Příběh rytíře (A Knight's Tale)

Režie: Brian Helgeland
Hlavní role: Heath Ledger, Rufus Sewell, Paul Bettany, Shannyn Sossammon
Recenze:
Ovykle nemám historické filmy s jakýmikoli moderními prvky ráda, ale tenhle je prostě jinde. Už od začátku totiž dává jasně najevo, že to vlastně nemyslí vážně. Jde v podstatě o moderní romantický snímek s pozadím ve Středověku. Obsazení hlavních rolí vyšlo ve všech směrech: Heath Ledger (kapitola sama pro sebe a tady je prostě neuvěřitelný). Paul Bettany (jeho "přednášky" jsou jak skvěle zahrané, tak i chytlavé a navíc jim dodává správnou excentričnost, která je staví do úplně jiného světla), Rufus Sewell v roli hlavního záporáka je příkladným protipólem Heathe Ledgera a svého úkolu se také zhostil velmi zdatně. Pokud jste ochotni film brát s nadhledem a bez nejmenšího přemýšlení typu: tohle tam přece nemůže být atd., pak se dočkáte skvělého oddechového zážitku:-).
Děj:
William Thatcher (Heath Ledger) vždycky snil, že se stane rytířem. Příležitost se mu naskytne záhy po smrti jeho pána, který zemřel těsně před finálovým soubojem. Will se rozhodne a navzdory hrozícímu trestu (pokud by byl odhalen) si obleče pánovo brnění a turnaj vyhraje v převleku. Po tomto úspěchu přijde za svými věrnými kamarády: Waltem  a Rolandem s ďábelským plánem. Usmyslí si, že bude na trunajích vystupovat jako rytíř, bude turnaje vyhrávat a tak si budou společně vydělávat na živobytí. Po cestě na první turnaj potkají spisovatele Chaucera (Paul Bettany). který prohrál sázku a přišel o všechno oblečení.
Will s ním uzavře obchod. Za to, že mu obstará jídlo a šaty mu Chaucer napíše šlechtický diplom na jméno Ulrich von Lichtenstein z Belgerlandu. Willovi se podaří v turnaji probojovat až do finále, kde ho ale porazí lstivý hrabě Adhemar (Rufus Sewell). Will si usmyslí, že Adhemara nakonec porazí.
Na turnaji se také zamiluje do krásné Jocelyn (Shannyn Sossammon) a začne s Adhemarem bojovat i mimo bojiště. O Jocelininu přízeň. Adhemar je ale nečekaně povolán do zbraně, což znamená, že se celý rok neobjeví na turnajích. Will mezitím získá Jocelinino srdce, tím, že se na jednom z turnajů nechá svým soupeřem porazit.
Adhemar se nakonec vrátí dřív a stihne turnaj v Anglii, odkud Will původem pochází. Will jde navštívit svho otce, kam ho ale Adhemar pronásleduje a zjistí tak, že Will není urozeného rodu. Will je zatčen a postaven na pranýř. Pokud se nestane zázrak bude zostuděn před celou veřejností...

Poznámka:
Podle výše popsaného děje nejde poznat, že jde o značně modernizovaný "historický" snímek. Dá se říct, že jde hlavně o tu romantiku:-) Modernizace zde spočívá například v hudební stopě filmu. Hned na začátku filmu je počátek turnaje doprovázen písní We Will Rock You od legendární skupiny Queen, která nebyla zrovna středověká:-). Moderní prvky zasahují i do tanečních čísel, kdy se opravdu nedá ani v nejmenším říct, že by Ledgerovo "poskakování" (ačkoliv značně cool and catchy:-)) mělo se středověkým tancem pramálo společného... Pokud jste ale ochotni toto všechno přehlédnout, bude se Vám film určitě líbit. Prostě oddechovka jak má být.
Jak napsal na www.csfd.cz Faidra: "Dámy a pánové, odložte mozek v šatně a budete se výborně bavit. uvedené je pořeba udělat u spousty filmů, tak co?:-)"

Nebožtíci přejí lásce (Avanti!)

Režie: Billy Wilder
Hlavní role: Jack Lemmon, Juliet Mills, Clive Revil
Recenze:
Letní "oddychovka" se vším všudy. Přestože film nemá nějak vysoce závažný děj, ubíhá bez nejmenších zádrhelů a většinu času se bez nadsázky prostě válíte smíchy. Jack Lemmon v hlavní roli je správně neurotický až impulzivní a jeho herecká partnerka Juliet Mills se vůbec nedá zahanbit a nezůstává Lemmonovi vůbec nic dlužná. Výborně jsou ztvárněné i další role, zvláště bych vyzdvihla výkon Clivea Revila, který je ve filmu prostě ředitel hotelu se vším všudy:-). Navíc krásné počasí, prostředí a výstižná hudba jen podtrhují atmosféru a celkovou náladu filmu. Nezbývá nic než doporučit:-). (5/5)
Děj:
Wendell Armbruster Jr. přijíždí na ostrov Ischia pro tělo svého otce, který zde zemřel při automobilové nehodě. K vlastnímu překvapení se dozvídá, že jeho rodič nebyl v době havárie v autě sám, ale spolu se svojí milenkou, která nebyla jen náhodnou známostí, ale "letní partnerkou". Jeho otec s ní jezdil do lázní na Ischii po celých 10 let každé léto od půlky července do půlky srpna. Pan Armbuster Jr. se na ostrově tedy nevyhnutelně setká s dcerou milenky svého otce, kterou nejdřív téměř nemůže vystát, ale postupně dochází ke "sbližování" obou potomků, částečně nutností spolupracovat a částečně i nepředvídatelnými okolnostmi, které jejich pobyt na Ischii nečekaně "zpestří"...

Scrubs

Režie: Bill Lawrence (na režii se podílelo mnohem více tvůrců, ale Bill Lawrence je hlavním autorem i scénáristou)
Hlavní role: Zach Braff, Sarah Chalke, Donald Faison, Judy Reyes, Ken Jenkins, John C. McGinley, Neil Flynn
Hostující "hvězdy": Colin Farrell, Mathew Perry, Courteney Cox, Mandy Moore, Michael J. Fox, Amy Smart, Heather Graham, David Copperfield
Recenze:
Můj nejoblíbenější seriál ze všech:-) Jako všechny seriály i tento měl za dobu svého vysílání své "slabší chvíle", ale vždy se přes ně zdárně přehoupl a svůj děj zakončil úctyhodným koncem, přesně takovým, jaký jsem si pro tento seriál přála. Hlavní postavy jsou zahrány prostě skvěle: Zach Braff (JD), Sarah Chalke (Elliot), Donald Faison (Turk) a Judy Reyes (Carla) jsou dalo by se říct až osobní výhrou castingu:-), ale i pravidelně se vyskytující vedlejší postavy našly své přesné herecké ztvárnění: Ken Jenkins (Dr. Kelso), John C. McGinley (Dr. Cox), Neil Flynn (Janitor). A dalším výborným prvkem tohoto seriálu je hudba, která skvěle podtrhuje děj i atmosféru seriálu. (5/5)
Děj:
Hlavní postavou seriálu je John "JD" Dorian (Zach Braff), který coby novopečený lékařský praktikant přichází spolu se svým nejlepším kamarádem Chrisem Turkem (Donald Faison) do nemocnice Sacred Heart, kde se musí vyrovnat nejen medicínou v praxi jako takovou, ale také se svými novými kamarády Carlou (Judy Reyes), Elliot (Sarah Chalke), nadřízenými Dr. Kelsem (Ken Jenkins) a Dr. Coxem (John C. McGinley), dále prostě se spolupracovníky Janitorem (Neil Flynn), ale hlavně se svými pacienty. V seriálu je vždy o zábavu postaráno, ale nikdy se předem nedá uhodnout, kde končí sranda a začíná tragédie (ty se bohužel v nemocnicích také stávají a nejen v nemocnicích...). Ve většině dílů vystupuje právě JD jako vypravěč, jsou to díly, které mají v názvu My.... (Moje....), např.: My First Day, ovšem setkáme se i s díly, kde je vypravěčem buď jedna jiná postava (potom názvy začínají His/Her....., např.: His Story), nebo je dokonce "vypravěčů" více, pak názvy začívají slovem Their...., např.: Their Story. Přímý děj je vyplňován flashbacky hlavních postav (zejména JDho) nebo jejich představami. Seriál tedy začíná příchodem JDho do nemocnice Sacred Heart a vypráví jeho příběhy a životní osudy až po jeho odchod z nemocnice...
Poznámka: Nyní je v USA vysílána 9. série seriálu Scrubs. Chtěla bych jen upozornit na to, že ačkoli se v tomto "pokračování" vyskytují stejné postavy, nejde o seriál Scrubs v původním slova smyslu. Jeho tvůrce Bill Lawrence chtěl 9. sérii pojmenovat jinak, ale na tuto změnu bohužel nepřistoupilo studio vysílající seriál původní i následující...

Mezistátní volejbalové utkání Česko - Kanada

14. 9. 2010
Zítra má Choceň hostit mezinárodní přátelské utkání mezi českým a kanadským volejbalovým výběrem mužů. Celý choceňský volejbal je tudíž zapojen do příprav, aby vše proběhlo bez jakýchkoli problémů. Muži mají za úkol vybírat vstupné, junioři se stali šťastnými vítězi komentování zápasu, juniorky ztvární hostesky (prý včetně předtančení) a ženy (kam patřím i já) zajišťují občerstvení hráčů před utkáním. Přece nebudou hrát nalačno...:-)
Zajištění občerstvení zahrnuje upečení buchet. Každá hráčka má upéct buchtu, což znamená, že podle hrubého odhadu budeme mít asi tak 10 buchet. Co s tím sakra budem dělat? Přece se hráči nenacpou k prasknutí, aby pak nebyli schopní dělat nic jiného než se povalovat na palubovce a hlasitě "krkat". Jakoby buchty nestačily, zároveň ještě máme za úkol vařit kafe a čaj podle toho, co si každý hráč (nebo člen realizačního týmu) jen bude přát.
V pečení nejsem nijak zběhlá, tudíž si myslím, že už i zítřejší ráno bude docela "vzrůšo". Nicméně pokud buchta nedopadne:-) (což je bohužel velmi pravděpodobné), mám v záloze plán "B". Pokud se mi buchtu nepovede "splácat" dohromady, pak zahájím operaci "Spálená buchta" a vyrazím do cukrárny pro jablečný závin...
Tak uvidíme, jak to nakonec všechno dopadne:-)

15. 9. 2010
Ráno kolem 8 jsem se se pustila do studování receptu na mřížkovou buchtu na webové stránce www.ekucharka.net. V 9 hodin jsem zahájila pečení. Zrovna jsem se chystala do kupičky mouky a cukru přidat máslo, když zazvonit telefon. Volal taťka, aby mě informoval, že mám okamžitě vyrazit k zubařce (měla jsem tam jít až v pondělí 20., ale v pondělí mi začíná škola). Tudíž jsem musela nechat buchtu buchtou a jít. K zubařce nechodím ráda ani za "klidných okolností", natož pak když mám péct buchtu, kterou jsem v životě nedělala, a ještě by bylo docela záhodno, aby se dala aspoň trochu jíst.
Naštěstí pro mě (asi i pro reprezentaci:-)) prohlídka netrvala dlouho, takže jsem v pečení po asi pulhodině mohla pokračovat. Po pár dobrodružných vložkách se mi povedlo jakýmsi zázrakem dát dohromady těsto, které se moc nerozpadalo a zároveň se ani moc nelepilo. Dala jsem ho na plech, potřela marmeládou a začala tvořit mřížky. Ty v konečném výsledku byly dosti kostrbaté, ale když jsem pak buchtu upekla a rozkrájela na jednotlivé kousky, tak se to díkybohu docela ztratilo:-).
Se vším pobíháním okolo buchty jsem skončila okolo 1, což samo za sebe ukazuje, jak rychlá jsem v pečení:-). Po dalších přípravách jsem okolo 14:45 vyrazila směrem choceňská hala. Tam jsme se postupně s dalšími kamarádkami sešly a připravily si bufet pro obě reprezentace. Klid pomalu pominul a přeměnil se v nervozitu. Nervozita postupně přešla v šílenství, které vyvrcholilo nekoordinovatelným pobíháním všech zúčastněných.
Konečně nastal okamžik, na který jsme čekali. za okny haly projel autobus s českou a kanadskou volejbalovou raprezentací na palubě. Za chvíli se první hráči objevili "ve dveřích"  bufetu. Většina hráčů měří přes 2 m, proto se do okénka museli buď hodně sehnout, nebo na nás shlíželi seshora skrz už ztmavené sklo. Vařili jsme kafe, čaje a podávali naše sladké výtvory:-). Nakonec to vypadalo, že jim možná i chutnalo, protože buchet nazbyt moc nezbylo (možná varianta ale také je, že měli prostě velký hlad).
My jsme mohli jen doufat v první variantu.:-)
V 6 hodin rozhodčí zahájil utkání. Tribuna praskala ve švech, později příchozí stáli ve 4 řadách a někteří si vylezli na nízkou zídku mezi květináče. Hráče volejbalového klubu vedení "odvelelo" dolů na lavičky položené okolo obvodu haly (aspoň jsme to měli z první ruky).
Zápas vyhrála jednoznačně (k potěšení diváků) česká reprezentace poměrem setů 3:0. Vše nakonec tedy dopadlo dobře, akorát k našemu zklamání nepřijel náš nejoblíbenější smečař Peter Pláteník:-( tak snad příště:-)

Jak to chodí na pitevně/Jak se chodí na pitevnu

Součástí studia na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně je předmět anatomie, jehož součástí jsou týdenní přednášky a cvičení. Přednášky se klasicky odehrávají v přednáškových místnostech, takže v tomto ohledu je anatomie normální. Cvičení jsou v tomto ohledu jedinečnější, na nich se totiž chodí do pitevny.
Při první návštěvě (nebo aspoň u mě to tak bylo) jsem vnímala jen ten přímo omračující smrad formalinu, ve kterém jsou naloženy všechny trvalé preparáty. Po nějaké době, kdy vám cvičící velmi často (s trochou nadsázky by se říci až neustále) připomínají, že tohle není ten nejhorší smrad, kterého se na této škole dočkáte (o tom, že cvičící nekecá, jsme se přesvědčili velmi záhy, při první pitvě "živého" materiálu). Každopádně na pitevní zápach jsme si zvykli celkem rychle. Vcelku platí (jak jsem někde slyšela), že poté co sebou na pitevně párkrát seknete nebo se pozvracíte, začíná to být celkem nuda:-)
Jak čas ubíhal, všichni jsme se začali tomu nepříliš veselému prostředí přizpůsobovat a zároveň s námi se mu přizpůsobil i náš humor a vtipy. Zdravé (až nezbytné) vtipkování, které se většinou odehrávalo před vstupem do pitevny, se změnilo ve vskutku černý humor. Možná vám ho více přiblíží následující historka...
Při jednom ze cvičení jsme probírali plíce, které před námi ležely na pitevním stole.
Doktorka cvičící nám právě říkala něco ve stylu, že plíce jsou hladké a v podstatě bez nerovností. Když je po chvíli otočila, to co jsme uviděli, moc její slova nepotvrzovalo. Přes preparát se táhly hluboké rovnoběžné rýhy.
"A co je tohle?", zeptali jsme se sborově.
"To jsou rýhy od mříže v mrazáku (kde se uschovávají preparáty).", odpověděla paní doktorka
Na to zareagovala kamarádka Marťa, která z kamenou tváří poznamenala: "No spíš to vypadá jak z grilu!"
Nedalo se dělat nic jiného, než jí dát zapravdu. Předtím jsme na ní ale chvíli nevěřícně zírali a pak jsme se začali nezvladatelně smát...

The Big Bang Theory

Hlášky z 2. dílu 1. série BBT:

Penny: "You know, I do like the one where Lois Lane falls from the helicopter and Superman swooshes down and catches her. Which one was that?"
Raj, Howard, Leonard, Sheldon: "One."
Sheldon: "You know that scene was rife with scientific inaccuracy"
Penny: "Yes, I know, men can't fly!"
Shledon: "No, no, let's assume, they can. Lois Lane is falling, accelerating at an initial rate of thirty-two feet per second per second. Superman swoops down to save her by reaching out two arms of steel. Miss Lane, who is now traveling at approximally one hundered and twenty miles per hour, hits them and is immediately sliced into three equal pieces."
Leonard: "Unless, Superman matches her speed and decelerates."
Sheldon: "In what space, sir, in what space? She's two feet above the ground. Frankly, if he really loved her, he'd let her hit the pavement. It'd be more merciful death!"

Vtipy z 1. dílu 2. série BBT


Sheldon: "When I try to deceive I have more nervous ticks than a lime disease research facility."
(Penny stares at Sheldon)
Sheldon: "It's a joke, it relies on a homonymic relationship between the tick, the blood sucking arachnid, and tick, the involuntary muscular contraction,... I made it up myself."

Hlášky z 22. dílu 2. série BBT:


Raj: "Of course, you feel terrible. You totally screwed up your karma, dude!"
Sheldon: "You don't really believe in that superstition, do you?"
Raj: "It's not superstition, it's practically Newtonian. For every action is an equal and opposite reaction. Leonard pretends to be a friend and acts like a two-face bitch, therefore he is reborn as a banana-slug. It's actually a very elegant system. You know, what goes around, comes around!!"

Vtipy z 18. dílu 3. série BBT:

Neutron walks into a bar and asks: "How much for a drink?"
The bartender says: "For you? No charge!"
("no charge" = "zadarmo" nebo taky "bez náboje")

"Why did the chicken cross the Mobius strip?"
"To get to the same side!!"
(The Mobius strip = Mobiova páska má jen jednu stranu)

Hlášky z 19. dílu 3. série BBT:

Stuart: "Albino Bob couldn't make it so I brought a substitute. I believe, some of you know Will Wheaton.
Will Wheaton: "Hi Sheldon, how is it going?"
Sheldon: "Well, well, well, if it isn't Will Wheaton: the Green Goblin to my Spiderman, the pope Paul V to my Galileo, the Internet Explorer to my Firefox."

Tak takhle ne, přátelé!!!

Chápu, že nadpis tohoto článku není zrovna výstižný, a slibuju, že jestli se mi podaří přijít na lepší, nebudu váhat ani chvíli nad jeho změnou.
V Chocni byla na volejbalovém soustředění 2 extraligová družstva (Brno a Bratislava). Během 10 dní, po kterých se obě družstva "soustředila", bylo naplánováno asi 6 přátelských utkání rozdělených do 3 dnů. V pátek (3. 9. 2010) přijelo do Chocně družstvo z Benátek nad Jizerou, v sobotu (4. 9. 2010) přijela Odolena Voda a ve středu (8. 9. 2010) ČZU Praha.
V sobotu jsme se šly s kamarádkami-spoluhráčkami podívat na jeden ze zápasů (myslím, že to byl odpolední, ale to není důležité). Jak jsme tak stály na tribuně a pozorovaly volejbalové výměny, které byly většinou na značně vyšší kvalitě než ty, jež většinou choceňská hala vídá:-) občas jsme se mrkly, i kdo další na zápas přišel.
Jak jsem tak jednou mrkla na levou stranu tribuny, málem jen si myslela, že mám vidiny. V tu chvíli jsem ale zahlédla i svou kamarádku Terku, která vytřeštěně s otevřenou pusou zírala směrem, jímž jsem se předtím dívala já. Ve směru našeho pohledu stála slečna obutá do bílých lodiček na jehlových podpatcích, které bych si asi nevzala ani do divadla či tanečních natož na volejbalový zápas. Nevyložte si to špatně! Ať si lodičky nosí kdo chce, kam chce, pokud v nich umí chodit. Ale pokud někdo udělá krok a pak se půl hodiny viklá ze strany na stranu a snaží se nějakým zázrakem udržet rovnováhu, potom mám (poté, co překonám záchvaty smíchu) určité výhrady.
Jenže přítomností lodiček na volejbale mé překvapení ještě zdaleka končit nemělo. Při pohledu na úroveň hlavy a trupu, nebo spíš místa, kde by tyhle obvyklé části těla měly být, bylo totiž něco, co značně připomínalo bílou dělovou/sněhovou kouli. Slečna byla totiž oblečena do bílých šatů asi o 3 velikostní čísla menší než by ve skutečnosti potřebovala, přes než měla béžové pončo, které koulovou iluzi ještě více umocňovalo...
Chvíli jsme jen nevěřícně zíraly a pak jsme se začaly už jen neovladatelně chlámat. S odstupem času si jen říkám: "Jak někdo může být až takhle nesoudný?"