Zítra má Choceň hostit mezinárodní přátelské utkání mezi českým a kanadským volejbalovým výběrem mužů. Celý choceňský volejbal je tudíž zapojen do příprav, aby vše proběhlo bez jakýchkoli problémů. Muži mají za úkol vybírat vstupné, junioři se stali šťastnými vítězi komentování zápasu, juniorky ztvární hostesky (prý včetně předtančení) a ženy (kam patřím i já) zajišťují občerstvení hráčů před utkáním. Přece nebudou hrát nalačno...:-)
Zajištění občerstvení zahrnuje upečení buchet. Každá hráčka má upéct buchtu, což znamená, že podle hrubého odhadu budeme mít asi tak 10 buchet. Co s tím sakra budem dělat? Přece se hráči nenacpou k prasknutí, aby pak nebyli schopní dělat nic jiného než se povalovat na palubovce a hlasitě "krkat". Jakoby buchty nestačily, zároveň ještě máme za úkol vařit kafe a čaj podle toho, co si každý hráč (nebo člen realizačního týmu) jen bude přát.
V pečení nejsem nijak zběhlá, tudíž si myslím, že už i zítřejší ráno bude docela "vzrůšo". Nicméně pokud buchta nedopadne:-) (což je bohužel velmi pravděpodobné), mám v záloze plán "B". Pokud se mi buchtu nepovede "splácat" dohromady, pak zahájím operaci "Spálená buchta" a vyrazím do cukrárny pro jablečný závin...
Tak uvidíme, jak to nakonec všechno dopadne:-)
15. 9. 2010
Ráno kolem 8 jsem se se pustila do studování receptu na mřížkovou buchtu na webové stránce www.ekucharka.net. V 9 hodin jsem zahájila pečení. Zrovna jsem se chystala do kupičky mouky a cukru přidat máslo, když zazvonit telefon. Volal taťka, aby mě informoval, že mám okamžitě vyrazit k zubařce (měla jsem tam jít až v pondělí 20., ale v pondělí mi začíná škola). Tudíž jsem musela nechat buchtu buchtou a jít. K zubařce nechodím ráda ani za "klidných okolností", natož pak když mám péct buchtu, kterou jsem v životě nedělala, a ještě by bylo docela záhodno, aby se dala aspoň trochu jíst.
Naštěstí pro mě (asi i pro reprezentaci:-)) prohlídka netrvala dlouho, takže jsem v pečení po asi pulhodině mohla pokračovat. Po pár dobrodružných vložkách se mi povedlo jakýmsi zázrakem dát dohromady těsto, které se moc nerozpadalo a zároveň se ani moc nelepilo. Dala jsem ho na plech, potřela marmeládou a začala tvořit mřížky. Ty v konečném výsledku byly dosti kostrbaté, ale když jsem pak buchtu upekla a rozkrájela na jednotlivé kousky, tak se to díkybohu docela ztratilo:-).
Se vším pobíháním okolo buchty jsem skončila okolo 1, což samo za sebe ukazuje, jak rychlá jsem v pečení:-). Po dalších přípravách jsem okolo 14:45 vyrazila směrem choceňská hala. Tam jsme se postupně s dalšími kamarádkami sešly a připravily si bufet pro obě reprezentace. Klid pomalu pominul a přeměnil se v nervozitu. Nervozita postupně přešla v šílenství, které vyvrcholilo nekoordinovatelným pobíháním všech zúčastněných.
Konečně nastal okamžik, na který jsme čekali. za okny haly projel autobus s českou a kanadskou volejbalovou raprezentací na palubě. Za chvíli se první hráči objevili "ve dveřích" bufetu. Většina hráčů měří přes 2 m, proto se do okénka museli buď hodně sehnout, nebo na nás shlíželi seshora skrz už ztmavené sklo. Vařili jsme kafe, čaje a podávali naše sladké výtvory:-). Nakonec to vypadalo, že jim možná i chutnalo, protože buchet nazbyt moc nezbylo (možná varianta ale také je, že měli prostě velký hlad).
My jsme mohli jen doufat v první variantu.:-)
V 6 hodin rozhodčí zahájil utkání. Tribuna praskala ve švech, později příchozí stáli ve 4 řadách a někteří si vylezli na nízkou zídku mezi květináče. Hráče volejbalového klubu vedení "odvelelo" dolů na lavičky položené okolo obvodu haly (aspoň jsme to měli z první ruky).
Zápas vyhrála jednoznačně (k potěšení diváků) česká reprezentace poměrem setů 3:0. Vše nakonec tedy dopadlo dobře, akorát k našemu zklamání nepřijel náš nejoblíbenější smečař Peter Pláteník:-( tak snad příště:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat