Režie: F. Gary Gray
Hlavní role: Samuel L. Jackson, Kevin Spacey, David Morse
Děj:
Policejní vyjednavač z chigaské policie Danny Roman (Samuel L. Jackson) patří k nejlepším z nejlepších. Je ochoten pro životy rukojmích udělat takřka cokoliv. A daří se mu nejen v pracovním životě. V ideálním světě by to stačilo. Jenže když je zabit Dannyho parťák a nejlepší kamarád, který je rovněž od policie a právě je na stopě podvodníkům, kteří jsou s největší pravděpodobností právě z řad chicagské policie, je z jeho vraždy obviněn právě Danny Roman. A smyčka se začíná rychle stahovat. Pokud chce Danny najít pravého vraha a očistit sama sebe, musí rychle jednat, protože pokud bude jenom přihlížet, skončí co nevidět za mřížemi. Jelikož ale nemůže zahájit "legální" vyšetřování, ocitá se na "druhé" straně zákona a shodou okolností i své práce. Nicméně když jsou rukojmí z řad policie, obvykle se jenom nepřihlíží, ale jedná se a většinou ne právě v rukavičkách. Dannyho jediným spojencem se stává muž, kterého nikdy předtím neviděl. Dannym vyžádaný elitní vyjednavač Chris Sabian (Kevin Spacey). I jeho ale musí Danny nejdřív přesvědčit o vlastní nevinně. Tahle "hra" zašla do krajnosti...
Recenze:
Skvělý thriller s ještě lepším hereckým obsazením. Samuel L. Jackson v roli muže zahnaného do kouta, ale odhodlaného bojovat za všech okolností. Proti němu charismatický Kevin Spacey v roli vyjednavače, který postupně přichází na to, že chicagská policie není tak nevinná a Danny Roman tak vinný, jak se mohlo na první pohled zdát. K tomu přidejte atmosféru a svižný děj a máte thriller, na který jen tak nezapomenete. (5/5)
pátek 21. října 2011
neděle 18. září 2011
Korsika z pohledu "Opozice" 2011 (13.7. 2011 - 26.7. 2011) aneb "Oni to tak neberou"
Předtím než začnu s popisem dovolené a jednotlivých tras, které jsme tentokrát absolvovali, ráda bych vysvětlila, proč jsem článek nazvala Korsika z pohledu "Opozice".
Podle mě je každý fungující kolektiv založen na vzájemné domluvě a diskuzi:-), proto jsem v naší rodině "vytvořila" Opozici. Součástí Opozice jsem pouze já, tudíž nemám nejmenší vliv na změnu názoru, pokud bych se náhodou rozhodla nesouhlasit. I z tohohle vyplývá, že je to spíš recese a legrace než cokoliv jiného.
Ovšem v některých případech, Opozice chytne tzv. "mruka" a pak začíná jít do tuhého... Letošní Korsice se "mruk" prakticky vyhnul, což vedlo ke spokojenosti na "obou frontách":-).
13.7.2011 a 14.7.2011 - CESTA
Stejně jako na třech předchozích Korsikách trasy před odjezdem naplánoval Ondra pomocí průvodce "Klaus Wolfsperger: Korsika - 50 nejhezčích tras“ (nakladatelství KLETR Plzeň a FREYTAG&BERNDT Wien) a podle další trasy z tohoto průvodce, kterou Ondra našel na webu, ale která neprošla "sítem" do aktuálního vydání průvodce.
Od předchozích korsických výprav nám v orientaci kromě map pomáhala i Ondrova GPS OREGON 450 od firmy Garmin.
Stejně jako na předchozí Korsiky jsme chtěli vyrazit relativně brzy ráno, nejpozději v 9, abychom v pohodě stihli zamluvený trajekt společnosti Corsica and Sardinia ferries, který odplouval 14.7. 2011 z italského přístavu Livorno.
Minulý rok ovšem při odjezdu na Sardinii jsme prožili "kulhací incident", v jehož hlavní roli přímo exceloval náš pes Dandy, který když viděl, že nakládáme do auta batohy, začal tak strašlivě kulhat, že jsem si ještě ráno před odjezdem "vymohla" jeho odvoz na choceňskou veterinární kliniku MVDr. Oldřicha Štancla. Pes dostal vitamíny na klouby a injekci proti bolesti a byl odvelen k babičce, která asi o 2 dny později hlásila, že Dandy "běhá jako čečetka" a nejeví sebemenší známky bolesti čehokoliv.
Abychom se vyhnuli podobnému vystoupení, vytvořili jsme plán, který v praxi uvedla mamka, která všechny věci zabalila v prvním patře, kam pes nesmí (pokud není bouřka, nebo pokud prostě neprojde:-)) a já jsem ho večer před odjezdem odvedla k babičce, kde už ho "zabavili" babiččini 2 psi (Tom a Ben).
Vyjíždíme z Chocně ve středu 13.7.2011 zhruba ve tři čtvrtě na 9, tudíž ve stanoveném časovém rozmezí, a jedeme směrem na Brno (kam dojíždíme asi o 2 hodiny později), dále na Wien a dostáváme se na italské hranice okolo 17:00. Pak pokračujeme přes Bolognu a Firenze do přístavu Livorno, kam příjíždíme okolo 23:00.
Praktikujeme stejný scénář jako vždy, takže já a taťka vyhazujeme z auta spacáky a karimatky na parkoviště a mamka s Ondrou si sklápějí sedadla v autě (Škoda Octavia combi). Ráno okolo 6 nás probudí povědomé řinčení zábran, které odstavují "námořníci" a nervově labilnější jedinci (např.: ti, co ještě trajektem nejeli) začínají startovat auta. Poté, co "námořníci" odstraní zátarasy, začínají organizovat najíždění aut do lodi. Tato role tentokrát připadne "borci", které se zjevně rozhodl, že vytvoří rekord v počtu aut na jedné palubě, navzdory faktu, že loď popluje podle všeho poloprázdná. "Borec" pobíhá okolo aut a Švýcara ve Volvu pěkně "podusí", když gesty typu "sem se mi dívejte", které všichni známe z filmů s L. de Funésem, ukazuje Švýcarovi, kam má kroutit volantem a jak dlouho ještě.
Plavba trvá stejně jako jiné roky přibližně 4 hodiny, jediná změna, kterou jsme docela zaskočeni je fakt, že před sebou nevidíme zdálky prosluněný ostrov, "perlu středozemního moře", nábrž hradbu mraků, které začínají téměř okamžitě nad přístavním městem Bastia a hora Monte Stello, na kterou se chystáme hned první den, není vidět ani omylem.:-(
Nálada tím trochu klesá, ale připomíname si pravido, které zatím vždy platilo a to, že na Korsice prší v letních mesících maximálně 1 den/1 měsíc.
Loď přistává okolo 1 a my vyjíždíme z Bastie směrem na západní pobřeží, kde se nálada opět vylepší. Je zde modro, na jaké jsme na Korsice zvyklí, teplo a svítí slunce. Prostě všechno jak má být.
Přijíždíme do městečka Patrimonio, kde proděláme tradiční nákup korsických vín. Tentokrát navštívíme 4 vinařství:
- Jean-Noel Grossi
- Pastricciola
- Stephanie Olmetta
- Serge Dominici
Pak už jedeme do našeho oblíbeného kampu Camping La Stella, kde ve stínu ne lípy ale oleandru:-) stavíme stav a pak už se jdeme vykoupat do moře, načneme láhev vína, které popíjíme při sledování západu slunce do moře, který v našich zeměpisných šířkách není úplně obvyklý:-)
15.7. 2011 - Monte Stellu
Cesta ze západu na jednu z nejvyšších hor Cap Corse
- Celková vzdálenost, doba, převýšení: 17.2 km, 8:38 hod:min, 1163 m
- Nadmořská výška min-max: 236 - 1300
- Vzdálenost z kempu do výchozího místa: 8 km
- Průvodce trasa č.1 - inspirace
Vstáváme a kontrolujeme počasí. Nad západní polovinou Cap Corse je slunečno, bez mraků, kdežto nad východní částí ostrova je pořád ta hradba mraků.:-(
Jedeme autem asi 8 km do horské vesničky Olmeta di Capocorso, kde auto necháváme na malém parkovišti (neasfaltovaném) u obecního kostela.
Hned od kostela asfaltka stoupá vzhůru a záhy je na nás zvolit další cestu podle rozcestníku, který dává na výběr 2 směry:
- Nonza
- Bastia
Náš směr Monte Stello na ukazateli není. Volíme směr "Bastia". Jdeme po oranžovo-červeně značené cestě, která klesá asi kilometr, což v nás chvíli vzbudí obavy, zda jdeme správně. Po chvíli přejdeme potok a následuje další rozhodovaní. Buď půjdeme po oranžově značené, ale značně nenápadné a zarostlé cestičce, nebo po široké červeně značené cestě, která naštěstí vede očekávaným směrem.
Cesta prudce stoupá vzhůru a čas od času nám nabídne krásné výhledy na údolí, na jehož protější straně v dálce vidíme malý horský kostelík.
Po chvilce stoupání najednou z křoví vyskočí prasátko, které se po nás jen krátce otočí a pak upaluje pryč. My můžeme jen doufat, že za ním nevyrazí bachyně:-).....nevyrazila:-)
Po vystoupání dalších cenných výškových metrů se široká cesta mění na nevýraznou pěšinu a červené značení na červeno-bílé a černo-žluté igelitové "značky". Asi po 2 hodinách prudkého stoupání se ocitáme v sedle, kde odpočíváme a svačíme ve stínu kaštanovníků.
Občas se z kapradí a macchie vynoří kráva a po chvíli zase zmizí. Po svačině chvíli bloudíme než opět objevíme igelitové značení a když prolézáme pichlavou machcií, pokouším se zlepšit převládající pocity větou: "Oni to značení tak neberou." Tato věta v průběhu "výpravy" dosáhla poněkud zkrácené varianty: "'Oni to tak neberou.:-)", kterou velice záhy "nasazuju na všechno typicky francouzské:-) (viz dále).
Ocitáme se na hřebeni a přicházíme k rozcestníku:
- na JV - vede cesta vedoucí do přístavního města Bastia
- my odbočujeme na sever a přímo před námi se "zjevuje" vrchol Monte Stello, který kdosi "vylepšil" jakýmsi stožárem.
Jdeme po pohodlé cestě a občas překonáváme drobné skalky. Asi po 2 hodinách chůze dosáhneme vrcholu, bohužel výhled na východní straně pobřeží není kvůli hustým mrakům úplně nezapomenutelný (nebo možná právě díky nim, nezapomenutelný je:-)), aspoň na západní straněje mlhavý výhled na agriantskou poušť, pláž Loto a Golfe de Saint Florent.
Asi 10 minut po nás na vrchol přichází francouzský pár, což jsou jediní 2 lidé, které jsme na dnešní cestě potkali (kromě lidí ve vesnici Olmeta).
Asi 1 km jdeme nazpět stejnou cestou a dosáhneme rozcestí, kde musíme učinit finální rozhodnutí, zda se vzdát původního plánu, že já a Ondra přejdeme na východní pobřeží a mamka s taťkou dojdou zpět k autu, kterým pro nás pak přijedou. Tady se poprvé "projeví" Opozice, která by hradbu mraků ráda riskla:-), ale vzápětí se podřizuje a s mírným "mrukem", který nastěstí netrvá dlouho se rovněž vydává na západní pobřeží, tudíž k autu.
Jdeme po oranžové značce velmi zarostlou cestou, která vede přímo k plotu vodárny, kde stejně jak cesta, tak i značka mizí. Jedinou možností kudy pichalou machcií projít je cesta potokem. Naštěstí máme všichni pohorky s gore-texovou membránou čerstvě naimpregnované, takže nohy i přes morké vnější prostředí zůstávají v suchu:-)
Asi po 5 minutách chůze potokem se objevuje další značka a cesta je nyní "smíšená" (někde pohodlná a někde značně klouzavá, což poskytuje povzbuzující adrenalin:-))
Pokračujeme po cestě kolem 2 útulen a průdce klesáme k onomu horskému kostelíku, který jsme viděli ráno z druhé strany údolí a opět se před námi otevírá nádherný výhled do idylicky tichého údolí.
V půl 6 už vidíme známy tvary "okti" s "rakví" poklidně stojící a "věrně čekající" ve stínu stromů na obecní parkovišti. z vrcholu sem cesta trvala asi 2 a půl hodiny:-).
Vrchol Monte Stello DOBYT:-)
Podle mě je každý fungující kolektiv založen na vzájemné domluvě a diskuzi:-), proto jsem v naší rodině "vytvořila" Opozici. Součástí Opozice jsem pouze já, tudíž nemám nejmenší vliv na změnu názoru, pokud bych se náhodou rozhodla nesouhlasit. I z tohohle vyplývá, že je to spíš recese a legrace než cokoliv jiného.
Ovšem v některých případech, Opozice chytne tzv. "mruka" a pak začíná jít do tuhého... Letošní Korsice se "mruk" prakticky vyhnul, což vedlo ke spokojenosti na "obou frontách":-).
13.7.2011 a 14.7.2011 - CESTA
Stejně jako na třech předchozích Korsikách trasy před odjezdem naplánoval Ondra pomocí průvodce "Klaus Wolfsperger: Korsika - 50 nejhezčích tras“ (nakladatelství KLETR Plzeň a FREYTAG&BERNDT Wien) a podle další trasy z tohoto průvodce, kterou Ondra našel na webu, ale která neprošla "sítem" do aktuálního vydání průvodce.
Od předchozích korsických výprav nám v orientaci kromě map pomáhala i Ondrova GPS OREGON 450 od firmy Garmin.
Stejně jako na předchozí Korsiky jsme chtěli vyrazit relativně brzy ráno, nejpozději v 9, abychom v pohodě stihli zamluvený trajekt společnosti Corsica and Sardinia ferries, který odplouval 14.7. 2011 z italského přístavu Livorno.
Minulý rok ovšem při odjezdu na Sardinii jsme prožili "kulhací incident", v jehož hlavní roli přímo exceloval náš pes Dandy, který když viděl, že nakládáme do auta batohy, začal tak strašlivě kulhat, že jsem si ještě ráno před odjezdem "vymohla" jeho odvoz na choceňskou veterinární kliniku MVDr. Oldřicha Štancla. Pes dostal vitamíny na klouby a injekci proti bolesti a byl odvelen k babičce, která asi o 2 dny později hlásila, že Dandy "běhá jako čečetka" a nejeví sebemenší známky bolesti čehokoliv.
Abychom se vyhnuli podobnému vystoupení, vytvořili jsme plán, který v praxi uvedla mamka, která všechny věci zabalila v prvním patře, kam pes nesmí (pokud není bouřka, nebo pokud prostě neprojde:-)) a já jsem ho večer před odjezdem odvedla k babičce, kde už ho "zabavili" babiččini 2 psi (Tom a Ben).
Vyjíždíme z Chocně ve středu 13.7.2011 zhruba ve tři čtvrtě na 9, tudíž ve stanoveném časovém rozmezí, a jedeme směrem na Brno (kam dojíždíme asi o 2 hodiny později), dále na Wien a dostáváme se na italské hranice okolo 17:00. Pak pokračujeme přes Bolognu a Firenze do přístavu Livorno, kam příjíždíme okolo 23:00.
Praktikujeme stejný scénář jako vždy, takže já a taťka vyhazujeme z auta spacáky a karimatky na parkoviště a mamka s Ondrou si sklápějí sedadla v autě (Škoda Octavia combi). Ráno okolo 6 nás probudí povědomé řinčení zábran, které odstavují "námořníci" a nervově labilnější jedinci (např.: ti, co ještě trajektem nejeli) začínají startovat auta. Poté, co "námořníci" odstraní zátarasy, začínají organizovat najíždění aut do lodi. Tato role tentokrát připadne "borci", které se zjevně rozhodl, že vytvoří rekord v počtu aut na jedné palubě, navzdory faktu, že loď popluje podle všeho poloprázdná. "Borec" pobíhá okolo aut a Švýcara ve Volvu pěkně "podusí", když gesty typu "sem se mi dívejte", které všichni známe z filmů s L. de Funésem, ukazuje Švýcarovi, kam má kroutit volantem a jak dlouho ještě.
Plavba trvá stejně jako jiné roky přibližně 4 hodiny, jediná změna, kterou jsme docela zaskočeni je fakt, že před sebou nevidíme zdálky prosluněný ostrov, "perlu středozemního moře", nábrž hradbu mraků, které začínají téměř okamžitě nad přístavním městem Bastia a hora Monte Stello, na kterou se chystáme hned první den, není vidět ani omylem.:-(
Nálada tím trochu klesá, ale připomíname si pravido, které zatím vždy platilo a to, že na Korsice prší v letních mesících maximálně 1 den/1 měsíc.
Loď přistává okolo 1 a my vyjíždíme z Bastie směrem na západní pobřeží, kde se nálada opět vylepší. Je zde modro, na jaké jsme na Korsice zvyklí, teplo a svítí slunce. Prostě všechno jak má být.
Přijíždíme do městečka Patrimonio, kde proděláme tradiční nákup korsických vín. Tentokrát navštívíme 4 vinařství:
- Jean-Noel Grossi
- Pastricciola
- Stephanie Olmetta
- Serge Dominici
Pak už jedeme do našeho oblíbeného kampu Camping La Stella, kde ve stínu ne lípy ale oleandru:-) stavíme stav a pak už se jdeme vykoupat do moře, načneme láhev vína, které popíjíme při sledování západu slunce do moře, který v našich zeměpisných šířkách není úplně obvyklý:-)
15.7. 2011 - Monte Stellu
Cesta ze západu na jednu z nejvyšších hor Cap Corse
- Celková vzdálenost, doba, převýšení: 17.2 km, 8:38 hod:min, 1163 m
- Nadmořská výška min-max: 236 - 1300
- Vzdálenost z kempu do výchozího místa: 8 km
- Průvodce trasa č.1 - inspirace
Vstáváme a kontrolujeme počasí. Nad západní polovinou Cap Corse je slunečno, bez mraků, kdežto nad východní částí ostrova je pořád ta hradba mraků.:-(
Jedeme autem asi 8 km do horské vesničky Olmeta di Capocorso, kde auto necháváme na malém parkovišti (neasfaltovaném) u obecního kostela.
Hned od kostela asfaltka stoupá vzhůru a záhy je na nás zvolit další cestu podle rozcestníku, který dává na výběr 2 směry:
- Nonza
- Bastia
Náš směr Monte Stello na ukazateli není. Volíme směr "Bastia". Jdeme po oranžovo-červeně značené cestě, která klesá asi kilometr, což v nás chvíli vzbudí obavy, zda jdeme správně. Po chvíli přejdeme potok a následuje další rozhodovaní. Buď půjdeme po oranžově značené, ale značně nenápadné a zarostlé cestičce, nebo po široké červeně značené cestě, která naštěstí vede očekávaným směrem.
Cesta prudce stoupá vzhůru a čas od času nám nabídne krásné výhledy na údolí, na jehož protější straně v dálce vidíme malý horský kostelík.
Po chvilce stoupání najednou z křoví vyskočí prasátko, které se po nás jen krátce otočí a pak upaluje pryč. My můžeme jen doufat, že za ním nevyrazí bachyně:-).....nevyrazila:-)
Po vystoupání dalších cenných výškových metrů se široká cesta mění na nevýraznou pěšinu a červené značení na červeno-bílé a černo-žluté igelitové "značky". Asi po 2 hodinách prudkého stoupání se ocitáme v sedle, kde odpočíváme a svačíme ve stínu kaštanovníků.
Občas se z kapradí a macchie vynoří kráva a po chvíli zase zmizí. Po svačině chvíli bloudíme než opět objevíme igelitové značení a když prolézáme pichlavou machcií, pokouším se zlepšit převládající pocity větou: "Oni to značení tak neberou." Tato věta v průběhu "výpravy" dosáhla poněkud zkrácené varianty: "'Oni to tak neberou.:-)", kterou velice záhy "nasazuju na všechno typicky francouzské:-) (viz dále).
Ocitáme se na hřebeni a přicházíme k rozcestníku:
- na JV - vede cesta vedoucí do přístavního města Bastia
- my odbočujeme na sever a přímo před námi se "zjevuje" vrchol Monte Stello, který kdosi "vylepšil" jakýmsi stožárem.
Jdeme po pohodlé cestě a občas překonáváme drobné skalky. Asi po 2 hodinách chůze dosáhneme vrcholu, bohužel výhled na východní straně pobřeží není kvůli hustým mrakům úplně nezapomenutelný (nebo možná právě díky nim, nezapomenutelný je:-)), aspoň na západní straněje mlhavý výhled na agriantskou poušť, pláž Loto a Golfe de Saint Florent.
Asi 10 minut po nás na vrchol přichází francouzský pár, což jsou jediní 2 lidé, které jsme na dnešní cestě potkali (kromě lidí ve vesnici Olmeta).
Asi 1 km jdeme nazpět stejnou cestou a dosáhneme rozcestí, kde musíme učinit finální rozhodnutí, zda se vzdát původního plánu, že já a Ondra přejdeme na východní pobřeží a mamka s taťkou dojdou zpět k autu, kterým pro nás pak přijedou. Tady se poprvé "projeví" Opozice, která by hradbu mraků ráda riskla:-), ale vzápětí se podřizuje a s mírným "mrukem", který nastěstí netrvá dlouho se rovněž vydává na západní pobřeží, tudíž k autu.
Jdeme po oranžové značce velmi zarostlou cestou, která vede přímo k plotu vodárny, kde stejně jak cesta, tak i značka mizí. Jedinou možností kudy pichalou machcií projít je cesta potokem. Naštěstí máme všichni pohorky s gore-texovou membránou čerstvě naimpregnované, takže nohy i přes morké vnější prostředí zůstávají v suchu:-)
Asi po 5 minutách chůze potokem se objevuje další značka a cesta je nyní "smíšená" (někde pohodlná a někde značně klouzavá, což poskytuje povzbuzující adrenalin:-))
Pokračujeme po cestě kolem 2 útulen a průdce klesáme k onomu horskému kostelíku, který jsme viděli ráno z druhé strany údolí a opět se před námi otevírá nádherný výhled do idylicky tichého údolí.
V půl 6 už vidíme známy tvary "okti" s "rakví" poklidně stojící a "věrně čekající" ve stínu stromů na obecní parkovišti. z vrcholu sem cesta trvala asi 2 a půl hodiny:-).
Vrchol Monte Stello DOBYT:-)
pondělí 12. září 2011
Tauernská cyklostezka s CK Alpina (7.9. - 11.9. 2011)
Brno - Praha - České Budějovice - Dolní Dvořisko - Hinterglemm - Bruck
Podle propozic, které jsem od CK Alpina obdržela mailem, byl sraz na zájezd do Rakouska 7.9.2011 v 6 hodin ráno (hodinu před definitivním odjezdem, který byl stanoven na 7 hodin). Postupně se schází všichni účastníci zájezdu, přichází průvodci a přijíždí autobus se žlutým návěsem na kola. Nakládáme a přesně v 7:00 odjíždíme z brněnského Centrálního autobusového nádraží Zvonařka (stání č. 26).
Hned zkraje jízdy se nám představují oba průvodci. Mladý průvodce Honza "Sojka", který povede skupinu bikerů, již si vybrali zájezd Bike cirkus Hinterglemm, a starší ale od pohledu pohodář Luboš, který povede skupinu účastníků zájezdu Tauernská cyklostezka. Spolu s průvodci je nám představen i řidič Pepa.
Poprvé zastavujeme během jízdy těsně před Prahou, kde stojíme pouze asi 10 min a pokračujeme dál směrem k Opatovu, kde nakládáme další pasažéry a ihned jedeme dál na České Budějovice, kde přistupují poslední účastníci.
Během cesty zastavujeme na několika místech (většinou benziny):
- Praha
- České Budějovice
- Dolní Dvořisko
- benzina Agip v Rakousku
Z Hinterglemmu už cesta trvá pouze zhruba půl hodiny, projíždíme Zell am See a vyjíždíme do městečka Bruck, kde zastavujeme u penzionu Gasthof Glockner. V penzionu nás přivítá a ubytuje česká rodina, která penzion vlastní a celoročně v něm žije.
Batohy a jiná zavazadla pouze hodíme (u někoho toto slovo platí absolutně) na pokoj a jdeme dolů do jídelny na večeři, po níž následuje několik organizačních věcí (především se fasují mapky na následující den a instrukce o trase, která nás druhý den čeká). Pak už všichni "putují" na pokoje, vybalují a velmi záhy usínají.
Na "vyřízenost" po cestě málem doplatí 2 kluci (později se dovídám, že se jmenují Petr a Lukáš), kteří se do Brucku dopravili vlastním autem a chvíli jim trvá, než se v penzionu na někoho "dotlučou".:-)
8.9.2011 - SJEZD Z GRIESSEN PASSU (51 km)
Griessen Pass - Leogang - Saalfelden - Zell am See - Bruck
Snídaně byla k potěšení všech účastníků naplánována na 8:00, takže nemusíme zas tak brzo vstávat. Ranní pohled z okna je vcelku potěšující. Je sice zataženo, ale neprší a je i docela teplo. Proto také na dotaz Luboše, zda má poprosit Pepu (řidič), aby čekal v polovině trasy, kdyby to někdo chtěl "zabalit", svorně odpovídáme: "Ne, to dojedem'."
Kola jsou naložená od včerejšího příjezdu, takže stačí v 9 hodin pouze nasednout do autobusu se vším, co by se mohlo na plánované trase hodit: helma, rukavice na kolo, bunda, pláštěnka (bereme ji spíš, abychom zahnali déšť :-)), pití, peníze, občerstvení,...) a vyrážíme na první "zatěžkávací" trasu zájezdu.
Bohužel nás počasí zradí už při vjezdu do Zell am See (asi 5 km od Brucku), začíná mrholit a čím více se blížíme ke Griessen Passu prší víc a víc. Nálada trochu klesá, většina vytahuje pláštěnky, návleky na nohy, na ruce atd.
Zařazuju se za kluky (Petr a Lukáš), konkrétně za Petra, který jede na horském kole Giant (rovněž bez blatníků, později jsem se od něj dověděla, že mají spolu s Lukášem na blatníky podobný názor jako já). Na mokré cyklostezce, která nyní vede z kopce, brzdíme. Překvapení se dočkám už zhruba 200 m od autobusu, kdy se Petrovi najednou na kole "kousne" přední brzda, která přední kolo na místě zastaví, Petr, jenž se zákony fyziky prostě nic nenadělá, pokračuje setrvačností dopředu, hladce přeletí řidítka a méně hladce se "rozplácne" před kolem. Zastavuju, ale naštěstí se mu nic vážného nestalo, pár odřenin, takže okamžitě celá skupina jede dál. Záhy mě Petr s Lukášem předjíždějí. Touto nehodou ale Petrovo akrobatické vystoupení nekončí. O pár kilometrů a cca 20 minut později se mu smekne kolo na namočeném dřevěném můstku v zatáčce. Lukáš zastavuje a přesvědčuje se, že i z druhé nehody Petr vyvázl celkem v pohodě. Když i já vidím, že se nic nestalo, říkám: "Blbej den, co?" Lukáš se rozchechtá, Petr za chvilku taky a odpoví vcelku pochopitelně: "To teda."
Bez dalších nehod a problémů (cyklostezka je v těchto místech opravdu velmi dobře značená) dosáhne naše skupina, cca 7 lidí, prvního záchytného bodu, který poskytuje město Leogang. Déšť sílí, což nás donutí zastavit a schovat se do autobusové zastávky. Čekáme přibližně půl hodiny, ale pršet nepřestává (možná právě naopak). Po krátké válečné poradě, nasedáme na "koně" a vyrážíme dál. Za drobných zastávek a neustále sílícího deště dojedeme do města Saalfelden, kde cyklostezka není příliš dobře značená. Po chvíli "motání" usoudíme, že hledat stezku nemá cenu a že chvíli pojedeme po silnici směrem na Zell am See a dřív nebo později na stezku narazíme. Po chvíli cyklostezku opravdu objevíme a pokračujeme dál.
Na moment se povrch cyklostezky změní z hladkého asfaltu na šotolinu (drobné kamínky a písek, které v dešti vytvořily docela kvalitní bahno:-)). Šotolina ale stezku nepokrývá dlouho a těsně u jezera u Zell am See se opět mění na asfalt.
Pak už jenom po mokré silnici, na které tečou doslova proudy vody, dojíždíme do cíle naší cesty (cca ve 14:00), do Brucku. Ukládáme kola a jdem se zkulturnit:-) a převlíct. O půl 4 vyrážíme pěšky s Lukášem a Petrem do Zell am See na prohlídku města, která nám zabere něco přes hodinu. Pak následuje už jen večeře, briefing o trase na další den, vzájemné představování jednotlivých účastníků zájezdu a povídání.
9.9. 2011 - DO WERFENU (65 km)
Bruck - Taxenbach - Lend - Bischofshofen - Werfen
I přes varování majitele penzionu, že má pršet, pořád doufám, že se rakouští meteorologové "sekli". Bohužel, noční počasí a co hůř i ranní (okolo 8 hodiny) jejich předpověď spíš podporuje. Těsně před 9:00, když už většina lidí nakládá kola do vleku za autobus s tím, že do Werfenu pojedou autobusem a v připadě, že se počasí zlepší, absolvují na kole zpáteční cestu, přestává pršet.
Nakonec se vedle skupiny jedoucí autobusem, utvoří i podstatně menší skupina (asi 5 lidí), která se odhodlá jet na kole z Brucku, jak to bylo původně v plánu. Naše skupina kolařů:-) v Brucku přejíždí řeku a dostává se na cyklostezku opět značenou zelenými cedulemi s nápisem Tauern Radweg. Míříme směrem na Taxenbach, kde dostihneme autobus na první plánované zastávce v soutěsce, která se v Taxenbachu nachází. Nejlepší slovo pro charakteristiku této části trasy je, že je "houpavá" (prostě nahoru dolů). Nijak dlouhé ale docela průdké kopečky, vyžadují časté přehazování. Místo asfaltu, na který jsme byli zvyklí, cyklostezku pokrývá šotolina, která není ani nejlepší ani nejoblíbenější povrch pro mojí silničku:-). Zhruba po hodině se ocitáme na kopci nad Taxebachem a značka cyklostezky směřuje z kopce, který já ještě spolu se spolubojovníkem Vlastou sjedeme a pod kopcem čekáme na zadní voj. Po chvilce přijíždí Luboš s oznámením, že můžeme jet, že poslal Radka se Šárkou jinou cestou, takže nebudou muset znova vyšlapat kopec, který se před námi náhle vynořil. Vyjedeme kopec a zhruba uprostřed Taxenbachu zahybáme doprava podle směrovky Kitzlochklamm, která označuje soutěsku. Jeden kopec sjedeme a ocitáme se na mostě, který překlenuje typickou horskou řeku s modro-mléčnou vodou, která je po dešti značně zvedlá. Fotíme a pak vyjíždíme závěrečný kopec, který končí na parkovišti před soutěskou, kde vidíme náš autobus. Na Radka se Šárkou se nám nepodařilo narazit. Po chvíli se ozve Luboš koukající přes sráz parkoviště: "Hele, támhle jsou." Jdeme se s Vlastou podívat, kam ukazuje a vidíme uprostřed dost prudké stráně dvě tečky tlačící kola a cosi volající. Dodnes nevím, co volali, ale podle toho v jakém terénu se nacházeli se domnívám, že to bylo něco na Lubošovu adresu a nebylo to zrovna 2x lichotivé:-), ale když je po asi 15 minutách potkám, už se zase usmívají:-).
Po prohlídce soutěsky, kam se platí vstupné 4 eura za 1 dospělou osobu, vyrážíme na další cyklistickou část dnešní trasy. Naše skupinka se rozšíří o další 2 odvážlivce, Lenka a Marťa, které si nechaly vyndat kola a budou pokračovat s námi směr Werfen.
Hned v úvodním sjezdu z parkoviště se na mokré silnici vybourá Lenka, které jde zadní kolo do smyku. Chvíli nám zatrne, když se Lenka nezvedá, ale naštěstí se Šárce povede zabránit úplnému vyhození Lenčina ramene, která je tudíž schopna s drobnými odřeninami pokračovat s námi dál. Vyjedeme kopec do Taxenbachu a pokračujeme podél řeky a z druhé strany podél silnice směr Lend. Těsně před závěrečným sjezdem do Lendu nás na cyklostezce překvapí cedule Umleitung (objížďka), která je navzdory svému obsahu dosti nenápadná, takže si jí většina ani nevšimne. Jedeme dál po cyklostezce a za chvíli narazíme na zátarasy. V tu chvíli Vlasta se Šárkou zjistí, že jim uchází kola. Vlasta někde po cestě píchl a Šárka má utržený ventilek. Lepíme, spravujeme, svačíme. Poté se dohodneme, že to riskneme a budeme i přes zátarasy pokračovat po cyklostezce, že to nebude nic tak "horkýho". To, že to je hodně "horký" se ukáže velice záhy, když se před námi na cyklostezce objeví cca 50-ti metrový úsek, který je zavalený skálou, která se utrhla a sesunula.
Pokračujeme dál směrem na Bischofshofen, nad kterým se tyčí skokanské můstky. Těsně za ním zastavujeme na další spravovací zastávku. Vlastovo zadní kolo je opět prázdné. Dáváme do něj novou duši a znovu pečlivě prohlížíme plášť. V tu chvíli už je jasné, že se na parkoviště do Werfenu v plánovaném termínu nemáme šanci dostat a voláme Pepovi "SOS volání", ať na nás "proboha" počká. V této době už dlouho potkáváme cyklisty z našeho zájezdu vracející se z Werfenu a všem říkáme, ať ctí objížďku:-).
Pak už nasedáme do autobusu a vyrážíme směr Bruck. Po večeři lepíme Vlastův plášť a duši, utahujeme brzdy, které Petr s Lukášem i seřizují. Poté nakládáme kola do vleku, abychom byli na ráno "ready".:-)
10.9.2011 - KRIMMELSKÉ VODOPÁDY (72 km)
Krimml - Neukirchen - Bramberg - Mittersill - Piesendorf - Kaprun - Bruck
Asi po 15 min potkáváme "velkého šéfa" Luboše:-) s dalšími spolubojovníky, kteří se dohadují, zda budou pokračovat ve výstupu nebo se vrátí zpátky. Nakonec se rozdělíme na 2 nově utvořené skupiny. Já, Petr, Šárka a Lenka jdeme nahoru a ostatní se vracejí dolů, s tím že na nás počkají u chaty. Na vrchol vodopádu se dostaneme asi po 10 minutách ostrého stoupání, odkud je už vidět pouze vodová hrana padající vody a výše proti proudu klasická horská řeka (těch 40 min je asi úplně k pramenu). Fotíme a vracíme se dolů. Oproti výstupu jsme dole u kol zhruba za 20 min (šlo to rychle:-)). Pak už nasedáme na svoje "koně" a vydáváme se na cca 70 km dlouhou trasu zpět do Brucku. Trasa je vyloženě pohodová, po rovině s mírnými "terénními nerovnostmi" a hlavně s krásnou krajinou, kterou se za jízdy kocháme.
Nejprve naše jízda nabere směr na Neukirchen a Bramberg a odtud na Mittersill, kam dojedeme chvíli po 15:00. V Mittersillu, který se podle naší "kilometráže" nachází v polovině dnešní cyklistické dávky, stavíme na náměstí na občerstvení (hlavně na pití a doplnění zásob vody na další cestu).Z Mittersillu směřujeme na Piesendorf a Kaprun, nad kterým se tyčí známý ledovec Kitzsteinhorn s celoročně "jezdícími" vleky (hlavně pomy a kotváče). V Kaprunu zrovna probíhají jakési slavnosti a chvíli zde zastavujeme a pozorujeme děti jezdící na čtyřkolkách a velmi rychle si zvolíme vlastního favorita. Maličký prcek v kloboučku (cca 3 až 4 roky) má dráhu zjevně najetou, přesně udržuje ideální stopu a s přehledem nechává za zády starší a teoreticky fyzicky zdatnější "závodníky":-).
Z Kaprunu nás už čeká pouze asi 10 km hlavně z kopce a do Brucku k penzionu přijíždíme v půl 7.
Následuje večeře, při které sledujeme (nebo aspoň já:-)) úvodní volejbalové utkání Mistrovství Evropy mezi Českou republikou a Portugalskem (které Češi vyhráli v tie-breaku 15:13):-). V 8 následuje tradiční briefing o tom, co se bude dít druhý den a pak už prostě povídáme a povídáme a naše řady řídnou:-). V půl druhé už zůstávám pouze já, Petr, Šárka a Radek. Definitivně usínám zhruba v půl 5, protože Petr, který si celý zájezd stěžoval na chrápajícího Lukáše, usoudí, že nemá šanci se vyspat a zažádá u mě o azyl na patrové posteli tím, že zaklepe na dveře mého pokoje, a když mu otevřu, zeptá se: "Spíš?", což mi v tu chvíli připadne jako vcelku nadbytečná otázka:-).
Protože ještě nemám sbaleno, musím vstávat v 6, tudíž mám za sebou celou hodinu a půl spánku (co víc si přát:-D).
11.9.2011 - MARIA ALM, SAALFELDEN A CESTA DOMŮ (32 km)
Bruck - Maishofen - Maria Alm - Saalfelden
Po hodině a půl spaní vstávám a balím, což akorát tak stihnu dokončit do půl 8, kdy je snídaně. Po snídani všichni nanosíme bagáž do autobusu, kromě věcí na kolo a na převlečení na zpáteční cestu. Vrátíme klíče od pokojů, rozloučíme se s majitelem penzionu a poté i s Petrem a Lukášem, kteří se do Brucku dopravili autem a vydávají se na cyklistickou výpravu na vlastní pěst na Grossglockner (nejvyšší hora rakouských Alp).Kluci, byli jste super (nejen jako cyklistický parťáci ale i jako technická podpora - mimo jiné:-))!!
My ostatní vyrážíme na kolách směr Zell am See, tentokrát jezero objíždíme z druhé strany než první den. Krajina je klidná až idylická. Poté co jezero několikrát vyfotíme, opět najedeme podle cedulí Tauern Radweg na cyklostezku směr Maishofen, odkud směřujeme do Maria Almu, který je známý pro svůj kostel (já sice na "sakrální stavby:-)" moc nejsem, ale tenhle kostel se mi fakt líbil). O půl 12 vyjíždíme z Maria Almu do definitivního cíle trasy do Saalfeldenu, do něhož jedeme po silnici (pořád z kopce). Podle instrukcí Luboše hned na prvním "kruháku" zahybáme doleva, kde (podle instrukcí) měla být benzina Agip, kde máme sraz s autobusem, který už bude naplněn bikery z Hinterglemmu.
Benzinka tam sice je, ale ne Agip (Agip je na kruháku doprava:-)), po pár telefonátech Luboš nažene všechny ostatní cyklisty k "naší" benzince, protože je u ní hodně místa, což je výhodné pro manipulaci autobusu s přívěsem.Po chvíli se dovídáme, že bikeři mají zpoždění, chvíli nadáváme na "Sojku", protože to pro většinu z nás znamená, že nestihneme "vyhlídnuté" noční spoje MHD Prahy a Brna, ale po chvíli se opět navracíme do "sociální rovnováhy":-).
Nakládáme kola a vyrážíme na autobusový "road trip" domů.:-)
Po cestě domů zastavujeme na podobných místech jako po cestě do Brucku (samozřejmě už nezajíždíme do Hinterglemmu, protože bikeři už jsou na palubě:-)). Na benzince v Dolním Dvořisku vystupují první pasažéři. Do Prahy se dostáváme okolo 11 v noci, vykládáme a loučíme se s "Pražáky" a pak už míříme do Brna. Na autobusové nádraží Zvonařka přijíždíme v půl 1 v noci, což pro mě znamená, že mi ujel poslední "normální" MHD autobus. Naštěstí pro mě mi Radek nabídl, že mě hodí na privát, takže stačí jen ujet asi 800 m na kole s veškerou bagáží (což je docela "vzrůšo":-)), vyndat z kol přední kola (naštěstí máme oba "rychloupínáky") a uložit všechno do auta. Radku, díky moc.:-)
Na byt se dostanu někdy okolo čtvrt na 2 a v půl 5 už zase vstávám, abych stihla první vlak domů, protože doufám, že takhle brzo ráno, nepojede MHDčkem ani vlakem tolik lidí. Na choceňské nádraží vlak přijede v půl 9, kde už na mě čeká brácha a odtáhneme spolu bágly a kolo domů. Takhle ospalá už jsem dlouho nebyla:-).
Ale stálo to za to:-) Děkuju všem, bylo to s váma super!!!:-)
Všechny fotky jsou z mé vlastní "produkce", úvodní orientační plánek je stažen z http://www.alpina.cz/zajezd-obr.php?o=3235
úterý 30. srpna 2011
Nečekaná noční návštěva
V úvodu bych měla zmínit, že máme doma "postaršího" zlatého retrívra (je mu už 12 let), který i přes svůj relativně vysoký věk je stále docela akční, ale jako každý potřebuje svůj odpočinek.
V noci ze včerejška na dnešek (z 29. na 30.8.2011) jsem špatně spala a okolo půl čtvrté ráno jsem sešla dolů do přízemí, abych se napila. Pes, který tu jako každou noc spal, se na mě podíval skrz polozavřená, poloslepená oční víčka a jeho výraz přesně vyjadřoval, co si o mé návštěvě myslí.
Bylo to něco ve smyslu: "Co tady sakra chceš?"
Tak jsem ho polácala, abych si ho trochu udobřila, napila jsem se a šla jsem zpátky do prvního patra do svého pokoje. Začínala jsem pomalu usínat, když jsem najednou zaslechla lehké tlapkání drápků na podlahových dlaždicích, pak se ozval zvuk otevíraných dvěří vedoucích ze schodů na chodbu v prvním patře a nakonec..... zvuk otevíraných dveří vedoucích z chodby do mého pokoje. Koukla jsem směrem ke dveřím a tam stála silueta psa s lehce nahnutou hlavou a tázavým výrazem, který jakoby říkal: "Můžu?"
"Pojď dál, to víš, že jo." říkám s úsměvem. Odpovědí mi je lehké zavrtění ocasu a "blonďák" se s těžkým povzdechem složil na koberec u mé postele.
Podrbu ho, aby věděl, že se na něj fakt nezlobím a společně usínáme.
Nechala jsem mu otevřené dvěře, kdyby náhodou chtěl vyrazit na nějakou další noční procházku. Za chvíli jsem na chodbě zaslechla kroky, tentokrát to byl taťka mířící na záchod. Viděla jsem, jak se na chvíli zarazil a něvěřícně chvíli zíral směrem do mého pokoje.
"Teď ke mně přišel Dandy," říkám mu. Následuje jeho zachechtání a dotaz: "Co s tím budeš dělat?"
"Nic." říkám a usínám:-)
Lidi, to byla zas jednou rušná noc....
V noci ze včerejška na dnešek (z 29. na 30.8.2011) jsem špatně spala a okolo půl čtvrté ráno jsem sešla dolů do přízemí, abych se napila. Pes, který tu jako každou noc spal, se na mě podíval skrz polozavřená, poloslepená oční víčka a jeho výraz přesně vyjadřoval, co si o mé návštěvě myslí.
Bylo to něco ve smyslu: "Co tady sakra chceš?"
Tak jsem ho polácala, abych si ho trochu udobřila, napila jsem se a šla jsem zpátky do prvního patra do svého pokoje. Začínala jsem pomalu usínat, když jsem najednou zaslechla lehké tlapkání drápků na podlahových dlaždicích, pak se ozval zvuk otevíraných dvěří vedoucích ze schodů na chodbu v prvním patře a nakonec..... zvuk otevíraných dveří vedoucích z chodby do mého pokoje. Koukla jsem směrem ke dveřím a tam stála silueta psa s lehce nahnutou hlavou a tázavým výrazem, který jakoby říkal: "Můžu?"
"Pojď dál, to víš, že jo." říkám s úsměvem. Odpovědí mi je lehké zavrtění ocasu a "blonďák" se s těžkým povzdechem složil na koberec u mé postele.
Podrbu ho, aby věděl, že se na něj fakt nezlobím a společně usínáme.
Nechala jsem mu otevřené dvěře, kdyby náhodou chtěl vyrazit na nějakou další noční procházku. Za chvíli jsem na chodbě zaslechla kroky, tentokrát to byl taťka mířící na záchod. Viděla jsem, jak se na chvíli zarazil a něvěřícně chvíli zíral směrem do mého pokoje.
"Teď ke mně přišel Dandy," říkám mu. Následuje jeho zachechtání a dotaz: "Co s tím budeš dělat?"
"Nic." říkám a usínám:-)
Lidi, to byla zas jednou rušná noc....
sobota 27. srpna 2011
Legendy z Dogtownu (Lords of Dogtown)
Hlavní role: Emile Hirsch, Heath Ledger, John Robinson, Nikki Reed
Recenze:
Film nejen o skateboardingu, ale taky o přátelství a životních hodnotách naprosto odlišných kluků s jednou společnou vášní. Film utíká jako voda, ať už díky dynamické kameře, chytlavé hudbě nebo příběhu bez zádrhelu. Obsazení filmu také nemohlo dopadnout lépe: Skip (Heath Ledger) v roli skateboardového "táty", Jay Adams (Emile Hirsch) coby kluk s talentem, ale také s problémem uživit sebe a svojí mámu, Tona Alva (Victor Rasuk) jako vynikající skateboarďák s penězmi, Stacy Peralta (John Robinson) jako skateboardový outsider, ze kterého se vyklube jeden z nejlepších "outsiderů" všech dob.(5/5)
Neuvěřitelný příběh inspirovaný partou kluků se společnou vášní: skateboardingem. Z-Boys ze čtvrti Dogtown v kalifornském Venice se proslavili v 70. letech svým agresivním stylem jízdy, ve kterém zkombinovali surfařské triky se skateboardingem a doslova ze dne na den se stali legendami. Jenže každá sláva něco stojí, ať už peníze, které nemáte, nebo prostě přáteství.
Ale i to se dá vrátit zpátky, pokud se podaří vytvořit kompromis. Sledujte Z-Boys na jejich dechberoucí cestě mládím, o tom jak se stali hvězdami a stáli před rozhodnutím, zda si zvolí slávu a peníze nebo přátelství...
Obrázky staženy z:
http://www.google.cz/imgres?q=lords+of+dogtown&hl=cs&gbv=2&tbm=isch&tbnid=E-AVZlYvy5iaMM:&imgrefurl=http://www.austinchronicle.com/gyrobase/Calendar/Film%3FFilm%3Doid%253A272922&docid=E6_1HtEaeVJP-M&w=300&h=218&ei=8RxZTsnfCoaj4gTPmOisBQ&zoom=1&iact=hc&vpx=682&vpy=422&dur=7027&hovh=174&hovw=240&tx=150&ty=93&page=2&tbnh=121&tbnw=162&start=26&ndsp=26&ved=1t:429,r:9,s:26&biw=1280&bih=710
Městečko Twin Peaks (Twin Peaks)
Hlavní role: Kyle MacLachlan, Michael Ontkean, Lara Flynn Boyle, Sherilyn Fenn, James Marshall,...
Recenze:
Kultovní seriál Městečko Twin Peaks od tvůrců Davida Finchera a Marka Frosta je hodně postaven na místy až hororové atmosféře, kterou skvěle podtrhuje zatažené často deštivé počasí, hluboké lesy a skvěle strhující kamera, která mrazení v zádech jen zesiluje.
Za první sérii seriálu bych 5 hvězdiček z 5 dala bez nejmenšího zaváhání. Hlavní role jsou obsazeny téměř dokonale, své vlasti a práci oddaný Dale Cooper (Kyle MacLachlan), čestný šerif Truman (Michael Ontkean), zvědaví kamarádi Laury Donna Hayward (Lara Flynn Boyle) a James Hurley (James Marshall) a koketka Audrey Horne (Sherilyn Fenn) udělají všechno proto, aby vraha Laury našli a potrestali. Ale jakmile se do průběhu událostí začne ve druhé sérii "přimotávat" nadpřirozeno, jde celý seriál, podle mého laického pohledu, "do kopru". Navíc tvůrci děj všemi možnými odbočkami (za účelem zvýšení napětí) tak překombinovali, že člověk po několika dílech ztrácí přehled, kdo, kdy, kde, s kým a jak...
Dodnes nevím, jak to skončilo, ukamenujme mě...:-) (3/5)
V malém zapadlém a na první pohled klidném městečku se věci od základu změní, když je zde zavražděna patnáctiletá dívka Laura Palmer. Do Twin Peaks přijíždí zvláštní agent FBI Dale Cooper (Kyle MacLachlan), aby místnímu šerifovi Harrymu S. Trumanovi (Michael Ontkean) pomohl s vyšetřováním všech podivných událostí okolo vraždy. Jenže pavučina se zaplétá čím dál víc a s utíkajícím časem je stále složitější vraždu vyřešit, zvlášť když do přímo probíhajícího vyšetřování neustále zasahují Lauřini kamarádi Donna Hayward (Lara Flynn Boyle), James Hurley (James Marshall) a Audrey Horne (Sherilyn Fenn), kteří chtějí vraha najít víc než kdokoliv na světě. A vypadá to, že pravda bude temnější než se na první pohled zdálo...
Obrázky staženy z:
http://www.google.cz/imgres?q=twin+peaks&hl=cs&gbv=2&tbm=isch&tbnid=EbgwiOrssvN4LM:&imgrefurl=http://dvd.ign.com/articles/830/830919p1.html&docid=Usvdy-Ibl_375M&w=460&h=345&ei=qdBYTtHaCeTQ4QS9oqWsBQ&zoom=1&iact=hc&vpx=850&vpy=402&dur=1283&hovh=194&hovw=259&tx=158&ty=130&page=3&tbnh=111&tbnw=148&start=51&ndsp=26&ved=1t:429,r:4,s:51&biw=1280&bih=710
http://www.google.cz/imgres?q=twin+peaks&hl=cs&gbv=2&tbm=isch&tbnid=8M4ryM8a61n-RM:&imgrefurl=http://danowen.blogspot.com/2009/07/twin-peaks-14-one-armed-man.html&docid=tSQYk8GjQNEtxM&w=480&h=280&ei=qdBYTtHaCeTQ4QS9oqWsBQ&zoom=1&iact=hc&vpx=500&vpy=315&dur=353&hovh=118&hovw=158&tx=123&ty=92&page=2&tbnh=118&tbnw=158&start=26&ndsp=25&ved=1t:429,r:21,s:26&biw=1280&bih=710
Úžasná Zeměplocha - POSLEDNÍ HRDINA
Přeložil: Jan Kantůrek
Vydalo: Nakladatelství Talpress
Ilustroval: Paul Kidby
Děj:
Barbar Čingis Cohen (od díla Zajímavé časy rovněž císař Achátové říše) se vydává za svým posledním velkým dobrodružstvím. Spolu se svým mečem a velmi starými přáteli, kde slova "velmi starými" platí absolutně, se vydává na nejvyšší horu Zeměplochy Cori Celesti, aby předstoupil před své bohy a vrátil jim to, co jim první hrdina ukradl (tak nějak ve smrtící podobě, koneckonců byl Barbar), a aby se pomstil. Nelíbí se mu totiž, jak nechávají bohové lidi zestárnout a zemřít.
Pokud ale Cohen uspěje (a minulost napovídá, že uspěje), bude to znamenat konec světa. Někdo se tudíž musí pokusit Cohena a jeho Stříbrnou hordu zastavit.
Proto Achátová říše vyslala do Anhk-Morporku (hlavního města Zeměplochy) něco jako tísňové volání, aby Cohena a jeho hordu někdo zastavil. Neviditelná univerzita (univerzita magie) musí tedy bezodkladně sestavit "tým" s úkolem zabránit Cohenovi předstoupit před bohy.
Na jedné straně hora Cori Celesti s božstvem a Osudem, který "nikdo neošidí", na druhé straně výprava z Neviditelné univerzity a Barbar Cohen a jeho horda uprostřed:-) To jsou hráči knihy Poslední hrdina (Last Hero).
Ukázka: (T. Pratchett: Poslední hrdina, Talpress, 2003)
Osud hodil kostku na desku. "Šest," řekl, aniž spustil z Cohena oči.
"Jasně," přikývl Cohen. "Takže já musím mít taky šest, žejo?"
Osud se usmál. "Vždyť jsi přece bůh. A bohové hrají na výhru. Ty, ó mocný, musíš hodit sedm."
"Sedm?" vyděsil se minstrel.
"Nevidím, jak by něco takovýho mohlo dělat potíže osobě, která tady dlí právem boha."
Cohen obracel kostku v ruce. Měla, jako každá kostka, šest stran.
"Řekl bych, že něco takového by mohlo dělat potíže," přikývl nakonec, "ale samozřejmě jen smrtelníkům."
Jednou nebo dvakrát vyhodil kostku do vzduchu. "Takže sedm?" řekl.
"Sedm," přikývl Osud.
"Bude to tak, tak," zabručel Cohen.
Minstrel se na něj podíval a cítil, jak mu naskakuje husí kůže na zádech.
"Budeš si pamatovat, že jsem to řekl?" podíval se na něj Cohen.
Obrázek stažen z http://my.opera.com/zapfod/albums/showpic.dml?album=2863112&picture=48638032
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
