Choceň - Pardubice - Praha hl. n. - Praha: Nové Butovice - Spinges (Itálie)
Rychlé sehnání lyžařského zájezdu na poslední týden prázdnin neprobíhalo úplně bez komplikací, nicméně nakonec jsem úspěšně objednala a zaplatila zájezd do italských Dolomit do oblasti Alto Adige s cestovní kanceláří Víkend, a tak jsem v neděli 10.2. 2013 vyrazila na cestu z Chocně do Prahy, kde byl sraz v 9:00 na stanici metra Nové Butovice.
Pro jistotu jsem vstávala ve 3:00, abych si stihla vše v klidu připravit, což se nesetkalo zrovna s ohlasem ze strany našeho zlatého retrívra Dandyho, který po mě po mém příchodu do kuchyně hodil pohledem, který byl údernější než "kop z otočky" Chucka Norrise a jasně dával najevo, že s mojí přítomností hrubě nesouhlasí. Naštěstí ho snídaně, kterou dostane k dispozici dřív než já, obměkčí. Určitě za to mohla i náplň misky, která obsahovala jeho oblíbenou konzervu z jatek VM Toro a.s. Dokonce se se mnou přijde pomazlit. Ještěže na sobě v té chvíli ještě nemám rifle, ve kterých chci jet, protože mi na koleno "hodí" hubu a celou mě poslintá.
Po všech možných přípravách odcházím s velkým batohem na zádech s taškou s "přaskáči" v jedné a s lyžemi v druhé ruce směr vlakové nádraží, doprovázena částečně vyčítavým a částečně smutným pohledem psího miláčka. Jízdenku jsem si celkem prozíravě koupila předchozí den, takže vylezu na příslušné nástupiště, kde už stojí vlak směr Pardubice hl. n. Do vlaku se vším tím nákladem doslova vpadnu, což vzbudí pozornost průvodčího, který daným vagonem právě prochází. Zdravím ho a zamířím hned do prvního kupé. Vzhledem k času a dnu je naštěstí vlak prázdný, takže se v klidu usadím a umístím lyže a bágly na držáky nad hlavou.
Přesně v plánovaný čas odjezdu v 5:04 se vlak rozjíždí a já si dávám do uší sluchátka a pouštím si hudbu, konkrétně CD Babel od skupiny Mumford and Sons, které o pár dní později vyhrálo Grammy v kategorii Nejlepší CD roku 2012.
Vlak jede bez zpoždění a tak v 5:40 přijíždí na vlakové nádraží v Pardubicích, kde na mě už na nástupišti čeká taťka, který se ve 4 spolu s mamkou vrátil z lyžařského zájezdu z Itálie a čeká na první ranní vlak domů. Bere mi lyže a spolu jdeme do nádražní haly, kde mamka hlídá jejich zavazadla.
Mamka s taťkou odjíždějí v 6:02 a já čekám na svůj vlak v 6:26, kterým odjíždím směr Praha hl. n. Tímto vlakem už jede více lidí, proto mířím do kupé, kde už sedí nějaký pán, který okamžitě vstává a pomáhá mi dát lyže a batoh na konstrukci pro zavazadla. Pak už se usazuju, usínám a probouzím se až těsně před hlavním nádražím v Praze. Pán mi opět pomáhá z bagáží, dokonce se nabízí, že mi bágly odnese na metro.
"Ne, ne moc děkuju. Já to tam dotáhnu."
"Tak ať se vám to vydaří.", popřeje mi a mizí v podchodu.
Protože metrem nejezdím, vlastně do Prahy vůbec, měla jsem nejdřív trochu obavy, abych to všechno našla. Naštěstí mi brácha koupil lítačku a všechno mi popsal, takže bez problému nasedám na metro směr Florenc, kde vystupuju a spolu s davem přesedám na metro trasy B směr Zličín a vyhlížím zastávku Nové Butovice. Tam vystupuju a už zbývá jen najít nástupní místo CK Víkend, které mi pro změnu popsali rodiče, kteří ze stejného místa jeli na hory minulý rok. Přesně podle popisu jdu na silniční most, kde vidím orientační budovu Jupiter. Vím, že jsem na správném mostě, jen si nemůžu vzpomenout, na které straně silnice mám stát. Beru mobil a volám taťkovi, který říká, že na druhé straně než je budova Jupiter. (Tohle by si CK Víkend mohl přidat do pokynů, protože nevím, jak bych to jinak hledala.)
Protože mám čas, jdu se ještě na chvíli schovat a po cestě postávám staršího pána.
"Prosím vás, dcera má za chvíli odjíždět na hory do Itálie. Nejedete taky?", ptá se s pohledem na mé lyže.
"Ano, jedu", říkám.
"A nevíte, kde má být autobus?", ptá se.
"Támhle na tom mostě na druhé straně silnice", ukazuju mu nástupní místo.
"Moc děkuju.", vypadá, že se mu ulevilo.
Protože se blíží čas odjezdu, beru lyže a mířím už definitivně na místo srazu, kde už se mezitím začínají scházet další účastníci zájezdu. Za chvíli přijíždí autobus se žlutou cedulkou CK Víkend autobus č. 12 za předním sklem. Bez nějakého dlouhého zdržování nakládáme s pomocí řidiče "bagáž" a lyže a přesně podle plánu v 9:00 odjíždíme směr Plzeň, kde má nastupovat druhá menší část výpravy.
Cesta autobusem probíhá celkem v pohodě, takže těsně po půl 11 přijíždíme na nástupní místo v Plzni, kde už čeká ve "startovních blocích" posledních 5 klientů připravených uložit zavazadla tam, kam patří, nalodit se a pokračovat s námi směr italská vesnička Spinges v jižním Tyrolsku.
Jízdou autobusem se nebudu nijak zvlášť zdržovat, protože na ní ani není nic zvláštního (možná naštěstí:-). Dlouhou cestu si krátím posloucháním písniček a četbou knihy Argo, podle které natočil americký herec a režisér Ben Affleck stejnojmenný film, který získal nejprestižnější filmové ocenění Academy Awards (Oscar) za Nejlepší film roku 2012.
Těsně po 6 večer přijíždíme na místo, vykládáme, hledáme svoje batohy a každý míří do pokoje, který mu byl přidělen. Tím se zájezd dělí do 2 skupin: 1 bydlí přímo v hotelu a druhá (včetně mě) míří od hotelu přes silnici do dependancí. Stejně jako ostatní mířím do svého pokoje a vybaluju svoje věci, během čehož jen doufám, že jsem nic nezapomněla (nebo aspoň nic životně důležitého.
V určený čas (v půl 7) mířím do hotelu na večeři, která zahrnuje tolik chodů, že se tak stane nejnáročnější aktivitou celého dne, kromě šíleného ranního vstávání ve 3:-). Pak už se jen "odvalím" do pokoje a teším se na zítřejší "lyžovačku".
Ráno vstávám v půl 7 a první pohled míří z okna. Stačí vystrčit ruku a je jasno, dneska bude "kosa". K připraveným věcem na lyžování přidávám ještě 1 vrstvu a doufám, že to bude stačit. Ve čtvrt na 8 mířím na snídani a v 8 stejně jako ostatní nastupuju do autobusu, abych zahájila lyžařský týden. Během cesty mě ještě čeká rozhodování. Kromě klasických dlouhých lyží značky HEAD C100 jsem si jako vždy zabalila ještě krátké "bigfooty" Sporten, kterým mamka pracovně říká "ty krátký hrůzy":-D.
Nakonec volím "bigfooty", protože podle programu máme během pobytu lyžovat v 6 různých střediscích. Ve 3 malých: Gitschberg a Jochtal, Speikboden a Plose a ve 3 velkých: Kronplatz, Alta Badia a Val Gardena. Průvodkyně nám během cesty řekla, že velká a malá střediska prostřídáme, takže z toho vyplývá jednoduchý závěr: do velkých středisek na velkých lyžích, do malých na malých:-).
Na tomto místě se asi na místě poznámka. Sice píšu malá střediska, ale ve srovnání se středisky v Čechách jsou i malá střediska přímo obrovská:-D (a navíc se tu nekrade:-().
Do střediska, konkrétně do městečka Muhle, jedeme autobusem necelou hodinu, zaparkujeme a během doby, co se obouváme do "přaskáčů", kupuje nám průvodkyně Martina celodenní skipasy pro dospělé za 25 Euro.
Obouvám se, vyndávám si z vaku "bigfooty". Pak už stačí strčit skipas do bundy, natáhnout rukavice a vyrazit na kabinkovou lanovku směr Jochtal. Od parkoviště vedou 2 lanovky 1 na zmíněný Jochtal a druhá na kopec Gitsch, kam mám v plánu vyrazit odpoledne.
Vyjedu lanovkou, nasadím "bigfooty" a doufám, že jsem nezapomněla, jak se na nich jezdí. Po první jízdě zjišťuju, že moje "bigfooťácká" forma sice není ideální, ale mohlo být hůř a rozhodně se s tím dá něco dělat. Po 2 nebo třech jízdách se "rozjezdím" a s dobrým pocitem mířím na černou sjezdovku značenou v mapě číslem 6. Na to, že je značená černě není zase tak hrůzostrašná, ale je pěkná. Pak už celý den trávím buď na sedačce nebo ve svahu. Při větší únavě sjíždím až dolů a nasedám do lanovky, ve které se dá přece jen lépe odpočívat a kde taky jím ořechovou tyčinku "poslední záchrany".:-)
Počasí je celkem dobré, sice je zataženo, ale není mlha, což je celkem pozitivní. Je ale docela mráz, takže vždycky, když si sundám rukavice, abych si zapnula vázání, tak mi pěkně omrzají prsty. Ještě, že jsem si s sebou do Itálie přivezla tenké "moirácké" rukavice, které jsem ale samozřejmě inteligentně nechala na pokoji.
Okolo 4 odpoledne si říkám, že pojedu poslední jízdu. Těsně před koncem sjezdovky podcením "muldu" a ta mě přímo katapultuje na ledovou plotnu, na které se ani nabroušené "bigfooty" nechytají a já zaznamenám první pád. Koukám na hodinky, sraz u autobusu je ve tři čtvrtě na 5, 1 jízdu ještě v pohodě stihnu, protože přece neodejdu z kopce s poslední jízdou s pádem. Takže znovu nasedám na lanovku a tentokrát zodpovědně sjíždím dolů k autobusu bez další nepozornosti, při které by se zapojila gravitace:-).
Těsně před 5 jsou všichni v autobuse na svých místech a jedeme do hotelu, kam přijíždíme těsně před 6. Hromadně neseme "lyžáky" do sušárny a pak každý míří do svého pokoje, aby se před večeří zkulturnil:-).
Ráno probíhá podobně jako předchozí den, při přechodu na snidani mezi budovami zjíšťuju, že venku nejen, že sněží, ale zároveň je taky pěkná zima a fouká. Vzpomínám na Tauplitz, kdy jsme lyžovali v -20°C, sněžení a mlze, a doufám, že horší to snad nebude. Na snídani se změní plány. Martina usoudí, že v takovém počasí nemá cenu jet do nějakého velkého střediska a tak v 8 hodin nasedáme do autobusu a míříme směr Speikboden. Pohodové rodinné středisko, které sice není největší, ale stejně si mě získalo:-).
Během cesty vidíme autobus s českou poznávací značkou a se žlutou cedulkou CK Víkend, který je nabouraný ve stromě. Na místě jsou hasiči, policie a záchranáři a nám se naskytne ne zrovna povzbuzující pohled na záchranáře, kteří vytahují z modré Škoda Fabia s pražskou poznávací značkou spolujezdce, který nevypadá zrovna ve "formě".:-(
Po pár metrech náš autobus zastavuje a Martina vybíhá podívat se, co se stalo. Za chvíli se vrací a vysvětluje nám, že auto jedoucí v protisměru dostalo smyk a jelo přímo proti autobusu, takže řidiči nezbývalo nic jiného než strhnout autobus do strany do stromu. Z autobusu se naštěstí nikomu nic nestalo a další autobuse CK Víkend, který jel kolem před námi se pro všechny z nepojízdného autobusu vrátí, aby je odvezl na Speikboden. Po lyžování se klienti z rozbitého autobusu rozdělí do 2 skupin a část pojede s námi a druhá část druhým autobusem, aby se dostali na ubytování.
Těsně po půl 10 dojíždíme na parkoviště pod Speikboden a jako zázrakem přestává sněžit, mlha nikde a zatažená obloha se začíná protrhávat. Vylézáme z autobusu, přezouváme se a vyndáváme lyže. Tentokrát i já vytahuju "dlouhé" lyže, přestože jsme v "malém" středisku. Martina za chvíli přichází a rozdává skipasy (dospělí 16 Euro) a mapky. Mapku střediska je sice fajn u sebe mít, ale když má někdo takový orientační nesmysl jako já, pak ho nezachrání ani GPS natož mapka. Nicméně si mapku beru, spíš pro pocit než cokoli jiného.:-)
Beru lyže na rameno, hůlky do ruky (v tomhle jsou "bigfooty" mnohonásobně praktičtější a skladnější:-)) a mířím k lanovce. První jízdu jedu tradičně zpátky dolů, abych věděla, že trefím na parkoviště:-D. Poté znovu vyjedu nahoru a už mířím na úplný vrchol střediska Speikoboden (2400 m. n. m.), kde jezdí sedačka s bublinou a zeshora vedou 2 černé sjezdovky, 1 doleva a druhá doprava. Obě skvělé, ale ta doleva přece jen trochu lepší. Tady v podstatě prolyžuju celý den. Obloha se nakonec protrhá úplně, slunce svítí, nabroušené lyže drží a já s úlevou zjišťuju, že ani lyžování se nezapomíná:-).
Ve 4 mířím dolů, protože sraz u autobusu je v půl 5. Bez úhony sjedu opráším lyže a dávám je do svého vaku na lyže, když se za mnou ozve:
"Nebyla jste včera na těch krátkých lyžích?"
Otočím se, abych zjistila, kdo na mě mluví. Je to pán, které jsem si všimla už na sjezdovce. Žlutá bunda, batoh, modrá helma a skvělý styl lyžování, tak by se asi dala shrnout jednoduchá poznávací znamení. Po počátečním šoku, že mi vyká (to vypadám tak staře?), odpovídám.
"Jojo, byla," říkám, "ale já to střídám, dlouhý a krátký."
"A jak se na těch krátkých jezdí?" ptá se a z jeho hlasu znějí pochyby.
"Jako na bruslích, ale je to dost nestabilní." říkám.
"Tak to si teda myslím."
Nakládám lyže do autobusu a jdu se přezout. V autobuse se usadím na svoje místo, když vtom přichází Martina s prosbou, abychom se zezadu přesunuli dopředu, že vzadu budou sedět klienti z poškozeného autobusu.
Znovu posbírám helmu, rukavice a páteřák a mířím do přední části autobusu. Sedám si na sedadlo, kde normálně sedí rodina z Prahy, kterou ráno zastrašilo špatné počasí a zůstala v hotelu. Na sedadlo za mnou si sedají 2 spolubojovníci (Jindra a Radek, jak se dozvídám později) a volají na třetího, se kterým vyrazili na pánskou jízdu: "Václave, pojď si sednout sem před nás, tady je volno."
"Máte tady volno?" ujišťuje se Jindra.
Sakra, on mi taky vyká, vyděsím se. Pak ze sebe jen vyrazím: "Jo, jasně."
Václav, nepřehlédnutelná postava zájezdu, si sedá vedle mě.
"Tak jaký to bylo?" zahajuje se mnou konverzaci.
"No, dobrý." (myslím, že se ptá na lyžování)
"On myslel tu bouračku." zasahuje Radek.
"Aha, no to já nevím, já patřím sem." říkám.
Václav se na mě podívá dost nepřítomným pohledem (Původně jsem si myslela, že na něj zapůsobil alkohol, který během dne zvládnul zkonzumovat, ale po pár dnech jsem pochopila, že ho alkohol nijak neovlivňuje ani neomezuje. Václav se takhle tvářil prostě pořád:-)).
"No jo, fakt." začíná se ozývat ze sedadla, kde sedí Jindra s Radkem.
Autobus se rozjíždí a po chvíli začíná Václavovi vedle mě "padat hlava". Zhruba o půl šesté přijíždíme na parkoviště u supermarketu na slíbený nákup. Jdu si koupit pití a vracím se na dočasné místo.
Za chvíli přichází "svatá trojice":-D.
"Hele, co jsem ti přines." ukazuje mi Václav s rozzářeným pohledem německý časopis o vaření.
S úlevou, že mi konečně někdo tyká mu říkám: "Nechci tě zklamat, ale moje vaření nezachrání ani časopis a navíc neumím německy."
Následuje zachechtání z druhého sedadla.
"Tak si něco přeložíme." nevzdává se Václav a začne s článkem údajně o hubnutí, kde je 12 zásad pro zdravé hubnutí.
Nemusím ani umět německy na to, abych věděla, že to co říká, v tom časopise prostě není:-), každopádně jeho krkolomný překlad všechny pobaví včetně mě, takže místy začínám skoro brečet smíchy.
Ve čtvrt na 7 vysazujeme druhou "víkenďáckou" partu a už sami míříme do našeho hotelu, kam přijíždíme těsně po půl 7.
Následuje úprk do pokojů, rychlé převlečení a sprint na večeři.
Pak už do sebe jen naládujeme večeři a nezbývá nic menšího než připravit věci a nohy na další lyžovací den.
Při tradičním ranním pohledu z okna se vyplní všechny naše naděje. Je úplně jasno a bezvětří. Tím pádem máme i my jasno, kam dnes vyrazíme. Na řadu přichází vyhlášené středisko Alta Badia ležící na lyžařském okruhu Sella Ronda, který vede kolem dokola "souskalí" nazývaného "Gruppo di Sella".
Já dávám na radu rodičů a věřím, že nastal ten pravý den a objetí celé trasy Sella Ronda. Jen mi zbývá rozhodnout, na čem trasu absolvuju. Pak se rozhodnu dodržet plán a vytahuju "bigfooty".
Abych dostala skipas na celou Sella Rondu, připlácím Martině 7 Euro na skipas Dolomity Superski, který platí pro celou oblast. Pak následuje tradiční přezutí a vytažení dopravního prostředku.
"Ty jo, dívej, už je přezutá." slyším za sebou.
Ohlédnu se a vidím Radka, jak si v poklidu postává u autobusu, kochá se výhledem a nevěřícně zírá na moje "přaskáče".
"No jo, to není jak ty." říká mu Jindra a další poznámku směřuje na mě: "Tak jedeš tu Sella Rondu?"
Uleví se mi, že přešel do tykání a říkám: "No jasný. Sluníčko, jasno. Jedete taky?"
"Ne, my zůstáváme tady, i když jsem o tom uvažoval." říká Jindra a pak mu oči padnou na "bigfooty" v mé ruce. "To jedeš na tomhle?" ptá se nevěřícně.
"Jo, na tomhle. Je to sranda."
Zdá se, že i Václava zaujala délka mých lyží. Jednu mi bere a nedůvěřivě si jí prohlíží.
"Na tom se dá jezdit?" ptá se dost pochybovačně.
"Jako na bruslích." říkám mu nacvičenou odpověď, kterou říkám všem (a není jich málo), co se na "bigfooty" dívají s podobným despektem jako on.
Přichází Martina, beru si skipas a jdu na lanovku. Je těsně po čtvrt na 11. Mám i mapu, ale vím, že se budu muset řídit hlavně podle cedulí, protože moje orientace podle mapy je přes snahu všech učitelů zeměpisu, celkem nulová.
Naštěstí hned jak vyjedu nahoru zjistím, že snad značení trasy bude v pohodě a tak se na "bigfootech" vydávám na "Expedice di Sella Ronda":-D. Jízdu si užívám, počasí nádherné (trochu fouká, ale je skorojasno) a skály okolo trasy jsou ještě hezčí než jsem si je představovala.
Značení se naštěstí nezhorší, takže stačí sledovat oranžové značky s nápisem Sella Ronda (druhý směr má barvu zelenou) a nehrozí nebezpečí zabloudění. Už to, že to zvládl i takový orientační ignorant jako jsem já, znamená opravdu hodně. Jediné místo, kde chvíli váhám, je ve středisku Val Gardena, kde se sjezdovka najednou rozděluje do 2 směrů. 1 je značený Sas Long a druhý Wolkenstein a Selva Gardena. Po chvíli váhání volím Wolkenstein, protože si vzpomenu, že Sas Long je název sjezdovky Světového poháru, která sjíždí na parkoviště Val Gardeny a já potřebuju dál směr Alta Badia. Pak už všechno probíhá hladce, takže těsně před půl 2 přijíždím na známou sjezdovku, nad kterou jezdí žlutá "vajíčka". Alta Badia!!!
Dostaví se euforie, že jsem se nikde neztratila a dokonce se vrátila včas na odjezd autobusu. Pak už jen "hobluju" dokola skvělou sjezdovku právě pod žlutými "vajíčky", která si mě úplně získá. Ve čtvrt na 5 sjíždím dolů naposledy a mířím k autobusu. Další den lyžování za námi:-(.
Domů posílám vítěznou smsku: "Vítr ale skorojasno + Alta Badia + Sella Ronda + bigfooty = PERFECTION:-)
Odpověď, ze které přímo čiší zděšení, na sebe nenechá dlouho čekat: "Tys jela Sella Rondu na bigfootech?:-O Počkej doma, ty dostaneš!B) Měj se hezky:-).
Možná to byl trochu nerozum, to uznávám, ale stálo to za to:-).
S úlevou sundávám "lyžáky", ukládám "bigfooty", dávám si vítěznou Coca Colu a nasedám do autobusu. V 5 vyjíždíme směr ubytování. Jdu si jako vždycky dát "přaskáče" do lyžárny a po cestě potkávám Radka s Jindrou.
"Tak jaký to bylo?", ptají se.
"Super, fakt úžasný.:-)", rozplývám se.
"Vidíš, měli jsme jet taky." obrací se Jindra na Radka.
"Neměli, ona by nám ujela:-D." říká trochu pochmurně Radek a ptá se: "Jak dlouho s to jela?"
"V půl 2 jsem byla zpátky, něco přes 3 hodiny."
Považuje to za důkaz: "Vidíš." obrací se na Jindru. Rozcházíme se a míříme do pokojů.
Následuje normálně večeře, která je zakončená dezertem: koblihou. Je mi jasné, že tu prostě nedám. Podobně je na tom Naty, se kterou (a její maminkou) sedám na jídlo u stolu.
"Hele, zeptáme se vedle." ukazuju k vedlejšímu stolu.
"Nedáte si koblihu?" ptám se "šéfa" od vedlejšího stolu, který celý zájezd domlouval s CK Víkend (CK potom zájezd umístila na web k doplnění volných míst, kde jsem ho našla já.) a jeho parťáka.
"Jasně, hrňte to sem.", volá parťák nadšeně.
S téměř hmatatelnou úlevou mu s Naty dáváme svoje koblihy, takže už má kolem sebe 4. Zřejmě "nafasoval" ještě od někoho:-)
"Velký šéf" se vyděsí: "Ježíši, holky nedávejte mu to. Kdo vedle něj má na tý manželský posteli spát? Bože, to zas bude noc."
Jsme s Naty rády, že jsme se koblih zbavily a není šance, že bychom si je vzaly zpátky.
"Děkujeme, dobrou noc." popřejeme jim a radši se rychle vypaříme.
Loučím se s Naty a mířím na pokoj s plánem chvíli si číst, aby mi večeře trochu slehla.
Ani napínavý špionážní thriller Argo ale moji únavu nezastaví a já postupně přecházím z polohy stojícího buvola, přes polohu sedícího býka, do polohy betonového psa a zhasínám.:-D
Nacvičené ranní vstávání, příprava věcí, snídaně, rychlé přezbrojení a pak už zbývá jen nalézt do autobusu a nechat se odvézt na místo dnešního působení: "KRONPLATZ". Okolo hodiny jízdy a už před sebou vidíme znak Kronplatzu, červeného kohouta, a 3 lanovky za sebou. 2 vedou až nahoru do nejvyššího bodu a centra střediska a 1 (hned ta první s kohoutem na kabinkách), která vede pouze kousek těsně nad dojezdovou pláň, kde je ideální lyžovací prostor pro "schi-schuláky":-).
Dnešní volba "dopravního prostředku" pro mě byla jednoduchá. Minulý rok jsem totiž Kronplatz absolvovala na "bigfootech", takže přišla řada na "dlouhou variantu". Rychle se přezouvám, vytahuju lyže, popadnu skipass a natěšená mířím s lyžemi na zádech k první bílé kabince jedoucí až nahoru. Následuje klasická první jízda ještě po manžestru zpět dolů k parkovišti, po skvělé černé a jedné z mých srdečních sjezdovek "Sylvester", která je značená číslem 1. Dojíždím dolů, kde už se mezitím začala tvořit fronta, protože začaly dojíždět skibusy. Vyjedu nahoru a na chvíli mířím na druhou stranu kopce, kde jsou široké červené přehledné sjezdovky (tuším, že čísla 22 a 23), na kterých mám v plánu jezdit, dokud na "Sylvesteru" a jeho černém bratru číslo 4 s názvem "Herrnegg" (a hlavně na lanovkách) neodlehne ranní nápor.
Sjedu asi 3 jízdy a pak usoudím, že tyhle široké pláně jsou trochu "podúrovňové" a mířím zpátky na "Sylvester" a Herrnegg", kde už se fronta značně zmenšila. Většinu dne strávím na těchto 2 sjezdovkách, sice si občas říkám, že bych měla jet i jinam, ale pak se od oblíbených míst nějak nemůžu odtrhnout. Tenhle rok ani nemířím na sjezdovku "Piculin", která byla v roce 2011 zvolena Nejlepší černou sjezdovkou roku 2011, na což vedení Kronplatzu vytvořilo reklamní kampaň s plakáty s nádherně upraveným svahem, lyžařem a modrou oblohou (nejspíš trochu "vylepšenou" v "Paint Brushi":-)) a přes celý plakát se táhl obrovský nápis "Piculin - Beste Schwartze Abfahrt 2011.
Těsně před čtvrt na 5 usoudím, že nastal čas na poslední jízdu. Naposledy vyjíždím lanovkou a jak tak koukám pod sebe zahlédnu nepřehlédnutelnou "trikolórovou" šálu, černou bundu a z ní vyčuhující zelenou kapuci. To prostě nemůže být nikdo jiný než Václav, a kde je Václav tak je i zbytek "Speedracerů":-).
Nepletu se, stačí chvíli dávat pozor a vidím modrou čepici a černo-modrou bundu Jindry a o chvíli později stříbrnou helmu a černou variantu oblečení Radka. Vypadá to, že taky jedou poslední jízdu, ale nahoru je to lanovkou ještě docela kus. Koukám na hodinky, jak jsem na tom s časem: 16:20. V pohodě to stíhám na sraz ve tři čvrtě, ale moc velkou časovou rezervu nemám. Vyběhnu z lanovky, nasadím lyže a pak už si vychutnávám poslední jízdu tohoto roku na Kronplatzu. Místy je to docela divočina, protože v půl 5 už prostě "muldy" a ledové "plotny" na sjezdovce být musí. Mezi "májovým průvodem na Václaváku" a divočinou volím divočinu a mířím na kraj sjezdovky. Většina lyžařů a "snowboarďáků" se totiž drží ve středu sjezdovky, kde je terén "nejstravitelnější". Zhruba v polovině sjezdovky zastavuju na hraně a pod stříbrnou helmou a oranžovými skly lyžařských brýlí značky Bollé (mimochodem skvělá značka, mám jí taky:-D) poznávám Radka.
"Ahoj, tak jak?", ptá se.
"Ahoj, super." říkám. "Kde jste jezdili?"
"Ráno tady a pak jsme jeli i na druhou stranu. A ty?" vrací mi dotaz.
"Já skoro pořád tady, jen ráno chvíli na druhý straně než se rozpustila fronta. To víš, moje srdeční sjezdovka." říkám.
"Tak asi pojedem, co?", konstatuje s pohledem ze svahu.
"Asi nám nic jinýho nezbyde.", souhlasím.
Radek se rozjíždí a já mířím z kopce za ním a směřuju zase na okraj sjezdovky. Po chvíli Radka předjíždím a jedu dolů.
Tady je na místě poznámka: Radka na hory vytáhli jeho 2 parťáci a 2 týdny před odjezdem mu dali na Klínovci rychlokurz v lyžování:-). Na to, že stál na lyžím potřetí v životě, fakt docela válel.
Zhruba o 2 hrany níž potkávám Jindru a Václava. Po výměně podobných konverzačních obratů jako s Radkem se rozjíždíme směr závěrečný "padák" sjezdovky "Sylvester" a pak příjemný široký dojezd k parkovišti, který si vždycky strašně užívám. Dojíždím do části sjezdovky co nejblíž k autobusu, oprašuju lyže a mířím k autobusu, kde už je většina zájezdníků přezutá s vítězným pivem nebo Coca-Colou v ruce. Dávám lyže do "futrálu" a přichází Jindra s Václavem.
"Nějaká rychlá, ne?", vyráží Václav.
"Jak dlouho už tady jseš?", ptá se Jindra s pohledem na zabalené lyže.
"Chviličku". (Byla to pravda, moc jsem se s balením lyží neplácala.)
Oba po mě hodí nedůvěřivým pohledem.
Přichází Radek.
"Ty už jseš tady?", vypálí obviňujícím tónem. "A já schválně jel pomalu, abych ti neujel.:-D", říká s úsměvem (možná to byl pochmurný úšklebek s časovým odstupem už se mi to těžko posuzuje:-D)
V tu chvíli si připadám jako největší padouch:-).
"Ona dojela i vás?", ptá se Jindry a Václava.
"Co dojela, předjela..." odpovídá Václav a po chvíli dodává: "O čtvrt hodiny.":-D
"Ale prosím tě, jestli to bylo o minutu, tak je to hodně.", hájím se.
Všichni se na mě dívají dost pochybovačně, tak se radši začnu přezouvat, abych nemusela čelit jejich pohledům. Sotva se přezujeme, nastává čas odjezdu. Nalezeme do autobusu, každý rychlostí v rámci svých možností a schopností. A autobus nás odváží do hotelu, kde následuje rychlé zkulturnění a večeře.
Během večeře se u vedlejšího stolu rozproudí živá debata o tom, jak říct kuchaři: "Totálně přežranej." Netuším, jak tahle slovní záhada dopadla, ale rozhodně to skvěle vyjadřuje to, co nám večeře způsobila. Vylézám před hotel s jasným plánem. Musím se jít projít a trochu to "vychodit". Na lavičce před hotelem sedí Radek s Václavem. Zůstává pro mě záhadou jak to, že ještě nepřimrzli, a ptám se, jestli nechtějí absolvovat večerní pochod se mnou.
"Asi ne, my jdem ještě do bazénu.", říká Radek. "Nechceš jít taky?"
"Ani náhodou, po týhle večeři bych šla ke dnu, jak zednická tříska.", zní moje odpověď.
Do debaty se zapojuje Václav: "No počkej, my taky neplavem. My tam jen sedíme.":-D
Nakonec se rozcházíme každý po svých, já vyrážím na vycházku a oni se jdou "naložit" do bazénu.
Vyrážím od hotelu nejdřív směrem doleva. Ujdu zhruba 700 m a vidím, že lampy podél silnice za chvíli končí. Jsem docela srab, takže se "hecnu" dojít akorát ke křižovatce, kde je lampa poslední a vracím se zpátky.
Před hotelem potkávám pána, kterého jsem výše popisovala jako "modrá helma, žlutá bunda, černý batoh a skvělý styl ježdění" (pro jednoduchost mu budu říkat XY, podle písničky od Katapultu "Vojín XY hlásí příchod:-)) a který si se svým parťákem zašel po večeři na "pojídlovou" cigaretu.
"Kde jste byla?", ptá se.
Boha jeho, on mi pořád vyká!!! "Projít se, ale moc daleko to nevede. Nebo aspoň ne s lampama.", informuju ho o stavu místního pouličního osvětlení.
"Koukal jsem, že jste dneska byla na dlouhých lyžích. Kdo vás na nich učil jezdit?", ptá se.
"Rodiče, když jsem byla malá.", říkám.
"Tak to je stejně jako u nás. Jezdíte dobře.", konstatuje.
Tím mě zaskočí. Nakonec ze mě vypadne jenom: "Děkuju.":-D
"Jdete ještě někam dál?"
"No, chci to zkusit na druhou stranu, jestli to tam bude lepší.", říkám, loučím se a odcházím směrem od hotelu vpravo.
Ukáže se, že ani tam moje cesta nepotrvá moc dlouho, ale přece jen lampy dosahují dál, než na druhé straně. Dojdu k hotelu, který vypadá, že je opravdu pro "high society". Už jen kvůli autům, která stála na hotelovém parkovišti. Pak už se obracím a mířím zpátky do dependance, do svého pokoje a pak už jen spát:-).
Ranní vstávání probíhá jako obvykle, takže v 8 už jsou všichni "nasednutí" v autobuse a vyrážíme směr další velké středisko italské oblasti Alto Adige, tentokrát na nás čeká Val Gardena se sjezdovkou Světového poháru Sas Long, na němž aktuálně nejrychlejší čas drží norský sjezdař Aksel Lund Svindal.
Autobusová jízda mi tentokrát dává zabrat. Rychlý ranní start, sedadlo v zadní části autobusu a hodně zatáček se dost výrazně podepíšou na stabilitě mého žaludku. Asi čtvrt hodiny před Val Gardenou se k nám mikrofonem nesou pokyny, ať si každý "nafasuje" mapu, že bude následovat tradiční sjezdovková instruktáž. V tu chvíli je mi jasné, že to prostě nezvládnu, mapu si "fasuju", ale radši jí nechávám zavřenou a spíš přemýšlím, jak z ní v případě nejvyšší nouze složit nějaký "blicí pytel". Právě včas dojíždíme na parkoviště Val Gardeny. Doslova se vypotácím z autobusu a chvíli mi trvá, než ranní pochody stabilizuju.
Okolo prochází Radek. "Je ti dobře?"
"Ne, ani ne, nějak to se mnou zacvičilo, ale to se snad srovná.", říkám a doufám, že mám pravdu.
Pomalu se přesouvám k nákladnímu prostoru a beru si přaskáče.
Pan XY se ptá: "Jedete zase Sella Rondu?"
"Ne ne, dneska zůstávám."
Do hovoru se zapojuje paní, která v autobuse sedí vzadu na "5". "Dneska to schytá Sas Long, že jo?"
"Přesně tak.", pokouším se o úsměv, ale je mi jasné, že jestli to schytá Sas Long nebo já se ještě uvidí.:-)
Volba padá opět na dlouhé lyže a to hned ze 2 důvodů.
1) Nestabilní žaludek by se na nestabilních "bigfootech" mohl projevit dost negativně.
2) Poslední den lyžování strávíme na Plose, což je ideální rodinné středisko pro "bigfootování".
Celkem hromadně se odpotácíme k lanovce. Vyjedu nahoru. Naštěstí se moje "ranní nevolnost":-D začíná vytrácet. Nazouvám lyže a mířím k navazující sedačce, kterou se nechám vyvézt až nahoru. Pak se vydávám na legendární Sas Long a doufám, že mě nezklame.... Nezklamal:-).
I přehledná horní část (pod sedačkou), která k Sad Longu tak úplně nepatří, má "něco do sebe". Sjíždím dolů, kde v konečné části Sas Longu visí napříč nad sjezdovkou stylový nápis Val Gardena. Znovu vyjedu nahoru a jedu dolů, kde už se začíná tvořit fronta. Aplikuju podobný postup, jako předchozí den na Kronplatzu a mířím na druhou stranu kopce na červenou sjezdovku "Ciampinoi" (tuším, že číslo 3), která je sice značená červeně, ale hned nahoře je taková hrana, za kterou by se nemusela stydět ani sjezdovka černého zbarvení:-).
Na "Ciampinoi" vede nekrytá dvojsedačka, kde je ve větrném počasí trochu zima. Mířím tedy ještě hlouběji do rozlehlé Val Gardeny. Zhruba v 11 se vracím zpátky na "Sas Long", kde strávím na střídačku s "Ciampinoi" většinu lyžovacího dne. Fakt se mi to líbilo, ale Kronplatz pořád vede.
"Sas Long" má totiž jednu vadu. Po dojezdu se k lanovce jde docela dlouho po asfaltce, kde se odpoledne začíná z tajícího sněhu tvořit pěkná "říčka". Vážně nerada, bych do ní "hodila záda".
Mého opatrného kroku si všímají 2 Italové a něco mi se smíchem říkají.
"I am sorry, do you speak English?"
"Good for swimming." říká 1 z nich s gestem na "říčku".
Zasměju se a říkám: "Yes, but I prefer skiing. Have a nice day!"
Taky se smějou a rozcházíme se, každý za svým původním cílem. Já k lanovce a oni k barovým židličkám "Apres Ski" (přestože je 1 hodina a po lyžování zdaleka není:-D).
V půl 5 jedu poslední jízdu, odpoutám se od "Sas Longu" a jdu k autobusu, kde už opět postává většina spolubojovníků v keckách a s pivem v ruce. Ukládám lyže a jdu si pro svoje boty do zavazadlového prostoru, kde sedí Václav a v pohodě pokuřuje.
Chvíli obhlížím, ze které strany ho mám obklíčit, abych se dostala ke svému vaku na boty, který "jako na potvoru" leží přesně za ním.
Po chvilce si všimne mého snažení: "Překážím, viď. Chceš něco podat?" (Varianta "zvednutí se" zřejmě není na skladě:-D)
"No kdybys byl tak hodnej a podal mi támhle ten bágl Rossignol, prosím."
"Myslíš, že to zvládnu?"
"Určitě.":-)
S vypětím všech sil se natahuje za sebe a vytahuje můj vak. Přezouvám se a na scénu přichází Radek.
"Ahoj, nezapomeň, brácha má narozeniny.", připomíná mi.
Ráno jsem si ve frontě na lanovku vzpomněla, že brácha dneska slaví a uzavřela jsem s Radkem, který u světlejšího momentu mé mozkové aktivity byl, dohodu. On mi připomene, že mám bráchovi popřát a já mu půjčím Sněhurku na bolavé koleno, které se po několika dnech intenzivního lyžování projevilo.
"Ahoj, ježiši, díky moc, teď si mě zachránil.", zavážu tkaničku a posílám SMS, jednu domů rodičům, že jsem i další lyžovací den zdárně přežila a druhou s přáním bráchovi.
Ve čtvrt na 6 nastupujeme do autobusu a jedeme směr Spinges s mezizastávkou u supermarketu pro nákup nejnutnějších potravin a železné zásoby pití. Na hotel přijíždíme ve tři čtvrtě na 7, kdy má být večeře. Následuje úprk na pokoj, rychlé přezbrojení a sprint na večeři.
Po vydatné večeři mířím ven, kde na oblíbeném místě na lavičce (nejspíš už s vysezeným důlkem:-D) potkávám Radka.
"Chceš teda půjčit tu Sněhurku?", ptám se, abych splnila svou část dohody.
"Jéé, to bych rád, fakt mě to bolí."
"Jasný, jestli jdete zase do bazénu, tak se pak pro ní stav. Bydlím na 4ce. Do 11 máš jistotu, že budu vzhůru.", informuju ho.
Z hotelu vychází "velký šéf" a říká, že má letět "jakýsi" asteroid a ať se jdem honem podívat. Dokázal nám svým natěšeným hlasem tak "vyhecovat", že se oba "rozbíháme" jemu v patách na lepší pozorovací místo, Radek se pohybuje rychlým houpavým kroko-během ve stylu piráta Johna Silvera z románu Ostrov pokladů Roberta Louise Stevensona.
Dobíháme na místo. "A v kolik to má letět?", ptá se Radek.
"V 20:28. Za 8 minut?"
"A můžu vědět, proč jsme sem běželi?", ptám se, protože jsem jen v mikině.
"To by mě taky zajímalo.", přidává se Radek, který je na tom, co se vybavení z hlediska oblečení týče, podobně jako já.
Odpovědi se nám nedostává:-).
"A kde to má letět?", následuje další vcelku praktický dotaz.
"Na východě.", říká informovaný "velký šéf".
"Fajn, to bysme měli. A kde je východ?", ptám se a doufám, že nejsem jediný "ignorant", který to neví.
Ukazuje se, že nejen, že nejsem jediný "ignorant", ale že v celé naší "akční skupině" není jediná duše, která by byť jen tušila, kde by ten východ mohl být. Sice vstáváme brzo, ale zas tak brzo ne.:-D
Navrhuju řešení hodné prvního stupně základní školy. "Co kdybysme koukali každý na 1 stranu a kdo ten asteroid uvidí, tak zavolá."
K mému překvapení má tahle "krávovina" docela úspěch a každý "civíme" jiným směrem. Okolo projíždí auto s italskou poznávací značkou.
"No tak ten si určitě říká, co tady nacvičujem.", konstatuju se smíchem.
Nastává Hodina "H". Nikde žádný asteroid. Čekáme ještě dalších 5 minut a postupně se schlíple rozcházíme. Výsledek celé akce je jasný, jestli nějaký asteroid opravdu letěl, my ho neviděli:-D.
Mířím na pokoj, za chvíli se objevuje Naty a prosí mě o Sněhurku na otlačené kotníky.
Začínám pokračovat ve čtení "Arga". Znovu přichází Naty a vrací mi můj "životabudič." Zaberu se do čtení (ta knížka je fakt super, doporučuju:-)).
Zhruba ve tři čtvrtě na 10 další klepání. Tentokrát si pro Sněhurku přichází Radek.
Dávám mu stejnou radu jako předtím Naty: "Je lepší, když to namažeš a něčím to zavážeš."
Vypadá zmateně: "Počkej, co s tím mám teda dělat."
"Normálně to namaž a pak to prostě něčím převaž, chápeš,....nějak inteligentně."
Zasměje se.
Já se s odstupem času divím, čím dál víc, že mi v tu chvíli jednu nevrazil:-D.
Za chvíli se vrací s výrazem člověka, který právě překonal sám sebe.
"Díky moc, převázal jsem to trikem."
"Super, jasný, není zač."
Dává mi Sněhurku z dotazem: "Jdeš už spát? Nechceš jít na pivo tady do tý společenský místnosti?"
"Spát nejdu, takže můžem."
Míříme do společenské místnosti, kde náš plán dozná změny. Společenská místnost je zavřená.
"Tak půjdem ven, ukážeš mi, kam jsi včera šla."
Bereme bundy a vycházíme ven. Povídáme a jdeme ve stopách mého včerejšího "výletu". Zhruba za půl hodiny jsme zpátky a zůstáváme stát před dependancí. Na balkóně nad námi se objevuje postava v zelené kapuci, Václav, která usedá na lavičku a následuje krátké bliknutí zapalovače. Zjevně nastal čas na večerní cigaretu. Za chvíli se objevuje druhá postava, tentokrát Jindra.
"Co tam děláte?", ptá se.
"Kondiční procházka.", informuju ho a volám: "Pojďte taky dolů."
Jindra mizí a za chvíli se objevuje na schodech dependance. Václav zůstává na svém místě na lavičce. Možná už přimrzl:-).
"A kde jste byli?", ptá se Jindra.
Popisujeme mu naší "výpravu".
"Tak mi to ukažte, pojďte jdem."
"Ale my už tam byli.", protestuje Radek. Jeho kolenu "kondiční" zjevně procházka vyloženě "prospěla".
Jindra se nedá a přes všechny protesty nás znovu vytáhne na "nacvičenou" trasu.
Mojí včerejší trasu trochu protahujeme a docházíme na rozcestí, kde je lavička. Ta padne do oka Radkovi.
"Tu tady postavili přesně pro mě.", zajásá, překoná sněhovou bariéru a usedá na lavičku.
Chvíli povídáme "ve stínu lavičky" a pak se vydáváme na zpáteční cestu.
Do všech možných otázek "o životě, vesmíru a vůbec":-), najednou Jindru, který otázky pálí jako z kulometu, napadne 1 celkem praktická:
"To vám není zima na hlavy?", jako jediný měl totiž čepici.
"Ne ani ne.", říká Radek.
Já tuto otázku nezvládnu s podobnou diplomacií a znovu se ve mě projeví moje umění nejapných poznámek.:-)
"To víš, my s vlasama..."
Nijak jsem na tou odpovědí nepřemýšlela, prostě ze mě vypadla.
Radek se rozesměje a Jindra se zmůže jen na: "Nějaká drzá, ne?":-D
Pomalu docházíme zpátky k hotelu, je zhruba 1. Rozcházíme se a mě je jasné, že moje plány zabalit ještě večer zřejmě nedopadnou, takže nezbývá nic jiného než posunout o hodinu ranní budíček a sbalit ráno.
Přestože jsem ranní vstávání dotáhla celkem k dokonalosti, musím tentokrát narušit zaběhlý stereotyp. Vstávám o hodinu dřív, po celkovém spánku zhruba 4 hodin:-) a začínám se pokoušet nějak smysluplně slabit. Na 7 mířím na snídani, která kvůli byla kvůli odjezdu a nakládání posunuta o čtvrt hodiny dopředu. Těsně po půl 8 je okolo autobusu čilý ruch a každý nakládá, dobaluje a fotí hotel, autobus a vše, co mu náhodou "vleze" do záběru.
Přesně podle plánu v 8 definitivně "zvedáme kotvy" a odjíždíme od hotelu směr Plose, kde nás čeká poslední lyžovací den. Na parkoviště pod Plose dojíždíme okolo 9. Tentokrát mám v plánu "bigfooty" a oblíbenou červenou sjezdovku č. 1 (nejen označením) s názvem Tramesch, kterou jezdím skoro celý den ve 2 variantách, buď až dolů ke kabině (dolní část je značená černě, ale není to vůbec žádná hrůza), nebo krásnou horní část, která stylem připomíná slalomovou sjezdovku Hermanna Maiera ve Flachau (Rakousko). Zhruba v půl 11 zaznamenám druhý pád zájezdu, když poruším pravidlo č. 1 jízdy na "bigfootech".
Toto pravidlo je stejně zásadní jako pravidlo Klubu rváčů:
"Jak zní první pravidlo Klubu rváčů?"
"Nikdy nemluvit o Klubu rváčů."
"A jak zní druhé pravidlo Klubu rváčů?"
"Nikdy...nemluvit....o Klubu rváčů, PANE!!!"
Stejně tak je prvním (a zároveň druhým) pravidlem jízdy na "bigfootech":
"Nikdy...se...NEZAKLÁNĚT!!!"
Vyválím se vážně kvalitně. Přepočítám nohy, ruce, zuby a žebra a když zjistím, že mi nic nechybí (ani nepřebývá.-D), pokračuju v jízdě.
Okolo 12 usoudím, že nastal čas změnit terén a mířím na druhou stranu střediska na červenou sjezdovku č. 4, která serpentýnami sjíždí lesem až na plácek s restaurací. Tam zahlídnu dredatého číšníka, který vypadá, že prodává kafe a marihuanové jointy zhruba ve stejném poměru:-).
Chvíli se motám na téhle straně Plose, ale nakonec mě "bigfooty" dovezou zpátky na Tramesch.
Sjíždím až dolů a když vyjedu lanovkou, uvidím na lavičce na sluníčku Václava, který už lyžování zabalil a vychutnává sluníčko.
"Ahoj, jak je?", ptám se.
"Dobrý, sluníčko, pohoda, pěkný výhled.", vypadá vážně spokojeně a vyloží mi nabídku: "Nechceš mi zezdola přivézt sáňky, že bych se svezl?"
"A jak ses dostal sem?"
"Protáhli mě přes turniket.", informuje mě.
"A dolů tě nevezmou?"
"No to právě nevím."
"Dobře, já se tady pak zastavím a kdyžtak ti dám svůj skipass, aby ses dostal dolů."
"Jen mě tady nenech."
"Neboj, nenechám.", slibuju mu a mířím na další kolo na Tramesch.
Zhruba v půl 5 mám už fakt dost, takže následuje poslední jízda, při které zároveň zkontroluju, jestli se Václav zdárně dostal dolů, nebo pořád čeká na lavičce.
Zelenou kapuci a nepřehlédnutelnou "trikolórovou" šálu nikde nevidím. Vypadá to, že už se mu podařilo se znovu "protáhnout" přes turniket a dostat se dolů.:-)
Jedu poslední jízdu a zvlášť v místě, kde jsem dopoledne zaznamenala druhý pád zájezdu si dávám extra pozor.
Zdárně dojíždím dolů. Sundávám "bigfooty" a mířím na pizzu do pizzerii na parkovišti, kde už za stolem sedí Naty s maminkou.
"Můžu zase k vám? Nevadí vám to?", ujišťuju se.
"Jasně, že ne. Pojď."
Dáváme si pizzu Quattro formaggi, která je strašně dobrá (prostě italská), ale v půlce mi leze už i ušima:-). V pravou chvíli přichází skupina "Speedracerů", kteří jsou, co se převlečení týká, výrazně napřed a jsou už v "civilu", na rozdíl ode mě (já byla ještě v páteřáku, s helmou a v přaskáčích.):-)
"Nechcete kus pizzy?, ptám se.
"A víš, že jo. Jestli už jí fakt nechceš?", hlásí se Jindra.
"Fakt ne, díky.", dávám mu pizzu a spolu s Naty a její maminkou platíme a odcházíme se taky "hodit do gala", jak jen to v podmínkách na parkovišti jde:-D.
Ve tři čtvrtě na 6 podle plánu nasedáme do autobusu a opouštíme krásné Plose. V 6 zastavujeme na benzince v Brixenu, kde nabíráme pár spolubojovníků, kteří se rozhodli poslední den strávit v tamější aqua areně. Pak už nám nezbývá než prosluněným Dolomitům zamávat a vydat se na dlouhou autobusovou cestu směr Nové Butovice.
17.2. 2013 - ...A ZASE ZPÁTKY
Brixen (Itálie) - Praha: Nové Butovice - Choceň
Cesta je sice dlouhá, ale naštěstí probíhá bez zádrhelů.
Stavíme v Rakousku u Autogrillu, vylézám z autobusu a potkávám Radka.
"Už víš, jak se dostaneš domů?", ptá se.
"Jojo, rodiče pro mě přijedou.", říkám.
"A už rodiče vědí, že pojedou z Prahy do Chocně přes Roudnici?":-D
Sice to říkal s úsměvem, ale možná to vtip ze 100% tak úplně nebyl:-).
"Nevědí a pochybuju, že by se jim chtělo. Takže dotaz, jak jedete domů vy?"
"Asi prvním ranním vlakem."
Plánovaný dojezd do Prahy je zhruba ve 2. Chudáci, pochybuju, že ten první ranní vlak jel ve 2.:-)
Těsně po druhé dojíždíme do nočních Nových Butovic, vítám se s mamkou a taťkou a už zbývá jen "poslední sbohem" zbylým spolubojovníkům
Loučíme se. Vlastně to bylo docela smutný.:-(
Pak už jen nakládám věci do auta a s taťkou za volantem míříme směr Choceň.
Domů dojedeme po 5. Vítám se s psiskem, vybaluju a do postele se dostanu těsně před 7.
Dovolená skončila, zítra mě čeká návrat do školy a vážně se mi nechce.....co nadělám:-)
