Lyžování v San Martinu s CK Víkend (23.2. 2014 - 1.3. 2014)

PROLOG
Po nezapomenutelné zimní "lyžovačce" minulého roku, kterou ve spolupráci s CK Víkend zorganizoval pan Jančar jsem se zhruba v listopadu rozhodla, že s osvědčeným "koktejlem organizátorů" vyrazím i letos v zimě. Cílem cesty se stalo italské San Martino, jehož střediska jsou součástí skupiny středisek Dolomiti Superski a datum zájezdu bylo stanoveno na poslední týden v únoru, což pro mě znamenalo jednu věc. Jedná se o druhý týden letního semestru. Tak jsem si během prvního týdne nahradila většinu cvičení a zbytek náhrad domluvila a poté už stačilo jen zabalit a těšit se na další zimní pohodu.

23.2. 2014 - CESTA
Když mi v úterý před odjezdem přišly od pana Jančara pokyny k odjezdu, málem mě kleplo. Odjezd byl stanoven na neděli 23.2. v 7:00 z autobusového stání CK Víkend v Nových Butovicích v Praze. V 7:00? To je vtip? Věděla jsem, že se pojede ráno, ale počítala jsem s odjezdem okolo 9 nebo tak podobně.
Honem pouštím internet a hledám na "idosu". No super, jediné možné spojení, kterým se z Chocně na místo určení dostanu včas je spěšným vlakem odjíždějícím v 0:51 z Chocně směr Česká Třebová a v České Třebové přesednout na rychlík, který zastavuje dál pouze v Pardubicích, Kolíně a v Praze (takže spíš EC). Rychlík z ČT má naplánovaný odjezd na 1:49 a příjezd do Prahy 3:50. Podle těchto naplánovaných časů mě taťka v půl 1 v noci veze na choceňské nádraží a já nasedám do "spěšňáku" Protože se mi nepovedlo plánované "naspání" před odjezdem, tak už cestou do České Třebové svádím dost nerovný boj s usínáním, nicméně se mi nakonec podaří nejen vystoupit ve správném městě, ale i nastoupit do rychlíku směřujícího do Prahy.
V přední části rychlíku jsou navíc 3 vagóny vezoucí fanoušky ze zápasu v Olomouci, nastupuju do 4. vagónu a nacházím prázdné kupé. Lyže dávám na místo pro zavazadla a batoh nechávám na zemi, protože si nejsem jistá, zda by se mi povedlo v první fázi batoh nahoru vůbec zvednout a ve druhé ho sundat tak, aby mi nespadl na hlavu. V kupé se zamykám, ukládám se na sedadlo a okamžitě usínám. Vlak zastavuje v Pardubicích, kde zase odemykám pro případ, že by někdo hledal místo. Vlak jede na čas, takže těsně před 4 vysedám na zastávce Praha hl.n. a mám před sebou zhruba 2 hodiny čekání, než se začnu přemísťovat metrem na Nové Butovice. Dávám si kafe a pak už jen čekám, čekám a čekám...
Chvíli před 6 vyrážím na metro, konkrétně trasa B směr Florenc. Lístky mám koupené od bráchy, takže stačí jen označit a nastoupit:-). Na Florenci vystupuju a sleduju šipky na přestup na trasu C směr Zličín, odkud  jedu na zastávku Nové Butovice. V metru se snažím nikoho "neskolit" vakem s lyžemi a zároveň ani nepraštit helmou připevněnou na batohu. Vystupuju v Nových Butovicích a táhnu batoh a lyže na nástupní místo, zhruba okolo 6:40 se objevuje autobus značky Mercedes s nápisem Gumdrop na boku a žlutou cedulí CK Víkend č. 49 za předním sklem. U autobusu postávají 2 řidiči v červených bundách s nápisem Gumdrop na zádech. Mířím k autobusu a protože před ním stojí další autobus zjevně rovněž jedoucí na lyžařský zájezd, ale od CK Čedok, musím se doslova prodírat zástupem lidí s lyžemi a snowboardy, kteří miří k tomuto autobusu.
Docházím k "našemu" autobusu a zaslechnu konverzaci řidičů.
"Hele, nikdo nechce jet s námi."
"Jak je to možný?"
V tu chvíli uvidí mě.
"Vy jedete s námi?", ptá se mě ten s černými brýlemi na hlavě.
"Do San Martina? Jedu.", říkám.
V tu chvíli začínají přicházet další lidi a řidič s černými brýlemi míří k zadku autobusu, aby naložil lyže a prkna. Druhý otevírá box na zavazadla na druhé straně autobusu.
Vytahuju z batohu svojí tašku do autobusu, kde mám doklady, knížku, MP3 přehrávač a chleba a velký bágl a lyže dávám řidičům.
Zhruba ve tři čtvrtě na 7 přichází průvodkyně, která usazuje lidi podle zasedacího pořádku od CK Víkend. Jdu k ní, chvíli kouká do papírů a pak říká: "Nejedete náhodou s partou pana Jančara? Jestli, jo, tak ten tu má jen sedadla, neni to upřesněné. Můžete počkat na něj?"
"Jojo, jasně, v pohodě!"
Stojím před autobusem a po svém nočním cestování prakticky bez spaní, začínám být dost zádumčivá.:-)
Okolo 6:50 přijíždí červený Volkswagen transporter a z něho vystupuje rodina (2 dospělí a 2 děti), řidič, který vypadá silně použitě a nezapomenutelná a nepřehlédnutelná postava kralupského lékárníka Václava. Témeř ve stejný okamžik přijíždí auto a z něj vystupuje reprezentace Roudnice nad Labem v podobě Radka a Jindry, který tentokrát přijel jen v roli kurýra, ale do Dolomit nejede. Se všema se přivítám a Radek mi říká: "Bacha, ať tě nenakazím!"
Vypadá, že mu fakt není moc dobře...
"Copak, máš rýmičku?"
"Jo, rýmičku, to je přesný. S náběhem do zápalu plic...", upřesňuje svůj zdravotní stav.
"Neboj, tam se vyléčíš."
Pak už přichází mírný zmatek s nakládáním a čekáním na "velkého šéfa", který po svém příjezdu vypadá fakt rád, že mě vidí!
"O tebe jsem se bál?", říká mi na přivítanou.
"O mě, proč?", ptám se.
"No komunikovali jsme spolu, jen hodně málo. Každopádně jsem rád, že jseš tu."
Přichází rozloučení s Jindrou a nalodění do autobusu. Jelikož nastupuju s Radkem a Václavem jako poslední, doslova na nás zbyde 1 dvousedadlo vepředu hned za řidičem, které obsadím já s Václavem a 1 sedadlo zhruba uprostřed autobusu, kam se posadí Radek, který šel naposled.
Jestli jsem se těšila, že se v autobusu vyspím, rozhodě to tak nevypadá. Zabíráme se s Vaškem do hovoru a probíráme nejrůznější témata od veteriny přes lékárnu, dovolenou, lyžování a aktuální formy po seriály.
K seriálům se dostáváme přes téma zkouškového, kdy se s Václavem shodneme na tom, že přes zkouškové se kouká na seriály, na které by se člověk normálně nejspíš nepodíval.
"Já koukal na Kobru 11.", informuje mě Vašek a já zamrkám, abych zahnala nebo přinejlepším odložila nevyhnutelné (moje usnutí).
"Já ti řeknu o čem byl 1 dvoudíl, ten byl úžasnej. A pak už půjdeš spát.", naordinuje mi Vašek pohádku na dobrou noc a pouští se do detailního a opravdu strhujícího popisu děje, který se ani neodvážím tady reprodukovat. To byste prostě museli zažít!
Po vyprávění neusínám, ale povídáme dál až do Plzně, kde nastupuje další část naší výpravy. Poté následují nezbytné pokyny a informace ze strany průvodkyně.
První zastávka je na Rozvadově. Potkávám Radka.
"Proč vlastně nejel Jindra?", ptám se ho.
"Zítra mu přivezou králíky a musí se starat o včely.", vyrazí mi dech odpovědí.
"Počkej, jako fakt?"
"No jasně, musí pro ně dělat králíkárnu!", směje se.
Na to mám jen jen velmi univerzální odpověď: "Aha."
Přicházíme k autobusu, kde putuje první várka placatic od lidí, kteří byli na zájezdu minulý rok.
Nakonec nezbývá než nastoupit do autobusu a pokračovat v dlouhé cestě. V Regensburgu nastupují poslední účastníci. Další zastávka se koná u Innsbrucku a poslední kousek před Brennerem. Po ní už zbývá poslední fáze naší cesty.
Kvůli italské sněhové kalamitě, ale nemůžeme jet do San Martina přímo, ale objíždíme průsmyky a jedeme přes Trento, takže okolo přímé cesty uděláme elegantní oblouk. Závěrečná část cesty vede po úzké, velmi točité silnici a proti nám jede ze San Martina nekonečný provaz aut. Problém nastane, když se v jednou velmi úzkém místě potkáme s autobusem, se kterým bychom se opravdu nevyhnuli. Naštěstí italského řidiče napadne geniální řešení a vyjede proti nám do protisměru a couvá podél aut jedoucích proti nám až na širší místo, kde se oba autobusy mohou vyhnout. V autobuse nás čeká ještě 1 manévr, protože 1 ze 2 řidičů jede hned s odjíždějícím zájezdem domů. Samozřejmě i přes telefonní koordinaci potkáváme protijedoucí český autobus v tunelu. Oba řidiči jsou ale dost tvrďáci, zastavují a vracející se řidič přímo v tunelu přeběhne a jede zpátky. Pár zatroubení a pokračujeme dál:-).
Okolo tři čtvrtě na 7 přijíždíme do městečka San Martino di Castrozza a zde k hotelu Europa, kde máme být ubytováni. Každý popadne svá zavazadla a míří na recepci, kde si máme vyzvednout klíče.
"Od vašeho pokoje už si klíče vyzvedl pan Vejvoda.", informuje mě průvodkyně.
To mě překvapí.
"Číslo 125.", říká mi.
Mířím na určené místo a za mnou vyráží Radek s Vaškem do jejich pokoje.
"Hej, Ani, ty toho pana Vejvodu znáš?", ptá se Radek, kterého informace, jež jsem dostala taky překvapí.
"Ne, fakt neznám."
"Tak kdyby něco, tak přijď spát k nám.", nabízí mi. "Václav říkal, že bude kdyžtak spát na zemi!":-)
Přicházím k pokoji a zaťukám, dveře se otevřou a v nich stojí postarší pán, který je tím, co vidí, překvapen stejně jako já.
"To vy jste ten můj spolubydlící?", ptá se.
"Jo, asi jo.", říkám.
"A nepůjdem se na to zeptat? Nic proti vám, ale tohle je fakt hodně divný.", přesně vystihne moje pocity a společně míříme dolů na recepci, kde situaci řešíme nejdřív s průvodkyní a poté i s panem Jančarem. Vlastně je to docela vtipný.:-)
Nakonec já i pan Vejvoda "nafasujeme" každý svůj pokoj a naše cesty se rozcházejí. No hurt feelings!:-)
Můj nový pokoj se na stejném patře jako pokoj Radka a Václava, které potkávám ve chvíli, kdy míří na večeři.
"Tak jak to dopadlo?", zajímá se Radek.
"V pohodě, dostali jsme každej svůj pokoj.", informuju ho o stavu věcí.
"Tak super, říkali jsme si s Vaškem, že je to fakt zvláštní, že tě k někomu takhle přidělí."
Čekají na mě a já jen rychle popadnu peníze na skipas a společně scházíme do jídelny.
"Držíme vám místo a 1 židli tam přihodíme.", volá na Radka s Václavem pán, který ráno přijel spolu s rodinou a Václavem červeným transporterem.
U stolu pro 6 lidí sedí holčina (od prvního pohledu zhruba 8. nebo 9. třída - pro úplnost - byla to 9.) a Václav nelení a přidá na 1 stranu stolu 1 židli, příbor a ubrousek.
"Díky moc!", říkám mu a sedám si, on naproti a vedle mě Radek. za chvíli přichází výše zmíněný pán s manželkou, kterým mám zezačátku tendenci vykat, ale na tuhle skutečnost hned reagují.
"Já jsem Mirek.", říká a natahuje ruku. "Anička."
"Petra."
Po představování už nás čeká první večeře v italském stylu. Těstovinový předkrm, poté plátek masa s bramborem a dezert. Pak ještě povídáme a Vašek s Peťou svádějí nerovný boj s lahví vína, kterou si objednali k večeři. Byla popsaná Vino Bianco, což by našinec nazval něco jako "red flag". Já s Radkem pijeme vodu, Míra pivo a děti Ája a Radim Fantu. Chvíli po 9 se rozcházíme zaplatit skipasy a poté vybalit a naladit formu na zítřejší lyžování.
Hurá!

24.2. 2014 - První den - Tognola San Martino

Snídaně je v plánu v půl 8, takže vstávám v 7 a před snídaní nahážu na hromadu věci, které si vezmu na lyžování s sebou. Na půl 8 scházím do jídelny na snídani, kde mě překvapí italská dáma stojící u konvic s čajem a kafem.
"Bonjuorno, caffé, prego.", říkám jí.
S úsměvem mi nalije kafe a ukáže, kde si do něj můžu dát mléko. Aby mi někdo něco lil z konvice, na to fakt nejsem zvyklá...
U stolu už sedí Míra s Péťou: "Ahoj.", zdravíme se.
Za chvíli přichází Radek s Vaškem, oba jsou ještě trochu pomačkaní a dalo by se říct, že nejspíš ještě minimálně 1 nohou v posteli:-).
Řešíme plány na dnešní den.
"No v půl 9 si máme přijít pro skipasy a pak asi vyrazíme na Tognolu, ne?, říká Míra.
"Už?", ptá se Radek mírně nakřáplým hlasem, ale pak se s touhle variantou smíří a přistoupí na ní.
"Ok, tak v půl 9."
V daný čas si vyzvedáváme skipasy a karty na skibus. Vycházíme ven do krásného, bezmračného, slunečného, horského rána a scházíme do lyžárky pro přaskáče a lyže.
Přede mnou stojí chvíle rozhodování: lyže vs. bigfooty.
Chvíli váhám a pak padá volba na bigfooty.
Vycházíme z lyžárny a jdeme přes hotelové parkoviště k silnici, kde zatáčíme doleva dolů z kopce a míříme k lanovce Tognola UNO. Okolo 9 nastupujeme do lanovky, po cestě nahoru prohlížíme sjezdovku, ne které je stále viditelný nádherný manžestr.
"Ty brďo, dobře prudká sjezdovka.", říká Radek s respektem.
"Jo, červená jak vyšitá.", říkám.
"Počkej, to si děláš srandu? Ty si vážně myslíš, že je tohle červená?", trošku pobledne.
"No jasný, nebo aspoň většina."
"No, nazdar."
"Neboj, to zvládneš, levou zadní."
Vystupujeme na horní stanici, kde celí nedočkaví rychle zapneme přaskáče, vlítneme do lyží (já do bigfootů) a míříme na sjezdovku vedoucí zpět k hlavní lanovce. Manžestr je pořád přítomen, slunce svítí, obloha bez mráčku a bezvětří. Co víc si přát?
Zmocňuje se nás euforie. Sjezdovku pod lanovkou Tognola UNO (stylem podobnou "slalomáku" Hermanna Maiera ve Flachau Snowspace) sjedeme ještě asi 2x a poté se dole nejspíš vinou krásného počasí nahromadí tolik lidí, že usoudíme, že nastal čas se přesunout. Přejíždíme na druhou stranu kopce a přes údolí na dvousedačku bez krytu. Naštěstí je opravdu krásně, takže nám ani na odkryté sedačce vůbec není zima a vypadá to, že budeme spálení "jako psi". Červenou sjezdovku pod dvousedačkou (tuším, číslo 27) sjedeme asi 4x a poté nastává další přesun, tentokrát do snowparku, po kterém zatoužila Ája s Radimem. Před branami snowparku u cedule značící "bez helmy vstup zakázán" chvíli váhám. Nejsem si jistá, jestli je dobrý nápad jet boulovou rychlou trať snowparku na bigfootech. Jenže, abych snowpark objela kolem? To bych nebyla já... No, sjela jsem to, zůstaneme u toho...:-), ale pro bigfooty ta trať opravdu nebyla.:-) Na snowpark padá volba i v další jízdě, ale já, už poučená jedu s Radkem, Irčou, Vaškem, Michalem a Mírou okolo, jednou nám to stačilo:-).
Vracíme se na sjezdovku pod dvousedačkou a míříme na oběd.
Nemám hlad, takže si dávám jen Colu, Václav s Radkem k doplnění tekutin volí pivo (nejlepší iontový nápoj) a Václav vytahuje řízek, který mu zbyl z cesty. Ostatní taky jedí, někdo těstoviny, někdo panini...
Zhruba po půl hodině, když už všichni dojedí a zbývá dopít a jít se Radim začne bavit házením sněhu po Václavovi, aby mu zabránil v kouření. Dojde to tak daleko, že Radim vyleze na hromadu sněhu, která sahá do úrovně plexiskla, které obklopuje náš stůl, v tu chvíli Václav něco rychle ukáže a na Radka sedícího hned pod hromadou spadne menší lavina, sníh má úplně všude (na hlavě, v helmě, v kapuci, za bundou,...)
V tu chvíli vyhlásí Radimovi válku: "Tohle si odskáčeš!":-)
Radim je ale klikař a Michal vyhlásí odchod!
Párkrát opět sjedeme sjezdovku pod dvousedačkou a poté se vydáme na přejezd do střediska Ces, které je s Tognolou propojené. Vyjíždíme po další dvousedačce a zastavíme se u cedule s nápisem "Danger of avalanche". Vypadá to, že jsme dojeli.... Vracíme se do Tognoly a zbytek dne strávíme na sjezdovce Tognola UNO, kde jsme den i začínali. Konec ježdění v 16:30 (poslední jízda lanovky směrem nahoru), sjedeme naposled dolů. sundáváme lyže a vydáváme se na zpáteční cestu k hotelu., kam se dostaneme okolo 5. Potom všichni zamíří do svých pokojů, aby se před večeří v 7 zkulturnili. Po večeři vyrážíme s Radkem a Vaškem na prohlídku města. Jdeme po hlavní ulici vzhůru, až dojdeme k nádhernému kostelu, který skvěle zapadá do celkového dojmu města. Zatímco Vašek usedá na lavičku a vytahuje cigarety, jdeme s Radkem prohlédnout kostel zevnitř. Vevnitř je stejně krásný jako zvenku. Poté jdeme vyzvednout Václava, který naštěstí k lavičce ještě nepřimrzl a zamíříme do italského baru v americkém stylu, který jsme po cestě tam minuli, usedáme ke stolu s nápisem Pendelton, pijeme, povídáme, povídáme a pijeme. Okolo půlnoci nastává čas k odchodu, Václav viditelně zanechal dojem a barman, který se s ním loučí jako se štamgastem, mu podává ruku. Přicházíme k hotelu a doufáme, že se na noc nezamyká. Máme kliku a zamčeno není. Vylezeme na naše patro.
"Dobrou noc, Ani."
"Dobrou noc a díky!"
"Taky děkujem!"

25.2. 2014 - Druhý den - Ces San Martino

Po nočním tahu je vstávání o poznání náročnější. Z postele vypadnu v 7, připravím si věci a těsně po půl 8 mířím na snídani, kde už u stolu sedí Míra s Péťou.
"Ahoj, co si s nima včera večer udělala, že tu ještě nejsou?", vítá mě míra s úsměvem.
"Dobrý ráno, ahoj! Nic, trochu jsme prošli město, našli nádhernej kostel a pak taky americkej bar!", informuju ho o zdarech naší výpravy.
Přichází Radek a vypadá.... použitě.:-)
"Ahoj, Ani.", sedá si a pokládá hlavu na stůl.
"Ahooj."
Za chvíli nabere síly a jde si pro snídani, kterou si už přináší i Vašek.
Dovídáme se o dnešních plánech. V půl 9 sraz na skibus a jedeme do Cesu rovnou ráno.
Po 2 kafích se zvedám, lepší už to nebude.
I když to vážně nevypadalo, že bychom byli schopní vyrazit vůbec někam. V půl 9 se opravdu scházíme v lyžárně a s o poznání většími problémy než včera se obouváme.
Pro mě dnes nastal čas na lyže, které jsem si z vaku vytáhla už předchozí den. Lyže bereme všichni a jdeme na zastávku skibusu, která je naštěstí hned před hotelem. Dneska bychom dál asi nedošli.:-)
Nastupujeme do prázdného skibusu, který se ale na dalších 3 zastávkách zaplní tak, že tam je doslova hlava na hlavě. Máme i problém dostat se vůbec ke dveřím a vystoupit.
Vystupujeme do nádherného dolomitského rána s jasnou oblohou a sluncem. Zacvakneme lyže a míříme na trojsedačku, která vede od parkoviště do výše položené části střediska odkud jedou další sedačky k různým sjezdovkám.
2x sjedeme sjezdovku hlavní a poté zamíříme na protikopec, kde zjišťujeme, že jsme na Ces mohli přejet i předchozí den podjezdem pod vlekem, u kterého nás na horní variantě přejezdu zastavila "lavinová cedule". Sjezdovka je nádherně upravená, takže po jejím sjetí je další volba jasná. Jedeme ještě jednou!
Zhruba v půlce cesty dolů v úzkém místě na sjezdovce se něco děje. Zastavuju a vidím Honzu, jak si nazouvá lyže a o kousek výš se zvedá postarší od pohledu vyloženě nesympatický Ital. Od parťáků se dovídám, že se s Honzou srazili... No nazdar. Idylické ráno je v háji!
Ital se drží za rameno a rozhodně nevypadá, že by měl chuť někomu něco odpustit a fakt, že se Honza pokusil bez omluvy (a čehokoliv) odjet, věci taky zrovna 2x neprospěl. Sjíždíme dolů pod sjezdovku a italská skupina volá Carabinieri, protože Ital tvrdí, že Honza do něj vletěl zezadu, což se rozchází s Honzovou variantou. Nevím, co si myslet celou věc jsem neviděla, ale pravdou je, že Honza jezdí dost riskantně, jak se o tom měli během následujících dní možnost přesvědčit i další lidi z našich vlastních řad. Carabinier přijíždí a Honza volá naší italsky mluvící průvodkyni, aby pomohla překonat jazykovou bariéru. Carabinier s oběma sepíše protokol s jejich variantami nehody. Nakonec se od syna zasaženého Itala dozvíme, že by nic neřešil, pokud by se mu Honza hned omluvil a nepokusil se ujet, což zní vcelku logicky a nijak náročně. Tak Honzo, příště se, prosím, omluv!
Po této nepříjemnosti nám nálada trochu poklesla, celou situaci řešíme i s Radkem a Vaškem na lanovce a shodujeme se, že omluva byla na místě.
Chvíli ještě jezdíme a pak "pan ředitel" vyhlásí odchod na oběd. Nemám moc hlad a po času stráveném řešením nehody bych radši jezdila. Říkám Radkovi, že na jídlo nejdu a domluvíme se, že se při každé jízdě mrknu, jak jsou na tom s obědem. Stihnu sjezdovku sjet na každou stranu 1, pokaždé až dolů. A poté vyjdu na terasu, kde se zrovna plánuje odchod.
"Vyšlo ti to akorát!", vítá mě Radek. "Stihlas to jednou?"
"Jo, jednou na každou stranu.", informuju ho.
"Aha, takže 2x!", konstatuje suše.:-)
Protože ostatní chtějí přejet do Tognoly a já, Radek a Vašek ještě přejíždět nechceme, dochází k rozdělení party. Spolu s Radkem a Vaškem ještě zhruba do půl 4 "hoblujeme" sjezdovky Cesu a poté přejíždíme na druhou stranu, kde si ještě jednou stihneme dát sjezdovku Tognola UNO a pak vyrážíme na "přaskáčový pochod" směr hotel Europa.
Jako první jde Vašek.... a nejde rychle. Po chvíli mám pocit, že mi asi upadne rameno, na kterém mám lyže a chodit v "lyžácích" není taky zrovna "rajc".
Radek je na tom pocitově nejspíš jako já: "Kde to vázne?" a hůlkou mě popíchne do zad. (Podotýkám, že popíchne ne propíchne!)
Jeho "hůlkový vzkaz" přeposílám Václavovi a říkám: "Vašku, běž!"
"Dyť si to užívejte!", dostane se dám odpovědi.
Konečně se z úzkého chodníku dostáváme na širší silnici, která už vede na parkoviště hotelu. Chci, stejně jako Radek Vaška obejít, ale ten se své vedoucí pozice nehodlá vzdát. začne nenápadně zatáčet až mě vytlačí do zhruba dvoumetrových závějí (v Itálii je oproti naší bezsněžné domovině sněhová kalamita). V tu chvíli jsem v "praskáčích" a s lyžemi na zádech a hůlkami v ruce vcelku bezbranná a zmůžu se jen na velmi krátce trvající odpor a jemu následující záchvat smíchu.
"Hele, Václave, nech jí, jo?", zastává se mě Radek.
Konečně se doplazíme na parkoviště, kde k nám dolehne hlasité: "Ahoooj!", přicházející odněkud shora. Na balkóně hotelu vidíme pana Jančara s dalšími 3 kamarády (mezi nimi i pan Vejvoda, který mi byl "přidělen" do pokoje první den:-), kteří už v civilu popíjí na zdraví, nohy a bůhvícoještě nějaký životabudič.
"Ahoj, no tady už se chlastá! No hlavně jestli jste si to zasloužili?"
"Jasně, my si to zasloužili už tím, že jsme ráno vstali!"
"Aha, tak to je potom v pořádku!", dáváme jim požehnání.:-)
Míříme do lyžárny, kde se konečně přezouváme. Mám trochu problém s nacpáním lyží do vymezeného prostoru, protože v něm už visí bigfooty. Nejdřív mi spadne 1 hůlka, pak 1 rukavice a nakonec dojde i na druhou hůlku, kterou jsem držela v dost nebezpečné pozici a dodnes považuju za zázrak, že jsem nikoho nepropíchla.
Radek s Vaškem už jsou přezutí a čekají jen na mě.
"Já jsem ale brzda, co? Sorry, ale co naděláte!"
"V pohodě, my počkáme!"
Jdeme do pokojů, kde mě v tom mém nepřestává překvapovat sedací vana. Před večeří ještě spolu s Mírou zapijeme den a já Radkovi dávám polštář, který mám navíc. Potom míříme na večeři.
"Nechcete jít dneska to město prozkoumat trochu víc?", ptám se po večeři.
"Já bych šel, zkusíme najít ten Interspar.", přidává se Radek. "A co ty, Václave?"
"Můžete mi slíbit, že neskončíme nikde v hospodě?"
"Jasně."
"V tom případě dneska beze mě!", říká Václav hlasem, který nepřipouští odpor.
"Aha, tohle jsem fakt nečekala!", chechtám se spolu s Radkem.
"Ani, tak v kolik vyrazíme? Tak v 9?", řeší ještě Radek organizační věci.
"Ok, supr!"
V hodinu H vyrážíme a na recepci ještě nafasujeme kartičku, abychom se dostali do hotelu.
"No počkej, jestli tomu dobře rozumím, tak jsme měli včera dost kliku?"
"Vypadá to tak!"
Bloumáme zasněženým a krásně osvětleným městem a hledáme Interspar, o kterém nám říkala průvodkyně a který budeme potřebovat k nakoupení dárků domů. Najdeme akorát minimarket. Standardní vstup do centra je kvůli sněhu zavřený, takže tam scházíme po schodech okolo kostela. Městečko působí úplně idylicky! Projdeme celé město a chvíli po 10 se vracíme do hotelu, který je opravdu zamčený. Včera nebyl, naštěstí!:-)
"Dobrou noc a díky za polštář!"
"Dobrou, není vůbec zač!"
Šla bych spát dřív, ale začtu se do knihy Operace Redwing od Marcuse Luttrella napsané podle skutečné tragické operaci americké speciální bojové jednotky Navy Seal v Afgánistánu. To se bude zase zítra dobře vstávat!:-)

26.2. 2014 - Třetí den - Z Tognoly do Cesu a zase zpátky aneb "bloudíme v mlze"

Vstávání mi nikdy moc nevonělo, nakonec se ale z postele vyhrabu a koukám z okna, kde se mi naskytne nový pohled. Není jasno jako předchozí dny, dokonce není ani polojasno. Je totálně zataženo a vypadá to, že přijde mlha. Co naděláme, počasí nám přece náladu nezkazí.
Začátek dne probíhá stejně jako vždycky: snídaně, převlečení, přezutí v lyžárně a nástup k pochodu.
Stejně jako první den u mě padá volba na bigfooty, takže pochod je pro mě o poznání snazší, protože mám "ty krátký hrůzy" zavěšené na "sichršňůrách" okolo krku.
Lyžování zahajujeme podobně jako první den na Tognola UNO a poté na dvousedačce, v tognole jsme zhruba do půl 12, poté zahájíme přesun na Ces, kde v místě cedule upozorňující na laviny zvolíme druhou možnost, podjedeme lanovku, kousek vystoupáme a sjedeme a pak už se objevíme na sjezdovkách Cesu. Kvůli vzrůstajícímu hladu sjedeme ke spodní lanovce, kde je veliká chata, tam si dáváme oběd nebo minimálně pití. Po obědě párkrát sjedeme Ces sjezdovky a vracíme se zpět k chatě, kde na nás čeká Radim s Ájou, kteří si obpočinek trochu prodloužili. Poté opět vyjedeme až nahoru, kde dochází k rozchodu. Míra s Péťou vezou své potomky na skibus, Schwarzovi míří na Tognolu a já, Radek a Vašek ještě zůstáváme na Cesu a jezdíme tam. Okolo půl 3 se i my vydáváme na zpáteční cestu.  Při sjezdu z horní lanovky Cesu, v místě, které není prudké, točité ani nijak jinak záludné a kde mám pocit, že není nic, co by mě mohlo i přes mlhu překvapit, mě něco překvapí.:-) Najednou vidím bigfooty zhruba v úrovni očí, já si stihnu jen pomyslet něco ve smyslu: "Sakra." a země se zvedne a praští mě do hlavy.:-) Navíc ještě dopadnu nějak divně na rameno, ve kterém mi trochu zlověstně křupne. Hlava je v pohodě, protože celý den sněží a všude je měkko.:-)
Na zemi si chvíli počítám končetiny a pak se začínám pomalu zvedat, otáčím se a vidím, že Radek taky leží.
"Co se tady takhle válíte? Mám si taky lehnout? Abyste neměli pocit, že jsem vás v tom nechal!", halasí Václav.:-)
"Ani, jseš v pohodě?", volá ještě z lehu Radek.
"Jo, a ty?" "Já taky, bylo to do měkkýho."
Pod tímto osudovým kopcem na rozhraní mezi Cesem a Tognolou uděláme mírnou orientační chybu a nasedneme na špatnou lanovku. Rameno mě bolí čím dál víc, čehož si Radek všimne.
"Tebe to bolí.", obviní mě. "Ty, nechceš si s tím zajít k doktorovi? Ve městě je. Hned vedle Intersparu!"
"Jasný, vedle Intersparu, který jsme nenašli, viď?":-)
"Jojo, přesně tam!"
Díky orientační chybě uděláme v mlze kolo a po 2 sjezdech a 2 lanovkách se objevíme na sjezdovce, kde jsme se s Radkem vyváleli.
Chvíli to na lanovce vypadá, že na sjezdovce už nikdo není a my sedíme na lanovce, která míří kamsi do mlhy.
"Radku?", říkám opatrně.
"No?"
"Víš, co by bylo dobrý?"
"Kdybysme teď dojeli na tu vyhlídku, na Rosettu!" (říkala nám o ní průvodkyně a druhá půlka naší party uvažovala o její návštěvě).:-)
Dostává záchvat smíchu a volá na Václava jedoucího na sedačce za námi: "Hej Vašku, víš, kde vyjedeme?"
"Kde?"
"Na Rosettě!"
Chechtáme se a v tu chvíli se pod námi objeví lyžaři.
"Jéé, tady jsou lidi!", ozve se radostný výkřik zezadu. V tu chvíli už s Radkem skoro brečíme smíchy.
Na sjezdu za lanovkou už zahnu správně a po dlouhém sjezdu vyjedeme na modré sjezdovce končící u spodní stanice lanovky Tognola UNO.
Protože je ještě čas, nasedáme do lanovky.
"To jsme v tý mlze udělali pěkný kolečko, co?", boří Václav moje naděje, že si s Radkem našeho "bloudění" nevšimli.
"Žádný kolečko jsme nedělali.", odporuje mu Radek.
"Přesně tak!", říkám taky (třeba ho přesvědčíme).
V tu chvíli Václav povstane a vypálí: "Cožee, chceš mi říct, že jsme tím místem, kde jste vy dva lehli, nejeli 2x!"
Začínám se  smát a Radek vzdoruje.
"Vůbec ne, tam je to hodně podobný, taky tam jsou sítě, ale 2x jsme tam nejeli!"
"Hádka" pokračuje až na konec lanovky. Poté sjezdovku sjedeme a Vašek vyhlásí padla. Usoudím, že nastal čas kápnout božskou.
"Ty, Radku, víš, že jsme opravdu to kolo udělali?", šeptám Radkovi do ucha sledovaná ostřížím podezřívavým zrakem Václava.
"Ne, fakt?"
"Jojo."
Václav v tu chvíli vytáhne ze své sbírky výraz, který naznačuje, že by mě nejradši pověsil za uši do průvanu.:-)
Radek nestačí žasnout: "A já se tě ještě zastával!":-)
"Mě je to fakt líto!", omlouvám se jim.
"Tímhle to nekončí!", říká Vašek zlověstně:-), zouvá lyže a vydává se na pochod k hotelu. Já s Radkem ho následujeme.
"Ani, nepotřebuješ se o něco opřít? Nechceš moje hůlky?", ptá se Radek.
"No jasný, dej mi je!"
K bigfootám zavěšeným okolo krku "nafasuju" do každé ruky hůlku a Radek si lyže dává přes ramena napříč, protože ho bolí záda. Na parkovišti opět čelím útokům ze strany Václava, který tentokrát moje "zasněžení" dotáhne k dokonalosti a já mám sníh i za trikem.:-)
Vpadneme do lyžárny a pak už následuje až do večeře obvyklý program.
Na večeři vyhlásí Irča od vedlejšího stolu "game-time" a v 9 se všichni scházíme na 1 pokoji a hrajeme hru na popis, případně pantomimu známých osobností a poté na znalosti filmové. Hraní her nám Václav proloží vyprávěním děje dvoudílu Kobry 11, které jsem vyslechla už v autobuse, ovšem jeho vyprávění je nezapomenutelné a všichni skoro brečíme smíchy.
Do postele se dostanu okolo půl 1. :-)

27.2. 2014 - Z Tognoly do Cesu a zase zpátky (bez bloudění)

Vstávací a snídaňový čas se ani tentokrát nemění a pohled z okna je o poznání veselejší než ve středu. Jasno úplně není, ale nám stačí polojasno.:-)
Na snídani se řeší plán a vypadá to na podobný program jako předchozí dne.
Do debaty se vmísí Václav: "Doufám ale, že nazpátek pojedem všichni společně nebo nás zase někam zatáhne!", říká s pohledem upřeným přímo na mě.
Radek vedle se začíná smát
"No, počkej, co se vlastně stalo?", ptá se Míra.
"Zatáhla nás do mlhy, bůhví, co se s náma mohlo stát.", líčí Václav dramaticky naše "kolečko"
(samozřejmě z legrace).:-)
"Jo, zatáhla a zase vytáhla, víš.", hájím se, ale je mi jasné, že naprosto zbytečně.:-)
Po snídani nastává už dokonale secvičený stereotyp. Na Tognole na nás ale čeká překvapení. Na ujetém manžestru leží vrstva sněhu, který napadal přes noc a který ráno "rolbaři" neujeli. Změna je život a tuhle si na dlouhých lyžích vyloženě užívám. (Na krátkých by to nejspíš byla definice noční můry:-).
Na oběd míříme do restaurace, kde se druhý den lyžování sepisoval protokol o Honzově srážce. S Radkem dostaneme od Václava peníze a pokyny ke koupení piva a něčeho jídlu. Všichni si dáváme panini s jakýmsi masem. Velikost 1 porce mě zaskočí a i když jsem měla hlad, po snědení půlky jsem s vrchem. Naštěstí se mi povede přesvědčit Vaška, že kromě své porce do sebe určitě dostane i půlku té mojí. Po obědě se opět rozdělujeme na 2 party i přes Vaškovi protesty, že hrozí, že je s Radkem zase někam zatáhnu:-). Zbytek míří na vyhlídku Rosetta i přes hrozbu, že nic neuvidí, protože není úplně jasno.
Zůstáváme ještě chvíli na Cesu a okolo 2. odpočíváme na lavičce u lanovky. Protože mě bolí záda, lehám si "zacvaklá" v lyžích na jejich patky, zatímco Radek s Vaškem sedí na lavičce. Na rukách mám pořád navlečené hůlky, což je dost nepohodlné a navíc kvůli tomu nemůžu použít ruce, takže vstávám jen tak "z voleje".
Tenhle manévr osazenstvo lavičky vyděsí: "Cože? Jaks tohle, prosím tě, udělala?"
"To ten páteřák!":-)
Zhruba v půl 3 zamíříme nazpátek, ale před definitivním odjezdem z Cesu si ještě v restauraci na vrcholu dáváme Bombardino.
Dost nás překvapí otázka paní za barem: "Bombardino con caffé?"
"Just Bombardino.", říká jí Radek a tahle odpověď vyvolá potutelný úsměv na tváři barmanky, která nám do skleniček velkých asi jako hrnky na capuccino naleje teplé Bombardino na něj vytvoří v kávomatu šlehačku a posype kakaem. Vznikne tak moc dobrý, teplý nápoj, který nás ale všechny pěkně "zbombarduje". Nastoupit do lyží se poté zdá dost nepřekonatelný problém a jízda ještě víc.
Kvůli 100% Bombardinu jedeme pro jistotu fakt pomalu, ale i přes "ovínění" tentokrát všechno trefíme na první ránu i díky dobré viditelnosti (předchozí den byly sotva vidět špičky vlastních lyží). Dojíždíme pod Tognolu a Vašek si sedá na zem, zády opřený o budovu.
"Já končím.", vypadá neoblomně.
"Jedem ještě?", mrkne po mě Radek.
"Jasný."
"Vašku, ty tu teda počkáš?"
"Jo, uvidíme se za chvíli."
Po této jízdě se rozhodneme, že dáme ještě jednu a Vašek se zvedá a míří na hotel, vypadá, že toho má plné kecky.
V půl 5 lanovka dojezdí a s ní i my. Jdeme zpátky na hotel a domlouváme další program.
"Já dneska musím skočit před večeří do města pro nějaký dárky.", říkám Radkovi.
"Půjdu s tebou, taky to tam omrknu, ale ještě nevím, jestli budu něco kupovat."
V 5 docházíme na hotel a odchod směr MiniMarket je stanoven na půl 6.
V obchůdku nakoupíme něco domů a Vaškovi na požádání chipsy. Protože je do večeře ještě hodně času a ve městečku se koná karneval, jdeme italskou akci omrknout.
Na malém náměstíčku zuří hudba a malinkým roztomilým dětem v nejrůznějších kostýmech princezen, králů a spidermanů předtančuje Ital převlečený za králíka a Italka převlečená za lachtana (nebo co to vlastně bylo). Atmosféra je úplně elektrizující, všude sníh, krásné osvětlení a vůbec všeobecná nálada připomíná Vánoce. Nemůžeme se na poskakující děti vynadívat, ale nakonec přece jen přijde čas k odchodu. Ruce mě zebou ještě víc než normálně, ale stálo to za to. V povznesené náladě míříme do hotelu a na večeři. I tam je personál převlečený a vypadá to, že maškarnímu propadli i italští hosti hotelu.:-)
Po poslední večeři je na půl 9 opět vyhlášen "game-time" tentokrát v pokoji Radka a Václava. Zhruba o půlnoci dohrajeme a všichni se postupně rozcházíme do svých pokojů.
"Ani, už máš sbaleno?", ptá se Radek.
"Vůbec, nahážu to do báglu až ráno. Jen doufám, že ještě teď poteče teplá voda."
"Nám už teče jen studená.", hlásí Radek z koupelny.
"No super, no budu to muset nějak zvládnout. Nehodlám jít spát "na prasáka". Tak dobrou!"
"Dobrou!"
Naštěstí ještě trochu teplé vody ve své sprchy "vyždímu" a s vidinou ranního balení a večerního odjezdu domů jdu spát.

28.2. 2013 - Pátý den - Tognola

Ráno si trochu přistanu a vstávám v půl 7, abych stihla před snídaní zabalit buď úplně nebo spíš částečně. Na půl 8 zase scházím na snídani, kde se opět domlouvá strategie posledního lyžařského dne. Je rozhodnuto, že trochu posuneme sraz a to z půl 9 na 9. Zhruba v půl 9 mám definitivně sbaleno a táhnu batoh do společenské místnosti, po cestě potkávám Radka, který se svými věcmi míří tamtéž.
Věci dáváme do velmi úzké místnosti, která spíš připomíná chodbu.
"No, tady to bude po lyžování zajímavý.", komentuje Radek prostorové vybavení místnosti a vůbec celkovou chaotickou situaci v ní.
V 9 se scházíme před hotelem, já poslední den věnuju lyžím.
Jdeme ke sjezdovce. Chůzi v "přaskáčích" už zvládáme vyloženě bravurně. Možná nám bude i chybět! (mimo jiných věcí)
Poslední den zůstáváme na Tognole, která je nádherně upravená a jezdíme "nahoru, dolů, nahoru, dolů" až do úplného vyčerpání. V půl 2 míříme do velké restaurace nad sjezdovkou na oběd. Ve vnitřním zmatku se rozpadneme na řadu skupinek. S Radkem a Vaškem neseme každý svoje lasagne ven a sedáme na dřevěné lavice na sluníčku. Po obědě si dáváme závěrečné Bombardino (tentokrát se nás nikdo na nic neptá a dostaneme ho rovnou s kafem, takže na nás působí o poznání méně než to včerejší).
V půl 3 vyrážíme zpět na san martinské svahy na poslední lyžařskou fázi našeho zájezdu. Téměř prázdná sjezdovka Tognola UNO, která je navzdory pozdějším hodinám pořád ve skvělém stavu. Před čtvrtou sjezdovku sjedeme naposledy a je čas jít do hotelu a "sbalit kufry". Sraz u autobusu je vyhlášen na 5 a odjezd na půl 6. Lyže ještě necháváme aspoň na chvíli v lyžárně, aby před transportem ještě aspoň trochu oschly. Poté se jdeme převléct a sbalit lyžovací věci do báglů. Až těsně před 5 jdeme dobalit lyže a pak už zbývá jen počkat na definitivní odjezd. Mezitím je na recepci hotelu celkem rušno a hlavně dost dusno kvůli klíčům, které jedni účastníci zájezdu nechali ve dveřích a nevrátili přímo na recepci a klíče přímo zázračně a nenávratně zmizely.
V půl 6 nasedáme do autobusu a před sebou máme už poslední fázi zájezdu a to dlouhou cestu domů.

28.2. - 1.3. 2014 - ZPÁTEČNÍ CESTA
Místo na nohy se od cesty do San Martina bohužel nezvětšilo, opět sedím vedle Václava na sedadle u okna hned za řidičem. Po chvíli jízdy vytahuju MP3 přehrávač a dělím se s Vaškem o 1 sluchátko. Okolo 9 autobus zastavuje na Brenneru, kde je vyhlášena třičtvrtě hodinová pauza a kde si dáváme něco k jídlu a pití. Čekání nám rychle ubíhá hlavně díky Vaškovým historkám z lékárny.
Na rozdíl od všech ostatních jde Vašek v sobotu do práce. No, soucítím a "nechtěla bych"!:-)
Další zastávky se po cestě odehrají někde u Innsbrucku a poté v Regensburku, kde nás opouští první spolubojovníci. Okolo 3 dojíždíme na Rozvadov, kde ještě zastavujeme na pauzu a dáváme si kafe nebo čaj u velmi nepříjemné prodavačky a je jasno - jsme doma:-). Poté následuje vykládka v Plzni, kde se odloučí průvodkyně a nakonec jako poslední zastávka v Praze v Nových Butovicích, kde vystupuje zbytek.
Do Prahy přijedeme zhruba ve tři čtvrtě na 5 a nastává čas k nejsmutnější části zájezdu - loučení. Poté už jen s Radkem mířím na zastávku metra, kde je na sobotu brzo ráno překvapivě dost lidí, a jedeme na Florenc, kde se rozcházejí i naše cesty. Radek míří na trasu B směr Letňany, kde má dohodnutý odvoz a já nastupuju na opačný směr trasy B k hlavnímu nádraží a na vlak vzhůru domů. ECčko jedoucí správným směrem chytám po sprintu doslova za ocas a myslím, že na celý ten běh s báglem a lyžemi budu vzpomínat ještě dlouho.:-)
Pak už stačí jen nepřejet a v Pardubicích vystoupit a přestoupit na rychlík, který mě okolo 8 doveze na choceňské nádraží, kde už "poskakuje" mamka a naloží mě i s veškerou bagáží do "Kijky".:-)

Prázdniny skončily!
Díky všem, bylo to božííí!:-)

"Ta loď musí mít rychlost"

Psal se rok 2006, řeka Lužnice... velmi klikatý úsek:-).
Stejná parta jako obvykle, 3 rodiny, 12 lidí, 6 dospělých a 6 dětí, jen ty děti trochu starší než před 10 lety, kdy jsme na vodu začali v této sestavě jezdit.
Já jako vždy na lodi s taťkou, který ale usoudil, že je na čase, aby mě posadil na "zadáka".
Dokud řeka tekla jakž takž rovně a mohlo jet i víc lodí vedle sebe, situace byla příznivá a vládla pohoda.
To se ale změnilo ve chvíli, kdy jsme se dostali do velmi klikatého úseku a naše loď se dostala do závěsu za loď Leonardo s Pavlem a Janou na palubě. Jana na háčku sice jezdí každý rok, ale s pádlováním není úplně nejlepší kamarád, tudíž, ať pádluje nebo ne, loď je vždy poháněna jen silou kormidelníkovou.
Zato taťka, který na "háčku" skoro nejezdí a vyhovuje mu situace, kdy nevidí všechno "z první ruky", ale má před sebou ještě bagáž, "háčka" a v podstatě celou loď, se vepředu bál tak hrozně, že pádloval jako o život. tudíž jsme posádce Leonarda "lezli do kufru". Řeka měla v této chvíli klikatý průběh a stromy napadané v zatáčkách i tak úzkého koryta věci nijak zvlášť neulehčovaly.
Chvíli jsem jela se zaťatými zuby, ale v momentě, kdy jsme málem narazili do jednoho ze stromů, vzala moje trpělivost za své.
"Tati, prosím tě přestaň pádlovat. 'Dyť sám vidíš, že nemáme kam jet, když tam je Pavel!!!"
Ve stejnou chvíli se taťkovu zběsilému pádlování divil Ondra jedoucí za námi na lodi Adéle s mamkou.
"Mami, proč taťka tak hrozně pádluje, vždyť tam vůbec nemají místo."
"No, víš, taťka má takovou teorii, že loď musí mít rychlost, aby se dala ovládat."
Sotva to mamka dořekla stejného vysvětlení se dostalo i mě a to přímo z úst autora.
"TA LOĎ MUSÍ MÍT RYCHLOST!!!"
Posádka Adély lehla smíchem!
Chvíli jsem se snažila taťkovi vysvětlit, že loď muže mít rychlost, pokud je kam jet, ale jeho přesvědčení se mi zlomit nepodařilo.:-)
Ještě zhruba další 2 km nám hrozilo, že buď přejedeme Leonarda i s posádkou nebo že s hlasitým "zaškrundáním" vyjedeme na břeh a to hodně vysoko. Pak už se řeka rozšířila a na palubě naší lodi vládlo mlčení a dusno by se dalo krájet.
Sotva jsme dojeli k jezu, kde jsme vystupovali z lodi, chopila jsem se vhodné příležitosti.
"Já jdu zpátky na "háčka"!!!
Taťka se zřejmě z podobných důvodů chopil stejné příležitosti.
"Já jdu zpátky na kormidlo, já se vepředu bojím!"
Schváleno jednomyslně.:-)
Takhle skončila moje kormidelnická kariéra s taťkou na "háčku". Na "zadáka" jsem se znovu dostala o pár let později, kdy na pozici vepředu usedla mamka, která naštěstí dokázala rychlost lodi a intenzitu pádlování přizpůsobit aktuální situaci.:-)

Rivalové (Rush)

Režie: Ron Howard
Hlavní role: Daniel Bruhl, Chris Hemsworth, Olivia Wilde, Alexandra Maria Lara
Recenze:
Strhující příběh, prostředí nabité adrenalinem, skvělý scénář a režie a v hlavních rolích herci, kteří hlavní hrdiny nehráli, oni se jimi stali.
Playboy James Hunt s tváří Chrise Hemswortha v McLarenu a vedle něho zodpovědný závodník Niki Lauda za Ferrari v podání Daniela Bruhla. Všechny protiklady a rivalita a přes to všechno zvláštní druh přátelství, které může vzniknout jen a jen na základě respektu dvou profesionálů pro toho druhého skvěle vystižené a převedené ze sportovní historie na stříbrné plátno současnosti.
Na režisérské židli Ron Howard, který do filmu dal všechno a mnohem víc.
"Chytrý člověk získá víc od svých nepřátel než hlupák od svých přátel." (Niki Lauda) (5/5)
Děj:
Strhující příběh z prostředí závodů F1, v době, kdy se o titulu mistra světa rozhodovalo v posledním závodě sezóny, kdy celý seriál v podstatě probíhal jako soutěž 2 mužů a kdy 1 chyba mohla znamenat smrt...
Na jedné straně James Hunt v barvách McLarenu (Chris Hemsworth) - playboy, který každý den žil, jakoby to měl být den poslední a brilantní řidič spoléhající hlavně na vlastní cit a instinkt. Na straně druhé Niki Lauda za Ferrari (Daniel Bruhl) - prototyp profesionála plného zodpovědnosti a disciplíny, nejen skvělý řidič, ale rovněž bezkonkurenční konstruktér.
Dva odhodlaní soupeři, oba geniální řidiči, přesto téměř dokonalé protiklady.
Na okruhu i mimo něj obrovská rivalita s vzájemným respektem a zvláštním druhem přátelství, která oba žene k výkonům na hranici života a smrti.
Touha splnit si sen je téměř nezkrotná, ale titul mistra světa může získat jen jeden!!!

V roce 1976 ovládl úvodní závody světového šampionátu F1 rakouský řidič Niki Lauda, který obhajoval titul mistra světa. Vyhrál 4 z úvodních 6 závodů, ve zbylých 2 skončil na druhém místě a ve chvíli, kdy vyhrál popáté (na britské Grand Prix) vedl v součtu bodování téměř o dvojnásobek bodů na další místa. Zdálo se, že nic nemůže ohrozit jeho obhajobu, když se začal do čela závodů dostávat James Hunt.
Na německé Grand Prix v obávaném Nurburgring se Lauda pokusil přesvědčit ostatní jezdce, aby byl kvůli nepřízni počasí a stavu okruhu závod zrušen, ale byl zbytkem startovního pole v čele s Huntem přehlasován. Bylo rozhodnuto, že se závod pojede. 1. srpna 1976 na nebezpečném okruhu Lauda havaroval a byl dlouho uvězněn v hořícím Ferrari. Utrpěl mnohočetné popáleniny v obličeji a poškození plic inhalovanými toxickými plyny. Laudovy nepřítomnosti v seriálu využil právě Hunt, který vyhrál další 2 GP a Ferrari dokonce najalo záložního jezdce Carlose Reutemanna. Nikdo nečekal, že by se Lauda mohl k závodění a už vůbec ne do seriálu vrátit. Ten ale dokázal nemožné a pouhých 42 dní po své téměř fatální nehodě se se svým Ferrari postavil na start italské GP, kde dojel na neuvěřitelném 4. místě. Následující Velkou cenu v Kanadě a poté i ve Spojených Státech vyhrál opět James Hunt a před závěrečným závodem sezony byl pouhé 3 body za vedoucím Laudou. Na japonské GP se Niki Lauda kvalifikoval do finále na 3. místě hned za Jamesem Huntem. V den závodu ale bylo počasí hodně vzdáleno tomu ideálnímu. Hustý déšť jezdce oslepoval a Lauda ze závodu odstoupil po druhém kole, protože nehodou způsobené popáleniny mu poškodily slzné kanálky a nemohl mrkat. Nezbývalo mu než čekat, jak dojede Hunt. Aby James Hunt seriál vyhrál, potřeboval závod dokončit nejhůře na 3. místě. Hunt v závodě vedl, až do chvíle než se mu rozedřely pneumatiky na jeho McLarenu. Byl nucen zajet do depa, což ho stálo první pozici a ve chvíli, kdy depo opouštěl, byl na místě 5. Jízdou, která se pohybovala na hranici geniality a šílenství, se mu ale podařilo se dostat na klíčové 3. místo.
James Hunt vyhrál Mistrovství světa F1 1976 o jediný bod před druhým Nikim Laudou!!!

Niki Lauda o Jamesi Huntovi:
“I liked his way of living. I did a little bit of what he did. I was not as strict as I appeared in the movie, but I was more disciplined than he was. I would never drink before a race. Certainly after it; I had to. Every race could have been my last. It’s different today, but then it was a tougher time. Every race we went out and survived, we celebrated, had a party. It was a different time. With the others we would have a beer after the race and then say goodbye. That was not friendship. With James it was different. James was different.” http://www.telegraph.co.uk/culture/film/10257073/Niki-Lauda-interview-I-did-a-little-bit-of-what-James-Hunt-did.html

 "There are good drivers and bad ones and then there are the really talented ones who are difficult to beat and James was one of them. We respected each other very much because in the old days, to drive 300 kilometres an hour side by side towards a corner, if someone makes a mistake, one or both are killed. Hunt was someone you could rely on to be really precise." http://www.telegraph.co.uk/culture/film/film-blog/10305927/Niki-Lauda-I-wish-James-Hunt-could-have-seen-Rush-because-he-would-have-enjoyed-it.html

“He was sober and clean for four years and then had a heart attack. He died too early, too young. I wish he’d been here to see the movie. It would have been the best.” http://www.telegraph.co.uk/culture/film/10257073/Niki-Lauda-interview-I-did-a-little-bit-of-what-James-Hunt-did.html

Obrázek z http://loymachedo.com/movies-reviews/rush-2013-an-oscar-worthy-movie/

Auvergne na kole s CK Alpina (16.8. - 25.8. 2013)

PROLOG

Zase přišlo léto, zase jsem hledala tip pro aktivní strávení dovolené a zase jsem skončila na stránkách CK Alpina. Tentokrát mi padl do oka zájezd Toskánsko na kole, ale zároveň jsem si říkala, že by nebylo špatné tuhle volbu s někým probrat. Kdo by pro tuhle diskuzi byl lepší než hlavní průvodce Rob ze zájezdu Provence na kole 2012?
A tak jsem Robovi napsala mail, jestli náhodou Toskánsko na kole nebude pod jeho velením. Odepsal mi, že Toskánsko nejede, ale že jede na "ladící" zájezd do Auvergne ve Francii připravit tento zájezd pro příští sezónu a bere mikrobus lidí, kteří s ním projedou naplánované trasy a zájezd doladí. Zároveň mi napsal, že je volné poslední místo a tak jsem na nic nečekala, ještě ten den poslala přihlášku a 16.8. 2013 nasedla do "alpiňáckého" mikrobusu mířícího do sopečné krajiny Auvergne.

16.8. 2013 - CESTA

Podle posledních instrukcí před cestou byl odjezd ze stání č. 26 autobusového nádraží Zvonařka v 16h a
sraz hodinu před odjezdem. Já jsem do Brna z Chocně dorazila okolo 12, abych měla dostatečnou časovou rezervu, kdyby si pro mě ČD připravily překvapení ve formě zpoždění či výluky. Cestování vlakem s kolem má vždycky něco do sebe, ale když se k tomu přidá velká krosna a ve druhé ruce malý batoh do autobusu (a na kolo), je to vážně zážitek. Na nádraží v Brně z vlaku doslova vypadnu, ale naštěstí nepřišel nikdo a nic k úhoně.
Na Zvonařku dorazím okolo tři čtvrtě na 3 a za chvíli začínají přijíždět další lidi. Někteří bez kola, někteří s kolem. To, že někdo kolo nemá, mě nijak nepřekvapí, protože mi Rob psal, že v kempu budeme spolu s pěší variantou zájezdu do Auvergne, kterou už má Alpina zmapovanou a v katalogu. Nervózní začínám být ve chvíli, kdy příjíždí zhruba pátý cyklista s celoodpruženým kolem. V podstatě v té chvíli se dá skupinka lidí na stání č. 26 na 3 skupiny: 1) pěšáci, 2) zhruba 5 "bikerů" s "celopérem" a 3) já s červenou čistokrevnou silničkou Author 3300.
Přijíždí velký autobus a ukáže se, že ve stejný čas jako "kolaři a pěšáci" do Auvergne odjíždí "kolaři a pěšáci" směr Bosna a Hercegovina, což i vysvětluje to maximální odpružení jejich dopravních prostředků. Poté co odjede autobus do Bosny a Hercegoviny, přijíždí autobus pro "pěšáky" do Auvergne a zhruba o půl páté se objevuje "alpiňácký" mikrobus pro náš "ladící" zájezd. Z mikrobusu vyskakuje jako vždy optimisticky naladěný Rob a v tu chvíli mi je jasné jedno: DOVOLENÁ ZAČÍNÁ.
Po přivítání mi Rob bere batoh a míří k mikrobusu, kde začíná velké představování s ostatními "ladiči". Zájezdu se zúčastní i Petr, kterého jsem potkala na zájezdu do Provence. Je to velmi aktivní důchodce, který by podle klasických měřítek dokázal na kole uhnat i profesionálního sportovce (a pravděpodobně nejen na kole) a ještě by u toho dokázal fotit a pak by svůj výkon zhodnotil slovy: "Já jsem jel/šel na pohodu." Dál se seznamuju s od pohledu symatickou Janičkou, která bude na zájezdu do Auvergne v pozici pomocné průvodkyně a která nás každého vybaví plastovým kelímkem s výborným růžovým vínem, jež nám poskytne něco jako "teleport" do Francie. Poté si potřásám pravicí s Michalem a jeho synem Míšou, dál se Šárkou a nakonec s Liborem a Hankou. Rob s Janičkou zalezou do vleku a nakládají s nejvyšší opatrností naše kola.
Podávám Robovi svojí silničku.
"Prosím tě, ještě jí chvíli přidrž.", říká mi Rob ve chvíli kdy je kolo umístěno v šikmé kolejnici.
Chytám kolo za sedlo.
Rob bere malé pásky a přichytává přední a zadní kolo: "Ono než se to takhle přichytí, tak to kolo může vypadnout. Většinou se nic nestane, ale lidi jsou pak...!", nedokončí větu. Nutno podotknout, že ji ani dokončovat nemusí:-).
Naložíme kola a bágly, nasedáme podle zasedacího pořádku do mikrobusu. Já sedím vedle Michala a Míši na zadní trojsedačce vpravo. Za volant si sedá Rob a opouštíme Zvonařku. Mikrobus hrká (na D1 to totiž jinak nejde) směrem na Prahu, kde zhruba na 50. kilometru uvízneme v pořádné zácpě.
Když v ní "visíme" zhruba půl hodiny, někdo navrhne, jestli si nemáme objednat pizzu rozvozem.
"A co jim řekneme?"
"Pizzu na 50. kilometr na dálnici D1 do "alpiňáckého" Volkswagenu transporter."
Naštěstí zhruba po 50 minutách se ze zácpy dostaneme a pokračujeme po dálnici přes Prahu na Plzeň.
Zhruba okolo 9 zastavujeme na benzince. Vystupujeme, vylézáme a vypadáváme z mikrobusu, každý podle svých možností a protahujeme nohy, záda a vůbec děláme takové ty obvyklé věci, co se na pauze po cestě dělají. Zhruba po čtvrt hodině nastupujeme a spanilá jízda pokračuje. Každý se snaží najít ideální polohu pro spaní, vedle mě se na trojsedačce uprostřed za jízdy vymění Míša s Michalem. (Míša už měl dost spaní s hlavou zaraženou v sedačce před sebou.) Jeho táta problém umístění hlavy vyřeší s elegancí člověka životem poučeného, když si ve spaní položí hlavu na moje rameno:-).
Zhruba po hodině se probere a omlouvá se. "V pohodě!", říkám v polospánku a zapírám si svojí hlavu o okno.
Během cesty se změní řidič, Rob se vystřídá s Janičkou a bez větších problémů (až na občasné protesty Volkswagenu) přejedeme Německo a přes Francii míříme ke zvedajícím se kopcům Auvergne.
"Ne, nikdo neříkal "válecí" dovolená!!!":-)

17.8. 2013 - PŘÍJEZD A ÚVODNÍ DEN

Už během cesty bylo jasné, že do cíle naší mikrobusové cesty dorazíme brzy. Proto Rob na větší zastávce na
benzince sloužící k rannímu "zkulturnění" navrhuje, abychom nejeli rovnou do kempu, ale ještě předtím udělali zastávku na hradu Murol.
Návštěva tohoto hradu byla původně plánována na den "královské etapy" (druhý den na kole), ale Rob prozíravě zavelí k návštěvě hradu v den příjezdu, protože:
1) stejně nás do kempu nevezmou dřív než ve 2 (bylo půl 11)
2) den s "královskou etapou" bude i tak dost nabitý a návštěva hradu by tudíž musela být provedena "v poklusu"
3) jiný plán na vyplnění času než se dostaneme do kempu stejně nemáme
Všichni s Robem souhlasí a tak náš mikrobus míří na parkoviště pod hradem.
Rob s Janičkou zůstávají u auta a rovnají různé materiály s natištěnými cyklotrasami, my ostatní míříme po zpevněné cestě nahoru k hradu s tím, že je potom u Volkswagenu vystřídáme.
Docházíme ke krásnému hradu a studujeme ceny. Cedule na panelu před hradem hlásí:
- adulte (dospělí): 6,30 euro
- enfant 5 - 12 ans (děti od 5 do 12 let): 5,20 euro
- enfant 3 - 4 ans (děti od 3 do 4 let): 3 euro
Spolu s Liborem a Hankou prohlédneme a nafotíme hrad a pomalu se vracím na parkoviště. Po cestě potkáváme Roba s Janičkou, které u mikrobusu už vystřídal Michal s Míšou.
Těsně po druhé se všichni opět sejdeme u auta, nasedáme a míříme do kempu.
Camping Le Pré Bas, ležící přímo na břehu jezera Lac Chambon u městečka Chambon-sur-Lac, vypadá velmi idylicky a čistě a dá se v něm najít vše, na co si člověk může pomyslet (bazén se skluzavkou, přístup k jezeru, čisté sociálky,...). Je v něm oddělená část mobilhomů a část pro stavění stanů. Požadavek mobilhomů se vyplňoval již v přihlášce na zájezd.
Z naší skupinky "kolařů" mají mobilhome sjednaný akorát Hanka s Liborem, kteří tím pádem musí chvíli čekat než přijedou "pěšáci" autobusem spolu s průvodci, kteří ubytovaní do mobilhomů organizují. My ostatní zatím stavíme stany. Dohodneme se, že v kempu zabereme jen 1 "parcelu" pro stany, aby zbylo dost místa pro pěší část zájezdu.
Já stavím stan na trávu, ale jeho levá část částečně zasahuje už na hlinitou (a značně kamenitou) zem, kde je zatloukání kolíků pravé požehnání. Snažím se tam kolíky "narvat" bez co nejmenší úhony, zkouším i zašlápnutí nohou, ale všechno je marné.
Moje snažení zpozoruje Rob: "Nechceš na to zatloukání sekyrku?"
"Jéé, máš? No úžasný, díky moc."
Další chvíle bušení do kolíků sekyrkou, která potom putuje k Šárce, která je na tom se zapichováním kolíků dost podobně.
I přes použití sekyrky nejsou kolíky mého stanu v zemi tak, jak bych si přála, ale snad vydrží...a vzhledem k tomu, že stan stojí hned vedle zaparkovaného transporteru s vlekem, tak to spíš vypadá na hodně odlišné starosti, co se stanu týká, než nekvalitně zatlučené kolíky:-).
Mojí domněnku vzápětí potvrzuje Rob: "Neboj, já ti ty kolíky párkrát přejedu a ty pak budou držet jedna radost."
"Jo, jo, já vím, až mě to bude mrzet, viď?":-)
Po postavených stanů vybalujeme batohy, každý svým způsobem. Někdo tvoří úhledné komínky, někdo zase nepřehlednou hromadu uprostřed stanu. Prostě vše ve stylu rčení: "Pořádek je pro blbce, inteligent zvládne i chaos!":-)
Zalezlá ve stanu vrším svojí hromadu a slyším Robovo: "Můžete, prosím, na chvíli ven?"
Vylézáme ze stanů a Rob nám každému podává desky a 7 eurofolií. Poté každý vyfasujeme pro každý den 2 - 3 varianty tras, ke každé z nich mapu, profil a itinerář. Na profily radši nekoukám, stačil mi pohled z okna mikrobusu, abych věděla, že rovina tu fakt není.
Po rozdání mapek bereme plavky a ručníky a míříme na koupačku k jezeru. Mezi kempem a pláží je sofistikovaná branka, na které se musí zmáčknout 2 tlačítka zároveň, aby se z kempu nedostalo k vodě dítě. Směrem od vody do kempu se zase zadává kombinace čísel a písmen.
Voda jezera je čistá, dno zpočátku písčité, ve větší hloubce je cítit bahno, ale pro nás s výškovým průměrem 165 je to věc, ze které nás hlava bolet nebude:-).
Sedíme na břehu jezera a povídáme si.
Rozebíráme kola, kondičku, kopce,... a Rob nás opakovaně varuje, ať počítáme s tím, že si na kole pěkně zašlapeme.V tu chvíli mi do oka padne vodní šlapadlo: "Takže tím chceš vlastně říct, že rovinky se tady trénujou jenom na šlapadle na jezeře, viď?"
Všichni lehnou smíchy a Rob ze sebe jen vyrazí: "Jo, to je přesný."
Na 7 je nahlášená večeře, proto se okolo tři čtvrtě začínáme zvedat a míříme ke stanům pro ešusy a lžíce. Při večeři je domluven "breefing" s táborem "pěšáků" o půl 9 na břehu jezera.
Zhruba v 8 vyráží náš stanový tábor "kolařů" na okružný pochod okolo jezera. Cesta je trošičku delší než jsme čekali, takže na schůzku dorazíme zhruba o čtvrt hodiny déle. Každý nafasujeme plastový kelímek a do něho buď růžové nebo červené víno podle vlastního přání. Pak už jen sedíme a povídáme a po náročné cestě (sice hlavně ale nejen pro řidiče:-)) jdeme všichni brzo spát.

18.8. 2013 - ETAPA první
Lac Pavin - Lac Chauvei - Le Picherande - La Tour d'Auvergne - Le Mont Dore - Col de la Croix Morand - Chambon sur Lac (Varennes)

84 km
1500 m kumulovaného převýšení

Ráno vstáváme těsně před 7, vyspaní do růžova se pomalu přesouváme k umývárnám a každý se probouzí
stylem sobě vlastním. Na půl 8 na nás čeká snídaně, která je pro nás "kolaře" s kuchařkou Martinou domluvena o půl hodiny dříve než pro "pěšáky". Po snídani se začínáme připravovat na první etapu. Je rozhodnuto, že všichni pojedeme delší variantu z obou možností.
V půl 9 nasedáme do mikrobusu, který nás s Robem za volantem a Janičkou coby navigátorem veze do výchozího bodu prvního výletu, jímž je sopečné jezero Lac Pavin, kam přijíždíme těsně po půl 10. Vyndáváme kola z vleku a nasazujeme zpět sedla, která jsme kvůli přepravě sundávali. Nastavujeme optimální výšku sedla a nastává úvodní focení (nás, jezera, kol,...), poté nasedáme na své dopravní prostředky a sjíždíme dolů k jezeru. Moc dlouho se tu nezdržujeme, protože etapa bude dlouhá a pokračujeme směr městečko Le Picherande. Po cestě do tohoto městečka po mírném stoupání odbočujeme a zpevněnou cestu k jezeru Lac Chauvei, které rovněž nafotíme a Rob mi na mapě a GPSce ukáže, kde se sejdeme. Chce totiž "zmapovat" terénní cestu okolo jezera, kde bych si to na silničce vážně vychutnala.
Instrukce jsou jasné: vrátit se na silnici, odbočit vlevo a na křižovatce odbočit vpravo směr Le Picherande.
Po krásné hladké silnici, jaké v Čechách nejsou, v pohodě dojedu na křižovatku, kde odbočuju vpravo, poté začínám po levé straně silnice vyhlížet odbočku, ze které se vynoří moji spolubojovníci. Jednu takovou najdu a začínám čekat...
Zhruba po čtvrt hodině začínám být lehce nervózní, nasedám na kolo a jedu po silnici dál. Ta se začíná zvedat a po straně skal míří k městečku. Z těchto míst je nádherný rozhled, a proto aplikuju metodu "Jeníček a Mařenka" a rozhlížím se po skupince cyklistů. Po chvilce je zahlédnu, sice ne moc daleko ale zato hluboko pod sebou. Dojedu po silnici do městečka a čekám u odbočky, která odpovídá směru, odkud by se mohli vynořit.
Vynořuje se Petr a říká: "Pojeď tudy, mají nějaký defekt na kole a pojedeme dál spodem."
Sjíždíme z kopce se šíleným sklonem a vzápětí uvidíme cyklisty a Roba, který něco spravuje na Šárčině kole. Potom všichni hromadně nasedáme na své oře a jedeme po dolní silničce dál (podél silnice hlavní). Když po chvíli narazíme na křižovatku, odbočujeme vpravo nahoru do velmi prudkého stoupání, které nás zavede na malé náměstíčko městečka Le Picherande, kde zrovna probíhá slavnost.
Zatímco Janička a Rob nabírají mapy a materiály v místním infocentru (Office de Tourisme), my ostatní se snažíme ve městě najít vodopády, které by v něm měly být.  Nacházíme akorát hřbitov s velkými rodinnými hrobkami, což je v porovnání s pohledem na padající vodu fakt docela rozdíl.:-)
Rob s Janičkou za chvíli přijíždí a upřesňují informaci o vodopádech: "Nejsou tady.":-D
Z Le Picherande pokračujeme do městečka La Tour d'Auvergne s nádherným výhledem, kam přijíždíme okolo půl 1 a dáváme si půl hodiny rozchod.V 1 opět nasedáme na kola a jedeme směrem na Le Mont Dore, nejdřív stoupáním a poté zhruba 2 km sjezdem do města, kde zastavujeme u infocentra. V plánu je dojet na stanici lanovky a vyjet na zastávku Le Station Mont Dore.
V tu chvíli přichází Petr s objevem: "Víte, jak jsme stáli nad sjezdem na té křižovatce? Tak tam byl ukazatel na Le Capucin a to je hora na hřebenovce, na kterou se chceme dostat. Takže bysme ani nemuseli jet lanovkou."
Po chvíli dohadování se rozdělíme. Janička jako jediná plynule francouzsky mluvící jede na lanovku (zjistit ceny, čas,...) a my ostatní vyjedeme 2 km zpátky na křižovatku a zkusíme se na hřebenovku dostat na kolách.
Vyjedeme na rozcestí a pokračujeme, jak jinak než do kopce, doleva, kam směřuje směrovka na Le Capucin.  Zhruba po 20 minutách dojíždíme do lanového centra, odkud pokračujeme dál do kopce po rozbité silnici. Není to jen tak obyčejný kopec, je to "děsný krpál", kde v některých místech dokonce kola vedeme. Nakonec se dostáváme do místa, kde silnice končí a odkud vede už pouze cesta.
Michal s Míšou říkají, že dál nejdou a že tady počkají, čehož využívám a přivazuju svojí silničku ke stromu. Pěšky docházíme k ukazateli (ostatní kola vedou s sebou): Le Capucin 0,8 km, Le Station Mont Dore 5,5 km. Vydáváme se směrem na Le Station Mont Dore. Libor jako jediný sedá na kolo a pokračuje dál "kolmo", já, Rob a Hanka ho následujeme "pěšmo". Ujdeme zhruba kilometr a vystoupáme na hřebenovku, odkud je nádherný rozhled a ukazatel na Le Station Mont Dore 4,5 km.

Fotíme a v tu chvíli přichází sms od Janičky, kde píše, že existují 2 Le Station Mont Dore a že ona vyjela na tu druhou než jsme my a že se sejdeme zhruba za hodinu zpátky u infocentra v Le Mont Dore.  Chvíli odpočíváme v trávě a krtinách a pak se pomalu vydáváme na zpáteční cestu k "ičku".
u "ička" usedáme na trávu, doplňujeme tekutiny a čekáme na Janičku, ta příjíždí okolo půl 6. Už všichni pohromadě jedeme směr Besse a čeká nás poslední (a nejhorší) stoupání úvodní etapy do průsmyku Col de la Croix Morand. Stoupání je asi 6 km a na každém kilometru míjíme ceduli s údaji kolik zbývá do konce, aktuální nadmořskou výšku a sklon silnice. Já do stoupání vytvářím tandem s Liborem, párkrát se ho snažím přesvědčit, že bych taky měla chvíli táhnout já jeho.
"Nee, já jsem v pohodě.", dostává se mi odpovědi.
"Joo, tak to ti závidím.", říkám si v duchu a oddychnu si, když se přede mnou objeví cedule: Col de la Croix Morand, alt. 1401 m.
Na kopci čekáme na ostatní, za chvíli příjíždí Petr a zhruba za 10 minut Hanka, začíná nám být docela zima hlavně díky silnému větru. Před námi už je jen závěrečný sjezd do kempu a tak nasedáme na kola a rychle ztrácíme pracně nastoupané metry. Pro první den naštěstí už naposled:-).
Projíždíme Chambon sur Lac a ve Varennes zabočujeme z hlavní silnice doprava podle šipek Camping Le Pré Bas, kde už zbývá jen dojet ke stanům. Když projíždíme okolo kuchyně, kde se v 7 na večeři začínají scházet "pěšáci", dostává se nám udivených poznámek ve stylu: "Jéé, vy jste to stihli?"
Pak už zbývá jen vytáhnout ešusy a hromadně míříme do kuchyňského stanu pro večerní příděl.
Po večeři se zkulturníme a smyjeme celodenní pot, únavu a kolomaz a usedáme k dřevěným stolkům na břehu jezera, kde rozebíráme etapu druhého dne, pijeme a povídáme.
Jedno je jisté, dneska se bude dobře spát.:-)

19.8. 2013 - ETAPA druhá
Lac d'Aydat - Le Saint Saturnin - Olloix - Le Fohet - Le Vernet Sainte Marguerite - Varennes

67 km
1500 m kumulovaného převýšení

Ráno při vstávání nás čeká nepříjemné překvapení. Obloha, na které jsme si rádi zvykli na modrou, je zatažená a dokonce začíná pršet. Tenhle fakt Rob okamžitě operativně a pohotově řeší. plánovaná královská etapa, která se měla jet původně se přesouvá na další den, kdy má být podle předpovědi opět hezky.
Jednomyslně tenhle nápad podpoříme a je rozhodnuto, že:
1) Všichni pojedeme stejnou etapu pod velením Janičky
2) Pojedeme plánovanou 3. etapu od jezera Lac d'Aydat
3) Rob projede "kolmo" a Volkswagenem zbylé 3 etapy (druhou variantu prvního dne a druhou varinantu druhého dne a druhou variantu třetího dne)
Nakládáme kola do vleku, protože jsme předchozího dne dojeli do kempu a auto s vlekem přivezl 1 z řidičů od pěšáků, kteří svůj první výlet rovněž začínali u jezera Lac Pavin.
Ve tři čtvrtě na 9 vyjíždíme transporterem do výchozího bodu etapy. Na parkovišti na břehu jezera Rob zaparkuje transporter, odplachtujeme vlek a vykládáme kola. Zhruba v 10 vyrážíme na další etapu našeho cyklo zájezdu v sopečné krajině Auvergne. Jedeme po hlavní silnici a na prvním kruhovém objezdu pokračujeme prvním výjezdem.
MIIISTAKE!!!
Měl to být až druhý...
Po zhruba 2 km sjezdu, který si všichni užíváme, zastavujeme u krásného kostela. Fotíme a Janička vytahuje GPSku: "Mám špatnou zprávu, jedeme špatně."
Nezbývá nic jiného než otočit kola a kopcem vystoupat zpátky na "kruhák", tam zabočujeme už správně na Rouillat Bas, kde se začíná silnice zvedat a přes Rouillat Haut vyjíždíme na první pořádnou prověrku dnešní cykloformy.:-)
Vyjedeme na kopec, ze kterého je nádherný výhled a poté absolvujeme zasloužený dlouhý sjezd až do Le Saint Saturnin, malého městečka s hradem, kde si dáváme pauzu na oběd a prohlídku města a hradu (v hradu prováděli buď ve francouzštině nebo angličtině).
Sedím se Šárkou ve stínu stromu u restaurace, kde je plánovaný sraz v 1 a kde se pomalu začínají shromažďovat Francouzi na oběd a odpolední siestu. Šárka píše pohledy domů, já koukám do mapy (radši ne na profil:-)).
Zaťukání na rameno a oslovení: "Bonjour.", mě vrací do reality.
Dva Francouzi nás od svého oběda se zájmem pozorují. "Bonjour."
"Vous avez l'eau?" (Máte vodu?), ptá se starší z nich a mává nádobou s vodou, kterou dostali k obědu.
"Oui, c'est beau. Merci beaucoup!" (Ano, to je dobrý. Díky moc.)
Nabízí víno, pak se ale zarazí a s pohledem na naše kola usoudí, že by se nám po víně špatně jelo.
Konverzace ale nekončí: "Bologna?", ptá se druhý Francouz.
"Non, nous sommes a Republique Tcheque." (Ne, jsme z České republiky.) Nechápu, jak ho napadlo, že jsme z Bologně.
"Ok, bonne journée." (Hezký den.), přejou nám, pak jim ale zvědavost nedá a následuje dotaz: "Ou vous allez?" (Kam jedete?)
"Lac d'Aydat.", odpovídám.
Zachechtání a odpověď: "Wow, bon courage!" (Hodně štěstí.)
Super, to není dobrý znamení.
"Merci, au revoir." (Díky, nashledanou.)
"Au revoir.", odpovídají a když o chvíli později už všichni hromadně projíždíme kolem restaurace, vesele na nás mávají, ale neřekla bych, že nám závidí.:-)
Nejspíš opravdu nezáviděli, protože hned jak vyjedeme z města, silnice začíná stoupat. A nestoupá pomalu. A nevypadá, že by někdy měla přestat stoupat.
Jedu vepředu, za mnou Libor a Míša s Michalem. Za chvíli už jen Libor, který říká: "Já pojedu chvíli vepředu."
"Jeď, jeď.", říkám mu a on nasazuje takové tempo, že se mezera mezi námi podstatně zvětší.
Kopec asi 4x vypadá, že už končí. Hlavně ve chvíli, kdy na chvíli vjedeme na rovinku a za zatáčkou následuje kopeček dolů, jenže netrvá dlouho, Zhruba po 10 m kopec nahoru pokračuje závěrečným "zalamovákem".Vjíždíme do města Olloix, kde před sebou vidím Libora, jak zastavuje na lavičce pod stromy.
Dojíždím k Liborovi: "Tak ten byl výživnej, co?"
"Joo, taky jsem si ho užil. Fakt dobrý."
"Mě přišel snad horší než všechny ty kopce včera a to je etapa pro odpočinkový den."
"No, na odpočinkový den je to fakt docela soda."
Sedám si vedle něj na lavičku, odpočíváme a čekáme na ostatní.
Postupně dojíždí Petr, Míša, Hanka, Michal a Janička se Šárkou. Chvíli si orazí a pokračujeme dál. Pokračujeme jak jinak než do kopce. V Olloix, když jde někdo na nákup byť jen na náměstí z dolního konce města a něco zapomene, tak si nejspíš sakra rozmyslí, jestli mu stojí za to jít znovu. Nikdy jsem neviděla, že by se v 1 městečku dalo nastoupat tolik výškových metrů:-).
Z Olloix pokračujeme směrem na Le Fohet, poté krátkým sjezdem a stoupáním do Monne a odtud už jen mírným stoupáním do Le Vernet Sainte Marguerite. Za Le Vernet stoupání pokračuje už jen chvíli a na směrovkách se začíná objevovat cíl naší etapy Chambon sur Lac, resp. Varennes.
Sjíždíme z kopce a podle šipek je Chambon sur Lac rovně, ale silnička vede i doprava. S Liborem a Hankou projedeme rovně. Volání.
"Vraťte se. Do kempu je to kratší doprava."
Vracíme se na křižovatku a nastává debata.
Janička říká, že by z Le Vernet Sainte Marguerite měla vést ještě jiná cesta než po hlavní a měla by vést údolím a vypadá to, že se na tu cestu dostaneme, když na křižovatce, na níž stojíme zahneme doleva.
Jsme na zkoumacím zájezdu, proč bychom se nevrátili.
Michal s Míšou míří rovnou do kempu, protože chtějí otestovat kempový bazén.
My ostatní sjíždíme z prudkého kopce do údolí kolem skal, za zatáčkou se vynoří sýrová farma, kterou projedeme a dostaneme se do stoupání, na jehož konci už stačí jen překonat jednu terénní nerovnost a budeme znovu u kostela v Le Vernet Sainte Marguerite.
Dojíždím na lavičku ke kostelu a spolu se mnou Libor a Petr. Za chvíli se objevuje Hanka a já dostávám sms od Janičky, že jí spadl řetěz a zasekl se mezi převody, ať klidně jedeme. Rozhodneme se, že jsme tu všichni spolu a že počkáme. Janča za chvíli přijíždí, ale nemáme Šárku.
Po dalším čekání se rozhodneme, že ostatní pojedou do kempu a já se vrátím na jedinou křižovatku, na které byla šance, že by Šárka uhnula jinam. Zahnu na křižovatce, ale i tak se za chvíli objevuju na hlavní silnici, po které jsme ten den už jeli, pokračuju do Saignes a až tady by se cesty rozcházely. Pochybuju, že by Šárka špatně zatočila na křižovatce, kterou jsme už jednou absolvovali a na které je přímo název cíle naší cesty. Volám tuhle zprávu Janičce a domluvíme se, že na ně počkám.
Společně pokračujeme po silnici směrem na kemp a proti nám se blíží "alpiňácký" Volkswagen s Robem za volantem. Jede k Lac d'Aydat pro vlek, který tam ráno nechal. Ptáme se ho, jestli je Šárka už v kempu. Říká, že ne, ale je možné, že se minuli.
Projíždíme Beaute le Froid, kde se koná slavnost a v zatáčce stojí asi 5 koní s jezdci. Projíždíme kolem cedule Col de la Croix Morand OUVERT. Do tohoto průsmyku jsme vystoupali předchozí den, tudíž nezbývá než doufat, že ho nebudeme muset vyjet celý znovu. Po zhruba 2 km stoupání přijíždíme na křižovatku, kde už jsme včera byli a je jasné, že cesta do kempu už bude jen klesat:-).
Znovu profrčíme sjezdem až do kempu, kde u stolu v "kuchyni" se Míša s Michalem.
"Ahoj, je tu už Šárka?", ptám se.
"Ne, není."
Přijíždí Libor, Hanka a Petr. Za chvíli se objevuje Rob s transporterem a vlekem.
"Šárka tady není. Nevolala ti?"
"Ne nevolala, tak snad je v pohodě."
Za chvíli zvoní telefon. Volá Janička, že jí volala Šárka, že se ztratila a chce, aby pro ní Rob dojel.
Odpojujeme vlek a Rob zahajuje záchrannou operaci.
Naštěstí jsou i se Šárkou zhruba za půl hodiny zpátky.
"Tak jsem Šárku svezl 5 km z kopce.", směje se Rob. No, hlavně, že je v pohodě.:-)
Zapíjíme další etapu a míříme na večeři.
Po večeři vznáším návrh na cestu kolem jezera. Za prvé je dost zima, takže pohyb by mi z "teplotních důvodů" dost bodnul a za druhé v den příjezdu jsme došli do kempu po jakési dřevěné cestě z prken, ale cesta lesem pokračovala dál. Navrhuju proto zkusit jezero obkroužit "proti srsti". Přidává se Michal, Míša, Libor, Hanka a Petr. Šéfové připravují další den a Šárka po psychickém i fyzickém vypětí doslova odpadla:-).
Vycházíme brankou z kempu a zatáčíme po cestě doprava. Široká cesta po chvíli mizí. Doslova. A my narážíme na vodní tok. Zvolíme metodu "přeskoč, přelez, neplavej" a nacházíme místo, kde je řeka nejužší. Pak přeskáčeme přes kameny na druhý břeh a ocitáme se kousek od místa, kde jsme se při předchozí cestě kolem jezera napojili na dřevěnou cestu. No, asi to jinudy fakt nejde.
Jdeme po prknech až na jakýsi výhled na jezero, kde potkáváme Hanku s Petrem, kteří se usídlili na špici výpravy. Já, Libor, Míša a Michal koukáme na jezero, povídáme a vzpomínáme. Zhruba po 20 minutách, kdy už slunce definitivně zapadlo a na cestu opravdu vidět není se naše cesty rozchází. Já s Liborem vyrážíme dokončit okružní cestu a Míša s Michalem se vrací do dřevěné cestě do kempu. Michal nás ještě na cestu vybaví čelovkou s vysvětlením: "Ať někam nespadnete."
Je to zvláštní, ale ve světle čelovky a pár loky slivovice, kterou se Libor na cestu vybavil, se mi ta cesta zdá o dost kratší než v den příjezdu. Jdeme, povídáme, vzpomínáme na Provence a vrcholovou etapu na Mont Ventoux a za chvíli jsme u kempu, kde se znovu shledáváme s Míšou a s Michalem, kteří sedí na lavičkách na břehu jezera. Připojujeme se k nim a povídáme.
Po chvíli se Míša ptá: "Kolik je hodin?"
Koukám na hodinky a informuju ho: "Těsně po půl 11."
"Sakra a to jsem chtěl dneska jít spát brzo."
"To už máš teď jedno."
Debata ještě chvíli pokračuje, ale pak se zvedáme všichni naráz. Zítra nás totiž čeká "královská etapa" a podle toho, jaká je zima, bude snad už zase jasno.

20.8. 2013 - ETAPA třetí (ETAPA "královská")

Chambon sur Lac (Varennes) - Murol - Saint-Diéry - Saurier - Saint-Floret - Chassagne - La Godivelle - Cambains - Besse-et-Saint-Anastaise  - Col de la Croix Saint Robert - Chambon sur Lac (Varennes)

119 km
2200 m kumulovaného převýšení

V noci se v půl 3 budím zimou, můj spacák značky Prima, který mi dobře a věrně sloužil dlouhých 13 let, má nejspíš bohužel své nejlepší roky za sebou. Na kraťasy a triko přidávám další vrstvu, mikinu a dlouhé kalhoty a snažím se přesvědčit sama sebe, že teď když jsem takhle nabalená, už mi prostě být zima nemůže.... Byla a jaká...:-(
Konečně je čas vstávat, budík nastavený na mobilu tentokrát ani nepotřebuju, protože zhruba od půl 4 už ráno netrpělivě vyhlížím. Doufám, že bude jasno a to nejen kvůli výhledům.V půl 8 se scházíme na snídani a je rozhodnuto, že se rozdělíme na 2 skupiny podle délky etap.
První skupinu tvoříme já, Libor, Hanka a Petr a pod velením Roba absolvujeme variantu delší, druhá skupina tvořená Michalem, Míšou a Šárkou v čele s Janičkou pojede kratší verzi a protože obě varianty začínají i končí v kempu, znamená to, že transporter s vlekem tentokrát zůstane v kempu.
V půl 9 vyrážíme směr Murol, kde jsme si první den po příjezdu prohlédli hrad, který by byl asi nejzajímavějším cílem a tudíž  už se tu moc nezdržujeme a plynule pokračujeme na Saint-Diéry přes krátké zpestření v podobě MTB speciálu, na který mě Rob upozorní, ale dodá: "To sjedeš!"
Sjela jsem, sjeli jsme všichni bez problému:-).
Ze Saint Diéry pokračujeme na Saurier, kde odbočíme z hlavní silnice k hradu, který se krásně vyjímá nad městem ležícím v dlouhém údolí obklopeném skalami. Po obhlídce hradu uděláme osudnou a nejspíš dost školáckou chybu. Místo spořádaného návratu na hlavní silnici na křižovatku, kde jsme opustili poslední ukazatel cyklostezky směr Chassagne, sjedeme po vedlejší silnici na hlavní o kus dál a pokračujeme v původním směru jízdy. V tuto chvíli máme ujeto něco kolem 15 km, z nichž žádný nebyl do kopce ale z kopce, což je v Auvergne skutečnost, která zavání průšvihem.
Jedeme dál z kopce a se vzrůstajícími obavami si užíváme sjezdu, který dřív nebo později prostě musí skončit (a v našem případě spíš dřív:-)).
Po chvíli se na mě otáčí Rob jedoucí vepředu: "Ty jo, to bude kopec jako sviňa!"
Nezbývá než souhlasit.
Přijíždíme do městečka Saint Floret a zkoumáme mapu, protože už dlouho jsme neviděli jakoukoli značku cyklostezky. Z mapy a GPSky zjišťujeme, že díky tomu, že jsme se nevrátili na hlavní silnici, ale sjeli jsme od hradu v Saurier trochu níž, jsme minuli odbočku a zajeli si dohromady zhruba 20 km.
Za chyby se platí!
Platíme i s úroky.
V Saint Floret narazíme na silniční ukazatel, který ukazuje Saurier 3 km a Chassagne 9 km, odbočujeme na Chassagne doleva a začíná kopec, kopec dlouhý a náročný. Ujedeme asi 3 km stoupání a dojíždíme na křižovatku s ukazatelem: Saurier 1 km, Chassagne 9 km.
Pane bože!!!
Chvíli tuhle "novou" informaci (i kopec) "vydejcháváme" a snažíme se sami sebe uklidnit, že to je jen přehmat. No, nezbývá než doufat, že?
Pokračujeme opět doleva a opět do kopce na Chassagne. Slunce svítí, obloha jasná a dokonce nám přeje i vítr, který fouká do zad. Ještě že tak...
Projedeme Chassagne a míříme na La Godivelle, kde je v plánu zastávka u 2 sopečných jezer. Silnice před námi stále stoupá a vypadá to, že už tomu dneska nebude jinak, navzdory tomu se nám díky větru v zádech jede dobře a doufáme, že se to nezmění (ani vítr, ani pocit z jízdy:-)). Po obou stranách pastviny a krásný výhled a my šlapeme směr La Godivelle.
Těsně po vjezdu do La Godivelle odbočujeme nezpevněnou cestou vlevo k prvnímu z jezer, Lac d'en

Bas, které prohlídneme, nafotíme, dáme krátkou pauzu a plynule pokračujeme k druhému jezeru, které leží sice jen o kousek dál, ale zato podstatně výš (vlastně až nad městem). Prudkým "zalamovákem" se dostáváme k jezeru, Lac a l'autre. Proč jsou vždycky všechny pěkný věci na kopci?:-)
Z La Godivelle pokračujeme tentorkát v podstatě z kopce na Cambains, kde v místním baru nebo restauraci nebo co to vlastně bylo, zhruba v půl 3 zastavujeme na oběd, kafe, pivo atd. všichni podle svého vědomí a svědomí:-). Ujeto něco přes 70 km a jsme kousek za půlkou. Dneska bude dlouhý den:-).
Naše cesta pokračuje přes kopec do Besse-et-Saint-Anastaise, krásného květinového městečka s historickým centrem, kde dáváme "pauzáka". Rozchod ve čtvrt na 5, sraz a odjezd v 5. Rob se jede podívat do místního hypermarketu nakoupit víno a my ostatní procházíme město. V půl 5 docházím k lavičce, kde sedí Libor a dobrovolně hlídá kola. Sedám si k němu, vyhříváme se na sluníčku, odpočíváme, povídáme a čekáme na ostatní. Okolo tři čtvrtě přijíždí Rob a přidává se k nám "do party". V 5 se u kol shromáždíme všichni a nezbývá než na ne zase nasednout a šlapat dál.
Čeká na nás vyhlídka, kterou jsme zahlédli před vjezdem do Besse a poté vrcholová prémie v podobě Col de la Croix Saint Robert (1451 m n. m.), průsmyk, který se víceméně taky přehlédnout nedá:-). Vyjíždíme na vyhlídku, teda spíš vycházíme, protože asfaltová silnice nevede přímo přes vyhlídku. Kocháme se výhledem a zlanaříme postarší francouzský pár, aby nás zvěčnil na vrcholovou fotografii.
Poté už zbývá "jen" 1 kopec, podle cedulí podél silnice bude mít okolo 5 km a vystoupáme do nadmořské výšky 1451 m n. m. Rob nás ještě na vyhlídce pro jistotu varuje, že pod začátkem stoupání bude odbočka doprava směr náš kemp, ale pokud chceme do průsmyku vyjet, musíme zahnout doleva. Jedu těsně Liborem zdolat poslední stoupání dnešní "královské etapy", když se najednou zhruba 1 km před námi ve stoupání objeví 2 "silničáři" a Libor začíná zrychlovat a mě je jasné, že "je vezme".
Jedu si dál svým tempem a vidím Libora, jak se ke 2 cyklistům rychle přibližuje. Po chvíli francouzské kolaře míjím i já a dojíždím Libora, který poté, co cyklisty dojel, předjel a ujel jim, výrazně zpomalil.
"Já nevím, proč vždycky cyklistu před sebou musím "vzít"."
Na tohle konstatování nemám odpověď.:-)
Dojíždíme na křižovatku, o které se zmiňoval Rob a zatáčíme doleva. Libor čeká na Hanku, která jede osamoceně kus za námi. Stoupám vzhůru a nade mnou se tyčí průsmyk a klikatí silnici, na které jsou vidět odlesky z aut. Připadá mi, že je vrchol strašně daleko....a vysoko.
"Něco je špatně.", říkám si v duchu.
Postupně míjím cedule označující aktuální nadmořskou výšku, procenta stoupání a vzdálenost k vrcholu, které jsou po kilometru podél silnice. Konečně dojíždím k poslední, která výjimečně označuje posledních 500 m k vrcholu a pak už jen míjím ceduli Col de La Croix Saint Robert, 1451 m n. m.

Zastavuju, fotím.
Za chvíli dojede Libor a společně se schováváme za karavan před studeným větrem. Máváme na Hanku, která už kopec taky zdolala a vypadá to, že nás nevidí. Těsně za Hankou přijíždí Rob, který okamžitě zamíří ke karavanu. Už zbývá jen Petr.
Čekáme a čekáme a Petr nikde.
Po zhruba 20 min čekání, které si krátíme povídáním, dojdeme k závěru, že Petr zahnul dole na křižovatce směrem na kemp. Oblečeme na sjezd bundy a těch 5 km, které se v opačném směru zdály téměř nekonečné, sjedeme během chvilky zpět na výše zmíněnou křižovatku, kde tentokrát odbočujeme směrem na Chambon sur Lac. Užíváme si sjezd a dojíždíme na křižovatku, z průsmyku, na který jsme vyjeli při první etapě Col de la Croix Morand. Směrovka ukazuje doprava, čekáme s Robem na ostatní.
S pohledem na ceduli říkám: Ty, Robe, dát na závěr "královské" etapy výjezd na průsmyk, který se jmenuje stejně jako autor etapy, to je vážně stylový!"
"Viď? Taky mi to tak přišlo.", směje se.
Dojíždí Hanka s Liborem a dojíždíme z kopce posledních pár kilometrů do kempu ve Varennes, kam přijíždíme okolo 8 a hned hromadně míříme na večeři, která se tentokrát koná ve společenské místnosti v kempu, protože si Francouzi, kteří měli stany postavené vedle naší "stanové" kuchyně u správce kempu ztěžovali, že je ráno budí cinkání našich příborů a plechových hrnků.:-) Kuchyňský stan Husky zůstal spolu s ledničkami na svém místě dokonce i se stolem a s lavicí, čehož naše skupina "kolařů" využívá a operativně stan přejmenovává na "Hospodu u Huskyho", v níž se po večeří a umytí scházíme na večerní "kulturu".:-)

21.8. 2013 - ETAPA čtvrtá

Mozac - Saint-Hippolyte - Chatel-Guyon - Gimeaux - Combronde - Gour de Tazenat - Chazeron - Enval - Volvic - Mozac

75 km
1300 m kumulovaného převýšení

Nekonečně dlouhá a mrazivostí severnímu pólu hodná noc opět končí v 7, kdy všichni hromadně vstáváme a v půl 8 se scházíme na snídani, tentokrát i se skupinou turistů, kteří vyráží na celodenní výlet a vstávají dřív, což zapříčiní, že naše jindy tak poklidná a v pohodě probíhající snídaně se velmi záhy zvrhne v nemilosrdný boj o čaj, kafe, bagetu i židli a místo u stolu:-).
O půl 9 naskáčeme do Volkswagenu, jenž nás s Robem za volantem odváží do výchozího bodu naší etapy. Já v mikrobusu uplatňuju svůj osvědčený způsob cestování a prakticky usínám ve chvíli, kdy mikrobus opouští kemp. Protože jsem noc strávila "poháněním" času a v mikrobuse sedím za oknem skrz které krásně svítí slunce a já pomalu rozmrzám, musí se mnou Michal po dojezdu do startovního místa pořádně zacloumat, aby mě probral, vystrkal z mikrobusu a mohl sám vystoupit.
Vykládáme kola a vyrážíme na další etapu. Už při večerním briefingu bylo rozhodnuto, že tentokrát delší trasu pojedeme pod taktovkou Janičky. Nebylo k tomu potřeba ani moc času ani moc lidí.
Rob si jednoduše sedl za stůl, podíval se na svojí pomocnici a hlasem, který nepřipouštěl diskuze, řekl: "Zítra jedeš se střelama ty."
Janičce nezbylo než přikývnout.:-)
Nasedáme na kola, chvíli se dezorientujeme v mapě a vyrážíme. Jedeme pod velením Janičky z výchozího města Mozac přes Saint-Hippolyte do Chatel-Guyon, kde míříme do prudkého krátkého kopce typického pro francouzská městečka a příjíždíme k zámku Chatel-Guyon, který nafotíme a poté vystoupáme ještě pár rychle nabíhajících výškových metrů na vyhlídku nad městem s křížem. Protože na vyhlídku vede pouze úzká cestička a na vrchol vedou různě organizované přístupy, každý se na vyhlídku dostáváme jinak. Obloha je jasná a my se kocháme nádherným výhledem. Zhruba po 20 minutách nasedáme na kola, sjíždíme dolů a pokračujeme do města Gimeaux.
Za Gimeaux se naše skupinka jedoucí delší variantu tentokrát pod vedením Janičky odděluje od Michala s Míšou, Šárky a Roba a jak jinak než nahoru a dolů míříme směr městečko Combronde. Tady přijíždíme na malé náměstí, kde usedáme na lavičky a obědváme. Zhruba po půl hodině znovu osedláme naše ohnivé oře, pokračujeme dál a ještě před výjezdem z města zahlédneme v malé restauraci druhou část naší výpravy, kteří také obědvají a podobně jako my neriskují zavření "všeho" kvůli odpolední siestě, kterou každý správný Francouz velmi striktně dodržuje.
Jedeme dál podle ukazatelů na sopečné jezero Gour de Tazenat, na které vede z krásně hladké hlavní silnice odbočka. Podle ukazatele odbočujeme vzhůru doleva a po chvíli dojíždíme na parkoviště pokračujeme dál vzhůru až na vyhlídku na jezero, kde krásný výhled nafotíme a pak sjedeme zpět na parkoviště, odkud zamíříme přímo k jezeru. Projedeme okolo bufetu a přes pláž, pronásledováni občas dosti nechápavým pohledem relaxujících Francouzů, kteří až k jezeru dojeli autem, a pokračujeme dál lesem na druhou pláž, kde já spolu s Hankou, Liborem a Janičkou sedáme do polostínu, Petr pokračuje dál lesem hledat nějakou ideální koupačku. Já a Janička zouváme boty a míříme do vody, která krásně chladí. Jak tak stojíme a boříme se do písečného dna, najednou se odněkud zprava ozve volání. Koukáme a vidíme mávajícího plavce. Vcelku jednoduchou dedukcí usoudíme, že je to Petr, který jel ještě kousek dál a proložil cyklo část částí plavací. Pořádně se zchladíme a za chvíli už zase nasedáme na kola a vyrážíme dál. U jezerního bufetu potkáváme "ztělesněnou pohodu" ve formě našich "ladících" parťáků Roba, Michala s Míšou a Šárku, kteří si užívají svoje svačiny a růžové víno.
Od Gour de Tazenat míříme k majestátné pevnosti Chazeron, kde vjedeme na rozlehlé nádvoří a fotíme. Náš příjezd vyvolá poněkud rozruch ve skupince ve středověkých kostýmech a po chvíli se ozve volání. Otáčíme se po hlase a zjišťujeme, že pochází nejspíš od hradního průvodce, který nám říká, že sami si pevnost prohlédnout nemůžeme, že je to možné leda s prohlídkou a přátelsky, diplomaticky ale zároveň asertivně nás "vypoklonkuje" pryč. Omlouváme se, dáváme se na ústup a fotíme pevnost aspoň zvenku.
Od pevnosti Chazeron frčíme přes Enval do města Volvic známého minerálními prameny a podle něhož se jmenuje i minerální voda. Náměstí máme na dohled, když nám do cesty "vstoupí" značka jednosměrky. Usoudíme, že si jednou zahrajeme na "tvrďáky" a jednosměrku projedeme. Tenhle čin vyvolá přinejmenším údiv u místních obyvatel. Na náměstí si dáváme rozchod a sraz v půl 6. Janička míří do infocentra a my ostatní se rozdělujeme podle vlastních cílů. O půl 6 se spořádaně scházíme u kašny a Janička nás informuje, že místní hrad je otevřený do 6 a že pokud to chceme stihnout, tak musíme vyrazit. Nasedáme na kola a prudkým krpálem míříme směr hrad. Když za 10 minut 6 "dofuníme" k hradní bráně, zjišťujeme, že se dneska asi zavíralo dřív...:-). Vzpomenu si na slogan rodinné dovolené na Korsice "Oni to tak neberou.":-)
Fotíme hrad aspoň přes bránu, i tenhle pohled stojí za to. Těsně po 6 nasedáme na kola a míříme do konečného bodu etapy, městečka Mozac, odkud jsme ráno vyjeli a kde už Rob za pomoci ostatních nakládá kola druhé skupiny do vleku.
Naložíme i naše kola, nasedáme do mikrobusu a Rob nás veze zpátky do kempu, kde jako už tradičně vylezeme z autobusu, rychle "vlítneme" do stanu pro ešusy a lžíce a míříme na večeři. Po večeři se jako tradičně zkulturníme a jako tradičně se sejdeme v "hospodě u Huskyho", kde dlouho pijeme a povídáme, povídáme a pijeme.

22.8. 2013 - ETAPA pátá

Coudes - Buron - Saint-Babel - Saint-Julien-de-Coppel - Lignat - Saint-Maurice - La Sauvetat - Coudes

Dnešní noc mě přesvědčila, že asi opravdu nastal čas se s 13-tiletým spacákem značky Prima rozloučit.

Od půl 3 zhruba po 10 minutách pravidelně koukám na hodinky, doufám, že už bude čas vstávat a marně se snažím sama sebe přesvědčit, že mě ještě hřeje mládí:-D. (no, už asi ne:-)
Konečně je 7! Nevyspalá a zrmzlá lezu ze stanu a s potěšením zjišťuju, že je opět jasno a že nejspíš bude po celý den i teplo a nejspíš takové, že nás to bude mrzet:-).
Jako každé ráno se scházíme na snídani v půl 8 a v nacvičený čas v 8 nasedáme do věrného Volkswagenu a jedeme do městečka Coudes, odkud se bude začínat tentokrát. Trasa má začínat od mostu Pont sur l'Alier a Coudes, u kterého máme chvíli problém najít místo na parkování. Naštěstí nám francouzská paní poradí, že se dá parkovat v parku na druhém břehu řeky. Nasedáme na vyložená kola a Rob veze Volkswagen na ukázané místo.
Opět dochází k prostřídání velení a dnešní delší etapu opět pojedeme pod taktovkou "velkého šéfa". Začátek etapy ale začínáme společně a hromadně jedeme za první kulturní vložkou dnešní etapy, ke zřícenině nad vesnicí Buron, která, jak už to u zřícenin bývá, stojí na kopci, který, jak už to v Auvergne bývá, opravdu stojí za to.:-)
Naštěstí nádherný výhled i zřícenina nám tu chvilku námahy  bohatě vrátí. Vzpomenu si na oblíbenou hlášku taťky: "Bože, to je krása, doprčic, už jednou!!!!"
Kocháme se a fotíme a za chvíli nasedáme na kola a pokračujeme v jízdě.
Následuje rozdělení na 2 výzkumné skupiny a už frčíme přes Saint Babel po krásné poklidné silničce do poutního místa Ancienne Chapelle Saint Julien de Coppel, na které se každý dostává ze společného výchozího bodu po vlastní ose. Libor na svém "vytuněném" kole značky Scott jede nejpřímější "cestou", Hanka s Robem za ním. Petr a já jedeme kolem dokola a já nechávám svojí silničku opřenou ve stínu, tam kde končí poslední náznak cesty a dál už se jeden jen po lehce vyšlapané trávě:-).
Všichni se scházíme nahoře, fotíme každý zvlášť i všichni dohromady a nemůžeme si dost vychutnat krásu zdejších výhledů.
Dál v pohodovém tempu pokračujeme přes Lignat a Saint Maurice do městečka La Sauvetat. Čas nemilosrdně utíká a my zjišťujeme, že na domluvenou dobu prostě u Volkwagenu nebudeme. Ovšem nikdo z nás si nechce nechat ujít pohled na další sakrální stavbu dnešní etapy právě v La Sauvetat. Přece jen nám ale není jedno, že by na nás druhá skupinka měla čekat a tak dochází k rozdělení. Rob pokračuje dál, že aspoň už s druhou partou začnou nakládat kola a my ostatní prohlédneme a nafotíme zámek a co nejrychleji dojedeme do parku v Coudes, kde parkoval náš vlek.
Oddělujeme se a míříme do prudkého kopce středem města, po chvíli máme pocit, že vjíždíme k někomu na zahradu (nebo spíš na zápraží), a proto radši sesedáme z kola.
Z domu vychází stařenka: "Bonjour!", zdravíme se navzájem.
"S'il vous plait, ou est le chateau de La Sauvetat?", ptám se svojí lámanou francoužštinou, kterou doba, která uplynula od mého odchodu z "gymplu" dost poznamenala:-).
Naštěstí stařenka pochopí a ukazuje nám cestu, ale zároveň nám říká, že se tam na kole dojet nedá.
Hanka s Petrem odkládají kola a rychlou chůzí míří udaným směrem. Já s Liborem sedáme na kamenné obrubníky a čekáme...
Zhruba za 10 minut se naši parťáci vracejí: "Tam se dá na kole normálně v pohodě dojet.", informuje nás Petr. Tak příště.
Nastal čas na "stíhací" jízdu k Volkswagenu. Už bez dalších zastávek rychle jedeme směr Coudes podle silničních ukazatelů. Protože v Auvergne prostě roviny nejsou:-). přejedeme rychle asi 2 celkem vydatné kopce a po zhruba 10 km zběsilé jízdy se před námi objeví cíl naší cesty. Pak už jen před mostem zatáčíme do parku, kde vládne naprostá pohoda. Každý v ruce drží Radlera, Colu nebo pivo a buď sedí nebo leží na trávě většinou v polostínu.
"Ahoj!", vítají nás.
"Čekáte dlouho?", ptám se Michala, i když to vypadá, že i kdyby jo, tak nás to vůbec nemusí mrzet, protože si čekání pěkně vyplnili a užili.
"Vůbec ne! Máme tu naprostý veget!", informuje nás.
"Máš dobře opálený nohy," směje se mi s pohledem na moje nohy v cyklokeckách, ve kterých se mi shrnuly ponožky a je tudíž vidět ostře vypálená "ponožková" hranice, kterou jen místy přerušuje kolomaz od převodníku. Moje poznávací znamení.:-)
V pohodě nakládáme kole, nasedáme a pak už míříme na slíbenou a domluvenou ochutnávku domácích francouzských sýrů, kde absolvujeme prohlídku ve francouzštině, kterou nám Janička tlumočí. Všichni nakupujeme sýry na ochutnání domů. Ještěže máme ledničku:-). A pak už honem na večeři, kterou opět nestíháme v oficiálním termínu. Ale co, aspoň máme my i pěšáci víc místa na sednutí.:-)
Po večeři se jdeme zkulturnit a pak se opět scházíme na tradiční posezení v "hospodě u Huskyho":-).
Povídáme a povídáme a konverzace se stočí k Provence a když Provence, tak Mont Ventoux.
A právě tady uzavírám s Robem dohodu.
"Dole v Malaceune je půjčovna dvoukol. Já bych hrozně rád na Mont Ventoux vyjel na dvoukole, ale nikdo do toho se mnou nechce jít.", říká Rob.
"Já bych do toho šla, pro tu srandu.", chytám se toho, protože jsem pro každou "krávovinu" a tohle zní jako akce, na kterou se dlouho vzpomíná:-).
"Fakt?"
"No jasně."
"Tak si na to plácnem?", ptá se Rob a natahuje ruku. Pořád si asi myslí, že si z něj dělám legraci.
"Plácnem.", říkám já a dohoda je uzavřena.
Do debaty se vmísí Michal. "No když pojedeš s Aničkou, tak to budeš mít skoro bez práce."
"Přesně, Anička mě tam doveze."
"No počkej, žádný takový, šlapat budeš a když ne, tak budeš vystoupen.", bráním se a říkám si v duchu: "No jasně a já budu první, kdo kdy vyjel na Mont Ventoux na dvoukole v singlu.":-D
Tak uvidíme, jak tahle dohoda dopadne...:-)
Zhruba v půl 1 se rozcházíme a další den dovolené je u konce. Zbývá už jen 1 etapa a vlastně je to docela smutný:-(.