nemá to se mnou chudák jednoduchý."
"Jé, zákon.", komentuje Martin přítomnost policistů u parkoviště a fakt, že jeden z organizátorů závodu v reflexní vestě vstupuje do silnice přímo před Fabii.
"Jedete na Spartana?" ptá se týpek, který při otázce vrazí hlavu hluboko do auta.
"Ne, jedeme na fat-biky."
"Aha, tak jeďte ještě dál, na další parkoviště. A rychle!", instruuje nás organizátor.
"To, ale nejdřív musíš vyndat tu hlavu.", myslím si pro sebe.
"Ty jo, ten vypadal, že chce odjet s námi. Ale asi by se dost divil, kdybych se rozjel, když měl ještě hlavu v autě. Možná proto jsou tam s ním ty policajti.", komentuje týpkovo jednání Marťas.
Pokračujeme dál a zastavíme na parkovišti asi 500 m před infocentrem U Slona na Dolní Moravě, kam míříme, abychom se zeptali, kde přesně si fat-biky můžeme půjčit. Paní v infocentru nás za pomoci svého kolegy informuje, že kola se půjčují v infocentru Marcelka asi o 1200 m dál po pravé straně naproti zastávky skibusu.
Shodujeme se, že tam dojdeme pěšky a s koly se potom vrátíme k autu převléct.
Tohoto rozhodnutí začínáme litovat asi tak po 2 a půl kilometrech. :-D
"Ty jo, ta musela být zhulená!", komentuje naší situaci Marťas.
Já se jen směju, připomíná mi to skotská infocentra, kde se každá získaná informace musela vydělit minimálně 5.
Zhruba po 3 a půl kilometrech (aspoň nám to tak připadá) konečně najdeme hledané infocentrum s půjčovnou fat-biků. Náš optimismus se ovšem rychle rozplyne, když nám "pohůnek" s vestou sdělí, že 2 fat-biky má od 11 zamluvené VIP klient.
Zjevně si myslí, že stáhneme uši, otočíme se a vypadneme. To ovšem nezná Marťase, který mu začne klidným ale nekompromisním hlasem vysvětlovat, že do půjčovny přesně z tohoto důvodu volal a že mu paní řekla, že pokud dorazíme mezi 8 a 9, tak budeme mít jistotu, že kola budou.
Možná to byl ten hlas, při kterém zamrzá peklo...
Možná to byl Martinův výraz...
Nebo možná prostě "pohůnkovo" přání, abychom vypadli...
Každopádně na Marťasovu otázku proloženou značným množstvím údivu a zklamání: "Tak mi teď řekněte, co máme dělat?" a další argumenty ve stylu: "Jeli jsme sem 150 kilometrů." a "Kdyby mě paní do telefonu neujistila, že kola budou, pokud přijedeme hned ráno, tak si vezmeme aspoň svoje lyže.", nám "pohůnek navrhne že by nám teda zadarmo vypůjčil vybavení na lyže, ať můžeme jít aspoň jezdit, což je nabídka, která se v naší situaci opravdu nedá odmítnout. :-)
Jdeme zpátky k autu a protože na zastávce akorát zastaví skibus, rozhodneme se ho využít. Ujedeme v něm asi 10 m a skibus najede moc ke kraji, aby se vyhnul protijedoucímu BMW a zapadne... Po několika marných pokusech vyjet, nabízíme spolu s dalšími spolucestujícími řidiči, jestli nechce zatlačit, což s díky přijímá. Lezeme z autobusu a za pomoci 1 příslušníka Horské služby, 1 policisty a několika náhodných kolemjdoucích se nám podaří skibus z jeho sněžného zajetí vysvobodit.
Ve skibusu mám konečně příležitost složit Marťasovi poklonu.
"Ty jo, hodně dobře ty!!! To bylo fakt dobrý! Mě se líbilo, jak jsi to tomu "pohůnkovi" tak v klidu vysvětloval... Žádný křičení, ale poklidný vyjednávání."
"Já nekřičím. To už by muselo bejt, abych křičel."
"Právě bylo to super! Nejlepší byl ten údiv a bezmoc ve větě: Tak mi teď řekněte, co máme dělat!", při té vzpomínce dostávám záchvat smíchu.
"Ještě jsi mohla začít nadávat ty mě, aby to bylo, že se nade mnou slitoval." :-)
"Jo jasně, jako: Vstávala jsem kvůli tomu v půl 6. Už jen ten nápad, že pojedeme v zimě na kola, ale tohle!!!", chechtám se.
"Přesně!"
Skibus zastavuje u infocentra U Slona.
"Můžeme se stavit za tou paninkou a říct jí, ať si vezme krokoměr." :-)
Dojdeme k autu, nasedáme do něho a jedeme k parkovišti kousek od půjčovny, což byla další mylná informace, kterou nám paní v infocentru U Slona poskytla: že u Marcelky nezaparkujeme. No, příště budeme vědět.
Posbíráme věci, o kterých si myslíme, že by se nám mohly hodit na celodenní neplánované lyžování, a zamíříme zpět do půjčovny, kde asi půl hodiny sledujeme souboj dalšího kluka, který zprostředkovává půjčování, s číslováním snowboardových bot. Navzdory všemu se nám nakonec podaří si zdárně vypůjčit vybavení na lyže pro Marťase a věci na snowboard pro mě včetně helmy. Pak už si jen opatříme skipas a zamíříme do fronty na lanovku. Začíná sněžit...
Marťas lyžuje "na Pražáka" v riflích a městské bundě. Já v bežkařských softshellových kalhotách, které opravdu moc zateplené nejsou, což při stavu mojí "nabourané" termoregulace může být trochu "prekérka".
Ovšem asi nejhorší je fakt, že ani jeden nemáme na očích lyžařské brýle, a tak při jízdě dolů mžouráme proti padajícím vločkám. Já jsem navíc značně nervózní z vypůjčeného snowboardu, který hraje všemi barvami. Navíc převažuje růžová a z tvarů jsou na něm medvídci a srdíčka......Bože Růžo!
Asi při třetí jízdě se za námi najednou ve frontě na lanovku ozve:
"Nazdar, Caldofko!"
Ohlédnu se a uvidím Evču z Alpiny, která se zrovna odbaluje ze svého zakuklení proti zimě a sněhu a Dolní Moravu navštívila se svým partnerem Petrem, kterého znám z květnové Korsiky.
"Jéé, ahoj!"
"Co ty tady?"
"No, my jsme chtěli zkusit fat-biky, ale v půjčovně nám řekli, že je má na dnešek zamluvený VIP klient, přestože je jinak nezamlouvají. Tak nám půjčili vybavení na jezdění, proto ten ohoz a děsivý barvy snowboardu.", vysvětluju.
"Náhodou ani jsme to nepoznali a co se ti na tom snowboardu nelíbí?"
"Je moc holčičí!"
"Aničko, ty jsi holka!", vysvětluje mi Petr.
Marťas dostává záchvat smíchu.
"Ty víš, jak to myslím, holka jo, ne barbínka.", říkám mu naoko naštvaně.
"Na ježdění ve sněhu nepotřebuju "fat-bike".", říká mi Evča.
"Jo, já jsem viděla fotky na facebooku. To se ti to neboří?"
"Ne, já jezdím vždycky v běžkařských stopách."
"Aha, no tak to z tebe mají chudáci běžkaři asi fakt radost!" :-D
"No, jasně, ona jede jednou stopou tam a druhou zpátky.", přisadí si Petr.
"Tak hlavně, aby tě v záchvatu zlosti někdo nepropíchl hůlkou.", říkám. :-)
Jezdíme dál a já se začínám dostávat do snowboardového "feelingu".:-)
Asi ve 12 jsme už hladoví a promrzlí, a tak míříme do jídelny u lanovky na polévku, kterou jíme vestoje u jednoho z barových stolů. Rozmrzneme, najíme se a oba upadáme do stavu: lehnout a spát. Nakonec ale odhodlání zvítězí nad leností a my vyrážíme dál brázdit svahy lyžařského centra Dolní Morava.
Sjezdovka se kvůli ne zrovna příznivému počasí vcelku vylidní, a tak se naše čekací doba na lanovce zkrátí z krátké na nulovou. :-)
Asi ve 2 míříme na čaj, rozsedíme se a do vánice, která venku řádí, se nám nechce už vůbec. Nakonec ale jezdíme asi do půl 4.
Naposledy sjedeme, oprášíme od sněhu vypůjčený "vercajk", vrátíme čipové karty a vybavení v půjčovně a volným krokem míříme zpátky k autu.
"Teď ještě, abych měl klíče od auta...", ozve se Marťas.
"Tak s tím, ti nepomůžu.", říkám a doufám, že je najde. :-)
"Já jsem na to hroznej expert.", informuje mě a vypráví mi, jak s oblibou nechává klíče v zámku u auta před bytovkou a nosí mu je soused. :-D
Nakonec se naštěstí ukáže, že to není tento případ, a klíče se objeví v batohu, který měl celý den na zádech.
Zatímco Marťas odmetá z auta sníh, já se převlékám do civilních kalhot. Nasedáme do auta a já jsem znovu hrozně ráda, že se v autě topí a je tam opravdu teplo. Moje schopnost termoregulace dostala strávením třetiny roku v teplých krajích (navrch s fyzickou aktivitou) pořádně "na frak". :-) Vyrážíme na cestu k domovu a ještě se stavujeme v Červené Vodě v domácí hospůdce na jídlo.
U baráku mých rodičů v Chocni nezbývá než konstatovat, že to vlastně byl super den, zvlášť s ohledem na skutečnost, že jsme se mohli v 10 hodin vracet domů s nezdarem. :-)
No, Marťas, díky za dopravu, společnost, ale hlavně za tvoje vyjednávací schopnosti. :-)
pondělí 16. ledna 2017
úterý 18. října 2016
2. Velká Pardubická Cross Country MTB 2016
Dlouhá a náročná "alpiňácká" sezóna se na mě podepsala... Po návratu ze zájezdu Hory a moře Korsiky na kole a po mé "dovolené" v podobě 3 dnů strávených na Moravě v časech burčáku, jsem dostala angínu. Horečka, nateklé uzliny, neuvěřitelná únava.... Antibiotika. Protože nejsem zvyklá trávit dny v posteli, i přes únavu, díky které jsem ze začátku spala 20 hodin denně (potom tak 17 :-), jsem pořád měla tendenci přemýšlet o nějaké akci, co bych chtěla podniknout. Začalo to hodinovým během s teplotou a s antibiotiky a skončilo přihlášením na závod Velká Pardubická Cross Country MTB 2016...
Prvotní nápad přišel od Martina (z Korsiky), který mě zahrnul do konverzace s dalšími členy korsické party (s Milošem, Pavlem a Petrem), kde se nás snažil nalákat na závody na horských kolech. Můj původní plán dojet do Pardubic a vytvořit klukům "fanklub" vzal brzy za své. To by mi můj sportovní duch nedovolil... Možná jsem byla v nějakém zvláštním deliriu z horečky a antibiotik, ale na závod jsem se přihlásila, i když bylo jasné, že na kolo před ním nesednu, dál že moje horské kolo nebude také zrovna v nejlepší kondici (i na něm se podepsala šňůra zájezdů a od návratu z Provence v podstatě nebrzdí a brzdy vydávají opravdu hodně zvláštní zvuky) a že já po 2 týdnech strávených v posteli s hlavní náplní spaní taky nebudu zrovna ve vrcholové formě...
Do přihlášení se mi podařilo přemluvit i Ditu, která nám na Korsice vařila a dohodly jsme se, že závod absolvujeme ve velmi pohodovém až "kochacím" tempu, spíš pro srandu. Dokonce jsme si nechaly vyrobit týmová trička - svítivě žlutá, s černým kolem na prsou a s nápisem FOLLOW ME a jménem na zádech. Jenže bohužel 3 dny před závodem někde "ulovila" chřipku, takže už ve čtvrtek bylo jasné, že z našeho dámského "dream teamu" pojedu jen já.
Nastal "den D". Já ráno nasedla do rychlíku Slavkov, kde jsem se potkala s Pavlíkem, který do
Pardubic zamířil z Boskovic.
"Ahoooj!"
"Čaaaau Andulkoo!"
"Tak co? Máš formu?"
"Tak určitěěě! Jak ty?"
"No, já měla do pondělí horečku a do neděle antibiotika, takže já mám všechno, jen ne formu! A nebrzdí mi kolo!"
"Brzdy nepotřebuješ!"
"No, doufám!":-)
Dojedeme do Pardubic na Hlavní nádraží, sedáme na kola a vyrážíme směr Dostihové závodiště. Chvíli jedeme až se nám podaří najet na rychlostní silnici směr Holice - Vysoké Mýto...
"Jedeme blbě!", volám na Pavla.
"Jseš si tím jistá?"
"Tak určitě, jsme na "rychlostce" a navíc závodiště je na druhou stranu!"
"Já myslel, žes tam nikdy nebyla?"
"Nebyla! Ale koukala jsem do mapy, kde to je!"
Přejíždíme na druhou stranu silnice a vracíme se zpátky. V tu chvíli k nám dojíždí policejní auto.
"Z toho bude průšvih.", poznamená Pavel.
"To asi jo..."
Policista v autě stáhne okýnko: "Vy máte 4 tisíce, že jedete po rychlostní silnici?"
"Ne, nemáme a mrzí nás to, ale přejeli jsme odbočku na Dostihové závodiště a potřebujeme se vrátit. Proto jedeme zpátky! Jinudy to tady nejde!", snažím se mu podat nějaké rozumné vysvětlení a přestože se nejdřív tváří tak, že by mě nejradši "sežral", nakonec se uvolní a zeptá se, kam jedeme.
"Na dostihové závodiště!"
"Dobře, tak dojeďte támhle za most, tam zahněte doleva a na první světelné křižovatce zahněte doprava a pak pořád rovně!"
"Děkujeme moc! A omlouváme se!"
"V pohodě, příště pozor! Mějte se!"
"Vy taky! Děkujeme! Na shledanou!"
Podle policistových instrukcí trefíme na závodiště, zamkneme kola u sloupu od tribuny a jdeme najít zbylé členy našeho týmu. Netrvá to dlouho a na tribuně vidíme Petra s Martinem a s jeho kamarádem Martinem, který je v podstatě úplně původním strůjcem plánu: "MTB závod". Plácneme si na přivítání a já Pavlovi "zatejpuju" bolavou "achillovku",
"Z toho, co jsem viděl z auta, tak to bude docela masakr!", informuje nás Martin.
"Tak to je super! Jak masakr - náročný technicky nebo fyzicky?"
"Oboje, viděl jsem tam i schody?"
"Co? Kde?"
"Tam, jak stojí ta sanitka! Asi je důvod, proč tam stojí!"
""No tak to je fakt skvělý!"
"Tak co? Jdeme se zaregistrovat?", ptá se Pavel, když si obuje "zatejpovanou" nohu.
"Já mám sto chutí neregistrovat se! Jen se tady tak zapřu o zábradlí a budu vám fandit."
"Ale ty už jsi zaregistrovaná!", bere mi poslední naději Martin.
"Zaregistrovaná jo, ale nemám číslo!"
"Byla by škoda, aby to propadlo! Tak jdeme!", velí Pavlík.
"Že by to byla škoda, tím si jistá nejsem, ale dobře, tak jdeme!"
Chvíli registrační stanoviště hledáme, ale nakonec najdeme správnou budovu. Nafasujeme zalaminovaná čísla, čipy a stahovací pásky na uchycení. Vracíme se zpátky k ostatním. A všichni hromadně se odcházíme převléct. Petr a Martinové do aut, já s Pavlem na záchody.
Beru si na sebe triko, které mi po Pavlovi poslala Dita a mám z něho trochu ujímání... Přední a zadní kolo na kole, které je na prsou vychází přímo.... na prsa. Navíc jsou ve středech kol výrazné černé tečky (pokud máte jen trochu představivost, jistě si dokážete domyslet, kde byl problém)...No nazdar!
Vycházím ven.
"Tak nevím, jestli v tom tričku pojedu!"
"Proč?", ptá se Pavel.
"Zhodnoť to sám!, říkám mu a rozepínám bundu.
Záchvat smíchu! "Náhodou je to super!"
Zapínám bundu s tím, že situaci ještě přehodnotím. Jdeme zpátky k tribunám, kam za chvíli přijíždí na kole Martin.
"Já myslel, že si dáte věci k nám do auta!"
"Kdyby to šlo, tak by to bylo super, ale mysleli jsme, že to tam dáme, až těsně před závodem."
"Jasný!"
Přijíždí druhý Martin a spolu s "naším" Martinem vyrážejí na obhlídku trasy. Mezitím přijede i Petr a jede s námi ke svému autu. Vyházím tam svoje věci a Pavel nakonec situaci přehodnotí a nechá si u sebe všechny cennosti a bágl s věcmi na převlečení si nechá na tribuně.
"Tak co? Jedeme si to taky projet?", ptám se.
"Asi můžem, ne? Co tady jinak?"
Sedáme na kola a projíždíme okruh skládající se z vodního příkopu, oraniště, slalomu, schodů a
neuvěřitelného množství nejrůznějších "brdků", single trailů a dalších jim podobných. :-)
Naše příprava na závod je v podstatě dokonalá, až na to, že si trasu projíždíme v protisměru. :-D To, zdá se, trochu pohoršuje některé z ostatních závodníků.
Ve tři čtvrtě na 2 vyrážíme směr start. Plán je jasný! Nikomu nepřekážet a jet na "kochačku".
Přesně ve 2 hodiny přichází pořadatel a vysvětlí nám trasu. Poté, co zmíní schody a 3 zatáčky už nemám ani ponětí, jak má trasa vypadat dál a doufám, že bude trasa dobře značená.
Odstartováno!
Vyplní se můj předpoklad, že Martina a Petra pohltí atmosféra závodu. Oba vystřelí a my s Pavlem celkem na pohodu jedeme v závěru pelotonu. Držíme se skupinky dalších 2 kluků a 2 holek (jediných dalších v závodu). Tempo není nijak závratné a různě se v balíku předjíždíme. Pavlík mě trochu popíchne hláško: "Jestli pojedeš takhle, tak nebude nikdo, kdo by četl ten nápis FOLLOW ME na zádech!":-), a tak mu trochu "naložím". :-)
Pořád se předjíždíme s 1 klukem a 1 slečnou a obzvlášť slečna "vystajlovaná" do týmového dresu a cyklokraťasů s nášlapy se zdá být, hlavně mojí přítomností hodně nervózní. Vždycky když jí předjedu, ihned se snaží mě předjet zpátky.
Jedu si svoje "vyhlídkové" tempo a nemám v plánu se s ní nějak zlobit a předhánět. Nejsem tu, abych si něco dokazovala, protože moje "bajková" forma, je po 2 týdnech horečky, antibiotik a ležení úplně v háji. Jsem tu, abych to přežila a užila si to.
Překonáváme vodní příkop. Pavel k němu přijede jako první a pokusí se ho obejít po postranní zídce. Jenže ve chvíli, kdy se chytne bílého zábradlí, zábradlí se prolomí a nebezpečně prohne a ukáže se, že je umělé.
"Vždyť jim to tady rozbiješ!", volám na něj a vlítnu do příkopu.
Voda mi je nad kolena, a že by byla teplá se opravdu říct nedá.:-)
Znova nasedáme na kola jedeme do druhého kola. Moje boty (v bahnitém terénu naštěstí bez nášlapů) jsou nasáklé vodou a moc pěkně v nich čvachtá. Projíždíme druhé kolo a na hodně místech házím jakýkoli pud sebezáchovy za hlavu a snažím se nepřipouštět si, že brzdy na mém kole nejsou co bývaly a jejich reakční čas je tak půl hodiny.:-)
Mé pohodové tempo pořád stačí na slečnu, která závod zřejmě bere hodně vážně. Ve 3/4 druhého kola nás předjíždí první 3 muži, kteří nám "nadělili" kolo. Přijíždíme k vodnímu příkopu a zbývá nám posledních zhruba 300 m do cíle. Usoudím, že přece jen jsme na závodech a že by to stálo za nějaký ten "sprintík" do cíle. Špatné zprávy pro slečnu, které na těch 300 m nadělím doslova parník. Přece jen z mé sezónní formy možná něco zbylo...
Plácnu si v cíli s Pavlíkem.
"Dobře ty!, říká mi. "Jako já takhle jezdit po antibiotikách a angíně..."
"Děkuju! Ty taky hustě!"
"Tak "kochačka", víš jak!"
"Tak co, půjdem fandil klukům?"
"Klidně můžeme!"
Jdeme k malé tribuně, která je přímo u schodů, které se v rámci závodu překonávají a čekáme na příjezd našich parťáků, kteří se rozhodli absolvovat delší variantu závodu a jedou 4 kola. Nejdřív přijíždí Petr a za chvilku po něm Martin.
"Pojď! Pojď! Dávej!", řveme a tleskáme.
V tu chvíli už začínám zimou fialovět a tak se radši vydáme k Petrovu autu, kde si přezouvám boty a beru věci na převlečení. Pak míříme k tribuně a převlíká se Pavel, mezitím dojíždí do cíle kluci a postupně se taky vydávají převlíkat a na kafe.
Náš plán dát si kafe se rozplyne velmi záhy. Jediné, co zbylo z teplého je guláš. Petr s Pavlem si dávají na hlad, já na zimu. Přichází i oba Martinové a nafasujou taky každý svojí porci. Dojíme a pomalu se přemísťujeme na vyhlášení výsledků. Jsme zhruba 100 m od stupňů vítězů, když najednou slyším svoje jméno.
"Asi bych tam měla být, co?"
"No, to asi jo! Budeš jim tam chybět!", říká mi Martin.
"Já nechci na stupně! Kašlu na to!", říkám, ale vyměknu, když mě pořadatel vyhlašuje podruhé. Doběhnu ke stupním a vylezu na 2. místo. Pořadatel moje "entrée" pohotově komentuje slovy: "V závodě druhá, na stupních třetí, i to se někdy stane!"
Dostanu 4 ochucené Birelly. Pak už následuje rozdělení cen formou tomboly. Protože je 30 cen a asi 28 závodníků na startu, na každého se dostane. Hlavní cenou je půjčení obytného vozu Barth na 4 dny v hodnotě 13 000 Kč. Pavlíkovo číslo zůstává nevytažené až do poslední chvíle.
"Ty jo, já nechci "obytňák"."
"No, už tam je jen tvoje číslo a ještě jedno. Teď už to máš 50/50.", sděluje mu Martin informaci, kterou asi nechtěl úplně slyšet.
Chvíle napětí...
"A hlavní cenu závodu vyhrává číslo.....311."
Dostáváme záchvat smíchu, tleskáme a křičíme. Pavlík přebírá poukaz na obytný vůz a přichází k nám.
"Takhle se to dělá! Závod si objedete na "kochačku". Navíc kratší variantu a pak vyhrajete hlavní cenu!" :-), říká nám.
"No, máme se ještě hodně co učit!"
"A už vím, co tím "obytňákem" udělám. Dojedu s ním do Brna na hlavní nádraží a budu tam 4 dny prodávat grilovaný kuřata!"
Další záchvat smíchu. "To budeš mít dobrý byznys a třeba to auto pak ani nebudou chtít vrátit, jak bude smrdět.", chechtá se Martin.
"No, zvlášť jestli jim tam necháš umaštěný "papiňák".", přisadím si.
"Jaký máme plán teď?", ptá se Petr.
"Asi pojedeme na byt a osprchujeme se a pak zajdeme někam na večeři, ne?", říká mu Martin. "Ty odvezeš auto domů a pak přijedeš vlakem?"
"Jo, mám to tak v plánu! Tak v kolik se sejdeme?"
"Teď jsou 4, tak než dojedeme na byt, tak asi v 6 v půl 7."
"Dobře, kdyžtak si zavoláme a já případně dojdu dýl."
"Jasný, super!"
Beru si od Peti z auta namočené boty poznamenané vodním příkopem. On naloží kolo na střechu a odjíždí domů. Já, Martin a Pavel nasedáme na kola a míříme směr Pardubice - Polabiny na byt k Martinovi, abychom se před večerní "pařbu jako zamlada aneb korsickým znovushledáním" pořádně zkulturnili. Po cestě se ještě stavujeme u Hypernovy osprchovat kola a zbavit je bláta. Naházíme do automatu 40 korun a máme asi 3,5 minuty na osprchování všech kol. Toho se ujme Martin a moje kolo v konečném výsledku sprchuje nejdelší dobu.
"Tím chceš jako naznačit, že mám nejšpinavější kolo a že to mytí potřebuje nejdýl? Nebo co?", ptám se.
Odpovědí mi je zachechtání...:-)
Pak jedeme už rovnou na byt, postupně se vystřídáme ve sprše a po kafi vyrážíme s mými vyhranými Birelly do šumu na "mejdan šampiónů".:-)
Procházíme parkem a vynoříme se kdesi na Třídě Míru, kde potkáváme Peťu, který je jen nalehko ve svetru s bundou přes rameno.
"Mám za sebou běh na vlak.", říká nám na vysvětlenou. "Jsem se v pohodě sprchoval a poflakoval na bytě a najednou jsem zjistil, že mi vlak jede za 10 minut."
Pro sebe si konstatuju, že kdybych kluky potkala jen tak ve městě po zájezdu, kde jsem je vídala v podstatě jen v cyklistickém a ve sportovním, tak bych měla hodně problém je poznat "vystajlované v civilu".
Všichni jdeme na večeři a po chvíli hledání volných míst skončíme v Myslivně, kde zaženeme hlad a akutní žízeň, a potom zamíříme do pardubické kotelny honosně nazvané Roaf Café na drink. Chvíli to vypadá, že bude plno, ale nakonec nás číšník pustí na balkón. Po usilovném rozmýšlení volíme velký pětilitr Cuba Libre. To budeme vypadat...
Srkáme z dlouhých brček a témata hovoru se postupně mění - od závodu, přes Korsiku, první pomoc, hory, plány na Silvestra a "bajkové" schopnosti až ke zhodnocení tanečních výkonů servírek tančících na baru. Při mluvení máme žízeň, takže se nám nakonec podaří "vyžahnout" pětilitry hned 2. Naštěstí se mi u druhého daří se pití celkem zdržet a začínám až ve chvíli, kdy už je z větší části rozpuštění led a drink nemá takové "grády". Jinak by totiž dost reálně hrozilo, že budu na stole tancovat já a v následujících chvílích pod ním ležet. :-)
Chvilku před půlnocí se přemísťujeme dál. Prvním cílem je bankomat a dalším hned naproti němu Prostě Bar. Tam platíme vstup 50 Kč, za které na baru "nafasujeme" lahvové pivo. Po chvíli hledání se nám podaří "ulovit stůl".
Hovor se stočí k dalším tématům od psů, přes zranění na zájezdech a vzpomínání na "korsické babizny - Markét s Lily až k výjezdům dobrovolných hasičů a lavinám.
"Na záchodech je taky vodní příkop, kdyby někdo neměl dost...", říká Pavlík po návratu z "Pánů".
"Fakt se hodně doporučuje zapínat se na odchodu, protože jinak vás to "opláchne".:-)
Přichází servírka a stojí u našeho stolu s tácem, na kterém jsou skleničky se zbytky alkoholu.
"Můžu to dopít?", zeptá se jí "mírně rozstřelený" Pavlík.
Servírka vyvalí oči a my dostáváme záchvat smíchu.
Za chvilku jiná servírka přichází a bere z našeho stolu prázdné lahve od piva.
"3 koruny za flašku!", zaperlí pro změnu Martin.
Ani tahle servírka nedokáže adekvátně zareagovat a my se znovu válíme smíchy.
Asi ve 3 pařbu ukončíme a po zastávce v "hladovém okně Kebab House", kde si Martin s Petrem kupují něco k jídlu pomalu jdeme zpátky na byt na Polabiny.
"Víme, kudy?", ptám se, protože nemám ani tucha, kde jsme a směr spíš jen tuším.
"Půjdeme támhle za těma," ukazuje Martin na dvojici, která jde kousek před námi. "Ty vypadají, že vědí kam!"
Tahle logika mě dostane, v podstatě to zní celkem rozumně.
Na poslední křižovatce se naše cesty s neznámou dvojicí před námi rozejdou.
"Teď už vím, kde jsme. Věděli, kam mají jít a tady už vím já.", oznamuje nám Martin a dovede nás k bytovce. Vyjedeme výtahem do 11. patra a zamíříme do bytu.
"Myslíte, že nám tady ty kola zamčený na chodbě zůstaly?", napadne Pavla.
"Snad jo, ne? Můžeš se podívat."
"Radši ne, nechci si kdyžtak zkazit večer.":-)
Na bytě si rozdělíme spací pozice a po velmi úspěšném a nezapomenutelném dnu a večeru usínáme...
Bylo to nejlepší!!!
Prvotní nápad přišel od Martina (z Korsiky), který mě zahrnul do konverzace s dalšími členy korsické party (s Milošem, Pavlem a Petrem), kde se nás snažil nalákat na závody na horských kolech. Můj původní plán dojet do Pardubic a vytvořit klukům "fanklub" vzal brzy za své. To by mi můj sportovní duch nedovolil... Možná jsem byla v nějakém zvláštním deliriu z horečky a antibiotik, ale na závod jsem se přihlásila, i když bylo jasné, že na kolo před ním nesednu, dál že moje horské kolo nebude také zrovna v nejlepší kondici (i na něm se podepsala šňůra zájezdů a od návratu z Provence v podstatě nebrzdí a brzdy vydávají opravdu hodně zvláštní zvuky) a že já po 2 týdnech strávených v posteli s hlavní náplní spaní taky nebudu zrovna ve vrcholové formě...
Do přihlášení se mi podařilo přemluvit i Ditu, která nám na Korsice vařila a dohodly jsme se, že závod absolvujeme ve velmi pohodovém až "kochacím" tempu, spíš pro srandu. Dokonce jsme si nechaly vyrobit týmová trička - svítivě žlutá, s černým kolem na prsou a s nápisem FOLLOW ME a jménem na zádech. Jenže bohužel 3 dny před závodem někde "ulovila" chřipku, takže už ve čtvrtek bylo jasné, že z našeho dámského "dream teamu" pojedu jen já.
Nastal "den D". Já ráno nasedla do rychlíku Slavkov, kde jsem se potkala s Pavlíkem, který do
Pardubic zamířil z Boskovic.
"Ahoooj!"
"Čaaaau Andulkoo!"
"Tak co? Máš formu?"
"Tak určitěěě! Jak ty?"
"No, já měla do pondělí horečku a do neděle antibiotika, takže já mám všechno, jen ne formu! A nebrzdí mi kolo!"
"Brzdy nepotřebuješ!"
"No, doufám!":-)
Dojedeme do Pardubic na Hlavní nádraží, sedáme na kola a vyrážíme směr Dostihové závodiště. Chvíli jedeme až se nám podaří najet na rychlostní silnici směr Holice - Vysoké Mýto...
"Jedeme blbě!", volám na Pavla.
"Jseš si tím jistá?"
"Tak určitě, jsme na "rychlostce" a navíc závodiště je na druhou stranu!"
"Já myslel, žes tam nikdy nebyla?"
"Nebyla! Ale koukala jsem do mapy, kde to je!"
Přejíždíme na druhou stranu silnice a vracíme se zpátky. V tu chvíli k nám dojíždí policejní auto.
"Z toho bude průšvih.", poznamená Pavel.
"To asi jo..."
Policista v autě stáhne okýnko: "Vy máte 4 tisíce, že jedete po rychlostní silnici?"
"Ne, nemáme a mrzí nás to, ale přejeli jsme odbočku na Dostihové závodiště a potřebujeme se vrátit. Proto jedeme zpátky! Jinudy to tady nejde!", snažím se mu podat nějaké rozumné vysvětlení a přestože se nejdřív tváří tak, že by mě nejradši "sežral", nakonec se uvolní a zeptá se, kam jedeme.
"Na dostihové závodiště!"
"Dobře, tak dojeďte támhle za most, tam zahněte doleva a na první světelné křižovatce zahněte doprava a pak pořád rovně!"
"Děkujeme moc! A omlouváme se!"
"V pohodě, příště pozor! Mějte se!"
"Vy taky! Děkujeme! Na shledanou!"
Podle policistových instrukcí trefíme na závodiště, zamkneme kola u sloupu od tribuny a jdeme najít zbylé členy našeho týmu. Netrvá to dlouho a na tribuně vidíme Petra s Martinem a s jeho kamarádem Martinem, který je v podstatě úplně původním strůjcem plánu: "MTB závod". Plácneme si na přivítání a já Pavlovi "zatejpuju" bolavou "achillovku",
"Z toho, co jsem viděl z auta, tak to bude docela masakr!", informuje nás Martin.
"Tak to je super! Jak masakr - náročný technicky nebo fyzicky?"
"Oboje, viděl jsem tam i schody?"
"Co? Kde?"
"Tam, jak stojí ta sanitka! Asi je důvod, proč tam stojí!"
""No tak to je fakt skvělý!"
"Tak co? Jdeme se zaregistrovat?", ptá se Pavel, když si obuje "zatejpovanou" nohu.
"Já mám sto chutí neregistrovat se! Jen se tady tak zapřu o zábradlí a budu vám fandit."
"Ale ty už jsi zaregistrovaná!", bere mi poslední naději Martin.
"Zaregistrovaná jo, ale nemám číslo!"
"Byla by škoda, aby to propadlo! Tak jdeme!", velí Pavlík.
"Že by to byla škoda, tím si jistá nejsem, ale dobře, tak jdeme!"
Chvíli registrační stanoviště hledáme, ale nakonec najdeme správnou budovu. Nafasujeme zalaminovaná čísla, čipy a stahovací pásky na uchycení. Vracíme se zpátky k ostatním. A všichni hromadně se odcházíme převléct. Petr a Martinové do aut, já s Pavlem na záchody.
Beru si na sebe triko, které mi po Pavlovi poslala Dita a mám z něho trochu ujímání... Přední a zadní kolo na kole, které je na prsou vychází přímo.... na prsa. Navíc jsou ve středech kol výrazné černé tečky (pokud máte jen trochu představivost, jistě si dokážete domyslet, kde byl problém)...No nazdar!
Vycházím ven.
"Tak nevím, jestli v tom tričku pojedu!"
"Proč?", ptá se Pavel.
"Zhodnoť to sám!, říkám mu a rozepínám bundu.
Záchvat smíchu! "Náhodou je to super!"
Zapínám bundu s tím, že situaci ještě přehodnotím. Jdeme zpátky k tribunám, kam za chvíli přijíždí na kole Martin.
"Já myslel, že si dáte věci k nám do auta!"
"Kdyby to šlo, tak by to bylo super, ale mysleli jsme, že to tam dáme, až těsně před závodem."
"Jasný!"
Přijíždí druhý Martin a spolu s "naším" Martinem vyrážejí na obhlídku trasy. Mezitím přijede i Petr a jede s námi ke svému autu. Vyházím tam svoje věci a Pavel nakonec situaci přehodnotí a nechá si u sebe všechny cennosti a bágl s věcmi na převlečení si nechá na tribuně.
"Tak co? Jedeme si to taky projet?", ptám se.
"Asi můžem, ne? Co tady jinak?"
Sedáme na kola a projíždíme okruh skládající se z vodního příkopu, oraniště, slalomu, schodů a
Naše příprava na závod je v podstatě dokonalá, až na to, že si trasu projíždíme v protisměru. :-D To, zdá se, trochu pohoršuje některé z ostatních závodníků.
Ve tři čtvrtě na 2 vyrážíme směr start. Plán je jasný! Nikomu nepřekážet a jet na "kochačku".
Přesně ve 2 hodiny přichází pořadatel a vysvětlí nám trasu. Poté, co zmíní schody a 3 zatáčky už nemám ani ponětí, jak má trasa vypadat dál a doufám, že bude trasa dobře značená.
Odstartováno!
Vyplní se můj předpoklad, že Martina a Petra pohltí atmosféra závodu. Oba vystřelí a my s Pavlem celkem na pohodu jedeme v závěru pelotonu. Držíme se skupinky dalších 2 kluků a 2 holek (jediných dalších v závodu). Tempo není nijak závratné a různě se v balíku předjíždíme. Pavlík mě trochu popíchne hláško: "Jestli pojedeš takhle, tak nebude nikdo, kdo by četl ten nápis FOLLOW ME na zádech!":-), a tak mu trochu "naložím". :-)
Pořád se předjíždíme s 1 klukem a 1 slečnou a obzvlášť slečna "vystajlovaná" do týmového dresu a cyklokraťasů s nášlapy se zdá být, hlavně mojí přítomností hodně nervózní. Vždycky když jí předjedu, ihned se snaží mě předjet zpátky.
Jedu si svoje "vyhlídkové" tempo a nemám v plánu se s ní nějak zlobit a předhánět. Nejsem tu, abych si něco dokazovala, protože moje "bajková" forma, je po 2 týdnech horečky, antibiotik a ležení úplně v háji. Jsem tu, abych to přežila a užila si to.
Překonáváme vodní příkop. Pavel k němu přijede jako první a pokusí se ho obejít po postranní zídce. Jenže ve chvíli, kdy se chytne bílého zábradlí, zábradlí se prolomí a nebezpečně prohne a ukáže se, že je umělé.
"Vždyť jim to tady rozbiješ!", volám na něj a vlítnu do příkopu.
Voda mi je nad kolena, a že by byla teplá se opravdu říct nedá.:-)
Znova nasedáme na kola jedeme do druhého kola. Moje boty (v bahnitém terénu naštěstí bez nášlapů) jsou nasáklé vodou a moc pěkně v nich čvachtá. Projíždíme druhé kolo a na hodně místech házím jakýkoli pud sebezáchovy za hlavu a snažím se nepřipouštět si, že brzdy na mém kole nejsou co bývaly a jejich reakční čas je tak půl hodiny.:-)
Mé pohodové tempo pořád stačí na slečnu, která závod zřejmě bere hodně vážně. Ve 3/4 druhého kola nás předjíždí první 3 muži, kteří nám "nadělili" kolo. Přijíždíme k vodnímu příkopu a zbývá nám posledních zhruba 300 m do cíle. Usoudím, že přece jen jsme na závodech a že by to stálo za nějaký ten "sprintík" do cíle. Špatné zprávy pro slečnu, které na těch 300 m nadělím doslova parník. Přece jen z mé sezónní formy možná něco zbylo...
Plácnu si v cíli s Pavlíkem.
"Dobře ty!, říká mi. "Jako já takhle jezdit po antibiotikách a angíně..."
"Děkuju! Ty taky hustě!"
"Tak "kochačka", víš jak!"
"Tak co, půjdem fandil klukům?"
"Klidně můžeme!"
Jdeme k malé tribuně, která je přímo u schodů, které se v rámci závodu překonávají a čekáme na příjezd našich parťáků, kteří se rozhodli absolvovat delší variantu závodu a jedou 4 kola. Nejdřív přijíždí Petr a za chvilku po něm Martin.
"Pojď! Pojď! Dávej!", řveme a tleskáme.
V tu chvíli už začínám zimou fialovět a tak se radši vydáme k Petrovu autu, kde si přezouvám boty a beru věci na převlečení. Pak míříme k tribuně a převlíká se Pavel, mezitím dojíždí do cíle kluci a postupně se taky vydávají převlíkat a na kafe.
Náš plán dát si kafe se rozplyne velmi záhy. Jediné, co zbylo z teplého je guláš. Petr s Pavlem si dávají na hlad, já na zimu. Přichází i oba Martinové a nafasujou taky každý svojí porci. Dojíme a pomalu se přemísťujeme na vyhlášení výsledků. Jsme zhruba 100 m od stupňů vítězů, když najednou slyším svoje jméno.
"Asi bych tam měla být, co?"
"No, to asi jo! Budeš jim tam chybět!", říká mi Martin.
"Já nechci na stupně! Kašlu na to!", říkám, ale vyměknu, když mě pořadatel vyhlašuje podruhé. Doběhnu ke stupním a vylezu na 2. místo. Pořadatel moje "entrée" pohotově komentuje slovy: "V závodě druhá, na stupních třetí, i to se někdy stane!"
Dostanu 4 ochucené Birelly. Pak už následuje rozdělení cen formou tomboly. Protože je 30 cen a asi 28 závodníků na startu, na každého se dostane. Hlavní cenou je půjčení obytného vozu Barth na 4 dny v hodnotě 13 000 Kč. Pavlíkovo číslo zůstává nevytažené až do poslední chvíle.
"Ty jo, já nechci "obytňák"."
"No, už tam je jen tvoje číslo a ještě jedno. Teď už to máš 50/50.", sděluje mu Martin informaci, kterou asi nechtěl úplně slyšet.
Chvíle napětí...
"A hlavní cenu závodu vyhrává číslo.....311."
Dostáváme záchvat smíchu, tleskáme a křičíme. Pavlík přebírá poukaz na obytný vůz a přichází k nám.
"Takhle se to dělá! Závod si objedete na "kochačku". Navíc kratší variantu a pak vyhrajete hlavní cenu!" :-), říká nám.
"No, máme se ještě hodně co učit!"
"A už vím, co tím "obytňákem" udělám. Dojedu s ním do Brna na hlavní nádraží a budu tam 4 dny prodávat grilovaný kuřata!"
Další záchvat smíchu. "To budeš mít dobrý byznys a třeba to auto pak ani nebudou chtít vrátit, jak bude smrdět.", chechtá se Martin.
"No, zvlášť jestli jim tam necháš umaštěný "papiňák".", přisadím si.
"Jaký máme plán teď?", ptá se Petr.
"Asi pojedeme na byt a osprchujeme se a pak zajdeme někam na večeři, ne?", říká mu Martin. "Ty odvezeš auto domů a pak přijedeš vlakem?"
"Jo, mám to tak v plánu! Tak v kolik se sejdeme?"
"Teď jsou 4, tak než dojedeme na byt, tak asi v 6 v půl 7."
"Dobře, kdyžtak si zavoláme a já případně dojdu dýl."
"Jasný, super!"
Beru si od Peti z auta namočené boty poznamenané vodním příkopem. On naloží kolo na střechu a odjíždí domů. Já, Martin a Pavel nasedáme na kola a míříme směr Pardubice - Polabiny na byt k Martinovi, abychom se před večerní "pařbu jako zamlada aneb korsickým znovushledáním" pořádně zkulturnili. Po cestě se ještě stavujeme u Hypernovy osprchovat kola a zbavit je bláta. Naházíme do automatu 40 korun a máme asi 3,5 minuty na osprchování všech kol. Toho se ujme Martin a moje kolo v konečném výsledku sprchuje nejdelší dobu.
"Tím chceš jako naznačit, že mám nejšpinavější kolo a že to mytí potřebuje nejdýl? Nebo co?", ptám se.
Odpovědí mi je zachechtání...:-)
Pak jedeme už rovnou na byt, postupně se vystřídáme ve sprše a po kafi vyrážíme s mými vyhranými Birelly do šumu na "mejdan šampiónů".:-)
Procházíme parkem a vynoříme se kdesi na Třídě Míru, kde potkáváme Peťu, který je jen nalehko ve svetru s bundou přes rameno.
"Mám za sebou běh na vlak.", říká nám na vysvětlenou. "Jsem se v pohodě sprchoval a poflakoval na bytě a najednou jsem zjistil, že mi vlak jede za 10 minut."
Pro sebe si konstatuju, že kdybych kluky potkala jen tak ve městě po zájezdu, kde jsem je vídala v podstatě jen v cyklistickém a ve sportovním, tak bych měla hodně problém je poznat "vystajlované v civilu".
Všichni jdeme na večeři a po chvíli hledání volných míst skončíme v Myslivně, kde zaženeme hlad a akutní žízeň, a potom zamíříme do pardubické kotelny honosně nazvané Roaf Café na drink. Chvíli to vypadá, že bude plno, ale nakonec nás číšník pustí na balkón. Po usilovném rozmýšlení volíme velký pětilitr Cuba Libre. To budeme vypadat...
Srkáme z dlouhých brček a témata hovoru se postupně mění - od závodu, přes Korsiku, první pomoc, hory, plány na Silvestra a "bajkové" schopnosti až ke zhodnocení tanečních výkonů servírek tančících na baru. Při mluvení máme žízeň, takže se nám nakonec podaří "vyžahnout" pětilitry hned 2. Naštěstí se mi u druhého daří se pití celkem zdržet a začínám až ve chvíli, kdy už je z větší části rozpuštění led a drink nemá takové "grády". Jinak by totiž dost reálně hrozilo, že budu na stole tancovat já a v následujících chvílích pod ním ležet. :-)
Chvilku před půlnocí se přemísťujeme dál. Prvním cílem je bankomat a dalším hned naproti němu Prostě Bar. Tam platíme vstup 50 Kč, za které na baru "nafasujeme" lahvové pivo. Po chvíli hledání se nám podaří "ulovit stůl".
Hovor se stočí k dalším tématům od psů, přes zranění na zájezdech a vzpomínání na "korsické babizny - Markét s Lily až k výjezdům dobrovolných hasičů a lavinám.
"Na záchodech je taky vodní příkop, kdyby někdo neměl dost...", říká Pavlík po návratu z "Pánů".
"Fakt se hodně doporučuje zapínat se na odchodu, protože jinak vás to "opláchne".:-)
Přichází servírka a stojí u našeho stolu s tácem, na kterém jsou skleničky se zbytky alkoholu.
"Můžu to dopít?", zeptá se jí "mírně rozstřelený" Pavlík.
Servírka vyvalí oči a my dostáváme záchvat smíchu.
Za chvilku jiná servírka přichází a bere z našeho stolu prázdné lahve od piva.
"3 koruny za flašku!", zaperlí pro změnu Martin.
Ani tahle servírka nedokáže adekvátně zareagovat a my se znovu válíme smíchy.
Asi ve 3 pařbu ukončíme a po zastávce v "hladovém okně Kebab House", kde si Martin s Petrem kupují něco k jídlu pomalu jdeme zpátky na byt na Polabiny.
"Víme, kudy?", ptám se, protože nemám ani tucha, kde jsme a směr spíš jen tuším.
"Půjdeme támhle za těma," ukazuje Martin na dvojici, která jde kousek před námi. "Ty vypadají, že vědí kam!"
Tahle logika mě dostane, v podstatě to zní celkem rozumně.
Na poslední křižovatce se naše cesty s neznámou dvojicí před námi rozejdou.
"Teď už vím, kde jsme. Věděli, kam mají jít a tady už vím já.", oznamuje nám Martin a dovede nás k bytovce. Vyjedeme výtahem do 11. patra a zamíříme do bytu.
"Myslíte, že nám tady ty kola zamčený na chodbě zůstaly?", napadne Pavla.
"Snad jo, ne? Můžeš se podívat."
"Radši ne, nechci si kdyžtak zkazit večer.":-)
Na bytě si rozdělíme spací pozice a po velmi úspěšném a nezapomenutelném dnu a večeru usínáme...
Bylo to nejlepší!!!
středa 12. října 2016
Skotsko na kole s CK Alpina (22.6. - 5.7. 2016)
Všechny odjeté zájezdy v sobě mají něco, kvůli čemu je stojí za to zaznamenat. Toho něčeho je buď víc nebo míň. Zájezd Skotsko na kole byl letos "prvosjezd", loni jsme ho připravovali a letos na přelomu června a července se jel poprvé. Průzkum se nám loni moc nevydařil a bylo hodně věcí, které bylo nedoladěných, proto jsem tak trochu doufala, že se zájezd pro tento rok nenaplní a zruší, což nám dá ještě prostor pro doladění a úpravy.
Můj předpoklad "Nikdo přece není tak blbej, aby jel do Skotska na kola.", se ukázal jako těžce mimo realitu a už v únoru bylo jasné, že se Skotsko pojede. Od té doby jsem z představy, že se zájezd uskuteční byla dost nervózní a snažila jsem se na něj dostatečně připravit. A 22.6. jsem s báglem plným dlouhých cyklokalhot, bund, náhradních bot, teplých ponožek, čepic a rukavic a s horským kolem HT 26" Kellys Magnus nasedla do vlaku směr Brno.
22.6. 2016 - CESTA
Ráno mířím nejdřív na Kotlářskou do "kanclu" Alpiny, vyřídit poslední organizační věci. Na schodech potkávám Alůa (jednoho ze spolumajitelů).
"Ahoj, co to je?", říká mi s pohledem upřeným na můj batoh obřích rozměrů.
"Ahoj, to je mé druhé já! Seznamte se!"
"Kam jedeš?"
"Skotsko!"
"Aha, tak v tom případě tomu rozumím!:-)
Pak jedu tramvají na Komárov a odtud jdu pěšky na sklad. Kolo mi ráno na nádraží nabrala Majda, takže to už na skladě je a já tam musím "jen" odtáhnout bágl. Na skladě se vítám s Martinem a s Honzou a začínáme připravovat kuchyň a proviant. Asi 10 minut po mě přijíždí kuchařka Lída, se kterou jsem loni byla v Provence, a půl hodiny po ní i autobus. Bleděmodrý autobus s oranžovým nápisem Jančík na boku a za volantem můj "starý známý" z květnové Korsiky Michal spolu s parťákem Milanem. Vtom přijíždí do areálu skladu další osobní auto a z něj vysedá Jana, průvodkyně Alpiny, která si cyklozájezd do Skotska zvolila jako svojí dovolenou. Super posila! Naložíme kuchyň a přejíždíme na Zvonařku.
"Tak čau! Držte nám palce!", loučím se na skladě.
"Ahoj! Drž se a hodně štěstí!"
"Kdyby mě chtěl někdo z vás vystřídat, tak máte poslední možnost!":-)
"Tak příště, jo?"
"Dobře, tak papapa!"
"Papa.
Tentokrát moje cestovní horečka cestou na Zvonařku dosahuje maximálních hodnot. Přijíždíme na stání č. 26 půl hodiny předtím, než mají dorazit klienti, takže si můžu v klidu jít za Tomášem do "kanclu" Služby přebrat zájezd.
"Čau Tome!"
"Ahooj! Jak je?"
"Dobrý, ale jsem nervózní jak sáňky v létě!"
"Neboj, to zvládneš!
"No uvidíme!"
Během přebírání přijde Dave, který jede na zájezd jako hlavní průvodce 2. programu "pěšáků" s názvem Nejhezčí hory Skotska. V týmu už tak chybí jen Janka, která bude pomáhat Davovi a bude nastupovat v Praze. Pak už honem donést všechny věci k autobusu, kromě všech papírů nafasuju i cyklonářadí, pumpu a lékárničku. Rozplachtuju vlek a postupně se nám na nástupišti shromáždí klienti. Vítáme je a já s úlevou konstatuju, že můžu kola naložit jen z jedné strany vleku. Máme dvojpatrový, kde se kola musí střídavě nakládat z jedné a z druhé strany vleku, pokud jich je víc než 20. Máme kol dohromady 16, takže i přesto, že máme ve vleku nastrkané stoly a lavice na vaření, tak se v pohodě vejdeme. Naložíme kola, bágly a klienty a vyrážíme směr Praha - Chodov.
"Řekneš něco na uvítanou?", ptá se Dave.
"Klidně můžu. Budeme se střídat?"
"Super!"
Beru si mikrofon: "Dobrý den, vítám vás na zájezdu cestovní kanceláře Alpina do Skotska. Jmenuju se Anna Caldová a budu průvodcovat cyklistickou partu programu Skotsko na kole. Pěší partě programu Nejhezčí hory Skotska budě dělat průvodce tady David a Janka, která se k nám ještě připojí v Praze.Vařit nám bude Lída a o naší dopravu do Skotska a ve Skotsku se postarají řidiči Michal a Milan. Zatím vám jen v krátkosti řeknu nejdůležitější informace k cestě a zbytek si povíme, až budeme kompletní. Teď náš čeká cesta do Prahy, kde budeme nakládat další část a poslední účastníci přistoupí v Ústí nad Labem. V autobusu je funkční WC, ale budeme vám dělat pravidelné přestávky, tak ho prosím, používejte jen v případu nouze, protože nás čeká dlouhá cesta a ne všude je možné záchod vypustit, tak ať cestu přežijeme s nějakou štábní kulturou. Na bar doprostřed autobusu vám dáme nějaké časopisy a katalogy, aby vám cesta v pohodě ubíhala. Pro tuhle chvíli ještě poslední věc, na "alpiňáckých" zájezdech je takovým nepsaným pravidlem, že si všichni tykáme, pokud by s tím měl někdo problém, tak nám vykejte a my vám budeme taky vykat. Zatím ode mě všechno a přeju vám příjemnou cestu."
"Řekla jsi to krásně! Dobrá práce!", zhodnotí můj výkon Dave.
"To jsem ráda, že sis to užil! Dala jsem do toho všechno.":-)
Těsně před Prahou stojíme asi tři čtvrtě hodiny v zácpě a na místo nakládky přijíždíme ve chvíli, kdy už bychom podle plánu měli odjíždět. No nevadí. Honem naložím 4 kola lidí, kteří nastupují v Praze a můžeme vyrazit do Ústí nad Labem.
"Aničko, řekneš to uvítání ještě jednou? A já bych to pak řekl celý, až budeme kompletní."
"Tak určitě!"
Přeblekotám uvítací řeč ještě jednou. V tu chvíli už znovu stojíme v zácpě a je stoprocentně jasné, že do Ústí nad Labem přijedeme pozdě. Máme tu nakládat poslední 4 účastníky cykloprogramu. Nakonec do Ústí nad Labem přijíždíme s půlhodinovým zpožděním. Nastupují tady 2 starší dámy a pár starší pán a o poznání mladší slečna. Omlouvám se jim za zpoždění, honem naložíme kola a vzhůru do Asmterdamu. Uvítací řeč tentokrát "odmluví" Dave a přidá k ní ještě pár dalších informací o další cestě a průběhu dalšího dne, kdy nás čeká prohlídka Amsterdamu a poté navečer nalodění na trajekt do anglického Newcastlu.
Přejedeme hranice do Německa a hned kousek za nimi se před námi objeví auto dálniční policie a na majáčku se rozsvítí nápis FOLLOW ME. Přijde mi dost ironie, že ten stejný nápis máme napsaný na svých "firemních" průvodcovských oranžových trikách. Hlídka nás stáhne kamsi do svých prostor oploceného areálu. Vystupujeme s Davem ven. Od ostrých hochů se samopaly dostaneme pokyny, ať si všichni připraví doklady a řidič ještě "techničák". Za volantem sedí Milan, který je tu v pozici 2. řidiče neví, kde jsou papíry od autobusu schované. Jdu probudit Michala, který si šel lehnout do ložnice. Pak dostaneme příkaz rozplachtovat vlek a zodpovíme dotazy typu kdo jsme a kam jedeme. Ve chvíli, kdy to vypadá, že už pojedeme se jeden z celníků s "bouchačkou" za opaskem zadívá na Dava, který má v tu chvíli ruce v kapsách. Nařídí mu, aby ruce pomalu vyndal a ukázal mu, co má v kapsách. Ostří hoši se samopaly vypadají, že jsou schopní Dava odstřelit za každý pohyb, který se jim nebude zdát.
"Prosím tě, vytahuj ty ruce fakt pomalu!", říkám mu.
Vytáhne ruce a v 1 drží mobil v pouzdru. Okamžitě dostane příkaz ukázat, co to je. Když se ukáže, že jen drží mobil, atmosféra se citelně pročistí. Hlídka nám vysvětlí, kudy se máme vrátit zpět na dálnici a popřeje nám šťastnou cestu.
"Tak to bylo hustý!"
Vysvětluju do mikrofonu, co celá tahle akce měla znamenat a doufám, že tím jsme si překážky a záludnosti cesty vybrali.
Pak vybíráme nějaký tematický film, kde konečné rozhodnutí nechávám na Dava, protože je to opravdový filmový znalec a koneckonců studuje FAMU. Koukáme na film a doufáme, že další cesta proběhne už bez komplikací.
23.6. 2016 - AMSTERDAM
Ráno v 8 hodin přijíždíme do Amsterdamu. Vykládáme s Davem a s Jankou základní fakta o městě, o architektuře, o památkách, květinovém trhu a pak samozřejmě o "Coffee Shopech".
Pak vyvstane problém se zaparkováním. Ukáže se, že GPS souřadnice uvedené v Harmonogramu dopravy jsou souřadnice slepé ulice, kde autobus s vlekem prostě nezaparkuje. Co teď? Projíždíme autobusem po hlavní cestě a najednou se nám po pravé straně naskytne pohled na obrovské patrové parkoviště u obchodního domu. Jediná vada na kráse je ta, že v tu chvíli jsme asi 5 kilometrů od přístaviště přívozu, který slouží k přepravě do centra místo mostu. Michal se otočí na kruhovém objezdu a jede zpátky k přístavišti.
"Hele, támhle je zastávka MHDčka. Míšo, nemůžeš nás tam rychle vysadit a pak dojet autobusem zpátky na parkoviště u supermarketu?", ptám se.
"Jo, to by šlo."
Michal zastavuje na zastávce. Dáváme ještě rychlé upozornění na cyklopruh, který vede hned okolo zastávky a Holanďani tudy na svých železných kolech jezdí neuvěřitelnou rychlostí, a vysedáme. Autobus odjíždí a my jdeme na přístaviště, kam akorát přijíždí přívoz. Nasedáme a přejedeme na druhou stranu kanálu. Procházíme skrz nádraží na náměstí k informačnímu centru. Tady si za 2 eura kupujeme plán Amsterdamu a pro zájemce organizujeme prohlídku Amsterdamu. Začíná pršet! A to ještě ani nejsme ve Skotsku :-).
Procházíme Amsterdam, prohlídku ukončujeme u Květinového trhu a dáváme rozchod. Sraz ve 14:30 u přívozu!
Spolu s Davem, Jankou a Lídou míříme na kafe do kavárny. Leje jako z konve. Jak příhodně počasí pro zájezd do Skotska...Snažíme se rozchodit únavu po noci strávené v autobuse. Vypijeme kafe a vydáme se hledat internet, protože se Dave potřebuje přihlásit na předměty na další rok. Skončíme v KFC a dáváme další kafe. Pak se stavujeme v potravinách nakoupit nějaké jídlo, protože večeře jako součást polopenze má být až další den a na trajektu jsou takové ceny, že by nám na to nemusela stačit ani odměna, kterou za zájezd dostaneme.:-)
V půl 3 čekáme na místě srazu a akorát stihneme odjíždějící přívoz. Perfektní načasování. Přejedeme na druhou stranu kanálu, dojdeme na zastávku MHD a voláme Michalovi, že pro nás může dojet.
Za 10 minut přijíždí autobus, my nasedáme a vyrážíme do přístavu. Po cestě rozdělíme kajuty, které jsou na noční plavbu do Newcastlu povinné.
Tady nastane další zádrhel se souřadnicemi. Autobus zastavuje v místě, kde to opravdu nevypadá, že by odtud měl vyplouvat trajekt. Kousek dál je závora a budka, ve které sedí jakýsi člen ochranky.
"To je nějaký divný! Já se tam jdu zeptat!", říkám a beru si palubní lístky.
Od pána v budce se dozvím, že jsme v přístavišti pro CARGO a že molo, kde se mají naloďovat lidi je o dalších 20 km dál. Tak to je fakt super, ještěže máme dost času! Poděkuju, vracím se zpátky k autobusu a vysvětlím Míšovi, kam má jet dál. Dojedeme na určené místo, kde už stojí trajekt. Hurá!
Jdu s Jankou najít terminál na "check-in". Ten najdeme na druhý pokus a od paní za přepážkou dostaneme instrukce co a jak. Všichni ven z autobusu, připravit doklady a projít jednotlivě přes pasovou kontrolu. Řidiči čekají, dokud neprojde poslední a potom se vrací do autobusu a najíždí na trajekt. Nalodíme se na trajekt a rovnou míříme do kajut. Necháme tam věci a pak vzhůru na palubu. Počkáme, dokud nevyplujeme. Já jdu potom s Lídou do kryté části paluby, vytahuju mapy a zakresluju trasu na první cyklistickou etapu a celkově si připravuju briefing. I vlivem cesty autobusem jsme všichni rádi, že se můžeme natáhnout do postele a už někdy o půl 10 spíme jako zabití.
24.6. 2016 - MELROSE - LOCH LOMOND
Vlivem posunu času připlouvá trajekt do anglického Newcastlu v 10 hodin místního času. Projdeme přes celní kontrolu, nasedáme do autobusu a vyrážíme na sever směr skotské hranice. Cesta na hranice trvá zhruba hodinu a půl, které zdárně vyplním informačním okénkem o Skotsku. Dokonce se ozve i potlesk.
"Dobře ty!", říká mi Dave.
"Děkuju, takový plentání to bylo, ale co už.", říkám kriticky a jsem si jistá, že můj projev měl své rezervy.
Na hranicích se fotíme u vlajky, fotíme si místního dudáka a z autobusu taháme bágly a převlékáme se na první etapu. Zbývá nám ještě zhruba hodina jízdy. Osobně se po dlouhé cestě nemůžu dočkat, až sedneme na kola. Hodinu využívám k "briefingu" a popisuju trasu, která nás čeká. Naštěstí pro cyklisty nejde o nic obtížného a celý okruh, který je před námi je trasa dobře značená. Etapa je spíš než o sportovním výkonu založená na navykání na levostranný provoz, na který se, zvlášť v začátcích, musí člověk pěkně soustředit.
Zhruba po hodině dojíždíme do městečka Melrose, známého díky jednomu z nejkrásnějších opatství v Anglii. Hodně se nám uleví, když zjistíme, že na parkovišti u infocentra je dostatek místa pro autobus i s vlekem a nemusíme tudíž vymýšlet nějaký katastrofický plán B pro parkování. Pěšáci vyráží a já rychle rozplachtovávám vlek a vyndávám kola. Všichni cyklisti vyráží poté, co si na místních veřejných záchodech doplní vodu a vyfotí si opatství. Vyjíždím s Janou jako poslední. Je to standard, na který jsem si už naštěstí dávno zvykla. Z Melrose vyjíždíme podle červených značek, které téměř okamžitě zabočují do kopce. Vystoupáme na první vrcholek naší dnešní trasy k Bowdenmoor Reservoir. Přestože je zataženo a poprchává, je odtud krásný výhled s poněkud dramatickými podtóny. Jedeme po malých silničkách, které nám poskytují prostor ke zvykání na jízdu vlevo dostatečně nenásilnou formou. Sjíždíme dolů z kopce a naším dalším průjezdním bodem je osada Midlem, kde opět začíná pro Skotsko tak typické "bublání". Po dalším sjezdu a výjezdu dojíždíme ke druhé vodní nádrži výletu, k Lindean Reservoir. Dlouhý sjezd dolů ocení především naše nohy ztuhlé po dlouhé cestě autobusem. Přejedeme hlavní silnici A7 a překřižujeme řeku Ettrick. V tu chvíli se před námi objeví zátaras. "Houstone, máme problém."
Přichází k nám Skot obleřený do montérek a reflexní vesty a informuje nás, že most přes řeku Tweed zvaný Old Tweed Bridge je v rekonstrukci a není možné přes něj přejet. Opravovali ho už minulý rok v květnu, když jsme tu byli na průzkumu. Zdá se, že efektivita skotské práce je dost podobná té české. Ptám se ho, kudy se teda dostaneme do Melrose. Po chvíli dohadování a mým marným bojem se "Skočtinou" chlápek nasedá na své kolo a říká mi, že máme jet za ním, že nám ukáže cestu, protože už stejně jede domů. Jsou asi 2 hodiny odpoledne. No, jestli už má opravdu "padla", tak chápu, proč trvá oprava kamenného mostu tak dlouho...
Skot nám ukáže cestu, kterou máme vyrazit a popíše další trasu. Naštěstí se mi už podařilo na jeho přízvuk adaptovat, a tak aspoň tuším, kudy máme jet. Dokonce se nám podaří "vymotat" bez problému. Na původní trasu se napojíme za řekou a po "Black Path" dojedeme zpět do Melrose k informačnímu centru, kam právě dochází pěšáci. Nakládám kola, Lída chystá balíčky k večeři a ostatní zatím vyráží nakupovat proviant. Čekají nás ještě zhruba 3 hodiny cesty autobusem až do oblasti Loch Lomond do kempu Beinglas Farm Campsite. Z Melrose odjíždíme o půl 5, a aby nám cesta rychleji ubíhala, pouštíme film (další z Davovi sbírky).
Můj předpoklad "Nikdo přece není tak blbej, aby jel do Skotska na kola.", se ukázal jako těžce mimo realitu a už v únoru bylo jasné, že se Skotsko pojede. Od té doby jsem z představy, že se zájezd uskuteční byla dost nervózní a snažila jsem se na něj dostatečně připravit. A 22.6. jsem s báglem plným dlouhých cyklokalhot, bund, náhradních bot, teplých ponožek, čepic a rukavic a s horským kolem HT 26" Kellys Magnus nasedla do vlaku směr Brno.
22.6. 2016 - CESTA
Ráno mířím nejdřív na Kotlářskou do "kanclu" Alpiny, vyřídit poslední organizační věci. Na schodech potkávám Alůa (jednoho ze spolumajitelů).
"Ahoj, co to je?", říká mi s pohledem upřeným na můj batoh obřích rozměrů.
"Ahoj, to je mé druhé já! Seznamte se!"
"Kam jedeš?"
"Skotsko!"
"Aha, tak v tom případě tomu rozumím!:-)
Pak jedu tramvají na Komárov a odtud jdu pěšky na sklad. Kolo mi ráno na nádraží nabrala Majda, takže to už na skladě je a já tam musím "jen" odtáhnout bágl. Na skladě se vítám s Martinem a s Honzou a začínáme připravovat kuchyň a proviant. Asi 10 minut po mě přijíždí kuchařka Lída, se kterou jsem loni byla v Provence, a půl hodiny po ní i autobus. Bleděmodrý autobus s oranžovým nápisem Jančík na boku a za volantem můj "starý známý" z květnové Korsiky Michal spolu s parťákem Milanem. Vtom přijíždí do areálu skladu další osobní auto a z něj vysedá Jana, průvodkyně Alpiny, která si cyklozájezd do Skotska zvolila jako svojí dovolenou. Super posila! Naložíme kuchyň a přejíždíme na Zvonařku.
"Tak čau! Držte nám palce!", loučím se na skladě.
"Ahoj! Drž se a hodně štěstí!"
"Kdyby mě chtěl někdo z vás vystřídat, tak máte poslední možnost!":-)
"Tak příště, jo?"
"Dobře, tak papapa!"
"Papa.
Tentokrát moje cestovní horečka cestou na Zvonařku dosahuje maximálních hodnot. Přijíždíme na stání č. 26 půl hodiny předtím, než mají dorazit klienti, takže si můžu v klidu jít za Tomášem do "kanclu" Služby přebrat zájezd.
"Čau Tome!"
"Ahooj! Jak je?"
"Dobrý, ale jsem nervózní jak sáňky v létě!"
"Neboj, to zvládneš!
"No uvidíme!"
Během přebírání přijde Dave, který jede na zájezd jako hlavní průvodce 2. programu "pěšáků" s názvem Nejhezčí hory Skotska. V týmu už tak chybí jen Janka, která bude pomáhat Davovi a bude nastupovat v Praze. Pak už honem donést všechny věci k autobusu, kromě všech papírů nafasuju i cyklonářadí, pumpu a lékárničku. Rozplachtuju vlek a postupně se nám na nástupišti shromáždí klienti. Vítáme je a já s úlevou konstatuju, že můžu kola naložit jen z jedné strany vleku. Máme dvojpatrový, kde se kola musí střídavě nakládat z jedné a z druhé strany vleku, pokud jich je víc než 20. Máme kol dohromady 16, takže i přesto, že máme ve vleku nastrkané stoly a lavice na vaření, tak se v pohodě vejdeme. Naložíme kola, bágly a klienty a vyrážíme směr Praha - Chodov.
"Řekneš něco na uvítanou?", ptá se Dave.
"Klidně můžu. Budeme se střídat?"
"Super!"
Beru si mikrofon: "Dobrý den, vítám vás na zájezdu cestovní kanceláře Alpina do Skotska. Jmenuju se Anna Caldová a budu průvodcovat cyklistickou partu programu Skotsko na kole. Pěší partě programu Nejhezčí hory Skotska budě dělat průvodce tady David a Janka, která se k nám ještě připojí v Praze.Vařit nám bude Lída a o naší dopravu do Skotska a ve Skotsku se postarají řidiči Michal a Milan. Zatím vám jen v krátkosti řeknu nejdůležitější informace k cestě a zbytek si povíme, až budeme kompletní. Teď náš čeká cesta do Prahy, kde budeme nakládat další část a poslední účastníci přistoupí v Ústí nad Labem. V autobusu je funkční WC, ale budeme vám dělat pravidelné přestávky, tak ho prosím, používejte jen v případu nouze, protože nás čeká dlouhá cesta a ne všude je možné záchod vypustit, tak ať cestu přežijeme s nějakou štábní kulturou. Na bar doprostřed autobusu vám dáme nějaké časopisy a katalogy, aby vám cesta v pohodě ubíhala. Pro tuhle chvíli ještě poslední věc, na "alpiňáckých" zájezdech je takovým nepsaným pravidlem, že si všichni tykáme, pokud by s tím měl někdo problém, tak nám vykejte a my vám budeme taky vykat. Zatím ode mě všechno a přeju vám příjemnou cestu."
"Řekla jsi to krásně! Dobrá práce!", zhodnotí můj výkon Dave.
"To jsem ráda, že sis to užil! Dala jsem do toho všechno.":-)
Těsně před Prahou stojíme asi tři čtvrtě hodiny v zácpě a na místo nakládky přijíždíme ve chvíli, kdy už bychom podle plánu měli odjíždět. No nevadí. Honem naložím 4 kola lidí, kteří nastupují v Praze a můžeme vyrazit do Ústí nad Labem.
"Aničko, řekneš to uvítání ještě jednou? A já bych to pak řekl celý, až budeme kompletní."
"Tak určitě!"
Přeblekotám uvítací řeč ještě jednou. V tu chvíli už znovu stojíme v zácpě a je stoprocentně jasné, že do Ústí nad Labem přijedeme pozdě. Máme tu nakládat poslední 4 účastníky cykloprogramu. Nakonec do Ústí nad Labem přijíždíme s půlhodinovým zpožděním. Nastupují tady 2 starší dámy a pár starší pán a o poznání mladší slečna. Omlouvám se jim za zpoždění, honem naložíme kola a vzhůru do Asmterdamu. Uvítací řeč tentokrát "odmluví" Dave a přidá k ní ještě pár dalších informací o další cestě a průběhu dalšího dne, kdy nás čeká prohlídka Amsterdamu a poté navečer nalodění na trajekt do anglického Newcastlu.
Přejedeme hranice do Německa a hned kousek za nimi se před námi objeví auto dálniční policie a na majáčku se rozsvítí nápis FOLLOW ME. Přijde mi dost ironie, že ten stejný nápis máme napsaný na svých "firemních" průvodcovských oranžových trikách. Hlídka nás stáhne kamsi do svých prostor oploceného areálu. Vystupujeme s Davem ven. Od ostrých hochů se samopaly dostaneme pokyny, ať si všichni připraví doklady a řidič ještě "techničák". Za volantem sedí Milan, který je tu v pozici 2. řidiče neví, kde jsou papíry od autobusu schované. Jdu probudit Michala, který si šel lehnout do ložnice. Pak dostaneme příkaz rozplachtovat vlek a zodpovíme dotazy typu kdo jsme a kam jedeme. Ve chvíli, kdy to vypadá, že už pojedeme se jeden z celníků s "bouchačkou" za opaskem zadívá na Dava, který má v tu chvíli ruce v kapsách. Nařídí mu, aby ruce pomalu vyndal a ukázal mu, co má v kapsách. Ostří hoši se samopaly vypadají, že jsou schopní Dava odstřelit za každý pohyb, který se jim nebude zdát.
"Prosím tě, vytahuj ty ruce fakt pomalu!", říkám mu.
Vytáhne ruce a v 1 drží mobil v pouzdru. Okamžitě dostane příkaz ukázat, co to je. Když se ukáže, že jen drží mobil, atmosféra se citelně pročistí. Hlídka nám vysvětlí, kudy se máme vrátit zpět na dálnici a popřeje nám šťastnou cestu.
"Tak to bylo hustý!"
Vysvětluju do mikrofonu, co celá tahle akce měla znamenat a doufám, že tím jsme si překážky a záludnosti cesty vybrali.
Pak vybíráme nějaký tematický film, kde konečné rozhodnutí nechávám na Dava, protože je to opravdový filmový znalec a koneckonců studuje FAMU. Koukáme na film a doufáme, že další cesta proběhne už bez komplikací.
23.6. 2016 - AMSTERDAM
Ráno v 8 hodin přijíždíme do Amsterdamu. Vykládáme s Davem a s Jankou základní fakta o městě, o architektuře, o památkách, květinovém trhu a pak samozřejmě o "Coffee Shopech".
Pak vyvstane problém se zaparkováním. Ukáže se, že GPS souřadnice uvedené v Harmonogramu dopravy jsou souřadnice slepé ulice, kde autobus s vlekem prostě nezaparkuje. Co teď? Projíždíme autobusem po hlavní cestě a najednou se nám po pravé straně naskytne pohled na obrovské patrové parkoviště u obchodního domu. Jediná vada na kráse je ta, že v tu chvíli jsme asi 5 kilometrů od přístaviště přívozu, který slouží k přepravě do centra místo mostu. Michal se otočí na kruhovém objezdu a jede zpátky k přístavišti.
"Hele, támhle je zastávka MHDčka. Míšo, nemůžeš nás tam rychle vysadit a pak dojet autobusem zpátky na parkoviště u supermarketu?", ptám se.
"Jo, to by šlo."
Michal zastavuje na zastávce. Dáváme ještě rychlé upozornění na cyklopruh, který vede hned okolo zastávky a Holanďani tudy na svých železných kolech jezdí neuvěřitelnou rychlostí, a vysedáme. Autobus odjíždí a my jdeme na přístaviště, kam akorát přijíždí přívoz. Nasedáme a přejedeme na druhou stranu kanálu. Procházíme skrz nádraží na náměstí k informačnímu centru. Tady si za 2 eura kupujeme plán Amsterdamu a pro zájemce organizujeme prohlídku Amsterdamu. Začíná pršet! A to ještě ani nejsme ve Skotsku :-).
Procházíme Amsterdam, prohlídku ukončujeme u Květinového trhu a dáváme rozchod. Sraz ve 14:30 u přívozu!
Spolu s Davem, Jankou a Lídou míříme na kafe do kavárny. Leje jako z konve. Jak příhodně počasí pro zájezd do Skotska...Snažíme se rozchodit únavu po noci strávené v autobuse. Vypijeme kafe a vydáme se hledat internet, protože se Dave potřebuje přihlásit na předměty na další rok. Skončíme v KFC a dáváme další kafe. Pak se stavujeme v potravinách nakoupit nějaké jídlo, protože večeře jako součást polopenze má být až další den a na trajektu jsou takové ceny, že by nám na to nemusela stačit ani odměna, kterou za zájezd dostaneme.:-)
V půl 3 čekáme na místě srazu a akorát stihneme odjíždějící přívoz. Perfektní načasování. Přejedeme na druhou stranu kanálu, dojdeme na zastávku MHD a voláme Michalovi, že pro nás může dojet.
Za 10 minut přijíždí autobus, my nasedáme a vyrážíme do přístavu. Po cestě rozdělíme kajuty, které jsou na noční plavbu do Newcastlu povinné.
Tady nastane další zádrhel se souřadnicemi. Autobus zastavuje v místě, kde to opravdu nevypadá, že by odtud měl vyplouvat trajekt. Kousek dál je závora a budka, ve které sedí jakýsi člen ochranky.
"To je nějaký divný! Já se tam jdu zeptat!", říkám a beru si palubní lístky.
Od pána v budce se dozvím, že jsme v přístavišti pro CARGO a že molo, kde se mají naloďovat lidi je o dalších 20 km dál. Tak to je fakt super, ještěže máme dost času! Poděkuju, vracím se zpátky k autobusu a vysvětlím Míšovi, kam má jet dál. Dojedeme na určené místo, kde už stojí trajekt. Hurá!
Jdu s Jankou najít terminál na "check-in". Ten najdeme na druhý pokus a od paní za přepážkou dostaneme instrukce co a jak. Všichni ven z autobusu, připravit doklady a projít jednotlivě přes pasovou kontrolu. Řidiči čekají, dokud neprojde poslední a potom se vrací do autobusu a najíždí na trajekt. Nalodíme se na trajekt a rovnou míříme do kajut. Necháme tam věci a pak vzhůru na palubu. Počkáme, dokud nevyplujeme. Já jdu potom s Lídou do kryté části paluby, vytahuju mapy a zakresluju trasu na první cyklistickou etapu a celkově si připravuju briefing. I vlivem cesty autobusem jsme všichni rádi, že se můžeme natáhnout do postele a už někdy o půl 10 spíme jako zabití.
24.6. 2016 - MELROSE - LOCH LOMOND
Vlivem posunu času připlouvá trajekt do anglického Newcastlu v 10 hodin místního času. Projdeme přes celní kontrolu, nasedáme do autobusu a vyrážíme na sever směr skotské hranice. Cesta na hranice trvá zhruba hodinu a půl, které zdárně vyplním informačním okénkem o Skotsku. Dokonce se ozve i potlesk.
"Dobře ty!", říká mi Dave.
"Děkuju, takový plentání to bylo, ale co už.", říkám kriticky a jsem si jistá, že můj projev měl své rezervy.
Na hranicích se fotíme u vlajky, fotíme si místního dudáka a z autobusu taháme bágly a převlékáme se na první etapu. Zbývá nám ještě zhruba hodina jízdy. Osobně se po dlouhé cestě nemůžu dočkat, až sedneme na kola. Hodinu využívám k "briefingu" a popisuju trasu, která nás čeká. Naštěstí pro cyklisty nejde o nic obtížného a celý okruh, který je před námi je trasa dobře značená. Etapa je spíš než o sportovním výkonu založená na navykání na levostranný provoz, na který se, zvlášť v začátcích, musí člověk pěkně soustředit.
Zhruba po hodině dojíždíme do městečka Melrose, známého díky jednomu z nejkrásnějších opatství v Anglii. Hodně se nám uleví, když zjistíme, že na parkovišti u infocentra je dostatek místa pro autobus i s vlekem a nemusíme tudíž vymýšlet nějaký katastrofický plán B pro parkování. Pěšáci vyráží a já rychle rozplachtovávám vlek a vyndávám kola. Všichni cyklisti vyráží poté, co si na místních veřejných záchodech doplní vodu a vyfotí si opatství. Vyjíždím s Janou jako poslední. Je to standard, na který jsem si už naštěstí dávno zvykla. Z Melrose vyjíždíme podle červených značek, které téměř okamžitě zabočují do kopce. Vystoupáme na první vrcholek naší dnešní trasy k Bowdenmoor Reservoir. Přestože je zataženo a poprchává, je odtud krásný výhled s poněkud dramatickými podtóny. Jedeme po malých silničkách, které nám poskytují prostor ke zvykání na jízdu vlevo dostatečně nenásilnou formou. Sjíždíme dolů z kopce a naším dalším průjezdním bodem je osada Midlem, kde opět začíná pro Skotsko tak typické "bublání". Po dalším sjezdu a výjezdu dojíždíme ke druhé vodní nádrži výletu, k Lindean Reservoir. Dlouhý sjezd dolů ocení především naše nohy ztuhlé po dlouhé cestě autobusem. Přejedeme hlavní silnici A7 a překřižujeme řeku Ettrick. V tu chvíli se před námi objeví zátaras. "Houstone, máme problém."
Přichází k nám Skot obleřený do montérek a reflexní vesty a informuje nás, že most přes řeku Tweed zvaný Old Tweed Bridge je v rekonstrukci a není možné přes něj přejet. Opravovali ho už minulý rok v květnu, když jsme tu byli na průzkumu. Zdá se, že efektivita skotské práce je dost podobná té české. Ptám se ho, kudy se teda dostaneme do Melrose. Po chvíli dohadování a mým marným bojem se "Skočtinou" chlápek nasedá na své kolo a říká mi, že máme jet za ním, že nám ukáže cestu, protože už stejně jede domů. Jsou asi 2 hodiny odpoledne. No, jestli už má opravdu "padla", tak chápu, proč trvá oprava kamenného mostu tak dlouho...
Skot nám ukáže cestu, kterou máme vyrazit a popíše další trasu. Naštěstí se mi už podařilo na jeho přízvuk adaptovat, a tak aspoň tuším, kudy máme jet. Dokonce se nám podaří "vymotat" bez problému. Na původní trasu se napojíme za řekou a po "Black Path" dojedeme zpět do Melrose k informačnímu centru, kam právě dochází pěšáci. Nakládám kola, Lída chystá balíčky k večeři a ostatní zatím vyráží nakupovat proviant. Čekají nás ještě zhruba 3 hodiny cesty autobusem až do oblasti Loch Lomond do kempu Beinglas Farm Campsite. Z Melrose odjíždíme o půl 5, a aby nám cesta rychleji ubíhala, pouštíme film (další z Davovi sbírky).
úterý 4. října 2016
Hory a moře Korsiky na kole s CK Alpina (16. - 25.9. 2016)
Začínat psaní o "alpiňácké" sezóně článkem o posledním zájezdu sezóny se může zdát trochu netradiční, ale existuje spousta důvodů proč začít právě tímhle zájezdem.
1) Mám ho v nejčerstvější paměti,
2) Byl to poslední zájezd v dlouhé a náročné sezóně.
3) Byla to moje první "hlavasovaná" Korsika.
4) Byla to Korsika, moje "srdcovka".
5) Byla to krásná tečka za průvodcovským létem.
16.9. 2016 - CESTA
A je to tady! Budík zvoní je 3:30 a je čas vstávat. Je pátek 16.9. 2016, den odjezdu na zájezd cestovní kanceláře Alpina Hory a moře Korsiky na kole. I když je to pro tuhle sezónu můj 10. zájezd, zase mám cestovní horečku. Protože mám od čtvrtka bágl už v Brně na sklade, beru jen tašku přes rameno a balím poslední nezbytnosti. Pak už mě mamka, která sice nemusela, ale jako vždycky vstala veze autem n nádraží a já jedu vlakem v 5:04 do České Třebové a odtud do Brna. Tady už tolikrát absolvovanou cestou z nádraží, tramvají č. 12 na Komárov a na sklad. U brány do skladu potkávám Martina v Jumperu, který právě míří do Makra nakoupit poslední proviant.
"Čaaau! Už na tebe čekají! Dita už otevřela víno! Jdeš akorát!"
"Ahooj! No jo, já vždycky vím, kdy přijít!"
Vcházím do prostoru před skladem a Dita mi vybíhá naproti. "Ahooj Andulko! Těšíš se!"
"Ahooj Dituško, jasně moc!"
Zdravím se ještě s Honzou, který už s Ditou "nasává" a dostávám od něj do ruky skleničku s vínem.
Vytáhnu z útrob skladu bágl, který jsem tam dotáhla ve čtvrtek a začnu s přebalováním a přípravou věcí na cestu. Mimo jiné vytahuju i oranžové triko FOLLOW ME, na tohle moje počínání pohotově reaguje Dita.
"Hele, ještě si ho neber na sebe. Znáš se!"
Důkaz toho, že sebe znám nejen já, ale zná mě i Dita je to, že se v následující minutě poleju červeným vínem... No, co už...
Pak už nosíme krabice s jídlem a ledničky a snažíme se veškerý proviant seskládat do co nejmenšího počtu beden, abychom se vešli.
V 8 hodin přijíždí modrý autobus s oranžovým nápisem Jančík na boku a za volantem sedí řidič Michal, se kterým jsem už letos absolvovala 2 zájezdy: Korsiku v květnu a potom červnovo-červencové Skotsko. Zbývá už jen ten poslední...
Spolu s ním jede řidič Milan. Začíná skládání kuchyně do autobusu a potom nakládání kol do vleku. Už chybí jen poslední člen týmu, který se objeví těsně po 9.
Do areálu skladu přijíždí osobní auto s modrou silničkou na střeše. Přijel Fink, letošní "alpiňácký" nováček a pro tento zájezd moje pravá ruka, 2. průvodce.
"Čau, Fink!"
"Ahoj, Anička!"
Tým je kompletní, naložíme do vleku i Finkovo kolo, zapřáhneme vlek a nastává loučení s Honzou a s Martinem, kteří zůstávají na skladě.
"Tak kluci čau, byli jste super! Za celou tuhle sezónu palec hore!"
"Teda, tak děkujeme a ať se vám ten poslední zájezd povede!"
"Díky, mějte se!"
A je to tady. Jízda na Zvonařku. Jako vždycky mám nervozitou stažený žaludek.
"Ty jo, já mám zase cestovní horečku... Člověk by čekal, že s počtem odjetých zájezdů se to bude zlepšovat, ale přijde mi, že se to spíš zhoršuje!"
"To proto, že víš, co všechno se může pokazit!", přichází Michal se zdrcující logikou.
Blížíme se ke stání č. 26 a nedočkavě koukáme z oken autobusu a snažíme se odhadnout, co za "materiál" na nás čeká tentokrát...:-)
Konečně autobus zastavuje, ozve se zasyčení a otevírají se dveře. Nádech, výdech a jdeme na to....
Vystupuju s autobusu s Finkem a s Ditou za zády a rozhlížím se po nástupišti. Někdo sedí na zábradlí, někdo na lavičce, někdo stojí nebo se jen tak ležérně opírá. Bohužel je to jako vždycky a na prstech 1 ruky bych spočítala ty, kteří se usmívají:-(. Sakra lidi, vždyť jedete na dovolenou!
"Dobrý den, ahoj! Jedete na Korsiku? My si ještě skočíme přebrat zájezd, mezitím můžete dát bágly řidičům a my za chvíli vylepíme zasedací pořádek tady dopředu na dveře, a potom naložíme kola."
Odbíháme do kanclu na Zvonařce, kde se vítáme s Tomem.
"Ahoj Tome! Tak jsme tu!"
"Ahooj! Tak já vám to předám!"
"Finku, vezmi si oranžové triko. A tady je ten zasedák, tak ho tam prosím vylep. A začni odplachtovávat vlek, já jsem hned tam."
"V pohodě!"
Pak už mi Tom předává všechno ostatní: lístky na trajekt, seznamy, mapy, rezervace ubytování a další nezbytnosti... Nakonec bereme cyklonářadí, pumpu, lékárnu a bednu se čtivem a nezbývá než vyrazit. Ještě si honem vyndám 1 seznam k odškrtávání lidí.
Dobíháme k autobusu, kde Fink mezitím rozplachtoval vlek a já začínám honem obcházet přítomné. Scénář je u všech podobný.
"Dobrý den, ahoj, můžu vás poprosit o jméno?"
"Ahoj,..."
"Super, děkuju!"
Většina lidí se při osobním setkání pokusí aspoň o náznak úsměvu, ale opravdu jen 5 lidí (kluků) se usmívá od "ucha k uchu" hned zkraje. "Alpiňák" Pavlík (od kterého se to tak trochu čeká), Finkovi kamarádi Miloš a Pavel, a potom 2 "sólisti" Petr a Martin, kteří tak nějak v pohodě sedí a opírají se o zábradlí a vypadají, že jsou rozhodnutí si dovolenou užít. Tak to má být!
Po odškrtání přítomných lezu na vlek a začínám nakládat kola. Pokolikáté už tuhle sezónu? Všechno frčí jak má, za 10 minut 11 mám naloženou svojí stranu a přicházím k Finkovi.
"Jak to jde? Všechno v pohodě?"
"Jojo, poslední kolo a zkontroluj si to, prosím!"
V 11 je vlek zaplachtovaný a můžeme vyrazit...., ale... Já i Fink vypadáme jako kdybychom právě prolezli komínem a na našich oranžových firemních trikách je z původní barvy opravdu jen velmi málo...:-)
"Pojďte se do "kanclu" umýt. A já vám dám ještě triko!", říká nám Tom.
"To můžeš?"
"No, neměl bych, ale abyste takhle vyrazili na Korsiku, to by bylo asi ještě horší. Kdyžtak nedostanete triko příští sezónu."
"Ok, díky moc!"
Umyjeme se, převlíkneme a běžíme zpátky k autobusu.
"Teeeda! Jako noví!", dostane se nám uvítání u autobusu.
"Tak, tak, pěkně na cestu. Tak nasedat, popojedem!"
"Tome, ahoj, díky za všechno a trochu si odpočiň!"
"Není zač, užijte si to! Ahoj!"
Nalezeme do autobusu, zkompletujeme počty a v 11:10 odjíždíme ze stání č. 26. Líp to snad ani vyjít nemohlo!
"No, měla bych něco "zaplentat"... Míšo, půjčíš mi "mikrák", prosím?"
"Určitě. Kdyby ti to nevadilo, tak já si potom řeknu bezpečnost v autobusu!"
"Jasný, s tím se počítá!"
"Ještě jednou dobrý den, ahoj! Vítám vás na zájezdu cestovní kanceláře Alpina Hory a moře Korsiky na kole. Jmenuji se Anna Caldová a budu vám dělat průvodce. Pomáhat mi bude tady Fink. Vařit nám na zájezdu bude Dita a během následujících zhruba 24 hodin budeme plně v péči řidičů Milana, který teď sedí za volantem a Michala, který sedí vedle."
Po úvodním představení následuje seznámení s tím, že si budeme tykat a potom už info o busu (jen základ, zbytek nechávám na Míšovi), dál hlavně o cestě, o přestávkách a trajektu. Pak předávám slovo Michalovi, který opět odvykládá svůj dlouhý monolog o zákazu chození v buse, o pytlíkách pro každého, o nápojích a čárkování a o bezpečnostních pásech...
"Já děkuju Michalovi, od nás je to pro teď všechno, další informace si řekneme během cesty. Teď vás ještě obejdu a rozdám vám pojištění. Jinak vám zatím přeju příjemnou jízdu a kdyby byl jakýkoli problém, tak nám určitě dejte vědět a budeme to řešit! Jsme tu pro vás!"
Procházím autobusem, rozdávám kartičky a sbírám podpisy. Některé klikyháky by opravdu byly na žebříčku abstraktního umění hodně vysoko. Někdo mi papír dokonce propíchne. Potom konečně dojdu zpátky dopředu a začínám přebírat hromadu papírů a materiálů. Poté, co udělám z neorganizovaného nepořádku nepořádek organizovaný sedá si ke mě Dita a Fink vytahuje víno. Začínáme popíjet... Povídáme, pijeme, pijeme a povídáme. Až se propijeme a propovídáme k první pauze. Po domluvě s Michalem dáváme standardních 20 minut.
Všichni se vyhrnou z autobusu a míří na záchod, pro kafe, pro pití nebo se jen protáhnout. V podstatě všichni, všechno jen v různém pořadí. Během pauzy postupně obcházím skupinky účastníků zájezdu.
"Tak jak? Všechno v pohodě?"
Odpovědi jsou celkem pozitivní a začínají se rozmáhat i úsměvy. To je dobře! Pak dojdu k Martinovi, který stojí spolu se svým spolusedícím Radkem kousek od autobusu.
"Jak se vám jede? Všechno v pohodě?"
Radek neurčitě pokývne, zato Martin mě odpovědí dostane: "Jasné, super! A u tebe, taky v pohodě?"
Chvíli na něj zírám a pak ze sebe dostanu jen: "Tak určitěěě!", ještě nikdy, se mi nestalo, že by se někdo zeptal mě, jak se mi jede. Mě ani nenapadlo, že by někdo měl, nebo mohl...
Pauza končí, nasedáme do busu, potom zase chvíle výkladu o cyklistice, zájezdu, ubytování a kuchyni a cesta pokračuje. Po další pauze večer pouštíme film Nedotknutelní (Intouchables), potom chvíle nočního klidu a cca ve tři čtvrtě na 3 přijíždíme do italského Livorna do přístavu. Znamená to, že spolu s jízdou na trajektu budeme mít "odstátou" 9 (povinnou pauzu řidičů) a nebudeme muset ještě stát v Bastii na Korsice.
"Krásná práce, Míšo!"
"Máš na tom taky podíl, dodržuješ odjezdy i ten ranní s nakládkou kol!"
"Dobře, takže dost dobrá týmová práce!"
17.9. 2016 - CESTA DO PORTA
Ve tři čtvrtě na 6 vstáváme, Fink obíhá 4 lidi, pro které ještě budeme dokupovat lístky na trajekt, a bere od nich doklady. Já mezitím říkám do mikrofonu co a jak bude dál. Nejpozději ve tři čtvrtě na 7 se všichni sejdeme u autobusu a řekneme si, jak se budeme naloďovat. Pak s Finkem vyrážíme směr správní budova, kancelář společnosti Moby Lines. Přijdeme tam asi v 5:50 a už tak tam je poměrně dlouhá fronta. Naštěstí se opravdu začíná pracovat v 6 a celkem rychle se dostaneme na řadu.
Italovi na přepážce říkám, že máme lístky na trajekt do Bastie, který vyplouvá v 8 hodin, a že bych ještě potřebovala dokoupit lístky pro 4 lidi i zpáteční.
"Check-in gate 55.", říká Talián a evidentně se mnou skončil.
"Ok, thanks. But I still need tickets for 4 more people.
"Gate 55, personal ID and the boarding tickets with you.", mele si svou rozchrápaný úředník.
Znovu se mu snažím vysvětlit, že tomu všemu rozumím, ale že stejně ještě potřebuju 4 lístky a bez nich nikam nejdu. Do naší konverzace se vkládá Fink, který umí plynně Italsky, a nechápavému Italovi znovu vysvětluje naší situaci. Tentokrát Italsky. Nejspíš vlivem zvýšeného nátlaku to úředník konečně pochopí a prodá mi další 4 lístky. Vítězství!
"Taloši!", ulevuju si, když odcházíme ze správní budovy.
"V klidu, to je u nich normální! Já jsem na to zvyklej!"
"Ty jo, ty s nima pracuješ denně, ale pro normální lidi jsou fakt k nepochopení. No, teď musíme najít Gate 55. Já si myslím, že to je tam, jak stojíme busem, protože je to přímo v nájezdní frontě na trajekt Moby Vincent do Bastie. Tak snad."
"Jo, stojíme dobře, to jen u kterýho týpka má proběhnout ten check-in."
U 3. Itala v pořadí se dozvíme, že člověk provádějící check-in za námi přijde sám."
O chvíli později se vynoří jiný Ital v reflexní vestě a chce po nás palubní lístky. Potom nám z krabičky, kterou má pověšenou na rameni vyjede hromadu lepících lístečků, které máme podle všeho rozdat klientům na nalodění. K mému zděšení jsou na jméno.
No nic, začínáme obcházet klienty a pomalu, ale jistě každému přidělíme nálepku. Jen pro 4 účastníky, pro které se lístky dokupovaly na místě, máme 1 lístek dohromady.
"Musíte jít spolu!"
Konečně najede autobus a všichni jsme úspěšně nalodění. Cítím se o poznání líp. S Finkem a s Ditou zabereme první 3 ležení v podpalubí, které nám vstoupí do cesty. Okamžitě usínám a budím se u půl 11. Jsou velké vlny a my se odpotácíme (doslova) na horní palubu. Tady zabereme 3 lehátka a pokračujeme v relaxu. Plavba v poklidu probíhá, dáváme si kafe a zjišťujeme, že má trajekt zpoždění. Asi kvůli vlnám nakonec připlouváme do Bastie o hodinu později.
Z Bastie nás čeká zhruba 3-hodinová jízda autobusem do Porta do kempu Les Oliviers. Ovšem vše bude záležet na tom, jaký bude provoz, protože autobus s vlekem někdy potřebuje trochu větší manipulační prostor.
Vyprávím o Bastii a o Korsice, potom během cesty ukazuju odbočku na Corte, soutěsku Scala di Santa Regina, přepouštěcí nádrž Calacuccia, kolem které stoupáme až na nejvyšší silniční korsický průsmyk Col de Verghio (1477 m n. m.). Tady děláme krátkou fotopauzu a zbývá nám posledních 35 km. Projíždíme vesničku Évisa, pod kterou se táhne soutěska Spelunca. projíždíme okolo vesnice Ota a potom už se pod námi otevírá výhled na záliv, řeku a město Porto. Poslední informace o Portu a pak už jenom organizační záležitosti. Autobus zaparkuje a já vyběhnu na recepci. Zjišťuju, kde máme mobilehomy, plac na kuchyň a ostatní stany, dostávám klíče a zařizuju odvoz báglů. Pak následuje klasický zmatek s ubytováváním, stavěním kuchyně a vařením. Do toho nám začíná pršet. No skvělý...
Je celkem neuvěřitelné, že nakonec všechno stihneme a večeře je přesně v 7. Tak jak bylo avizováno. No, dobře my!:-)
Ovšem pršet začíná čím dál víc a to, aby byl náš briefing na další den plánovaně v 8 venku před kuchyní je nemyslitelné.
"Protože se nám takhle rozpršelo, tak já vás s briefingem oběhnu po mobilehomech. Neřeknu vám v kolik přesně budu ve vašem, ale přijdu."
Všichni se jako na povel rozprchnou.
"Finku, prosím tě, obejdi stanaře. Tu etapu znáš z Pobřeží, viď? Dáme snídani v 7, odjezd v 8, řekni, že je to kvůli tomu, že pojedeme ještě 3 hodiny busem. Hlavně aby věděli, že během etapy bude možnost koupání, tak ať si vezmou plavky. Zbytek jim potom řeknu ráno v autobuse, včetně mapek
"Jasný, v pohodě, neboj."
"Super, díky moc! A já vyrážím! Zatím papapa."
"Čau, drž se!"
Vybíhám k prvnímu mobilehomu. Odříkám všechny informace, dostanu nalito a zeptám se, jestli je všechno OK. Začínám tušit, že jestli dostanu v každém mobilehomu nalito, budu v tom posledním nasátá jak houba. Jdeme dál...
Když odcházím ze 3. mobilehomu začíná lít jako z konve, do 4. přicházím úplně promočená. Scénář se opakuje, počtvrté... Musím se začít bránit.
"Jestli tohle vypiju, tak už do toho posledního mobilehomu ani nedojdu."
"To nevadí, u nás už jsi byla. A my jim to vyřídíme.", říká mi Martin.
"To je sice hezký, ale stejně bych tam měla aspoň dojít..."
"Tak chceš k tomu trochu vody?"
"Jo, to by bylo super! Moc děkuju!"
"Nemáš zač, my děkujeme za briefing!"
"Není zač! Dobrou noc!"
Odplazím se k poslednímu mobilehomu. Je 10. Nasadím autopilota a přeblekotám briefing. V tu chvíli dostávám nalito. Pokolikáté už dneska?
"Od nás už přece nikam nemusíš ne?"
"No, musím dojít dolů do kuchyně, to je sestup o "čtyři sta výškových".":-)
"Ale prosím tě, a když bude nejhůř, můžeš spát tady."
Utrhnu se v 11. Po cestě ke kuchyni si musím na chvíli sednout na zídku a odpočinout si. Ještěže jsem mezi mobilehomy aspoň běhala, abych ten alkohol trochu spálila. Asi po 10 minutách vstávám a pokračuju v cestě. Najednou slyším známý hlas.
"Hele, támhle jde někdo v oranžovým triku."
Dita s Finkem mě vyrazili hledat.
"Andulo, kde jsi? My jsme během čekání málem vypili ten 5 litrový kanystr."
"Promiňte, mě v každém mobilehomu nalili a teď jsem si musela odpočinout."
Vracíme se do kuchyně a zapíjíme dojezd. Připojuje se k nám ještě Pavlík ("Alpiňák"). Nakonec jdeme spát asi ve 4. No nazdar! To nám to začíná!
18.9. 2016 - ETAPA první
Calvi - Le Fango - (Barghiana) - Porto
Ráno je vstávání těžké, opravdu hodně, dalo by se říct podle očekávání. Ještě, že se nám povedlo většinu snídaně připravit v noci. Matně si vzpomínám, že jsem brzy nad ránem krájela záviny s čelovkou na hlavě. Jediná klika je, že pojedeme ještě 3 hodiny busem. V 7 se začínáme scházet na snídani.
"Dobré ráno! Vyspaní do růžova?", ptám se a snažím se vypadat svěže.
"Dobré jitro! Jasně a jak vy?"
"My ani vyspaní, ani do růžova, ale na etapu se těšíme."
Honem připravit věci a v 8 vyrážíme. Dokonce vyrážíme relativně včas. Asi o 5 minut později, ale na první odjezd to vůbec není špatné. Rozdám mapy a uděláme si briefing o etapě. Naštěstí nejde o nic navigačně těžkého. Ukazuju z autobusu Galérii a záliv Girolata. V mezičase usínám, naštěstí se vzbudím včas (právě včas) na to, abych si vyžádala mikrofon a ukázala křižovatku Le Fango, kde bude stát autobus a kudy je možné se zajet vykoupat v řece Fango k janovskému mostu. Pak ještě hodina jízdy a už se před námi objevuje majestátní citadela Calvi, korsické město Kryštofa Kolumba. Projíždíme městem, ukazuju, kde je centrum a které uličky stojí za vidění a už jsme u fotbalového hřiště a začínáme vykládat kola. Já a Fink vlítneme každý na 1 stranu vleku, aby to odsýpalo. Časy odjezdu jsou já v 11:30 od Citadely, Fink ve 12:15. Než se převlíknu a připravím kolo, tak je čtvrt na 12. Měla bych kopnout do vrtule. Od autobusu odjíždím spolu s "alpiňákem" Pavlíkem, který válí na koloběžce. Vyjedeme na parkoviště u Citadely a čekáme. Přitočí se k nám skupinka francouzských důchodců a obdivují Pavlíkovu koloběžku a moje tričko. Mám na sobě tričko od skupinky slovenských klientů, kteří se mnou letos byli v Provence. Byli úžasní, ale o tom jindy. Na triku je nápis Jamais crevés a Les Amis a Vélo. Pavlík ochotně půjčuje svojí koloběžku a já jen doufám, že si postarší pán nezlomí kyčel. Všechno dobře dopadne, vyfotíme se a popřejeme si krásný den.
"Pavlíku, prosím tě, kolik je hodin?"
"Půl dvanáctý." - nekecá slyším i odbíjet hodiny. Nikde nikdo, takže vyrážíme ve 2.
Jsem na svojí silničku celá natěšená, takže doslova vypálím z Calvi. Vyjedeme na vyhlídku a pokračujeme dál směr Le Fango. S potěšením konstatuju, že mi to docela letí. Vypadá to, že mě forma doběhla. Jedu, občas někoho dojedu a předjedu, pak zase chvíli počkám, všichni vypadají spokojení s tím, že neprší oproti původnímu katastrofickému scénáři, který hlásil, že bude lít celý den. Předjíždím Staníka, postaršího 70-tiletého důchodce s 1 brašnou na zadním kole, který mi sdělil, že jezdí na Kozlíky.
"Když už nemůžu dám si Kozlíka a chleba a když ani potom ne, tak znovu Kozlíka."
"Ahoj Stando! Jak to jede?"
"Ahoj! To není fér, že mě předjíždíš. Neboj, já někde zastavím a zase mě předjedeš zpátky, jo? Domluveno?"
"Tak jo! Hihihi!", ve způsobu smíchu mi připomíná Sama Hawkense z Vinnetoua.
Jedu dál a čekám na jednom z "brdečků", které přejíždíme. Nejdřív mě míjí Staník a potom skupinka "makáčů", tak jsem si pracovně nazvala skupinku chlapů v zájezdů, kteří vypadají, že umí jezdit na kole. Vypadá to, že v tuto chvíli má skupinka 2 části a mě předjíždí první: Michal, Pepa a Martin. Čekám ještě asi 20 minut a když se v zatáčce pode mnout objeví další skupina, která vypadá v pohodě, vyrážím dál. Zbytek za mnou posbírá Fink, jsem zhruba v půlce. Rozjedu se a radost z jízdy se mi vrací, akorát se dostáváme na horší asfalt a moje galusky mi dávají najevo, že tohle jsme si teda nedomluvili.:-)
Zhruba po 20 minutách jízdy dojíždím "makáče", kteří zastavili, kvůli defektu. Pepa si zapsal první zářez na pažbě. Všichni ale vypadají živí, zdraví, v pohodě a s lepením, takže vyrážím dál. Okolo 2 dojíždím k autobusu. Znamená to, že tady budu 2 hodiny čekat, pak naložím kola lidí, co se rozhodnou etapu v tomto místě ukončit a pak pojedu asi 35 km před autobusem a budu zastavovat dopravu.
Sedám si do autobusu, připravuju si briefing na další den, dávám si Radler a doufám, že na zběsilou jízdu před busem moc neztuhnu. Ve tři čtvrtě na 4 rozplachtuju vlek a začínám nakládat. Dávám si přitom do uší pecky a "tancuju" si na vleku do hudby. Retrospektivně si o mě museli lidi myslet, že jsem trochu na hlavu, ale já měla vážně skvělou náladu. Ve čtvrt na 5 je naloženo, zaplachtuju a vyrážíme. Svoje kolo strčím do kufru, abych ho mohla na Col de la Palmarella vytáhnout. Autobus mě vyveze na vrchol 10 kilometrového stoupání a pak začne jízda ve stylu zavřít oči a jet. Při cestě busem začínám pěkně vadnout a začíná se na mě projevovat ta "naspaná" hodina.
Jsme na Col de la Palmarella.
"Tady, Míšo, zastav!", říkám Michalovi a do mikrofonu: "Jsme na Col de la Palmarella. Máte tady 10 minut nebo čtvrt hodiny fotopauzu a já pojedu napřed! Užijte si kochačku! Zatím ahoj!"
"Ahooj!
Honem tahám kolo a nasedám. Sluchátko do ucha (beru si jen jedno do pravého ucha, abych slyšela provoz. Hudba mě má trochu nakopnout. S potěšením konstatuju, že nohy celkem jedou a pak už jen jet, jet, jet a dostat se do úzkých míst před autobusem. Doslova proletím přes Col de la Croix a ve sjezdu za ním se moje zuby málem ocitnou na stěračích protijedoucího auta. Mrknu na tachometr 60 km/h. O pár serpentýn dál se ohlížím, autobus zatím nikde. Super!
Další ohlédnutí riskuju těsně před vesnicí, v místech, kde nám bus odjel na začátku května s Petíkem. V tu chvíli ho zahlídnu, sice v dálce, ale je tam.
Před restaurací ve vesnici vidím postavená kola. Zastavuju, potřebuju se nadechnout a dozvědět se, kde je řidič Milan, který taky vyrazil na kole s tím, že bude dělat podobnou podporu jako já.
"Ahoj!", volám, "Jel tady už Milan?"
"Jéé, hele, kdo přijel! Ještě ne! Pojď na pivo!", ve skupince registruju Martina, Pavla s Millošem a Petra.
"Já nemůžu, já mám v zádech bus a potřebuju se dostat do úzkých míst před nima."
Sice mám žízeň, že bych se o ní mohla opřít, ale práce je práce. Nasedám na kole a zběsilá jízda pokračuje. Nakonec stihnu vyjet na stoupání před Portem a potkávám tu Milana.
"Bus už jede, jestli čekáš tady, tak já jedu dál!"
"Dobře, super!"
Poslední stoupání, ve kterém už jsem pěkně tuhá a "vyjetá". Zatnu zuby a vyletím nahoru. A pak už čekat. Čekám fakt dlouho, hodně mě udiví, o kolik jsem autobusu ujela. Kolem projíždí skupinky lidí, které jsem předtím předjela, mezi nimi i skupinka "makáčů" z restaurace.
"Vidíš, to pivo sis klidně mohla dát, ale už ti jedou!"
"No, super!"
V tu chvíli přijde přívalový korsický deštík. Po silnici se valí potoky vody a já se v tom kloužu na své galusce. Paráda.
Projíždíme s Milanem serpentýny před busem a zastavujeme protijedoucí auta. Dokonce i v Portu je to v některých místech potřeba. Jako zmoklé slepice dojedeme do kempu, kam už mezítím dojela skupinka "makáčů".
"Ahooj! Tak jak?"
"Ahoooj! No super!"
"Tak to jsem ráda, dáte nám, prosím, kola?"
"Jasně!"
K busu přichází Fink, rozplachtováváme vleka a jdeme nakládat kola.
Uvědomuju si, jak hroznou mám žízeň.
Mezitím zpovídám Finka, jak bylo.
"Super, ale moc mi to nejelo. Musím jít dřív spát."
Přichází Martin. "Škoda za to pivo, klidně bys to stihla!"
"No, jo, když já ten bus viděla kousek před vesnicí za sebou a bála jsem se, abych to stihla.", další důvod, že jsem jela "nalehko" a neměla u sebe "ani vorla", ani vůbec nic (pro tu zběsilou jízdu by v některých situacích kartička pojištění nebyla vůbec od věci) si nechávám pro sebe.
"A stihla ses už napít? Nebo chceš přinést pivo?"
"Jéé, no to by bylo super!"
"Ovocný nebo normální?"
"Ovocný! A číslo mám 1, řekni Michalovi, ať to napíše na Caldovku."
"Můžu ti ho otevřít?"
"Tak určitěě! Děkuju moc fakt!"
"No vůbec není zač!"
Napiju se a hned je ten svět hezčí.:-)
Naložíme kola, honem umýt ruce a do kuchyně. Ještě jsem si nestihla ani zajít na záchod. Klasika.
Přicházíme do kuchyně, kterou přes den vyplavil déšť.
"Čau Dituš! Tak jak?"
"Ahoj Andulko! No dobrý, ráno jsem si lehla a usnula jsem a probudila jsem se s rukou ve vodě, myslela jsem, že to je někdo s takovým tím počůrávacím vtipem a on stan úplně plaval."
"Taky dobrý!"
Kuchyň vypadá, jako kdyby tu vybouchla vodní bomba, takže nemám důvod Ditě nevěřit.:-)
Večeře v 7 a zase začíná pršet. No super, takže briefing zase v mobilehomech.
"Neboj, já tě ochráním! Půjdem spolu!", říká mi Fink.
To je nabídka, která se neodmítá. Nejdřív obejdeme stanaře a pak jednotlivé mobilehomy. V prvním to vypadá, že nám taktika vychází a dostáváme nalitou 1 skleničku dohromady a Fink ze sebe udělá "hamouna".:-)
V dalších mobilehomech už, bohužel, každý dostáváme svojí porci a scénář předchozího dne se opakuje. Přicházíme na třicítku, která má návštěvu v podobě Martina, který dezertoval ze svého mobilehomu č. 32. Chvíli tam popíjíme a pak odcházíme v lijáku hledat ještě 2 mobilehomy, které jsme předtím nenašli.
"Zítra snad konečně bude seznamovací večírek! Tak se na to musíme vyspat!", varuju Finka.
Do postele se dostaneme asi o půl 1. Paráda, celých 5 hodin spánku před námi.
19.9. 2016 - ETAPA druhá
Col de Verghio - Col de Sevi - Vico - Sagone - Cargese - Piana - Les Calanches - Porto
Ranní vstávání je poněkud veselejší než předešlý den, ale stejně bych to ještě chvíli vydržela. No nic, vstáváme a skoro poslepu (díky zalepeným očím a tmě) krájíme ve svitu čelovky chleba, záviny, zeleninu a snažíme se všechno nějak esteticky naaranžovat. Snídaně proběhne bez zádrhelů, a tak nám nic nebrání v tom nasednout do autobusu, který nás vyveze na Col de Verghio, nejvyšší korsický silniční průsmyk. Kromě zastavení několika aut a odkopání ulomené skály cesta proběhne v pohodě a za hodinu a půl jsme v průsmyku. Začíná vykládka, venku je 10°C, jsem docela ráda, že se můžu hýbat a z představy sjezdu nemám vůbec žádnou radost.
Od autobusu vyjíždím ze své varianty skoro jako poslední, kromě skupinky "pankáčů", kteří opakovaně lepí defekt. Fink odchází s kratší variantou k salaším Radule a já valím za svojí skupinou zhruba 30 lidí. To bude masakr, tohle uhlídat!
Sjíždím dolů z kopce a první skupinku dojíždím u odbočky na vyhlídku těsně pod Col de Verghio, další fotí v místě odbočky na kaskády Aitone. Ve skupině už frčíme dál, dojedeme na křižovatku a odbočujeme na Col de Sevi. Míjíme ceduli Col de Sevi OUVERT a já už se nemůžu dočkat až začneme stoupat. Vím, že zhruba 10 dalších lidí je ještě přede mnou a nezbývá než kopnout do vrtule. Začíná stoupání, nechávám si bundu na sobě, aspoň se rychleji zahřeju. Snad to pofrčí!
Stoupání mi díky kochání docela odsýpá, otáčím se a skupinku, která jela za/se mnou, mi zmizí z dohledu. Jedu si "lalá" tempo, není kam spěchat, stejně budu nahoře čekat. Jenže přece jen musím trochu šlapat, abych nespadla z kola. Potkávám nahoře skupinku "makáčů", která se zrovna fotí se stádem korsických polodivokých prasátek.
"Čau! Jak se jede?"
"Ahoj! Dobrý. Teď bude sjezd?"
"Jojo, až do Sagone, jedenáct set výškových."
"Teeeda, takže bundu?"
"Tak určitěěě.":-)
"Makáči" odjedou a já čekám. Čekám, čekám a čekám. Po asi 20 minutách, dojíždí první.
"Vítězství.", volám na ně a pro sebe se ptám, jestli mám větší radost z toho, že to v pohodě zvládli nebo že už to zvládli.:-)
"No, hurá! Bude takových kopců dneska hodně?"
"Ne, už jen jeden takovej zásadnější, nahoru do Piany, jak jsme o něm mluvili na briefingu. Hlavně v Cargese doplnit vodu a pak v kopci je kohoutek po levé straně."
"Jasně, díky!"
Čekám až dojede zase větší část skupiny, pak nasedám na kolo a jedu zase stíhací jízdu, aby mi moc neodjel předek. I tak počítám, že mám na "makáče" ztrátu minimálně půl hodiny, což mi při jejich tempu dává hodně malou šanci, abych je dojela. Frčím z kopce, užívám si sjezd a uvědomuju, že jsem špalky na svojí silničce naposledy měnila před červnovým "silničkářským" zájezdem do Provence. No, co už! Ve Vicu na chvíli zastavuju a vzpomínám na děsivou nehodu, která poznamenala náš květnový turnus (o tom jindy). Chvíli čekám u kruhového objezdu, u kterého je restaurace a posílám tam zájemce o občerstvení. Pak pokračuju dál, V klesání silnička letí sama v Sagone jsem bez nadsázky za chviličku. Napiju se a čekám na první sjezdaře zeshora, kterým ukazuju městskou pláž a možnosti jídla. Vypadá to, že mám ze všech skupinek aspoň 1 nebo 2 zástupce. Super! Nádech, výdech a jedeme dál. Další část etapy už nebude tak zadarmo.
Jedu po pobřeží až do Cargese. Vím, že přede mnou jsou v podstatě jen "makáči" - nějakých 7 nebo 8 chlapů. Jestli je nepotkám v Cargese, tak budu muset stoupání do Piany pěkně vyletět, abych nebyla nějak extrémně daleko, kdyby se něco stalo. No, nepotkám je... 3x hurá výkonnostním rozdílům:-). Vyjedu na Col de Torraccia, trochu sjedu a už je tady fešák kopec. S potěšením zjišťuju, že stoupání do Piany v září není tak brutální jako ve vedru na konci května - možná je to i formou, i když na konci května jsem se pocitově s formou taky docela potkala. Každopádně mi rychlost ve stoupání neklesá pod 20 km/h, což beru jako slušný výkon. Nakonec mi to stoupání ani nepřijde tak dlouhé. Dojedu do Piany a vypadá to, že "makáče" jsem stejně nedojela. Ani mě to moc nepřekvapilo, protože jim to pěkně letí. No nevadí, aspoň jsem se jim přiblížila, kdyby nastala nějaká krize, která by vyžadovala mojí účast. Každopádně doufám, že nenastane. A teď zase čekat. Uvědomuju si, že budu čekat dlouho, protože skupina za mnou se zastavovala vykoupat nebo na oběd nebo prostě jen tak pokochat.
Zabírám lavičku, přímo v centru Piany, nejkrásnější korsické vesnice. Za chvíli už mám batoh pod hlavou a usínám. U mě naprostá klasika a vůbec nic překvapujícího. Za hodinu se probouzím, nikde nikdo... zjišťuju, že se mezitím posunul stín a já mám hlavu na sluníčku a sluneční brýle na očích. No super! To zase bude opálení "panda style".
Asi za další půlhodinu se objeví svěřenci.
"Ahoj!", vítám je jak z boje.
"Ahoj! Super ten tip s vodou. Byla tam akorát!", říká mi doktorka Markétka, která právě dojela se svojí parťačkou Lily. "Jdeme na zmrzlinu.", rozhodnou se holky a zamíří ke zmrzlinářskému vozíku.
"Jen běžte, zasloužíte si to!", říkám a uvědomuju si, že jsem celý den nic nejedla. V podstatě od ranní snídaně. Ne, že bych neměla nic s sebou, což se mi taky stává poměrně často, ale prostě nějak nebyl čas. Kouknu na hodinky, půl 4. No, když teď něco sním, tak nebudu mít hlad v 7 na večeři. To už nemá cenu.
Vzpomenu si na kamarádku Šárku, se kterou jsem absolvovala "alpiňácký" průzkum ve Skotsku a která o mě říkala: "Ona nefotí, nejí, nepije, tím pádem ani nechodí na záchod..." No Šáry, jsem o rok starší a rozum pořád nikde.:-)
Počkám, až přijedou víceméně všichni, řeknu, co je, kde k vidění a navnadím na průjezd skalními útvary Les Calanches, které jsou zapsané na seznamu UNESCO. Pak nasedám na kolo a spěchám do Porta. I tak se ještě stíhám kochat, protože Les Calanches praskají ve švech pod náporem japonských a jiných cyklistů, kteří sem najeli v autobusech a oni nekontrolovatelně přebíhají přes silnici a pletou se mezi auta a autobusy, které mají v tu chvíli dost starostí samy se sebou.:-( Sjedu do kempu a mířím do kuchyně. Je 5, za hodinu nakládáme.
"Čau Dituš! Potřebuješ s něčím pomoc?"
"Ahooj Andulko! Jestli můžeš, bylo by to super!"
"Můžu hodinu, pak budeme nakládat kola."
"Jasný, jasný."
Škrábeme brambory, tak zběsile, až lítají šlupky a přichází Fink. Ihned se zapojí do výroby večeře a v 6 odcházíme naložit kola. Zase nebyl ani čas dojít si na záchod.
"Já si ten čas asi nedokážu zorganizovat nebo co!"
"Jako to?", ptá se Fink.
"Přijela jsem v 5 a stejně jsem se nestihla ani napít, ani si skočit na záchod, prostě nic a šance, že se to stane do večeře je nulová, protože až vydáme večeři, tak budu muset připravit briefing, nejspíš během toho, co budu jíst já. A pak bude ten briefing a dneska je ještě navíc ten šílenej večírek. Bože, Růžo!"
Fink mě nechá vymluvit a pak říká: "A víš, co je na tom nejhorší?"
"Co?"
"Že to klienti vůbec nevidí a kdybys do toho všeho šla s třetinovým možná čtvrtinovým nasazením, tak se z jejich pohledu nic nezmění a vůbec by se kulový stalo."
"No jo, já vím!"
Asi pro pocit, že dělám taky něco pro sebe, si beru od Michala vodu a občas během nakládky řeknu: "Moment, já se na to musím napít."
V půl 7 máme naloženo! A honem zpátky do kuchyně.
"Můžete doškrábat ty brambory?"
"Můžeme, ale musíme si aspoň umýt ruce, když už nic jinýho. Máš Cif?"
"Jo, je v bedně!"
Běžíme ke kohoutku a pak zase honem škrábat.
"Udělejte kaši!"
"Dituš, nepřijde ti, že to je trošku nezvládnutý časově? Já jsem ráda, že jsi se dostala někam na výlet, ale tohle je fakt psycho!"
"Nojo, já vím!"
Snažíme se s Finkem z celých brambor udělat kaši.
"Podej mi tu vařečku!", říká mi Fink, zatímco se ryju v bramborách vidličkou.
Podám mu vidličku, on rozmáčkne první bramboru a ozve se zapraskání a vařečka nápor nevydrží.
Dostáváme záchvat smíchu.:-)
"Stoupni si za mě?", přikazuje mi Fink.
"Proč?", ptám se, ale dělám, co mi nařídí.
"Uvidíš!"
Dívám se, jak se chystá zarýt ruce do brambor. Má pravdu, je to jediná šance, ale přece jenom...
"Vem si aspoň rukavice, prosím tě!"
"Tak jo!"
Nakonec s vypětím všech sil zvládneme udělat večeři včas.
"Děcka, díky! Máte to u mě!", říká nám Dita.
"V pohodě, však my si to vybereme!", říkám jí s úsměvem, aby věděla, že se na ní nezlobím.
Večeříme a já honem na bedně s kuchyňským nádobím maluju trasu na zítra. Tentokrát bude briefing u kuchyně a potom i večírek.
Ve 20:00 zahajuju briefing, řeknu časy na další den, popíšu trasu a zodpovím dotazy a pak už může nastat chvíle pro obávaný "alpiňácký" seznamovací večírek, na který jsme koupili 20 l vína a Dita připravila krevety a sýry.
"Kdo už jste někdy někde byli, tak to znáte! Na "alpiňáckých" zájezdech míváme seznamovací večírek, ale protože jsme ho kvůli počasí museli o 2 dny posunout, tak už tomu nebudu říkat seznamovací večírek, ale bude to prostě jen večírek. Máme tady víno a nějaké pochutiny od Dity, tak se nestyďte a pusťte se do toho!"
První kolo s kanystrem obcházím a na další už si každý bude muset dojít sám. Vypadá to, že tenhle zájezd bude mít dobrý splávek. Honem pro plastičku a přiťukávám si nejdřív s Ditou a s Finkem a pak se každého obejít a ťuknout si s ním taky. Nakonec se zastavím u skupiny "požitkářů", kteří dnešek absolvovali s Finkem. Hrozně si etapu pochvalují a vypadají, že se den opravdu užili! Jsem moc ráda. Pak se dostanu do debaty s Markétkou a s Lily. Vykládají mi, jak se potkaly na zájezdu minulý rok a dohodly se, že spolu pojedou i letos. Parťačky na dovolenou. Za chvíli nemáme co pít, přestože jsme se strategicky postavily přímo ke zdroji.
"To nevadí! My máme ještě víno v mobilehomu! Pojď s námi nahoru!"
Přemlouvat mě zrovna 2x nemusí, protože jsem ráda, že i za dnešek všechno dobře dopadlo a mám náladu si jen tak sednout a pokecat. Nakonec se vykrystalizuje celá skupina, která míří až do horní části kempu na mobilehome č. 30. Jsou v ní všichni obyvatelé - Markétka, Lily, Jirka, Jarda a Miloš s Pavlem a potom 3 naplaveniny - já, Martin a Petr - já z autobusu, Martin z mobilehomu č. 32 a Petr ze stanu.
Porůznu si posedáme na verandě před mobilehomem - na lavice, na židle a vůbec tak různě. Prostě, kdo má zadek tak sedí. Pak už se rozproudí nenucená pohodová zábava a s postupem času vždy po chvíli někdo odpadne. Nejdřív se vypaří Miloš.
"Ty jo, pak mu to nemá tak jet. Když chodí spát se slepicema."
"On šel fakt spát?"
"No, jasně! Aby mu to zítra zase letělo.", říká Pavel.
"No dneska mu, vlastně vám všem, to letělo tak, že jste mě málem utavili. Pořád jsem se snažila najít nějaký bod, abych byla blízko vám i skupině za vámi, ale byl to teda Mordor."
"Ale prosím tě, tobě to taky pěkně letí.", odporuje mi Martin.
"Ale já musím jet, protože kdyby se někde něco stalo, tak nemůžu být 3 hodiny od vás. Nejhorší, co se může průvodci stát je, když už jsou klienti dávno na kopci a on pak musí čtvrt hodiny čekat, až ho doběhnou plíce.":-)
"No, to bych se u tebe teda fakt nebál."
"Ono je to docela hustý, viď Ani?", zapojuje se do debaty Markét.
"Co přesně?"
"No, jak musíš hlídat, kde koho máš a pak dojedeš a jdeš honem nakládat kola, když my už si můžem v klidu sednout a dát si poetapový pivo."
"Je to občas docela masakr, zvlášť když je ve skupině hodně lidí a hodně se to roztrhá. Ono, já za vás neručím, jste tu na vlastní zodpovědnost, ale stejně, když jsem blízko, ušetří to spoustu starostí. A to nakládání. Je to hustý. Podle mě si na to každý musí přijít sám. Mě, třeba učil kola nakládat kluk, a když jsem to zkoušela dělat tak, jak mě to učil on, tak jsem se u toho hrozně trápila. Tak jsem si musela najít vlastní systém a je to relativně v pohodě. Neříkám, že to není drsný, ale je to lepší. Akorát mi teď odešly záda, tak kdybyste je potkali, tak je, prosím, pošlete za mnou.":-)
"To jo, máš to suprově zmáknutý!"
"Děkuju! Tak na zdraví a na zájezd!"
"Na tvoje!"
Odchází Jarda a po něm Pavlík, holky s námi ještě chvíli drží basu, ale pak jdou taky spát. Zůstáváme já, Petr, Martin a jako jediný zástupce mobilehomu Jirka. Povídáme o Korsice a Martin nás zasvěcuje do tajů výjezdů složky poloprofesionálních hasičů.
Záda mě bolí tak, že chvílemi konverzaci vůbec nevnímám a snažím se je nějak srovnat. Jakkoli. Dokonce se mi i špatně dýchá.
"Tebe ty záda fakt bolí hodně, viď?, všimne si mého kroucení Martin.
"No dost no..."
"Tak si sedni ke mě zády a já ti je namasíruju."
"Jééé, počkej a to by ti nevadilo?"
"Kdyby jo, tak bych ti to nenabízel.", dostane se mi odpovědi.
"To je asi pravda! Tak děkuju moc!", říkám a sedám si k němu zády.
"Akorát nevím, jak to půjde přes tu mikinu."
"Klidně můžeš i pod mikinou, asi to bude mít lepší efekt a mě to nevadí."
Cítím, jak pod jeho rukama bolest polevuje a snažím se si nějak protáhnout a překřupnout krk.
"Ty jo, děkuju moc!"
"To je za ty nakládky! Vlastně je to v našem zájmu!":-)
Jirka odchází na záchod a mě přijde, že si občas tak nějak nervózně poposedne.
"On totiž spí tady na těch lavicích. Aby nespal s Jirkou v posteli.", prozrazuje mi Petr.
"No, počkej, on mi to říkal první den, ale pak říkal, že v pokoji, kde spí Miloš a Pavel je jedna postel volná, a tak jsme se domluvili, že si jí dá do té kuchyně."
"Jenže ono to nešlo."
"Aha, jenže to už mi neřekl. Ach jo!"
"Neřeš to!", říká mi Martin.
Jirka se vrací a ještě chvíli sedí s námi, ale přijde mi, že jeho neklid vzrůstá.
"Ty už chceš jít spát, viď? Tak my si půjdem sednout támhle na ty lavice, co nejsou pod střechou a ty si můžeš tyhle lavice vzít. Ale fakt mě mrzí, že spíš takhle. Tos měl říct!"
"Ne, to je v pohodě!"
Přesedáme si a zůstáváme už jen "mimomobilehomová" sekce z původní party. Od mobilehomu odcházíme asi o půl 4, když už doopravdy není co pít. Scházíme zpátky do kuchyně a Petr dostává hlad. Pustí se do polívky, která zbyla od večeře. Definitivně se zbytek naší "party of three" rozchází asi v 5 a už je čas jen na sprchu a pak rovnou jít chystat snídani...
To bude ale dlouhý den!
20.9. 2016 - ETAPA třetí
Col de Sevi - Porto - Les Calanches - Piana - Cargese - Sagone
Po sprše přicházím do kuchařského stanu. Je těsně po půl 6 a Dita už tu pobíhá s čelovkou na hlavě.
"Ahoj Dití!"
"Andulko, můžeš mi laskavě říct, kde jsi byla?"
" My jsme trochu protáhli večírek na třicítce a teď jsem byla ve sprše."
"A to jste jako všichni chlastali až doteď?"
"Ne, alkohol nám došel asi o půl 4, pak jsme byli tady. Jen já, Martin a Petr. A teď jsem byla ve sprše."
"Ty jsi hovado. Tos jako vůbec nespala?"
"Ne..."
"A nechceš si jít lehnout aspoň teď? Na chvíli?"
"To nemá cenu! To budu akorát ještě víc rozbitá."
Připravujeme snídani a o půl 8 se všichni nahrnou. Martin přichází taky, zato Petr chybí. V 8 začínáme řešit, jestli ho vzbudit nebo ne? V 8 a 10 minut vyleze ze stanu.
"Ahoj Peťo! Dita ti schovala něco k snídani."
"Ahoj, ne snídaně v mým případě není zrovna dobrý nápad!"
"A jedeš s námi?"
"Jasné, jedu!"
"Tak super! Si kdyžtak něco naber s sebou!":-)
"Ok, díky moc!"
Obcházím svojí malou skupinku na dnešní etapu. My dnes na rozdíl od dlouhé varianty vyjíždíme z kempu.
"Já ještě pojedu s Finkem nahoru na Col de Sevi! Protože tam má na vykládku hodně kol, tak mu pomůžu, aby mohli vyrazit na etapu a všechno v pohodě stihli včas na nakládku!"
"Jasný, v pohodě!"
"Budu vám v patách na etapě!"
"Ok, super!"
"Tak zatím, ahoj a užijte si to!"
"Děkujeme, ahoj!"
V autobuse upadám do komatu. Dojedeme na Col de Sevi a já vůbec nemám pocit, že bych měla cokoliv začít dělat. Až Míšův hlas v mikrofonu mě probere: "Dávejte pozor na prasata, je jich tady opravdu hodně, ať vám něco nesežerou!"
Lezu z autobusu a popaměti rozplachtovávám vlek. Jsem jak opilý spací pytel. Ach ty večírky.... Tak honem na vlek a vyndávat kola. Když všechny kola vyložíme, zaplachtujeme vlek a mě čeká 30-tikilometrový sjezd z Col de Sevi dolů do Porta. Mám v plánu vzít to přes Évisu a ne přes Marghianu, kudy jely Markét s Lily, které si chtějí dát etapu Ota, Spelunca, Porto. Sázím na naději, že 4 kilometrové stoupání před křižovatkou na Évisu mě probere a bude to dobrá rozcvička před 10-tikilometrovým stoupáním přes Les Calanches na Pianu, ze kterého mám zatím pramalou radost. Svištím dolů z kopce a začínám se trochu probírat. Stoupání před křižovatkou nejspíš prospím, protože si z něj vůbec nic nepamatuju. V Évise nastane trochu krizovka s vyhýbáním se karavanu, který potkám v hodně úzkém místě a je to "o lokty", od té doby jsem vzhůru úplně.
Jedu dál a za chvíli předjíždím holky - Markét s Lily.
"Ahooj, užijte si to!"
"Děkujeme, taky!"
A pak už je brutální stíhací jízda. Sjedu do Porta, kde se pod stoupáním napiju - nádech, výdech a jedeme dál. Na kole jsem ve stoupání do Les Calanches jediná. Úplně cítím ty nechápavé pohledy, které mě probodávají z kolemjedoucích aut. Za tři čtvrtě hodinky jsem v Pianě. Těším na sjezd, který jsem včera jela v protisměru. Letím dolů z kopce a u kohoutku míjím Slováky Dušana a Lukáše. Sjedu pod kopec a v tu chvíli cítím, že se mi chce hrozně spát. Zastavím na malém zálivu u silnice a zapřu se o berany. V tu ránu cítím, že usínám a jak se mi podlamují kolena. Dám si 2 minuty. Pak nasedám a jedu dál. Dojíždím do Cargese a koukám, že u restaurace po levé straně jsou opřená 4 kola. Dojela jsem svůj tým "požitkářů". Super!
"Ahoj."
"Jéé, ahoj, pojď si s námi dát pivo!"
Docházím k názoru, že taková vyprošťovací Pietra mi vůbec nemůže uškodit a poslechnu. Ostatní zatím jedí. Já si dávám po pivu ještě kafe. Hned je mi líp. V tu chvíli mi zvoní mobil.
Míša volá. Ajéé.
"Ahoj Míšo!"
"Ahoj, neboj, nic se neděje, jen mám trochu problém na benzince. Tankoval jsem a potřebuju vystavit fakturu a ten prodavač mi dává jen normální účtenku a já potřebuju něco, kde budou jejich fakturační údaje. Klidně obyčejnou účtenku ale s razítkem. Mohla bys mu to, prosím, vysvětlit francouzsky?"
"No, určitě to můžu zkusit."
"Super, tak já ti ho dám!"
Míša předává telefon a já francouzsky vysvětluju prodavači Míšův problém. Tvrdí mi, že nemůže vystavit fakturu a že razítko nemají. Že to může udělat šéf, ale ten je zrovna pryč a bude v práci až další den. Říkám to Míšovi, který nevěří svým uším. Po několika dalších telefonátech a vysvětlování Michal pochopí, že když se francouzský pumpař rozhodne, že bude dělat problémy, není nic, co by mu v tom mohlo zabránit.
No nic, nastal čas popojet, kvůli nakládce i tomu, co se právě dělo, chci být na místě srazu dřív. Jdu na bar a platím útratu, pak beru kolo a vyrážím směr Sagone. Se mnou vyráží ještě dvojice Slováků, kteří nás mezitím dojeli a připojuje se ke mě ještě Lenka ze skupiny "požitkářů". Zbytek týmu ještě sedí. Mezitím ještě dojel pár - Klára a Kamil, kterým přeložím menu dne a definitivně odjíždím.
"Tak dobrou chuť.", popřeju na odjezdu.
V kopci za Cargese dojíždím Slováky, kteří stojí u silnice. Defekt?
"Máte defekt?", ptám se.
"Ne, ani ne, ale zkřivil se mi střed.", říká mi Lukáš.
Dívám se na střed kola a naskytne se mi pohled jaký jsem nikdy předtím neviděla. Nejmenší a střední talíř středu jsou úplně zkřivené a ohnuté k sobě tak, že na ně v žádném případě není možné nasadit řetěz.
"Jak jsi tohle dokázal?"
"Nevím, ale přehodil jsem a pak mi spadnul řetěz."
"Podle toho jak to vypadá, bych spíš čekala, že ten řetěz přetrhneš. No, tady s tím nic moc nenaděláme, musíš zvládnout dojet na největší talíř a přehazovat jen vzadu a večer se na to podíváme pořádně a něco s tím snad provedeme."
"Ok, dobře."
Jedu dál, rychle projedu Sagone a za 4 km jsem u autobusu.
"Ahoj Míšo! Tak doufám, že už jsi pumpaře vydýchal."
"Ahoj! No nechápu to, ale šéf říkal, že to nemám řešit."
"Tak hlavně, že máš rozumnýho šéfa."
Honem napít a rozplachtovat vlek, musíme nakládat podle toho, kdo pojede na Col de Verghio z kempu a pak dál do Corte na kole a kdo na Verghio autobusem a až odtud na kole. Na nakládce nejdéle čekáme na skupinu "punkáčů", kteří se rozhodli vzít si kola s sebou na pláž a přestože přijeli už ve 2, tak nebyli schopní dojít na nakládku včas. Navíc cestou na pláž protáhli kola maccií, takže se z jejich plášťů staly jehelníčky pro spousty ostnů této voňavé korsické rostliny.
Konečně jsme kompletní a vyrážíme na cestu domů. Opět strávíme asi 2 hodiny v autobuse. Snažím se čas vyplnit informačním okénkem "Možná jste si všimli, že..." a vymyslím asi 10 bodů, které by měl podle mě vědět každý, kdo někdy byl na Korsice.
O půl 7 přijíždíme do kempu, beru mikrofon a říkám, že před večeří ještě vyložíme kola těch, kdo ráno vyráží z kempu na kolech. Zezadu z autobusu se ozvou protesty, že není dost času na sprchu. Podle mě je půlhodina až až. Vyložíme s Finkem kola a já zajdu na recepci zaplatit kemp. Mezitím přijde Lukáš se svým ohnutým středem.
"Kdybys měla čas se na to podívat, tak jsem to kolo dal ke kuchyni."
No, jasně, já sice nemám čas si umýt ruce ani si dojít na záchod, ale kolo ti spravím... Cítím, že ještě chvilku a začnu být sarkastická a nepříjemná. Beru "alpiňácké" nářadí a vynáším kolo nahoru před recepci k lampě. Koukám na střed a zvažuju možnosti. Je mi jasné, že jestli se pokusím rozebrat střed, tak už bych ho v podmínkách, které mám, nemusela být schopná dát ho dohromady. Rozhodnu se tedy pro hodně alternativní řešení a vezmu z bendy kladívko. Stačí 3 rány vedle sebe a střední placka kazety se srovná do únosného tvaru. Moje počínání se zájmem pozoruje "alpiňák" Pavlík.
"Co děláš?"
"Snažím se opravit střed!"
"Cože?"
"No jo, dívej, já vůbec netuším, jak to Lukáš dokázal, ale ten střed nabral hodně divný tvar a to teď už vypadá mnohem líp. Já vím, že mlátit do středu kladívkem je prasárna toho nejvyššího kalibru, ale já to tady teď prostě nemůžu rozebrat na součástky a srovnat to nějak normálně."
"Mě se obhajovat nemusíš. Zkus to i kombinačkama."
"Jasný!"
3 nejvíc ohnuté zuby vyrovná Pavel kleštěma a já zbytek "vyťukám" kladívkem. V tu chvíli přichází mobilehome č. 32 na večeři.
"Ty jo, vidíš, už to máš opravený a já se chtěl jen podívat, jak to vypadá.", slyším Martina.
"Já jsem to chtěla udělat ještě relativně za světla. Říkala jsem si, že moc na tom zkazit nemůžu a že buď to vyjde nebo ne. Ještě to zkusíme, jestli to jde přehazovat nebo ne."
Chvíle napětí. Přehazovačka šlape jako nová.
"Vítězství!"
"Teeda, moc děkuju!"
"No není zač! Jsem ráda, že to dopadlo, tak jak to dopadlo."
"Máš u mě pivo."
"V pohodě."
Přichází jeden z "punkáčů" a ptá se jestli náhodou nemáme v nářadí nějaké rezervní duše na 29".
"Jojo, máme, za stovku. Ale už jen 28", ale to bys měl natáhnout."
"Tak to je super! Díky moc!"
"Jojo, není zač!"
Honem umýt ruce a večeře už je v plném proudu.
"Finku, prosím tě, já musím na briefingu nějak okomentovat ty poznámky jakože je málo času na to se osprchovat a tak."
"Nemusíš, děláš to dobře a jestli to někdo nechápe, tak ti nestojí za to, abys z toho byla špatná."
"Dobře nemusím, ale chci. Protože my se tady můžeme přetrhnout a někdo to prostě nevidí."
"Můžu ti nějak pomoct?"
"No, kdyby sis mohl stoupnout někde poblíž mě, zaprvé kvůli svícení a zadruhé jako psychická podpora, byla bych ti vděčná!"
"Jasný, žádný problém!"
Večeře skončí, já se napiju a jdeme na věc.
"Protože se v autobuse ozývaly nějaké poznámky, jakože není čas na sprchu a podobně tak bych se k tomu dnešnímu příjezdu ráda vrátila. Když cesta z etapy trvá 2 hodiny, tak je prostě obecně problém s dojezdem. To, že jsem chtěla vyložit kola ještě před večeří a nechtěla to nechávat buď po ní nebo na ráno má jednoduché důvody. Teď už je hrozná tma a když se při nakládce snažíme kola nakládat tak, aby se neponičila, tak je blbost tuhle snahu vyhodit z okna vykládkou potmě, když to jde udělat za světla. Ráno tady na druhou stranu bude tolik věcí na vyřízení, že nám z toho půjde hlava kolem a všechno, co můžeme udělat teď, teď uděláme, protože nám to pomůže - budeme předávat mobilehomy, balit kuchyň a vůbec všechno a jestli chceme odjet v půl 10, tak opravdu nebude čas nazbyt. To, že dávám ty časy, které dávám má vždycky svůj důvod a opravdu nad nimi přemýšlíme a není to nějaký moje osobní potěšení vás nějakým způsobem honit. Pokud někdy nebudete rozumět tomu, proč je ten čas takový jaký je, tak se na to klidně zeptejte, ale jde to udělat v klidu a ne nějakým pokřikováním. Má k tomu teď někdo nějaký dotaz nebo připomínku? Jestli ne, tak já celou tuhle věc považuju za vyřízenou a nehodlám se k tomu vracet."
Vzduch vyčištěn, mě se ulevilo a zbytek briefingu proběhne bez problému. Po briefingu se většina lidí rozchází do mobilehomů a u kuchyně zůstává jen Markétka, Martin, Petr a Pavel.
"Tak co, Finku, jaký byl ten proslov?"
"Podle mě v pohodě, podle mě ses fakt nemusela hájit, ale když jsi chtěla, tak to bylo dobrý!"
Do naší debaty zasahuje Martin: "V pohodě, neřeš to, řeklas to dobře, a pokud to někdo nechápe ani teď, tak ti fakt nestojí za to, aby sis z toho dělala hlavu."
To, že něco takového zazní od někoho z řad klientů a ne od člena týmu personálu pro mě znamená svět.
"Já to řeším, ale děkuju!"
"To fakt nemusíš! Máte to zmáknutý a všichni, co mají všech 5 pohromadě, tak vidí, že se nezastavíte."
"Díky moc!"
Dnešní večírek moc neprotahujeme, protože nás zítra čeká náročný den. Tak dobrou noc!
21.9. 2016 - ETAPA čtvrtá
Col de Verghio - Calacuccia - Scala di Santa Regina - Corte
Ráno vstávám s vidinou zmatku, který k balení a přemisťování se do jiného kempu nevyhnutelně patří. Rychle připravíme snídani a já honem sbírám špinavé nádobí od večeře a jdu ho umýt, aby se nám balení, co nejvíce usnadnilo. Mezitím už přichází na snídani naši svěřenci a přibíhá Fink.
"Ta ženská, co prodává bagety mi řekla, že jich tam máme objednaných jen 10 a že nám víc nedá."
"Hm, tak to je fakt super! Já tam byla včera a chlápek mi říkal, že tu byla blondýna a že bagety pro Alpinu objednávala a Dita pak večer říkala, že je jich objednaných 22, ale jen 10 zaplacených jako záloha."
"Tak se tam kdyžtak skoč zeptat, ale bacha je hrozně protivná."
Běžím k pekárně a za pultem stojí zřejmě špatně naladěná dáma, která na mě začne okamčitě hystericky pokřikovat v angličtině. I když bych jí nejradši na hlavu hodila štrůdl, co má před sebou a odešla, tak zatnu zuby a přejdu z francouzštiny do angličtiny. Jestli se chce bavit anglicky, já klidně můžu. Vysvětluju jí, že těch baget bylo objednaných 22, ale zaplacených jen 10 jako záloha. V tu chvíli na mě paninka začne nekontrolovatelně ječet jak se odvažuju na ní mluvit anglicky a že těch baget nám víc neprodá.
No paní, s vámi to není jednoduchý. Povzdechnu si francouzsky, otočím se odcházím. Mohla jsem si tu poznámku odpustit, ale bagety by mi stejně neprodala, tak co už.
Přicházím do kuchyně a říkám Ditě stav věcí. Ta zkusí do pekárny zajít a koupit 5 baget.
"Andulko, ona zavřela."
"Cože?"
"No nejdřív na mě něco ječela a pak normálně zavřela."
"Tak to je fakt super!"
"Co se děje?", přimíchá se do debaty Pavlík.
"Nemáme dost baget na snídani."
"Tak já se pojedu projet, jestli ještě někde nějaký neprodávají."
"Spar otevírá v 8. Díky moc."
"Jojo."
Za chvíli se Pavlík vrací a veze 2 francouzské chleby a 3 bagety.
"Bylo vidět, že je nastartovaná, kdybych řekl, že chci bagety, ale tím, že jsem si nejdřív řekl o chleby, tak mi pak prodala i ty bagety. Náš princ na koloběžce!
"Díky moc! Stejně to ale nechápu, vždyť jí může být jedno, komu to pečivo prodá, ne?"
"Nojo, Francouzi."
Pak už honem balící stres a předávání mobilehomů. Naštěstí všechno probíhá v pohodě. Přicházím k autobusu, kde se na odjezd chystá skupina "makáčů".
"Tak co, kluci, máte formu?"
"Hele, myslíš, že to k tomu busu do 12 stihnem?"
"Úplně v pohodě. Já to jela na pohodu 2 hodiny 20."
"Ty vole!"
"To dáte mnohem rychlejc. Fakt to bylo na pohodu. Měla jsem na to kvůli busu 2 hodiny 30, tak jsem si to pohlídala."
V tu chvíli přichází Zdeněk ze skupiny "punkáčů".
"Miláčku, vytáhneš mi kolo?"
Jestli si myslí, že to bude v pohodě, když mi bude říkat "miláčku", tak je hodně na omylu.
"Hej, tohle přesně je důvod, proč jsme včera nakládali, tak jak jsme nakládali. Kdyby tohle udělal každý, tak se z toho zblázníme. Navíc vyndávat kolo z prostředka je fakt naprd!"
Musela jsem to říct, ale je mi jasné, že on je prostě typ, co bude dělat problémy. Tak začínám rozplachtovávat vlek. To, že má kolo mezi dvěma dalšími znamená, že mi musím pod kola lehnout a pak to jeho nějakým záhadným způsobem vydolovat a nepodřít přitom kola krajní. Upřímně jestli se podře to jeho, je mi v tu chvíli úplně ukradený.
"Můžu ti nějak pomoct?", ne neptá se Zdeněk, ptá se Martin, který si všiml mého počínání.
"Ne, to asi fakt ne! Ale děkuju!"
Se zatnutýma zubama vytáhnu kolo. "Makáči" se mezitím připraví k odjezdu. Je těsně po půl 9.
"Tak hodně zdaru a držte se!"
Pak už jen rychlé dobalení a v půl 10 opravdu odjíždíme, i díky pomoci některých klientů, kteří se aktivně zapojili do balení kuchně.
"Dost dobrá práce! Děkuju hrozně moc všem, co se zapojili! Jste super!"
Zhruba za hodinu a půl vyjedeme na Col de Verghio a vykládáme kola. Mezitím přijede Miloš!
"Dobře ty! Gratulace!!"
"Děkuju, 2 hodiny 17.", oznamuje mi.
"No, vidíš, i s prstem v nose!"
Těsně v závěsu za ním dojíždí i Petr s Martinem. Vůbec mě to nepřekvapuje. Mají "nalítáno"!
Před autobusem narážím na Lenku, která sotva kulhá.
"Co se ti stalo?"
"Ale mám problémy s kolenem a hrozně mi oteklo!"
"Ukaž tady si sedni na kámen a já se ti na to podívám!"
Prohmatávám jí její obří koleno, které je opravdu hodně oteklé. Pak jí ho namažu Voltarenem a stáhnu do obinadla. Domluvím se s ní, že dneska bude úplně v klidu. Pomáhám jí se postavit.
"Nezatěžuj to! Pořádně se o mě opři a já ti pomůžu do autobusu!"
S druhé strany k ní přiskakuje Martin, takže zatížení kolene je v tu chvíli minimální. Pomalinku přecházíme k autobusu a v cestě nám leží moje kolo. Nohou ho odkopnu stranou tak, abychom mohli projít. Vlezeme do autobusu a usadíme Lenku. Já se potom převlíknu a připravím se na jízdu. Budu spěchat do Corte kvůli zařizování mobilehomů, protože v tamějším kempu Alivetu je hrozně nepříjemný majitel a na nátlak ke zrychlení přesunu nereaguje dobře. Je tak nějak nepříjemný už od přírody.:-(
Vycházím před autobus, nasedám na kolo a honem odjíždím směr Corte. Po cestě nezastavuju, až pod 7 kilometrovým stoupáním před Corte usoudím, že bych se mohla napít. Rychle si loknu s hydrovaku a vlítnu do stoupání. Jsem zhruba v polovině a začíná pršet, aspoň mě déšť trochu ochladí. Honem vyjedu zbytek a sjedu do Corte. nejdřív do pekárny zamluvit bagety na zítra, ať se vyhneme opakování dnešního ranního představení a pak vzhůru do kempu. Přijíždím tam chvíli po jedné a jdu na recepci, kde za kasou trůní můj protivník. Představím se a zeptám se, jestli by mi nemohl předat mobilehomy a jestli bych nemohla zaplatit ubytování. Znuděně mě informuje, že má zrovna siestu a že se se mnou bude bavit, až ve 3. Tak to je fakt super! Nemám ani chuť ani energii se s ním hádat. Lehám si na lavičku (nebo spíš prkno přes recepcí, batoh pod hlavu a usínám. Mám toho plné kecky. Probouzím se za hodinu příjezdem "alpiňáckého" busu.
"Kam to máme zaparkovat?", začne na mě pokřikovat Milan.
"Já nevím, ten idiot na recepci mi řekl, že teď má siestu a že se se mnou bude bavit až ve 3."
Míša okamžitě reaguje. Bere z busu karton piv a míří s ním na recepci. Vypadá to, že uspěl. S kempařem se aspoň domluvíme, kde má stát bus a kde vlek na kola a kde kuchyň. Aspoň něco. O půl 3 mi přichází smska. Martin píše, že pokud mám všechno vyřízené, tak mám přijet do Corte do restaurace na pivo. Žízeň i hlad mám, že bych se o ně mohla opřít, ale vyřízená jsem tak akorát já. Vyložíme kuchyň a já se vydávám na recepci přebrat mobilehomy. Potom už jen vytvořím nový ubytovací pořádek a pak už ubytuju první kluky, kteří si zatím dávají pivo u Míši. Při vystupování z autobusu si zvrtnu kotník, no super! A za chvíli znovu, nějaké skvrny na slunci nebo co... Postupně všichni přijíždí a v klidu probíhá i ubytovávání. Dita a Michal s Milanem mezitím staví kuchařský stan.
Přijíždí skupina "makáčů": "Ahoj! Tak jak? Vyřešilo se to?"
"Jojo, ve 3, ale mobilehomy mi předal."
"Je tady někde obchod?"
"Jojo, je tady velký supermarket, když se před tou odbočkou na kemp dáte doprava a pak na kruháči 2. výjezdem, tak tam je Casino."
"Super, děkujeme. Nechceš jít s námi?"
"Ráda bych, potřebovala bych koupit víno, ale ještě nepřijeli všichni a ještě budeme nakládat kola.":-(
"A chceš to víno koupit?", nabízí se Martin.
Chvíli se zdráhám: "A tobě by to nevadilo?"
"Jinak bych to nenabízel!", zase ta zdrcující logika.:-)
"Tak to by bylo super!"
"A co chceš za víno?"
"Ideálně růžový a asi petilitrák, ale kdybys toho měl hodně, tak se na to vykašli."
"Jasný, v pohodě!"
"Díky moc!"
"Není vůbec zač."
Mezi ubytováváním, postupně obíhám lidi a stručně vysvětluju program na další den a nakládám kola.
Okolo půl 6 se počáteční shon poněkud uklidní a já mám konečně čas si zajít do busu pro věci. Po cestě potkávám Martina, který se s Pavlem, Petrem a milošem mezitím vrátil z obchodu.
"Mám pro tebe to víno! Zatím je u nás v mobilehomu!"
"Super, moc děkuju! Hned ti dám peníze!"
"V klidu, to nespěchá!"
Lezu do autobusu a snažím se sbalit věci na sedadle do nějaké rozumné formy a hlavně vytřídit tak, abych se už nemusela vracet. Z kufru vytahuju bágl. Martin mi ho hned bere a dává si ho na záda.
"Já bych to ale asi zvládla.", pokouším se o odpor.
"Já vím, že jo, ale můžeš si taky chvíli odpočinout."
Nemám, co bych na to odpověděla, navíc mě hrozně bolí můj opakovaně zvrtlý kotník.
"Tak moc děkuju! Asi si pořídím "segway"."
"Není zač a nemusíš pořád děkovat!"
"Musím! Není totiž normální, aby klient tahal průvodci bágly."
"Nesu ti 1 a máš ho překvapivě lehkej. Kde dneska spíš?"
"Nevím ještě. Asi v kuchařském stanu."
"Máme v chatce 2 místa volný, takže se tam s Ditou klidně vejdete."
"Ty, to je blbý!"
"Kdyby bylo, tak ti to neříkám!" (už zase:-)).
"Dobře, tak my to uvážíme!"
"Takže ti ten bágl odnesu rovnou k nám, jo?"
"Aha, tak děkuju!"
V 6 vyhlásím padla, chybí ubytovat poslední mobilehome "punkáčů" a zbytek stanařů. Nechávám Ditě klíče a cedule na stany a jdu do sprchy. Poprvé na zájezdu stíhám sprchu před večeří! Vítězství!
Po večeři a po briefingu sedáme na lavic u kuchyně. Jsem hrozně ráda, že přesun z kempu do kempu proběhl kolem a kolem hladce. A tak sedíme s Finkem, Ditou, Markétkou a skupinkou "makáčů" a pijeme a povídáme. Konečně nastává chvíle, kdy začínám řešit, kde budu vlastně spát. Začíná být hrozná zima a představa krásy spaní ve stanu mě rychle opouští.
"Vždyť jsme ti říkali, že máme v mobilehomu místo. Můžeš klidně spát u nás! Stejně tam máte v ledničce věci na snídani.", říká mi Martin a Miloš s Jirkou a s Pavlem, kteří jsou v mobilehomu s ním, mu to odkývou.
"Ty jo, to je blbý."
"Kdyby to bylo blbý, tak ti to nenabízíme."
"Taky pravda."
"Tak vidíš! Neřeš to!"
A tak se stane, že přespávám místo v kufru v autobuse, v pohodlné posteli v mobilehomu. Změna k lepšímu.:-)
22.9. 2016 - ETAPA pátá
Col de Vizzavona - Col de la Sorba - Ghisoni - Defilé d'Incenzza - Defilé des Strette - Vezzani - Rospigliani - Noceta
Ráno vstáváme a v podstatě automaticky připravujeme snídani. Dneska je celá příprava ještě okořeněná skutečností, že musím zajet do pekárny pro bagety. Je to od kempu zhruba 2 km a já nemám bágl na záda, do kterého by se mi vešlo 22 baget. To znamená jediné. Povezu je na štangli. Takový adrenalin po ráno člověka skvěle probere, zvlášť když s bagetama na štangli přejíždím 4 retardéry. V tu chvíli dostává jízda úplně jiný rozměr. Naštěstí dojedu já i bagety ve zdraví a snídaně může začít.
Potom honem připravit věci na etapu a vyrážíme. Jedeme autobusem na Col de Vizzavona. Po cestě ukazuju železniční most Gustava Eiffela, restauraci vhodnou ke zkoušce pravých korsických specialit a konečně i odbočku ke kaskádám Anglais (asi 1 km "bajovky"). Vyjedeme do průsmyku, vyložíme kola a já se domlouvám s Míšou na časech pro dnešní den, abych věděla dokolika bude stát s autobusem na Col de Vizzavona a kdy začne přejíždět do cílového bodu etapy. A protože když se domluvíme jsou už všichni dávno pryč, tak mi nezbývá než skočit na kolo a vyrazit vstříc stoupání na Col de la Sorba, které si pamatuju jako obzvlášť výživné.
Nejdřív trochu "sjezdík" a potom už 10 kilometrové stoupání do průsmyku. Zpočátku je stoupání relativně mírné a táhlé, ale jakmile vyjedu z první zatáčky naskytne se mi pohled do dálky, kde jsou vidět 4 serpentýny v úplném závěru stoupání, na kterých se viditelně nastoupá nezanedbatelný počet výškových metrů. Nakonec i přes jistou psychickou náročnost mi stoupání nepřijde tak strašné. Vyjedu nahoru, chvíli čekám a pak už si užívám vyhlídkový sjezd do vesnice Ghisoni. Projíždím vesnicí a zvoní mi telefon. To většinou není dobré znamení. Fink!
"Ahoj!"
"Ahoj, Markétka se vybourala na kole."
"Ježíši a co se jí stalo."
"Mluvil jsem s ní. Je relativně "ready", jen prý podřená, má zvrtnutý kotník a praštila se do hlavy, ale to prý chytla helma. Takže dobrý! Jen jsem se chtěl zeptat, jestli je bus ještě na Vizzavoně, že by se k němu Markét vrátila, protože etapu nedojede."
"Podle toho, jak jsme se domlouvali, tak by měl být. Ale radši mu zavolám, kdyby se někam chystal odejít od autobusu."
"Super, díky!"
Zavěšuju a volám Michalovi.
"Čau Míšo, prosím tě, jsi ještě u autobusu?"
"Ahoj! Jojo, jsem."
"Mohl bys tam, prosím, počkat? Markéta spadla z kola a vrací se zpátky, protože by to nedojela, ale má zvrtnutý kotník, tak jí to asi chvilku bude trvat."
"Jasně, počkám a mám pro ní někam zajet?"
"Mě to jen volal Fink, který s ní mluvil, podle všeho se tam zvládá nějak dopravit sama."
"Dobře, tak já počkám."
"Super! Děkuju moc!"
Píšu ještě Finkovi informační SMS, pak už nasedám na kolo a pokračuju v jízdě, projíždím soutěskami Incenzza a Strette a kochám se výhledem. Nojo, Korsika! Všechno krásné jednou končí, stejně jako tenhle sjezd, pak stoupání nahoru do sedla, krátký sjezd a znovu dlouhé táhlé stoupání směr vesnička Vezzani. Asi 3 km pod vesnicí proti mě najednou sjíždí skupina "punkáčů".
"Ahoj!", volají na mě.
"Ahoj! Vy máte dneska nějaký alternativní program?", ptám se s myšlenkou, že jestli jedou krátkou variantu, tak tady vůbec nemají co dělat.
Neslyší.
Volám Finkovi. "Čau, nevíš, co dneska za trasu jedou "punkáči"?
"Krátkou!"
"Aha, já je totiž teď potkala, jak jedou proti mě, tak se ptám proto, jestli přejeli odbočku nebo jestli si udělali nějakou svojí trasu. Když jsem na ně volala, tak mě neslyšeli."
"Tak to asi přejeli odbočku."
"Ok, tak já jim zavolám."
Lovím v batohu seznam lidí s kontakty a volám Vráťovi:
"Ahoj Vráťo, prosím tě, vy máte dneska nějaký alternativní program? Nebo jste přejeli odbočku?"
"Ahoj, přejeli jsme, už se vracíme. Jsi hodná, že nám voláš."
"V pohodě, já na vás na té křižovatce radši počkám. Ona je taková "punková"."
Smích: "Punková křižovatka, tak to je dobrý!"
Čekám na kritické křižovatce a do oka mi padne zídka ve stínu. Hluboko pod ní je zahrada. Lehám si na zídku, batoh pod hlavu. Vzhledem k tomu jak hluboko je zahrada na druhé straně zídky, tak se jednou nohou pro jistotu ukotvím nohou. Okamžitě usínám. Vzbudí mě příjezd "punkáčů".
"Tady doprava."
"Dobře, děkujeme."
Chvilku po "punkáčích" přijíždí Lily, která sjíždí zeshora ve směru krátké varianty. Ptám se jí na Markétku. Překvapí mě, že pořádně ani neví, že Markét spadla.
"Já myslela, že jezdíte spolu?"
"No jezdíme, ale ona jezdí z kopce pomalu, tak jsem na ní asi 10 minut čekala a když nejela, tak jsem jela dál a pak jsem zase chvíli čekala."
Přijde mi, že celý tenhle koncept čekání nějak postrádá smysl.
"No, tak snad bude v pohodě. Každopádně už je v autobuse."
Lily odjíždí a já spím dál, dokonce se mi i zdají sny. Zhruba za půl hodiny přijíždí "makáči".
"Teeda, to je pohoda."
"Nojo, já tady hybernuju a hlídám, aby nikdo nepřejel."
"To je servis!"
"Viď? Snažím se no!":-)
"Tak my počkáme chvíli s tebou!"
"Joo, tak super!"
Na silnici mi padne do oka modrá šipka, která ukazuje přímo na směr, kam pokračujeme. Kritický je hlavně směr kratší varianty - z kopce.
"Hele, támhle je šipka! By se dala využít. Ty jo, někdy mívám s sebou křídy. Ale zrovna dneska. Ale v lepení by mohly být!"
"V lepení? Křída?"
"No jasně, když lepíš, tak pod záplatou je lepší to pomalovat křídou, ono pak líp drží."
Vyndávám lepení a kousek křídy tam opravdu je! Zajásám a začínám spát nápis "ALPINA".
"Hlavně ať tě v zápalu psaní něco nepřejede.", říká mi Petr.
"Neboj, mám to plně pod kontrolou."
Asi za 10 minut přijíždí Fink.
Střídání stráží. Domlouváme se, že bude chvíli čekat on a já pojedu k autobusu začít s nakládkou. Odjíždím spolu s "makáčema".
Projedeme vesničku Rospigliani a ve Vezzani projíždíme mezi retardéry. Za mnou se ozve rána. Ohlédnu se a vidím, že Miloš, který jel za mnout zastavuje. Má prázdné kolo.
"Ty jo, to byla rána."
Petr zastavuje taky, Martin, který jel první si defektu nevšiml a za chvíli nám zmizí z dohledu.
Miloš vyndává přední kolo.
"Ach jo, už jsem to dlouho nedělal."
"Chceš s tím pomoct?", ptám se.
"Jestli se ti chce?"
"Ale jo, klidně!"
Odkládám silničku a beru do ruky jeho kolo. Pomocí plastových pacek vyndávám duši a dávám místo ní novou. Vrací se Martin, který si všiml, že nejedeme.
"Potřebuješ pomoct?", ptá se.
"Ne, v pohodě!"
Je vyměněno, už jen nafoukat. Chvíli bojujeme s pumpičkami, nakonec se nám pomocí malých pumpiček povede kolo nafoukat aspoň na dojeti... Rychle dojedeme na místo nakládky. Kluci si dávají pivo a já se jdu do autobusu podívat na Markétku.
"Ahoj Markétko! Tak jak je?"
"Ahoj! Dobrý!"
"Ukaž mi to!"
Ukazuje mi pravý nefalšovaný silniční lišej na loktech a na koleni.
"Hmm, jako dost dobrá práce! Nic si z toho nedělej! Kdo nepadá, jezdí pod svý možnosti! Já ti to vydezinfikuju a převážu, jo? Ať tam nemáš štěrk!"
"Ale klidně to můžem nechat na pozdějc! Ať si můžeš odpočinout před nakládkou!"
"V pohodě, řekli jsme, že budeme nakládat o půl 5 a je tři čtvrtě na 4, to stíháme úplně v pohodě!", říkám a beru "alpiňáckou" lékárnu. Pokolikáté letos už?
Mezitím přichází Martin.
"Ahoj! Teda dobře ty!"
"Viď?"
Vydezinfikuju Markétce všechny odřeniny a pak jí je obvážu. "A teď mi ukaž ten kotník! Jestli musíme do špitálu na rentgen nebo jestli to je jen výron."
"Jen výron!", říká Markét a vybaluje nohu. Když ji rozbalí nejsem si její diagnózou vůbec jistá. kotník je hodně oteklý a podle mě má i dost divný tvar.
"Ty jo, já bych to skoro na ten rentgen viděla. V Corte je nemocnice, takže by s tím nebyl problém."
"Taky se mi to teda nezdá!", přikládá se k mojí variantě Martin.
"To je jen tím, jak je to oteklý, to bude dobrý.", stojí si za svým Markét.
"Dobře, ty jsi doktorka a je to tvoje noha. Tak co kdybychom se domluvily tak, že počkáme do rána a když to bude ráno vypadat blbě, tak půjdeš na rentgen zítra?"
"Dobře!"
"Super!"
Vylézám z autobusu a jdu rozplachtovat vlek. "Makáči" a Fink mezitím odjíždějí směr kemp. Já postupně nakládám kola těch, kteří se rozhodli etapu ukončit. V 5 nasedáme do autobusu a odjíždíme do kempu. Po příjezdu doložíme s Finkem do vleku zbytek kol a míříme do kuchyně za Ditou.
"Čau Dituš! Potřebuješ pomoct?"
"Čauky! Jen něco málo doladit, ale jinak mám všechno!"
"Tak super!"
Doladíme a vydáme večeři a já odvykládám poslední briefing s mapami - 2 varianty + 1 alternativa.
"Má někdo nějaký dotaz?"
"Šlo by teď vyložit kolo?", ozve se Zdeněk z "punkáčů".
Nevím, jestli to dělá naschvál. A vtom se ozve Fink: "NE!", krátké, suché, výstižné a pravdivé.
Snažím se situaci trochu odlehčit.
"Ono se to fakt vyndává těžko, když máš kolo mezi 2 dalšíma. A když si dáváme práci s nakládkou, tak je pak blbý ty kole odřít při nějaké takové akci. Nebo na co to kolo potřebuješ?"
"Zajel bych si do města."
"A nemůžeš si tam zajít pěšky? Stejně pokud chceš obcházet krámy, tak se to špatně dělá s kolem a navíc to do města není nějak extra daleko."
"To bych asi mohl, no."
"Tak výborně, ty máš pěší alternativu do města. Ještě nějaký záludný dotaz? Tak vám děkuju za pozornost a pěkný večer."
Opět se nám vytvoří "picí" skupina. Tentokrát je v ní kromě skupiny "makáčů" ještě skupina "požitkářů". Zase jdeme spát až pozdě večer. Začíná se to stávat takovým nepsaným pravidlem.:-)
23.9. 2016 - ETAPA šestá
Ponte Leccia - Morosaglia - Saliceto - San Lorenzo - Carticasi - Col St. Antone - Bustanico - Sermano - Corte
Ráno vstávám s vidinou další adrenalinové vyjížďky s bagetami na štangli. Považuju za životní úspěch, že i tentokrát se mi podaří dorazit zpátky do kempu bez újmy. Bagety dovezu taky všechny a ani nejsou dopředu nakrájené.:-)
Ještě odcházím do mobilehomu za Markétkou zkontrolovat kotník a domluvit se s ní na dalším postupu. Do nemocnice jít nechce a prosí mě jen o nějaké časopisy na čtení. Donesu jí časopisy a doufám, že má jako doktorka dobrý úsudek ohledně vlastního zdraví.
Pak zase připravit věci na etapu. Na tomto zájezdu naposled, letos už naposled... vlastně je to docela smutné.:-( Při vyjíždění z kempu s autobusem si znovu užijeme navigování, mávání a bouchání do vleku a do autobusu, protože projet "esíčko" při vjezdu do kempu je s vlekem s autobusem fakt zážitek. Pak už nasedneme do autobusu a jedeme směr Ponte Leccia. Po cestě vykládám o korsických železničních uzlech, respektive o tom jednom jediném co na Korsice je. Projíždíme Ponte Leccii a já ukazuju odbočku alternativní varianty, pak už popojedeme jenom kousek na místo vykládky, odkud obě další varianty, které máme v programu jedou do údolí řeky Asco. Vysedáme a vyložíme kola. Tentokrát jsem z vykládky hrozně unavená a kdybych si někde (kdekoliv) sedla nebo lehla, tak bych pravděpodobně okamžitě usnula. Obhlížím svůj tým, co dneska jede alternativu. Jsou to "makáči" (kompletně všichni) a pak 2 důchodci - Staník a Jarda. Ženskou část zájezdu budu reprezentovat jen já.
"Tak my jedem!", říká mi Martin.
"Jasný, já jsem zralá tak na to, abych si tak na hodinu lehla, ale převlíknu se, připravím si věci a vyrazím za vámi."
"To klidně můžeš, ty nás dojedeš."
"No, to asi ne, každopádně budu vám v patách."
"Ok, tak zatím ahoj!"
Povede se mi vyjet asi půl hodiny za posledním. No skvělý, ty stíhací jízdy mi budou chybět. Sjedu 3 km do Ponte Leccia, přejedu řeku Golo a odbočím doprava do 14 kilometrového stoupání do vesničky Morosaglia. Jsme v kraji Bozio, v kraji, kde lišky dávají dobrou noc. Asi za 1 km dojíždím Standu, který fotí. Jedu dál a cítím se překvapivě dobře. Zhruba v polovině stoupání dojíždím Jardu, vypadá, že i u něho je všechno v cajku, takže šlapu dál. Dojedu do Morosaglie a potkávám tady individualistu Zdenka, který Korsiku zná a jezdí vlastní alternativy.
"Čau!"
"Čau, neviděl jsi tady kluky?"
"Jojo, jede Martin, Miloš a Petr a asi čtvrt hodiny za nima Pavel s Jirkou. Máš na tě tak 5 minut ztrátu."
Tahle informace mě překvapí. "Ty jo, to jsem čekala, že budou víc přede mnou, já než jsem se vymotala od busu, tak mi to dneska pěkně dlouho trvalo."
"Tak to jsi je dobře dojela, protože jsou před tebou jen kousek!"
"Tak to je super! Díky za info! Já teda jedu dál! A užij si to dneska!"
"Díky!"
"Kdybys nestíhal, tak dej vědět, schováme ti večeři!"
"Dobře! Díky moc! Měj se!"
"Ty taky!"
Stíhací jízda pokračuje. Sjíždím z kopce přes Saliceto a dojíždím Jirku a Pavla.
"Čau! Všechno v pohodě?"
"Jasný, pohoda!"
"Tak super! Jsem ráda, že jsem vás dojela, já tady chvíli počkám, abych moc neodjela od Standy a Jardy a třeba se zase někde potkáme."
"Ok, tak zatím!"
Čekám zhruba 20 minut a pak začínám vyrážet dál, jedu pomalu, abych se dvojici zdatných důchodců moc nevzdálila. Vyjíždím krátké stoupání k vyhlídce nad San Lorenzem a koukám, že přímo u silnice leží 5 kol. "Makáči"!
"Hele, kdo přijel!"
"Ahoj!"
"Ahoj, to jsi moc dlouho nečekala.", říká mi Pavel.
"Ale jo, asi 20 minut. A pak jsem jela pomalu."
"Aha, tak to je super! Ty jedeš pomalu, já rychle a dojíždíme zhruba stejně.":-)
"Jéé, Anička je tady! Tak už můžu píchnout!", zajásá Miloš.
"Nojo, přijel ti tvůj soukromý servisák!", střílí se z něj Martin. "Tak co? Jedem dál?"
"Já ne, já tady zase chvíli počkám! Asi si chvíli i lehnu!"
"Na tý vyhlídce to budeš mít pěkný!"
"Makáči" odjíždí a já si lehám. Probouzím se asi o 20 minut později a vyrážím dál. Projíždím San Lorenzo a začínám stoupat až do sedla s městečkem Carticasi. Tady ve stoupání opět dojíždím Pavla s Jirkou, kteří tady uskutečňují obědovou pauzu.
"Volali jsme na tebe: Jeď, jeď! Ale tys neslyšela."
"Aha, pardon!"
"Ale jela jsi, takže v pohodě!"
"Tak super!"
Pokračuju dál a po výjezdu do Carticasi, následuje krátký sjezd a potom dlouhé táhlé stoupání až do sedla Col St. Antone. Stoupání vede lesem, takže je relativně nezáživné, ale ten výhled, který se otevře po výjezdu do sedla za to rozhodně stojí! Ach ta Korsika! To je prostě moje "srdcovka".
V sedle čekám. Počítám s tím, že mě Pavel s Jirkou zase dojedou. Nepletu se! Asi za čtvrt hodiny přijíždí nahoru! Společně pak sjedeme do Bustanica a pokračujeme směr Sermano. Otevírají se nám nádherné výhledy, kvůli kterým stojí za to absolvovat ty agonické výjezdy nahoru.:-) Pavel s Jirkou si trasu vyloženě užívají a často zastavují a fotí. Já začínám mít pocit, že bych měla trochu popojet, aby mi čelo pelotonu neodjelo a tak se od nich odpoutávám. Asi 4 km od Corte mi přijde SMSka. Mastin píše, že sedí s Milošem a s Petrem na pivu v Corte. Říkám si, že by to bylo rozhodně stylové zakončení zájezdové sezóny, rychle odepíšu a pak kopnu do vrtule a za chvíli jsem v Corte.
"Ahoj!"
"Ahoj! Našla jsi to! Super!"
Dávám si korsickou Pietru a v tu chvíli mi přijde vážně líto, že sezóna končí. Sedíme a pijeme kaštanové pivo, za chvíli mi zvoní mobil. Volá Dita!
"Ahoj Andulko, kde jsi?"
"Už jsem v Corte, stavili jsme se na pivo. Děje se něco?"
"No, já čekám s nákupem u Casina na autobus a nevím, jak dlouho jim to ještě bude trvat."
"Aha, hele my už dopíjíme, tak já tam za tebou sjedu a pomůžu ti to odtáhnout."
"Tak jo super!"
"Co se děje?", ptá se Martin.
"Dita potřebuje pomoct odtáhnout nákup."
"Tak my vám pomůžeme!"
"Tak nás asi přijede víc!", informuju Ditu. "A nevadí vám to? My to kdyžtak zvládnem!", že já si tu otázku neodpustím...
"NE, NEVADÍ!"
"No, já jen, že tu nejste od toho, abyste nám pomáhali tahat nákup."
"Prosím tě, neřeš to!", říká mi Martin, pokolikáté už na tomhle zájezdu...
"Ok, tak díky moc!"
Platíme, nasedáme na kola a jedeme směr Casino. Zvoní mi mobil a volá Dita, že autobus už je v Corte a že jí naloží.
"Tak můžeme rovnou do kempu.", informuju kluky a přejíždíme řeky Tavignano a Restonica a zatáčíme do kempu Alivetu.
V závěrečném kopečku do kempu, mě kluci totálně smáznou. Je vidět, že je co zlepšovat.:-)
Za chvíli přijíždí bus, jdu rozplachtovat vlek a postupně, jak dojíždí účastníci alternativní varianty, tak jim nakládám kola. Zároveň ještě kontroluju naložení ostatních kol, která nakládal Fink. Přece jen, máme před sebou dlouhou cestu a víc očí víc vidí. Nakonec na jedné straně zůstává už jen 1 pozice volná na Ditino kolo, na kterém ještě ráno pojedu pro bagety. Honem na večeři a naplánovat časy zítřejšího odjezdu. Pociťuju stres z varianty, že by nám ujel trajekt.:-)
Po briefingu zase večírek a zároveň se snažíme co nejvíc věcí připravit do odjezdového stavu. Protože zítřejší předání mobilehomů určitě nebude probíhat tak snadno a rychle jako tomu bylo v Portu. Začíná pršet. Ale jsme tvrďáci a zůstáváme sedět.
"Víte, co jsme nestihli?"
"Co?"
"Zajít na most a aspoň kouknout na osvětlený Corte. Nepůjdeme teď?"
"Klidně!", říká mi Martin.
"S vínem nebo bez?"
"Tak dopijeme, dolejeme si a půjdeme."
Ostatní nevypadají, že je náš program zaujal ba co víc nadchnul, a tak po dopití a dolití vyrážíme sami. Sotva vyjdeme z kempu přestává pršet a Corte je ve večerním osvětlení opravdu krásné!
"Kam chceš jít?"
"Tak půjdeme na vyhlídku na citadelu?"
"Můžeme!"
Vylezeme na vyhlídku a kocháme se výhledem. To, že je Corte celé mokré po dešti a trochu v oparu mu jen dodává na dramatičnosti a na kráse. Potom se vracíme do kempu, kde se party mezitím stihla přesunout do umýváren a potom do kuchařského stanu.
"Andulko, přestav si, že někdo nakousl všechny ty palačinky, co jsem dělala celý odpoledne!"
"Cože?"
"Jo no, jako hamburger! Nebyli jste to vy?"
"Ne, vždyť my jsme byli teď v Corte na vyhlídce!"
Dita mi ukazuje palačinky. Je opravdu neuvěřitelný, co s nimi nějaká lidská bytost provedla.
"Tak to je drsný!"
Chvíli ještě sedíme v "alpiňáckém" stanu, a pak už spát, ať jsme ráno čerství na balení.
24.9. 2016 - CESTA DO BASTIE A DO LIVORNA
Ráno vstáváme o trochu dřív, aby balení proběhlo v poklidu. Honem sbalím svůj bágl ještě před snídaní a pak vyrážím pro bagety. Poslední adrenalinová cesta pro bagety se v závěru lehce zvrhne, když se mi pytel s bagetami začne sesouvat ze štangle v nejnevhodnější chvíli. Chvíli to vypadá, že se mi celý vak dostane do předního kola a z baget bude strouhanka. Naštěstí se mi na poslední chvíli podaří celý pytel zachytit a na štangli posunout o něco výš. Krize je zažehnána a já i bagety dorazíme do kempu v pořádku. Snídaně opět proběhne bez zádrhelu a pak už nás čeká jen závěrečné balení.
"Andulko, naložíš mi kolo, prosím?"
"To víš, že jo!"
Beru Ditino kolo a jdu k vleku, rozplachtuju ho kompletně, protože i do něj budeme dávat věci. Otočím řidítka na Ditině kole a na posledním kole ve vleku. Krajní kolo se vždycky nakládá nejhůř. Lezu na vlek a Michal, který jde právě kolem mi nahoru podává Ditino kolo.
"Super, děkuju moc! To mi vážně bodlo."
"Není zač!"
Nesu do autobusu svoje bágly a pak už mířím na recepci. Instrukce znějí tak, že mají všichni z mobilehomů odevzdat na recepci povlečení a ovladače na klimatizaci a televizi. Procházím všechny mobilehomy a předávám instrukce z recepce.
"Tak oni si to nebudou přebírat?"
"Zatím to vypadá, že jim to takhle stačí, ale je tam jiný člověk než ten nepříjemný majitel, tak uvidíme."
Zhruba za hodinu jdu na recepci zeptat se, jestli jsou všechny věci zpátky. V tu chvíli už za pultem sedí moje úhlavní Nemesis a posílá se mnou jakousi francouzskou paninku, která se mnou postupně obchází všechny mobilehomy a počítá nádobí, kontroluje úklid a vůbec všechno. Pokud něco chybí nebo se jí něco nezdá, tak si to okamžitě zapíše do svého sešitu, který tahá s sebou. V konečném výsledku chybí 1 hluboký talíř a přebývá 1 sklenička. Jak se nám to podařilo, to netuším. Chvíli to vypadá, že bude problém i s ledničkou, ale naštěstí plastovou desku z ledničky najdu opřenou o stranu ledničky a tak je tento zápis škrtán. Projdeme všechny mobilehomy a míříme na recepci.
"Jak to vypadá?", ptají se "makáči".
"Chybí hluboký talíř a přebývá sklenička."
"Ty jo, to je fakt drsný předávání."
"Jojo, takhle je to tady vždycky."
Naštěstí se na recepci domluví, že nám kauci 1000 euro vrátí v plné výši. Vítězství! Platím na recepci účet za stany, účet za mobilehomy je srovnán už ze dne příjezdu. Loučím se s majitelem. To, že mi řekne, že se na mě bude příští rok těšit, považuju za životní výhru. Před recepcí ze mě okamžitě spadne první stres dnešního dne. Běžím zpátky ke skupince "makáčů" a k Ditě.
"Vítězství! Kauce vrácena v plné výši!"
"No hurá!"
"Děcka, já jdu do sprchy."
Beru věci a mířím do umýváren. Závěrečná sprcha, pak už jen pobrat věci, zapřáhnout vlek a vyrážíme směr hypermarket Casino, kde nabíráme zbytek lidí, kteří volný čas využili k závěrečným nákupům a pak už vzhůru do Bastie. Jedeme asi hodinu a půl, kterou využiju nejdřív k závěrečnému vyprávění a shrnutí o korsické historii. Nemám ráda dějepis, ale historie Korsiky je podle mě velmi napínavá záležitost! Pak už jen seřadit všechny papíry na trajekt a ostatní dokumenty.
Přijíždíme do přístaviště. Fink s Ditou míří do supermarketu koupit víno na trajekt, abychom mohli uspořádat závěrečný večírek a já běžím do přístavní správní budovy k přepážce společnosti Moby Lines. Od zaměstnance za přepážkou dostanu pro všechny nálepky, které tentokrát nejsou na jméno a instrukce, že pro 4 lidi, pro které jsem lístky dokupovala v Livornu, dostanu nálepky od člověka ve frontě na nájezdu na trajekt. Ptám se, jestli půjdeme na trajekt mimo autobus a jestli budeme muset mít u sebe doklady na pasovou kontrolu. Odpověď zní, že ano, mimo autobus, ale na nalodění stačí jen nálepky.
Vracím se zpátky k autobusu a přejíždíme na "check - in". Ptám se tamějšího pohůnka co a jak. Dává mi nálepky pro zbylé 4 účastníky a já mu říkám, že ještě 3 lidi chybí, protože šli do obchodu - kromě Dity a Finka tam odešel ještě Kamil nakoupit poslední jídlo na cestu. Říká mi, že autobus klidně může projet kontrolou a že se mám potom vrátit s nálepkami a na 3 chybějící počkat. Lezu do autobusu a přetlumočím poslední instrukce Míšovi. Když chce ale Míša zavřít dveře, objeví se v nich dáma v bundě s nápisem Sureté na zádech a říká, že chce vidět doklady. Zajímavý...
"Tak změna! Vytáhněte si, prosím, doklady a tady paní vám je zkontroluje. Já vám potom rozdám nálepky jako jste ode mě dostali v Livornu kvůli nástupu na trajekt.", připadám si v tu chvíli jako naprostý blázen a na to, že se u italské lodní společnosti instrukce mění podle toho, koho se zeptám, si nějak nemůžu zvyknout.
Paní projde autobus a čekáme na poslední 3 chybějící. Mezitím rozdám všem nálepky a podle instrukcí pána za přepážkou dám jízdenku Míšovi. Za chvíli přibíhají Dita, Fink a Kamil, paní ze Sureté jim zkontroluje doklady a my můžeme popojet až těsně před molo, kde vysedáme z autobusu. Z autobusu leze i Markétka, která se na zraněný kotník nemůže vůbec postavit. Představa, že by měla skákat po jedné noze přes molo a vzhůru celým trajektem mě vyděsí. Jdu za námořníkem u mola a ptám se, jestli by jako jediná nemohla na trajekt najet v autobuse. Tuhle mojí variantu námořník zamítne, ale pak Markétce zařídí parádní kolečkové křeslo, ve kterém jí veze do trajektu a k výtahu. Jdu pro jistotu s ní a s námi jde ještě Lily. Vyjedeme výtahem na palubu určenou pro lidi. Tam nás u okénku "Informace" zastaví jiný námořník a chce po Markétce doklady a nálepku a potom i jízdenku. Marně mu vysvětluju, že jí má u sebe řidič autobusu, který jí dostal místo nálepky. Při komunikaci s personálem Moby Lines si připadám jako z jiné planety. Nakonec vytáhnu "starou" jízdenku, kterou mám z CK, kde je zaplaceno méně míst než na té aktuální, ale naštěstí na ní Markétka je. Námořník je spokojen a my můžeme dojet do útrob trajektu a najít Finka, který mezitím zařídil sezení. Zatlačím vozík přímo ke kanystrům, aby to Markét neměla k nápojům daleko a jdu hledat Martina, který mi ve zmatku na mole vzal spacák, abych mohla Markétku transportovat "nalehko". Najdu ho spolu s Petrem, Pavlem a Milošem na horní palubě.
"Čau! Děkuju moc, žes mi vzal ten spacák!"
"Ahoj! Není zač!"
"Děcka, na dolní palubě máme víno a bude tam probíhat něco ve smyslu závěrečného večírku, tak doufám, že se přidáte."
"Určitě! Tak jdeme, ne?"
Sejdeme zpátky ke zdroji alkoholu a každý si načepujeme víno. Přiťukneme si, napiju se a v tu chvíli na mě padne strašná únava.
"Bude vám vadit, když se vám tady složím k nohám a lehnu si tady?"
"Určitě ne!"
Lehám si ke stolu a balím se do spacáku, nejspíš spím ještě než si pořádně lehnu. Podle fotek, které jsem potom viděla se kolem mě asi velmi záhy strhlo pěkné foto divadlo, ale tak co už.
Probouzím se o hodinu a půl později.
"Dobrý ráno!"
"Dobrý ráno! Vyspaná do růžova?", ptá se Martin.
"Tak určitě! Hrozně mi to bodlo!"
"No, spala jsi okamžitě, takže jsi to asi potřebovala."
"Jojo! Asi si půjdu koupit kafe, abych se trochu probrala."
"Já jdu s tebou!"
Dáváme si kafe stylem, že já objednávám a Martin platí...
"Ale zaplatím ti to!", říkám mu.
"To ať tě ani nenapadne! Jsem rád, že jsi to objednala."
"Tak napadlo mě to, ale tak děkuju moc!"
"Nemáš vůbec zač!"
"Nepůjdem na chvíli ven na palubu?"
"Klidně můžeme!"
Míříme o patro výš a jdeme na vnější část paluby. Opíráme se o zábradlí, kocháme se a užíváme si plavbu. Vlny jsou o poznání menší než při plavbě na Korsiku. V 6 připlouváme do Livorna a vycházíme ven z trajektu.
"Ještě musíme zorganizovat skupinovou fotku!", připomíná mi Dita.
"Dobře, jak vyjede autobus a všichni se tady sejdeme, tak se tady vyfotíme."
"Nějak se tady, prosím, naaranžujte a uděláme si skupinovou fotku.", zavelím a jdu sehnat nějakého vytvořeného "dobrovolníka, co by nás vyfotil. Pak už jen vběhnu do autobusu pro "alpiňáckou" vlajku a podle pokynů ostatních si lehám do popředí fotky. Fotku máme, teď už jen cesta domů!
Nasedáme do autobusu s vidinou dlouhé cesty. Rozdávám "alpiňácké" zvídáky a jejich vyplňování "zpestřím" vyložením "korsického desatera". 10 bodů, které by měl vědět každý, kdo někdy na Korsice byl. Pak vybereme film. Naše první volba se setká s nevraživostí. Nutno říct, že to byla opravdu "krávovina". A až druhá volba a sázka na jistotu v podobě filmu "Četník se žení" se dostane do sekce "snesitelné":-).
Vzhůru domů!
25.9. 2016 - PŘÍJEZD DOMŮ
Na noci v autobusu není nic zvláštního. Možná je to tak lepší. Zastávky máme zhruba po 4 hodinách a předpokládaný příjezd do Brna v 10. Dobré na zájezdu na Korsiku je to, že je jenom jedno vykládací místo. Brno - Zvonařka!
Na poslední zastávce na benzince mi Martin platí snídani. Veškerý odpor je opět naprosto zbytečný.
"Ale tohle už ti fakt zaplatím!"
"Ne!"
"Ale vždyť je to blbý!"
"Kdyby to bylo blbý, tak to nedělám!", zase ta zdrcující logika...
"Ale to fakt nejde!"
"Jde! To máš za skvělou dovolenou!"
"Tak moc děkuju!"
"Nápodobně!"
Přijíždíme do Brna. Beru si mikrofon a spatra vyplodím závěrečnou řeč na ukončení zájezdu a rozloučení. Začíná mi být fakt smutno. Poslední příjezd autobusem na Zvonařku pro letošní sezónu. Rozplachtujeme vlek a vykládáme kola.
A pak rozloučení. Objetí, podání rukou i pusy na rozloučenou neberou konce. Vlastně je to fakt smutný. Všechno krásné bohužel jednou končí (aspoň většinou). Nezbývá než doufat, že aspoň někoho z tohohle zájezdu ještě někdy potkám.
Pak už jedeme autobusem na sklad na Komárov, kde vykládáme kuchyň a předáváme zájezd Majdě. Tam už čeká mamka, taťka a brácha, který se v 8 ráno vrátil z "alpiňáckého" zájezdu do Toskánska. Vyrážíme na "svatováclavské časy" na Moravu.
Nastal čas na mojí dovolenou.:-)
Ale díky všem! Jako tečka za sezónou, to bylo vážně luxusní!
1) Mám ho v nejčerstvější paměti,
2) Byl to poslední zájezd v dlouhé a náročné sezóně.
3) Byla to moje první "hlavasovaná" Korsika.
4) Byla to Korsika, moje "srdcovka".
5) Byla to krásná tečka za průvodcovským létem.
16.9. 2016 - CESTA
A je to tady! Budík zvoní je 3:30 a je čas vstávat. Je pátek 16.9. 2016, den odjezdu na zájezd cestovní kanceláře Alpina Hory a moře Korsiky na kole. I když je to pro tuhle sezónu můj 10. zájezd, zase mám cestovní horečku. Protože mám od čtvrtka bágl už v Brně na sklade, beru jen tašku přes rameno a balím poslední nezbytnosti. Pak už mě mamka, která sice nemusela, ale jako vždycky vstala veze autem n nádraží a já jedu vlakem v 5:04 do České Třebové a odtud do Brna. Tady už tolikrát absolvovanou cestou z nádraží, tramvají č. 12 na Komárov a na sklad. U brány do skladu potkávám Martina v Jumperu, který právě míří do Makra nakoupit poslední proviant.
"Čaaau! Už na tebe čekají! Dita už otevřela víno! Jdeš akorát!"
"Ahooj! No jo, já vždycky vím, kdy přijít!"
Vcházím do prostoru před skladem a Dita mi vybíhá naproti. "Ahooj Andulko! Těšíš se!"
"Ahooj Dituško, jasně moc!"
Zdravím se ještě s Honzou, který už s Ditou "nasává" a dostávám od něj do ruky skleničku s vínem.
Vytáhnu z útrob skladu bágl, který jsem tam dotáhla ve čtvrtek a začnu s přebalováním a přípravou věcí na cestu. Mimo jiné vytahuju i oranžové triko FOLLOW ME, na tohle moje počínání pohotově reaguje Dita.
"Hele, ještě si ho neber na sebe. Znáš se!"
Důkaz toho, že sebe znám nejen já, ale zná mě i Dita je to, že se v následující minutě poleju červeným vínem... No, co už...
Pak už nosíme krabice s jídlem a ledničky a snažíme se veškerý proviant seskládat do co nejmenšího počtu beden, abychom se vešli.
V 8 hodin přijíždí modrý autobus s oranžovým nápisem Jančík na boku a za volantem sedí řidič Michal, se kterým jsem už letos absolvovala 2 zájezdy: Korsiku v květnu a potom červnovo-červencové Skotsko. Zbývá už jen ten poslední...
Spolu s ním jede řidič Milan. Začíná skládání kuchyně do autobusu a potom nakládání kol do vleku. Už chybí jen poslední člen týmu, který se objeví těsně po 9.
Do areálu skladu přijíždí osobní auto s modrou silničkou na střeše. Přijel Fink, letošní "alpiňácký" nováček a pro tento zájezd moje pravá ruka, 2. průvodce.
"Čau, Fink!"
"Ahoj, Anička!"
Tým je kompletní, naložíme do vleku i Finkovo kolo, zapřáhneme vlek a nastává loučení s Honzou a s Martinem, kteří zůstávají na skladě.
"Tak kluci čau, byli jste super! Za celou tuhle sezónu palec hore!"
"Teda, tak děkujeme a ať se vám ten poslední zájezd povede!"
"Díky, mějte se!"
A je to tady. Jízda na Zvonařku. Jako vždycky mám nervozitou stažený žaludek.
"Ty jo, já mám zase cestovní horečku... Člověk by čekal, že s počtem odjetých zájezdů se to bude zlepšovat, ale přijde mi, že se to spíš zhoršuje!"
"To proto, že víš, co všechno se může pokazit!", přichází Michal se zdrcující logikou.
Blížíme se ke stání č. 26 a nedočkavě koukáme z oken autobusu a snažíme se odhadnout, co za "materiál" na nás čeká tentokrát...:-)
Konečně autobus zastavuje, ozve se zasyčení a otevírají se dveře. Nádech, výdech a jdeme na to....
Vystupuju s autobusu s Finkem a s Ditou za zády a rozhlížím se po nástupišti. Někdo sedí na zábradlí, někdo na lavičce, někdo stojí nebo se jen tak ležérně opírá. Bohužel je to jako vždycky a na prstech 1 ruky bych spočítala ty, kteří se usmívají:-(. Sakra lidi, vždyť jedete na dovolenou!
"Dobrý den, ahoj! Jedete na Korsiku? My si ještě skočíme přebrat zájezd, mezitím můžete dát bágly řidičům a my za chvíli vylepíme zasedací pořádek tady dopředu na dveře, a potom naložíme kola."
Odbíháme do kanclu na Zvonařce, kde se vítáme s Tomem.
"Ahoj Tome! Tak jsme tu!"
"Ahooj! Tak já vám to předám!"
"Finku, vezmi si oranžové triko. A tady je ten zasedák, tak ho tam prosím vylep. A začni odplachtovávat vlek, já jsem hned tam."
"V pohodě!"
Pak už mi Tom předává všechno ostatní: lístky na trajekt, seznamy, mapy, rezervace ubytování a další nezbytnosti... Nakonec bereme cyklonářadí, pumpu, lékárnu a bednu se čtivem a nezbývá než vyrazit. Ještě si honem vyndám 1 seznam k odškrtávání lidí.
Dobíháme k autobusu, kde Fink mezitím rozplachtoval vlek a já začínám honem obcházet přítomné. Scénář je u všech podobný.
"Dobrý den, ahoj, můžu vás poprosit o jméno?"
"Ahoj,..."
"Super, děkuju!"
Většina lidí se při osobním setkání pokusí aspoň o náznak úsměvu, ale opravdu jen 5 lidí (kluků) se usmívá od "ucha k uchu" hned zkraje. "Alpiňák" Pavlík (od kterého se to tak trochu čeká), Finkovi kamarádi Miloš a Pavel, a potom 2 "sólisti" Petr a Martin, kteří tak nějak v pohodě sedí a opírají se o zábradlí a vypadají, že jsou rozhodnutí si dovolenou užít. Tak to má být!
Po odškrtání přítomných lezu na vlek a začínám nakládat kola. Pokolikáté už tuhle sezónu? Všechno frčí jak má, za 10 minut 11 mám naloženou svojí stranu a přicházím k Finkovi.
"Jak to jde? Všechno v pohodě?"
"Jojo, poslední kolo a zkontroluj si to, prosím!"
V 11 je vlek zaplachtovaný a můžeme vyrazit...., ale... Já i Fink vypadáme jako kdybychom právě prolezli komínem a na našich oranžových firemních trikách je z původní barvy opravdu jen velmi málo...:-)
"Pojďte se do "kanclu" umýt. A já vám dám ještě triko!", říká nám Tom.
"To můžeš?"
"No, neměl bych, ale abyste takhle vyrazili na Korsiku, to by bylo asi ještě horší. Kdyžtak nedostanete triko příští sezónu."
"Ok, díky moc!"
Umyjeme se, převlíkneme a běžíme zpátky k autobusu.
"Teeeda! Jako noví!", dostane se nám uvítání u autobusu.
"Tak, tak, pěkně na cestu. Tak nasedat, popojedem!"
"Tome, ahoj, díky za všechno a trochu si odpočiň!"
"Není zač, užijte si to! Ahoj!"
Nalezeme do autobusu, zkompletujeme počty a v 11:10 odjíždíme ze stání č. 26. Líp to snad ani vyjít nemohlo!
"No, měla bych něco "zaplentat"... Míšo, půjčíš mi "mikrák", prosím?"
"Určitě. Kdyby ti to nevadilo, tak já si potom řeknu bezpečnost v autobusu!"
"Jasný, s tím se počítá!"
"Ještě jednou dobrý den, ahoj! Vítám vás na zájezdu cestovní kanceláře Alpina Hory a moře Korsiky na kole. Jmenuji se Anna Caldová a budu vám dělat průvodce. Pomáhat mi bude tady Fink. Vařit nám na zájezdu bude Dita a během následujících zhruba 24 hodin budeme plně v péči řidičů Milana, který teď sedí za volantem a Michala, který sedí vedle."
Po úvodním představení následuje seznámení s tím, že si budeme tykat a potom už info o busu (jen základ, zbytek nechávám na Míšovi), dál hlavně o cestě, o přestávkách a trajektu. Pak předávám slovo Michalovi, který opět odvykládá svůj dlouhý monolog o zákazu chození v buse, o pytlíkách pro každého, o nápojích a čárkování a o bezpečnostních pásech...
"Já děkuju Michalovi, od nás je to pro teď všechno, další informace si řekneme během cesty. Teď vás ještě obejdu a rozdám vám pojištění. Jinak vám zatím přeju příjemnou jízdu a kdyby byl jakýkoli problém, tak nám určitě dejte vědět a budeme to řešit! Jsme tu pro vás!"
Procházím autobusem, rozdávám kartičky a sbírám podpisy. Některé klikyháky by opravdu byly na žebříčku abstraktního umění hodně vysoko. Někdo mi papír dokonce propíchne. Potom konečně dojdu zpátky dopředu a začínám přebírat hromadu papírů a materiálů. Poté, co udělám z neorganizovaného nepořádku nepořádek organizovaný sedá si ke mě Dita a Fink vytahuje víno. Začínáme popíjet... Povídáme, pijeme, pijeme a povídáme. Až se propijeme a propovídáme k první pauze. Po domluvě s Michalem dáváme standardních 20 minut.
Všichni se vyhrnou z autobusu a míří na záchod, pro kafe, pro pití nebo se jen protáhnout. V podstatě všichni, všechno jen v různém pořadí. Během pauzy postupně obcházím skupinky účastníků zájezdu.
"Tak jak? Všechno v pohodě?"
Odpovědi jsou celkem pozitivní a začínají se rozmáhat i úsměvy. To je dobře! Pak dojdu k Martinovi, který stojí spolu se svým spolusedícím Radkem kousek od autobusu.
"Jak se vám jede? Všechno v pohodě?"
Radek neurčitě pokývne, zato Martin mě odpovědí dostane: "Jasné, super! A u tebe, taky v pohodě?"
Chvíli na něj zírám a pak ze sebe dostanu jen: "Tak určitěěě!", ještě nikdy, se mi nestalo, že by se někdo zeptal mě, jak se mi jede. Mě ani nenapadlo, že by někdo měl, nebo mohl...
Pauza končí, nasedáme do busu, potom zase chvíle výkladu o cyklistice, zájezdu, ubytování a kuchyni a cesta pokračuje. Po další pauze večer pouštíme film Nedotknutelní (Intouchables), potom chvíle nočního klidu a cca ve tři čtvrtě na 3 přijíždíme do italského Livorna do přístavu. Znamená to, že spolu s jízdou na trajektu budeme mít "odstátou" 9 (povinnou pauzu řidičů) a nebudeme muset ještě stát v Bastii na Korsice.
"Krásná práce, Míšo!"
"Máš na tom taky podíl, dodržuješ odjezdy i ten ranní s nakládkou kol!"
"Dobře, takže dost dobrá týmová práce!"
17.9. 2016 - CESTA DO PORTA
Ve tři čtvrtě na 6 vstáváme, Fink obíhá 4 lidi, pro které ještě budeme dokupovat lístky na trajekt, a bere od nich doklady. Já mezitím říkám do mikrofonu co a jak bude dál. Nejpozději ve tři čtvrtě na 7 se všichni sejdeme u autobusu a řekneme si, jak se budeme naloďovat. Pak s Finkem vyrážíme směr správní budova, kancelář společnosti Moby Lines. Přijdeme tam asi v 5:50 a už tak tam je poměrně dlouhá fronta. Naštěstí se opravdu začíná pracovat v 6 a celkem rychle se dostaneme na řadu.
Italovi na přepážce říkám, že máme lístky na trajekt do Bastie, který vyplouvá v 8 hodin, a že bych ještě potřebovala dokoupit lístky pro 4 lidi i zpáteční.
"Check-in gate 55.", říká Talián a evidentně se mnou skončil.
"Ok, thanks. But I still need tickets for 4 more people.
"Gate 55, personal ID and the boarding tickets with you.", mele si svou rozchrápaný úředník.
Znovu se mu snažím vysvětlit, že tomu všemu rozumím, ale že stejně ještě potřebuju 4 lístky a bez nich nikam nejdu. Do naší konverzace se vkládá Fink, který umí plynně Italsky, a nechápavému Italovi znovu vysvětluje naší situaci. Tentokrát Italsky. Nejspíš vlivem zvýšeného nátlaku to úředník konečně pochopí a prodá mi další 4 lístky. Vítězství!
"Taloši!", ulevuju si, když odcházíme ze správní budovy.
"V klidu, to je u nich normální! Já jsem na to zvyklej!"
"Ty jo, ty s nima pracuješ denně, ale pro normální lidi jsou fakt k nepochopení. No, teď musíme najít Gate 55. Já si myslím, že to je tam, jak stojíme busem, protože je to přímo v nájezdní frontě na trajekt Moby Vincent do Bastie. Tak snad."
"Jo, stojíme dobře, to jen u kterýho týpka má proběhnout ten check-in."
U 3. Itala v pořadí se dozvíme, že člověk provádějící check-in za námi přijde sám."
O chvíli později se vynoří jiný Ital v reflexní vestě a chce po nás palubní lístky. Potom nám z krabičky, kterou má pověšenou na rameni vyjede hromadu lepících lístečků, které máme podle všeho rozdat klientům na nalodění. K mému zděšení jsou na jméno.
No nic, začínáme obcházet klienty a pomalu, ale jistě každému přidělíme nálepku. Jen pro 4 účastníky, pro které se lístky dokupovaly na místě, máme 1 lístek dohromady.
"Musíte jít spolu!"
Konečně najede autobus a všichni jsme úspěšně nalodění. Cítím se o poznání líp. S Finkem a s Ditou zabereme první 3 ležení v podpalubí, které nám vstoupí do cesty. Okamžitě usínám a budím se u půl 11. Jsou velké vlny a my se odpotácíme (doslova) na horní palubu. Tady zabereme 3 lehátka a pokračujeme v relaxu. Plavba v poklidu probíhá, dáváme si kafe a zjišťujeme, že má trajekt zpoždění. Asi kvůli vlnám nakonec připlouváme do Bastie o hodinu později.
Z Bastie nás čeká zhruba 3-hodinová jízda autobusem do Porta do kempu Les Oliviers. Ovšem vše bude záležet na tom, jaký bude provoz, protože autobus s vlekem někdy potřebuje trochu větší manipulační prostor.
Vyprávím o Bastii a o Korsice, potom během cesty ukazuju odbočku na Corte, soutěsku Scala di Santa Regina, přepouštěcí nádrž Calacuccia, kolem které stoupáme až na nejvyšší silniční korsický průsmyk Col de Verghio (1477 m n. m.). Tady děláme krátkou fotopauzu a zbývá nám posledních 35 km. Projíždíme vesničku Évisa, pod kterou se táhne soutěska Spelunca. projíždíme okolo vesnice Ota a potom už se pod námi otevírá výhled na záliv, řeku a město Porto. Poslední informace o Portu a pak už jenom organizační záležitosti. Autobus zaparkuje a já vyběhnu na recepci. Zjišťuju, kde máme mobilehomy, plac na kuchyň a ostatní stany, dostávám klíče a zařizuju odvoz báglů. Pak následuje klasický zmatek s ubytováváním, stavěním kuchyně a vařením. Do toho nám začíná pršet. No skvělý...
Je celkem neuvěřitelné, že nakonec všechno stihneme a večeře je přesně v 7. Tak jak bylo avizováno. No, dobře my!:-)
Ovšem pršet začíná čím dál víc a to, aby byl náš briefing na další den plánovaně v 8 venku před kuchyní je nemyslitelné.
"Protože se nám takhle rozpršelo, tak já vás s briefingem oběhnu po mobilehomech. Neřeknu vám v kolik přesně budu ve vašem, ale přijdu."
Všichni se jako na povel rozprchnou.
"Finku, prosím tě, obejdi stanaře. Tu etapu znáš z Pobřeží, viď? Dáme snídani v 7, odjezd v 8, řekni, že je to kvůli tomu, že pojedeme ještě 3 hodiny busem. Hlavně aby věděli, že během etapy bude možnost koupání, tak ať si vezmou plavky. Zbytek jim potom řeknu ráno v autobuse, včetně mapek
"Jasný, v pohodě, neboj."
"Super, díky moc! A já vyrážím! Zatím papapa."
"Čau, drž se!"
Vybíhám k prvnímu mobilehomu. Odříkám všechny informace, dostanu nalito a zeptám se, jestli je všechno OK. Začínám tušit, že jestli dostanu v každém mobilehomu nalito, budu v tom posledním nasátá jak houba. Jdeme dál...
Když odcházím ze 3. mobilehomu začíná lít jako z konve, do 4. přicházím úplně promočená. Scénář se opakuje, počtvrté... Musím se začít bránit.
"Jestli tohle vypiju, tak už do toho posledního mobilehomu ani nedojdu."
"To nevadí, u nás už jsi byla. A my jim to vyřídíme.", říká mi Martin.
"To je sice hezký, ale stejně bych tam měla aspoň dojít..."
"Tak chceš k tomu trochu vody?"
"Jo, to by bylo super! Moc děkuju!"
"Nemáš zač, my děkujeme za briefing!"
"Není zač! Dobrou noc!"
Odplazím se k poslednímu mobilehomu. Je 10. Nasadím autopilota a přeblekotám briefing. V tu chvíli dostávám nalito. Pokolikáté už dneska?
"Od nás už přece nikam nemusíš ne?"
"No, musím dojít dolů do kuchyně, to je sestup o "čtyři sta výškových".":-)
"Ale prosím tě, a když bude nejhůř, můžeš spát tady."
Utrhnu se v 11. Po cestě ke kuchyni si musím na chvíli sednout na zídku a odpočinout si. Ještěže jsem mezi mobilehomy aspoň běhala, abych ten alkohol trochu spálila. Asi po 10 minutách vstávám a pokračuju v cestě. Najednou slyším známý hlas.
"Hele, támhle jde někdo v oranžovým triku."
Dita s Finkem mě vyrazili hledat.
"Andulo, kde jsi? My jsme během čekání málem vypili ten 5 litrový kanystr."
"Promiňte, mě v každém mobilehomu nalili a teď jsem si musela odpočinout."
Vracíme se do kuchyně a zapíjíme dojezd. Připojuje se k nám ještě Pavlík ("Alpiňák"). Nakonec jdeme spát asi ve 4. No nazdar! To nám to začíná!
18.9. 2016 - ETAPA první
Calvi - Le Fango - (Barghiana) - Porto
Ráno je vstávání těžké, opravdu hodně, dalo by se říct podle očekávání. Ještě, že se nám povedlo většinu snídaně připravit v noci. Matně si vzpomínám, že jsem brzy nad ránem krájela záviny s čelovkou na hlavě. Jediná klika je, že pojedeme ještě 3 hodiny busem. V 7 se začínáme scházet na snídani.
"Dobré ráno! Vyspaní do růžova?", ptám se a snažím se vypadat svěže.
"Dobré jitro! Jasně a jak vy?"
"My ani vyspaní, ani do růžova, ale na etapu se těšíme."
Honem připravit věci a v 8 vyrážíme. Dokonce vyrážíme relativně včas. Asi o 5 minut později, ale na první odjezd to vůbec není špatné. Rozdám mapy a uděláme si briefing o etapě. Naštěstí nejde o nic navigačně těžkého. Ukazuju z autobusu Galérii a záliv Girolata. V mezičase usínám, naštěstí se vzbudím včas (právě včas) na to, abych si vyžádala mikrofon a ukázala křižovatku Le Fango, kde bude stát autobus a kudy je možné se zajet vykoupat v řece Fango k janovskému mostu. Pak ještě hodina jízdy a už se před námi objevuje majestátní citadela Calvi, korsické město Kryštofa Kolumba. Projíždíme městem, ukazuju, kde je centrum a které uličky stojí za vidění a už jsme u fotbalového hřiště a začínáme vykládat kola. Já a Fink vlítneme každý na 1 stranu vleku, aby to odsýpalo. Časy odjezdu jsou já v 11:30 od Citadely, Fink ve 12:15. Než se převlíknu a připravím kolo, tak je čtvrt na 12. Měla bych kopnout do vrtule. Od autobusu odjíždím spolu s "alpiňákem" Pavlíkem, který válí na koloběžce. Vyjedeme na parkoviště u Citadely a čekáme. Přitočí se k nám skupinka francouzských důchodců a obdivují Pavlíkovu koloběžku a moje tričko. Mám na sobě tričko od skupinky slovenských klientů, kteří se mnou letos byli v Provence. Byli úžasní, ale o tom jindy. Na triku je nápis Jamais crevés a Les Amis a Vélo. Pavlík ochotně půjčuje svojí koloběžku a já jen doufám, že si postarší pán nezlomí kyčel. Všechno dobře dopadne, vyfotíme se a popřejeme si krásný den.
"Pavlíku, prosím tě, kolik je hodin?"
"Půl dvanáctý." - nekecá slyším i odbíjet hodiny. Nikde nikdo, takže vyrážíme ve 2.
Jsem na svojí silničku celá natěšená, takže doslova vypálím z Calvi. Vyjedeme na vyhlídku a pokračujeme dál směr Le Fango. S potěšením konstatuju, že mi to docela letí. Vypadá to, že mě forma doběhla. Jedu, občas někoho dojedu a předjedu, pak zase chvíli počkám, všichni vypadají spokojení s tím, že neprší oproti původnímu katastrofickému scénáři, který hlásil, že bude lít celý den. Předjíždím Staníka, postaršího 70-tiletého důchodce s 1 brašnou na zadním kole, který mi sdělil, že jezdí na Kozlíky.
"Když už nemůžu dám si Kozlíka a chleba a když ani potom ne, tak znovu Kozlíka."
"Ahoj Stando! Jak to jede?"
"Ahoj! To není fér, že mě předjíždíš. Neboj, já někde zastavím a zase mě předjedeš zpátky, jo? Domluveno?"
"Tak jo! Hihihi!", ve způsobu smíchu mi připomíná Sama Hawkense z Vinnetoua.
Jedu dál a čekám na jednom z "brdečků", které přejíždíme. Nejdřív mě míjí Staník a potom skupinka "makáčů", tak jsem si pracovně nazvala skupinku chlapů v zájezdů, kteří vypadají, že umí jezdit na kole. Vypadá to, že v tuto chvíli má skupinka 2 části a mě předjíždí první: Michal, Pepa a Martin. Čekám ještě asi 20 minut a když se v zatáčce pode mnout objeví další skupina, která vypadá v pohodě, vyrážím dál. Zbytek za mnou posbírá Fink, jsem zhruba v půlce. Rozjedu se a radost z jízdy se mi vrací, akorát se dostáváme na horší asfalt a moje galusky mi dávají najevo, že tohle jsme si teda nedomluvili.:-)
Zhruba po 20 minutách jízdy dojíždím "makáče", kteří zastavili, kvůli defektu. Pepa si zapsal první zářez na pažbě. Všichni ale vypadají živí, zdraví, v pohodě a s lepením, takže vyrážím dál. Okolo 2 dojíždím k autobusu. Znamená to, že tady budu 2 hodiny čekat, pak naložím kola lidí, co se rozhodnou etapu v tomto místě ukončit a pak pojedu asi 35 km před autobusem a budu zastavovat dopravu.
Sedám si do autobusu, připravuju si briefing na další den, dávám si Radler a doufám, že na zběsilou jízdu před busem moc neztuhnu. Ve tři čtvrtě na 4 rozplachtuju vlek a začínám nakládat. Dávám si přitom do uší pecky a "tancuju" si na vleku do hudby. Retrospektivně si o mě museli lidi myslet, že jsem trochu na hlavu, ale já měla vážně skvělou náladu. Ve čtvrt na 5 je naloženo, zaplachtuju a vyrážíme. Svoje kolo strčím do kufru, abych ho mohla na Col de la Palmarella vytáhnout. Autobus mě vyveze na vrchol 10 kilometrového stoupání a pak začne jízda ve stylu zavřít oči a jet. Při cestě busem začínám pěkně vadnout a začíná se na mě projevovat ta "naspaná" hodina.
Jsme na Col de la Palmarella.
"Tady, Míšo, zastav!", říkám Michalovi a do mikrofonu: "Jsme na Col de la Palmarella. Máte tady 10 minut nebo čtvrt hodiny fotopauzu a já pojedu napřed! Užijte si kochačku! Zatím ahoj!"
"Ahooj!
Honem tahám kolo a nasedám. Sluchátko do ucha (beru si jen jedno do pravého ucha, abych slyšela provoz. Hudba mě má trochu nakopnout. S potěšením konstatuju, že nohy celkem jedou a pak už jen jet, jet, jet a dostat se do úzkých míst před autobusem. Doslova proletím přes Col de la Croix a ve sjezdu za ním se moje zuby málem ocitnou na stěračích protijedoucího auta. Mrknu na tachometr 60 km/h. O pár serpentýn dál se ohlížím, autobus zatím nikde. Super!
Další ohlédnutí riskuju těsně před vesnicí, v místech, kde nám bus odjel na začátku května s Petíkem. V tu chvíli ho zahlídnu, sice v dálce, ale je tam.
Před restaurací ve vesnici vidím postavená kola. Zastavuju, potřebuju se nadechnout a dozvědět se, kde je řidič Milan, který taky vyrazil na kole s tím, že bude dělat podobnou podporu jako já.
"Ahoj!", volám, "Jel tady už Milan?"
"Jéé, hele, kdo přijel! Ještě ne! Pojď na pivo!", ve skupince registruju Martina, Pavla s Millošem a Petra.
"Já nemůžu, já mám v zádech bus a potřebuju se dostat do úzkých míst před nima."
Sice mám žízeň, že bych se o ní mohla opřít, ale práce je práce. Nasedám na kole a zběsilá jízda pokračuje. Nakonec stihnu vyjet na stoupání před Portem a potkávám tu Milana.
"Bus už jede, jestli čekáš tady, tak já jedu dál!"
"Dobře, super!"
Poslední stoupání, ve kterém už jsem pěkně tuhá a "vyjetá". Zatnu zuby a vyletím nahoru. A pak už čekat. Čekám fakt dlouho, hodně mě udiví, o kolik jsem autobusu ujela. Kolem projíždí skupinky lidí, které jsem předtím předjela, mezi nimi i skupinka "makáčů" z restaurace.
"Vidíš, to pivo sis klidně mohla dát, ale už ti jedou!"
"No, super!"
V tu chvíli přijde přívalový korsický deštík. Po silnici se valí potoky vody a já se v tom kloužu na své galusce. Paráda.
Projíždíme s Milanem serpentýny před busem a zastavujeme protijedoucí auta. Dokonce i v Portu je to v některých místech potřeba. Jako zmoklé slepice dojedeme do kempu, kam už mezítím dojela skupinka "makáčů".
"Ahooj! Tak jak?"
"Ahoooj! No super!"
"Tak to jsem ráda, dáte nám, prosím, kola?"
"Jasně!"
Uvědomuju si, jak hroznou mám žízeň.
Mezitím zpovídám Finka, jak bylo.
"Super, ale moc mi to nejelo. Musím jít dřív spát."
Přichází Martin. "Škoda za to pivo, klidně bys to stihla!"
"No, jo, když já ten bus viděla kousek před vesnicí za sebou a bála jsem se, abych to stihla.", další důvod, že jsem jela "nalehko" a neměla u sebe "ani vorla", ani vůbec nic (pro tu zběsilou jízdu by v některých situacích kartička pojištění nebyla vůbec od věci) si nechávám pro sebe.
"A stihla ses už napít? Nebo chceš přinést pivo?"
"Jéé, no to by bylo super!"
"Ovocný nebo normální?"
"Ovocný! A číslo mám 1, řekni Michalovi, ať to napíše na Caldovku."
"Můžu ti ho otevřít?"
"Tak určitěě! Děkuju moc fakt!"
"No vůbec není zač!"
Napiju se a hned je ten svět hezčí.:-)
Naložíme kola, honem umýt ruce a do kuchyně. Ještě jsem si nestihla ani zajít na záchod. Klasika.
Přicházíme do kuchyně, kterou přes den vyplavil déšť.
"Čau Dituš! Tak jak?"
"Ahoj Andulko! No dobrý, ráno jsem si lehla a usnula jsem a probudila jsem se s rukou ve vodě, myslela jsem, že to je někdo s takovým tím počůrávacím vtipem a on stan úplně plaval."
"Taky dobrý!"
Kuchyň vypadá, jako kdyby tu vybouchla vodní bomba, takže nemám důvod Ditě nevěřit.:-)
Večeře v 7 a zase začíná pršet. No super, takže briefing zase v mobilehomech.
"Neboj, já tě ochráním! Půjdem spolu!", říká mi Fink.
To je nabídka, která se neodmítá. Nejdřív obejdeme stanaře a pak jednotlivé mobilehomy. V prvním to vypadá, že nám taktika vychází a dostáváme nalitou 1 skleničku dohromady a Fink ze sebe udělá "hamouna".:-)
V dalších mobilehomech už, bohužel, každý dostáváme svojí porci a scénář předchozího dne se opakuje. Přicházíme na třicítku, která má návštěvu v podobě Martina, který dezertoval ze svého mobilehomu č. 32. Chvíli tam popíjíme a pak odcházíme v lijáku hledat ještě 2 mobilehomy, které jsme předtím nenašli.
"Zítra snad konečně bude seznamovací večírek! Tak se na to musíme vyspat!", varuju Finka.
Do postele se dostaneme asi o půl 1. Paráda, celých 5 hodin spánku před námi.
19.9. 2016 - ETAPA druhá
Col de Verghio - Col de Sevi - Vico - Sagone - Cargese - Piana - Les Calanches - Porto
Ranní vstávání je poněkud veselejší než předešlý den, ale stejně bych to ještě chvíli vydržela. No nic, vstáváme a skoro poslepu (díky zalepeným očím a tmě) krájíme ve svitu čelovky chleba, záviny, zeleninu a snažíme se všechno nějak esteticky naaranžovat. Snídaně proběhne bez zádrhelů, a tak nám nic nebrání v tom nasednout do autobusu, který nás vyveze na Col de Verghio, nejvyšší korsický silniční průsmyk. Kromě zastavení několika aut a odkopání ulomené skály cesta proběhne v pohodě a za hodinu a půl jsme v průsmyku. Začíná vykládka, venku je 10°C, jsem docela ráda, že se můžu hýbat a z představy sjezdu nemám vůbec žádnou radost.
Od autobusu vyjíždím ze své varianty skoro jako poslední, kromě skupinky "pankáčů", kteří opakovaně lepí defekt. Fink odchází s kratší variantou k salaším Radule a já valím za svojí skupinou zhruba 30 lidí. To bude masakr, tohle uhlídat!
Sjíždím dolů z kopce a první skupinku dojíždím u odbočky na vyhlídku těsně pod Col de Verghio, další fotí v místě odbočky na kaskády Aitone. Ve skupině už frčíme dál, dojedeme na křižovatku a odbočujeme na Col de Sevi. Míjíme ceduli Col de Sevi OUVERT a já už se nemůžu dočkat až začneme stoupat. Vím, že zhruba 10 dalších lidí je ještě přede mnou a nezbývá než kopnout do vrtule. Začíná stoupání, nechávám si bundu na sobě, aspoň se rychleji zahřeju. Snad to pofrčí!
Stoupání mi díky kochání docela odsýpá, otáčím se a skupinku, která jela za/se mnou, mi zmizí z dohledu. Jedu si "lalá" tempo, není kam spěchat, stejně budu nahoře čekat. Jenže přece jen musím trochu šlapat, abych nespadla z kola. Potkávám nahoře skupinku "makáčů", která se zrovna fotí se stádem korsických polodivokých prasátek.
"Čau! Jak se jede?"
"Ahoj! Dobrý. Teď bude sjezd?"
"Jojo, až do Sagone, jedenáct set výškových."
"Teeeda, takže bundu?"
"Tak určitěěě.":-)
"Makáči" odjedou a já čekám. Čekám, čekám a čekám. Po asi 20 minutách, dojíždí první.
"Vítězství.", volám na ně a pro sebe se ptám, jestli mám větší radost z toho, že to v pohodě zvládli nebo že už to zvládli.:-)
"No, hurá! Bude takových kopců dneska hodně?"
"Ne, už jen jeden takovej zásadnější, nahoru do Piany, jak jsme o něm mluvili na briefingu. Hlavně v Cargese doplnit vodu a pak v kopci je kohoutek po levé straně."
"Jasně, díky!"
Čekám až dojede zase větší část skupiny, pak nasedám na kolo a jedu zase stíhací jízdu, aby mi moc neodjel předek. I tak počítám, že mám na "makáče" ztrátu minimálně půl hodiny, což mi při jejich tempu dává hodně malou šanci, abych je dojela. Frčím z kopce, užívám si sjezd a uvědomuju, že jsem špalky na svojí silničce naposledy měnila před červnovým "silničkářským" zájezdem do Provence. No, co už! Ve Vicu na chvíli zastavuju a vzpomínám na děsivou nehodu, která poznamenala náš květnový turnus (o tom jindy). Chvíli čekám u kruhového objezdu, u kterého je restaurace a posílám tam zájemce o občerstvení. Pak pokračuju dál, V klesání silnička letí sama v Sagone jsem bez nadsázky za chviličku. Napiju se a čekám na první sjezdaře zeshora, kterým ukazuju městskou pláž a možnosti jídla. Vypadá to, že mám ze všech skupinek aspoň 1 nebo 2 zástupce. Super! Nádech, výdech a jedeme dál. Další část etapy už nebude tak zadarmo.
Jedu po pobřeží až do Cargese. Vím, že přede mnou jsou v podstatě jen "makáči" - nějakých 7 nebo 8 chlapů. Jestli je nepotkám v Cargese, tak budu muset stoupání do Piany pěkně vyletět, abych nebyla nějak extrémně daleko, kdyby se něco stalo. No, nepotkám je... 3x hurá výkonnostním rozdílům:-). Vyjedu na Col de Torraccia, trochu sjedu a už je tady fešák kopec. S potěšením zjišťuju, že stoupání do Piany v září není tak brutální jako ve vedru na konci května - možná je to i formou, i když na konci května jsem se pocitově s formou taky docela potkala. Každopádně mi rychlost ve stoupání neklesá pod 20 km/h, což beru jako slušný výkon. Nakonec mi to stoupání ani nepřijde tak dlouhé. Dojedu do Piany a vypadá to, že "makáče" jsem stejně nedojela. Ani mě to moc nepřekvapilo, protože jim to pěkně letí. No nevadí, aspoň jsem se jim přiblížila, kdyby nastala nějaká krize, která by vyžadovala mojí účast. Každopádně doufám, že nenastane. A teď zase čekat. Uvědomuju si, že budu čekat dlouho, protože skupina za mnou se zastavovala vykoupat nebo na oběd nebo prostě jen tak pokochat.
Zabírám lavičku, přímo v centru Piany, nejkrásnější korsické vesnice. Za chvíli už mám batoh pod hlavou a usínám. U mě naprostá klasika a vůbec nic překvapujícího. Za hodinu se probouzím, nikde nikdo... zjišťuju, že se mezitím posunul stín a já mám hlavu na sluníčku a sluneční brýle na očích. No super! To zase bude opálení "panda style".
Asi za další půlhodinu se objeví svěřenci.
"Ahoj!", vítám je jak z boje.
"Ahoj! Super ten tip s vodou. Byla tam akorát!", říká mi doktorka Markétka, která právě dojela se svojí parťačkou Lily. "Jdeme na zmrzlinu.", rozhodnou se holky a zamíří ke zmrzlinářskému vozíku.
"Jen běžte, zasloužíte si to!", říkám a uvědomuju si, že jsem celý den nic nejedla. V podstatě od ranní snídaně. Ne, že bych neměla nic s sebou, což se mi taky stává poměrně často, ale prostě nějak nebyl čas. Kouknu na hodinky, půl 4. No, když teď něco sním, tak nebudu mít hlad v 7 na večeři. To už nemá cenu.
Vzpomenu si na kamarádku Šárku, se kterou jsem absolvovala "alpiňácký" průzkum ve Skotsku a která o mě říkala: "Ona nefotí, nejí, nepije, tím pádem ani nechodí na záchod..." No Šáry, jsem o rok starší a rozum pořád nikde.:-)
Počkám, až přijedou víceméně všichni, řeknu, co je, kde k vidění a navnadím na průjezd skalními útvary Les Calanches, které jsou zapsané na seznamu UNESCO. Pak nasedám na kolo a spěchám do Porta. I tak se ještě stíhám kochat, protože Les Calanches praskají ve švech pod náporem japonských a jiných cyklistů, kteří sem najeli v autobusech a oni nekontrolovatelně přebíhají přes silnici a pletou se mezi auta a autobusy, které mají v tu chvíli dost starostí samy se sebou.:-( Sjedu do kempu a mířím do kuchyně. Je 5, za hodinu nakládáme.
"Čau Dituš! Potřebuješ s něčím pomoc?"
"Ahooj Andulko! Jestli můžeš, bylo by to super!"
"Můžu hodinu, pak budeme nakládat kola."
"Jasný, jasný."
Škrábeme brambory, tak zběsile, až lítají šlupky a přichází Fink. Ihned se zapojí do výroby večeře a v 6 odcházíme naložit kola. Zase nebyl ani čas dojít si na záchod.
"Já si ten čas asi nedokážu zorganizovat nebo co!"
"Jako to?", ptá se Fink.
"Přijela jsem v 5 a stejně jsem se nestihla ani napít, ani si skočit na záchod, prostě nic a šance, že se to stane do večeře je nulová, protože až vydáme večeři, tak budu muset připravit briefing, nejspíš během toho, co budu jíst já. A pak bude ten briefing a dneska je ještě navíc ten šílenej večírek. Bože, Růžo!"
Fink mě nechá vymluvit a pak říká: "A víš, co je na tom nejhorší?"
"Co?"
"Že to klienti vůbec nevidí a kdybys do toho všeho šla s třetinovým možná čtvrtinovým nasazením, tak se z jejich pohledu nic nezmění a vůbec by se kulový stalo."
"No jo, já vím!"
Asi pro pocit, že dělám taky něco pro sebe, si beru od Michala vodu a občas během nakládky řeknu: "Moment, já se na to musím napít."
V půl 7 máme naloženo! A honem zpátky do kuchyně.
"Můžete doškrábat ty brambory?"
"Můžeme, ale musíme si aspoň umýt ruce, když už nic jinýho. Máš Cif?"
"Jo, je v bedně!"
Běžíme ke kohoutku a pak zase honem škrábat.
"Udělejte kaši!"
"Dituš, nepřijde ti, že to je trošku nezvládnutý časově? Já jsem ráda, že jsi se dostala někam na výlet, ale tohle je fakt psycho!"
"Nojo, já vím!"
Snažíme se s Finkem z celých brambor udělat kaši.
"Podej mi tu vařečku!", říká mi Fink, zatímco se ryju v bramborách vidličkou.
Podám mu vidličku, on rozmáčkne první bramboru a ozve se zapraskání a vařečka nápor nevydrží.
Dostáváme záchvat smíchu.:-)
"Stoupni si za mě?", přikazuje mi Fink.
"Proč?", ptám se, ale dělám, co mi nařídí.
"Uvidíš!"
Dívám se, jak se chystá zarýt ruce do brambor. Má pravdu, je to jediná šance, ale přece jenom...
"Vem si aspoň rukavice, prosím tě!"
"Tak jo!"
Nakonec s vypětím všech sil zvládneme udělat večeři včas.
"Děcka, díky! Máte to u mě!", říká nám Dita.
"V pohodě, však my si to vybereme!", říkám jí s úsměvem, aby věděla, že se na ní nezlobím.
Večeříme a já honem na bedně s kuchyňským nádobím maluju trasu na zítra. Tentokrát bude briefing u kuchyně a potom i večírek.
Ve 20:00 zahajuju briefing, řeknu časy na další den, popíšu trasu a zodpovím dotazy a pak už může nastat chvíle pro obávaný "alpiňácký" seznamovací večírek, na který jsme koupili 20 l vína a Dita připravila krevety a sýry.
"Kdo už jste někdy někde byli, tak to znáte! Na "alpiňáckých" zájezdech míváme seznamovací večírek, ale protože jsme ho kvůli počasí museli o 2 dny posunout, tak už tomu nebudu říkat seznamovací večírek, ale bude to prostě jen večírek. Máme tady víno a nějaké pochutiny od Dity, tak se nestyďte a pusťte se do toho!"
První kolo s kanystrem obcházím a na další už si každý bude muset dojít sám. Vypadá to, že tenhle zájezd bude mít dobrý splávek. Honem pro plastičku a přiťukávám si nejdřív s Ditou a s Finkem a pak se každého obejít a ťuknout si s ním taky. Nakonec se zastavím u skupiny "požitkářů", kteří dnešek absolvovali s Finkem. Hrozně si etapu pochvalují a vypadají, že se den opravdu užili! Jsem moc ráda. Pak se dostanu do debaty s Markétkou a s Lily. Vykládají mi, jak se potkaly na zájezdu minulý rok a dohodly se, že spolu pojedou i letos. Parťačky na dovolenou. Za chvíli nemáme co pít, přestože jsme se strategicky postavily přímo ke zdroji.
"To nevadí! My máme ještě víno v mobilehomu! Pojď s námi nahoru!"
Přemlouvat mě zrovna 2x nemusí, protože jsem ráda, že i za dnešek všechno dobře dopadlo a mám náladu si jen tak sednout a pokecat. Nakonec se vykrystalizuje celá skupina, která míří až do horní části kempu na mobilehome č. 30. Jsou v ní všichni obyvatelé - Markétka, Lily, Jirka, Jarda a Miloš s Pavlem a potom 3 naplaveniny - já, Martin a Petr - já z autobusu, Martin z mobilehomu č. 32 a Petr ze stanu.
Porůznu si posedáme na verandě před mobilehomem - na lavice, na židle a vůbec tak různě. Prostě, kdo má zadek tak sedí. Pak už se rozproudí nenucená pohodová zábava a s postupem času vždy po chvíli někdo odpadne. Nejdřív se vypaří Miloš.
"Ty jo, pak mu to nemá tak jet. Když chodí spát se slepicema."
"On šel fakt spát?"
"No, jasně! Aby mu to zítra zase letělo.", říká Pavel.
"No dneska mu, vlastně vám všem, to letělo tak, že jste mě málem utavili. Pořád jsem se snažila najít nějaký bod, abych byla blízko vám i skupině za vámi, ale byl to teda Mordor."
"Ale prosím tě, tobě to taky pěkně letí.", odporuje mi Martin.
"Ale já musím jet, protože kdyby se někde něco stalo, tak nemůžu být 3 hodiny od vás. Nejhorší, co se může průvodci stát je, když už jsou klienti dávno na kopci a on pak musí čtvrt hodiny čekat, až ho doběhnou plíce.":-)
"No, to bych se u tebe teda fakt nebál."
"Ono je to docela hustý, viď Ani?", zapojuje se do debaty Markét.
"Co přesně?"
"No, jak musíš hlídat, kde koho máš a pak dojedeš a jdeš honem nakládat kola, když my už si můžem v klidu sednout a dát si poetapový pivo."
"Je to občas docela masakr, zvlášť když je ve skupině hodně lidí a hodně se to roztrhá. Ono, já za vás neručím, jste tu na vlastní zodpovědnost, ale stejně, když jsem blízko, ušetří to spoustu starostí. A to nakládání. Je to hustý. Podle mě si na to každý musí přijít sám. Mě, třeba učil kola nakládat kluk, a když jsem to zkoušela dělat tak, jak mě to učil on, tak jsem se u toho hrozně trápila. Tak jsem si musela najít vlastní systém a je to relativně v pohodě. Neříkám, že to není drsný, ale je to lepší. Akorát mi teď odešly záda, tak kdybyste je potkali, tak je, prosím, pošlete za mnou.":-)
"To jo, máš to suprově zmáknutý!"
"Děkuju! Tak na zdraví a na zájezd!"
"Na tvoje!"
Odchází Jarda a po něm Pavlík, holky s námi ještě chvíli drží basu, ale pak jdou taky spát. Zůstáváme já, Petr, Martin a jako jediný zástupce mobilehomu Jirka. Povídáme o Korsice a Martin nás zasvěcuje do tajů výjezdů složky poloprofesionálních hasičů.
Záda mě bolí tak, že chvílemi konverzaci vůbec nevnímám a snažím se je nějak srovnat. Jakkoli. Dokonce se mi i špatně dýchá.
"Tebe ty záda fakt bolí hodně, viď?, všimne si mého kroucení Martin.
"No dost no..."
"Tak si sedni ke mě zády a já ti je namasíruju."
"Jééé, počkej a to by ti nevadilo?"
"Kdyby jo, tak bych ti to nenabízel.", dostane se mi odpovědi.
"To je asi pravda! Tak děkuju moc!", říkám a sedám si k němu zády.
"Akorát nevím, jak to půjde přes tu mikinu."
"Klidně můžeš i pod mikinou, asi to bude mít lepší efekt a mě to nevadí."
Cítím, jak pod jeho rukama bolest polevuje a snažím se si nějak protáhnout a překřupnout krk.
"Ty jo, děkuju moc!"
"To je za ty nakládky! Vlastně je to v našem zájmu!":-)
Jirka odchází na záchod a mě přijde, že si občas tak nějak nervózně poposedne.
"On totiž spí tady na těch lavicích. Aby nespal s Jirkou v posteli.", prozrazuje mi Petr.
"No, počkej, on mi to říkal první den, ale pak říkal, že v pokoji, kde spí Miloš a Pavel je jedna postel volná, a tak jsme se domluvili, že si jí dá do té kuchyně."
"Jenže ono to nešlo."
"Aha, jenže to už mi neřekl. Ach jo!"
"Neřeš to!", říká mi Martin.
Jirka se vrací a ještě chvíli sedí s námi, ale přijde mi, že jeho neklid vzrůstá.
"Ty už chceš jít spát, viď? Tak my si půjdem sednout támhle na ty lavice, co nejsou pod střechou a ty si můžeš tyhle lavice vzít. Ale fakt mě mrzí, že spíš takhle. Tos měl říct!"
"Ne, to je v pohodě!"
Přesedáme si a zůstáváme už jen "mimomobilehomová" sekce z původní party. Od mobilehomu odcházíme asi o půl 4, když už doopravdy není co pít. Scházíme zpátky do kuchyně a Petr dostává hlad. Pustí se do polívky, která zbyla od večeře. Definitivně se zbytek naší "party of three" rozchází asi v 5 a už je čas jen na sprchu a pak rovnou jít chystat snídani...
To bude ale dlouhý den!
20.9. 2016 - ETAPA třetí
Col de Sevi - Porto - Les Calanches - Piana - Cargese - Sagone
Po sprše přicházím do kuchařského stanu. Je těsně po půl 6 a Dita už tu pobíhá s čelovkou na hlavě.
"Ahoj Dití!"
"Andulko, můžeš mi laskavě říct, kde jsi byla?"
" My jsme trochu protáhli večírek na třicítce a teď jsem byla ve sprše."
"A to jste jako všichni chlastali až doteď?"
"Ne, alkohol nám došel asi o půl 4, pak jsme byli tady. Jen já, Martin a Petr. A teď jsem byla ve sprše."
"Ty jsi hovado. Tos jako vůbec nespala?"
"Ne..."
"A nechceš si jít lehnout aspoň teď? Na chvíli?"
"To nemá cenu! To budu akorát ještě víc rozbitá."
Připravujeme snídani a o půl 8 se všichni nahrnou. Martin přichází taky, zato Petr chybí. V 8 začínáme řešit, jestli ho vzbudit nebo ne? V 8 a 10 minut vyleze ze stanu.
"Ahoj Peťo! Dita ti schovala něco k snídani."
"Ahoj, ne snídaně v mým případě není zrovna dobrý nápad!"
"A jedeš s námi?"
"Jasné, jedu!"
"Tak super! Si kdyžtak něco naber s sebou!":-)
"Ok, díky moc!"
Obcházím svojí malou skupinku na dnešní etapu. My dnes na rozdíl od dlouhé varianty vyjíždíme z kempu.
"Já ještě pojedu s Finkem nahoru na Col de Sevi! Protože tam má na vykládku hodně kol, tak mu pomůžu, aby mohli vyrazit na etapu a všechno v pohodě stihli včas na nakládku!"
"Jasný, v pohodě!"
"Budu vám v patách na etapě!"
"Ok, super!"
"Tak zatím, ahoj a užijte si to!"
"Děkujeme, ahoj!"
V autobuse upadám do komatu. Dojedeme na Col de Sevi a já vůbec nemám pocit, že bych měla cokoliv začít dělat. Až Míšův hlas v mikrofonu mě probere: "Dávejte pozor na prasata, je jich tady opravdu hodně, ať vám něco nesežerou!"
Lezu z autobusu a popaměti rozplachtovávám vlek. Jsem jak opilý spací pytel. Ach ty večírky.... Tak honem na vlek a vyndávat kola. Když všechny kola vyložíme, zaplachtujeme vlek a mě čeká 30-tikilometrový sjezd z Col de Sevi dolů do Porta. Mám v plánu vzít to přes Évisu a ne přes Marghianu, kudy jely Markét s Lily, které si chtějí dát etapu Ota, Spelunca, Porto. Sázím na naději, že 4 kilometrové stoupání před křižovatkou na Évisu mě probere a bude to dobrá rozcvička před 10-tikilometrovým stoupáním přes Les Calanches na Pianu, ze kterého mám zatím pramalou radost. Svištím dolů z kopce a začínám se trochu probírat. Stoupání před křižovatkou nejspíš prospím, protože si z něj vůbec nic nepamatuju. V Évise nastane trochu krizovka s vyhýbáním se karavanu, který potkám v hodně úzkém místě a je to "o lokty", od té doby jsem vzhůru úplně.
Jedu dál a za chvíli předjíždím holky - Markét s Lily.
"Ahooj, užijte si to!"
"Děkujeme, taky!"
A pak už je brutální stíhací jízda. Sjedu do Porta, kde se pod stoupáním napiju - nádech, výdech a jedeme dál. Na kole jsem ve stoupání do Les Calanches jediná. Úplně cítím ty nechápavé pohledy, které mě probodávají z kolemjedoucích aut. Za tři čtvrtě hodinky jsem v Pianě. Těším na sjezd, který jsem včera jela v protisměru. Letím dolů z kopce a u kohoutku míjím Slováky Dušana a Lukáše. Sjedu pod kopec a v tu chvíli cítím, že se mi chce hrozně spát. Zastavím na malém zálivu u silnice a zapřu se o berany. V tu ránu cítím, že usínám a jak se mi podlamují kolena. Dám si 2 minuty. Pak nasedám a jedu dál. Dojíždím do Cargese a koukám, že u restaurace po levé straně jsou opřená 4 kola. Dojela jsem svůj tým "požitkářů". Super!
"Ahoj."
"Jéé, ahoj, pojď si s námi dát pivo!"
Docházím k názoru, že taková vyprošťovací Pietra mi vůbec nemůže uškodit a poslechnu. Ostatní zatím jedí. Já si dávám po pivu ještě kafe. Hned je mi líp. V tu chvíli mi zvoní mobil.
Míša volá. Ajéé.
"Ahoj Míšo!"
"Ahoj, neboj, nic se neděje, jen mám trochu problém na benzince. Tankoval jsem a potřebuju vystavit fakturu a ten prodavač mi dává jen normální účtenku a já potřebuju něco, kde budou jejich fakturační údaje. Klidně obyčejnou účtenku ale s razítkem. Mohla bys mu to, prosím, vysvětlit francouzsky?"
"No, určitě to můžu zkusit."
"Super, tak já ti ho dám!"
Míša předává telefon a já francouzsky vysvětluju prodavači Míšův problém. Tvrdí mi, že nemůže vystavit fakturu a že razítko nemají. Že to může udělat šéf, ale ten je zrovna pryč a bude v práci až další den. Říkám to Míšovi, který nevěří svým uším. Po několika dalších telefonátech a vysvětlování Michal pochopí, že když se francouzský pumpař rozhodne, že bude dělat problémy, není nic, co by mu v tom mohlo zabránit.
No nic, nastal čas popojet, kvůli nakládce i tomu, co se právě dělo, chci být na místě srazu dřív. Jdu na bar a platím útratu, pak beru kolo a vyrážím směr Sagone. Se mnou vyráží ještě dvojice Slováků, kteří nás mezitím dojeli a připojuje se ke mě ještě Lenka ze skupiny "požitkářů". Zbytek týmu ještě sedí. Mezitím ještě dojel pár - Klára a Kamil, kterým přeložím menu dne a definitivně odjíždím.
"Tak dobrou chuť.", popřeju na odjezdu.
V kopci za Cargese dojíždím Slováky, kteří stojí u silnice. Defekt?
"Máte defekt?", ptám se.
"Ne, ani ne, ale zkřivil se mi střed.", říká mi Lukáš.
Dívám se na střed kola a naskytne se mi pohled jaký jsem nikdy předtím neviděla. Nejmenší a střední talíř středu jsou úplně zkřivené a ohnuté k sobě tak, že na ně v žádném případě není možné nasadit řetěz.
"Jak jsi tohle dokázal?"
"Nevím, ale přehodil jsem a pak mi spadnul řetěz."
"Podle toho jak to vypadá, bych spíš čekala, že ten řetěz přetrhneš. No, tady s tím nic moc nenaděláme, musíš zvládnout dojet na největší talíř a přehazovat jen vzadu a večer se na to podíváme pořádně a něco s tím snad provedeme."
"Ok, dobře."
Jedu dál, rychle projedu Sagone a za 4 km jsem u autobusu.
"Ahoj Míšo! Tak doufám, že už jsi pumpaře vydýchal."
"Ahoj! No nechápu to, ale šéf říkal, že to nemám řešit."
"Tak hlavně, že máš rozumnýho šéfa."
Honem napít a rozplachtovat vlek, musíme nakládat podle toho, kdo pojede na Col de Verghio z kempu a pak dál do Corte na kole a kdo na Verghio autobusem a až odtud na kole. Na nakládce nejdéle čekáme na skupinu "punkáčů", kteří se rozhodli vzít si kola s sebou na pláž a přestože přijeli už ve 2, tak nebyli schopní dojít na nakládku včas. Navíc cestou na pláž protáhli kola maccií, takže se z jejich plášťů staly jehelníčky pro spousty ostnů této voňavé korsické rostliny.
Konečně jsme kompletní a vyrážíme na cestu domů. Opět strávíme asi 2 hodiny v autobuse. Snažím se čas vyplnit informačním okénkem "Možná jste si všimli, že..." a vymyslím asi 10 bodů, které by měl podle mě vědět každý, kdo někdy byl na Korsice.
O půl 7 přijíždíme do kempu, beru mikrofon a říkám, že před večeří ještě vyložíme kola těch, kdo ráno vyráží z kempu na kolech. Zezadu z autobusu se ozvou protesty, že není dost času na sprchu. Podle mě je půlhodina až až. Vyložíme s Finkem kola a já zajdu na recepci zaplatit kemp. Mezitím přijde Lukáš se svým ohnutým středem.
"Kdybys měla čas se na to podívat, tak jsem to kolo dal ke kuchyni."
No, jasně, já sice nemám čas si umýt ruce ani si dojít na záchod, ale kolo ti spravím... Cítím, že ještě chvilku a začnu být sarkastická a nepříjemná. Beru "alpiňácké" nářadí a vynáším kolo nahoru před recepci k lampě. Koukám na střed a zvažuju možnosti. Je mi jasné, že jestli se pokusím rozebrat střed, tak už bych ho v podmínkách, které mám, nemusela být schopná dát ho dohromady. Rozhodnu se tedy pro hodně alternativní řešení a vezmu z bendy kladívko. Stačí 3 rány vedle sebe a střední placka kazety se srovná do únosného tvaru. Moje počínání se zájmem pozoruje "alpiňák" Pavlík.
"Co děláš?"
"Snažím se opravit střed!"
"Cože?"
"No jo, dívej, já vůbec netuším, jak to Lukáš dokázal, ale ten střed nabral hodně divný tvar a to teď už vypadá mnohem líp. Já vím, že mlátit do středu kladívkem je prasárna toho nejvyššího kalibru, ale já to tady teď prostě nemůžu rozebrat na součástky a srovnat to nějak normálně."
"Mě se obhajovat nemusíš. Zkus to i kombinačkama."
"Jasný!"
3 nejvíc ohnuté zuby vyrovná Pavel kleštěma a já zbytek "vyťukám" kladívkem. V tu chvíli přichází mobilehome č. 32 na večeři.
"Ty jo, vidíš, už to máš opravený a já se chtěl jen podívat, jak to vypadá.", slyším Martina.
"Já jsem to chtěla udělat ještě relativně za světla. Říkala jsem si, že moc na tom zkazit nemůžu a že buď to vyjde nebo ne. Ještě to zkusíme, jestli to jde přehazovat nebo ne."
Chvíle napětí. Přehazovačka šlape jako nová.
"Vítězství!"
"Teeda, moc děkuju!"
"No není zač! Jsem ráda, že to dopadlo, tak jak to dopadlo."
"Máš u mě pivo."
"V pohodě."
Přichází jeden z "punkáčů" a ptá se jestli náhodou nemáme v nářadí nějaké rezervní duše na 29".
"Jojo, máme, za stovku. Ale už jen 28", ale to bys měl natáhnout."
"Tak to je super! Díky moc!"
"Jojo, není zač!"
Honem umýt ruce a večeře už je v plném proudu.
"Finku, prosím tě, já musím na briefingu nějak okomentovat ty poznámky jakože je málo času na to se osprchovat a tak."
"Nemusíš, děláš to dobře a jestli to někdo nechápe, tak ti nestojí za to, abys z toho byla špatná."
"Dobře nemusím, ale chci. Protože my se tady můžeme přetrhnout a někdo to prostě nevidí."
"Můžu ti nějak pomoct?"
"No, kdyby sis mohl stoupnout někde poblíž mě, zaprvé kvůli svícení a zadruhé jako psychická podpora, byla bych ti vděčná!"
"Jasný, žádný problém!"
Večeře skončí, já se napiju a jdeme na věc.
"Protože se v autobuse ozývaly nějaké poznámky, jakože není čas na sprchu a podobně tak bych se k tomu dnešnímu příjezdu ráda vrátila. Když cesta z etapy trvá 2 hodiny, tak je prostě obecně problém s dojezdem. To, že jsem chtěla vyložit kola ještě před večeří a nechtěla to nechávat buď po ní nebo na ráno má jednoduché důvody. Teď už je hrozná tma a když se při nakládce snažíme kola nakládat tak, aby se neponičila, tak je blbost tuhle snahu vyhodit z okna vykládkou potmě, když to jde udělat za světla. Ráno tady na druhou stranu bude tolik věcí na vyřízení, že nám z toho půjde hlava kolem a všechno, co můžeme udělat teď, teď uděláme, protože nám to pomůže - budeme předávat mobilehomy, balit kuchyň a vůbec všechno a jestli chceme odjet v půl 10, tak opravdu nebude čas nazbyt. To, že dávám ty časy, které dávám má vždycky svůj důvod a opravdu nad nimi přemýšlíme a není to nějaký moje osobní potěšení vás nějakým způsobem honit. Pokud někdy nebudete rozumět tomu, proč je ten čas takový jaký je, tak se na to klidně zeptejte, ale jde to udělat v klidu a ne nějakým pokřikováním. Má k tomu teď někdo nějaký dotaz nebo připomínku? Jestli ne, tak já celou tuhle věc považuju za vyřízenou a nehodlám se k tomu vracet."
Vzduch vyčištěn, mě se ulevilo a zbytek briefingu proběhne bez problému. Po briefingu se většina lidí rozchází do mobilehomů a u kuchyně zůstává jen Markétka, Martin, Petr a Pavel.
"Tak co, Finku, jaký byl ten proslov?"
"Podle mě v pohodě, podle mě ses fakt nemusela hájit, ale když jsi chtěla, tak to bylo dobrý!"
Do naší debaty zasahuje Martin: "V pohodě, neřeš to, řeklas to dobře, a pokud to někdo nechápe ani teď, tak ti fakt nestojí za to, aby sis z toho dělala hlavu."
To, že něco takového zazní od někoho z řad klientů a ne od člena týmu personálu pro mě znamená svět.
"Já to řeším, ale děkuju!"
"To fakt nemusíš! Máte to zmáknutý a všichni, co mají všech 5 pohromadě, tak vidí, že se nezastavíte."
"Díky moc!"
Dnešní večírek moc neprotahujeme, protože nás zítra čeká náročný den. Tak dobrou noc!
21.9. 2016 - ETAPA čtvrtá
Col de Verghio - Calacuccia - Scala di Santa Regina - Corte
Ráno vstávám s vidinou zmatku, který k balení a přemisťování se do jiného kempu nevyhnutelně patří. Rychle připravíme snídani a já honem sbírám špinavé nádobí od večeře a jdu ho umýt, aby se nám balení, co nejvíce usnadnilo. Mezitím už přichází na snídani naši svěřenci a přibíhá Fink.
"Ta ženská, co prodává bagety mi řekla, že jich tam máme objednaných jen 10 a že nám víc nedá."
"Hm, tak to je fakt super! Já tam byla včera a chlápek mi říkal, že tu byla blondýna a že bagety pro Alpinu objednávala a Dita pak večer říkala, že je jich objednaných 22, ale jen 10 zaplacených jako záloha."
"Tak se tam kdyžtak skoč zeptat, ale bacha je hrozně protivná."
Běžím k pekárně a za pultem stojí zřejmě špatně naladěná dáma, která na mě začne okamčitě hystericky pokřikovat v angličtině. I když bych jí nejradši na hlavu hodila štrůdl, co má před sebou a odešla, tak zatnu zuby a přejdu z francouzštiny do angličtiny. Jestli se chce bavit anglicky, já klidně můžu. Vysvětluju jí, že těch baget bylo objednaných 22, ale zaplacených jen 10 jako záloha. V tu chvíli na mě paninka začne nekontrolovatelně ječet jak se odvažuju na ní mluvit anglicky a že těch baget nám víc neprodá.
No paní, s vámi to není jednoduchý. Povzdechnu si francouzsky, otočím se odcházím. Mohla jsem si tu poznámku odpustit, ale bagety by mi stejně neprodala, tak co už.
Přicházím do kuchyně a říkám Ditě stav věcí. Ta zkusí do pekárny zajít a koupit 5 baget.
"Andulko, ona zavřela."
"Cože?"
"No nejdřív na mě něco ječela a pak normálně zavřela."
"Tak to je fakt super!"
"Co se děje?", přimíchá se do debaty Pavlík.
"Nemáme dost baget na snídani."
"Tak já se pojedu projet, jestli ještě někde nějaký neprodávají."
"Spar otevírá v 8. Díky moc."
"Jojo."
Za chvíli se Pavlík vrací a veze 2 francouzské chleby a 3 bagety.
"Bylo vidět, že je nastartovaná, kdybych řekl, že chci bagety, ale tím, že jsem si nejdřív řekl o chleby, tak mi pak prodala i ty bagety. Náš princ na koloběžce!
"Díky moc! Stejně to ale nechápu, vždyť jí může být jedno, komu to pečivo prodá, ne?"
"Nojo, Francouzi."
Pak už honem balící stres a předávání mobilehomů. Naštěstí všechno probíhá v pohodě. Přicházím k autobusu, kde se na odjezd chystá skupina "makáčů".
"Tak co, kluci, máte formu?"
"Hele, myslíš, že to k tomu busu do 12 stihnem?"
"Úplně v pohodě. Já to jela na pohodu 2 hodiny 20."
"Ty vole!"
"To dáte mnohem rychlejc. Fakt to bylo na pohodu. Měla jsem na to kvůli busu 2 hodiny 30, tak jsem si to pohlídala."
V tu chvíli přichází Zdeněk ze skupiny "punkáčů".
"Miláčku, vytáhneš mi kolo?"
Jestli si myslí, že to bude v pohodě, když mi bude říkat "miláčku", tak je hodně na omylu.
"Hej, tohle přesně je důvod, proč jsme včera nakládali, tak jak jsme nakládali. Kdyby tohle udělal každý, tak se z toho zblázníme. Navíc vyndávat kolo z prostředka je fakt naprd!"
Musela jsem to říct, ale je mi jasné, že on je prostě typ, co bude dělat problémy. Tak začínám rozplachtovávat vlek. To, že má kolo mezi dvěma dalšími znamená, že mi musím pod kola lehnout a pak to jeho nějakým záhadným způsobem vydolovat a nepodřít přitom kola krajní. Upřímně jestli se podře to jeho, je mi v tu chvíli úplně ukradený.
"Můžu ti nějak pomoct?", ne neptá se Zdeněk, ptá se Martin, který si všiml mého počínání.
"Ne, to asi fakt ne! Ale děkuju!"
Se zatnutýma zubama vytáhnu kolo. "Makáči" se mezitím připraví k odjezdu. Je těsně po půl 9.
"Tak hodně zdaru a držte se!"
Pak už jen rychlé dobalení a v půl 10 opravdu odjíždíme, i díky pomoci některých klientů, kteří se aktivně zapojili do balení kuchně.
"Dost dobrá práce! Děkuju hrozně moc všem, co se zapojili! Jste super!"
Zhruba za hodinu a půl vyjedeme na Col de Verghio a vykládáme kola. Mezitím přijede Miloš!
"Dobře ty! Gratulace!!"
"Děkuju, 2 hodiny 17.", oznamuje mi.
"No, vidíš, i s prstem v nose!"
Těsně v závěsu za ním dojíždí i Petr s Martinem. Vůbec mě to nepřekvapuje. Mají "nalítáno"!
Před autobusem narážím na Lenku, která sotva kulhá.
"Co se ti stalo?"
"Ale mám problémy s kolenem a hrozně mi oteklo!"
"Ukaž tady si sedni na kámen a já se ti na to podívám!"
Prohmatávám jí její obří koleno, které je opravdu hodně oteklé. Pak jí ho namažu Voltarenem a stáhnu do obinadla. Domluvím se s ní, že dneska bude úplně v klidu. Pomáhám jí se postavit.
"Nezatěžuj to! Pořádně se o mě opři a já ti pomůžu do autobusu!"
S druhé strany k ní přiskakuje Martin, takže zatížení kolene je v tu chvíli minimální. Pomalinku přecházíme k autobusu a v cestě nám leží moje kolo. Nohou ho odkopnu stranou tak, abychom mohli projít. Vlezeme do autobusu a usadíme Lenku. Já se potom převlíknu a připravím se na jízdu. Budu spěchat do Corte kvůli zařizování mobilehomů, protože v tamějším kempu Alivetu je hrozně nepříjemný majitel a na nátlak ke zrychlení přesunu nereaguje dobře. Je tak nějak nepříjemný už od přírody.:-(
Vycházím před autobus, nasedám na kolo a honem odjíždím směr Corte. Po cestě nezastavuju, až pod 7 kilometrovým stoupáním před Corte usoudím, že bych se mohla napít. Rychle si loknu s hydrovaku a vlítnu do stoupání. Jsem zhruba v polovině a začíná pršet, aspoň mě déšť trochu ochladí. Honem vyjedu zbytek a sjedu do Corte. nejdřív do pekárny zamluvit bagety na zítra, ať se vyhneme opakování dnešního ranního představení a pak vzhůru do kempu. Přijíždím tam chvíli po jedné a jdu na recepci, kde za kasou trůní můj protivník. Představím se a zeptám se, jestli by mi nemohl předat mobilehomy a jestli bych nemohla zaplatit ubytování. Znuděně mě informuje, že má zrovna siestu a že se se mnou bude bavit, až ve 3. Tak to je fakt super! Nemám ani chuť ani energii se s ním hádat. Lehám si na lavičku (nebo spíš prkno přes recepcí, batoh pod hlavu a usínám. Mám toho plné kecky. Probouzím se za hodinu příjezdem "alpiňáckého" busu.
"Kam to máme zaparkovat?", začne na mě pokřikovat Milan.
"Já nevím, ten idiot na recepci mi řekl, že teď má siestu a že se se mnou bude bavit až ve 3."
Míša okamžitě reaguje. Bere z busu karton piv a míří s ním na recepci. Vypadá to, že uspěl. S kempařem se aspoň domluvíme, kde má stát bus a kde vlek na kola a kde kuchyň. Aspoň něco. O půl 3 mi přichází smska. Martin píše, že pokud mám všechno vyřízené, tak mám přijet do Corte do restaurace na pivo. Žízeň i hlad mám, že bych se o ně mohla opřít, ale vyřízená jsem tak akorát já. Vyložíme kuchyň a já se vydávám na recepci přebrat mobilehomy. Potom už jen vytvořím nový ubytovací pořádek a pak už ubytuju první kluky, kteří si zatím dávají pivo u Míši. Při vystupování z autobusu si zvrtnu kotník, no super! A za chvíli znovu, nějaké skvrny na slunci nebo co... Postupně všichni přijíždí a v klidu probíhá i ubytovávání. Dita a Michal s Milanem mezitím staví kuchařský stan.
Přijíždí skupina "makáčů": "Ahoj! Tak jak? Vyřešilo se to?"
"Jojo, ve 3, ale mobilehomy mi předal."
"Je tady někde obchod?"
"Jojo, je tady velký supermarket, když se před tou odbočkou na kemp dáte doprava a pak na kruháči 2. výjezdem, tak tam je Casino."
"Super, děkujeme. Nechceš jít s námi?"
"Ráda bych, potřebovala bych koupit víno, ale ještě nepřijeli všichni a ještě budeme nakládat kola.":-(
"A chceš to víno koupit?", nabízí se Martin.
Chvíli se zdráhám: "A tobě by to nevadilo?"
"Jinak bych to nenabízel!", zase ta zdrcující logika.:-)
"Tak to by bylo super!"
"A co chceš za víno?"
"Ideálně růžový a asi petilitrák, ale kdybys toho měl hodně, tak se na to vykašli."
"Jasný, v pohodě!"
"Díky moc!"
"Není vůbec zač."
Mezi ubytováváním, postupně obíhám lidi a stručně vysvětluju program na další den a nakládám kola.
Okolo půl 6 se počáteční shon poněkud uklidní a já mám konečně čas si zajít do busu pro věci. Po cestě potkávám Martina, který se s Pavlem, Petrem a milošem mezitím vrátil z obchodu.
"Mám pro tebe to víno! Zatím je u nás v mobilehomu!"
"Super, moc děkuju! Hned ti dám peníze!"
"V klidu, to nespěchá!"
Lezu do autobusu a snažím se sbalit věci na sedadle do nějaké rozumné formy a hlavně vytřídit tak, abych se už nemusela vracet. Z kufru vytahuju bágl. Martin mi ho hned bere a dává si ho na záda.
"Já bych to ale asi zvládla.", pokouším se o odpor.
"Já vím, že jo, ale můžeš si taky chvíli odpočinout."
Nemám, co bych na to odpověděla, navíc mě hrozně bolí můj opakovaně zvrtlý kotník.
"Tak moc děkuju! Asi si pořídím "segway"."
"Není zač a nemusíš pořád děkovat!"
"Musím! Není totiž normální, aby klient tahal průvodci bágly."
"Nesu ti 1 a máš ho překvapivě lehkej. Kde dneska spíš?"
"Nevím ještě. Asi v kuchařském stanu."
"Máme v chatce 2 místa volný, takže se tam s Ditou klidně vejdete."
"Ty, to je blbý!"
"Kdyby bylo, tak ti to neříkám!" (už zase:-)).
"Dobře, tak my to uvážíme!"
"Takže ti ten bágl odnesu rovnou k nám, jo?"
"Aha, tak děkuju!"
V 6 vyhlásím padla, chybí ubytovat poslední mobilehome "punkáčů" a zbytek stanařů. Nechávám Ditě klíče a cedule na stany a jdu do sprchy. Poprvé na zájezdu stíhám sprchu před večeří! Vítězství!
Po večeři a po briefingu sedáme na lavic u kuchyně. Jsem hrozně ráda, že přesun z kempu do kempu proběhl kolem a kolem hladce. A tak sedíme s Finkem, Ditou, Markétkou a skupinkou "makáčů" a pijeme a povídáme. Konečně nastává chvíle, kdy začínám řešit, kde budu vlastně spát. Začíná být hrozná zima a představa krásy spaní ve stanu mě rychle opouští.
"Vždyť jsme ti říkali, že máme v mobilehomu místo. Můžeš klidně spát u nás! Stejně tam máte v ledničce věci na snídani.", říká mi Martin a Miloš s Jirkou a s Pavlem, kteří jsou v mobilehomu s ním, mu to odkývou.
"Ty jo, to je blbý."
"Kdyby to bylo blbý, tak ti to nenabízíme."
"Taky pravda."
"Tak vidíš! Neřeš to!"
A tak se stane, že přespávám místo v kufru v autobuse, v pohodlné posteli v mobilehomu. Změna k lepšímu.:-)
22.9. 2016 - ETAPA pátá
Col de Vizzavona - Col de la Sorba - Ghisoni - Defilé d'Incenzza - Defilé des Strette - Vezzani - Rospigliani - Noceta
Ráno vstáváme a v podstatě automaticky připravujeme snídani. Dneska je celá příprava ještě okořeněná skutečností, že musím zajet do pekárny pro bagety. Je to od kempu zhruba 2 km a já nemám bágl na záda, do kterého by se mi vešlo 22 baget. To znamená jediné. Povezu je na štangli. Takový adrenalin po ráno člověka skvěle probere, zvlášť když s bagetama na štangli přejíždím 4 retardéry. V tu chvíli dostává jízda úplně jiný rozměr. Naštěstí dojedu já i bagety ve zdraví a snídaně může začít.
Potom honem připravit věci na etapu a vyrážíme. Jedeme autobusem na Col de Vizzavona. Po cestě ukazuju železniční most Gustava Eiffela, restauraci vhodnou ke zkoušce pravých korsických specialit a konečně i odbočku ke kaskádám Anglais (asi 1 km "bajovky"). Vyjedeme do průsmyku, vyložíme kola a já se domlouvám s Míšou na časech pro dnešní den, abych věděla dokolika bude stát s autobusem na Col de Vizzavona a kdy začne přejíždět do cílového bodu etapy. A protože když se domluvíme jsou už všichni dávno pryč, tak mi nezbývá než skočit na kolo a vyrazit vstříc stoupání na Col de la Sorba, které si pamatuju jako obzvlášť výživné.
Nejdřív trochu "sjezdík" a potom už 10 kilometrové stoupání do průsmyku. Zpočátku je stoupání relativně mírné a táhlé, ale jakmile vyjedu z první zatáčky naskytne se mi pohled do dálky, kde jsou vidět 4 serpentýny v úplném závěru stoupání, na kterých se viditelně nastoupá nezanedbatelný počet výškových metrů. Nakonec i přes jistou psychickou náročnost mi stoupání nepřijde tak strašné. Vyjedu nahoru, chvíli čekám a pak už si užívám vyhlídkový sjezd do vesnice Ghisoni. Projíždím vesnicí a zvoní mi telefon. To většinou není dobré znamení. Fink!
"Ahoj!"
"Ahoj, Markétka se vybourala na kole."
"Ježíši a co se jí stalo."
"Mluvil jsem s ní. Je relativně "ready", jen prý podřená, má zvrtnutý kotník a praštila se do hlavy, ale to prý chytla helma. Takže dobrý! Jen jsem se chtěl zeptat, jestli je bus ještě na Vizzavoně, že by se k němu Markét vrátila, protože etapu nedojede."
"Podle toho, jak jsme se domlouvali, tak by měl být. Ale radši mu zavolám, kdyby se někam chystal odejít od autobusu."
"Super, díky!"
Zavěšuju a volám Michalovi.
"Čau Míšo, prosím tě, jsi ještě u autobusu?"
"Ahoj! Jojo, jsem."
"Mohl bys tam, prosím, počkat? Markéta spadla z kola a vrací se zpátky, protože by to nedojela, ale má zvrtnutý kotník, tak jí to asi chvilku bude trvat."
"Jasně, počkám a mám pro ní někam zajet?"
"Mě to jen volal Fink, který s ní mluvil, podle všeho se tam zvládá nějak dopravit sama."
"Dobře, tak já počkám."
"Super! Děkuju moc!"
Píšu ještě Finkovi informační SMS, pak už nasedám na kolo a pokračuju v jízdě, projíždím soutěskami Incenzza a Strette a kochám se výhledem. Nojo, Korsika! Všechno krásné jednou končí, stejně jako tenhle sjezd, pak stoupání nahoru do sedla, krátký sjezd a znovu dlouhé táhlé stoupání směr vesnička Vezzani. Asi 3 km pod vesnicí proti mě najednou sjíždí skupina "punkáčů".
"Ahoj!", volají na mě.
"Ahoj! Vy máte dneska nějaký alternativní program?", ptám se s myšlenkou, že jestli jedou krátkou variantu, tak tady vůbec nemají co dělat.
Neslyší.
Volám Finkovi. "Čau, nevíš, co dneska za trasu jedou "punkáči"?
"Krátkou!"
"Aha, já je totiž teď potkala, jak jedou proti mě, tak se ptám proto, jestli přejeli odbočku nebo jestli si udělali nějakou svojí trasu. Když jsem na ně volala, tak mě neslyšeli."
"Tak to asi přejeli odbočku."
"Ok, tak já jim zavolám."
Lovím v batohu seznam lidí s kontakty a volám Vráťovi:
"Ahoj Vráťo, prosím tě, vy máte dneska nějaký alternativní program? Nebo jste přejeli odbočku?"
"Ahoj, přejeli jsme, už se vracíme. Jsi hodná, že nám voláš."
"V pohodě, já na vás na té křižovatce radši počkám. Ona je taková "punková"."
Smích: "Punková křižovatka, tak to je dobrý!"
Čekám na kritické křižovatce a do oka mi padne zídka ve stínu. Hluboko pod ní je zahrada. Lehám si na zídku, batoh pod hlavu. Vzhledem k tomu jak hluboko je zahrada na druhé straně zídky, tak se jednou nohou pro jistotu ukotvím nohou. Okamžitě usínám. Vzbudí mě příjezd "punkáčů".
"Tady doprava."
"Dobře, děkujeme."
Chvilku po "punkáčích" přijíždí Lily, která sjíždí zeshora ve směru krátké varianty. Ptám se jí na Markétku. Překvapí mě, že pořádně ani neví, že Markét spadla.
"Já myslela, že jezdíte spolu?"
"No jezdíme, ale ona jezdí z kopce pomalu, tak jsem na ní asi 10 minut čekala a když nejela, tak jsem jela dál a pak jsem zase chvíli čekala."
Přijde mi, že celý tenhle koncept čekání nějak postrádá smysl.
"No, tak snad bude v pohodě. Každopádně už je v autobuse."
Lily odjíždí a já spím dál, dokonce se mi i zdají sny. Zhruba za půl hodiny přijíždí "makáči".
"Teeda, to je pohoda."
"Nojo, já tady hybernuju a hlídám, aby nikdo nepřejel."
"To je servis!"
"Viď? Snažím se no!":-)
"Tak my počkáme chvíli s tebou!"
"Joo, tak super!"
Na silnici mi padne do oka modrá šipka, která ukazuje přímo na směr, kam pokračujeme. Kritický je hlavně směr kratší varianty - z kopce.
"Hele, támhle je šipka! By se dala využít. Ty jo, někdy mívám s sebou křídy. Ale zrovna dneska. Ale v lepení by mohly být!"
"V lepení? Křída?"
"No jasně, když lepíš, tak pod záplatou je lepší to pomalovat křídou, ono pak líp drží."
Vyndávám lepení a kousek křídy tam opravdu je! Zajásám a začínám spát nápis "ALPINA".
"Hlavně ať tě v zápalu psaní něco nepřejede.", říká mi Petr.
"Neboj, mám to plně pod kontrolou."
Asi za 10 minut přijíždí Fink.
Střídání stráží. Domlouváme se, že bude chvíli čekat on a já pojedu k autobusu začít s nakládkou. Odjíždím spolu s "makáčema".
Projedeme vesničku Rospigliani a ve Vezzani projíždíme mezi retardéry. Za mnou se ozve rána. Ohlédnu se a vidím, že Miloš, který jel za mnout zastavuje. Má prázdné kolo.
"Ty jo, to byla rána."
Petr zastavuje taky, Martin, který jel první si defektu nevšiml a za chvíli nám zmizí z dohledu.
Miloš vyndává přední kolo.
"Ach jo, už jsem to dlouho nedělal."
"Chceš s tím pomoct?", ptám se.
"Jestli se ti chce?"
"Ale jo, klidně!"
Odkládám silničku a beru do ruky jeho kolo. Pomocí plastových pacek vyndávám duši a dávám místo ní novou. Vrací se Martin, který si všiml, že nejedeme.
"Potřebuješ pomoct?", ptá se.
"Ne, v pohodě!"
Je vyměněno, už jen nafoukat. Chvíli bojujeme s pumpičkami, nakonec se nám pomocí malých pumpiček povede kolo nafoukat aspoň na dojeti... Rychle dojedeme na místo nakládky. Kluci si dávají pivo a já se jdu do autobusu podívat na Markétku.
"Ahoj Markétko! Tak jak je?"
"Ahoj! Dobrý!"
"Ukaž mi to!"
Ukazuje mi pravý nefalšovaný silniční lišej na loktech a na koleni.
"Hmm, jako dost dobrá práce! Nic si z toho nedělej! Kdo nepadá, jezdí pod svý možnosti! Já ti to vydezinfikuju a převážu, jo? Ať tam nemáš štěrk!"
"Ale klidně to můžem nechat na pozdějc! Ať si můžeš odpočinout před nakládkou!"
"V pohodě, řekli jsme, že budeme nakládat o půl 5 a je tři čtvrtě na 4, to stíháme úplně v pohodě!", říkám a beru "alpiňáckou" lékárnu. Pokolikáté letos už?
Mezitím přichází Martin.
"Ahoj! Teda dobře ty!"
"Viď?"
Vydezinfikuju Markétce všechny odřeniny a pak jí je obvážu. "A teď mi ukaž ten kotník! Jestli musíme do špitálu na rentgen nebo jestli to je jen výron."
"Jen výron!", říká Markét a vybaluje nohu. Když ji rozbalí nejsem si její diagnózou vůbec jistá. kotník je hodně oteklý a podle mě má i dost divný tvar.
"Ty jo, já bych to skoro na ten rentgen viděla. V Corte je nemocnice, takže by s tím nebyl problém."
"Taky se mi to teda nezdá!", přikládá se k mojí variantě Martin.
"To je jen tím, jak je to oteklý, to bude dobrý.", stojí si za svým Markét.
"Dobře, ty jsi doktorka a je to tvoje noha. Tak co kdybychom se domluvily tak, že počkáme do rána a když to bude ráno vypadat blbě, tak půjdeš na rentgen zítra?"
"Dobře!"
"Super!"
Vylézám z autobusu a jdu rozplachtovat vlek. "Makáči" a Fink mezitím odjíždějí směr kemp. Já postupně nakládám kola těch, kteří se rozhodli etapu ukončit. V 5 nasedáme do autobusu a odjíždíme do kempu. Po příjezdu doložíme s Finkem do vleku zbytek kol a míříme do kuchyně za Ditou.
"Čau Dituš! Potřebuješ pomoct?"
"Čauky! Jen něco málo doladit, ale jinak mám všechno!"
"Tak super!"
Doladíme a vydáme večeři a já odvykládám poslední briefing s mapami - 2 varianty + 1 alternativa.
"Má někdo nějaký dotaz?"
"Šlo by teď vyložit kolo?", ozve se Zdeněk z "punkáčů".
Nevím, jestli to dělá naschvál. A vtom se ozve Fink: "NE!", krátké, suché, výstižné a pravdivé.
Snažím se situaci trochu odlehčit.
"Ono se to fakt vyndává těžko, když máš kolo mezi 2 dalšíma. A když si dáváme práci s nakládkou, tak je pak blbý ty kole odřít při nějaké takové akci. Nebo na co to kolo potřebuješ?"
"Zajel bych si do města."
"A nemůžeš si tam zajít pěšky? Stejně pokud chceš obcházet krámy, tak se to špatně dělá s kolem a navíc to do města není nějak extra daleko."
"To bych asi mohl, no."
"Tak výborně, ty máš pěší alternativu do města. Ještě nějaký záludný dotaz? Tak vám děkuju za pozornost a pěkný večer."
Opět se nám vytvoří "picí" skupina. Tentokrát je v ní kromě skupiny "makáčů" ještě skupina "požitkářů". Zase jdeme spát až pozdě večer. Začíná se to stávat takovým nepsaným pravidlem.:-)
23.9. 2016 - ETAPA šestá
Ponte Leccia - Morosaglia - Saliceto - San Lorenzo - Carticasi - Col St. Antone - Bustanico - Sermano - Corte
Ráno vstávám s vidinou další adrenalinové vyjížďky s bagetami na štangli. Považuju za životní úspěch, že i tentokrát se mi podaří dorazit zpátky do kempu bez újmy. Bagety dovezu taky všechny a ani nejsou dopředu nakrájené.:-)
Ještě odcházím do mobilehomu za Markétkou zkontrolovat kotník a domluvit se s ní na dalším postupu. Do nemocnice jít nechce a prosí mě jen o nějaké časopisy na čtení. Donesu jí časopisy a doufám, že má jako doktorka dobrý úsudek ohledně vlastního zdraví.
Pak zase připravit věci na etapu. Na tomto zájezdu naposled, letos už naposled... vlastně je to docela smutné.:-( Při vyjíždění z kempu s autobusem si znovu užijeme navigování, mávání a bouchání do vleku a do autobusu, protože projet "esíčko" při vjezdu do kempu je s vlekem s autobusem fakt zážitek. Pak už nasedneme do autobusu a jedeme směr Ponte Leccia. Po cestě vykládám o korsických železničních uzlech, respektive o tom jednom jediném co na Korsice je. Projíždíme Ponte Leccii a já ukazuju odbočku alternativní varianty, pak už popojedeme jenom kousek na místo vykládky, odkud obě další varianty, které máme v programu jedou do údolí řeky Asco. Vysedáme a vyložíme kola. Tentokrát jsem z vykládky hrozně unavená a kdybych si někde (kdekoliv) sedla nebo lehla, tak bych pravděpodobně okamžitě usnula. Obhlížím svůj tým, co dneska jede alternativu. Jsou to "makáči" (kompletně všichni) a pak 2 důchodci - Staník a Jarda. Ženskou část zájezdu budu reprezentovat jen já.
"Tak my jedem!", říká mi Martin.
"Jasný, já jsem zralá tak na to, abych si tak na hodinu lehla, ale převlíknu se, připravím si věci a vyrazím za vámi."
"To klidně můžeš, ty nás dojedeš."
"No, to asi ne, každopádně budu vám v patách."
"Ok, tak zatím ahoj!"
Povede se mi vyjet asi půl hodiny za posledním. No skvělý, ty stíhací jízdy mi budou chybět. Sjedu 3 km do Ponte Leccia, přejedu řeku Golo a odbočím doprava do 14 kilometrového stoupání do vesničky Morosaglia. Jsme v kraji Bozio, v kraji, kde lišky dávají dobrou noc. Asi za 1 km dojíždím Standu, který fotí. Jedu dál a cítím se překvapivě dobře. Zhruba v polovině stoupání dojíždím Jardu, vypadá, že i u něho je všechno v cajku, takže šlapu dál. Dojedu do Morosaglie a potkávám tady individualistu Zdenka, který Korsiku zná a jezdí vlastní alternativy.
"Čau!"
"Čau, neviděl jsi tady kluky?"
"Jojo, jede Martin, Miloš a Petr a asi čtvrt hodiny za nima Pavel s Jirkou. Máš na tě tak 5 minut ztrátu."
Tahle informace mě překvapí. "Ty jo, to jsem čekala, že budou víc přede mnou, já než jsem se vymotala od busu, tak mi to dneska pěkně dlouho trvalo."
"Tak to jsi je dobře dojela, protože jsou před tebou jen kousek!"
"Tak to je super! Díky za info! Já teda jedu dál! A užij si to dneska!"
"Díky!"
"Kdybys nestíhal, tak dej vědět, schováme ti večeři!"
"Dobře! Díky moc! Měj se!"
"Ty taky!"
Stíhací jízda pokračuje. Sjíždím z kopce přes Saliceto a dojíždím Jirku a Pavla.
"Čau! Všechno v pohodě?"
"Jasný, pohoda!"
"Tak super! Jsem ráda, že jsem vás dojela, já tady chvíli počkám, abych moc neodjela od Standy a Jardy a třeba se zase někde potkáme."
"Ok, tak zatím!"
Čekám zhruba 20 minut a pak začínám vyrážet dál, jedu pomalu, abych se dvojici zdatných důchodců moc nevzdálila. Vyjíždím krátké stoupání k vyhlídce nad San Lorenzem a koukám, že přímo u silnice leží 5 kol. "Makáči"!
"Hele, kdo přijel!"
"Ahoj!"
"Ahoj, to jsi moc dlouho nečekala.", říká mi Pavel.
"Ale jo, asi 20 minut. A pak jsem jela pomalu."
"Aha, tak to je super! Ty jedeš pomalu, já rychle a dojíždíme zhruba stejně.":-)
"Jéé, Anička je tady! Tak už můžu píchnout!", zajásá Miloš.
"Nojo, přijel ti tvůj soukromý servisák!", střílí se z něj Martin. "Tak co? Jedem dál?"
"Já ne, já tady zase chvíli počkám! Asi si chvíli i lehnu!"
"Na tý vyhlídce to budeš mít pěkný!"
"Makáči" odjíždí a já si lehám. Probouzím se asi o 20 minut později a vyrážím dál. Projíždím San Lorenzo a začínám stoupat až do sedla s městečkem Carticasi. Tady ve stoupání opět dojíždím Pavla s Jirkou, kteří tady uskutečňují obědovou pauzu.
"Volali jsme na tebe: Jeď, jeď! Ale tys neslyšela."
"Aha, pardon!"
"Ale jela jsi, takže v pohodě!"
"Tak super!"
Pokračuju dál a po výjezdu do Carticasi, následuje krátký sjezd a potom dlouhé táhlé stoupání až do sedla Col St. Antone. Stoupání vede lesem, takže je relativně nezáživné, ale ten výhled, který se otevře po výjezdu do sedla za to rozhodně stojí! Ach ta Korsika! To je prostě moje "srdcovka".
V sedle čekám. Počítám s tím, že mě Pavel s Jirkou zase dojedou. Nepletu se! Asi za čtvrt hodiny přijíždí nahoru! Společně pak sjedeme do Bustanica a pokračujeme směr Sermano. Otevírají se nám nádherné výhledy, kvůli kterým stojí za to absolvovat ty agonické výjezdy nahoru.:-) Pavel s Jirkou si trasu vyloženě užívají a často zastavují a fotí. Já začínám mít pocit, že bych měla trochu popojet, aby mi čelo pelotonu neodjelo a tak se od nich odpoutávám. Asi 4 km od Corte mi přijde SMSka. Mastin píše, že sedí s Milošem a s Petrem na pivu v Corte. Říkám si, že by to bylo rozhodně stylové zakončení zájezdové sezóny, rychle odepíšu a pak kopnu do vrtule a za chvíli jsem v Corte.
"Ahoj!"
"Ahoj! Našla jsi to! Super!"
Dávám si korsickou Pietru a v tu chvíli mi přijde vážně líto, že sezóna končí. Sedíme a pijeme kaštanové pivo, za chvíli mi zvoní mobil. Volá Dita!
"Ahoj Andulko, kde jsi?"
"Už jsem v Corte, stavili jsme se na pivo. Děje se něco?"
"No, já čekám s nákupem u Casina na autobus a nevím, jak dlouho jim to ještě bude trvat."
"Aha, hele my už dopíjíme, tak já tam za tebou sjedu a pomůžu ti to odtáhnout."
"Tak jo super!"
"Co se děje?", ptá se Martin.
"Dita potřebuje pomoct odtáhnout nákup."
"Tak my vám pomůžeme!"
"Tak nás asi přijede víc!", informuju Ditu. "A nevadí vám to? My to kdyžtak zvládnem!", že já si tu otázku neodpustím...
"NE, NEVADÍ!"
"No, já jen, že tu nejste od toho, abyste nám pomáhali tahat nákup."
"Prosím tě, neřeš to!", říká mi Martin, pokolikáté už na tomhle zájezdu...
"Ok, tak díky moc!"
Platíme, nasedáme na kola a jedeme směr Casino. Zvoní mi mobil a volá Dita, že autobus už je v Corte a že jí naloží.
"Tak můžeme rovnou do kempu.", informuju kluky a přejíždíme řeky Tavignano a Restonica a zatáčíme do kempu Alivetu.
V závěrečném kopečku do kempu, mě kluci totálně smáznou. Je vidět, že je co zlepšovat.:-)
Za chvíli přijíždí bus, jdu rozplachtovat vlek a postupně, jak dojíždí účastníci alternativní varianty, tak jim nakládám kola. Zároveň ještě kontroluju naložení ostatních kol, která nakládal Fink. Přece jen, máme před sebou dlouhou cestu a víc očí víc vidí. Nakonec na jedné straně zůstává už jen 1 pozice volná na Ditino kolo, na kterém ještě ráno pojedu pro bagety. Honem na večeři a naplánovat časy zítřejšího odjezdu. Pociťuju stres z varianty, že by nám ujel trajekt.:-)
Po briefingu zase večírek a zároveň se snažíme co nejvíc věcí připravit do odjezdového stavu. Protože zítřejší předání mobilehomů určitě nebude probíhat tak snadno a rychle jako tomu bylo v Portu. Začíná pršet. Ale jsme tvrďáci a zůstáváme sedět.
"Víte, co jsme nestihli?"
"Co?"
"Zajít na most a aspoň kouknout na osvětlený Corte. Nepůjdeme teď?"
"Klidně!", říká mi Martin.
"S vínem nebo bez?"
"Tak dopijeme, dolejeme si a půjdeme."
Ostatní nevypadají, že je náš program zaujal ba co víc nadchnul, a tak po dopití a dolití vyrážíme sami. Sotva vyjdeme z kempu přestává pršet a Corte je ve večerním osvětlení opravdu krásné!
"Kam chceš jít?"
"Tak půjdeme na vyhlídku na citadelu?"
"Můžeme!"
Vylezeme na vyhlídku a kocháme se výhledem. To, že je Corte celé mokré po dešti a trochu v oparu mu jen dodává na dramatičnosti a na kráse. Potom se vracíme do kempu, kde se party mezitím stihla přesunout do umýváren a potom do kuchařského stanu.
"Andulko, přestav si, že někdo nakousl všechny ty palačinky, co jsem dělala celý odpoledne!"
"Cože?"
"Jo no, jako hamburger! Nebyli jste to vy?"
"Ne, vždyť my jsme byli teď v Corte na vyhlídce!"
Dita mi ukazuje palačinky. Je opravdu neuvěřitelný, co s nimi nějaká lidská bytost provedla.
"Tak to je drsný!"
Chvíli ještě sedíme v "alpiňáckém" stanu, a pak už spát, ať jsme ráno čerství na balení.
24.9. 2016 - CESTA DO BASTIE A DO LIVORNA
Ráno vstáváme o trochu dřív, aby balení proběhlo v poklidu. Honem sbalím svůj bágl ještě před snídaní a pak vyrážím pro bagety. Poslední adrenalinová cesta pro bagety se v závěru lehce zvrhne, když se mi pytel s bagetami začne sesouvat ze štangle v nejnevhodnější chvíli. Chvíli to vypadá, že se mi celý vak dostane do předního kola a z baget bude strouhanka. Naštěstí se mi na poslední chvíli podaří celý pytel zachytit a na štangli posunout o něco výš. Krize je zažehnána a já i bagety dorazíme do kempu v pořádku. Snídaně opět proběhne bez zádrhelu a pak už nás čeká jen závěrečné balení.
"Andulko, naložíš mi kolo, prosím?"
"To víš, že jo!"
Beru Ditino kolo a jdu k vleku, rozplachtuju ho kompletně, protože i do něj budeme dávat věci. Otočím řidítka na Ditině kole a na posledním kole ve vleku. Krajní kolo se vždycky nakládá nejhůř. Lezu na vlek a Michal, který jde právě kolem mi nahoru podává Ditino kolo.
"Super, děkuju moc! To mi vážně bodlo."
"Není zač!"
Nesu do autobusu svoje bágly a pak už mířím na recepci. Instrukce znějí tak, že mají všichni z mobilehomů odevzdat na recepci povlečení a ovladače na klimatizaci a televizi. Procházím všechny mobilehomy a předávám instrukce z recepce.
"Tak oni si to nebudou přebírat?"
"Zatím to vypadá, že jim to takhle stačí, ale je tam jiný člověk než ten nepříjemný majitel, tak uvidíme."
Zhruba za hodinu jdu na recepci zeptat se, jestli jsou všechny věci zpátky. V tu chvíli už za pultem sedí moje úhlavní Nemesis a posílá se mnou jakousi francouzskou paninku, která se mnou postupně obchází všechny mobilehomy a počítá nádobí, kontroluje úklid a vůbec všechno. Pokud něco chybí nebo se jí něco nezdá, tak si to okamžitě zapíše do svého sešitu, který tahá s sebou. V konečném výsledku chybí 1 hluboký talíř a přebývá 1 sklenička. Jak se nám to podařilo, to netuším. Chvíli to vypadá, že bude problém i s ledničkou, ale naštěstí plastovou desku z ledničky najdu opřenou o stranu ledničky a tak je tento zápis škrtán. Projdeme všechny mobilehomy a míříme na recepci.
"Jak to vypadá?", ptají se "makáči".
"Chybí hluboký talíř a přebývá sklenička."
"Ty jo, to je fakt drsný předávání."
"Jojo, takhle je to tady vždycky."
Naštěstí se na recepci domluví, že nám kauci 1000 euro vrátí v plné výši. Vítězství! Platím na recepci účet za stany, účet za mobilehomy je srovnán už ze dne příjezdu. Loučím se s majitelem. To, že mi řekne, že se na mě bude příští rok těšit, považuju za životní výhru. Před recepcí ze mě okamžitě spadne první stres dnešního dne. Běžím zpátky ke skupince "makáčů" a k Ditě.
"Vítězství! Kauce vrácena v plné výši!"
"No hurá!"
"Děcka, já jdu do sprchy."
Beru věci a mířím do umýváren. Závěrečná sprcha, pak už jen pobrat věci, zapřáhnout vlek a vyrážíme směr hypermarket Casino, kde nabíráme zbytek lidí, kteří volný čas využili k závěrečným nákupům a pak už vzhůru do Bastie. Jedeme asi hodinu a půl, kterou využiju nejdřív k závěrečnému vyprávění a shrnutí o korsické historii. Nemám ráda dějepis, ale historie Korsiky je podle mě velmi napínavá záležitost! Pak už jen seřadit všechny papíry na trajekt a ostatní dokumenty.
Přijíždíme do přístaviště. Fink s Ditou míří do supermarketu koupit víno na trajekt, abychom mohli uspořádat závěrečný večírek a já běžím do přístavní správní budovy k přepážce společnosti Moby Lines. Od zaměstnance za přepážkou dostanu pro všechny nálepky, které tentokrát nejsou na jméno a instrukce, že pro 4 lidi, pro které jsem lístky dokupovala v Livornu, dostanu nálepky od člověka ve frontě na nájezdu na trajekt. Ptám se, jestli půjdeme na trajekt mimo autobus a jestli budeme muset mít u sebe doklady na pasovou kontrolu. Odpověď zní, že ano, mimo autobus, ale na nalodění stačí jen nálepky.
Vracím se zpátky k autobusu a přejíždíme na "check - in". Ptám se tamějšího pohůnka co a jak. Dává mi nálepky pro zbylé 4 účastníky a já mu říkám, že ještě 3 lidi chybí, protože šli do obchodu - kromě Dity a Finka tam odešel ještě Kamil nakoupit poslední jídlo na cestu. Říká mi, že autobus klidně může projet kontrolou a že se mám potom vrátit s nálepkami a na 3 chybějící počkat. Lezu do autobusu a přetlumočím poslední instrukce Míšovi. Když chce ale Míša zavřít dveře, objeví se v nich dáma v bundě s nápisem Sureté na zádech a říká, že chce vidět doklady. Zajímavý...
"Tak změna! Vytáhněte si, prosím, doklady a tady paní vám je zkontroluje. Já vám potom rozdám nálepky jako jste ode mě dostali v Livornu kvůli nástupu na trajekt.", připadám si v tu chvíli jako naprostý blázen a na to, že se u italské lodní společnosti instrukce mění podle toho, koho se zeptám, si nějak nemůžu zvyknout.
Paní projde autobus a čekáme na poslední 3 chybějící. Mezitím rozdám všem nálepky a podle instrukcí pána za přepážkou dám jízdenku Míšovi. Za chvíli přibíhají Dita, Fink a Kamil, paní ze Sureté jim zkontroluje doklady a my můžeme popojet až těsně před molo, kde vysedáme z autobusu. Z autobusu leze i Markétka, která se na zraněný kotník nemůže vůbec postavit. Představa, že by měla skákat po jedné noze přes molo a vzhůru celým trajektem mě vyděsí. Jdu za námořníkem u mola a ptám se, jestli by jako jediná nemohla na trajekt najet v autobuse. Tuhle mojí variantu námořník zamítne, ale pak Markétce zařídí parádní kolečkové křeslo, ve kterém jí veze do trajektu a k výtahu. Jdu pro jistotu s ní a s námi jde ještě Lily. Vyjedeme výtahem na palubu určenou pro lidi. Tam nás u okénku "Informace" zastaví jiný námořník a chce po Markétce doklady a nálepku a potom i jízdenku. Marně mu vysvětluju, že jí má u sebe řidič autobusu, který jí dostal místo nálepky. Při komunikaci s personálem Moby Lines si připadám jako z jiné planety. Nakonec vytáhnu "starou" jízdenku, kterou mám z CK, kde je zaplaceno méně míst než na té aktuální, ale naštěstí na ní Markétka je. Námořník je spokojen a my můžeme dojet do útrob trajektu a najít Finka, který mezitím zařídil sezení. Zatlačím vozík přímo ke kanystrům, aby to Markét neměla k nápojům daleko a jdu hledat Martina, který mi ve zmatku na mole vzal spacák, abych mohla Markétku transportovat "nalehko". Najdu ho spolu s Petrem, Pavlem a Milošem na horní palubě.
"Čau! Děkuju moc, žes mi vzal ten spacák!"
"Ahoj! Není zač!"
"Děcka, na dolní palubě máme víno a bude tam probíhat něco ve smyslu závěrečného večírku, tak doufám, že se přidáte."
"Určitě! Tak jdeme, ne?"
Sejdeme zpátky ke zdroji alkoholu a každý si načepujeme víno. Přiťukneme si, napiju se a v tu chvíli na mě padne strašná únava.
"Bude vám vadit, když se vám tady složím k nohám a lehnu si tady?"
"Určitě ne!"
Lehám si ke stolu a balím se do spacáku, nejspíš spím ještě než si pořádně lehnu. Podle fotek, které jsem potom viděla se kolem mě asi velmi záhy strhlo pěkné foto divadlo, ale tak co už.
Probouzím se o hodinu a půl později.
"Dobrý ráno!"
"Dobrý ráno! Vyspaná do růžova?", ptá se Martin.
"Tak určitě! Hrozně mi to bodlo!"
"No, spala jsi okamžitě, takže jsi to asi potřebovala."
"Jojo! Asi si půjdu koupit kafe, abych se trochu probrala."
"Já jdu s tebou!"
Dáváme si kafe stylem, že já objednávám a Martin platí...
"Ale zaplatím ti to!", říkám mu.
"To ať tě ani nenapadne! Jsem rád, že jsi to objednala."
"Tak napadlo mě to, ale tak děkuju moc!"
"Nemáš vůbec zač!"
"Nepůjdem na chvíli ven na palubu?"
"Klidně můžeme!"
Míříme o patro výš a jdeme na vnější část paluby. Opíráme se o zábradlí, kocháme se a užíváme si plavbu. Vlny jsou o poznání menší než při plavbě na Korsiku. V 6 připlouváme do Livorna a vycházíme ven z trajektu.
"Ještě musíme zorganizovat skupinovou fotku!", připomíná mi Dita.
"Dobře, jak vyjede autobus a všichni se tady sejdeme, tak se tady vyfotíme."
"Nějak se tady, prosím, naaranžujte a uděláme si skupinovou fotku.", zavelím a jdu sehnat nějakého vytvořeného "dobrovolníka, co by nás vyfotil. Pak už jen vběhnu do autobusu pro "alpiňáckou" vlajku a podle pokynů ostatních si lehám do popředí fotky. Fotku máme, teď už jen cesta domů!
Nasedáme do autobusu s vidinou dlouhé cesty. Rozdávám "alpiňácké" zvídáky a jejich vyplňování "zpestřím" vyložením "korsického desatera". 10 bodů, které by měl vědět každý, kdo někdy na Korsice byl. Pak vybereme film. Naše první volba se setká s nevraživostí. Nutno říct, že to byla opravdu "krávovina". A až druhá volba a sázka na jistotu v podobě filmu "Četník se žení" se dostane do sekce "snesitelné":-).
Vzhůru domů!
25.9. 2016 - PŘÍJEZD DOMŮ
Na noci v autobusu není nic zvláštního. Možná je to tak lepší. Zastávky máme zhruba po 4 hodinách a předpokládaný příjezd do Brna v 10. Dobré na zájezdu na Korsiku je to, že je jenom jedno vykládací místo. Brno - Zvonařka!
Na poslední zastávce na benzince mi Martin platí snídani. Veškerý odpor je opět naprosto zbytečný.
"Ale tohle už ti fakt zaplatím!"
"Ne!"
"Ale vždyť je to blbý!"
"Kdyby to bylo blbý, tak to nedělám!", zase ta zdrcující logika...
"Ale to fakt nejde!"
"Jde! To máš za skvělou dovolenou!"
"Tak moc děkuju!"
"Nápodobně!"
Přijíždíme do Brna. Beru si mikrofon a spatra vyplodím závěrečnou řeč na ukončení zájezdu a rozloučení. Začíná mi být fakt smutno. Poslední příjezd autobusem na Zvonařku pro letošní sezónu. Rozplachtujeme vlek a vykládáme kola.
A pak rozloučení. Objetí, podání rukou i pusy na rozloučenou neberou konce. Vlastně je to fakt smutný. Všechno krásné bohužel jednou končí (aspoň většinou). Nezbývá než doufat, že aspoň někoho z tohohle zájezdu ještě někdy potkám.
Pak už jedeme autobusem na sklad na Komárov, kde vykládáme kuchyň a předáváme zájezd Majdě. Tam už čeká mamka, taťka a brácha, který se v 8 ráno vrátil z "alpiňáckého" zájezdu do Toskánska. Vyrážíme na "svatováclavské časy" na Moravu.
Nastal čas na mojí dovolenou.:-)
Ale díky všem! Jako tečka za sezónou, to bylo vážně luxusní!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
