Režie: Ron Howard
Hlavní role: Daniel Bruhl, Chris Hemsworth, Olivia Wilde, Alexandra Maria Lara
Recenze:
Strhující příběh, prostředí nabité adrenalinem, skvělý scénář a režie a v hlavních rolích herci, kteří hlavní hrdiny nehráli, oni se jimi stali.
Playboy James Hunt s tváří Chrise Hemswortha v McLarenu a vedle něho zodpovědný závodník Niki Lauda za Ferrari v podání Daniela Bruhla. Všechny protiklady a rivalita a přes to všechno zvláštní druh přátelství, které může vzniknout jen a jen na základě respektu dvou profesionálů pro toho druhého skvěle vystižené a převedené ze sportovní historie na stříbrné plátno současnosti.
Na režisérské židli Ron Howard, který do filmu dal všechno a mnohem víc.
"Chytrý člověk získá víc od svých nepřátel než hlupák od svých přátel." (Niki Lauda) (5/5)
Děj:
Strhující příběh z prostředí závodů F1, v době, kdy se o titulu mistra světa rozhodovalo v posledním závodě sezóny, kdy celý seriál v podstatě probíhal jako soutěž 2 mužů a kdy 1 chyba mohla znamenat smrt...
Na jedné straně James Hunt v barvách McLarenu (Chris Hemsworth) - playboy, který každý den žil, jakoby to měl být den poslední a brilantní řidič spoléhající hlavně na vlastní cit a instinkt. Na straně druhé Niki Lauda za Ferrari (Daniel Bruhl) - prototyp profesionála plného zodpovědnosti a disciplíny, nejen skvělý řidič, ale rovněž bezkonkurenční konstruktér.
Dva odhodlaní soupeři, oba geniální řidiči, přesto téměř dokonalé protiklady.
Na okruhu i mimo něj obrovská rivalita s vzájemným respektem a zvláštním druhem přátelství, která oba žene k výkonům na hranici života a smrti.
Touha splnit si sen je téměř nezkrotná, ale titul mistra světa může získat jen jeden!!!
V roce 1976 ovládl úvodní závody světového šampionátu F1 rakouský řidič Niki Lauda, který obhajoval titul mistra světa. Vyhrál 4 z úvodních 6 závodů, ve zbylých 2 skončil na druhém místě a ve chvíli, kdy vyhrál popáté (na britské Grand Prix) vedl v součtu bodování téměř o dvojnásobek bodů na další místa. Zdálo se, že nic nemůže ohrozit jeho obhajobu, když se začal do čela závodů dostávat James Hunt.
Na německé Grand Prix v obávaném Nurburgring se Lauda pokusil přesvědčit ostatní jezdce, aby byl kvůli nepřízni počasí a stavu okruhu závod zrušen, ale byl zbytkem startovního pole v čele s Huntem přehlasován. Bylo rozhodnuto, že se závod pojede. 1. srpna 1976 na nebezpečném okruhu Lauda havaroval a byl dlouho uvězněn v hořícím Ferrari. Utrpěl mnohočetné popáleniny v obličeji a poškození plic inhalovanými toxickými plyny. Laudovy nepřítomnosti v seriálu využil právě Hunt, který vyhrál další 2 GP a Ferrari dokonce najalo záložního jezdce Carlose Reutemanna. Nikdo nečekal, že by se Lauda mohl k závodění a už vůbec ne do seriálu vrátit. Ten ale dokázal nemožné a pouhých 42 dní po své téměř fatální nehodě se se svým Ferrari postavil na start italské GP, kde dojel na neuvěřitelném 4. místě. Následující Velkou cenu v Kanadě a poté i ve Spojených Státech vyhrál opět James Hunt a před závěrečným závodem sezony byl pouhé 3 body za vedoucím Laudou. Na japonské GP se Niki Lauda kvalifikoval do finále na 3. místě hned za Jamesem Huntem. V den závodu ale bylo počasí hodně vzdáleno tomu ideálnímu. Hustý déšť jezdce oslepoval a Lauda ze závodu odstoupil po druhém kole, protože nehodou způsobené popáleniny mu poškodily slzné kanálky a nemohl mrkat. Nezbývalo mu než čekat, jak dojede Hunt. Aby James Hunt seriál vyhrál, potřeboval závod dokončit nejhůře na 3. místě. Hunt v závodě vedl, až do chvíle než se mu rozedřely pneumatiky na jeho McLarenu. Byl nucen zajet do depa, což ho stálo první pozici a ve chvíli, kdy depo opouštěl, byl na místě 5. Jízdou, která se pohybovala na hranici geniality a šílenství, se mu ale podařilo se dostat na klíčové 3. místo.
James Hunt vyhrál Mistrovství světa F1 1976 o jediný bod před druhým Nikim Laudou!!!
Niki Lauda o Jamesi Huntovi:
“I liked his way of living. I did a little bit of what he did. I was not as strict as I appeared in the movie, but I was more disciplined than he was. I would never drink before a race. Certainly after it; I had to. Every race could have been my last. It’s different today, but then it was a tougher time. Every race we went out and survived, we celebrated, had a party. It was a different time. With the others we would have a beer after the race and then say goodbye. That was not friendship. With James it was different. James was different.” http://www.telegraph.co.uk/culture/film/10257073/Niki-Lauda-interview-I-did-a-little-bit-of-what-James-Hunt-did.html
"There are good drivers and bad ones and then there are the really talented ones who are difficult to beat and James was one of them. We respected each other very much because in the old days, to drive 300 kilometres an hour side by side towards a corner, if someone makes a mistake, one or both are killed. Hunt was someone you could rely on to be really precise." http://www.telegraph.co.uk/culture/film/film-blog/10305927/Niki-Lauda-I-wish-James-Hunt-could-have-seen-Rush-because-he-would-have-enjoyed-it.html
“He was sober and clean for four years and then had a heart attack. He died too early, too young. I wish he’d been here to see the movie. It would have been the best.” http://www.telegraph.co.uk/culture/film/10257073/Niki-Lauda-interview-I-did-a-little-bit-of-what-James-Hunt-did.html
Obrázek z http://loymachedo.com/movies-reviews/rush-2013-an-oscar-worthy-movie/
středa 30. října 2013
úterý 3. září 2013
Auvergne na kole s CK Alpina (16.8. - 25.8. 2013)
PROLOG
Zase přišlo léto, zase jsem hledala tip pro aktivní strávení dovolené a zase jsem skončila na stránkách CK Alpina. Tentokrát mi padl do oka zájezd Toskánsko na kole, ale zároveň jsem si říkala, že by nebylo špatné tuhle volbu s někým probrat. Kdo by pro tuhle diskuzi byl lepší než hlavní průvodce Rob ze zájezdu Provence na kole 2012?
A tak jsem Robovi napsala mail, jestli náhodou Toskánsko na kole nebude pod jeho velením. Odepsal mi, že Toskánsko nejede, ale že jede na "ladící" zájezd do Auvergne ve Francii připravit tento zájezd pro příští sezónu a bere mikrobus lidí, kteří s ním projedou naplánované trasy a zájezd doladí. Zároveň mi napsal, že je volné poslední místo a tak jsem na nic nečekala, ještě ten den poslala přihlášku a 16.8. 2013 nasedla do "alpiňáckého" mikrobusu mířícího do sopečné krajiny Auvergne.
16.8. 2013 - CESTA
Podle posledních instrukcí před cestou byl odjezd ze stání č. 26 autobusového nádraží Zvonařka v 16h a
sraz hodinu před odjezdem. Já jsem do Brna z Chocně dorazila okolo 12, abych měla dostatečnou časovou rezervu, kdyby si pro mě ČD připravily překvapení ve formě zpoždění či výluky. Cestování vlakem s kolem má vždycky něco do sebe, ale když se k tomu přidá velká krosna a ve druhé ruce malý batoh do autobusu (a na kolo), je to vážně zážitek. Na nádraží v Brně z vlaku doslova vypadnu, ale naštěstí nepřišel nikdo a nic k úhoně.
Na Zvonařku dorazím okolo tři čtvrtě na 3 a za chvíli začínají přijíždět další lidi. Někteří bez kola, někteří s kolem. To, že někdo kolo nemá, mě nijak nepřekvapí, protože mi Rob psal, že v kempu budeme spolu s pěší variantou zájezdu do Auvergne, kterou už má Alpina zmapovanou a v katalogu. Nervózní začínám být ve chvíli, kdy příjíždí zhruba pátý cyklista s celoodpruženým kolem. V podstatě v té chvíli se dá skupinka lidí na stání č. 26 na 3 skupiny: 1) pěšáci, 2) zhruba 5 "bikerů" s "celopérem" a 3) já s červenou čistokrevnou silničkou Author 3300.
Přijíždí velký autobus a ukáže se, že ve stejný čas jako "kolaři a pěšáci" do Auvergne odjíždí "kolaři a pěšáci" směr Bosna a Hercegovina, což i vysvětluje to maximální odpružení jejich dopravních prostředků. Poté co odjede autobus do Bosny a Hercegoviny, přijíždí autobus pro "pěšáky" do Auvergne a zhruba o půl páté se objevuje "alpiňácký" mikrobus pro náš "ladící" zájezd. Z mikrobusu vyskakuje jako vždy optimisticky naladěný Rob a v tu chvíli mi je jasné jedno: DOVOLENÁ ZAČÍNÁ.
Po přivítání mi Rob bere batoh a míří k mikrobusu, kde začíná velké představování s ostatními "ladiči". Zájezdu se zúčastní i Petr, kterého jsem potkala na zájezdu do Provence. Je to velmi aktivní důchodce, který by podle klasických měřítek dokázal na kole uhnat i profesionálního sportovce (a pravděpodobně nejen na kole) a ještě by u toho dokázal fotit a pak by svůj výkon zhodnotil slovy: "Já jsem jel/šel na pohodu." Dál se seznamuju s od pohledu symatickou Janičkou, která bude na zájezdu do Auvergne v pozici pomocné průvodkyně a která nás každého vybaví plastovým kelímkem s výborným růžovým vínem, jež nám poskytne něco jako "teleport" do Francie. Poté si potřásám pravicí s Michalem a jeho synem Míšou, dál se Šárkou a nakonec s Liborem a Hankou. Rob s Janičkou zalezou do vleku a nakládají s nejvyšší opatrností naše kola.
Podávám Robovi svojí silničku.
"Prosím tě, ještě jí chvíli přidrž.", říká mi Rob ve chvíli kdy je kolo umístěno v šikmé kolejnici.
Chytám kolo za sedlo.
Rob bere malé pásky a přichytává přední a zadní kolo: "Ono než se to takhle přichytí, tak to kolo může vypadnout. Většinou se nic nestane, ale lidi jsou pak...!", nedokončí větu. Nutno podotknout, že ji ani dokončovat nemusí:-).
Naložíme kola a bágly, nasedáme podle zasedacího pořádku do mikrobusu. Já sedím vedle Michala a Míši na zadní trojsedačce vpravo. Za volant si sedá Rob a opouštíme Zvonařku. Mikrobus hrká (na D1 to totiž jinak nejde) směrem na Prahu, kde zhruba na 50. kilometru uvízneme v pořádné zácpě.
Když v ní "visíme" zhruba půl hodiny, někdo navrhne, jestli si nemáme objednat pizzu rozvozem.
"A co jim řekneme?"
"Pizzu na 50. kilometr na dálnici D1 do "alpiňáckého" Volkswagenu transporter."
Naštěstí zhruba po 50 minutách se ze zácpy dostaneme a pokračujeme po dálnici přes Prahu na Plzeň.
Zhruba okolo 9 zastavujeme na benzince. Vystupujeme, vylézáme a vypadáváme z mikrobusu, každý podle svých možností a protahujeme nohy, záda a vůbec děláme takové ty obvyklé věci, co se na pauze po cestě dělají. Zhruba po čtvrt hodině nastupujeme a spanilá jízda pokračuje. Každý se snaží najít ideální polohu pro spaní, vedle mě se na trojsedačce uprostřed za jízdy vymění Míša s Michalem. (Míša už měl dost spaní s hlavou zaraženou v sedačce před sebou.) Jeho táta problém umístění hlavy vyřeší s elegancí člověka životem poučeného, když si ve spaní položí hlavu na moje rameno:-).
Zhruba po hodině se probere a omlouvá se. "V pohodě!", říkám v polospánku a zapírám si svojí hlavu o okno.
Během cesty se změní řidič, Rob se vystřídá s Janičkou a bez větších problémů (až na občasné protesty Volkswagenu) přejedeme Německo a přes Francii míříme ke zvedajícím se kopcům Auvergne.
"Ne, nikdo neříkal "válecí" dovolená!!!":-)
17.8. 2013 - PŘÍJEZD A ÚVODNÍ DEN
Už během cesty bylo jasné, že do cíle naší mikrobusové cesty dorazíme brzy. Proto Rob na větší zastávce na
benzince sloužící k rannímu "zkulturnění" navrhuje, abychom nejeli rovnou do kempu, ale ještě předtím udělali zastávku na hradu Murol.
Návštěva tohoto hradu byla původně plánována na den "královské etapy" (druhý den na kole), ale Rob prozíravě zavelí k návštěvě hradu v den příjezdu, protože:
1) stejně nás do kempu nevezmou dřív než ve 2 (bylo půl 11)
2) den s "královskou etapou" bude i tak dost nabitý a návštěva hradu by tudíž musela být provedena "v poklusu"
3) jiný plán na vyplnění času než se dostaneme do kempu stejně nemáme
Všichni s Robem souhlasí a tak náš mikrobus míří na parkoviště pod hradem.
Rob s Janičkou zůstávají u auta a rovnají různé materiály s natištěnými cyklotrasami, my ostatní míříme po zpevněné cestě nahoru k hradu s tím, že je potom u Volkswagenu vystřídáme.
Docházíme ke krásnému hradu a studujeme ceny. Cedule na panelu před hradem hlásí:
- adulte (dospělí): 6,30 euro
- enfant 5 - 12 ans (děti od 5 do 12 let): 5,20 euro
- enfant 3 - 4 ans (děti od 3 do 4 let): 3 euro
Spolu s Liborem a Hankou prohlédneme a nafotíme hrad a pomalu se vracím na parkoviště. Po cestě potkáváme Roba s Janičkou, které u mikrobusu už vystřídal Michal s Míšou.
Těsně po druhé se všichni opět sejdeme u auta, nasedáme a míříme do kempu.
Camping Le Pré Bas, ležící přímo na břehu jezera Lac Chambon u městečka Chambon-sur-Lac, vypadá velmi idylicky a čistě a dá se v něm najít vše, na co si člověk může pomyslet (bazén se skluzavkou, přístup k jezeru, čisté sociálky,...). Je v něm oddělená část mobilhomů a část pro stavění stanů. Požadavek mobilhomů se vyplňoval již v přihlášce na zájezd.
Z naší skupinky "kolařů" mají mobilhome sjednaný akorát Hanka s Liborem, kteří tím pádem musí chvíli čekat než přijedou "pěšáci" autobusem spolu s průvodci, kteří ubytovaní do mobilhomů organizují. My ostatní zatím stavíme stany. Dohodneme se, že v kempu zabereme jen 1 "parcelu" pro stany, aby zbylo dost místa pro pěší část zájezdu.
Já stavím stan na trávu, ale jeho levá část částečně zasahuje už na hlinitou (a značně kamenitou) zem, kde je zatloukání kolíků pravé požehnání. Snažím se tam kolíky "narvat" bez co nejmenší úhony, zkouším i zašlápnutí nohou, ale všechno je marné.
Moje snažení zpozoruje Rob: "Nechceš na to zatloukání sekyrku?"
"Jéé, máš? No úžasný, díky moc."
Další chvíle bušení do kolíků sekyrkou, která potom putuje k Šárce, která je na tom se zapichováním kolíků dost podobně.
I přes použití sekyrky nejsou kolíky mého stanu v zemi tak, jak bych si přála, ale snad vydrží...a vzhledem k tomu, že stan stojí hned vedle zaparkovaného transporteru s vlekem, tak to spíš vypadá na hodně odlišné starosti, co se stanu týká, než nekvalitně zatlučené kolíky:-).
Mojí domněnku vzápětí potvrzuje Rob: "Neboj, já ti ty kolíky párkrát přejedu a ty pak budou držet jedna radost."
"Jo, jo, já vím, až mě to bude mrzet, viď?":-)
Po postavených stanů vybalujeme batohy, každý svým způsobem. Někdo tvoří úhledné komínky, někdo zase nepřehlednou hromadu uprostřed stanu. Prostě vše ve stylu rčení: "Pořádek je pro blbce, inteligent zvládne i chaos!":-)
Zalezlá ve stanu vrším svojí hromadu a slyším Robovo: "Můžete, prosím, na chvíli ven?"
Vylézáme ze stanů a Rob nám každému podává desky a 7 eurofolií. Poté každý vyfasujeme pro každý den 2 - 3 varianty tras, ke každé z nich mapu, profil a itinerář. Na profily radši nekoukám, stačil mi pohled z okna mikrobusu, abych věděla, že rovina tu fakt není.
Po rozdání mapek bereme plavky a ručníky a míříme na koupačku k jezeru. Mezi kempem a pláží je sofistikovaná branka, na které se musí zmáčknout 2 tlačítka zároveň, aby se z kempu nedostalo k vodě dítě. Směrem od vody do kempu se zase zadává kombinace čísel a písmen.
Voda jezera je čistá, dno zpočátku písčité, ve větší hloubce je cítit bahno, ale pro nás s výškovým průměrem 165 je to věc, ze které nás hlava bolet nebude:-).
Sedíme na břehu jezera a povídáme si.
Rozebíráme kola, kondičku, kopce,... a Rob nás opakovaně varuje, ať počítáme s tím, že si na kole pěkně zašlapeme.V tu chvíli mi do oka padne vodní šlapadlo: "Takže tím chceš vlastně říct, že rovinky se tady trénujou jenom na šlapadle na jezeře, viď?"
Všichni lehnou smíchy a Rob ze sebe jen vyrazí: "Jo, to je přesný."
Na 7 je nahlášená večeře, proto se okolo tři čtvrtě začínáme zvedat a míříme ke stanům pro ešusy a lžíce. Při večeři je domluven "breefing" s táborem "pěšáků" o půl 9 na břehu jezera.
Zhruba v 8 vyráží náš stanový tábor "kolařů" na okružný pochod okolo jezera. Cesta je trošičku delší než jsme čekali, takže na schůzku dorazíme zhruba o čtvrt hodiny déle. Každý nafasujeme plastový kelímek a do něho buď růžové nebo červené víno podle vlastního přání. Pak už jen sedíme a povídáme a po náročné cestě (sice hlavně ale nejen pro řidiče:-)) jdeme všichni brzo spát.
18.8. 2013 - ETAPA první
Lac Pavin - Lac Chauvei - Le Picherande - La Tour d'Auvergne - Le Mont Dore - Col de la Croix Morand - Chambon sur Lac (Varennes)
84 km
1500 m kumulovaného převýšení
Ráno vstáváme těsně před 7, vyspaní do růžova se pomalu přesouváme k umývárnám a každý se probouzí
stylem sobě vlastním. Na půl 8 na nás čeká snídaně, která je pro nás "kolaře" s kuchařkou Martinou domluvena o půl hodiny dříve než pro "pěšáky". Po snídani se začínáme připravovat na první etapu. Je rozhodnuto, že všichni pojedeme delší variantu z obou možností.
V půl 9 nasedáme do mikrobusu, který nás s Robem za volantem a Janičkou coby navigátorem veze do výchozího bodu prvního výletu, jímž je sopečné jezero Lac Pavin, kam přijíždíme těsně po půl 10. Vyndáváme kola z vleku a nasazujeme zpět sedla, která jsme kvůli přepravě sundávali. Nastavujeme optimální výšku sedla a nastává úvodní focení (nás, jezera, kol,...), poté nasedáme na své dopravní prostředky a sjíždíme dolů k jezeru. Moc dlouho se tu nezdržujeme, protože etapa bude dlouhá a pokračujeme směr městečko Le Picherande. Po cestě do tohoto městečka po mírném stoupání odbočujeme a zpevněnou cestu k jezeru Lac Chauvei, které rovněž nafotíme a Rob mi na mapě a GPSce ukáže, kde se sejdeme. Chce totiž "zmapovat" terénní cestu okolo jezera, kde bych si to na silničce vážně vychutnala.
Instrukce jsou jasné: vrátit se na silnici, odbočit vlevo a na křižovatce odbočit vpravo směr Le Picherande.
Po krásné hladké silnici, jaké v Čechách nejsou, v pohodě dojedu na křižovatku, kde odbočuju vpravo, poté začínám po levé straně silnice vyhlížet odbočku, ze které se vynoří moji spolubojovníci. Jednu takovou najdu a začínám čekat...
Zhruba po čtvrt hodině začínám být lehce nervózní, nasedám na kolo a jedu po silnici dál. Ta se začíná zvedat a po straně skal míří k městečku. Z těchto míst je nádherný rozhled, a proto aplikuju metodu "Jeníček a Mařenka" a rozhlížím se po skupince cyklistů. Po chvilce je zahlédnu, sice ne moc daleko ale zato hluboko pod sebou. Dojedu po silnici do městečka a čekám u odbočky, která odpovídá směru, odkud by se mohli vynořit.
Vynořuje se Petr a říká: "Pojeď tudy, mají nějaký defekt na kole a pojedeme dál spodem."
Sjíždíme z kopce se šíleným sklonem a vzápětí uvidíme cyklisty a Roba, který něco spravuje na Šárčině kole. Potom všichni hromadně nasedáme na své oře a jedeme po dolní silničce dál (podél silnice hlavní). Když po chvíli narazíme na křižovatku, odbočujeme vpravo nahoru do velmi prudkého stoupání, které nás zavede na malé náměstíčko městečka Le Picherande, kde zrovna probíhá slavnost.
Zatímco Janička a Rob nabírají mapy a materiály v místním infocentru (Office de Tourisme), my ostatní se snažíme ve městě najít vodopády, které by v něm měly být. Nacházíme akorát hřbitov s velkými rodinnými hrobkami, což je v porovnání s pohledem na padající vodu fakt docela rozdíl.:-)
Rob s Janičkou za chvíli přijíždí a upřesňují informaci o vodopádech: "Nejsou tady.":-D
Z Le Picherande pokračujeme do městečka La Tour d'Auvergne s nádherným výhledem, kam přijíždíme okolo půl 1 a dáváme si půl hodiny rozchod.V 1 opět nasedáme na kola a jedeme směrem na Le Mont Dore, nejdřív stoupáním a poté zhruba 2 km sjezdem do města, kde zastavujeme u infocentra. V plánu je dojet na stanici lanovky a vyjet na zastávku Le Station Mont Dore.
V tu chvíli přichází Petr s objevem: "Víte, jak jsme stáli nad sjezdem na té křižovatce? Tak tam byl ukazatel na Le Capucin a to je hora na hřebenovce, na kterou se chceme dostat. Takže bysme ani nemuseli jet lanovkou."
Po chvíli dohadování se rozdělíme. Janička jako jediná plynule francouzsky mluvící jede na lanovku (zjistit ceny, čas,...) a my ostatní vyjedeme 2 km zpátky na křižovatku a zkusíme se na hřebenovku dostat na kolách.
Vyjedeme na rozcestí a pokračujeme, jak jinak než do kopce, doleva, kam směřuje směrovka na Le Capucin. Zhruba po 20 minutách dojíždíme do lanového centra, odkud pokračujeme dál do kopce po rozbité silnici. Není to jen tak obyčejný kopec, je to "děsný krpál", kde v některých místech dokonce kola vedeme. Nakonec se dostáváme do místa, kde silnice končí a odkud vede už pouze cesta.
Michal s Míšou říkají, že dál nejdou a že tady počkají, čehož využívám a přivazuju svojí silničku ke stromu. Pěšky docházíme k ukazateli (ostatní kola vedou s sebou): Le Capucin 0,8 km, Le Station Mont Dore 5,5 km. Vydáváme se směrem na Le Station Mont Dore. Libor jako jediný sedá na kolo a pokračuje dál "kolmo", já, Rob a Hanka ho následujeme "pěšmo". Ujdeme zhruba kilometr a vystoupáme na hřebenovku, odkud je nádherný rozhled a ukazatel na Le Station Mont Dore 4,5 km.
Fotíme a v tu chvíli přichází sms od Janičky, kde píše, že existují 2 Le Station Mont Dore a že ona vyjela na tu druhou než jsme my a že se sejdeme zhruba za hodinu zpátky u infocentra v Le Mont Dore. Chvíli odpočíváme v trávě a krtinách a pak se pomalu vydáváme na zpáteční cestu k "ičku".
u "ička" usedáme na trávu, doplňujeme tekutiny a čekáme na Janičku, ta příjíždí okolo půl 6. Už všichni pohromadě jedeme směr Besse a čeká nás poslední (a nejhorší) stoupání úvodní etapy do průsmyku Col de la Croix Morand. Stoupání je asi 6 km a na každém kilometru míjíme ceduli s údaji kolik zbývá do konce, aktuální nadmořskou výšku a sklon silnice. Já do stoupání vytvářím tandem s Liborem, párkrát se ho snažím přesvědčit, že bych taky měla chvíli táhnout já jeho.
"Nee, já jsem v pohodě.", dostává se mi odpovědi.
"Joo, tak to ti závidím.", říkám si v duchu a oddychnu si, když se přede mnou objeví cedule: Col de la Croix Morand, alt. 1401 m.
Na kopci čekáme na ostatní, za chvíli příjíždí Petr a zhruba za 10 minut Hanka, začíná nám být docela zima hlavně díky silnému větru. Před námi už je jen závěrečný sjezd do kempu a tak nasedáme na kola a rychle ztrácíme pracně nastoupané metry. Pro první den naštěstí už naposled:-).
Projíždíme Chambon sur Lac a ve Varennes zabočujeme z hlavní silnice doprava podle šipek Camping Le Pré Bas, kde už zbývá jen dojet ke stanům. Když projíždíme okolo kuchyně, kde se v 7 na večeři začínají scházet "pěšáci", dostává se nám udivených poznámek ve stylu: "Jéé, vy jste to stihli?"
Pak už zbývá jen vytáhnout ešusy a hromadně míříme do kuchyňského stanu pro večerní příděl.
Po večeři se zkulturníme a smyjeme celodenní pot, únavu a kolomaz a usedáme k dřevěným stolkům na břehu jezera, kde rozebíráme etapu druhého dne, pijeme a povídáme.
Jedno je jisté, dneska se bude dobře spát.:-)
19.8. 2013 - ETAPA druhá
Lac d'Aydat - Le Saint Saturnin - Olloix - Le Fohet - Le Vernet Sainte Marguerite - Varennes
67 km
1500 m kumulovaného převýšení
Ráno při vstávání nás čeká nepříjemné překvapení. Obloha, na které jsme si rádi zvykli na modrou, je zatažená a dokonce začíná pršet. Tenhle fakt Rob okamžitě operativně a pohotově řeší. plánovaná královská etapa, která se měla jet původně se přesouvá na další den, kdy má být podle předpovědi opět hezky.
Jednomyslně tenhle nápad podpoříme a je rozhodnuto, že:
1) Všichni pojedeme stejnou etapu pod velením Janičky
2) Pojedeme plánovanou 3. etapu od jezera Lac d'Aydat
3) Rob projede "kolmo" a Volkswagenem zbylé 3 etapy (druhou variantu prvního dne a druhou varinantu druhého dne a druhou variantu třetího dne)
Nakládáme kola do vleku, protože jsme předchozího dne dojeli do kempu a auto s vlekem přivezl 1 z řidičů od pěšáků, kteří svůj první výlet rovněž začínali u jezera Lac Pavin.
Ve tři čtvrtě na 9 vyjíždíme transporterem do výchozího bodu etapy. Na parkovišti na břehu jezera Rob zaparkuje transporter, odplachtujeme vlek a vykládáme kola. Zhruba v 10 vyrážíme na další etapu našeho cyklo zájezdu v sopečné krajině Auvergne. Jedeme po hlavní silnici a na prvním kruhovém objezdu pokračujeme prvním výjezdem.
MIIISTAKE!!!
Měl to být až druhý...
Po zhruba 2 km sjezdu, který si všichni užíváme, zastavujeme u krásného kostela. Fotíme a Janička vytahuje GPSku: "Mám špatnou zprávu, jedeme špatně."
Nezbývá nic jiného než otočit kola a kopcem vystoupat zpátky na "kruhák", tam zabočujeme už správně na Rouillat Bas, kde se začíná silnice zvedat a přes Rouillat Haut vyjíždíme na první pořádnou prověrku dnešní cykloformy.:-)
Vyjedeme na kopec, ze kterého je nádherný výhled a poté absolvujeme zasloužený dlouhý sjezd až do Le Saint Saturnin, malého městečka s hradem, kde si dáváme pauzu na oběd a prohlídku města a hradu (v hradu prováděli buď ve francouzštině nebo angličtině).
Sedím se Šárkou ve stínu stromu u restaurace, kde je plánovaný sraz v 1 a kde se pomalu začínají shromažďovat Francouzi na oběd a odpolední siestu. Šárka píše pohledy domů, já koukám do mapy (radši ne na profil:-)).
Zaťukání na rameno a oslovení: "Bonjour.", mě vrací do reality.
Dva Francouzi nás od svého oběda se zájmem pozorují. "Bonjour."
"Vous avez l'eau?" (Máte vodu?), ptá se starší z nich a mává nádobou s vodou, kterou dostali k obědu.
"Oui, c'est beau. Merci beaucoup!" (Ano, to je dobrý. Díky moc.)
Nabízí víno, pak se ale zarazí a s pohledem na naše kola usoudí, že by se nám po víně špatně jelo.
Konverzace ale nekončí: "Bologna?", ptá se druhý Francouz.
"Non, nous sommes a Republique Tcheque." (Ne, jsme z České republiky.) Nechápu, jak ho napadlo, že jsme z Bologně.
"Ok, bonne journée." (Hezký den.), přejou nám, pak jim ale zvědavost nedá a následuje dotaz: "Ou vous allez?" (Kam jedete?)
"Lac d'Aydat.", odpovídám.
Zachechtání a odpověď: "Wow, bon courage!" (Hodně štěstí.)
Super, to není dobrý znamení.
"Merci, au revoir." (Díky, nashledanou.)
"Au revoir.", odpovídají a když o chvíli později už všichni hromadně projíždíme kolem restaurace, vesele na nás mávají, ale neřekla bych, že nám závidí.:-)
Nejspíš opravdu nezáviděli, protože hned jak vyjedeme z města, silnice začíná stoupat. A nestoupá pomalu. A nevypadá, že by někdy měla přestat stoupat.
Jedu vepředu, za mnou Libor a Míša s Michalem. Za chvíli už jen Libor, který říká: "Já pojedu chvíli vepředu."
"Jeď, jeď.", říkám mu a on nasazuje takové tempo, že se mezera mezi námi podstatně zvětší.
Kopec asi 4x vypadá, že už končí. Hlavně ve chvíli, kdy na chvíli vjedeme na rovinku a za zatáčkou následuje kopeček dolů, jenže netrvá dlouho, Zhruba po 10 m kopec nahoru pokračuje závěrečným "zalamovákem".Vjíždíme do města Olloix, kde před sebou vidím Libora, jak zastavuje na lavičce pod stromy.
Dojíždím k Liborovi: "Tak ten byl výživnej, co?"
"Joo, taky jsem si ho užil. Fakt dobrý."
"Mě přišel snad horší než všechny ty kopce včera a to je etapa pro odpočinkový den."
"No, na odpočinkový den je to fakt docela soda."
Sedám si vedle něj na lavičku, odpočíváme a čekáme na ostatní.
Postupně dojíždí Petr, Míša, Hanka, Michal a Janička se Šárkou. Chvíli si orazí a pokračujeme dál. Pokračujeme jak jinak než do kopce. V Olloix, když jde někdo na nákup byť jen na náměstí z dolního konce města a něco zapomene, tak si nejspíš sakra rozmyslí, jestli mu stojí za to jít znovu. Nikdy jsem neviděla, že by se v 1 městečku dalo nastoupat tolik výškových metrů:-).
Z Olloix pokračujeme směrem na Le Fohet, poté krátkým sjezdem a stoupáním do Monne a odtud už jen mírným stoupáním do Le Vernet Sainte Marguerite. Za Le Vernet stoupání pokračuje už jen chvíli a na směrovkách se začíná objevovat cíl naší etapy Chambon sur Lac, resp. Varennes.
Sjíždíme z kopce a podle šipek je Chambon sur Lac rovně, ale silnička vede i doprava. S Liborem a Hankou projedeme rovně. Volání.
"Vraťte se. Do kempu je to kratší doprava."
Vracíme se na křižovatku a nastává debata.
Janička říká, že by z Le Vernet Sainte Marguerite měla vést ještě jiná cesta než po hlavní a měla by vést údolím a vypadá to, že se na tu cestu dostaneme, když na křižovatce, na níž stojíme zahneme doleva.
Jsme na zkoumacím zájezdu, proč bychom se nevrátili.
Michal s Míšou míří rovnou do kempu, protože chtějí otestovat kempový bazén.
My ostatní sjíždíme z prudkého kopce do údolí kolem skal, za zatáčkou se vynoří sýrová farma, kterou projedeme a dostaneme se do stoupání, na jehož konci už stačí jen překonat jednu terénní nerovnost a budeme znovu u kostela v Le Vernet Sainte Marguerite.
Dojíždím na lavičku ke kostelu a spolu se mnou Libor a Petr. Za chvíli se objevuje Hanka a já dostávám sms od Janičky, že jí spadl řetěz a zasekl se mezi převody, ať klidně jedeme. Rozhodneme se, že jsme tu všichni spolu a že počkáme. Janča za chvíli přijíždí, ale nemáme Šárku.
Po dalším čekání se rozhodneme, že ostatní pojedou do kempu a já se vrátím na jedinou křižovatku, na které byla šance, že by Šárka uhnula jinam. Zahnu na křižovatce, ale i tak se za chvíli objevuju na hlavní silnici, po které jsme ten den už jeli, pokračuju do Saignes a až tady by se cesty rozcházely. Pochybuju, že by Šárka špatně zatočila na křižovatce, kterou jsme už jednou absolvovali a na které je přímo název cíle naší cesty. Volám tuhle zprávu Janičce a domluvíme se, že na ně počkám.
Společně pokračujeme po silnici směrem na kemp a proti nám se blíží "alpiňácký" Volkswagen s Robem za volantem. Jede k Lac d'Aydat pro vlek, který tam ráno nechal. Ptáme se ho, jestli je Šárka už v kempu. Říká, že ne, ale je možné, že se minuli.
Projíždíme Beaute le Froid, kde se koná slavnost a v zatáčce stojí asi 5 koní s jezdci. Projíždíme kolem cedule Col de la Croix Morand OUVERT. Do tohoto průsmyku jsme vystoupali předchozí den, tudíž nezbývá než doufat, že ho nebudeme muset vyjet celý znovu. Po zhruba 2 km stoupání přijíždíme na křižovatku, kde už jsme včera byli a je jasné, že cesta do kempu už bude jen klesat:-).
Znovu profrčíme sjezdem až do kempu, kde u stolu v "kuchyni" se Míša s Michalem.
"Ahoj, je tu už Šárka?", ptám se.
"Ne, není."
Přijíždí Libor, Hanka a Petr. Za chvíli se objevuje Rob s transporterem a vlekem.
"Šárka tady není. Nevolala ti?"
"Ne nevolala, tak snad je v pohodě."
Za chvíli zvoní telefon. Volá Janička, že jí volala Šárka, že se ztratila a chce, aby pro ní Rob dojel.
Odpojujeme vlek a Rob zahajuje záchrannou operaci.
Naštěstí jsou i se Šárkou zhruba za půl hodiny zpátky.
"Tak jsem Šárku svezl 5 km z kopce.", směje se Rob. No, hlavně, že je v pohodě.:-)
Zapíjíme další etapu a míříme na večeři.
Po večeři vznáším návrh na cestu kolem jezera. Za prvé je dost zima, takže pohyb by mi z "teplotních důvodů" dost bodnul a za druhé v den příjezdu jsme došli do kempu po jakési dřevěné cestě z prken, ale cesta lesem pokračovala dál. Navrhuju proto zkusit jezero obkroužit "proti srsti". Přidává se Michal, Míša, Libor, Hanka a Petr. Šéfové připravují další den a Šárka po psychickém i fyzickém vypětí doslova odpadla:-).
Vycházíme brankou z kempu a zatáčíme po cestě doprava. Široká cesta po chvíli mizí. Doslova. A my narážíme na vodní tok. Zvolíme metodu "přeskoč, přelez, neplavej" a nacházíme místo, kde je řeka nejužší. Pak přeskáčeme přes kameny na druhý břeh a ocitáme se kousek od místa, kde jsme se při předchozí cestě kolem jezera napojili na dřevěnou cestu. No, asi to jinudy fakt nejde.
Jdeme po prknech až na jakýsi výhled na jezero, kde potkáváme Hanku s Petrem, kteří se usídlili na špici výpravy. Já, Libor, Míša a Michal koukáme na jezero, povídáme a vzpomínáme. Zhruba po 20 minutách, kdy už slunce definitivně zapadlo a na cestu opravdu vidět není se naše cesty rozchází. Já s Liborem vyrážíme dokončit okružní cestu a Míša s Michalem se vrací do dřevěné cestě do kempu. Michal nás ještě na cestu vybaví čelovkou s vysvětlením: "Ať někam nespadnete."
Je to zvláštní, ale ve světle čelovky a pár loky slivovice, kterou se Libor na cestu vybavil, se mi ta cesta zdá o dost kratší než v den příjezdu. Jdeme, povídáme, vzpomínáme na Provence a vrcholovou etapu na Mont Ventoux a za chvíli jsme u kempu, kde se znovu shledáváme s Míšou a s Michalem, kteří sedí na lavičkách na břehu jezera. Připojujeme se k nim a povídáme.
Po chvíli se Míša ptá: "Kolik je hodin?"
Koukám na hodinky a informuju ho: "Těsně po půl 11."
"Sakra a to jsem chtěl dneska jít spát brzo."
"To už máš teď jedno."
Debata ještě chvíli pokračuje, ale pak se zvedáme všichni naráz. Zítra nás totiž čeká "královská etapa" a podle toho, jaká je zima, bude snad už zase jasno.
20.8. 2013 - ETAPA třetí (ETAPA "královská")
Chambon sur Lac (Varennes) - Murol - Saint-Diéry - Saurier - Saint-Floret - Chassagne - La Godivelle - Cambains - Besse-et-Saint-Anastaise - Col de la Croix Saint Robert - Chambon sur Lac (Varennes)
119 km
2200 m kumulovaného převýšení
V noci se v půl 3 budím zimou, můj spacák značky Prima, který mi dobře a věrně sloužil dlouhých 13 let, má nejspíš bohužel své nejlepší roky za sebou. Na kraťasy a triko přidávám další vrstvu, mikinu a dlouhé kalhoty a snažím se přesvědčit sama sebe, že teď když jsem takhle nabalená, už mi prostě být zima nemůže.... Byla a jaká...:-(
Konečně je čas vstávat, budík nastavený na mobilu tentokrát ani nepotřebuju, protože zhruba od půl 4 už ráno netrpělivě vyhlížím. Doufám, že bude jasno a to nejen kvůli výhledům.V půl 8 se scházíme na snídani a je rozhodnuto, že se rozdělíme na 2 skupiny podle délky etap.
První skupinu tvoříme já, Libor, Hanka a Petr a pod velením Roba absolvujeme variantu delší, druhá skupina tvořená Michalem, Míšou a Šárkou v čele s Janičkou pojede kratší verzi a protože obě varianty začínají i končí v kempu, znamená to, že transporter s vlekem tentokrát zůstane v kempu.
V půl 9 vyrážíme směr Murol, kde jsme si první den po příjezdu prohlédli hrad, který by byl asi nejzajímavějším cílem a tudíž už se tu moc nezdržujeme a plynule pokračujeme na Saint-Diéry přes krátké zpestření v podobě MTB speciálu, na který mě Rob upozorní, ale dodá: "To sjedeš!"
Sjela jsem, sjeli jsme všichni bez problému:-).
Ze Saint Diéry pokračujeme na Saurier, kde odbočíme z hlavní silnice k hradu, který se krásně vyjímá nad městem ležícím v dlouhém údolí obklopeném skalami. Po obhlídce hradu uděláme osudnou a nejspíš dost školáckou chybu. Místo spořádaného návratu na hlavní silnici na křižovatku, kde jsme opustili poslední ukazatel cyklostezky směr Chassagne, sjedeme po vedlejší silnici na hlavní o kus dál a pokračujeme v původním směru jízdy. V tuto chvíli máme ujeto něco kolem 15 km, z nichž žádný nebyl do kopce ale z kopce, což je v Auvergne skutečnost, která zavání průšvihem.
Jedeme dál z kopce a se vzrůstajícími obavami si užíváme sjezdu, který dřív nebo později prostě musí skončit (a v našem případě spíš dřív:-)).
Po chvíli se na mě otáčí Rob jedoucí vepředu: "Ty jo, to bude kopec jako sviňa!"
Nezbývá než souhlasit.
Přijíždíme do městečka Saint Floret a zkoumáme mapu, protože už dlouho jsme neviděli jakoukoli značku cyklostezky. Z mapy a GPSky zjišťujeme, že díky tomu, že jsme se nevrátili na hlavní silnici, ale sjeli jsme od hradu v Saurier trochu níž, jsme minuli odbočku a zajeli si dohromady zhruba 20 km.
Za chyby se platí!
Platíme i s úroky.
V Saint Floret narazíme na silniční ukazatel, který ukazuje Saurier 3 km a Chassagne 9 km, odbočujeme na Chassagne doleva a začíná kopec, kopec dlouhý a náročný. Ujedeme asi 3 km stoupání a dojíždíme na křižovatku s ukazatelem: Saurier 1 km, Chassagne 9 km.
Pane bože!!!
Chvíli tuhle "novou" informaci (i kopec) "vydejcháváme" a snažíme se sami sebe uklidnit, že to je jen přehmat. No, nezbývá než doufat, že?
Pokračujeme opět doleva a opět do kopce na Chassagne. Slunce svítí, obloha jasná a dokonce nám přeje i vítr, který fouká do zad. Ještě že tak...
Projedeme Chassagne a míříme na La Godivelle, kde je v plánu zastávka u 2 sopečných jezer. Silnice před námi stále stoupá a vypadá to, že už tomu dneska nebude jinak, navzdory tomu se nám díky větru v zádech jede dobře a doufáme, že se to nezmění (ani vítr, ani pocit z jízdy:-)). Po obou stranách pastviny a krásný výhled a my šlapeme směr La Godivelle.
Těsně po vjezdu do La Godivelle odbočujeme nezpevněnou cestou vlevo k prvnímu z jezer, Lac d'en
Bas, které prohlídneme, nafotíme, dáme krátkou pauzu a plynule pokračujeme k druhému jezeru, které leží sice jen o kousek dál, ale zato podstatně výš (vlastně až nad městem). Prudkým "zalamovákem" se dostáváme k jezeru, Lac a l'autre. Proč jsou vždycky všechny pěkný věci na kopci?:-)
Z La Godivelle pokračujeme tentorkát v podstatě z kopce na Cambains, kde v místním baru nebo restauraci nebo co to vlastně bylo, zhruba v půl 3 zastavujeme na oběd, kafe, pivo atd. všichni podle svého vědomí a svědomí:-). Ujeto něco přes 70 km a jsme kousek za půlkou. Dneska bude dlouhý den:-).
Naše cesta pokračuje přes kopec do Besse-et-Saint-Anastaise, krásného květinového městečka s historickým centrem, kde dáváme "pauzáka". Rozchod ve čtvrt na 5, sraz a odjezd v 5. Rob se jede podívat do místního hypermarketu nakoupit víno a my ostatní procházíme město. V půl 5 docházím k lavičce, kde sedí Libor a dobrovolně hlídá kola. Sedám si k němu, vyhříváme se na sluníčku, odpočíváme, povídáme a čekáme na ostatní. Okolo tři čtvrtě přijíždí Rob a přidává se k nám "do party". V 5 se u kol shromáždíme všichni a nezbývá než na ne zase nasednout a šlapat dál.
Čeká na nás vyhlídka, kterou jsme zahlédli před vjezdem do Besse a poté vrcholová prémie v podobě Col de la Croix Saint Robert (1451 m n. m.), průsmyk, který se víceméně taky přehlédnout nedá:-). Vyjíždíme na vyhlídku, teda spíš vycházíme, protože asfaltová silnice nevede přímo přes vyhlídku. Kocháme se výhledem a zlanaříme postarší francouzský pár, aby nás zvěčnil na vrcholovou fotografii.
Poté už zbývá "jen" 1 kopec, podle cedulí podél silnice bude mít okolo 5 km a vystoupáme do nadmořské výšky 1451 m n. m. Rob nás ještě na vyhlídce pro jistotu varuje, že pod začátkem stoupání bude odbočka doprava směr náš kemp, ale pokud chceme do průsmyku vyjet, musíme zahnout doleva. Jedu těsně Liborem zdolat poslední stoupání dnešní "královské etapy", když se najednou zhruba 1 km před námi ve stoupání objeví 2 "silničáři" a Libor začíná zrychlovat a mě je jasné, že "je vezme".
Jedu si dál svým tempem a vidím Libora, jak se ke 2 cyklistům rychle přibližuje. Po chvíli francouzské kolaře míjím i já a dojíždím Libora, který poté, co cyklisty dojel, předjel a ujel jim, výrazně zpomalil.
"Já nevím, proč vždycky cyklistu před sebou musím "vzít"."
Na tohle konstatování nemám odpověď.:-)
Dojíždíme na křižovatku, o které se zmiňoval Rob a zatáčíme doleva. Libor čeká na Hanku, která jede osamoceně kus za námi. Stoupám vzhůru a nade mnou se tyčí průsmyk a klikatí silnici, na které jsou vidět odlesky z aut. Připadá mi, že je vrchol strašně daleko....a vysoko.
"Něco je špatně.", říkám si v duchu.
Postupně míjím cedule označující aktuální nadmořskou výšku, procenta stoupání a vzdálenost k vrcholu, které jsou po kilometru podél silnice. Konečně dojíždím k poslední, která výjimečně označuje posledních 500 m k vrcholu a pak už jen míjím ceduli Col de La Croix Saint Robert, 1451 m n. m.
Zastavuju, fotím.
Za chvíli dojede Libor a společně se schováváme za karavan před studeným větrem. Máváme na Hanku, která už kopec taky zdolala a vypadá to, že nás nevidí. Těsně za Hankou přijíždí Rob, který okamžitě zamíří ke karavanu. Už zbývá jen Petr.
Čekáme a čekáme a Petr nikde.
Po zhruba 20 min čekání, které si krátíme povídáním, dojdeme k závěru, že Petr zahnul dole na křižovatce směrem na kemp. Oblečeme na sjezd bundy a těch 5 km, které se v opačném směru zdály téměř nekonečné, sjedeme během chvilky zpět na výše zmíněnou křižovatku, kde tentokrát odbočujeme směrem na Chambon sur Lac. Užíváme si sjezd a dojíždíme na křižovatku, z průsmyku, na který jsme vyjeli při první etapě Col de la Croix Morand. Směrovka ukazuje doprava, čekáme s Robem na ostatní.
S pohledem na ceduli říkám: Ty, Robe, dát na závěr "královské" etapy výjezd na průsmyk, který se jmenuje stejně jako autor etapy, to je vážně stylový!"
"Viď? Taky mi to tak přišlo.", směje se.
Dojíždí Hanka s Liborem a dojíždíme z kopce posledních pár kilometrů do kempu ve Varennes, kam přijíždíme okolo 8 a hned hromadně míříme na večeři, která se tentokrát koná ve společenské místnosti v kempu, protože si Francouzi, kteří měli stany postavené vedle naší "stanové" kuchyně u správce kempu ztěžovali, že je ráno budí cinkání našich příborů a plechových hrnků.:-) Kuchyňský stan Husky zůstal spolu s ledničkami na svém místě dokonce i se stolem a s lavicí, čehož naše skupina "kolařů" využívá a operativně stan přejmenovává na "Hospodu u Huskyho", v níž se po večeří a umytí scházíme na večerní "kulturu".:-)
21.8. 2013 - ETAPA čtvrtá
Mozac - Saint-Hippolyte - Chatel-Guyon - Gimeaux - Combronde - Gour de Tazenat - Chazeron - Enval - Volvic - Mozac
75 km
1300 m kumulovaného převýšení
Nekonečně dlouhá a mrazivostí severnímu pólu hodná noc opět končí v 7, kdy všichni hromadně vstáváme a v půl 8 se scházíme na snídani, tentokrát i se skupinou turistů, kteří vyráží na celodenní výlet a vstávají dřív, což zapříčiní, že naše jindy tak poklidná a v pohodě probíhající snídaně se velmi záhy zvrhne v nemilosrdný boj o čaj, kafe, bagetu i židli a místo u stolu:-).
O půl 9 naskáčeme do Volkswagenu, jenž nás s Robem za volantem odváží do výchozího bodu naší etapy. Já v mikrobusu uplatňuju svůj osvědčený způsob cestování a prakticky usínám ve chvíli, kdy mikrobus opouští kemp. Protože jsem noc strávila "poháněním" času a v mikrobuse sedím za oknem skrz které krásně svítí slunce a já pomalu rozmrzám, musí se mnou Michal po dojezdu do startovního místa pořádně zacloumat, aby mě probral, vystrkal z mikrobusu a mohl sám vystoupit.
Vykládáme kola a vyrážíme na další etapu. Už při večerním briefingu bylo rozhodnuto, že tentokrát delší trasu pojedeme pod taktovkou Janičky. Nebylo k tomu potřeba ani moc času ani moc lidí.
Rob si jednoduše sedl za stůl, podíval se na svojí pomocnici a hlasem, který nepřipouštěl diskuze, řekl: "Zítra jedeš se střelama ty."
Janičce nezbylo než přikývnout.:-)
Nasedáme na kola, chvíli se dezorientujeme v mapě a vyrážíme. Jedeme pod velením Janičky z výchozího města Mozac přes Saint-Hippolyte do Chatel-Guyon, kde míříme do prudkého krátkého kopce typického pro francouzská městečka a příjíždíme k zámku Chatel-Guyon, který nafotíme a poté vystoupáme ještě pár rychle nabíhajících výškových metrů na vyhlídku nad městem s křížem. Protože na vyhlídku vede pouze úzká cestička a na vrchol vedou různě organizované přístupy, každý se na vyhlídku dostáváme jinak. Obloha je jasná a my se kocháme nádherným výhledem. Zhruba po 20 minutách nasedáme na kola, sjíždíme dolů a pokračujeme do města Gimeaux.
Za Gimeaux se naše skupinka jedoucí delší variantu tentokrát pod vedením Janičky odděluje od Michala s Míšou, Šárky a Roba a jak jinak než nahoru a dolů míříme směr městečko Combronde. Tady přijíždíme na malé náměstí, kde usedáme na lavičky a obědváme. Zhruba po půl hodině znovu osedláme naše ohnivé oře, pokračujeme dál a ještě před výjezdem z města zahlédneme v malé restauraci druhou část naší výpravy, kteří také obědvají a podobně jako my neriskují zavření "všeho" kvůli odpolední siestě, kterou každý správný Francouz velmi striktně dodržuje.
Jedeme dál podle ukazatelů na sopečné jezero Gour de Tazenat, na které vede z krásně hladké hlavní silnice odbočka. Podle ukazatele odbočujeme vzhůru doleva a po chvíli dojíždíme na parkoviště pokračujeme dál vzhůru až na vyhlídku na jezero, kde krásný výhled nafotíme a pak sjedeme zpět na parkoviště, odkud zamíříme přímo k jezeru. Projedeme okolo bufetu a přes pláž, pronásledováni občas dosti nechápavým pohledem relaxujících Francouzů, kteří až k jezeru dojeli autem, a pokračujeme dál lesem na druhou pláž, kde já spolu s Hankou, Liborem a Janičkou sedáme do polostínu, Petr pokračuje dál lesem hledat nějakou ideální koupačku. Já a Janička zouváme boty a míříme do vody, která krásně chladí. Jak tak stojíme a boříme se do písečného dna, najednou se odněkud zprava ozve volání. Koukáme a vidíme mávajícího plavce. Vcelku jednoduchou dedukcí usoudíme, že je to Petr, který jel ještě kousek dál a proložil cyklo část částí plavací. Pořádně se zchladíme a za chvíli už zase nasedáme na kola a vyrážíme dál. U jezerního bufetu potkáváme "ztělesněnou pohodu" ve formě našich "ladících" parťáků Roba, Michala s Míšou a Šárku, kteří si užívají svoje svačiny a růžové víno.
Od Gour de Tazenat míříme k majestátné pevnosti Chazeron, kde vjedeme na rozlehlé nádvoří a fotíme. Náš příjezd vyvolá poněkud rozruch ve skupince ve středověkých kostýmech a po chvíli se ozve volání. Otáčíme se po hlase a zjišťujeme, že pochází nejspíš od hradního průvodce, který nám říká, že sami si pevnost prohlédnout nemůžeme, že je to možné leda s prohlídkou a přátelsky, diplomaticky ale zároveň asertivně nás "vypoklonkuje" pryč. Omlouváme se, dáváme se na ústup a fotíme pevnost aspoň zvenku.
Od pevnosti Chazeron frčíme přes Enval do města Volvic známého minerálními prameny a podle něhož se jmenuje i minerální voda. Náměstí máme na dohled, když nám do cesty "vstoupí" značka jednosměrky. Usoudíme, že si jednou zahrajeme na "tvrďáky" a jednosměrku projedeme. Tenhle čin vyvolá přinejmenším údiv u místních obyvatel. Na náměstí si dáváme rozchod a sraz v půl 6. Janička míří do infocentra a my ostatní se rozdělujeme podle vlastních cílů. O půl 6 se spořádaně scházíme u kašny a Janička nás informuje, že místní hrad je otevřený do 6 a že pokud to chceme stihnout, tak musíme vyrazit. Nasedáme na kola a prudkým krpálem míříme směr hrad. Když za 10 minut 6 "dofuníme" k hradní bráně, zjišťujeme, že se dneska asi zavíralo dřív...:-). Vzpomenu si na slogan rodinné dovolené na Korsice "Oni to tak neberou.":-)
Fotíme hrad aspoň přes bránu, i tenhle pohled stojí za to. Těsně po 6 nasedáme na kola a míříme do konečného bodu etapy, městečka Mozac, odkud jsme ráno vyjeli a kde už Rob za pomoci ostatních nakládá kola druhé skupiny do vleku.
Naložíme i naše kola, nasedáme do mikrobusu a Rob nás veze zpátky do kempu, kde jako už tradičně vylezeme z autobusu, rychle "vlítneme" do stanu pro ešusy a lžíce a míříme na večeři. Po večeři se jako tradičně zkulturníme a jako tradičně se sejdeme v "hospodě u Huskyho", kde dlouho pijeme a povídáme, povídáme a pijeme.
22.8. 2013 - ETAPA pátá
Coudes - Buron - Saint-Babel - Saint-Julien-de-Coppel - Lignat - Saint-Maurice - La Sauvetat - Coudes
Dnešní noc mě přesvědčila, že asi opravdu nastal čas se s 13-tiletým spacákem značky Prima rozloučit.
Od půl 3 zhruba po 10 minutách pravidelně koukám na hodinky, doufám, že už bude čas vstávat a marně se snažím sama sebe přesvědčit, že mě ještě hřeje mládí:-D. (no, už asi ne:-)
Konečně je 7! Nevyspalá a zrmzlá lezu ze stanu a s potěšením zjišťuju, že je opět jasno a že nejspíš bude po celý den i teplo a nejspíš takové, že nás to bude mrzet:-).
Jako každé ráno se scházíme na snídani v půl 8 a v nacvičený čas v 8 nasedáme do věrného Volkswagenu a jedeme do městečka Coudes, odkud se bude začínat tentokrát. Trasa má začínat od mostu Pont sur l'Alier a Coudes, u kterého máme chvíli problém najít místo na parkování. Naštěstí nám francouzská paní poradí, že se dá parkovat v parku na druhém břehu řeky. Nasedáme na vyložená kola a Rob veze Volkswagen na ukázané místo.
Opět dochází k prostřídání velení a dnešní delší etapu opět pojedeme pod taktovkou "velkého šéfa". Začátek etapy ale začínáme společně a hromadně jedeme za první kulturní vložkou dnešní etapy, ke zřícenině nad vesnicí Buron, která, jak už to u zřícenin bývá, stojí na kopci, který, jak už to v Auvergne bývá, opravdu stojí za to.:-)
Naštěstí nádherný výhled i zřícenina nám tu chvilku námahy bohatě vrátí. Vzpomenu si na oblíbenou hlášku taťky: "Bože, to je krása, doprčic, už jednou!!!!"
Kocháme se a fotíme a za chvíli nasedáme na kola a pokračujeme v jízdě.
Následuje rozdělení na 2 výzkumné skupiny a už frčíme přes Saint Babel po krásné poklidné silničce do poutního místa Ancienne Chapelle Saint Julien de Coppel, na které se každý dostává ze společného výchozího bodu po vlastní ose. Libor na svém "vytuněném" kole značky Scott jede nejpřímější "cestou", Hanka s Robem za ním. Petr a já jedeme kolem dokola a já nechávám svojí silničku opřenou ve stínu, tam kde končí poslední náznak cesty a dál už se jeden jen po lehce vyšlapané trávě:-).
Všichni se scházíme nahoře, fotíme každý zvlášť i všichni dohromady a nemůžeme si dost vychutnat krásu zdejších výhledů.
Dál v pohodovém tempu pokračujeme přes Lignat a Saint Maurice do městečka La Sauvetat. Čas nemilosrdně utíká a my zjišťujeme, že na domluvenou dobu prostě u Volkwagenu nebudeme. Ovšem nikdo z nás si nechce nechat ujít pohled na další sakrální stavbu dnešní etapy právě v La Sauvetat. Přece jen nám ale není jedno, že by na nás druhá skupinka měla čekat a tak dochází k rozdělení. Rob pokračuje dál, že aspoň už s druhou partou začnou nakládat kola a my ostatní prohlédneme a nafotíme zámek a co nejrychleji dojedeme do parku v Coudes, kde parkoval náš vlek.
Oddělujeme se a míříme do prudkého kopce středem města, po chvíli máme pocit, že vjíždíme k někomu na zahradu (nebo spíš na zápraží), a proto radši sesedáme z kola.
Z domu vychází stařenka: "Bonjour!", zdravíme se navzájem.
"S'il vous plait, ou est le chateau de La Sauvetat?", ptám se svojí lámanou francoužštinou, kterou doba, která uplynula od mého odchodu z "gymplu" dost poznamenala:-).
Naštěstí stařenka pochopí a ukazuje nám cestu, ale zároveň nám říká, že se tam na kole dojet nedá.
Hanka s Petrem odkládají kola a rychlou chůzí míří udaným směrem. Já s Liborem sedáme na kamenné obrubníky a čekáme...
Zhruba za 10 minut se naši parťáci vracejí: "Tam se dá na kole normálně v pohodě dojet.", informuje nás Petr. Tak příště.
Nastal čas na "stíhací" jízdu k Volkswagenu. Už bez dalších zastávek rychle jedeme směr Coudes podle silničních ukazatelů. Protože v Auvergne prostě roviny nejsou:-). přejedeme rychle asi 2 celkem vydatné kopce a po zhruba 10 km zběsilé jízdy se před námi objeví cíl naší cesty. Pak už jen před mostem zatáčíme do parku, kde vládne naprostá pohoda. Každý v ruce drží Radlera, Colu nebo pivo a buď sedí nebo leží na trávě většinou v polostínu.
"Ahoj!", vítají nás.
"Čekáte dlouho?", ptám se Michala, i když to vypadá, že i kdyby jo, tak nás to vůbec nemusí mrzet, protože si čekání pěkně vyplnili a užili.
"Vůbec ne! Máme tu naprostý veget!", informuje nás.
"Máš dobře opálený nohy," směje se mi s pohledem na moje nohy v cyklokeckách, ve kterých se mi shrnuly ponožky a je tudíž vidět ostře vypálená "ponožková" hranice, kterou jen místy přerušuje kolomaz od převodníku. Moje poznávací znamení.:-)
V pohodě nakládáme kole, nasedáme a pak už míříme na slíbenou a domluvenou ochutnávku domácích francouzských sýrů, kde absolvujeme prohlídku ve francouzštině, kterou nám Janička tlumočí. Všichni nakupujeme sýry na ochutnání domů. Ještěže máme ledničku:-). A pak už honem na večeři, kterou opět nestíháme v oficiálním termínu. Ale co, aspoň máme my i pěšáci víc místa na sednutí.:-)
Po večeři se jdeme zkulturnit a pak se opět scházíme na tradiční posezení v "hospodě u Huskyho":-).
Povídáme a povídáme a konverzace se stočí k Provence a když Provence, tak Mont Ventoux.
A právě tady uzavírám s Robem dohodu.
"Dole v Malaceune je půjčovna dvoukol. Já bych hrozně rád na Mont Ventoux vyjel na dvoukole, ale nikdo do toho se mnou nechce jít.", říká Rob.
"Já bych do toho šla, pro tu srandu.", chytám se toho, protože jsem pro každou "krávovinu" a tohle zní jako akce, na kterou se dlouho vzpomíná:-).
"Fakt?"
"No jasně."
"Tak si na to plácnem?", ptá se Rob a natahuje ruku. Pořád si asi myslí, že si z něj dělám legraci.
"Plácnem.", říkám já a dohoda je uzavřena.
Do debaty se vmísí Michal. "No když pojedeš s Aničkou, tak to budeš mít skoro bez práce."
"Přesně, Anička mě tam doveze."
"No počkej, žádný takový, šlapat budeš a když ne, tak budeš vystoupen.", bráním se a říkám si v duchu: "No jasně a já budu první, kdo kdy vyjel na Mont Ventoux na dvoukole v singlu.":-D
Tak uvidíme, jak tahle dohoda dopadne...:-)
Zhruba v půl 1 se rozcházíme a další den dovolené je u konce. Zbývá už jen 1 etapa a vlastně je to docela smutný:-(.
Zase přišlo léto, zase jsem hledala tip pro aktivní strávení dovolené a zase jsem skončila na stránkách CK Alpina. Tentokrát mi padl do oka zájezd Toskánsko na kole, ale zároveň jsem si říkala, že by nebylo špatné tuhle volbu s někým probrat. Kdo by pro tuhle diskuzi byl lepší než hlavní průvodce Rob ze zájezdu Provence na kole 2012?
A tak jsem Robovi napsala mail, jestli náhodou Toskánsko na kole nebude pod jeho velením. Odepsal mi, že Toskánsko nejede, ale že jede na "ladící" zájezd do Auvergne ve Francii připravit tento zájezd pro příští sezónu a bere mikrobus lidí, kteří s ním projedou naplánované trasy a zájezd doladí. Zároveň mi napsal, že je volné poslední místo a tak jsem na nic nečekala, ještě ten den poslala přihlášku a 16.8. 2013 nasedla do "alpiňáckého" mikrobusu mířícího do sopečné krajiny Auvergne.
16.8. 2013 - CESTA
Podle posledních instrukcí před cestou byl odjezd ze stání č. 26 autobusového nádraží Zvonařka v 16h a
sraz hodinu před odjezdem. Já jsem do Brna z Chocně dorazila okolo 12, abych měla dostatečnou časovou rezervu, kdyby si pro mě ČD připravily překvapení ve formě zpoždění či výluky. Cestování vlakem s kolem má vždycky něco do sebe, ale když se k tomu přidá velká krosna a ve druhé ruce malý batoh do autobusu (a na kolo), je to vážně zážitek. Na nádraží v Brně z vlaku doslova vypadnu, ale naštěstí nepřišel nikdo a nic k úhoně.
Na Zvonařku dorazím okolo tři čtvrtě na 3 a za chvíli začínají přijíždět další lidi. Někteří bez kola, někteří s kolem. To, že někdo kolo nemá, mě nijak nepřekvapí, protože mi Rob psal, že v kempu budeme spolu s pěší variantou zájezdu do Auvergne, kterou už má Alpina zmapovanou a v katalogu. Nervózní začínám být ve chvíli, kdy příjíždí zhruba pátý cyklista s celoodpruženým kolem. V podstatě v té chvíli se dá skupinka lidí na stání č. 26 na 3 skupiny: 1) pěšáci, 2) zhruba 5 "bikerů" s "celopérem" a 3) já s červenou čistokrevnou silničkou Author 3300.
Přijíždí velký autobus a ukáže se, že ve stejný čas jako "kolaři a pěšáci" do Auvergne odjíždí "kolaři a pěšáci" směr Bosna a Hercegovina, což i vysvětluje to maximální odpružení jejich dopravních prostředků. Poté co odjede autobus do Bosny a Hercegoviny, přijíždí autobus pro "pěšáky" do Auvergne a zhruba o půl páté se objevuje "alpiňácký" mikrobus pro náš "ladící" zájezd. Z mikrobusu vyskakuje jako vždy optimisticky naladěný Rob a v tu chvíli mi je jasné jedno: DOVOLENÁ ZAČÍNÁ.
Po přivítání mi Rob bere batoh a míří k mikrobusu, kde začíná velké představování s ostatními "ladiči". Zájezdu se zúčastní i Petr, kterého jsem potkala na zájezdu do Provence. Je to velmi aktivní důchodce, který by podle klasických měřítek dokázal na kole uhnat i profesionálního sportovce (a pravděpodobně nejen na kole) a ještě by u toho dokázal fotit a pak by svůj výkon zhodnotil slovy: "Já jsem jel/šel na pohodu." Dál se seznamuju s od pohledu symatickou Janičkou, která bude na zájezdu do Auvergne v pozici pomocné průvodkyně a která nás každého vybaví plastovým kelímkem s výborným růžovým vínem, jež nám poskytne něco jako "teleport" do Francie. Poté si potřásám pravicí s Michalem a jeho synem Míšou, dál se Šárkou a nakonec s Liborem a Hankou. Rob s Janičkou zalezou do vleku a nakládají s nejvyšší opatrností naše kola.
Podávám Robovi svojí silničku.
"Prosím tě, ještě jí chvíli přidrž.", říká mi Rob ve chvíli kdy je kolo umístěno v šikmé kolejnici.
Chytám kolo za sedlo.
Rob bere malé pásky a přichytává přední a zadní kolo: "Ono než se to takhle přichytí, tak to kolo může vypadnout. Většinou se nic nestane, ale lidi jsou pak...!", nedokončí větu. Nutno podotknout, že ji ani dokončovat nemusí:-).
Naložíme kola a bágly, nasedáme podle zasedacího pořádku do mikrobusu. Já sedím vedle Michala a Míši na zadní trojsedačce vpravo. Za volant si sedá Rob a opouštíme Zvonařku. Mikrobus hrká (na D1 to totiž jinak nejde) směrem na Prahu, kde zhruba na 50. kilometru uvízneme v pořádné zácpě.
Když v ní "visíme" zhruba půl hodiny, někdo navrhne, jestli si nemáme objednat pizzu rozvozem.
"A co jim řekneme?"
"Pizzu na 50. kilometr na dálnici D1 do "alpiňáckého" Volkswagenu transporter."
Naštěstí zhruba po 50 minutách se ze zácpy dostaneme a pokračujeme po dálnici přes Prahu na Plzeň.
Zhruba okolo 9 zastavujeme na benzince. Vystupujeme, vylézáme a vypadáváme z mikrobusu, každý podle svých možností a protahujeme nohy, záda a vůbec děláme takové ty obvyklé věci, co se na pauze po cestě dělají. Zhruba po čtvrt hodině nastupujeme a spanilá jízda pokračuje. Každý se snaží najít ideální polohu pro spaní, vedle mě se na trojsedačce uprostřed za jízdy vymění Míša s Michalem. (Míša už měl dost spaní s hlavou zaraženou v sedačce před sebou.) Jeho táta problém umístění hlavy vyřeší s elegancí člověka životem poučeného, když si ve spaní položí hlavu na moje rameno:-).
Zhruba po hodině se probere a omlouvá se. "V pohodě!", říkám v polospánku a zapírám si svojí hlavu o okno.
Během cesty se změní řidič, Rob se vystřídá s Janičkou a bez větších problémů (až na občasné protesty Volkswagenu) přejedeme Německo a přes Francii míříme ke zvedajícím se kopcům Auvergne.
"Ne, nikdo neříkal "válecí" dovolená!!!":-)
17.8. 2013 - PŘÍJEZD A ÚVODNÍ DEN
Už během cesty bylo jasné, že do cíle naší mikrobusové cesty dorazíme brzy. Proto Rob na větší zastávce na
benzince sloužící k rannímu "zkulturnění" navrhuje, abychom nejeli rovnou do kempu, ale ještě předtím udělali zastávku na hradu Murol.
Návštěva tohoto hradu byla původně plánována na den "královské etapy" (druhý den na kole), ale Rob prozíravě zavelí k návštěvě hradu v den příjezdu, protože:
1) stejně nás do kempu nevezmou dřív než ve 2 (bylo půl 11)
2) den s "královskou etapou" bude i tak dost nabitý a návštěva hradu by tudíž musela být provedena "v poklusu"
3) jiný plán na vyplnění času než se dostaneme do kempu stejně nemáme
Všichni s Robem souhlasí a tak náš mikrobus míří na parkoviště pod hradem.
Rob s Janičkou zůstávají u auta a rovnají různé materiály s natištěnými cyklotrasami, my ostatní míříme po zpevněné cestě nahoru k hradu s tím, že je potom u Volkswagenu vystřídáme.
Docházíme ke krásnému hradu a studujeme ceny. Cedule na panelu před hradem hlásí:
- adulte (dospělí): 6,30 euro
- enfant 5 - 12 ans (děti od 5 do 12 let): 5,20 euro
- enfant 3 - 4 ans (děti od 3 do 4 let): 3 euro
Spolu s Liborem a Hankou prohlédneme a nafotíme hrad a pomalu se vracím na parkoviště. Po cestě potkáváme Roba s Janičkou, které u mikrobusu už vystřídal Michal s Míšou.
Těsně po druhé se všichni opět sejdeme u auta, nasedáme a míříme do kempu.
Camping Le Pré Bas, ležící přímo na břehu jezera Lac Chambon u městečka Chambon-sur-Lac, vypadá velmi idylicky a čistě a dá se v něm najít vše, na co si člověk může pomyslet (bazén se skluzavkou, přístup k jezeru, čisté sociálky,...). Je v něm oddělená část mobilhomů a část pro stavění stanů. Požadavek mobilhomů se vyplňoval již v přihlášce na zájezd.
Z naší skupinky "kolařů" mají mobilhome sjednaný akorát Hanka s Liborem, kteří tím pádem musí chvíli čekat než přijedou "pěšáci" autobusem spolu s průvodci, kteří ubytovaní do mobilhomů organizují. My ostatní zatím stavíme stany. Dohodneme se, že v kempu zabereme jen 1 "parcelu" pro stany, aby zbylo dost místa pro pěší část zájezdu.
Já stavím stan na trávu, ale jeho levá část částečně zasahuje už na hlinitou (a značně kamenitou) zem, kde je zatloukání kolíků pravé požehnání. Snažím se tam kolíky "narvat" bez co nejmenší úhony, zkouším i zašlápnutí nohou, ale všechno je marné.
Moje snažení zpozoruje Rob: "Nechceš na to zatloukání sekyrku?"
"Jéé, máš? No úžasný, díky moc."
Další chvíle bušení do kolíků sekyrkou, která potom putuje k Šárce, která je na tom se zapichováním kolíků dost podobně.
I přes použití sekyrky nejsou kolíky mého stanu v zemi tak, jak bych si přála, ale snad vydrží...a vzhledem k tomu, že stan stojí hned vedle zaparkovaného transporteru s vlekem, tak to spíš vypadá na hodně odlišné starosti, co se stanu týká, než nekvalitně zatlučené kolíky:-).
Mojí domněnku vzápětí potvrzuje Rob: "Neboj, já ti ty kolíky párkrát přejedu a ty pak budou držet jedna radost."
"Jo, jo, já vím, až mě to bude mrzet, viď?":-)
Po postavených stanů vybalujeme batohy, každý svým způsobem. Někdo tvoří úhledné komínky, někdo zase nepřehlednou hromadu uprostřed stanu. Prostě vše ve stylu rčení: "Pořádek je pro blbce, inteligent zvládne i chaos!":-)
Zalezlá ve stanu vrším svojí hromadu a slyším Robovo: "Můžete, prosím, na chvíli ven?"
Vylézáme ze stanů a Rob nám každému podává desky a 7 eurofolií. Poté každý vyfasujeme pro každý den 2 - 3 varianty tras, ke každé z nich mapu, profil a itinerář. Na profily radši nekoukám, stačil mi pohled z okna mikrobusu, abych věděla, že rovina tu fakt není.
Po rozdání mapek bereme plavky a ručníky a míříme na koupačku k jezeru. Mezi kempem a pláží je sofistikovaná branka, na které se musí zmáčknout 2 tlačítka zároveň, aby se z kempu nedostalo k vodě dítě. Směrem od vody do kempu se zase zadává kombinace čísel a písmen.
Voda jezera je čistá, dno zpočátku písčité, ve větší hloubce je cítit bahno, ale pro nás s výškovým průměrem 165 je to věc, ze které nás hlava bolet nebude:-).
Sedíme na břehu jezera a povídáme si.
Rozebíráme kola, kondičku, kopce,... a Rob nás opakovaně varuje, ať počítáme s tím, že si na kole pěkně zašlapeme.V tu chvíli mi do oka padne vodní šlapadlo: "Takže tím chceš vlastně říct, že rovinky se tady trénujou jenom na šlapadle na jezeře, viď?"
Všichni lehnou smíchy a Rob ze sebe jen vyrazí: "Jo, to je přesný."
Na 7 je nahlášená večeře, proto se okolo tři čtvrtě začínáme zvedat a míříme ke stanům pro ešusy a lžíce. Při večeři je domluven "breefing" s táborem "pěšáků" o půl 9 na břehu jezera.
Zhruba v 8 vyráží náš stanový tábor "kolařů" na okružný pochod okolo jezera. Cesta je trošičku delší než jsme čekali, takže na schůzku dorazíme zhruba o čtvrt hodiny déle. Každý nafasujeme plastový kelímek a do něho buď růžové nebo červené víno podle vlastního přání. Pak už jen sedíme a povídáme a po náročné cestě (sice hlavně ale nejen pro řidiče:-)) jdeme všichni brzo spát.
18.8. 2013 - ETAPA první
Lac Pavin - Lac Chauvei - Le Picherande - La Tour d'Auvergne - Le Mont Dore - Col de la Croix Morand - Chambon sur Lac (Varennes)
84 km
1500 m kumulovaného převýšení
Ráno vstáváme těsně před 7, vyspaní do růžova se pomalu přesouváme k umývárnám a každý se probouzí
stylem sobě vlastním. Na půl 8 na nás čeká snídaně, která je pro nás "kolaře" s kuchařkou Martinou domluvena o půl hodiny dříve než pro "pěšáky". Po snídani se začínáme připravovat na první etapu. Je rozhodnuto, že všichni pojedeme delší variantu z obou možností.
V půl 9 nasedáme do mikrobusu, který nás s Robem za volantem a Janičkou coby navigátorem veze do výchozího bodu prvního výletu, jímž je sopečné jezero Lac Pavin, kam přijíždíme těsně po půl 10. Vyndáváme kola z vleku a nasazujeme zpět sedla, která jsme kvůli přepravě sundávali. Nastavujeme optimální výšku sedla a nastává úvodní focení (nás, jezera, kol,...), poté nasedáme na své dopravní prostředky a sjíždíme dolů k jezeru. Moc dlouho se tu nezdržujeme, protože etapa bude dlouhá a pokračujeme směr městečko Le Picherande. Po cestě do tohoto městečka po mírném stoupání odbočujeme a zpevněnou cestu k jezeru Lac Chauvei, které rovněž nafotíme a Rob mi na mapě a GPSce ukáže, kde se sejdeme. Chce totiž "zmapovat" terénní cestu okolo jezera, kde bych si to na silničce vážně vychutnala.
Instrukce jsou jasné: vrátit se na silnici, odbočit vlevo a na křižovatce odbočit vpravo směr Le Picherande.
Po krásné hladké silnici, jaké v Čechách nejsou, v pohodě dojedu na křižovatku, kde odbočuju vpravo, poté začínám po levé straně silnice vyhlížet odbočku, ze které se vynoří moji spolubojovníci. Jednu takovou najdu a začínám čekat...
Zhruba po čtvrt hodině začínám být lehce nervózní, nasedám na kolo a jedu po silnici dál. Ta se začíná zvedat a po straně skal míří k městečku. Z těchto míst je nádherný rozhled, a proto aplikuju metodu "Jeníček a Mařenka" a rozhlížím se po skupince cyklistů. Po chvilce je zahlédnu, sice ne moc daleko ale zato hluboko pod sebou. Dojedu po silnici do městečka a čekám u odbočky, která odpovídá směru, odkud by se mohli vynořit.
Vynořuje se Petr a říká: "Pojeď tudy, mají nějaký defekt na kole a pojedeme dál spodem."
Sjíždíme z kopce se šíleným sklonem a vzápětí uvidíme cyklisty a Roba, který něco spravuje na Šárčině kole. Potom všichni hromadně nasedáme na své oře a jedeme po dolní silničce dál (podél silnice hlavní). Když po chvíli narazíme na křižovatku, odbočujeme vpravo nahoru do velmi prudkého stoupání, které nás zavede na malé náměstíčko městečka Le Picherande, kde zrovna probíhá slavnost.
Zatímco Janička a Rob nabírají mapy a materiály v místním infocentru (Office de Tourisme), my ostatní se snažíme ve městě najít vodopády, které by v něm měly být. Nacházíme akorát hřbitov s velkými rodinnými hrobkami, což je v porovnání s pohledem na padající vodu fakt docela rozdíl.:-)
Rob s Janičkou za chvíli přijíždí a upřesňují informaci o vodopádech: "Nejsou tady.":-D
Z Le Picherande pokračujeme do městečka La Tour d'Auvergne s nádherným výhledem, kam přijíždíme okolo půl 1 a dáváme si půl hodiny rozchod.V 1 opět nasedáme na kola a jedeme směrem na Le Mont Dore, nejdřív stoupáním a poté zhruba 2 km sjezdem do města, kde zastavujeme u infocentra. V plánu je dojet na stanici lanovky a vyjet na zastávku Le Station Mont Dore.
V tu chvíli přichází Petr s objevem: "Víte, jak jsme stáli nad sjezdem na té křižovatce? Tak tam byl ukazatel na Le Capucin a to je hora na hřebenovce, na kterou se chceme dostat. Takže bysme ani nemuseli jet lanovkou."
Po chvíli dohadování se rozdělíme. Janička jako jediná plynule francouzsky mluvící jede na lanovku (zjistit ceny, čas,...) a my ostatní vyjedeme 2 km zpátky na křižovatku a zkusíme se na hřebenovku dostat na kolách.
Vyjedeme na rozcestí a pokračujeme, jak jinak než do kopce, doleva, kam směřuje směrovka na Le Capucin. Zhruba po 20 minutách dojíždíme do lanového centra, odkud pokračujeme dál do kopce po rozbité silnici. Není to jen tak obyčejný kopec, je to "děsný krpál", kde v některých místech dokonce kola vedeme. Nakonec se dostáváme do místa, kde silnice končí a odkud vede už pouze cesta.
Michal s Míšou říkají, že dál nejdou a že tady počkají, čehož využívám a přivazuju svojí silničku ke stromu. Pěšky docházíme k ukazateli (ostatní kola vedou s sebou): Le Capucin 0,8 km, Le Station Mont Dore 5,5 km. Vydáváme se směrem na Le Station Mont Dore. Libor jako jediný sedá na kolo a pokračuje dál "kolmo", já, Rob a Hanka ho následujeme "pěšmo". Ujdeme zhruba kilometr a vystoupáme na hřebenovku, odkud je nádherný rozhled a ukazatel na Le Station Mont Dore 4,5 km.
Fotíme a v tu chvíli přichází sms od Janičky, kde píše, že existují 2 Le Station Mont Dore a že ona vyjela na tu druhou než jsme my a že se sejdeme zhruba za hodinu zpátky u infocentra v Le Mont Dore. Chvíli odpočíváme v trávě a krtinách a pak se pomalu vydáváme na zpáteční cestu k "ičku".
u "ička" usedáme na trávu, doplňujeme tekutiny a čekáme na Janičku, ta příjíždí okolo půl 6. Už všichni pohromadě jedeme směr Besse a čeká nás poslední (a nejhorší) stoupání úvodní etapy do průsmyku Col de la Croix Morand. Stoupání je asi 6 km a na každém kilometru míjíme ceduli s údaji kolik zbývá do konce, aktuální nadmořskou výšku a sklon silnice. Já do stoupání vytvářím tandem s Liborem, párkrát se ho snažím přesvědčit, že bych taky měla chvíli táhnout já jeho.
"Nee, já jsem v pohodě.", dostává se mi odpovědi.
"Joo, tak to ti závidím.", říkám si v duchu a oddychnu si, když se přede mnou objeví cedule: Col de la Croix Morand, alt. 1401 m.
Na kopci čekáme na ostatní, za chvíli příjíždí Petr a zhruba za 10 minut Hanka, začíná nám být docela zima hlavně díky silnému větru. Před námi už je jen závěrečný sjezd do kempu a tak nasedáme na kola a rychle ztrácíme pracně nastoupané metry. Pro první den naštěstí už naposled:-).
Projíždíme Chambon sur Lac a ve Varennes zabočujeme z hlavní silnice doprava podle šipek Camping Le Pré Bas, kde už zbývá jen dojet ke stanům. Když projíždíme okolo kuchyně, kde se v 7 na večeři začínají scházet "pěšáci", dostává se nám udivených poznámek ve stylu: "Jéé, vy jste to stihli?"
Pak už zbývá jen vytáhnout ešusy a hromadně míříme do kuchyňského stanu pro večerní příděl.
Po večeři se zkulturníme a smyjeme celodenní pot, únavu a kolomaz a usedáme k dřevěným stolkům na břehu jezera, kde rozebíráme etapu druhého dne, pijeme a povídáme.
Jedno je jisté, dneska se bude dobře spát.:-)
19.8. 2013 - ETAPA druhá
Lac d'Aydat - Le Saint Saturnin - Olloix - Le Fohet - Le Vernet Sainte Marguerite - Varennes
67 km
1500 m kumulovaného převýšení
Ráno při vstávání nás čeká nepříjemné překvapení. Obloha, na které jsme si rádi zvykli na modrou, je zatažená a dokonce začíná pršet. Tenhle fakt Rob okamžitě operativně a pohotově řeší. plánovaná královská etapa, která se měla jet původně se přesouvá na další den, kdy má být podle předpovědi opět hezky.
Jednomyslně tenhle nápad podpoříme a je rozhodnuto, že:
1) Všichni pojedeme stejnou etapu pod velením Janičky
2) Pojedeme plánovanou 3. etapu od jezera Lac d'Aydat
3) Rob projede "kolmo" a Volkswagenem zbylé 3 etapy (druhou variantu prvního dne a druhou varinantu druhého dne a druhou variantu třetího dne)
Nakládáme kola do vleku, protože jsme předchozího dne dojeli do kempu a auto s vlekem přivezl 1 z řidičů od pěšáků, kteří svůj první výlet rovněž začínali u jezera Lac Pavin.
Ve tři čtvrtě na 9 vyjíždíme transporterem do výchozího bodu etapy. Na parkovišti na břehu jezera Rob zaparkuje transporter, odplachtujeme vlek a vykládáme kola. Zhruba v 10 vyrážíme na další etapu našeho cyklo zájezdu v sopečné krajině Auvergne. Jedeme po hlavní silnici a na prvním kruhovém objezdu pokračujeme prvním výjezdem.
MIIISTAKE!!!
Měl to být až druhý...
Po zhruba 2 km sjezdu, který si všichni užíváme, zastavujeme u krásného kostela. Fotíme a Janička vytahuje GPSku: "Mám špatnou zprávu, jedeme špatně."
Nezbývá nic jiného než otočit kola a kopcem vystoupat zpátky na "kruhák", tam zabočujeme už správně na Rouillat Bas, kde se začíná silnice zvedat a přes Rouillat Haut vyjíždíme na první pořádnou prověrku dnešní cykloformy.:-)
Vyjedeme na kopec, ze kterého je nádherný výhled a poté absolvujeme zasloužený dlouhý sjezd až do Le Saint Saturnin, malého městečka s hradem, kde si dáváme pauzu na oběd a prohlídku města a hradu (v hradu prováděli buď ve francouzštině nebo angličtině).
Sedím se Šárkou ve stínu stromu u restaurace, kde je plánovaný sraz v 1 a kde se pomalu začínají shromažďovat Francouzi na oběd a odpolední siestu. Šárka píše pohledy domů, já koukám do mapy (radši ne na profil:-)).
Zaťukání na rameno a oslovení: "Bonjour.", mě vrací do reality.
Dva Francouzi nás od svého oběda se zájmem pozorují. "Bonjour."
"Vous avez l'eau?" (Máte vodu?), ptá se starší z nich a mává nádobou s vodou, kterou dostali k obědu.
"Oui, c'est beau. Merci beaucoup!" (Ano, to je dobrý. Díky moc.)
Nabízí víno, pak se ale zarazí a s pohledem na naše kola usoudí, že by se nám po víně špatně jelo.
Konverzace ale nekončí: "Bologna?", ptá se druhý Francouz.
"Non, nous sommes a Republique Tcheque." (Ne, jsme z České republiky.) Nechápu, jak ho napadlo, že jsme z Bologně.
"Ok, bonne journée." (Hezký den.), přejou nám, pak jim ale zvědavost nedá a následuje dotaz: "Ou vous allez?" (Kam jedete?)
"Lac d'Aydat.", odpovídám.
Zachechtání a odpověď: "Wow, bon courage!" (Hodně štěstí.)
Super, to není dobrý znamení.
"Merci, au revoir." (Díky, nashledanou.)
"Au revoir.", odpovídají a když o chvíli později už všichni hromadně projíždíme kolem restaurace, vesele na nás mávají, ale neřekla bych, že nám závidí.:-)
Nejspíš opravdu nezáviděli, protože hned jak vyjedeme z města, silnice začíná stoupat. A nestoupá pomalu. A nevypadá, že by někdy měla přestat stoupat.
Jedu vepředu, za mnou Libor a Míša s Michalem. Za chvíli už jen Libor, který říká: "Já pojedu chvíli vepředu."
"Jeď, jeď.", říkám mu a on nasazuje takové tempo, že se mezera mezi námi podstatně zvětší.
Kopec asi 4x vypadá, že už končí. Hlavně ve chvíli, kdy na chvíli vjedeme na rovinku a za zatáčkou následuje kopeček dolů, jenže netrvá dlouho, Zhruba po 10 m kopec nahoru pokračuje závěrečným "zalamovákem".Vjíždíme do města Olloix, kde před sebou vidím Libora, jak zastavuje na lavičce pod stromy.
Dojíždím k Liborovi: "Tak ten byl výživnej, co?"
"Joo, taky jsem si ho užil. Fakt dobrý."
"Mě přišel snad horší než všechny ty kopce včera a to je etapa pro odpočinkový den."
"No, na odpočinkový den je to fakt docela soda."
Sedám si vedle něj na lavičku, odpočíváme a čekáme na ostatní.
Postupně dojíždí Petr, Míša, Hanka, Michal a Janička se Šárkou. Chvíli si orazí a pokračujeme dál. Pokračujeme jak jinak než do kopce. V Olloix, když jde někdo na nákup byť jen na náměstí z dolního konce města a něco zapomene, tak si nejspíš sakra rozmyslí, jestli mu stojí za to jít znovu. Nikdy jsem neviděla, že by se v 1 městečku dalo nastoupat tolik výškových metrů:-).
Z Olloix pokračujeme směrem na Le Fohet, poté krátkým sjezdem a stoupáním do Monne a odtud už jen mírným stoupáním do Le Vernet Sainte Marguerite. Za Le Vernet stoupání pokračuje už jen chvíli a na směrovkách se začíná objevovat cíl naší etapy Chambon sur Lac, resp. Varennes.
Sjíždíme z kopce a podle šipek je Chambon sur Lac rovně, ale silnička vede i doprava. S Liborem a Hankou projedeme rovně. Volání.
"Vraťte se. Do kempu je to kratší doprava."
Vracíme se na křižovatku a nastává debata.
Janička říká, že by z Le Vernet Sainte Marguerite měla vést ještě jiná cesta než po hlavní a měla by vést údolím a vypadá to, že se na tu cestu dostaneme, když na křižovatce, na níž stojíme zahneme doleva.
Jsme na zkoumacím zájezdu, proč bychom se nevrátili.
Michal s Míšou míří rovnou do kempu, protože chtějí otestovat kempový bazén.
My ostatní sjíždíme z prudkého kopce do údolí kolem skal, za zatáčkou se vynoří sýrová farma, kterou projedeme a dostaneme se do stoupání, na jehož konci už stačí jen překonat jednu terénní nerovnost a budeme znovu u kostela v Le Vernet Sainte Marguerite.
Dojíždím na lavičku ke kostelu a spolu se mnou Libor a Petr. Za chvíli se objevuje Hanka a já dostávám sms od Janičky, že jí spadl řetěz a zasekl se mezi převody, ať klidně jedeme. Rozhodneme se, že jsme tu všichni spolu a že počkáme. Janča za chvíli přijíždí, ale nemáme Šárku.
Po dalším čekání se rozhodneme, že ostatní pojedou do kempu a já se vrátím na jedinou křižovatku, na které byla šance, že by Šárka uhnula jinam. Zahnu na křižovatce, ale i tak se za chvíli objevuju na hlavní silnici, po které jsme ten den už jeli, pokračuju do Saignes a až tady by se cesty rozcházely. Pochybuju, že by Šárka špatně zatočila na křižovatce, kterou jsme už jednou absolvovali a na které je přímo název cíle naší cesty. Volám tuhle zprávu Janičce a domluvíme se, že na ně počkám.
Společně pokračujeme po silnici směrem na kemp a proti nám se blíží "alpiňácký" Volkswagen s Robem za volantem. Jede k Lac d'Aydat pro vlek, který tam ráno nechal. Ptáme se ho, jestli je Šárka už v kempu. Říká, že ne, ale je možné, že se minuli.
Projíždíme Beaute le Froid, kde se koná slavnost a v zatáčce stojí asi 5 koní s jezdci. Projíždíme kolem cedule Col de la Croix Morand OUVERT. Do tohoto průsmyku jsme vystoupali předchozí den, tudíž nezbývá než doufat, že ho nebudeme muset vyjet celý znovu. Po zhruba 2 km stoupání přijíždíme na křižovatku, kde už jsme včera byli a je jasné, že cesta do kempu už bude jen klesat:-).
Znovu profrčíme sjezdem až do kempu, kde u stolu v "kuchyni" se Míša s Michalem.
"Ahoj, je tu už Šárka?", ptám se.
"Ne, není."
Přijíždí Libor, Hanka a Petr. Za chvíli se objevuje Rob s transporterem a vlekem.
"Šárka tady není. Nevolala ti?"
"Ne nevolala, tak snad je v pohodě."
Za chvíli zvoní telefon. Volá Janička, že jí volala Šárka, že se ztratila a chce, aby pro ní Rob dojel.
Odpojujeme vlek a Rob zahajuje záchrannou operaci.
Naštěstí jsou i se Šárkou zhruba za půl hodiny zpátky.
"Tak jsem Šárku svezl 5 km z kopce.", směje se Rob. No, hlavně, že je v pohodě.:-)
Zapíjíme další etapu a míříme na večeři.
Po večeři vznáším návrh na cestu kolem jezera. Za prvé je dost zima, takže pohyb by mi z "teplotních důvodů" dost bodnul a za druhé v den příjezdu jsme došli do kempu po jakési dřevěné cestě z prken, ale cesta lesem pokračovala dál. Navrhuju proto zkusit jezero obkroužit "proti srsti". Přidává se Michal, Míša, Libor, Hanka a Petr. Šéfové připravují další den a Šárka po psychickém i fyzickém vypětí doslova odpadla:-).
Vycházíme brankou z kempu a zatáčíme po cestě doprava. Široká cesta po chvíli mizí. Doslova. A my narážíme na vodní tok. Zvolíme metodu "přeskoč, přelez, neplavej" a nacházíme místo, kde je řeka nejužší. Pak přeskáčeme přes kameny na druhý břeh a ocitáme se kousek od místa, kde jsme se při předchozí cestě kolem jezera napojili na dřevěnou cestu. No, asi to jinudy fakt nejde.
Jdeme po prknech až na jakýsi výhled na jezero, kde potkáváme Hanku s Petrem, kteří se usídlili na špici výpravy. Já, Libor, Míša a Michal koukáme na jezero, povídáme a vzpomínáme. Zhruba po 20 minutách, kdy už slunce definitivně zapadlo a na cestu opravdu vidět není se naše cesty rozchází. Já s Liborem vyrážíme dokončit okružní cestu a Míša s Michalem se vrací do dřevěné cestě do kempu. Michal nás ještě na cestu vybaví čelovkou s vysvětlením: "Ať někam nespadnete."
Je to zvláštní, ale ve světle čelovky a pár loky slivovice, kterou se Libor na cestu vybavil, se mi ta cesta zdá o dost kratší než v den příjezdu. Jdeme, povídáme, vzpomínáme na Provence a vrcholovou etapu na Mont Ventoux a za chvíli jsme u kempu, kde se znovu shledáváme s Míšou a s Michalem, kteří sedí na lavičkách na břehu jezera. Připojujeme se k nim a povídáme.
Po chvíli se Míša ptá: "Kolik je hodin?"
Koukám na hodinky a informuju ho: "Těsně po půl 11."
"Sakra a to jsem chtěl dneska jít spát brzo."
"To už máš teď jedno."
Debata ještě chvíli pokračuje, ale pak se zvedáme všichni naráz. Zítra nás totiž čeká "královská etapa" a podle toho, jaká je zima, bude snad už zase jasno.
20.8. 2013 - ETAPA třetí (ETAPA "královská")
Chambon sur Lac (Varennes) - Murol - Saint-Diéry - Saurier - Saint-Floret - Chassagne - La Godivelle - Cambains - Besse-et-Saint-Anastaise - Col de la Croix Saint Robert - Chambon sur Lac (Varennes)
119 km
2200 m kumulovaného převýšení
V noci se v půl 3 budím zimou, můj spacák značky Prima, který mi dobře a věrně sloužil dlouhých 13 let, má nejspíš bohužel své nejlepší roky za sebou. Na kraťasy a triko přidávám další vrstvu, mikinu a dlouhé kalhoty a snažím se přesvědčit sama sebe, že teď když jsem takhle nabalená, už mi prostě být zima nemůže.... Byla a jaká...:-(
Konečně je čas vstávat, budík nastavený na mobilu tentokrát ani nepotřebuju, protože zhruba od půl 4 už ráno netrpělivě vyhlížím. Doufám, že bude jasno a to nejen kvůli výhledům.V půl 8 se scházíme na snídani a je rozhodnuto, že se rozdělíme na 2 skupiny podle délky etap.
První skupinu tvoříme já, Libor, Hanka a Petr a pod velením Roba absolvujeme variantu delší, druhá skupina tvořená Michalem, Míšou a Šárkou v čele s Janičkou pojede kratší verzi a protože obě varianty začínají i končí v kempu, znamená to, že transporter s vlekem tentokrát zůstane v kempu.
V půl 9 vyrážíme směr Murol, kde jsme si první den po příjezdu prohlédli hrad, který by byl asi nejzajímavějším cílem a tudíž už se tu moc nezdržujeme a plynule pokračujeme na Saint-Diéry přes krátké zpestření v podobě MTB speciálu, na který mě Rob upozorní, ale dodá: "To sjedeš!"
Sjela jsem, sjeli jsme všichni bez problému:-).
Ze Saint Diéry pokračujeme na Saurier, kde odbočíme z hlavní silnice k hradu, který se krásně vyjímá nad městem ležícím v dlouhém údolí obklopeném skalami. Po obhlídce hradu uděláme osudnou a nejspíš dost školáckou chybu. Místo spořádaného návratu na hlavní silnici na křižovatku, kde jsme opustili poslední ukazatel cyklostezky směr Chassagne, sjedeme po vedlejší silnici na hlavní o kus dál a pokračujeme v původním směru jízdy. V tuto chvíli máme ujeto něco kolem 15 km, z nichž žádný nebyl do kopce ale z kopce, což je v Auvergne skutečnost, která zavání průšvihem.
Jedeme dál z kopce a se vzrůstajícími obavami si užíváme sjezdu, který dřív nebo později prostě musí skončit (a v našem případě spíš dřív:-)).
Po chvíli se na mě otáčí Rob jedoucí vepředu: "Ty jo, to bude kopec jako sviňa!"
Nezbývá než souhlasit.
Přijíždíme do městečka Saint Floret a zkoumáme mapu, protože už dlouho jsme neviděli jakoukoli značku cyklostezky. Z mapy a GPSky zjišťujeme, že díky tomu, že jsme se nevrátili na hlavní silnici, ale sjeli jsme od hradu v Saurier trochu níž, jsme minuli odbočku a zajeli si dohromady zhruba 20 km.
Za chyby se platí!
Platíme i s úroky.
V Saint Floret narazíme na silniční ukazatel, který ukazuje Saurier 3 km a Chassagne 9 km, odbočujeme na Chassagne doleva a začíná kopec, kopec dlouhý a náročný. Ujedeme asi 3 km stoupání a dojíždíme na křižovatku s ukazatelem: Saurier 1 km, Chassagne 9 km.
Pane bože!!!
Chvíli tuhle "novou" informaci (i kopec) "vydejcháváme" a snažíme se sami sebe uklidnit, že to je jen přehmat. No, nezbývá než doufat, že?
Pokračujeme opět doleva a opět do kopce na Chassagne. Slunce svítí, obloha jasná a dokonce nám přeje i vítr, který fouká do zad. Ještě že tak...
Projedeme Chassagne a míříme na La Godivelle, kde je v plánu zastávka u 2 sopečných jezer. Silnice před námi stále stoupá a vypadá to, že už tomu dneska nebude jinak, navzdory tomu se nám díky větru v zádech jede dobře a doufáme, že se to nezmění (ani vítr, ani pocit z jízdy:-)). Po obou stranách pastviny a krásný výhled a my šlapeme směr La Godivelle.
Těsně po vjezdu do La Godivelle odbočujeme nezpevněnou cestou vlevo k prvnímu z jezer, Lac d'en
Bas, které prohlídneme, nafotíme, dáme krátkou pauzu a plynule pokračujeme k druhému jezeru, které leží sice jen o kousek dál, ale zato podstatně výš (vlastně až nad městem). Prudkým "zalamovákem" se dostáváme k jezeru, Lac a l'autre. Proč jsou vždycky všechny pěkný věci na kopci?:-)
Z La Godivelle pokračujeme tentorkát v podstatě z kopce na Cambains, kde v místním baru nebo restauraci nebo co to vlastně bylo, zhruba v půl 3 zastavujeme na oběd, kafe, pivo atd. všichni podle svého vědomí a svědomí:-). Ujeto něco přes 70 km a jsme kousek za půlkou. Dneska bude dlouhý den:-).
Naše cesta pokračuje přes kopec do Besse-et-Saint-Anastaise, krásného květinového městečka s historickým centrem, kde dáváme "pauzáka". Rozchod ve čtvrt na 5, sraz a odjezd v 5. Rob se jede podívat do místního hypermarketu nakoupit víno a my ostatní procházíme město. V půl 5 docházím k lavičce, kde sedí Libor a dobrovolně hlídá kola. Sedám si k němu, vyhříváme se na sluníčku, odpočíváme, povídáme a čekáme na ostatní. Okolo tři čtvrtě přijíždí Rob a přidává se k nám "do party". V 5 se u kol shromáždíme všichni a nezbývá než na ne zase nasednout a šlapat dál.
Čeká na nás vyhlídka, kterou jsme zahlédli před vjezdem do Besse a poté vrcholová prémie v podobě Col de la Croix Saint Robert (1451 m n. m.), průsmyk, který se víceméně taky přehlédnout nedá:-). Vyjíždíme na vyhlídku, teda spíš vycházíme, protože asfaltová silnice nevede přímo přes vyhlídku. Kocháme se výhledem a zlanaříme postarší francouzský pár, aby nás zvěčnil na vrcholovou fotografii.
Poté už zbývá "jen" 1 kopec, podle cedulí podél silnice bude mít okolo 5 km a vystoupáme do nadmořské výšky 1451 m n. m. Rob nás ještě na vyhlídce pro jistotu varuje, že pod začátkem stoupání bude odbočka doprava směr náš kemp, ale pokud chceme do průsmyku vyjet, musíme zahnout doleva. Jedu těsně Liborem zdolat poslední stoupání dnešní "královské etapy", když se najednou zhruba 1 km před námi ve stoupání objeví 2 "silničáři" a Libor začíná zrychlovat a mě je jasné, že "je vezme".
Jedu si dál svým tempem a vidím Libora, jak se ke 2 cyklistům rychle přibližuje. Po chvíli francouzské kolaře míjím i já a dojíždím Libora, který poté, co cyklisty dojel, předjel a ujel jim, výrazně zpomalil.
"Já nevím, proč vždycky cyklistu před sebou musím "vzít"."
Na tohle konstatování nemám odpověď.:-)
Dojíždíme na křižovatku, o které se zmiňoval Rob a zatáčíme doleva. Libor čeká na Hanku, která jede osamoceně kus za námi. Stoupám vzhůru a nade mnou se tyčí průsmyk a klikatí silnici, na které jsou vidět odlesky z aut. Připadá mi, že je vrchol strašně daleko....a vysoko.
"Něco je špatně.", říkám si v duchu.
Postupně míjím cedule označující aktuální nadmořskou výšku, procenta stoupání a vzdálenost k vrcholu, které jsou po kilometru podél silnice. Konečně dojíždím k poslední, která výjimečně označuje posledních 500 m k vrcholu a pak už jen míjím ceduli Col de La Croix Saint Robert, 1451 m n. m.
Zastavuju, fotím.
Za chvíli dojede Libor a společně se schováváme za karavan před studeným větrem. Máváme na Hanku, která už kopec taky zdolala a vypadá to, že nás nevidí. Těsně za Hankou přijíždí Rob, který okamžitě zamíří ke karavanu. Už zbývá jen Petr.
Čekáme a čekáme a Petr nikde.
Po zhruba 20 min čekání, které si krátíme povídáním, dojdeme k závěru, že Petr zahnul dole na křižovatce směrem na kemp. Oblečeme na sjezd bundy a těch 5 km, které se v opačném směru zdály téměř nekonečné, sjedeme během chvilky zpět na výše zmíněnou křižovatku, kde tentokrát odbočujeme směrem na Chambon sur Lac. Užíváme si sjezd a dojíždíme na křižovatku, z průsmyku, na který jsme vyjeli při první etapě Col de la Croix Morand. Směrovka ukazuje doprava, čekáme s Robem na ostatní.
S pohledem na ceduli říkám: Ty, Robe, dát na závěr "královské" etapy výjezd na průsmyk, který se jmenuje stejně jako autor etapy, to je vážně stylový!"
"Viď? Taky mi to tak přišlo.", směje se.
Dojíždí Hanka s Liborem a dojíždíme z kopce posledních pár kilometrů do kempu ve Varennes, kam přijíždíme okolo 8 a hned hromadně míříme na večeři, která se tentokrát koná ve společenské místnosti v kempu, protože si Francouzi, kteří měli stany postavené vedle naší "stanové" kuchyně u správce kempu ztěžovali, že je ráno budí cinkání našich příborů a plechových hrnků.:-) Kuchyňský stan Husky zůstal spolu s ledničkami na svém místě dokonce i se stolem a s lavicí, čehož naše skupina "kolařů" využívá a operativně stan přejmenovává na "Hospodu u Huskyho", v níž se po večeří a umytí scházíme na večerní "kulturu".:-)
21.8. 2013 - ETAPA čtvrtá
Mozac - Saint-Hippolyte - Chatel-Guyon - Gimeaux - Combronde - Gour de Tazenat - Chazeron - Enval - Volvic - Mozac
75 km
1300 m kumulovaného převýšení
Nekonečně dlouhá a mrazivostí severnímu pólu hodná noc opět končí v 7, kdy všichni hromadně vstáváme a v půl 8 se scházíme na snídani, tentokrát i se skupinou turistů, kteří vyráží na celodenní výlet a vstávají dřív, což zapříčiní, že naše jindy tak poklidná a v pohodě probíhající snídaně se velmi záhy zvrhne v nemilosrdný boj o čaj, kafe, bagetu i židli a místo u stolu:-).
O půl 9 naskáčeme do Volkswagenu, jenž nás s Robem za volantem odváží do výchozího bodu naší etapy. Já v mikrobusu uplatňuju svůj osvědčený způsob cestování a prakticky usínám ve chvíli, kdy mikrobus opouští kemp. Protože jsem noc strávila "poháněním" času a v mikrobuse sedím za oknem skrz které krásně svítí slunce a já pomalu rozmrzám, musí se mnou Michal po dojezdu do startovního místa pořádně zacloumat, aby mě probral, vystrkal z mikrobusu a mohl sám vystoupit.
Vykládáme kola a vyrážíme na další etapu. Už při večerním briefingu bylo rozhodnuto, že tentokrát delší trasu pojedeme pod taktovkou Janičky. Nebylo k tomu potřeba ani moc času ani moc lidí.
Rob si jednoduše sedl za stůl, podíval se na svojí pomocnici a hlasem, který nepřipouštěl diskuze, řekl: "Zítra jedeš se střelama ty."
Janičce nezbylo než přikývnout.:-)
Nasedáme na kola, chvíli se dezorientujeme v mapě a vyrážíme. Jedeme pod velením Janičky z výchozího města Mozac přes Saint-Hippolyte do Chatel-Guyon, kde míříme do prudkého krátkého kopce typického pro francouzská městečka a příjíždíme k zámku Chatel-Guyon, který nafotíme a poté vystoupáme ještě pár rychle nabíhajících výškových metrů na vyhlídku nad městem s křížem. Protože na vyhlídku vede pouze úzká cestička a na vrchol vedou různě organizované přístupy, každý se na vyhlídku dostáváme jinak. Obloha je jasná a my se kocháme nádherným výhledem. Zhruba po 20 minutách nasedáme na kola, sjíždíme dolů a pokračujeme do města Gimeaux.
Za Gimeaux se naše skupinka jedoucí delší variantu tentokrát pod vedením Janičky odděluje od Michala s Míšou, Šárky a Roba a jak jinak než nahoru a dolů míříme směr městečko Combronde. Tady přijíždíme na malé náměstí, kde usedáme na lavičky a obědváme. Zhruba po půl hodině znovu osedláme naše ohnivé oře, pokračujeme dál a ještě před výjezdem z města zahlédneme v malé restauraci druhou část naší výpravy, kteří také obědvají a podobně jako my neriskují zavření "všeho" kvůli odpolední siestě, kterou každý správný Francouz velmi striktně dodržuje.
Jedeme dál podle ukazatelů na sopečné jezero Gour de Tazenat, na které vede z krásně hladké hlavní silnice odbočka. Podle ukazatele odbočujeme vzhůru doleva a po chvíli dojíždíme na parkoviště pokračujeme dál vzhůru až na vyhlídku na jezero, kde krásný výhled nafotíme a pak sjedeme zpět na parkoviště, odkud zamíříme přímo k jezeru. Projedeme okolo bufetu a přes pláž, pronásledováni občas dosti nechápavým pohledem relaxujících Francouzů, kteří až k jezeru dojeli autem, a pokračujeme dál lesem na druhou pláž, kde já spolu s Hankou, Liborem a Janičkou sedáme do polostínu, Petr pokračuje dál lesem hledat nějakou ideální koupačku. Já a Janička zouváme boty a míříme do vody, která krásně chladí. Jak tak stojíme a boříme se do písečného dna, najednou se odněkud zprava ozve volání. Koukáme a vidíme mávajícího plavce. Vcelku jednoduchou dedukcí usoudíme, že je to Petr, který jel ještě kousek dál a proložil cyklo část částí plavací. Pořádně se zchladíme a za chvíli už zase nasedáme na kola a vyrážíme dál. U jezerního bufetu potkáváme "ztělesněnou pohodu" ve formě našich "ladících" parťáků Roba, Michala s Míšou a Šárku, kteří si užívají svoje svačiny a růžové víno.
Od Gour de Tazenat míříme k majestátné pevnosti Chazeron, kde vjedeme na rozlehlé nádvoří a fotíme. Náš příjezd vyvolá poněkud rozruch ve skupince ve středověkých kostýmech a po chvíli se ozve volání. Otáčíme se po hlase a zjišťujeme, že pochází nejspíš od hradního průvodce, který nám říká, že sami si pevnost prohlédnout nemůžeme, že je to možné leda s prohlídkou a přátelsky, diplomaticky ale zároveň asertivně nás "vypoklonkuje" pryč. Omlouváme se, dáváme se na ústup a fotíme pevnost aspoň zvenku.
Od pevnosti Chazeron frčíme přes Enval do města Volvic známého minerálními prameny a podle něhož se jmenuje i minerální voda. Náměstí máme na dohled, když nám do cesty "vstoupí" značka jednosměrky. Usoudíme, že si jednou zahrajeme na "tvrďáky" a jednosměrku projedeme. Tenhle čin vyvolá přinejmenším údiv u místních obyvatel. Na náměstí si dáváme rozchod a sraz v půl 6. Janička míří do infocentra a my ostatní se rozdělujeme podle vlastních cílů. O půl 6 se spořádaně scházíme u kašny a Janička nás informuje, že místní hrad je otevřený do 6 a že pokud to chceme stihnout, tak musíme vyrazit. Nasedáme na kola a prudkým krpálem míříme směr hrad. Když za 10 minut 6 "dofuníme" k hradní bráně, zjišťujeme, že se dneska asi zavíralo dřív...:-). Vzpomenu si na slogan rodinné dovolené na Korsice "Oni to tak neberou.":-)
Fotíme hrad aspoň přes bránu, i tenhle pohled stojí za to. Těsně po 6 nasedáme na kola a míříme do konečného bodu etapy, městečka Mozac, odkud jsme ráno vyjeli a kde už Rob za pomoci ostatních nakládá kola druhé skupiny do vleku.
Naložíme i naše kola, nasedáme do mikrobusu a Rob nás veze zpátky do kempu, kde jako už tradičně vylezeme z autobusu, rychle "vlítneme" do stanu pro ešusy a lžíce a míříme na večeři. Po večeři se jako tradičně zkulturníme a jako tradičně se sejdeme v "hospodě u Huskyho", kde dlouho pijeme a povídáme, povídáme a pijeme.
22.8. 2013 - ETAPA pátá
Coudes - Buron - Saint-Babel - Saint-Julien-de-Coppel - Lignat - Saint-Maurice - La Sauvetat - Coudes
Dnešní noc mě přesvědčila, že asi opravdu nastal čas se s 13-tiletým spacákem značky Prima rozloučit.
Od půl 3 zhruba po 10 minutách pravidelně koukám na hodinky, doufám, že už bude čas vstávat a marně se snažím sama sebe přesvědčit, že mě ještě hřeje mládí:-D. (no, už asi ne:-)
Konečně je 7! Nevyspalá a zrmzlá lezu ze stanu a s potěšením zjišťuju, že je opět jasno a že nejspíš bude po celý den i teplo a nejspíš takové, že nás to bude mrzet:-).
Jako každé ráno se scházíme na snídani v půl 8 a v nacvičený čas v 8 nasedáme do věrného Volkswagenu a jedeme do městečka Coudes, odkud se bude začínat tentokrát. Trasa má začínat od mostu Pont sur l'Alier a Coudes, u kterého máme chvíli problém najít místo na parkování. Naštěstí nám francouzská paní poradí, že se dá parkovat v parku na druhém břehu řeky. Nasedáme na vyložená kola a Rob veze Volkswagen na ukázané místo.
Opět dochází k prostřídání velení a dnešní delší etapu opět pojedeme pod taktovkou "velkého šéfa". Začátek etapy ale začínáme společně a hromadně jedeme za první kulturní vložkou dnešní etapy, ke zřícenině nad vesnicí Buron, která, jak už to u zřícenin bývá, stojí na kopci, který, jak už to v Auvergne bývá, opravdu stojí za to.:-)
Naštěstí nádherný výhled i zřícenina nám tu chvilku námahy bohatě vrátí. Vzpomenu si na oblíbenou hlášku taťky: "Bože, to je krása, doprčic, už jednou!!!!"
Kocháme se a fotíme a za chvíli nasedáme na kola a pokračujeme v jízdě.
Následuje rozdělení na 2 výzkumné skupiny a už frčíme přes Saint Babel po krásné poklidné silničce do poutního místa Ancienne Chapelle Saint Julien de Coppel, na které se každý dostává ze společného výchozího bodu po vlastní ose. Libor na svém "vytuněném" kole značky Scott jede nejpřímější "cestou", Hanka s Robem za ním. Petr a já jedeme kolem dokola a já nechávám svojí silničku opřenou ve stínu, tam kde končí poslední náznak cesty a dál už se jeden jen po lehce vyšlapané trávě:-).
Všichni se scházíme nahoře, fotíme každý zvlášť i všichni dohromady a nemůžeme si dost vychutnat krásu zdejších výhledů.
Dál v pohodovém tempu pokračujeme přes Lignat a Saint Maurice do městečka La Sauvetat. Čas nemilosrdně utíká a my zjišťujeme, že na domluvenou dobu prostě u Volkwagenu nebudeme. Ovšem nikdo z nás si nechce nechat ujít pohled na další sakrální stavbu dnešní etapy právě v La Sauvetat. Přece jen nám ale není jedno, že by na nás druhá skupinka měla čekat a tak dochází k rozdělení. Rob pokračuje dál, že aspoň už s druhou partou začnou nakládat kola a my ostatní prohlédneme a nafotíme zámek a co nejrychleji dojedeme do parku v Coudes, kde parkoval náš vlek.
Oddělujeme se a míříme do prudkého kopce středem města, po chvíli máme pocit, že vjíždíme k někomu na zahradu (nebo spíš na zápraží), a proto radši sesedáme z kola.
Z domu vychází stařenka: "Bonjour!", zdravíme se navzájem.
"S'il vous plait, ou est le chateau de La Sauvetat?", ptám se svojí lámanou francoužštinou, kterou doba, která uplynula od mého odchodu z "gymplu" dost poznamenala:-).
Naštěstí stařenka pochopí a ukazuje nám cestu, ale zároveň nám říká, že se tam na kole dojet nedá.
Hanka s Petrem odkládají kola a rychlou chůzí míří udaným směrem. Já s Liborem sedáme na kamenné obrubníky a čekáme...
Zhruba za 10 minut se naši parťáci vracejí: "Tam se dá na kole normálně v pohodě dojet.", informuje nás Petr. Tak příště.
Nastal čas na "stíhací" jízdu k Volkswagenu. Už bez dalších zastávek rychle jedeme směr Coudes podle silničních ukazatelů. Protože v Auvergne prostě roviny nejsou:-). přejedeme rychle asi 2 celkem vydatné kopce a po zhruba 10 km zběsilé jízdy se před námi objeví cíl naší cesty. Pak už jen před mostem zatáčíme do parku, kde vládne naprostá pohoda. Každý v ruce drží Radlera, Colu nebo pivo a buď sedí nebo leží na trávě většinou v polostínu.
"Ahoj!", vítají nás.
"Čekáte dlouho?", ptám se Michala, i když to vypadá, že i kdyby jo, tak nás to vůbec nemusí mrzet, protože si čekání pěkně vyplnili a užili.
"Vůbec ne! Máme tu naprostý veget!", informuje nás.
"Máš dobře opálený nohy," směje se mi s pohledem na moje nohy v cyklokeckách, ve kterých se mi shrnuly ponožky a je tudíž vidět ostře vypálená "ponožková" hranice, kterou jen místy přerušuje kolomaz od převodníku. Moje poznávací znamení.:-)
V pohodě nakládáme kole, nasedáme a pak už míříme na slíbenou a domluvenou ochutnávku domácích francouzských sýrů, kde absolvujeme prohlídku ve francouzštině, kterou nám Janička tlumočí. Všichni nakupujeme sýry na ochutnání domů. Ještěže máme ledničku:-). A pak už honem na večeři, kterou opět nestíháme v oficiálním termínu. Ale co, aspoň máme my i pěšáci víc místa na sednutí.:-)
Po večeři se jdeme zkulturnit a pak se opět scházíme na tradiční posezení v "hospodě u Huskyho":-).
Povídáme a povídáme a konverzace se stočí k Provence a když Provence, tak Mont Ventoux.
A právě tady uzavírám s Robem dohodu.
"Dole v Malaceune je půjčovna dvoukol. Já bych hrozně rád na Mont Ventoux vyjel na dvoukole, ale nikdo do toho se mnou nechce jít.", říká Rob.
"Já bych do toho šla, pro tu srandu.", chytám se toho, protože jsem pro každou "krávovinu" a tohle zní jako akce, na kterou se dlouho vzpomíná:-).
"Fakt?"
"No jasně."
"Tak si na to plácnem?", ptá se Rob a natahuje ruku. Pořád si asi myslí, že si z něj dělám legraci.
"Plácnem.", říkám já a dohoda je uzavřena.
Do debaty se vmísí Michal. "No když pojedeš s Aničkou, tak to budeš mít skoro bez práce."
"Přesně, Anička mě tam doveze."
"No počkej, žádný takový, šlapat budeš a když ne, tak budeš vystoupen.", bráním se a říkám si v duchu: "No jasně a já budu první, kdo kdy vyjel na Mont Ventoux na dvoukole v singlu.":-D
Tak uvidíme, jak tahle dohoda dopadne...:-)
Zhruba v půl 1 se rozcházíme a další den dovolené je u konce. Zbývá už jen 1 etapa a vlastně je to docela smutný:-(.
neděle 3. března 2013
"Lyžovačka" v Dolomitech s CK Víkend (10.2. - 17. 2. 2013)
10.2. 2013 - CESTA TAM...
Choceň - Pardubice - Praha hl. n. - Praha: Nové Butovice - Spinges (Itálie)
Rychlé sehnání lyžařského zájezdu na poslední týden prázdnin neprobíhalo úplně bez komplikací, nicméně nakonec jsem úspěšně objednala a zaplatila zájezd do italských Dolomit do oblasti Alto Adige s cestovní kanceláří Víkend, a tak jsem v neděli 10.2. 2013 vyrazila na cestu z Chocně do Prahy, kde byl sraz v 9:00 na stanici metra Nové Butovice.
Pro jistotu jsem vstávala ve 3:00, abych si stihla vše v klidu připravit, což se nesetkalo zrovna s ohlasem ze strany našeho zlatého retrívra Dandyho, který po mě po mém příchodu do kuchyně hodil pohledem, který byl údernější než "kop z otočky" Chucka Norrise a jasně dával najevo, že s mojí přítomností hrubě nesouhlasí. Naštěstí ho snídaně, kterou dostane k dispozici dřív než já, obměkčí. Určitě za to mohla i náplň misky, která obsahovala jeho oblíbenou konzervu z jatek VM Toro a.s. Dokonce se se mnou přijde pomazlit. Ještěže na sobě v té chvíli ještě nemám rifle, ve kterých chci jet, protože mi na koleno "hodí" hubu a celou mě poslintá.
Po všech možných přípravách odcházím s velkým batohem na zádech s taškou s "přaskáči" v jedné a s lyžemi v druhé ruce směr vlakové nádraží, doprovázena částečně vyčítavým a částečně smutným pohledem psího miláčka. Jízdenku jsem si celkem prozíravě koupila předchozí den, takže vylezu na příslušné nástupiště, kde už stojí vlak směr Pardubice hl. n. Do vlaku se vším tím nákladem doslova vpadnu, což vzbudí pozornost průvodčího, který daným vagonem právě prochází. Zdravím ho a zamířím hned do prvního kupé. Vzhledem k času a dnu je naštěstí vlak prázdný, takže se v klidu usadím a umístím lyže a bágly na držáky nad hlavou.
Přesně v plánovaný čas odjezdu v 5:04 se vlak rozjíždí a já si dávám do uší sluchátka a pouštím si hudbu, konkrétně CD Babel od skupiny Mumford and Sons, které o pár dní později vyhrálo Grammy v kategorii Nejlepší CD roku 2012.
Vlak jede bez zpoždění a tak v 5:40 přijíždí na vlakové nádraží v Pardubicích, kde na mě už na nástupišti čeká taťka, který se ve 4 spolu s mamkou vrátil z lyžařského zájezdu z Itálie a čeká na první ranní vlak domů. Bere mi lyže a spolu jdeme do nádražní haly, kde mamka hlídá jejich zavazadla.
Mamka s taťkou odjíždějí v 6:02 a já čekám na svůj vlak v 6:26, kterým odjíždím směr Praha hl. n. Tímto vlakem už jede více lidí, proto mířím do kupé, kde už sedí nějaký pán, který okamžitě vstává a pomáhá mi dát lyže a batoh na konstrukci pro zavazadla. Pak už se usazuju, usínám a probouzím se až těsně před hlavním nádražím v Praze. Pán mi opět pomáhá z bagáží, dokonce se nabízí, že mi bágly odnese na metro.
"Ne, ne moc děkuju. Já to tam dotáhnu."
"Tak ať se vám to vydaří.", popřeje mi a mizí v podchodu.
Protože metrem nejezdím, vlastně do Prahy vůbec, měla jsem nejdřív trochu obavy, abych to všechno našla. Naštěstí mi brácha koupil lítačku a všechno mi popsal, takže bez problému nasedám na metro směr Florenc, kde vystupuju a spolu s davem přesedám na metro trasy B směr Zličín a vyhlížím zastávku Nové Butovice. Tam vystupuju a už zbývá jen najít nástupní místo CK Víkend, které mi pro změnu popsali rodiče, kteří ze stejného místa jeli na hory minulý rok. Přesně podle popisu jdu na silniční most, kde vidím orientační budovu Jupiter. Vím, že jsem na správném mostě, jen si nemůžu vzpomenout, na které straně silnice mám stát. Beru mobil a volám taťkovi, který říká, že na druhé straně než je budova Jupiter. (Tohle by si CK Víkend mohl přidat do pokynů, protože nevím, jak bych to jinak hledala.)
Protože mám čas, jdu se ještě na chvíli schovat a po cestě postávám staršího pána.
"Prosím vás, dcera má za chvíli odjíždět na hory do Itálie. Nejedete taky?", ptá se s pohledem na mé lyže.
"Ano, jedu", říkám.
"A nevíte, kde má být autobus?", ptá se.
"Támhle na tom mostě na druhé straně silnice", ukazuju mu nástupní místo.
"Moc děkuju.", vypadá, že se mu ulevilo.
Protože se blíží čas odjezdu, beru lyže a mířím už definitivně na místo srazu, kde už se mezitím začínají scházet další účastníci zájezdu. Za chvíli přijíždí autobus se žlutou cedulkou CK Víkend autobus č. 12 za předním sklem. Bez nějakého dlouhého zdržování nakládáme s pomocí řidiče "bagáž" a lyže a přesně podle plánu v 9:00 odjíždíme směr Plzeň, kde má nastupovat druhá menší část výpravy.
Cesta autobusem probíhá celkem v pohodě, takže těsně po půl 11 přijíždíme na nástupní místo v Plzni, kde už čeká ve "startovních blocích" posledních 5 klientů připravených uložit zavazadla tam, kam patří, nalodit se a pokračovat s námi směr italská vesnička Spinges v jižním Tyrolsku.
Jízdou autobusem se nebudu nijak zvlášť zdržovat, protože na ní ani není nic zvláštního (možná naštěstí:-). Dlouhou cestu si krátím posloucháním písniček a četbou knihy Argo, podle které natočil americký herec a režisér Ben Affleck stejnojmenný film, který získal nejprestižnější filmové ocenění Academy Awards (Oscar) za Nejlepší film roku 2012.
Těsně po 6 večer přijíždíme na místo, vykládáme, hledáme svoje batohy a každý míří do pokoje, který mu byl přidělen. Tím se zájezd dělí do 2 skupin: 1 bydlí přímo v hotelu a druhá (včetně mě) míří od hotelu přes silnici do dependancí. Stejně jako ostatní mířím do svého pokoje a vybaluju svoje věci, během čehož jen doufám, že jsem nic nezapomněla (nebo aspoň nic životně důležitého.
V určený čas (v půl 7) mířím do hotelu na večeři, která zahrnuje tolik chodů, že se tak stane nejnáročnější aktivitou celého dne, kromě šíleného ranního vstávání ve 3:-). Pak už se jen "odvalím" do pokoje a teším se na zítřejší "lyžovačku".
11.2. 2013 - GITSCHBERG A JOCHTAL
Ráno vstávám v půl 7 a první pohled míří z okna. Stačí vystrčit ruku a je jasno, dneska bude "kosa". K připraveným věcem na lyžování přidávám ještě 1 vrstvu a doufám, že to bude stačit. Ve čtvrt na 8 mířím na snídani a v 8 stejně jako ostatní nastupuju do autobusu, abych zahájila lyžařský týden. Během cesty mě ještě čeká rozhodování. Kromě klasických dlouhých lyží značky HEAD C100 jsem si jako vždy zabalila ještě krátké "bigfooty" Sporten, kterým mamka pracovně říká "ty krátký hrůzy":-D.
Nakonec volím "bigfooty", protože podle programu máme během pobytu lyžovat v 6 různých střediscích. Ve 3 malých: Gitschberg a Jochtal, Speikboden a Plose a ve 3 velkých: Kronplatz, Alta Badia a Val Gardena. Průvodkyně nám během cesty řekla, že velká a malá střediska prostřídáme, takže z toho vyplývá jednoduchý závěr: do velkých středisek na velkých lyžích, do malých na malých:-).
Na tomto místě se asi na místě poznámka. Sice píšu malá střediska, ale ve srovnání se středisky v Čechách jsou i malá střediska přímo obrovská:-D (a navíc se tu nekrade:-().
Do střediska, konkrétně do městečka Muhle, jedeme autobusem necelou hodinu, zaparkujeme a během doby, co se obouváme do "přaskáčů", kupuje nám průvodkyně Martina celodenní skipasy pro dospělé za 25 Euro.
Obouvám se, vyndávám si z vaku "bigfooty". Pak už stačí strčit skipas do bundy, natáhnout rukavice a vyrazit na kabinkovou lanovku směr Jochtal. Od parkoviště vedou 2 lanovky 1 na zmíněný Jochtal a druhá na kopec Gitsch, kam mám v plánu vyrazit odpoledne.
Vyjedu lanovkou, nasadím "bigfooty" a doufám, že jsem nezapomněla, jak se na nich jezdí. Po první jízdě zjišťuju, že moje "bigfooťácká" forma sice není ideální, ale mohlo být hůř a rozhodně se s tím dá něco dělat. Po 2 nebo třech jízdách se "rozjezdím" a s dobrým pocitem mířím na černou sjezdovku značenou v mapě číslem 6. Na to, že je značená černě není zase tak hrůzostrašná, ale je pěkná. Pak už celý den trávím buď na sedačce nebo ve svahu. Při větší únavě sjíždím až dolů a nasedám do lanovky, ve které se dá přece jen lépe odpočívat a kde taky jím ořechovou tyčinku "poslední záchrany".:-)
Počasí je celkem dobré, sice je zataženo, ale není mlha, což je celkem pozitivní. Je ale docela mráz, takže vždycky, když si sundám rukavice, abych si zapnula vázání, tak mi pěkně omrzají prsty. Ještě, že jsem si s sebou do Itálie přivezla tenké "moirácké" rukavice, které jsem ale samozřejmě inteligentně nechala na pokoji.
Okolo 4 odpoledne si říkám, že pojedu poslední jízdu. Těsně před koncem sjezdovky podcením "muldu" a ta mě přímo katapultuje na ledovou plotnu, na které se ani nabroušené "bigfooty" nechytají a já zaznamenám první pád. Koukám na hodinky, sraz u autobusu je ve tři čtvrtě na 5, 1 jízdu ještě v pohodě stihnu, protože přece neodejdu z kopce s poslední jízdou s pádem. Takže znovu nasedám na lanovku a tentokrát zodpovědně sjíždím dolů k autobusu bez další nepozornosti, při které by se zapojila gravitace:-).
Těsně před 5 jsou všichni v autobuse na svých místech a jedeme do hotelu, kam přijíždíme těsně před 6. Hromadně neseme "lyžáky" do sušárny a pak každý míří do svého pokoje, aby se před večeří zkulturnil:-).
12.2. 2013 - SPEIKBODEN
Ráno probíhá podobně jako předchozí den, při přechodu na snidani mezi budovami zjíšťuju, že venku nejen, že sněží, ale zároveň je taky pěkná zima a fouká. Vzpomínám na Tauplitz, kdy jsme lyžovali v -20°C, sněžení a mlze, a doufám, že horší to snad nebude. Na snídani se změní plány. Martina usoudí, že v takovém počasí nemá cenu jet do nějakého velkého střediska a tak v 8 hodin nasedáme do autobusu a míříme směr Speikboden. Pohodové rodinné středisko, které sice není největší, ale stejně si mě získalo:-).
Během cesty vidíme autobus s českou poznávací značkou a se žlutou cedulkou CK Víkend, který je nabouraný ve stromě. Na místě jsou hasiči, policie a záchranáři a nám se naskytne ne zrovna povzbuzující pohled na záchranáře, kteří vytahují z modré Škoda Fabia s pražskou poznávací značkou spolujezdce, který nevypadá zrovna ve "formě".:-(
Po pár metrech náš autobus zastavuje a Martina vybíhá podívat se, co se stalo. Za chvíli se vrací a vysvětluje nám, že auto jedoucí v protisměru dostalo smyk a jelo přímo proti autobusu, takže řidiči nezbývalo nic jiného než strhnout autobus do strany do stromu. Z autobusu se naštěstí nikomu nic nestalo a další autobuse CK Víkend, který jel kolem před námi se pro všechny z nepojízdného autobusu vrátí, aby je odvezl na Speikboden. Po lyžování se klienti z rozbitého autobusu rozdělí do 2 skupin a část pojede s námi a druhá část druhým autobusem, aby se dostali na ubytování.
Těsně po půl 10 dojíždíme na parkoviště pod Speikboden a jako zázrakem přestává sněžit, mlha nikde a zatažená obloha se začíná protrhávat. Vylézáme z autobusu, přezouváme se a vyndáváme lyže. Tentokrát i já vytahuju "dlouhé" lyže, přestože jsme v "malém" středisku. Martina za chvíli přichází a rozdává skipasy (dospělí 16 Euro) a mapky. Mapku střediska je sice fajn u sebe mít, ale když má někdo takový orientační nesmysl jako já, pak ho nezachrání ani GPS natož mapka. Nicméně si mapku beru, spíš pro pocit než cokoli jiného.:-)
Beru lyže na rameno, hůlky do ruky (v tomhle jsou "bigfooty" mnohonásobně praktičtější a skladnější:-)) a mířím k lanovce. První jízdu jedu tradičně zpátky dolů, abych věděla, že trefím na parkoviště:-D. Poté znovu vyjedu nahoru a už mířím na úplný vrchol střediska Speikoboden (2400 m. n. m.), kde jezdí sedačka s bublinou a zeshora vedou 2 černé sjezdovky, 1 doleva a druhá doprava. Obě skvělé, ale ta doleva přece jen trochu lepší. Tady v podstatě prolyžuju celý den. Obloha se nakonec protrhá úplně, slunce svítí, nabroušené lyže drží a já s úlevou zjišťuju, že ani lyžování se nezapomíná:-).
Ve 4 mířím dolů, protože sraz u autobusu je v půl 5. Bez úhony sjedu opráším lyže a dávám je do svého vaku na lyže, když se za mnou ozve:
"Nebyla jste včera na těch krátkých lyžích?"
Otočím se, abych zjistila, kdo na mě mluví. Je to pán, které jsem si všimla už na sjezdovce. Žlutá bunda, batoh, modrá helma a skvělý styl lyžování, tak by se asi dala shrnout jednoduchá poznávací znamení. Po počátečním šoku, že mi vyká (to vypadám tak staře?), odpovídám.
"Jojo, byla," říkám, "ale já to střídám, dlouhý a krátký."
"A jak se na těch krátkých jezdí?" ptá se a z jeho hlasu znějí pochyby.
"Jako na bruslích, ale je to dost nestabilní." říkám.
"Tak to si teda myslím."
Nakládám lyže do autobusu a jdu se přezout. V autobuse se usadím na svoje místo, když vtom přichází Martina s prosbou, abychom se zezadu přesunuli dopředu, že vzadu budou sedět klienti z poškozeného autobusu.
Znovu posbírám helmu, rukavice a páteřák a mířím do přední části autobusu. Sedám si na sedadlo, kde normálně sedí rodina z Prahy, kterou ráno zastrašilo špatné počasí a zůstala v hotelu. Na sedadlo za mnou si sedají 2 spolubojovníci (Jindra a Radek, jak se dozvídám později) a volají na třetího, se kterým vyrazili na pánskou jízdu: "Václave, pojď si sednout sem před nás, tady je volno."
"Máte tady volno?" ujišťuje se Jindra.
Sakra, on mi taky vyká, vyděsím se. Pak ze sebe jen vyrazím: "Jo, jasně."
Václav, nepřehlédnutelná postava zájezdu, si sedá vedle mě.
"Tak jaký to bylo?" zahajuje se mnou konverzaci.
"No, dobrý." (myslím, že se ptá na lyžování)
"On myslel tu bouračku." zasahuje Radek.
"Aha, no to já nevím, já patřím sem." říkám.
Václav se na mě podívá dost nepřítomným pohledem (Původně jsem si myslela, že na něj zapůsobil alkohol, který během dne zvládnul zkonzumovat, ale po pár dnech jsem pochopila, že ho alkohol nijak neovlivňuje ani neomezuje. Václav se takhle tvářil prostě pořád:-)).
"No jo, fakt." začíná se ozývat ze sedadla, kde sedí Jindra s Radkem.
Autobus se rozjíždí a po chvíli začíná Václavovi vedle mě "padat hlava". Zhruba o půl šesté přijíždíme na parkoviště u supermarketu na slíbený nákup. Jdu si koupit pití a vracím se na dočasné místo.
Za chvíli přichází "svatá trojice":-D.
"Hele, co jsem ti přines." ukazuje mi Václav s rozzářeným pohledem německý časopis o vaření.
S úlevou, že mi konečně někdo tyká mu říkám: "Nechci tě zklamat, ale moje vaření nezachrání ani časopis a navíc neumím německy."
Následuje zachechtání z druhého sedadla.
"Tak si něco přeložíme." nevzdává se Václav a začne s článkem údajně o hubnutí, kde je 12 zásad pro zdravé hubnutí.
Nemusím ani umět německy na to, abych věděla, že to co říká, v tom časopise prostě není:-), každopádně jeho krkolomný překlad všechny pobaví včetně mě, takže místy začínám skoro brečet smíchy.
Ve čtvrt na 7 vysazujeme druhou "víkenďáckou" partu a už sami míříme do našeho hotelu, kam přijíždíme těsně po půl 7.
Následuje úprk do pokojů, rychlé převlečení a sprint na večeři.
Pak už do sebe jen naládujeme večeři a nezbývá nic menšího než připravit věci a nohy na další lyžovací den.
13.2. 2013 - ALTA BADIA - SELLA RONDA
Při tradičním ranním pohledu z okna se vyplní všechny naše naděje. Je úplně jasno a bezvětří. Tím pádem máme i my jasno, kam dnes vyrazíme. Na řadu přichází vyhlášené středisko Alta Badia ležící na lyžařském okruhu Sella Ronda, který vede kolem dokola "souskalí" nazývaného "Gruppo di Sella".
Já dávám na radu rodičů a věřím, že nastal ten pravý den a objetí celé trasy Sella Ronda. Jen mi zbývá rozhodnout, na čem trasu absolvuju. Pak se rozhodnu dodržet plán a vytahuju "bigfooty".
Abych dostala skipas na celou Sella Rondu, připlácím Martině 7 Euro na skipas Dolomity Superski, který platí pro celou oblast. Pak následuje tradiční přezutí a vytažení dopravního prostředku.
"Ty jo, dívej, už je přezutá." slyším za sebou.
Ohlédnu se a vidím Radka, jak si v poklidu postává u autobusu, kochá se výhledem a nevěřícně zírá na moje "přaskáče".
"No jo, to není jak ty." říká mu Jindra a další poznámku směřuje na mě: "Tak jedeš tu Sella Rondu?"
Uleví se mi, že přešel do tykání a říkám: "No jasný. Sluníčko, jasno. Jedete taky?"
"Ne, my zůstáváme tady, i když jsem o tom uvažoval." říká Jindra a pak mu oči padnou na "bigfooty" v mé ruce. "To jedeš na tomhle?" ptá se nevěřícně.
"Jo, na tomhle. Je to sranda."
Zdá se, že i Václava zaujala délka mých lyží. Jednu mi bere a nedůvěřivě si jí prohlíží.
"Na tom se dá jezdit?" ptá se dost pochybovačně.
"Jako na bruslích." říkám mu nacvičenou odpověď, kterou říkám všem (a není jich málo), co se na "bigfooty" dívají s podobným despektem jako on.
Přichází Martina, beru si skipas a jdu na lanovku. Je těsně po čtvrt na 11. Mám i mapu, ale vím, že se budu muset řídit hlavně podle cedulí, protože moje orientace podle mapy je přes snahu všech učitelů zeměpisu, celkem nulová.
Naštěstí hned jak vyjedu nahoru zjistím, že snad značení trasy bude v pohodě a tak se na "bigfootech" vydávám na "Expedice di Sella Ronda":-D. Jízdu si užívám, počasí nádherné (trochu fouká, ale je skorojasno) a skály okolo trasy jsou ještě hezčí než jsem si je představovala.
Značení se naštěstí nezhorší, takže stačí sledovat oranžové značky s nápisem Sella Ronda (druhý směr má barvu zelenou) a nehrozí nebezpečí zabloudění. Už to, že to zvládl i takový orientační ignorant jako jsem já, znamená opravdu hodně. Jediné místo, kde chvíli váhám, je ve středisku Val Gardena, kde se sjezdovka najednou rozděluje do 2 směrů. 1 je značený Sas Long a druhý Wolkenstein a Selva Gardena. Po chvíli váhání volím Wolkenstein, protože si vzpomenu, že Sas Long je název sjezdovky Světového poháru, která sjíždí na parkoviště Val Gardeny a já potřebuju dál směr Alta Badia. Pak už všechno probíhá hladce, takže těsně před půl 2 přijíždím na známou sjezdovku, nad kterou jezdí žlutá "vajíčka". Alta Badia!!!
Dostaví se euforie, že jsem se nikde neztratila a dokonce se vrátila včas na odjezd autobusu. Pak už jen "hobluju" dokola skvělou sjezdovku právě pod žlutými "vajíčky", která si mě úplně získá. Ve čtvrt na 5 sjíždím dolů naposledy a mířím k autobusu. Další den lyžování za námi:-(.
Domů posílám vítěznou smsku: "Vítr ale skorojasno + Alta Badia + Sella Ronda + bigfooty = PERFECTION:-)
Odpověď, ze které přímo čiší zděšení, na sebe nenechá dlouho čekat: "Tys jela Sella Rondu na bigfootech?:-O Počkej doma, ty dostaneš!B) Měj se hezky:-).
Možná to byl trochu nerozum, to uznávám, ale stálo to za to:-).
S úlevou sundávám "lyžáky", ukládám "bigfooty", dávám si vítěznou Coca Colu a nasedám do autobusu. V 5 vyjíždíme směr ubytování. Jdu si jako vždycky dát "přaskáče" do lyžárny a po cestě potkávám Radka s Jindrou.
"Tak jaký to bylo?", ptají se.
"Super, fakt úžasný.:-)", rozplývám se.
"Vidíš, měli jsme jet taky." obrací se Jindra na Radka.
"Neměli, ona by nám ujela:-D." říká trochu pochmurně Radek a ptá se: "Jak dlouho s to jela?"
"V půl 2 jsem byla zpátky, něco přes 3 hodiny."
Považuje to za důkaz: "Vidíš." obrací se na Jindru. Rozcházíme se a míříme do pokojů.
Následuje normálně večeře, která je zakončená dezertem: koblihou. Je mi jasné, že tu prostě nedám. Podobně je na tom Naty, se kterou (a její maminkou) sedám na jídlo u stolu.
"Hele, zeptáme se vedle." ukazuju k vedlejšímu stolu.
"Nedáte si koblihu?" ptám se "šéfa" od vedlejšího stolu, který celý zájezd domlouval s CK Víkend (CK potom zájezd umístila na web k doplnění volných míst, kde jsem ho našla já.) a jeho parťáka.
"Jasně, hrňte to sem.", volá parťák nadšeně.
S téměř hmatatelnou úlevou mu s Naty dáváme svoje koblihy, takže už má kolem sebe 4. Zřejmě "nafasoval" ještě od někoho:-)
"Velký šéf" se vyděsí: "Ježíši, holky nedávejte mu to. Kdo vedle něj má na tý manželský posteli spát? Bože, to zas bude noc."
Jsme s Naty rády, že jsme se koblih zbavily a není šance, že bychom si je vzaly zpátky.
"Děkujeme, dobrou noc." popřejeme jim a radši se rychle vypaříme.
Loučím se s Naty a mířím na pokoj s plánem chvíli si číst, aby mi večeře trochu slehla.
Ani napínavý špionážní thriller Argo ale moji únavu nezastaví a já postupně přecházím z polohy stojícího buvola, přes polohu sedícího býka, do polohy betonového psa a zhasínám.:-D
14.2. 2013 - KRONPLATZ
Nacvičené ranní vstávání, příprava věcí, snídaně, rychlé přezbrojení a pak už zbývá jen nalézt do autobusu a nechat se odvézt na místo dnešního působení: "KRONPLATZ". Okolo hodiny jízdy a už před sebou vidíme znak Kronplatzu, červeného kohouta, a 3 lanovky za sebou. 2 vedou až nahoru do nejvyššího bodu a centra střediska a 1 (hned ta první s kohoutem na kabinkách), která vede pouze kousek těsně nad dojezdovou pláň, kde je ideální lyžovací prostor pro "schi-schuláky":-).
Dnešní volba "dopravního prostředku" pro mě byla jednoduchá. Minulý rok jsem totiž Kronplatz absolvovala na "bigfootech", takže přišla řada na "dlouhou variantu". Rychle se přezouvám, vytahuju lyže, popadnu skipass a natěšená mířím s lyžemi na zádech k první bílé kabince jedoucí až nahoru. Následuje klasická první jízda ještě po manžestru zpět dolů k parkovišti, po skvělé černé a jedné z mých srdečních sjezdovek "Sylvester", která je značená číslem 1. Dojíždím dolů, kde už se mezitím začala tvořit fronta, protože začaly dojíždět skibusy. Vyjedu nahoru a na chvíli mířím na druhou stranu kopce, kde jsou široké červené přehledné sjezdovky (tuším, že čísla 22 a 23), na kterých mám v plánu jezdit, dokud na "Sylvesteru" a jeho černém bratru číslo 4 s názvem "Herrnegg" (a hlavně na lanovkách) neodlehne ranní nápor.
Sjedu asi 3 jízdy a pak usoudím, že tyhle široké pláně jsou trochu "podúrovňové" a mířím zpátky na "Sylvester" a Herrnegg", kde už se fronta značně zmenšila. Většinu dne strávím na těchto 2 sjezdovkách, sice si občas říkám, že bych měla jet i jinam, ale pak se od oblíbených míst nějak nemůžu odtrhnout. Tenhle rok ani nemířím na sjezdovku "Piculin", která byla v roce 2011 zvolena Nejlepší černou sjezdovkou roku 2011, na což vedení Kronplatzu vytvořilo reklamní kampaň s plakáty s nádherně upraveným svahem, lyžařem a modrou oblohou (nejspíš trochu "vylepšenou" v "Paint Brushi":-)) a přes celý plakát se táhl obrovský nápis "Piculin - Beste Schwartze Abfahrt 2011.
Těsně před čtvrt na 5 usoudím, že nastal čas na poslední jízdu. Naposledy vyjíždím lanovkou a jak tak koukám pod sebe zahlédnu nepřehlédnutelnou "trikolórovou" šálu, černou bundu a z ní vyčuhující zelenou kapuci. To prostě nemůže být nikdo jiný než Václav, a kde je Václav tak je i zbytek "Speedracerů":-).
Nepletu se, stačí chvíli dávat pozor a vidím modrou čepici a černo-modrou bundu Jindry a o chvíli později stříbrnou helmu a černou variantu oblečení Radka. Vypadá to, že taky jedou poslední jízdu, ale nahoru je to lanovkou ještě docela kus. Koukám na hodinky, jak jsem na tom s časem: 16:20. V pohodě to stíhám na sraz ve tři čvrtě, ale moc velkou časovou rezervu nemám. Vyběhnu z lanovky, nasadím lyže a pak už si vychutnávám poslední jízdu tohoto roku na Kronplatzu. Místy je to docela divočina, protože v půl 5 už prostě "muldy" a ledové "plotny" na sjezdovce být musí. Mezi "májovým průvodem na Václaváku" a divočinou volím divočinu a mířím na kraj sjezdovky. Většina lyžařů a "snowboarďáků" se totiž drží ve středu sjezdovky, kde je terén "nejstravitelnější". Zhruba v polovině sjezdovky zastavuju na hraně a pod stříbrnou helmou a oranžovými skly lyžařských brýlí značky Bollé (mimochodem skvělá značka, mám jí taky:-D) poznávám Radka.
"Ahoj, tak jak?", ptá se.
"Ahoj, super." říkám. "Kde jste jezdili?"
"Ráno tady a pak jsme jeli i na druhou stranu. A ty?" vrací mi dotaz.
"Já skoro pořád tady, jen ráno chvíli na druhý straně než se rozpustila fronta. To víš, moje srdeční sjezdovka." říkám.
"Tak asi pojedem, co?", konstatuje s pohledem ze svahu.
"Asi nám nic jinýho nezbyde.", souhlasím.
Radek se rozjíždí a já mířím z kopce za ním a směřuju zase na okraj sjezdovky. Po chvíli Radka předjíždím a jedu dolů.
Tady je na místě poznámka: Radka na hory vytáhli jeho 2 parťáci a 2 týdny před odjezdem mu dali na Klínovci rychlokurz v lyžování:-). Na to, že stál na lyžím potřetí v životě, fakt docela válel.
Zhruba o 2 hrany níž potkávám Jindru a Václava. Po výměně podobných konverzačních obratů jako s Radkem se rozjíždíme směr závěrečný "padák" sjezdovky "Sylvester" a pak příjemný široký dojezd k parkovišti, který si vždycky strašně užívám. Dojíždím do části sjezdovky co nejblíž k autobusu, oprašuju lyže a mířím k autobusu, kde už je většina zájezdníků přezutá s vítězným pivem nebo Coca-Colou v ruce. Dávám lyže do "futrálu" a přichází Jindra s Václavem.
"Nějaká rychlá, ne?", vyráží Václav.
"Jak dlouho už tady jseš?", ptá se Jindra s pohledem na zabalené lyže.
"Chviličku". (Byla to pravda, moc jsem se s balením lyží neplácala.)
Oba po mě hodí nedůvěřivým pohledem.
Přichází Radek.
"Ty už jseš tady?", vypálí obviňujícím tónem. "A já schválně jel pomalu, abych ti neujel.:-D", říká s úsměvem (možná to byl pochmurný úšklebek s časovým odstupem už se mi to těžko posuzuje:-D)
V tu chvíli si připadám jako největší padouch:-).
"Ona dojela i vás?", ptá se Jindry a Václava.
"Co dojela, předjela..." odpovídá Václav a po chvíli dodává: "O čtvrt hodiny.":-D
"Ale prosím tě, jestli to bylo o minutu, tak je to hodně.", hájím se.
Všichni se na mě dívají dost pochybovačně, tak se radši začnu přezouvat, abych nemusela čelit jejich pohledům. Sotva se přezujeme, nastává čas odjezdu. Nalezeme do autobusu, každý rychlostí v rámci svých možností a schopností. A autobus nás odváží do hotelu, kde následuje rychlé zkulturnění a večeře.
Během večeře se u vedlejšího stolu rozproudí živá debata o tom, jak říct kuchaři: "Totálně přežranej." Netuším, jak tahle slovní záhada dopadla, ale rozhodně to skvěle vyjadřuje to, co nám večeře způsobila. Vylézám před hotel s jasným plánem. Musím se jít projít a trochu to "vychodit". Na lavičce před hotelem sedí Radek s Václavem. Zůstává pro mě záhadou jak to, že ještě nepřimrzli, a ptám se, jestli nechtějí absolvovat večerní pochod se mnou.
"Asi ne, my jdem ještě do bazénu.", říká Radek. "Nechceš jít taky?"
"Ani náhodou, po týhle večeři bych šla ke dnu, jak zednická tříska.", zní moje odpověď.
Do debaty se zapojuje Václav: "No počkej, my taky neplavem. My tam jen sedíme.":-D
Nakonec se rozcházíme každý po svých, já vyrážím na vycházku a oni se jdou "naložit" do bazénu.
Vyrážím od hotelu nejdřív směrem doleva. Ujdu zhruba 700 m a vidím, že lampy podél silnice za chvíli končí. Jsem docela srab, takže se "hecnu" dojít akorát ke křižovatce, kde je lampa poslední a vracím se zpátky.
Před hotelem potkávám pána, kterého jsem výše popisovala jako "modrá helma, žlutá bunda, černý batoh a skvělý styl ježdění" (pro jednoduchost mu budu říkat XY, podle písničky od Katapultu "Vojín XY hlásí příchod:-)) a který si se svým parťákem zašel po večeři na "pojídlovou" cigaretu.
"Kde jste byla?", ptá se.
Boha jeho, on mi pořád vyká!!! "Projít se, ale moc daleko to nevede. Nebo aspoň ne s lampama.", informuju ho o stavu místního pouličního osvětlení.
"Koukal jsem, že jste dneska byla na dlouhých lyžích. Kdo vás na nich učil jezdit?", ptá se.
"Rodiče, když jsem byla malá.", říkám.
"Tak to je stejně jako u nás. Jezdíte dobře.", konstatuje.
Tím mě zaskočí. Nakonec ze mě vypadne jenom: "Děkuju.":-D
"Jdete ještě někam dál?"
"No, chci to zkusit na druhou stranu, jestli to tam bude lepší.", říkám, loučím se a odcházím směrem od hotelu vpravo.
Ukáže se, že ani tam moje cesta nepotrvá moc dlouho, ale přece jen lampy dosahují dál, než na druhé straně. Dojdu k hotelu, který vypadá, že je opravdu pro "high society". Už jen kvůli autům, která stála na hotelovém parkovišti. Pak už se obracím a mířím zpátky do dependance, do svého pokoje a pak už jen spát:-).
15.2. 2013 - VAL GARDENA
Ranní vstávání probíhá jako obvykle, takže v 8 už jsou všichni "nasednutí" v autobuse a vyrážíme směr další velké středisko italské oblasti Alto Adige, tentokrát na nás čeká Val Gardena se sjezdovkou Světového poháru Sas Long, na němž aktuálně nejrychlejší čas drží norský sjezdař Aksel Lund Svindal.
Autobusová jízda mi tentokrát dává zabrat. Rychlý ranní start, sedadlo v zadní části autobusu a hodně zatáček se dost výrazně podepíšou na stabilitě mého žaludku. Asi čtvrt hodiny před Val Gardenou se k nám mikrofonem nesou pokyny, ať si každý "nafasuje" mapu, že bude následovat tradiční sjezdovková instruktáž. V tu chvíli je mi jasné, že to prostě nezvládnu, mapu si "fasuju", ale radši jí nechávám zavřenou a spíš přemýšlím, jak z ní v případě nejvyšší nouze složit nějaký "blicí pytel". Právě včas dojíždíme na parkoviště Val Gardeny. Doslova se vypotácím z autobusu a chvíli mi trvá, než ranní pochody stabilizuju.
Okolo prochází Radek. "Je ti dobře?"
"Ne, ani ne, nějak to se mnou zacvičilo, ale to se snad srovná.", říkám a doufám, že mám pravdu.
Pomalu se přesouvám k nákladnímu prostoru a beru si přaskáče.
Pan XY se ptá: "Jedete zase Sella Rondu?"
"Ne ne, dneska zůstávám."
Do hovoru se zapojuje paní, která v autobuse sedí vzadu na "5". "Dneska to schytá Sas Long, že jo?"
"Přesně tak.", pokouším se o úsměv, ale je mi jasné, že jestli to schytá Sas Long nebo já se ještě uvidí.:-)
Volba padá opět na dlouhé lyže a to hned ze 2 důvodů.
1) Nestabilní žaludek by se na nestabilních "bigfootech" mohl projevit dost negativně.
2) Poslední den lyžování strávíme na Plose, což je ideální rodinné středisko pro "bigfootování".
Celkem hromadně se odpotácíme k lanovce. Vyjedu nahoru. Naštěstí se moje "ranní nevolnost":-D začíná vytrácet. Nazouvám lyže a mířím k navazující sedačce, kterou se nechám vyvézt až nahoru. Pak se vydávám na legendární Sas Long a doufám, že mě nezklame.... Nezklamal:-).
I přehledná horní část (pod sedačkou), která k Sad Longu tak úplně nepatří, má "něco do sebe". Sjíždím dolů, kde v konečné části Sas Longu visí napříč nad sjezdovkou stylový nápis Val Gardena. Znovu vyjedu nahoru a jedu dolů, kde už se začíná tvořit fronta. Aplikuju podobný postup, jako předchozí den na Kronplatzu a mířím na druhou stranu kopce na červenou sjezdovku "Ciampinoi" (tuším, že číslo 3), která je sice značená červeně, ale hned nahoře je taková hrana, za kterou by se nemusela stydět ani sjezdovka černého zbarvení:-).
Na "Ciampinoi" vede nekrytá dvojsedačka, kde je ve větrném počasí trochu zima. Mířím tedy ještě hlouběji do rozlehlé Val Gardeny. Zhruba v 11 se vracím zpátky na "Sas Long", kde strávím na střídačku s "Ciampinoi" většinu lyžovacího dne. Fakt se mi to líbilo, ale Kronplatz pořád vede.
"Sas Long" má totiž jednu vadu. Po dojezdu se k lanovce jde docela dlouho po asfaltce, kde se odpoledne začíná z tajícího sněhu tvořit pěkná "říčka". Vážně nerada, bych do ní "hodila záda".
Mého opatrného kroku si všímají 2 Italové a něco mi se smíchem říkají.
"I am sorry, do you speak English?"
"Good for swimming." říká 1 z nich s gestem na "říčku".
Zasměju se a říkám: "Yes, but I prefer skiing. Have a nice day!"
Taky se smějou a rozcházíme se, každý za svým původním cílem. Já k lanovce a oni k barovým židličkám "Apres Ski" (přestože je 1 hodina a po lyžování zdaleka není:-D).
V půl 5 jedu poslední jízdu, odpoutám se od "Sas Longu" a jdu k autobusu, kde už opět postává většina spolubojovníků v keckách a s pivem v ruce. Ukládám lyže a jdu si pro svoje boty do zavazadlového prostoru, kde sedí Václav a v pohodě pokuřuje.
Chvíli obhlížím, ze které strany ho mám obklíčit, abych se dostala ke svému vaku na boty, který "jako na potvoru" leží přesně za ním.
Po chvilce si všimne mého snažení: "Překážím, viď. Chceš něco podat?" (Varianta "zvednutí se" zřejmě není na skladě:-D)
"No kdybys byl tak hodnej a podal mi támhle ten bágl Rossignol, prosím."
"Myslíš, že to zvládnu?"
"Určitě.":-)
S vypětím všech sil se natahuje za sebe a vytahuje můj vak. Přezouvám se a na scénu přichází Radek.
"Ahoj, nezapomeň, brácha má narozeniny.", připomíná mi.
Ráno jsem si ve frontě na lanovku vzpomněla, že brácha dneska slaví a uzavřela jsem s Radkem, který u světlejšího momentu mé mozkové aktivity byl, dohodu. On mi připomene, že mám bráchovi popřát a já mu půjčím Sněhurku na bolavé koleno, které se po několika dnech intenzivního lyžování projevilo.
"Ahoj, ježiši, díky moc, teď si mě zachránil.", zavážu tkaničku a posílám SMS, jednu domů rodičům, že jsem i další lyžovací den zdárně přežila a druhou s přáním bráchovi.
Ve čtvrt na 6 nastupujeme do autobusu a jedeme směr Spinges s mezizastávkou u supermarketu pro nákup nejnutnějších potravin a železné zásoby pití. Na hotel přijíždíme ve tři čtvrtě na 7, kdy má být večeře. Následuje úprk na pokoj, rychlé přezbrojení a sprint na večeři.
Po vydatné večeři mířím ven, kde na oblíbeném místě na lavičce (nejspíš už s vysezeným důlkem:-D) potkávám Radka.
"Chceš teda půjčit tu Sněhurku?", ptám se, abych splnila svou část dohody.
"Jéé, to bych rád, fakt mě to bolí."
"Jasný, jestli jdete zase do bazénu, tak se pak pro ní stav. Bydlím na 4ce. Do 11 máš jistotu, že budu vzhůru.", informuju ho.
Z hotelu vychází "velký šéf" a říká, že má letět "jakýsi" asteroid a ať se jdem honem podívat. Dokázal nám svým natěšeným hlasem tak "vyhecovat", že se oba "rozbíháme" jemu v patách na lepší pozorovací místo, Radek se pohybuje rychlým houpavým kroko-během ve stylu piráta Johna Silvera z románu Ostrov pokladů Roberta Louise Stevensona.
Dobíháme na místo. "A v kolik to má letět?", ptá se Radek.
"V 20:28. Za 8 minut?"
"A můžu vědět, proč jsme sem běželi?", ptám se, protože jsem jen v mikině.
"To by mě taky zajímalo.", přidává se Radek, který je na tom, co se vybavení z hlediska oblečení týče, podobně jako já.
Odpovědi se nám nedostává:-).
"A kde to má letět?", následuje další vcelku praktický dotaz.
"Na východě.", říká informovaný "velký šéf".
"Fajn, to bysme měli. A kde je východ?", ptám se a doufám, že nejsem jediný "ignorant", který to neví.
Ukazuje se, že nejen, že nejsem jediný "ignorant", ale že v celé naší "akční skupině" není jediná duše, která by byť jen tušila, kde by ten východ mohl být. Sice vstáváme brzo, ale zas tak brzo ne.:-D
Navrhuju řešení hodné prvního stupně základní školy. "Co kdybysme koukali každý na 1 stranu a kdo ten asteroid uvidí, tak zavolá."
K mému překvapení má tahle "krávovina" docela úspěch a každý "civíme" jiným směrem. Okolo projíždí auto s italskou poznávací značkou.
"No tak ten si určitě říká, co tady nacvičujem.", konstatuju se smíchem.
Nastává Hodina "H". Nikde žádný asteroid. Čekáme ještě dalších 5 minut a postupně se schlíple rozcházíme. Výsledek celé akce je jasný, jestli nějaký asteroid opravdu letěl, my ho neviděli:-D.
Mířím na pokoj, za chvíli se objevuje Naty a prosí mě o Sněhurku na otlačené kotníky.
Začínám pokračovat ve čtení "Arga". Znovu přichází Naty a vrací mi můj "životabudič." Zaberu se do čtení (ta knížka je fakt super, doporučuju:-)).
Zhruba ve tři čtvrtě na 10 další klepání. Tentokrát si pro Sněhurku přichází Radek.
Dávám mu stejnou radu jako předtím Naty: "Je lepší, když to namažeš a něčím to zavážeš."
Vypadá zmateně: "Počkej, co s tím mám teda dělat."
"Normálně to namaž a pak to prostě něčím převaž, chápeš,....nějak inteligentně."
Zasměje se.
Já se s odstupem času divím, čím dál víc, že mi v tu chvíli jednu nevrazil:-D.
Za chvíli se vrací s výrazem člověka, který právě překonal sám sebe.
"Díky moc, převázal jsem to trikem."
"Super, jasný, není zač."
Dává mi Sněhurku z dotazem: "Jdeš už spát? Nechceš jít na pivo tady do tý společenský místnosti?"
"Spát nejdu, takže můžem."
Míříme do společenské místnosti, kde náš plán dozná změny. Společenská místnost je zavřená.
"Tak půjdem ven, ukážeš mi, kam jsi včera šla."
Bereme bundy a vycházíme ven. Povídáme a jdeme ve stopách mého včerejšího "výletu". Zhruba za půl hodiny jsme zpátky a zůstáváme stát před dependancí. Na balkóně nad námi se objevuje postava v zelené kapuci, Václav, která usedá na lavičku a následuje krátké bliknutí zapalovače. Zjevně nastal čas na večerní cigaretu. Za chvíli se objevuje druhá postava, tentokrát Jindra.
"Co tam děláte?", ptá se.
"Kondiční procházka.", informuju ho a volám: "Pojďte taky dolů."
Jindra mizí a za chvíli se objevuje na schodech dependance. Václav zůstává na svém místě na lavičce. Možná už přimrzl:-).
"A kde jste byli?", ptá se Jindra.
Popisujeme mu naší "výpravu".
"Tak mi to ukažte, pojďte jdem."
"Ale my už tam byli.", protestuje Radek. Jeho kolenu "kondiční" zjevně procházka vyloženě "prospěla".
Jindra se nedá a přes všechny protesty nás znovu vytáhne na "nacvičenou" trasu.
Mojí včerejší trasu trochu protahujeme a docházíme na rozcestí, kde je lavička. Ta padne do oka Radkovi.
"Tu tady postavili přesně pro mě.", zajásá, překoná sněhovou bariéru a usedá na lavičku.
Chvíli povídáme "ve stínu lavičky" a pak se vydáváme na zpáteční cestu.
Do všech možných otázek "o životě, vesmíru a vůbec":-), najednou Jindru, který otázky pálí jako z kulometu, napadne 1 celkem praktická:
"To vám není zima na hlavy?", jako jediný měl totiž čepici.
"Ne ani ne.", říká Radek.
Já tuto otázku nezvládnu s podobnou diplomacií a znovu se ve mě projeví moje umění nejapných poznámek.:-)
"To víš, my s vlasama..."
Nijak jsem na tou odpovědí nepřemýšlela, prostě ze mě vypadla.
Radek se rozesměje a Jindra se zmůže jen na: "Nějaká drzá, ne?":-D
Pomalu docházíme zpátky k hotelu, je zhruba 1. Rozcházíme se a mě je jasné, že moje plány zabalit ještě večer zřejmě nedopadnou, takže nezbývá nic jiného než posunout o hodinu ranní budíček a sbalit ráno.
16.2. 2013 - PLOSE
Přestože jsem ranní vstávání dotáhla celkem k dokonalosti, musím tentokrát narušit zaběhlý stereotyp. Vstávám o hodinu dřív, po celkovém spánku zhruba 4 hodin:-) a začínám se pokoušet nějak smysluplně slabit. Na 7 mířím na snídani, která kvůli byla kvůli odjezdu a nakládání posunuta o čtvrt hodiny dopředu. Těsně po půl 8 je okolo autobusu čilý ruch a každý nakládá, dobaluje a fotí hotel, autobus a vše, co mu náhodou "vleze" do záběru.
Přesně podle plánu v 8 definitivně "zvedáme kotvy" a odjíždíme od hotelu směr Plose, kde nás čeká poslední lyžovací den. Na parkoviště pod Plose dojíždíme okolo 9. Tentokrát mám v plánu "bigfooty" a oblíbenou červenou sjezdovku č. 1 (nejen označením) s názvem Tramesch, kterou jezdím skoro celý den ve 2 variantách, buď až dolů ke kabině (dolní část je značená černě, ale není to vůbec žádná hrůza), nebo krásnou horní část, která stylem připomíná slalomovou sjezdovku Hermanna Maiera ve Flachau (Rakousko). Zhruba v půl 11 zaznamenám druhý pád zájezdu, když poruším pravidlo č. 1 jízdy na "bigfootech".
Toto pravidlo je stejně zásadní jako pravidlo Klubu rváčů:
"Jak zní první pravidlo Klubu rváčů?"
"Nikdy nemluvit o Klubu rváčů."
"A jak zní druhé pravidlo Klubu rváčů?"
"Nikdy...nemluvit....o Klubu rváčů, PANE!!!"
Stejně tak je prvním (a zároveň druhým) pravidlem jízdy na "bigfootech":
"Nikdy...se...NEZAKLÁNĚT!!!"
Vyválím se vážně kvalitně. Přepočítám nohy, ruce, zuby a žebra a když zjistím, že mi nic nechybí (ani nepřebývá.-D), pokračuju v jízdě.
Okolo 12 usoudím, že nastal čas změnit terén a mířím na druhou stranu střediska na červenou sjezdovku č. 4, která serpentýnami sjíždí lesem až na plácek s restaurací. Tam zahlídnu dredatého číšníka, který vypadá, že prodává kafe a marihuanové jointy zhruba ve stejném poměru:-).
Chvíli se motám na téhle straně Plose, ale nakonec mě "bigfooty" dovezou zpátky na Tramesch.
Sjíždím až dolů a když vyjedu lanovkou, uvidím na lavičce na sluníčku Václava, který už lyžování zabalil a vychutnává sluníčko.
"Ahoj, jak je?", ptám se.
"Dobrý, sluníčko, pohoda, pěkný výhled.", vypadá vážně spokojeně a vyloží mi nabídku: "Nechceš mi zezdola přivézt sáňky, že bych se svezl?"
"A jak ses dostal sem?"
"Protáhli mě přes turniket.", informuje mě.
"A dolů tě nevezmou?"
"No to právě nevím."
"Dobře, já se tady pak zastavím a kdyžtak ti dám svůj skipass, aby ses dostal dolů."
"Jen mě tady nenech."
"Neboj, nenechám.", slibuju mu a mířím na další kolo na Tramesch.
Zhruba v půl 5 mám už fakt dost, takže následuje poslední jízda, při které zároveň zkontroluju, jestli se Václav zdárně dostal dolů, nebo pořád čeká na lavičce.
Zelenou kapuci a nepřehlédnutelnou "trikolórovou" šálu nikde nevidím. Vypadá to, že už se mu podařilo se znovu "protáhnout" přes turniket a dostat se dolů.:-)
Jedu poslední jízdu a zvlášť v místě, kde jsem dopoledne zaznamenala druhý pád zájezdu si dávám extra pozor.
Zdárně dojíždím dolů. Sundávám "bigfooty" a mířím na pizzu do pizzerii na parkovišti, kde už za stolem sedí Naty s maminkou.
"Můžu zase k vám? Nevadí vám to?", ujišťuju se.
"Jasně, že ne. Pojď."
Dáváme si pizzu Quattro formaggi, která je strašně dobrá (prostě italská), ale v půlce mi leze už i ušima:-). V pravou chvíli přichází skupina "Speedracerů", kteří jsou, co se převlečení týká, výrazně napřed a jsou už v "civilu", na rozdíl ode mě (já byla ještě v páteřáku, s helmou a v přaskáčích.):-)
"Nechcete kus pizzy?, ptám se.
"A víš, že jo. Jestli už jí fakt nechceš?", hlásí se Jindra.
"Fakt ne, díky.", dávám mu pizzu a spolu s Naty a její maminkou platíme a odcházíme se taky "hodit do gala", jak jen to v podmínkách na parkovišti jde:-D.
Ve tři čtvrtě na 6 podle plánu nasedáme do autobusu a opouštíme krásné Plose. V 6 zastavujeme na benzince v Brixenu, kde nabíráme pár spolubojovníků, kteří se rozhodli poslední den strávit v tamější aqua areně. Pak už nám nezbývá než prosluněným Dolomitům zamávat a vydat se na dlouhou autobusovou cestu směr Nové Butovice.
17.2. 2013 - ...A ZASE ZPÁTKY
Brixen (Itálie) - Praha: Nové Butovice - Choceň
Cesta je sice dlouhá, ale naštěstí probíhá bez zádrhelů.
Stavíme v Rakousku u Autogrillu, vylézám z autobusu a potkávám Radka.
"Už víš, jak se dostaneš domů?", ptá se.
"Jojo, rodiče pro mě přijedou.", říkám.
"A už rodiče vědí, že pojedou z Prahy do Chocně přes Roudnici?":-D
Sice to říkal s úsměvem, ale možná to vtip ze 100% tak úplně nebyl:-).
"Nevědí a pochybuju, že by se jim chtělo. Takže dotaz, jak jedete domů vy?"
"Asi prvním ranním vlakem."
Plánovaný dojezd do Prahy je zhruba ve 2. Chudáci, pochybuju, že ten první ranní vlak jel ve 2.:-)
Těsně po druhé dojíždíme do nočních Nových Butovic, vítám se s mamkou a taťkou a už zbývá jen "poslední sbohem" zbylým spolubojovníkům
Loučíme se. Vlastně to bylo docela smutný.:-(
Pak už jen nakládám věci do auta a s taťkou za volantem míříme směr Choceň.
Domů dojedeme po 5. Vítám se s psiskem, vybaluju a do postele se dostanu těsně před 7.
Dovolená skončila, zítra mě čeká návrat do školy a vážně se mi nechce.....co nadělám:-)
Díky všem, bylo to úžasný!!! Budete mi chybět...:-)
Choceň - Pardubice - Praha hl. n. - Praha: Nové Butovice - Spinges (Itálie)
Rychlé sehnání lyžařského zájezdu na poslední týden prázdnin neprobíhalo úplně bez komplikací, nicméně nakonec jsem úspěšně objednala a zaplatila zájezd do italských Dolomit do oblasti Alto Adige s cestovní kanceláří Víkend, a tak jsem v neděli 10.2. 2013 vyrazila na cestu z Chocně do Prahy, kde byl sraz v 9:00 na stanici metra Nové Butovice.
Pro jistotu jsem vstávala ve 3:00, abych si stihla vše v klidu připravit, což se nesetkalo zrovna s ohlasem ze strany našeho zlatého retrívra Dandyho, který po mě po mém příchodu do kuchyně hodil pohledem, který byl údernější než "kop z otočky" Chucka Norrise a jasně dával najevo, že s mojí přítomností hrubě nesouhlasí. Naštěstí ho snídaně, kterou dostane k dispozici dřív než já, obměkčí. Určitě za to mohla i náplň misky, která obsahovala jeho oblíbenou konzervu z jatek VM Toro a.s. Dokonce se se mnou přijde pomazlit. Ještěže na sobě v té chvíli ještě nemám rifle, ve kterých chci jet, protože mi na koleno "hodí" hubu a celou mě poslintá.
Po všech možných přípravách odcházím s velkým batohem na zádech s taškou s "přaskáči" v jedné a s lyžemi v druhé ruce směr vlakové nádraží, doprovázena částečně vyčítavým a částečně smutným pohledem psího miláčka. Jízdenku jsem si celkem prozíravě koupila předchozí den, takže vylezu na příslušné nástupiště, kde už stojí vlak směr Pardubice hl. n. Do vlaku se vším tím nákladem doslova vpadnu, což vzbudí pozornost průvodčího, který daným vagonem právě prochází. Zdravím ho a zamířím hned do prvního kupé. Vzhledem k času a dnu je naštěstí vlak prázdný, takže se v klidu usadím a umístím lyže a bágly na držáky nad hlavou.
Přesně v plánovaný čas odjezdu v 5:04 se vlak rozjíždí a já si dávám do uší sluchátka a pouštím si hudbu, konkrétně CD Babel od skupiny Mumford and Sons, které o pár dní později vyhrálo Grammy v kategorii Nejlepší CD roku 2012.
Vlak jede bez zpoždění a tak v 5:40 přijíždí na vlakové nádraží v Pardubicích, kde na mě už na nástupišti čeká taťka, který se ve 4 spolu s mamkou vrátil z lyžařského zájezdu z Itálie a čeká na první ranní vlak domů. Bere mi lyže a spolu jdeme do nádražní haly, kde mamka hlídá jejich zavazadla.
Mamka s taťkou odjíždějí v 6:02 a já čekám na svůj vlak v 6:26, kterým odjíždím směr Praha hl. n. Tímto vlakem už jede více lidí, proto mířím do kupé, kde už sedí nějaký pán, který okamžitě vstává a pomáhá mi dát lyže a batoh na konstrukci pro zavazadla. Pak už se usazuju, usínám a probouzím se až těsně před hlavním nádražím v Praze. Pán mi opět pomáhá z bagáží, dokonce se nabízí, že mi bágly odnese na metro.
"Ne, ne moc děkuju. Já to tam dotáhnu."
"Tak ať se vám to vydaří.", popřeje mi a mizí v podchodu.
Protože metrem nejezdím, vlastně do Prahy vůbec, měla jsem nejdřív trochu obavy, abych to všechno našla. Naštěstí mi brácha koupil lítačku a všechno mi popsal, takže bez problému nasedám na metro směr Florenc, kde vystupuju a spolu s davem přesedám na metro trasy B směr Zličín a vyhlížím zastávku Nové Butovice. Tam vystupuju a už zbývá jen najít nástupní místo CK Víkend, které mi pro změnu popsali rodiče, kteří ze stejného místa jeli na hory minulý rok. Přesně podle popisu jdu na silniční most, kde vidím orientační budovu Jupiter. Vím, že jsem na správném mostě, jen si nemůžu vzpomenout, na které straně silnice mám stát. Beru mobil a volám taťkovi, který říká, že na druhé straně než je budova Jupiter. (Tohle by si CK Víkend mohl přidat do pokynů, protože nevím, jak bych to jinak hledala.)
Protože mám čas, jdu se ještě na chvíli schovat a po cestě postávám staršího pána.
"Prosím vás, dcera má za chvíli odjíždět na hory do Itálie. Nejedete taky?", ptá se s pohledem na mé lyže.
"Ano, jedu", říkám.
"A nevíte, kde má být autobus?", ptá se.
"Támhle na tom mostě na druhé straně silnice", ukazuju mu nástupní místo.
"Moc děkuju.", vypadá, že se mu ulevilo.
Protože se blíží čas odjezdu, beru lyže a mířím už definitivně na místo srazu, kde už se mezitím začínají scházet další účastníci zájezdu. Za chvíli přijíždí autobus se žlutou cedulkou CK Víkend autobus č. 12 za předním sklem. Bez nějakého dlouhého zdržování nakládáme s pomocí řidiče "bagáž" a lyže a přesně podle plánu v 9:00 odjíždíme směr Plzeň, kde má nastupovat druhá menší část výpravy.
Cesta autobusem probíhá celkem v pohodě, takže těsně po půl 11 přijíždíme na nástupní místo v Plzni, kde už čeká ve "startovních blocích" posledních 5 klientů připravených uložit zavazadla tam, kam patří, nalodit se a pokračovat s námi směr italská vesnička Spinges v jižním Tyrolsku.
Jízdou autobusem se nebudu nijak zvlášť zdržovat, protože na ní ani není nic zvláštního (možná naštěstí:-). Dlouhou cestu si krátím posloucháním písniček a četbou knihy Argo, podle které natočil americký herec a režisér Ben Affleck stejnojmenný film, který získal nejprestižnější filmové ocenění Academy Awards (Oscar) za Nejlepší film roku 2012.
Těsně po 6 večer přijíždíme na místo, vykládáme, hledáme svoje batohy a každý míří do pokoje, který mu byl přidělen. Tím se zájezd dělí do 2 skupin: 1 bydlí přímo v hotelu a druhá (včetně mě) míří od hotelu přes silnici do dependancí. Stejně jako ostatní mířím do svého pokoje a vybaluju svoje věci, během čehož jen doufám, že jsem nic nezapomněla (nebo aspoň nic životně důležitého.
V určený čas (v půl 7) mířím do hotelu na večeři, která zahrnuje tolik chodů, že se tak stane nejnáročnější aktivitou celého dne, kromě šíleného ranního vstávání ve 3:-). Pak už se jen "odvalím" do pokoje a teším se na zítřejší "lyžovačku".
11.2. 2013 - GITSCHBERG A JOCHTAL
Ráno vstávám v půl 7 a první pohled míří z okna. Stačí vystrčit ruku a je jasno, dneska bude "kosa". K připraveným věcem na lyžování přidávám ještě 1 vrstvu a doufám, že to bude stačit. Ve čtvrt na 8 mířím na snídani a v 8 stejně jako ostatní nastupuju do autobusu, abych zahájila lyžařský týden. Během cesty mě ještě čeká rozhodování. Kromě klasických dlouhých lyží značky HEAD C100 jsem si jako vždy zabalila ještě krátké "bigfooty" Sporten, kterým mamka pracovně říká "ty krátký hrůzy":-D.
Nakonec volím "bigfooty", protože podle programu máme během pobytu lyžovat v 6 různých střediscích. Ve 3 malých: Gitschberg a Jochtal, Speikboden a Plose a ve 3 velkých: Kronplatz, Alta Badia a Val Gardena. Průvodkyně nám během cesty řekla, že velká a malá střediska prostřídáme, takže z toho vyplývá jednoduchý závěr: do velkých středisek na velkých lyžích, do malých na malých:-).
Na tomto místě se asi na místě poznámka. Sice píšu malá střediska, ale ve srovnání se středisky v Čechách jsou i malá střediska přímo obrovská:-D (a navíc se tu nekrade:-().
Do střediska, konkrétně do městečka Muhle, jedeme autobusem necelou hodinu, zaparkujeme a během doby, co se obouváme do "přaskáčů", kupuje nám průvodkyně Martina celodenní skipasy pro dospělé za 25 Euro.
Obouvám se, vyndávám si z vaku "bigfooty". Pak už stačí strčit skipas do bundy, natáhnout rukavice a vyrazit na kabinkovou lanovku směr Jochtal. Od parkoviště vedou 2 lanovky 1 na zmíněný Jochtal a druhá na kopec Gitsch, kam mám v plánu vyrazit odpoledne.
Vyjedu lanovkou, nasadím "bigfooty" a doufám, že jsem nezapomněla, jak se na nich jezdí. Po první jízdě zjišťuju, že moje "bigfooťácká" forma sice není ideální, ale mohlo být hůř a rozhodně se s tím dá něco dělat. Po 2 nebo třech jízdách se "rozjezdím" a s dobrým pocitem mířím na černou sjezdovku značenou v mapě číslem 6. Na to, že je značená černě není zase tak hrůzostrašná, ale je pěkná. Pak už celý den trávím buď na sedačce nebo ve svahu. Při větší únavě sjíždím až dolů a nasedám do lanovky, ve které se dá přece jen lépe odpočívat a kde taky jím ořechovou tyčinku "poslední záchrany".:-)
Počasí je celkem dobré, sice je zataženo, ale není mlha, což je celkem pozitivní. Je ale docela mráz, takže vždycky, když si sundám rukavice, abych si zapnula vázání, tak mi pěkně omrzají prsty. Ještě, že jsem si s sebou do Itálie přivezla tenké "moirácké" rukavice, které jsem ale samozřejmě inteligentně nechala na pokoji.
Okolo 4 odpoledne si říkám, že pojedu poslední jízdu. Těsně před koncem sjezdovky podcením "muldu" a ta mě přímo katapultuje na ledovou plotnu, na které se ani nabroušené "bigfooty" nechytají a já zaznamenám první pád. Koukám na hodinky, sraz u autobusu je ve tři čtvrtě na 5, 1 jízdu ještě v pohodě stihnu, protože přece neodejdu z kopce s poslední jízdou s pádem. Takže znovu nasedám na lanovku a tentokrát zodpovědně sjíždím dolů k autobusu bez další nepozornosti, při které by se zapojila gravitace:-).
Těsně před 5 jsou všichni v autobuse na svých místech a jedeme do hotelu, kam přijíždíme těsně před 6. Hromadně neseme "lyžáky" do sušárny a pak každý míří do svého pokoje, aby se před večeří zkulturnil:-).
12.2. 2013 - SPEIKBODEN
Ráno probíhá podobně jako předchozí den, při přechodu na snidani mezi budovami zjíšťuju, že venku nejen, že sněží, ale zároveň je taky pěkná zima a fouká. Vzpomínám na Tauplitz, kdy jsme lyžovali v -20°C, sněžení a mlze, a doufám, že horší to snad nebude. Na snídani se změní plány. Martina usoudí, že v takovém počasí nemá cenu jet do nějakého velkého střediska a tak v 8 hodin nasedáme do autobusu a míříme směr Speikboden. Pohodové rodinné středisko, které sice není největší, ale stejně si mě získalo:-).
Během cesty vidíme autobus s českou poznávací značkou a se žlutou cedulkou CK Víkend, který je nabouraný ve stromě. Na místě jsou hasiči, policie a záchranáři a nám se naskytne ne zrovna povzbuzující pohled na záchranáře, kteří vytahují z modré Škoda Fabia s pražskou poznávací značkou spolujezdce, který nevypadá zrovna ve "formě".:-(
Po pár metrech náš autobus zastavuje a Martina vybíhá podívat se, co se stalo. Za chvíli se vrací a vysvětluje nám, že auto jedoucí v protisměru dostalo smyk a jelo přímo proti autobusu, takže řidiči nezbývalo nic jiného než strhnout autobus do strany do stromu. Z autobusu se naštěstí nikomu nic nestalo a další autobuse CK Víkend, který jel kolem před námi se pro všechny z nepojízdného autobusu vrátí, aby je odvezl na Speikboden. Po lyžování se klienti z rozbitého autobusu rozdělí do 2 skupin a část pojede s námi a druhá část druhým autobusem, aby se dostali na ubytování.
Těsně po půl 10 dojíždíme na parkoviště pod Speikboden a jako zázrakem přestává sněžit, mlha nikde a zatažená obloha se začíná protrhávat. Vylézáme z autobusu, přezouváme se a vyndáváme lyže. Tentokrát i já vytahuju "dlouhé" lyže, přestože jsme v "malém" středisku. Martina za chvíli přichází a rozdává skipasy (dospělí 16 Euro) a mapky. Mapku střediska je sice fajn u sebe mít, ale když má někdo takový orientační nesmysl jako já, pak ho nezachrání ani GPS natož mapka. Nicméně si mapku beru, spíš pro pocit než cokoli jiného.:-)
Beru lyže na rameno, hůlky do ruky (v tomhle jsou "bigfooty" mnohonásobně praktičtější a skladnější:-)) a mířím k lanovce. První jízdu jedu tradičně zpátky dolů, abych věděla, že trefím na parkoviště:-D. Poté znovu vyjedu nahoru a už mířím na úplný vrchol střediska Speikoboden (2400 m. n. m.), kde jezdí sedačka s bublinou a zeshora vedou 2 černé sjezdovky, 1 doleva a druhá doprava. Obě skvělé, ale ta doleva přece jen trochu lepší. Tady v podstatě prolyžuju celý den. Obloha se nakonec protrhá úplně, slunce svítí, nabroušené lyže drží a já s úlevou zjišťuju, že ani lyžování se nezapomíná:-).
Ve 4 mířím dolů, protože sraz u autobusu je v půl 5. Bez úhony sjedu opráším lyže a dávám je do svého vaku na lyže, když se za mnou ozve:
"Nebyla jste včera na těch krátkých lyžích?"
Otočím se, abych zjistila, kdo na mě mluví. Je to pán, které jsem si všimla už na sjezdovce. Žlutá bunda, batoh, modrá helma a skvělý styl lyžování, tak by se asi dala shrnout jednoduchá poznávací znamení. Po počátečním šoku, že mi vyká (to vypadám tak staře?), odpovídám.
"Jojo, byla," říkám, "ale já to střídám, dlouhý a krátký."
"A jak se na těch krátkých jezdí?" ptá se a z jeho hlasu znějí pochyby.
"Jako na bruslích, ale je to dost nestabilní." říkám.
"Tak to si teda myslím."
Nakládám lyže do autobusu a jdu se přezout. V autobuse se usadím na svoje místo, když vtom přichází Martina s prosbou, abychom se zezadu přesunuli dopředu, že vzadu budou sedět klienti z poškozeného autobusu.
Znovu posbírám helmu, rukavice a páteřák a mířím do přední části autobusu. Sedám si na sedadlo, kde normálně sedí rodina z Prahy, kterou ráno zastrašilo špatné počasí a zůstala v hotelu. Na sedadlo za mnou si sedají 2 spolubojovníci (Jindra a Radek, jak se dozvídám později) a volají na třetího, se kterým vyrazili na pánskou jízdu: "Václave, pojď si sednout sem před nás, tady je volno."
"Máte tady volno?" ujišťuje se Jindra.
Sakra, on mi taky vyká, vyděsím se. Pak ze sebe jen vyrazím: "Jo, jasně."
Václav, nepřehlédnutelná postava zájezdu, si sedá vedle mě.
"Tak jaký to bylo?" zahajuje se mnou konverzaci.
"No, dobrý." (myslím, že se ptá na lyžování)
"On myslel tu bouračku." zasahuje Radek.
"Aha, no to já nevím, já patřím sem." říkám.
Václav se na mě podívá dost nepřítomným pohledem (Původně jsem si myslela, že na něj zapůsobil alkohol, který během dne zvládnul zkonzumovat, ale po pár dnech jsem pochopila, že ho alkohol nijak neovlivňuje ani neomezuje. Václav se takhle tvářil prostě pořád:-)).
"No jo, fakt." začíná se ozývat ze sedadla, kde sedí Jindra s Radkem.
Autobus se rozjíždí a po chvíli začíná Václavovi vedle mě "padat hlava". Zhruba o půl šesté přijíždíme na parkoviště u supermarketu na slíbený nákup. Jdu si koupit pití a vracím se na dočasné místo.
Za chvíli přichází "svatá trojice":-D.
"Hele, co jsem ti přines." ukazuje mi Václav s rozzářeným pohledem německý časopis o vaření.
S úlevou, že mi konečně někdo tyká mu říkám: "Nechci tě zklamat, ale moje vaření nezachrání ani časopis a navíc neumím německy."
Následuje zachechtání z druhého sedadla.
"Tak si něco přeložíme." nevzdává se Václav a začne s článkem údajně o hubnutí, kde je 12 zásad pro zdravé hubnutí.
Nemusím ani umět německy na to, abych věděla, že to co říká, v tom časopise prostě není:-), každopádně jeho krkolomný překlad všechny pobaví včetně mě, takže místy začínám skoro brečet smíchy.
Ve čtvrt na 7 vysazujeme druhou "víkenďáckou" partu a už sami míříme do našeho hotelu, kam přijíždíme těsně po půl 7.
Následuje úprk do pokojů, rychlé převlečení a sprint na večeři.
Pak už do sebe jen naládujeme večeři a nezbývá nic menšího než připravit věci a nohy na další lyžovací den.
13.2. 2013 - ALTA BADIA - SELLA RONDA
Při tradičním ranním pohledu z okna se vyplní všechny naše naděje. Je úplně jasno a bezvětří. Tím pádem máme i my jasno, kam dnes vyrazíme. Na řadu přichází vyhlášené středisko Alta Badia ležící na lyžařském okruhu Sella Ronda, který vede kolem dokola "souskalí" nazývaného "Gruppo di Sella".
Já dávám na radu rodičů a věřím, že nastal ten pravý den a objetí celé trasy Sella Ronda. Jen mi zbývá rozhodnout, na čem trasu absolvuju. Pak se rozhodnu dodržet plán a vytahuju "bigfooty".
Abych dostala skipas na celou Sella Rondu, připlácím Martině 7 Euro na skipas Dolomity Superski, který platí pro celou oblast. Pak následuje tradiční přezutí a vytažení dopravního prostředku.
"Ty jo, dívej, už je přezutá." slyším za sebou.
Ohlédnu se a vidím Radka, jak si v poklidu postává u autobusu, kochá se výhledem a nevěřícně zírá na moje "přaskáče".
"No jo, to není jak ty." říká mu Jindra a další poznámku směřuje na mě: "Tak jedeš tu Sella Rondu?"
Uleví se mi, že přešel do tykání a říkám: "No jasný. Sluníčko, jasno. Jedete taky?"
"Ne, my zůstáváme tady, i když jsem o tom uvažoval." říká Jindra a pak mu oči padnou na "bigfooty" v mé ruce. "To jedeš na tomhle?" ptá se nevěřícně.
"Jo, na tomhle. Je to sranda."
Zdá se, že i Václava zaujala délka mých lyží. Jednu mi bere a nedůvěřivě si jí prohlíží.
"Na tom se dá jezdit?" ptá se dost pochybovačně.
"Jako na bruslích." říkám mu nacvičenou odpověď, kterou říkám všem (a není jich málo), co se na "bigfooty" dívají s podobným despektem jako on.
Přichází Martina, beru si skipas a jdu na lanovku. Je těsně po čtvrt na 11. Mám i mapu, ale vím, že se budu muset řídit hlavně podle cedulí, protože moje orientace podle mapy je přes snahu všech učitelů zeměpisu, celkem nulová.
Naštěstí hned jak vyjedu nahoru zjistím, že snad značení trasy bude v pohodě a tak se na "bigfootech" vydávám na "Expedice di Sella Ronda":-D. Jízdu si užívám, počasí nádherné (trochu fouká, ale je skorojasno) a skály okolo trasy jsou ještě hezčí než jsem si je představovala.
Značení se naštěstí nezhorší, takže stačí sledovat oranžové značky s nápisem Sella Ronda (druhý směr má barvu zelenou) a nehrozí nebezpečí zabloudění. Už to, že to zvládl i takový orientační ignorant jako jsem já, znamená opravdu hodně. Jediné místo, kde chvíli váhám, je ve středisku Val Gardena, kde se sjezdovka najednou rozděluje do 2 směrů. 1 je značený Sas Long a druhý Wolkenstein a Selva Gardena. Po chvíli váhání volím Wolkenstein, protože si vzpomenu, že Sas Long je název sjezdovky Světového poháru, která sjíždí na parkoviště Val Gardeny a já potřebuju dál směr Alta Badia. Pak už všechno probíhá hladce, takže těsně před půl 2 přijíždím na známou sjezdovku, nad kterou jezdí žlutá "vajíčka". Alta Badia!!!
Dostaví se euforie, že jsem se nikde neztratila a dokonce se vrátila včas na odjezd autobusu. Pak už jen "hobluju" dokola skvělou sjezdovku právě pod žlutými "vajíčky", která si mě úplně získá. Ve čtvrt na 5 sjíždím dolů naposledy a mířím k autobusu. Další den lyžování za námi:-(.
Domů posílám vítěznou smsku: "Vítr ale skorojasno + Alta Badia + Sella Ronda + bigfooty = PERFECTION:-)
Odpověď, ze které přímo čiší zděšení, na sebe nenechá dlouho čekat: "Tys jela Sella Rondu na bigfootech?:-O Počkej doma, ty dostaneš!B) Měj se hezky:-).
Možná to byl trochu nerozum, to uznávám, ale stálo to za to:-).
S úlevou sundávám "lyžáky", ukládám "bigfooty", dávám si vítěznou Coca Colu a nasedám do autobusu. V 5 vyjíždíme směr ubytování. Jdu si jako vždycky dát "přaskáče" do lyžárny a po cestě potkávám Radka s Jindrou.
"Tak jaký to bylo?", ptají se.
"Super, fakt úžasný.:-)", rozplývám se.
"Vidíš, měli jsme jet taky." obrací se Jindra na Radka.
"Neměli, ona by nám ujela:-D." říká trochu pochmurně Radek a ptá se: "Jak dlouho s to jela?"
"V půl 2 jsem byla zpátky, něco přes 3 hodiny."
Považuje to za důkaz: "Vidíš." obrací se na Jindru. Rozcházíme se a míříme do pokojů.
Následuje normálně večeře, která je zakončená dezertem: koblihou. Je mi jasné, že tu prostě nedám. Podobně je na tom Naty, se kterou (a její maminkou) sedám na jídlo u stolu.
"Hele, zeptáme se vedle." ukazuju k vedlejšímu stolu.
"Nedáte si koblihu?" ptám se "šéfa" od vedlejšího stolu, který celý zájezd domlouval s CK Víkend (CK potom zájezd umístila na web k doplnění volných míst, kde jsem ho našla já.) a jeho parťáka.
"Jasně, hrňte to sem.", volá parťák nadšeně.
S téměř hmatatelnou úlevou mu s Naty dáváme svoje koblihy, takže už má kolem sebe 4. Zřejmě "nafasoval" ještě od někoho:-)
"Velký šéf" se vyděsí: "Ježíši, holky nedávejte mu to. Kdo vedle něj má na tý manželský posteli spát? Bože, to zas bude noc."
Jsme s Naty rády, že jsme se koblih zbavily a není šance, že bychom si je vzaly zpátky.
"Děkujeme, dobrou noc." popřejeme jim a radši se rychle vypaříme.
Loučím se s Naty a mířím na pokoj s plánem chvíli si číst, aby mi večeře trochu slehla.
Ani napínavý špionážní thriller Argo ale moji únavu nezastaví a já postupně přecházím z polohy stojícího buvola, přes polohu sedícího býka, do polohy betonového psa a zhasínám.:-D
14.2. 2013 - KRONPLATZ
Nacvičené ranní vstávání, příprava věcí, snídaně, rychlé přezbrojení a pak už zbývá jen nalézt do autobusu a nechat se odvézt na místo dnešního působení: "KRONPLATZ". Okolo hodiny jízdy a už před sebou vidíme znak Kronplatzu, červeného kohouta, a 3 lanovky za sebou. 2 vedou až nahoru do nejvyššího bodu a centra střediska a 1 (hned ta první s kohoutem na kabinkách), která vede pouze kousek těsně nad dojezdovou pláň, kde je ideální lyžovací prostor pro "schi-schuláky":-).
Dnešní volba "dopravního prostředku" pro mě byla jednoduchá. Minulý rok jsem totiž Kronplatz absolvovala na "bigfootech", takže přišla řada na "dlouhou variantu". Rychle se přezouvám, vytahuju lyže, popadnu skipass a natěšená mířím s lyžemi na zádech k první bílé kabince jedoucí až nahoru. Následuje klasická první jízda ještě po manžestru zpět dolů k parkovišti, po skvělé černé a jedné z mých srdečních sjezdovek "Sylvester", která je značená číslem 1. Dojíždím dolů, kde už se mezitím začala tvořit fronta, protože začaly dojíždět skibusy. Vyjedu nahoru a na chvíli mířím na druhou stranu kopce, kde jsou široké červené přehledné sjezdovky (tuším, že čísla 22 a 23), na kterých mám v plánu jezdit, dokud na "Sylvesteru" a jeho černém bratru číslo 4 s názvem "Herrnegg" (a hlavně na lanovkách) neodlehne ranní nápor.
Sjedu asi 3 jízdy a pak usoudím, že tyhle široké pláně jsou trochu "podúrovňové" a mířím zpátky na "Sylvester" a Herrnegg", kde už se fronta značně zmenšila. Většinu dne strávím na těchto 2 sjezdovkách, sice si občas říkám, že bych měla jet i jinam, ale pak se od oblíbených míst nějak nemůžu odtrhnout. Tenhle rok ani nemířím na sjezdovku "Piculin", která byla v roce 2011 zvolena Nejlepší černou sjezdovkou roku 2011, na což vedení Kronplatzu vytvořilo reklamní kampaň s plakáty s nádherně upraveným svahem, lyžařem a modrou oblohou (nejspíš trochu "vylepšenou" v "Paint Brushi":-)) a přes celý plakát se táhl obrovský nápis "Piculin - Beste Schwartze Abfahrt 2011.
Těsně před čtvrt na 5 usoudím, že nastal čas na poslední jízdu. Naposledy vyjíždím lanovkou a jak tak koukám pod sebe zahlédnu nepřehlédnutelnou "trikolórovou" šálu, černou bundu a z ní vyčuhující zelenou kapuci. To prostě nemůže být nikdo jiný než Václav, a kde je Václav tak je i zbytek "Speedracerů":-).
Nepletu se, stačí chvíli dávat pozor a vidím modrou čepici a černo-modrou bundu Jindry a o chvíli později stříbrnou helmu a černou variantu oblečení Radka. Vypadá to, že taky jedou poslední jízdu, ale nahoru je to lanovkou ještě docela kus. Koukám na hodinky, jak jsem na tom s časem: 16:20. V pohodě to stíhám na sraz ve tři čvrtě, ale moc velkou časovou rezervu nemám. Vyběhnu z lanovky, nasadím lyže a pak už si vychutnávám poslední jízdu tohoto roku na Kronplatzu. Místy je to docela divočina, protože v půl 5 už prostě "muldy" a ledové "plotny" na sjezdovce být musí. Mezi "májovým průvodem na Václaváku" a divočinou volím divočinu a mířím na kraj sjezdovky. Většina lyžařů a "snowboarďáků" se totiž drží ve středu sjezdovky, kde je terén "nejstravitelnější". Zhruba v polovině sjezdovky zastavuju na hraně a pod stříbrnou helmou a oranžovými skly lyžařských brýlí značky Bollé (mimochodem skvělá značka, mám jí taky:-D) poznávám Radka.
"Ahoj, tak jak?", ptá se.
"Ahoj, super." říkám. "Kde jste jezdili?"
"Ráno tady a pak jsme jeli i na druhou stranu. A ty?" vrací mi dotaz.
"Já skoro pořád tady, jen ráno chvíli na druhý straně než se rozpustila fronta. To víš, moje srdeční sjezdovka." říkám.
"Tak asi pojedem, co?", konstatuje s pohledem ze svahu.
"Asi nám nic jinýho nezbyde.", souhlasím.
Radek se rozjíždí a já mířím z kopce za ním a směřuju zase na okraj sjezdovky. Po chvíli Radka předjíždím a jedu dolů.
Tady je na místě poznámka: Radka na hory vytáhli jeho 2 parťáci a 2 týdny před odjezdem mu dali na Klínovci rychlokurz v lyžování:-). Na to, že stál na lyžím potřetí v životě, fakt docela válel.
Zhruba o 2 hrany níž potkávám Jindru a Václava. Po výměně podobných konverzačních obratů jako s Radkem se rozjíždíme směr závěrečný "padák" sjezdovky "Sylvester" a pak příjemný široký dojezd k parkovišti, který si vždycky strašně užívám. Dojíždím do části sjezdovky co nejblíž k autobusu, oprašuju lyže a mířím k autobusu, kde už je většina zájezdníků přezutá s vítězným pivem nebo Coca-Colou v ruce. Dávám lyže do "futrálu" a přichází Jindra s Václavem.
"Nějaká rychlá, ne?", vyráží Václav.
"Jak dlouho už tady jseš?", ptá se Jindra s pohledem na zabalené lyže.
"Chviličku". (Byla to pravda, moc jsem se s balením lyží neplácala.)
Oba po mě hodí nedůvěřivým pohledem.
Přichází Radek.
"Ty už jseš tady?", vypálí obviňujícím tónem. "A já schválně jel pomalu, abych ti neujel.:-D", říká s úsměvem (možná to byl pochmurný úšklebek s časovým odstupem už se mi to těžko posuzuje:-D)
V tu chvíli si připadám jako největší padouch:-).
"Ona dojela i vás?", ptá se Jindry a Václava.
"Co dojela, předjela..." odpovídá Václav a po chvíli dodává: "O čtvrt hodiny.":-D
"Ale prosím tě, jestli to bylo o minutu, tak je to hodně.", hájím se.
Všichni se na mě dívají dost pochybovačně, tak se radši začnu přezouvat, abych nemusela čelit jejich pohledům. Sotva se přezujeme, nastává čas odjezdu. Nalezeme do autobusu, každý rychlostí v rámci svých možností a schopností. A autobus nás odváží do hotelu, kde následuje rychlé zkulturnění a večeře.
Během večeře se u vedlejšího stolu rozproudí živá debata o tom, jak říct kuchaři: "Totálně přežranej." Netuším, jak tahle slovní záhada dopadla, ale rozhodně to skvěle vyjadřuje to, co nám večeře způsobila. Vylézám před hotel s jasným plánem. Musím se jít projít a trochu to "vychodit". Na lavičce před hotelem sedí Radek s Václavem. Zůstává pro mě záhadou jak to, že ještě nepřimrzli, a ptám se, jestli nechtějí absolvovat večerní pochod se mnou.
"Asi ne, my jdem ještě do bazénu.", říká Radek. "Nechceš jít taky?"
"Ani náhodou, po týhle večeři bych šla ke dnu, jak zednická tříska.", zní moje odpověď.
Do debaty se zapojuje Václav: "No počkej, my taky neplavem. My tam jen sedíme.":-D
Nakonec se rozcházíme každý po svých, já vyrážím na vycházku a oni se jdou "naložit" do bazénu.
Vyrážím od hotelu nejdřív směrem doleva. Ujdu zhruba 700 m a vidím, že lampy podél silnice za chvíli končí. Jsem docela srab, takže se "hecnu" dojít akorát ke křižovatce, kde je lampa poslední a vracím se zpátky.
Před hotelem potkávám pána, kterého jsem výše popisovala jako "modrá helma, žlutá bunda, černý batoh a skvělý styl ježdění" (pro jednoduchost mu budu říkat XY, podle písničky od Katapultu "Vojín XY hlásí příchod:-)) a který si se svým parťákem zašel po večeři na "pojídlovou" cigaretu.
"Kde jste byla?", ptá se.
Boha jeho, on mi pořád vyká!!! "Projít se, ale moc daleko to nevede. Nebo aspoň ne s lampama.", informuju ho o stavu místního pouličního osvětlení.
"Koukal jsem, že jste dneska byla na dlouhých lyžích. Kdo vás na nich učil jezdit?", ptá se.
"Rodiče, když jsem byla malá.", říkám.
"Tak to je stejně jako u nás. Jezdíte dobře.", konstatuje.
Tím mě zaskočí. Nakonec ze mě vypadne jenom: "Děkuju.":-D
"Jdete ještě někam dál?"
"No, chci to zkusit na druhou stranu, jestli to tam bude lepší.", říkám, loučím se a odcházím směrem od hotelu vpravo.
Ukáže se, že ani tam moje cesta nepotrvá moc dlouho, ale přece jen lampy dosahují dál, než na druhé straně. Dojdu k hotelu, který vypadá, že je opravdu pro "high society". Už jen kvůli autům, která stála na hotelovém parkovišti. Pak už se obracím a mířím zpátky do dependance, do svého pokoje a pak už jen spát:-).
15.2. 2013 - VAL GARDENA
Ranní vstávání probíhá jako obvykle, takže v 8 už jsou všichni "nasednutí" v autobuse a vyrážíme směr další velké středisko italské oblasti Alto Adige, tentokrát na nás čeká Val Gardena se sjezdovkou Světového poháru Sas Long, na němž aktuálně nejrychlejší čas drží norský sjezdař Aksel Lund Svindal.
Autobusová jízda mi tentokrát dává zabrat. Rychlý ranní start, sedadlo v zadní části autobusu a hodně zatáček se dost výrazně podepíšou na stabilitě mého žaludku. Asi čtvrt hodiny před Val Gardenou se k nám mikrofonem nesou pokyny, ať si každý "nafasuje" mapu, že bude následovat tradiční sjezdovková instruktáž. V tu chvíli je mi jasné, že to prostě nezvládnu, mapu si "fasuju", ale radši jí nechávám zavřenou a spíš přemýšlím, jak z ní v případě nejvyšší nouze složit nějaký "blicí pytel". Právě včas dojíždíme na parkoviště Val Gardeny. Doslova se vypotácím z autobusu a chvíli mi trvá, než ranní pochody stabilizuju.
Okolo prochází Radek. "Je ti dobře?"
"Ne, ani ne, nějak to se mnou zacvičilo, ale to se snad srovná.", říkám a doufám, že mám pravdu.
Pomalu se přesouvám k nákladnímu prostoru a beru si přaskáče.
Pan XY se ptá: "Jedete zase Sella Rondu?"
"Ne ne, dneska zůstávám."
Do hovoru se zapojuje paní, která v autobuse sedí vzadu na "5". "Dneska to schytá Sas Long, že jo?"
"Přesně tak.", pokouším se o úsměv, ale je mi jasné, že jestli to schytá Sas Long nebo já se ještě uvidí.:-)
Volba padá opět na dlouhé lyže a to hned ze 2 důvodů.
1) Nestabilní žaludek by se na nestabilních "bigfootech" mohl projevit dost negativně.
2) Poslední den lyžování strávíme na Plose, což je ideální rodinné středisko pro "bigfootování".
Celkem hromadně se odpotácíme k lanovce. Vyjedu nahoru. Naštěstí se moje "ranní nevolnost":-D začíná vytrácet. Nazouvám lyže a mířím k navazující sedačce, kterou se nechám vyvézt až nahoru. Pak se vydávám na legendární Sas Long a doufám, že mě nezklame.... Nezklamal:-).
I přehledná horní část (pod sedačkou), která k Sad Longu tak úplně nepatří, má "něco do sebe". Sjíždím dolů, kde v konečné části Sas Longu visí napříč nad sjezdovkou stylový nápis Val Gardena. Znovu vyjedu nahoru a jedu dolů, kde už se začíná tvořit fronta. Aplikuju podobný postup, jako předchozí den na Kronplatzu a mířím na druhou stranu kopce na červenou sjezdovku "Ciampinoi" (tuším, že číslo 3), která je sice značená červeně, ale hned nahoře je taková hrana, za kterou by se nemusela stydět ani sjezdovka černého zbarvení:-).
Na "Ciampinoi" vede nekrytá dvojsedačka, kde je ve větrném počasí trochu zima. Mířím tedy ještě hlouběji do rozlehlé Val Gardeny. Zhruba v 11 se vracím zpátky na "Sas Long", kde strávím na střídačku s "Ciampinoi" většinu lyžovacího dne. Fakt se mi to líbilo, ale Kronplatz pořád vede.
"Sas Long" má totiž jednu vadu. Po dojezdu se k lanovce jde docela dlouho po asfaltce, kde se odpoledne začíná z tajícího sněhu tvořit pěkná "říčka". Vážně nerada, bych do ní "hodila záda".
Mého opatrného kroku si všímají 2 Italové a něco mi se smíchem říkají.
"I am sorry, do you speak English?"
"Good for swimming." říká 1 z nich s gestem na "říčku".
Zasměju se a říkám: "Yes, but I prefer skiing. Have a nice day!"
Taky se smějou a rozcházíme se, každý za svým původním cílem. Já k lanovce a oni k barovým židličkám "Apres Ski" (přestože je 1 hodina a po lyžování zdaleka není:-D).
V půl 5 jedu poslední jízdu, odpoutám se od "Sas Longu" a jdu k autobusu, kde už opět postává většina spolubojovníků v keckách a s pivem v ruce. Ukládám lyže a jdu si pro svoje boty do zavazadlového prostoru, kde sedí Václav a v pohodě pokuřuje.
Chvíli obhlížím, ze které strany ho mám obklíčit, abych se dostala ke svému vaku na boty, který "jako na potvoru" leží přesně za ním.
Po chvilce si všimne mého snažení: "Překážím, viď. Chceš něco podat?" (Varianta "zvednutí se" zřejmě není na skladě:-D)
"No kdybys byl tak hodnej a podal mi támhle ten bágl Rossignol, prosím."
"Myslíš, že to zvládnu?"
"Určitě.":-)
S vypětím všech sil se natahuje za sebe a vytahuje můj vak. Přezouvám se a na scénu přichází Radek.
"Ahoj, nezapomeň, brácha má narozeniny.", připomíná mi.
Ráno jsem si ve frontě na lanovku vzpomněla, že brácha dneska slaví a uzavřela jsem s Radkem, který u světlejšího momentu mé mozkové aktivity byl, dohodu. On mi připomene, že mám bráchovi popřát a já mu půjčím Sněhurku na bolavé koleno, které se po několika dnech intenzivního lyžování projevilo.
"Ahoj, ježiši, díky moc, teď si mě zachránil.", zavážu tkaničku a posílám SMS, jednu domů rodičům, že jsem i další lyžovací den zdárně přežila a druhou s přáním bráchovi.
Ve čtvrt na 6 nastupujeme do autobusu a jedeme směr Spinges s mezizastávkou u supermarketu pro nákup nejnutnějších potravin a železné zásoby pití. Na hotel přijíždíme ve tři čtvrtě na 7, kdy má být večeře. Následuje úprk na pokoj, rychlé přezbrojení a sprint na večeři.
Po vydatné večeři mířím ven, kde na oblíbeném místě na lavičce (nejspíš už s vysezeným důlkem:-D) potkávám Radka.
"Chceš teda půjčit tu Sněhurku?", ptám se, abych splnila svou část dohody.
"Jéé, to bych rád, fakt mě to bolí."
"Jasný, jestli jdete zase do bazénu, tak se pak pro ní stav. Bydlím na 4ce. Do 11 máš jistotu, že budu vzhůru.", informuju ho.
Z hotelu vychází "velký šéf" a říká, že má letět "jakýsi" asteroid a ať se jdem honem podívat. Dokázal nám svým natěšeným hlasem tak "vyhecovat", že se oba "rozbíháme" jemu v patách na lepší pozorovací místo, Radek se pohybuje rychlým houpavým kroko-během ve stylu piráta Johna Silvera z románu Ostrov pokladů Roberta Louise Stevensona.
Dobíháme na místo. "A v kolik to má letět?", ptá se Radek.
"V 20:28. Za 8 minut?"
"A můžu vědět, proč jsme sem běželi?", ptám se, protože jsem jen v mikině.
"To by mě taky zajímalo.", přidává se Radek, který je na tom, co se vybavení z hlediska oblečení týče, podobně jako já.
Odpovědi se nám nedostává:-).
"A kde to má letět?", následuje další vcelku praktický dotaz.
"Na východě.", říká informovaný "velký šéf".
"Fajn, to bysme měli. A kde je východ?", ptám se a doufám, že nejsem jediný "ignorant", který to neví.
Ukazuje se, že nejen, že nejsem jediný "ignorant", ale že v celé naší "akční skupině" není jediná duše, která by byť jen tušila, kde by ten východ mohl být. Sice vstáváme brzo, ale zas tak brzo ne.:-D
Navrhuju řešení hodné prvního stupně základní školy. "Co kdybysme koukali každý na 1 stranu a kdo ten asteroid uvidí, tak zavolá."
K mému překvapení má tahle "krávovina" docela úspěch a každý "civíme" jiným směrem. Okolo projíždí auto s italskou poznávací značkou.
"No tak ten si určitě říká, co tady nacvičujem.", konstatuju se smíchem.
Nastává Hodina "H". Nikde žádný asteroid. Čekáme ještě dalších 5 minut a postupně se schlíple rozcházíme. Výsledek celé akce je jasný, jestli nějaký asteroid opravdu letěl, my ho neviděli:-D.
Mířím na pokoj, za chvíli se objevuje Naty a prosí mě o Sněhurku na otlačené kotníky.
Začínám pokračovat ve čtení "Arga". Znovu přichází Naty a vrací mi můj "životabudič." Zaberu se do čtení (ta knížka je fakt super, doporučuju:-)).
Zhruba ve tři čtvrtě na 10 další klepání. Tentokrát si pro Sněhurku přichází Radek.
Dávám mu stejnou radu jako předtím Naty: "Je lepší, když to namažeš a něčím to zavážeš."
Vypadá zmateně: "Počkej, co s tím mám teda dělat."
"Normálně to namaž a pak to prostě něčím převaž, chápeš,....nějak inteligentně."
Zasměje se.
Já se s odstupem času divím, čím dál víc, že mi v tu chvíli jednu nevrazil:-D.
Za chvíli se vrací s výrazem člověka, který právě překonal sám sebe.
"Díky moc, převázal jsem to trikem."
"Super, jasný, není zač."
Dává mi Sněhurku z dotazem: "Jdeš už spát? Nechceš jít na pivo tady do tý společenský místnosti?"
"Spát nejdu, takže můžem."
Míříme do společenské místnosti, kde náš plán dozná změny. Společenská místnost je zavřená.
"Tak půjdem ven, ukážeš mi, kam jsi včera šla."
Bereme bundy a vycházíme ven. Povídáme a jdeme ve stopách mého včerejšího "výletu". Zhruba za půl hodiny jsme zpátky a zůstáváme stát před dependancí. Na balkóně nad námi se objevuje postava v zelené kapuci, Václav, která usedá na lavičku a následuje krátké bliknutí zapalovače. Zjevně nastal čas na večerní cigaretu. Za chvíli se objevuje druhá postava, tentokrát Jindra.
"Co tam děláte?", ptá se.
"Kondiční procházka.", informuju ho a volám: "Pojďte taky dolů."
Jindra mizí a za chvíli se objevuje na schodech dependance. Václav zůstává na svém místě na lavičce. Možná už přimrzl:-).
"A kde jste byli?", ptá se Jindra.
Popisujeme mu naší "výpravu".
"Tak mi to ukažte, pojďte jdem."
"Ale my už tam byli.", protestuje Radek. Jeho kolenu "kondiční" zjevně procházka vyloženě "prospěla".
Jindra se nedá a přes všechny protesty nás znovu vytáhne na "nacvičenou" trasu.
Mojí včerejší trasu trochu protahujeme a docházíme na rozcestí, kde je lavička. Ta padne do oka Radkovi.
"Tu tady postavili přesně pro mě.", zajásá, překoná sněhovou bariéru a usedá na lavičku.
Chvíli povídáme "ve stínu lavičky" a pak se vydáváme na zpáteční cestu.
Do všech možných otázek "o životě, vesmíru a vůbec":-), najednou Jindru, který otázky pálí jako z kulometu, napadne 1 celkem praktická:
"To vám není zima na hlavy?", jako jediný měl totiž čepici.
"Ne ani ne.", říká Radek.
Já tuto otázku nezvládnu s podobnou diplomacií a znovu se ve mě projeví moje umění nejapných poznámek.:-)
"To víš, my s vlasama..."
Nijak jsem na tou odpovědí nepřemýšlela, prostě ze mě vypadla.
Radek se rozesměje a Jindra se zmůže jen na: "Nějaká drzá, ne?":-D
Pomalu docházíme zpátky k hotelu, je zhruba 1. Rozcházíme se a mě je jasné, že moje plány zabalit ještě večer zřejmě nedopadnou, takže nezbývá nic jiného než posunout o hodinu ranní budíček a sbalit ráno.
16.2. 2013 - PLOSE
Přestože jsem ranní vstávání dotáhla celkem k dokonalosti, musím tentokrát narušit zaběhlý stereotyp. Vstávám o hodinu dřív, po celkovém spánku zhruba 4 hodin:-) a začínám se pokoušet nějak smysluplně slabit. Na 7 mířím na snídani, která kvůli byla kvůli odjezdu a nakládání posunuta o čtvrt hodiny dopředu. Těsně po půl 8 je okolo autobusu čilý ruch a každý nakládá, dobaluje a fotí hotel, autobus a vše, co mu náhodou "vleze" do záběru.
Přesně podle plánu v 8 definitivně "zvedáme kotvy" a odjíždíme od hotelu směr Plose, kde nás čeká poslední lyžovací den. Na parkoviště pod Plose dojíždíme okolo 9. Tentokrát mám v plánu "bigfooty" a oblíbenou červenou sjezdovku č. 1 (nejen označením) s názvem Tramesch, kterou jezdím skoro celý den ve 2 variantách, buď až dolů ke kabině (dolní část je značená černě, ale není to vůbec žádná hrůza), nebo krásnou horní část, která stylem připomíná slalomovou sjezdovku Hermanna Maiera ve Flachau (Rakousko). Zhruba v půl 11 zaznamenám druhý pád zájezdu, když poruším pravidlo č. 1 jízdy na "bigfootech".
Toto pravidlo je stejně zásadní jako pravidlo Klubu rváčů:
"Jak zní první pravidlo Klubu rváčů?"
"Nikdy nemluvit o Klubu rváčů."
"A jak zní druhé pravidlo Klubu rváčů?"
"Nikdy...nemluvit....o Klubu rváčů, PANE!!!"
Stejně tak je prvním (a zároveň druhým) pravidlem jízdy na "bigfootech":
"Nikdy...se...NEZAKLÁNĚT!!!"
Vyválím se vážně kvalitně. Přepočítám nohy, ruce, zuby a žebra a když zjistím, že mi nic nechybí (ani nepřebývá.-D), pokračuju v jízdě.
Okolo 12 usoudím, že nastal čas změnit terén a mířím na druhou stranu střediska na červenou sjezdovku č. 4, která serpentýnami sjíždí lesem až na plácek s restaurací. Tam zahlídnu dredatého číšníka, který vypadá, že prodává kafe a marihuanové jointy zhruba ve stejném poměru:-).
Chvíli se motám na téhle straně Plose, ale nakonec mě "bigfooty" dovezou zpátky na Tramesch.
Sjíždím až dolů a když vyjedu lanovkou, uvidím na lavičce na sluníčku Václava, který už lyžování zabalil a vychutnává sluníčko.
"Ahoj, jak je?", ptám se.
"Dobrý, sluníčko, pohoda, pěkný výhled.", vypadá vážně spokojeně a vyloží mi nabídku: "Nechceš mi zezdola přivézt sáňky, že bych se svezl?"
"A jak ses dostal sem?"
"Protáhli mě přes turniket.", informuje mě.
"A dolů tě nevezmou?"
"No to právě nevím."
"Dobře, já se tady pak zastavím a kdyžtak ti dám svůj skipass, aby ses dostal dolů."
"Jen mě tady nenech."
"Neboj, nenechám.", slibuju mu a mířím na další kolo na Tramesch.
Zhruba v půl 5 mám už fakt dost, takže následuje poslední jízda, při které zároveň zkontroluju, jestli se Václav zdárně dostal dolů, nebo pořád čeká na lavičce.
Zelenou kapuci a nepřehlédnutelnou "trikolórovou" šálu nikde nevidím. Vypadá to, že už se mu podařilo se znovu "protáhnout" přes turniket a dostat se dolů.:-)
Jedu poslední jízdu a zvlášť v místě, kde jsem dopoledne zaznamenala druhý pád zájezdu si dávám extra pozor.
Zdárně dojíždím dolů. Sundávám "bigfooty" a mířím na pizzu do pizzerii na parkovišti, kde už za stolem sedí Naty s maminkou.
"Můžu zase k vám? Nevadí vám to?", ujišťuju se.
"Jasně, že ne. Pojď."
Dáváme si pizzu Quattro formaggi, která je strašně dobrá (prostě italská), ale v půlce mi leze už i ušima:-). V pravou chvíli přichází skupina "Speedracerů", kteří jsou, co se převlečení týká, výrazně napřed a jsou už v "civilu", na rozdíl ode mě (já byla ještě v páteřáku, s helmou a v přaskáčích.):-)
"Nechcete kus pizzy?, ptám se.
"A víš, že jo. Jestli už jí fakt nechceš?", hlásí se Jindra.
"Fakt ne, díky.", dávám mu pizzu a spolu s Naty a její maminkou platíme a odcházíme se taky "hodit do gala", jak jen to v podmínkách na parkovišti jde:-D.
Ve tři čtvrtě na 6 podle plánu nasedáme do autobusu a opouštíme krásné Plose. V 6 zastavujeme na benzince v Brixenu, kde nabíráme pár spolubojovníků, kteří se rozhodli poslední den strávit v tamější aqua areně. Pak už nám nezbývá než prosluněným Dolomitům zamávat a vydat se na dlouhou autobusovou cestu směr Nové Butovice.
17.2. 2013 - ...A ZASE ZPÁTKY
Brixen (Itálie) - Praha: Nové Butovice - Choceň
Cesta je sice dlouhá, ale naštěstí probíhá bez zádrhelů.
Stavíme v Rakousku u Autogrillu, vylézám z autobusu a potkávám Radka.
"Už víš, jak se dostaneš domů?", ptá se.
"Jojo, rodiče pro mě přijedou.", říkám.
"A už rodiče vědí, že pojedou z Prahy do Chocně přes Roudnici?":-D
Sice to říkal s úsměvem, ale možná to vtip ze 100% tak úplně nebyl:-).
"Nevědí a pochybuju, že by se jim chtělo. Takže dotaz, jak jedete domů vy?"
"Asi prvním ranním vlakem."
Plánovaný dojezd do Prahy je zhruba ve 2. Chudáci, pochybuju, že ten první ranní vlak jel ve 2.:-)
Těsně po druhé dojíždíme do nočních Nových Butovic, vítám se s mamkou a taťkou a už zbývá jen "poslední sbohem" zbylým spolubojovníkům
Loučíme se. Vlastně to bylo docela smutný.:-(
Pak už jen nakládám věci do auta a s taťkou za volantem míříme směr Choceň.
Domů dojedeme po 5. Vítám se s psiskem, vybaluju a do postele se dostanu těsně před 7.
Dovolená skončila, zítra mě čeká návrat do školy a vážně se mi nechce.....co nadělám:-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)