Režie: F. Gary Gray
Hlavní role: Samuel L. Jackson, Kevin Spacey, David Morse
Děj:
Policejní vyjednavač z chigaské policie Danny Roman (Samuel L. Jackson) patří k nejlepším z nejlepších. Je ochoten pro životy rukojmích udělat takřka cokoliv. A daří se mu nejen v pracovním životě. V ideálním světě by to stačilo. Jenže když je zabit Dannyho parťák a nejlepší kamarád, který je rovněž od policie a právě je na stopě podvodníkům, kteří jsou s největší pravděpodobností právě z řad chicagské policie, je z jeho vraždy obviněn právě Danny Roman. A smyčka se začíná rychle stahovat. Pokud chce Danny najít pravého vraha a očistit sama sebe, musí rychle jednat, protože pokud bude jenom přihlížet, skončí co nevidět za mřížemi. Jelikož ale nemůže zahájit "legální" vyšetřování, ocitá se na "druhé" straně zákona a shodou okolností i své práce. Nicméně když jsou rukojmí z řad policie, obvykle se jenom nepřihlíží, ale jedná se a většinou ne právě v rukavičkách. Dannyho jediným spojencem se stává muž, kterého nikdy předtím neviděl. Dannym vyžádaný elitní vyjednavač Chris Sabian (Kevin Spacey). I jeho ale musí Danny nejdřív přesvědčit o vlastní nevinně. Tahle "hra" zašla do krajnosti...
Recenze:
Skvělý thriller s ještě lepším hereckým obsazením. Samuel L. Jackson v roli muže zahnaného do kouta, ale odhodlaného bojovat za všech okolností. Proti němu charismatický Kevin Spacey v roli vyjednavače, který postupně přichází na to, že chicagská policie není tak nevinná a Danny Roman tak vinný, jak se mohlo na první pohled zdát. K tomu přidejte atmosféru a svižný děj a máte thriller, na který jen tak nezapomenete. (5/5)
pátek 21. října 2011
neděle 18. září 2011
Korsika z pohledu "Opozice" 2011 (13.7. 2011 - 26.7. 2011) aneb "Oni to tak neberou"
Předtím než začnu s popisem dovolené a jednotlivých tras, které jsme tentokrát absolvovali, ráda bych vysvětlila, proč jsem článek nazvala Korsika z pohledu "Opozice".
Podle mě je každý fungující kolektiv založen na vzájemné domluvě a diskuzi:-), proto jsem v naší rodině "vytvořila" Opozici. Součástí Opozice jsem pouze já, tudíž nemám nejmenší vliv na změnu názoru, pokud bych se náhodou rozhodla nesouhlasit. I z tohohle vyplývá, že je to spíš recese a legrace než cokoliv jiného.
Ovšem v některých případech, Opozice chytne tzv. "mruka" a pak začíná jít do tuhého... Letošní Korsice se "mruk" prakticky vyhnul, což vedlo ke spokojenosti na "obou frontách":-).
13.7.2011 a 14.7.2011 - CESTA
Stejně jako na třech předchozích Korsikách trasy před odjezdem naplánoval Ondra pomocí průvodce "Klaus Wolfsperger: Korsika - 50 nejhezčích tras“ (nakladatelství KLETR Plzeň a FREYTAG&BERNDT Wien) a podle další trasy z tohoto průvodce, kterou Ondra našel na webu, ale která neprošla "sítem" do aktuálního vydání průvodce.
Od předchozích korsických výprav nám v orientaci kromě map pomáhala i Ondrova GPS OREGON 450 od firmy Garmin.
Stejně jako na předchozí Korsiky jsme chtěli vyrazit relativně brzy ráno, nejpozději v 9, abychom v pohodě stihli zamluvený trajekt společnosti Corsica and Sardinia ferries, který odplouval 14.7. 2011 z italského přístavu Livorno.
Minulý rok ovšem při odjezdu na Sardinii jsme prožili "kulhací incident", v jehož hlavní roli přímo exceloval náš pes Dandy, který když viděl, že nakládáme do auta batohy, začal tak strašlivě kulhat, že jsem si ještě ráno před odjezdem "vymohla" jeho odvoz na choceňskou veterinární kliniku MVDr. Oldřicha Štancla. Pes dostal vitamíny na klouby a injekci proti bolesti a byl odvelen k babičce, která asi o 2 dny později hlásila, že Dandy "běhá jako čečetka" a nejeví sebemenší známky bolesti čehokoliv.
Abychom se vyhnuli podobnému vystoupení, vytvořili jsme plán, který v praxi uvedla mamka, která všechny věci zabalila v prvním patře, kam pes nesmí (pokud není bouřka, nebo pokud prostě neprojde:-)) a já jsem ho večer před odjezdem odvedla k babičce, kde už ho "zabavili" babiččini 2 psi (Tom a Ben).
Vyjíždíme z Chocně ve středu 13.7.2011 zhruba ve tři čtvrtě na 9, tudíž ve stanoveném časovém rozmezí, a jedeme směrem na Brno (kam dojíždíme asi o 2 hodiny později), dále na Wien a dostáváme se na italské hranice okolo 17:00. Pak pokračujeme přes Bolognu a Firenze do přístavu Livorno, kam příjíždíme okolo 23:00.
Praktikujeme stejný scénář jako vždy, takže já a taťka vyhazujeme z auta spacáky a karimatky na parkoviště a mamka s Ondrou si sklápějí sedadla v autě (Škoda Octavia combi). Ráno okolo 6 nás probudí povědomé řinčení zábran, které odstavují "námořníci" a nervově labilnější jedinci (např.: ti, co ještě trajektem nejeli) začínají startovat auta. Poté, co "námořníci" odstraní zátarasy, začínají organizovat najíždění aut do lodi. Tato role tentokrát připadne "borci", které se zjevně rozhodl, že vytvoří rekord v počtu aut na jedné palubě, navzdory faktu, že loď popluje podle všeho poloprázdná. "Borec" pobíhá okolo aut a Švýcara ve Volvu pěkně "podusí", když gesty typu "sem se mi dívejte", které všichni známe z filmů s L. de Funésem, ukazuje Švýcarovi, kam má kroutit volantem a jak dlouho ještě.
Plavba trvá stejně jako jiné roky přibližně 4 hodiny, jediná změna, kterou jsme docela zaskočeni je fakt, že před sebou nevidíme zdálky prosluněný ostrov, "perlu středozemního moře", nábrž hradbu mraků, které začínají téměř okamžitě nad přístavním městem Bastia a hora Monte Stello, na kterou se chystáme hned první den, není vidět ani omylem.:-(
Nálada tím trochu klesá, ale připomíname si pravido, které zatím vždy platilo a to, že na Korsice prší v letních mesících maximálně 1 den/1 měsíc.
Loď přistává okolo 1 a my vyjíždíme z Bastie směrem na západní pobřeží, kde se nálada opět vylepší. Je zde modro, na jaké jsme na Korsice zvyklí, teplo a svítí slunce. Prostě všechno jak má být.
Přijíždíme do městečka Patrimonio, kde proděláme tradiční nákup korsických vín. Tentokrát navštívíme 4 vinařství:
- Jean-Noel Grossi
- Pastricciola
- Stephanie Olmetta
- Serge Dominici
Pak už jedeme do našeho oblíbeného kampu Camping La Stella, kde ve stínu ne lípy ale oleandru:-) stavíme stav a pak už se jdeme vykoupat do moře, načneme láhev vína, které popíjíme při sledování západu slunce do moře, který v našich zeměpisných šířkách není úplně obvyklý:-)
15.7. 2011 - Monte Stellu
Cesta ze západu na jednu z nejvyšších hor Cap Corse
- Celková vzdálenost, doba, převýšení: 17.2 km, 8:38 hod:min, 1163 m
- Nadmořská výška min-max: 236 - 1300
- Vzdálenost z kempu do výchozího místa: 8 km
- Průvodce trasa č.1 - inspirace
Vstáváme a kontrolujeme počasí. Nad západní polovinou Cap Corse je slunečno, bez mraků, kdežto nad východní částí ostrova je pořád ta hradba mraků.:-(
Jedeme autem asi 8 km do horské vesničky Olmeta di Capocorso, kde auto necháváme na malém parkovišti (neasfaltovaném) u obecního kostela.
Hned od kostela asfaltka stoupá vzhůru a záhy je na nás zvolit další cestu podle rozcestníku, který dává na výběr 2 směry:
- Nonza
- Bastia
Náš směr Monte Stello na ukazateli není. Volíme směr "Bastia". Jdeme po oranžovo-červeně značené cestě, která klesá asi kilometr, což v nás chvíli vzbudí obavy, zda jdeme správně. Po chvíli přejdeme potok a následuje další rozhodovaní. Buď půjdeme po oranžově značené, ale značně nenápadné a zarostlé cestičce, nebo po široké červeně značené cestě, která naštěstí vede očekávaným směrem.
Cesta prudce stoupá vzhůru a čas od času nám nabídne krásné výhledy na údolí, na jehož protější straně v dálce vidíme malý horský kostelík.
Po chvilce stoupání najednou z křoví vyskočí prasátko, které se po nás jen krátce otočí a pak upaluje pryč. My můžeme jen doufat, že za ním nevyrazí bachyně:-).....nevyrazila:-)
Po vystoupání dalších cenných výškových metrů se široká cesta mění na nevýraznou pěšinu a červené značení na červeno-bílé a černo-žluté igelitové "značky". Asi po 2 hodinách prudkého stoupání se ocitáme v sedle, kde odpočíváme a svačíme ve stínu kaštanovníků.
Občas se z kapradí a macchie vynoří kráva a po chvíli zase zmizí. Po svačině chvíli bloudíme než opět objevíme igelitové značení a když prolézáme pichlavou machcií, pokouším se zlepšit převládající pocity větou: "Oni to značení tak neberou." Tato věta v průběhu "výpravy" dosáhla poněkud zkrácené varianty: "'Oni to tak neberou.:-)", kterou velice záhy "nasazuju na všechno typicky francouzské:-) (viz dále).
Ocitáme se na hřebeni a přicházíme k rozcestníku:
- na JV - vede cesta vedoucí do přístavního města Bastia
- my odbočujeme na sever a přímo před námi se "zjevuje" vrchol Monte Stello, který kdosi "vylepšil" jakýmsi stožárem.
Jdeme po pohodlé cestě a občas překonáváme drobné skalky. Asi po 2 hodinách chůze dosáhneme vrcholu, bohužel výhled na východní straně pobřeží není kvůli hustým mrakům úplně nezapomenutelný (nebo možná právě díky nim, nezapomenutelný je:-)), aspoň na západní straněje mlhavý výhled na agriantskou poušť, pláž Loto a Golfe de Saint Florent.
Asi 10 minut po nás na vrchol přichází francouzský pár, což jsou jediní 2 lidé, které jsme na dnešní cestě potkali (kromě lidí ve vesnici Olmeta).
Asi 1 km jdeme nazpět stejnou cestou a dosáhneme rozcestí, kde musíme učinit finální rozhodnutí, zda se vzdát původního plánu, že já a Ondra přejdeme na východní pobřeží a mamka s taťkou dojdou zpět k autu, kterým pro nás pak přijedou. Tady se poprvé "projeví" Opozice, která by hradbu mraků ráda riskla:-), ale vzápětí se podřizuje a s mírným "mrukem", který nastěstí netrvá dlouho se rovněž vydává na západní pobřeží, tudíž k autu.
Jdeme po oranžové značce velmi zarostlou cestou, která vede přímo k plotu vodárny, kde stejně jak cesta, tak i značka mizí. Jedinou možností kudy pichalou machcií projít je cesta potokem. Naštěstí máme všichni pohorky s gore-texovou membránou čerstvě naimpregnované, takže nohy i přes morké vnější prostředí zůstávají v suchu:-)
Asi po 5 minutách chůze potokem se objevuje další značka a cesta je nyní "smíšená" (někde pohodlná a někde značně klouzavá, což poskytuje povzbuzující adrenalin:-))
Pokračujeme po cestě kolem 2 útulen a průdce klesáme k onomu horskému kostelíku, který jsme viděli ráno z druhé strany údolí a opět se před námi otevírá nádherný výhled do idylicky tichého údolí.
V půl 6 už vidíme známy tvary "okti" s "rakví" poklidně stojící a "věrně čekající" ve stínu stromů na obecní parkovišti. z vrcholu sem cesta trvala asi 2 a půl hodiny:-).
Vrchol Monte Stello DOBYT:-)
Podle mě je každý fungující kolektiv založen na vzájemné domluvě a diskuzi:-), proto jsem v naší rodině "vytvořila" Opozici. Součástí Opozice jsem pouze já, tudíž nemám nejmenší vliv na změnu názoru, pokud bych se náhodou rozhodla nesouhlasit. I z tohohle vyplývá, že je to spíš recese a legrace než cokoliv jiného.
Ovšem v některých případech, Opozice chytne tzv. "mruka" a pak začíná jít do tuhého... Letošní Korsice se "mruk" prakticky vyhnul, což vedlo ke spokojenosti na "obou frontách":-).
13.7.2011 a 14.7.2011 - CESTA
Stejně jako na třech předchozích Korsikách trasy před odjezdem naplánoval Ondra pomocí průvodce "Klaus Wolfsperger: Korsika - 50 nejhezčích tras“ (nakladatelství KLETR Plzeň a FREYTAG&BERNDT Wien) a podle další trasy z tohoto průvodce, kterou Ondra našel na webu, ale která neprošla "sítem" do aktuálního vydání průvodce.
Od předchozích korsických výprav nám v orientaci kromě map pomáhala i Ondrova GPS OREGON 450 od firmy Garmin.
Stejně jako na předchozí Korsiky jsme chtěli vyrazit relativně brzy ráno, nejpozději v 9, abychom v pohodě stihli zamluvený trajekt společnosti Corsica and Sardinia ferries, který odplouval 14.7. 2011 z italského přístavu Livorno.
Minulý rok ovšem při odjezdu na Sardinii jsme prožili "kulhací incident", v jehož hlavní roli přímo exceloval náš pes Dandy, který když viděl, že nakládáme do auta batohy, začal tak strašlivě kulhat, že jsem si ještě ráno před odjezdem "vymohla" jeho odvoz na choceňskou veterinární kliniku MVDr. Oldřicha Štancla. Pes dostal vitamíny na klouby a injekci proti bolesti a byl odvelen k babičce, která asi o 2 dny později hlásila, že Dandy "běhá jako čečetka" a nejeví sebemenší známky bolesti čehokoliv.
Abychom se vyhnuli podobnému vystoupení, vytvořili jsme plán, který v praxi uvedla mamka, která všechny věci zabalila v prvním patře, kam pes nesmí (pokud není bouřka, nebo pokud prostě neprojde:-)) a já jsem ho večer před odjezdem odvedla k babičce, kde už ho "zabavili" babiččini 2 psi (Tom a Ben).
Vyjíždíme z Chocně ve středu 13.7.2011 zhruba ve tři čtvrtě na 9, tudíž ve stanoveném časovém rozmezí, a jedeme směrem na Brno (kam dojíždíme asi o 2 hodiny později), dále na Wien a dostáváme se na italské hranice okolo 17:00. Pak pokračujeme přes Bolognu a Firenze do přístavu Livorno, kam příjíždíme okolo 23:00.
Praktikujeme stejný scénář jako vždy, takže já a taťka vyhazujeme z auta spacáky a karimatky na parkoviště a mamka s Ondrou si sklápějí sedadla v autě (Škoda Octavia combi). Ráno okolo 6 nás probudí povědomé řinčení zábran, které odstavují "námořníci" a nervově labilnější jedinci (např.: ti, co ještě trajektem nejeli) začínají startovat auta. Poté, co "námořníci" odstraní zátarasy, začínají organizovat najíždění aut do lodi. Tato role tentokrát připadne "borci", které se zjevně rozhodl, že vytvoří rekord v počtu aut na jedné palubě, navzdory faktu, že loď popluje podle všeho poloprázdná. "Borec" pobíhá okolo aut a Švýcara ve Volvu pěkně "podusí", když gesty typu "sem se mi dívejte", které všichni známe z filmů s L. de Funésem, ukazuje Švýcarovi, kam má kroutit volantem a jak dlouho ještě.
Plavba trvá stejně jako jiné roky přibližně 4 hodiny, jediná změna, kterou jsme docela zaskočeni je fakt, že před sebou nevidíme zdálky prosluněný ostrov, "perlu středozemního moře", nábrž hradbu mraků, které začínají téměř okamžitě nad přístavním městem Bastia a hora Monte Stello, na kterou se chystáme hned první den, není vidět ani omylem.:-(
Nálada tím trochu klesá, ale připomíname si pravido, které zatím vždy platilo a to, že na Korsice prší v letních mesících maximálně 1 den/1 měsíc.
Loď přistává okolo 1 a my vyjíždíme z Bastie směrem na západní pobřeží, kde se nálada opět vylepší. Je zde modro, na jaké jsme na Korsice zvyklí, teplo a svítí slunce. Prostě všechno jak má být.
Přijíždíme do městečka Patrimonio, kde proděláme tradiční nákup korsických vín. Tentokrát navštívíme 4 vinařství:
- Jean-Noel Grossi
- Pastricciola
- Stephanie Olmetta
- Serge Dominici
Pak už jedeme do našeho oblíbeného kampu Camping La Stella, kde ve stínu ne lípy ale oleandru:-) stavíme stav a pak už se jdeme vykoupat do moře, načneme láhev vína, které popíjíme při sledování západu slunce do moře, který v našich zeměpisných šířkách není úplně obvyklý:-)
15.7. 2011 - Monte Stellu
Cesta ze západu na jednu z nejvyšších hor Cap Corse
- Celková vzdálenost, doba, převýšení: 17.2 km, 8:38 hod:min, 1163 m
- Nadmořská výška min-max: 236 - 1300
- Vzdálenost z kempu do výchozího místa: 8 km
- Průvodce trasa č.1 - inspirace
Vstáváme a kontrolujeme počasí. Nad západní polovinou Cap Corse je slunečno, bez mraků, kdežto nad východní částí ostrova je pořád ta hradba mraků.:-(
Jedeme autem asi 8 km do horské vesničky Olmeta di Capocorso, kde auto necháváme na malém parkovišti (neasfaltovaném) u obecního kostela.
Hned od kostela asfaltka stoupá vzhůru a záhy je na nás zvolit další cestu podle rozcestníku, který dává na výběr 2 směry:
- Nonza
- Bastia
Náš směr Monte Stello na ukazateli není. Volíme směr "Bastia". Jdeme po oranžovo-červeně značené cestě, která klesá asi kilometr, což v nás chvíli vzbudí obavy, zda jdeme správně. Po chvíli přejdeme potok a následuje další rozhodovaní. Buď půjdeme po oranžově značené, ale značně nenápadné a zarostlé cestičce, nebo po široké červeně značené cestě, která naštěstí vede očekávaným směrem.
Cesta prudce stoupá vzhůru a čas od času nám nabídne krásné výhledy na údolí, na jehož protější straně v dálce vidíme malý horský kostelík.
Po chvilce stoupání najednou z křoví vyskočí prasátko, které se po nás jen krátce otočí a pak upaluje pryč. My můžeme jen doufat, že za ním nevyrazí bachyně:-).....nevyrazila:-)
Po vystoupání dalších cenných výškových metrů se široká cesta mění na nevýraznou pěšinu a červené značení na červeno-bílé a černo-žluté igelitové "značky". Asi po 2 hodinách prudkého stoupání se ocitáme v sedle, kde odpočíváme a svačíme ve stínu kaštanovníků.
Občas se z kapradí a macchie vynoří kráva a po chvíli zase zmizí. Po svačině chvíli bloudíme než opět objevíme igelitové značení a když prolézáme pichlavou machcií, pokouším se zlepšit převládající pocity větou: "Oni to značení tak neberou." Tato věta v průběhu "výpravy" dosáhla poněkud zkrácené varianty: "'Oni to tak neberou.:-)", kterou velice záhy "nasazuju na všechno typicky francouzské:-) (viz dále).
Ocitáme se na hřebeni a přicházíme k rozcestníku:
- na JV - vede cesta vedoucí do přístavního města Bastia
- my odbočujeme na sever a přímo před námi se "zjevuje" vrchol Monte Stello, který kdosi "vylepšil" jakýmsi stožárem.
Jdeme po pohodlé cestě a občas překonáváme drobné skalky. Asi po 2 hodinách chůze dosáhneme vrcholu, bohužel výhled na východní straně pobřeží není kvůli hustým mrakům úplně nezapomenutelný (nebo možná právě díky nim, nezapomenutelný je:-)), aspoň na západní straněje mlhavý výhled na agriantskou poušť, pláž Loto a Golfe de Saint Florent.
Asi 10 minut po nás na vrchol přichází francouzský pár, což jsou jediní 2 lidé, které jsme na dnešní cestě potkali (kromě lidí ve vesnici Olmeta).
Asi 1 km jdeme nazpět stejnou cestou a dosáhneme rozcestí, kde musíme učinit finální rozhodnutí, zda se vzdát původního plánu, že já a Ondra přejdeme na východní pobřeží a mamka s taťkou dojdou zpět k autu, kterým pro nás pak přijedou. Tady se poprvé "projeví" Opozice, která by hradbu mraků ráda riskla:-), ale vzápětí se podřizuje a s mírným "mrukem", který nastěstí netrvá dlouho se rovněž vydává na západní pobřeží, tudíž k autu.
Jdeme po oranžové značce velmi zarostlou cestou, která vede přímo k plotu vodárny, kde stejně jak cesta, tak i značka mizí. Jedinou možností kudy pichalou machcií projít je cesta potokem. Naštěstí máme všichni pohorky s gore-texovou membránou čerstvě naimpregnované, takže nohy i přes morké vnější prostředí zůstávají v suchu:-)
Asi po 5 minutách chůze potokem se objevuje další značka a cesta je nyní "smíšená" (někde pohodlná a někde značně klouzavá, což poskytuje povzbuzující adrenalin:-))
Pokračujeme po cestě kolem 2 útulen a průdce klesáme k onomu horskému kostelíku, který jsme viděli ráno z druhé strany údolí a opět se před námi otevírá nádherný výhled do idylicky tichého údolí.
V půl 6 už vidíme známy tvary "okti" s "rakví" poklidně stojící a "věrně čekající" ve stínu stromů na obecní parkovišti. z vrcholu sem cesta trvala asi 2 a půl hodiny:-).
Vrchol Monte Stello DOBYT:-)
pondělí 12. září 2011
Tauernská cyklostezka s CK Alpina (7.9. - 11.9. 2011)
Brno - Praha - České Budějovice - Dolní Dvořisko - Hinterglemm - Bruck
Podle propozic, které jsem od CK Alpina obdržela mailem, byl sraz na zájezd do Rakouska 7.9.2011 v 6 hodin ráno (hodinu před definitivním odjezdem, který byl stanoven na 7 hodin). Postupně se schází všichni účastníci zájezdu, přichází průvodci a přijíždí autobus se žlutým návěsem na kola. Nakládáme a přesně v 7:00 odjíždíme z brněnského Centrálního autobusového nádraží Zvonařka (stání č. 26).
Hned zkraje jízdy se nám představují oba průvodci. Mladý průvodce Honza "Sojka", který povede skupinu bikerů, již si vybrali zájezd Bike cirkus Hinterglemm, a starší ale od pohledu pohodář Luboš, který povede skupinu účastníků zájezdu Tauernská cyklostezka. Spolu s průvodci je nám představen i řidič Pepa.
Poprvé zastavujeme během jízdy těsně před Prahou, kde stojíme pouze asi 10 min a pokračujeme dál směrem k Opatovu, kde nakládáme další pasažéry a ihned jedeme dál na České Budějovice, kde přistupují poslední účastníci.
Během cesty zastavujeme na několika místech (většinou benziny):
- Praha
- České Budějovice
- Dolní Dvořisko
- benzina Agip v Rakousku
Z Hinterglemmu už cesta trvá pouze zhruba půl hodiny, projíždíme Zell am See a vyjíždíme do městečka Bruck, kde zastavujeme u penzionu Gasthof Glockner. V penzionu nás přivítá a ubytuje česká rodina, která penzion vlastní a celoročně v něm žije.
Batohy a jiná zavazadla pouze hodíme (u někoho toto slovo platí absolutně) na pokoj a jdeme dolů do jídelny na večeři, po níž následuje několik organizačních věcí (především se fasují mapky na následující den a instrukce o trase, která nás druhý den čeká). Pak už všichni "putují" na pokoje, vybalují a velmi záhy usínají.
Na "vyřízenost" po cestě málem doplatí 2 kluci (později se dovídám, že se jmenují Petr a Lukáš), kteří se do Brucku dopravili vlastním autem a chvíli jim trvá, než se v penzionu na někoho "dotlučou".:-)
8.9.2011 - SJEZD Z GRIESSEN PASSU (51 km)
Griessen Pass - Leogang - Saalfelden - Zell am See - Bruck
Snídaně byla k potěšení všech účastníků naplánována na 8:00, takže nemusíme zas tak brzo vstávat. Ranní pohled z okna je vcelku potěšující. Je sice zataženo, ale neprší a je i docela teplo. Proto také na dotaz Luboše, zda má poprosit Pepu (řidič), aby čekal v polovině trasy, kdyby to někdo chtěl "zabalit", svorně odpovídáme: "Ne, to dojedem'."
Kola jsou naložená od včerejšího příjezdu, takže stačí v 9 hodin pouze nasednout do autobusu se vším, co by se mohlo na plánované trase hodit: helma, rukavice na kolo, bunda, pláštěnka (bereme ji spíš, abychom zahnali déšť :-)), pití, peníze, občerstvení,...) a vyrážíme na první "zatěžkávací" trasu zájezdu.
Bohužel nás počasí zradí už při vjezdu do Zell am See (asi 5 km od Brucku), začíná mrholit a čím více se blížíme ke Griessen Passu prší víc a víc. Nálada trochu klesá, většina vytahuje pláštěnky, návleky na nohy, na ruce atd.
Zařazuju se za kluky (Petr a Lukáš), konkrétně za Petra, který jede na horském kole Giant (rovněž bez blatníků, později jsem se od něj dověděla, že mají spolu s Lukášem na blatníky podobný názor jako já). Na mokré cyklostezce, která nyní vede z kopce, brzdíme. Překvapení se dočkám už zhruba 200 m od autobusu, kdy se Petrovi najednou na kole "kousne" přední brzda, která přední kolo na místě zastaví, Petr, jenž se zákony fyziky prostě nic nenadělá, pokračuje setrvačností dopředu, hladce přeletí řidítka a méně hladce se "rozplácne" před kolem. Zastavuju, ale naštěstí se mu nic vážného nestalo, pár odřenin, takže okamžitě celá skupina jede dál. Záhy mě Petr s Lukášem předjíždějí. Touto nehodou ale Petrovo akrobatické vystoupení nekončí. O pár kilometrů a cca 20 minut později se mu smekne kolo na namočeném dřevěném můstku v zatáčce. Lukáš zastavuje a přesvědčuje se, že i z druhé nehody Petr vyvázl celkem v pohodě. Když i já vidím, že se nic nestalo, říkám: "Blbej den, co?" Lukáš se rozchechtá, Petr za chvilku taky a odpoví vcelku pochopitelně: "To teda."
Bez dalších nehod a problémů (cyklostezka je v těchto místech opravdu velmi dobře značená) dosáhne naše skupina, cca 7 lidí, prvního záchytného bodu, který poskytuje město Leogang. Déšť sílí, což nás donutí zastavit a schovat se do autobusové zastávky. Čekáme přibližně půl hodiny, ale pršet nepřestává (možná právě naopak). Po krátké válečné poradě, nasedáme na "koně" a vyrážíme dál. Za drobných zastávek a neustále sílícího deště dojedeme do města Saalfelden, kde cyklostezka není příliš dobře značená. Po chvíli "motání" usoudíme, že hledat stezku nemá cenu a že chvíli pojedeme po silnici směrem na Zell am See a dřív nebo později na stezku narazíme. Po chvíli cyklostezku opravdu objevíme a pokračujeme dál.
Na moment se povrch cyklostezky změní z hladkého asfaltu na šotolinu (drobné kamínky a písek, které v dešti vytvořily docela kvalitní bahno:-)). Šotolina ale stezku nepokrývá dlouho a těsně u jezera u Zell am See se opět mění na asfalt.
Pak už jenom po mokré silnici, na které tečou doslova proudy vody, dojíždíme do cíle naší cesty (cca ve 14:00), do Brucku. Ukládáme kola a jdem se zkulturnit:-) a převlíct. O půl 4 vyrážíme pěšky s Lukášem a Petrem do Zell am See na prohlídku města, která nám zabere něco přes hodinu. Pak následuje už jen večeře, briefing o trase na další den, vzájemné představování jednotlivých účastníků zájezdu a povídání.
9.9. 2011 - DO WERFENU (65 km)
Bruck - Taxenbach - Lend - Bischofshofen - Werfen
I přes varování majitele penzionu, že má pršet, pořád doufám, že se rakouští meteorologové "sekli". Bohužel, noční počasí a co hůř i ranní (okolo 8 hodiny) jejich předpověď spíš podporuje. Těsně před 9:00, když už většina lidí nakládá kola do vleku za autobus s tím, že do Werfenu pojedou autobusem a v připadě, že se počasí zlepší, absolvují na kole zpáteční cestu, přestává pršet.
Nakonec se vedle skupiny jedoucí autobusem, utvoří i podstatně menší skupina (asi 5 lidí), která se odhodlá jet na kole z Brucku, jak to bylo původně v plánu. Naše skupina kolařů:-) v Brucku přejíždí řeku a dostává se na cyklostezku opět značenou zelenými cedulemi s nápisem Tauern Radweg. Míříme směrem na Taxenbach, kde dostihneme autobus na první plánované zastávce v soutěsce, která se v Taxenbachu nachází. Nejlepší slovo pro charakteristiku této části trasy je, že je "houpavá" (prostě nahoru dolů). Nijak dlouhé ale docela průdké kopečky, vyžadují časté přehazování. Místo asfaltu, na který jsme byli zvyklí, cyklostezku pokrývá šotolina, která není ani nejlepší ani nejoblíbenější povrch pro mojí silničku:-). Zhruba po hodině se ocitáme na kopci nad Taxebachem a značka cyklostezky směřuje z kopce, který já ještě spolu se spolubojovníkem Vlastou sjedeme a pod kopcem čekáme na zadní voj. Po chvilce přijíždí Luboš s oznámením, že můžeme jet, že poslal Radka se Šárkou jinou cestou, takže nebudou muset znova vyšlapat kopec, který se před námi náhle vynořil. Vyjedeme kopec a zhruba uprostřed Taxenbachu zahybáme doprava podle směrovky Kitzlochklamm, která označuje soutěsku. Jeden kopec sjedeme a ocitáme se na mostě, který překlenuje typickou horskou řeku s modro-mléčnou vodou, která je po dešti značně zvedlá. Fotíme a pak vyjíždíme závěrečný kopec, který končí na parkovišti před soutěskou, kde vidíme náš autobus. Na Radka se Šárkou se nám nepodařilo narazit. Po chvíli se ozve Luboš koukající přes sráz parkoviště: "Hele, támhle jsou." Jdeme se s Vlastou podívat, kam ukazuje a vidíme uprostřed dost prudké stráně dvě tečky tlačící kola a cosi volající. Dodnes nevím, co volali, ale podle toho v jakém terénu se nacházeli se domnívám, že to bylo něco na Lubošovu adresu a nebylo to zrovna 2x lichotivé:-), ale když je po asi 15 minutách potkám, už se zase usmívají:-).
Po prohlídce soutěsky, kam se platí vstupné 4 eura za 1 dospělou osobu, vyrážíme na další cyklistickou část dnešní trasy. Naše skupinka se rozšíří o další 2 odvážlivce, Lenka a Marťa, které si nechaly vyndat kola a budou pokračovat s námi směr Werfen.
Hned v úvodním sjezdu z parkoviště se na mokré silnici vybourá Lenka, které jde zadní kolo do smyku. Chvíli nám zatrne, když se Lenka nezvedá, ale naštěstí se Šárce povede zabránit úplnému vyhození Lenčina ramene, která je tudíž schopna s drobnými odřeninami pokračovat s námi dál. Vyjedeme kopec do Taxenbachu a pokračujeme podél řeky a z druhé strany podél silnice směr Lend. Těsně před závěrečným sjezdem do Lendu nás na cyklostezce překvapí cedule Umleitung (objížďka), která je navzdory svému obsahu dosti nenápadná, takže si jí většina ani nevšimne. Jedeme dál po cyklostezce a za chvíli narazíme na zátarasy. V tu chvíli Vlasta se Šárkou zjistí, že jim uchází kola. Vlasta někde po cestě píchl a Šárka má utržený ventilek. Lepíme, spravujeme, svačíme. Poté se dohodneme, že to riskneme a budeme i přes zátarasy pokračovat po cyklostezce, že to nebude nic tak "horkýho". To, že to je hodně "horký" se ukáže velice záhy, když se před námi na cyklostezce objeví cca 50-ti metrový úsek, který je zavalený skálou, která se utrhla a sesunula.
Pokračujeme dál směrem na Bischofshofen, nad kterým se tyčí skokanské můstky. Těsně za ním zastavujeme na další spravovací zastávku. Vlastovo zadní kolo je opět prázdné. Dáváme do něj novou duši a znovu pečlivě prohlížíme plášť. V tu chvíli už je jasné, že se na parkoviště do Werfenu v plánovaném termínu nemáme šanci dostat a voláme Pepovi "SOS volání", ať na nás "proboha" počká. V této době už dlouho potkáváme cyklisty z našeho zájezdu vracející se z Werfenu a všem říkáme, ať ctí objížďku:-).
Pak už nasedáme do autobusu a vyrážíme směr Bruck. Po večeři lepíme Vlastův plášť a duši, utahujeme brzdy, které Petr s Lukášem i seřizují. Poté nakládáme kola do vleku, abychom byli na ráno "ready".:-)
10.9.2011 - KRIMMELSKÉ VODOPÁDY (72 km)
Krimml - Neukirchen - Bramberg - Mittersill - Piesendorf - Kaprun - Bruck
Asi po 15 min potkáváme "velkého šéfa" Luboše:-) s dalšími spolubojovníky, kteří se dohadují, zda budou pokračovat ve výstupu nebo se vrátí zpátky. Nakonec se rozdělíme na 2 nově utvořené skupiny. Já, Petr, Šárka a Lenka jdeme nahoru a ostatní se vracejí dolů, s tím že na nás počkají u chaty. Na vrchol vodopádu se dostaneme asi po 10 minutách ostrého stoupání, odkud je už vidět pouze vodová hrana padající vody a výše proti proudu klasická horská řeka (těch 40 min je asi úplně k pramenu). Fotíme a vracíme se dolů. Oproti výstupu jsme dole u kol zhruba za 20 min (šlo to rychle:-)). Pak už nasedáme na svoje "koně" a vydáváme se na cca 70 km dlouhou trasu zpět do Brucku. Trasa je vyloženě pohodová, po rovině s mírnými "terénními nerovnostmi" a hlavně s krásnou krajinou, kterou se za jízdy kocháme.
Nejprve naše jízda nabere směr na Neukirchen a Bramberg a odtud na Mittersill, kam dojedeme chvíli po 15:00. V Mittersillu, který se podle naší "kilometráže" nachází v polovině dnešní cyklistické dávky, stavíme na náměstí na občerstvení (hlavně na pití a doplnění zásob vody na další cestu).Z Mittersillu směřujeme na Piesendorf a Kaprun, nad kterým se tyčí známý ledovec Kitzsteinhorn s celoročně "jezdícími" vleky (hlavně pomy a kotváče). V Kaprunu zrovna probíhají jakési slavnosti a chvíli zde zastavujeme a pozorujeme děti jezdící na čtyřkolkách a velmi rychle si zvolíme vlastního favorita. Maličký prcek v kloboučku (cca 3 až 4 roky) má dráhu zjevně najetou, přesně udržuje ideální stopu a s přehledem nechává za zády starší a teoreticky fyzicky zdatnější "závodníky":-).
Z Kaprunu nás už čeká pouze asi 10 km hlavně z kopce a do Brucku k penzionu přijíždíme v půl 7.
Následuje večeře, při které sledujeme (nebo aspoň já:-)) úvodní volejbalové utkání Mistrovství Evropy mezi Českou republikou a Portugalskem (které Češi vyhráli v tie-breaku 15:13):-). V 8 následuje tradiční briefing o tom, co se bude dít druhý den a pak už prostě povídáme a povídáme a naše řady řídnou:-). V půl druhé už zůstávám pouze já, Petr, Šárka a Radek. Definitivně usínám zhruba v půl 5, protože Petr, který si celý zájezd stěžoval na chrápajícího Lukáše, usoudí, že nemá šanci se vyspat a zažádá u mě o azyl na patrové posteli tím, že zaklepe na dveře mého pokoje, a když mu otevřu, zeptá se: "Spíš?", což mi v tu chvíli připadne jako vcelku nadbytečná otázka:-).
Protože ještě nemám sbaleno, musím vstávat v 6, tudíž mám za sebou celou hodinu a půl spánku (co víc si přát:-D).
11.9.2011 - MARIA ALM, SAALFELDEN A CESTA DOMŮ (32 km)
Bruck - Maishofen - Maria Alm - Saalfelden
Po hodině a půl spaní vstávám a balím, což akorát tak stihnu dokončit do půl 8, kdy je snídaně. Po snídani všichni nanosíme bagáž do autobusu, kromě věcí na kolo a na převlečení na zpáteční cestu. Vrátíme klíče od pokojů, rozloučíme se s majitelem penzionu a poté i s Petrem a Lukášem, kteří se do Brucku dopravili autem a vydávají se na cyklistickou výpravu na vlastní pěst na Grossglockner (nejvyšší hora rakouských Alp).Kluci, byli jste super (nejen jako cyklistický parťáci ale i jako technická podpora - mimo jiné:-))!!
My ostatní vyrážíme na kolách směr Zell am See, tentokrát jezero objíždíme z druhé strany než první den. Krajina je klidná až idylická. Poté co jezero několikrát vyfotíme, opět najedeme podle cedulí Tauern Radweg na cyklostezku směr Maishofen, odkud směřujeme do Maria Almu, který je známý pro svůj kostel (já sice na "sakrální stavby:-)" moc nejsem, ale tenhle kostel se mi fakt líbil). O půl 12 vyjíždíme z Maria Almu do definitivního cíle trasy do Saalfeldenu, do něhož jedeme po silnici (pořád z kopce). Podle instrukcí Luboše hned na prvním "kruháku" zahybáme doleva, kde (podle instrukcí) měla být benzina Agip, kde máme sraz s autobusem, který už bude naplněn bikery z Hinterglemmu.
Benzinka tam sice je, ale ne Agip (Agip je na kruháku doprava:-)), po pár telefonátech Luboš nažene všechny ostatní cyklisty k "naší" benzince, protože je u ní hodně místa, což je výhodné pro manipulaci autobusu s přívěsem.Po chvíli se dovídáme, že bikeři mají zpoždění, chvíli nadáváme na "Sojku", protože to pro většinu z nás znamená, že nestihneme "vyhlídnuté" noční spoje MHD Prahy a Brna, ale po chvíli se opět navracíme do "sociální rovnováhy":-).
Nakládáme kola a vyrážíme na autobusový "road trip" domů.:-)
Po cestě domů zastavujeme na podobných místech jako po cestě do Brucku (samozřejmě už nezajíždíme do Hinterglemmu, protože bikeři už jsou na palubě:-)). Na benzince v Dolním Dvořisku vystupují první pasažéři. Do Prahy se dostáváme okolo 11 v noci, vykládáme a loučíme se s "Pražáky" a pak už míříme do Brna. Na autobusové nádraží Zvonařka přijíždíme v půl 1 v noci, což pro mě znamená, že mi ujel poslední "normální" MHD autobus. Naštěstí pro mě mi Radek nabídl, že mě hodí na privát, takže stačí jen ujet asi 800 m na kole s veškerou bagáží (což je docela "vzrůšo":-)), vyndat z kol přední kola (naštěstí máme oba "rychloupínáky") a uložit všechno do auta. Radku, díky moc.:-)
Na byt se dostanu někdy okolo čtvrt na 2 a v půl 5 už zase vstávám, abych stihla první vlak domů, protože doufám, že takhle brzo ráno, nepojede MHDčkem ani vlakem tolik lidí. Na choceňské nádraží vlak přijede v půl 9, kde už na mě čeká brácha a odtáhneme spolu bágly a kolo domů. Takhle ospalá už jsem dlouho nebyla:-).
Ale stálo to za to:-) Děkuju všem, bylo to s váma super!!!:-)
Všechny fotky jsou z mé vlastní "produkce", úvodní orientační plánek je stažen z http://www.alpina.cz/zajezd-obr.php?o=3235
úterý 30. srpna 2011
Nečekaná noční návštěva
V úvodu bych měla zmínit, že máme doma "postaršího" zlatého retrívra (je mu už 12 let), který i přes svůj relativně vysoký věk je stále docela akční, ale jako každý potřebuje svůj odpočinek.
V noci ze včerejška na dnešek (z 29. na 30.8.2011) jsem špatně spala a okolo půl čtvrté ráno jsem sešla dolů do přízemí, abych se napila. Pes, který tu jako každou noc spal, se na mě podíval skrz polozavřená, poloslepená oční víčka a jeho výraz přesně vyjadřoval, co si o mé návštěvě myslí.
Bylo to něco ve smyslu: "Co tady sakra chceš?"
Tak jsem ho polácala, abych si ho trochu udobřila, napila jsem se a šla jsem zpátky do prvního patra do svého pokoje. Začínala jsem pomalu usínat, když jsem najednou zaslechla lehké tlapkání drápků na podlahových dlaždicích, pak se ozval zvuk otevíraných dvěří vedoucích ze schodů na chodbu v prvním patře a nakonec..... zvuk otevíraných dveří vedoucích z chodby do mého pokoje. Koukla jsem směrem ke dveřím a tam stála silueta psa s lehce nahnutou hlavou a tázavým výrazem, který jakoby říkal: "Můžu?"
"Pojď dál, to víš, že jo." říkám s úsměvem. Odpovědí mi je lehké zavrtění ocasu a "blonďák" se s těžkým povzdechem složil na koberec u mé postele.
Podrbu ho, aby věděl, že se na něj fakt nezlobím a společně usínáme.
Nechala jsem mu otevřené dvěře, kdyby náhodou chtěl vyrazit na nějakou další noční procházku. Za chvíli jsem na chodbě zaslechla kroky, tentokrát to byl taťka mířící na záchod. Viděla jsem, jak se na chvíli zarazil a něvěřícně chvíli zíral směrem do mého pokoje.
"Teď ke mně přišel Dandy," říkám mu. Následuje jeho zachechtání a dotaz: "Co s tím budeš dělat?"
"Nic." říkám a usínám:-)
Lidi, to byla zas jednou rušná noc....
V noci ze včerejška na dnešek (z 29. na 30.8.2011) jsem špatně spala a okolo půl čtvrté ráno jsem sešla dolů do přízemí, abych se napila. Pes, který tu jako každou noc spal, se na mě podíval skrz polozavřená, poloslepená oční víčka a jeho výraz přesně vyjadřoval, co si o mé návštěvě myslí.
Bylo to něco ve smyslu: "Co tady sakra chceš?"
Tak jsem ho polácala, abych si ho trochu udobřila, napila jsem se a šla jsem zpátky do prvního patra do svého pokoje. Začínala jsem pomalu usínat, když jsem najednou zaslechla lehké tlapkání drápků na podlahových dlaždicích, pak se ozval zvuk otevíraných dvěří vedoucích ze schodů na chodbu v prvním patře a nakonec..... zvuk otevíraných dveří vedoucích z chodby do mého pokoje. Koukla jsem směrem ke dveřím a tam stála silueta psa s lehce nahnutou hlavou a tázavým výrazem, který jakoby říkal: "Můžu?"
"Pojď dál, to víš, že jo." říkám s úsměvem. Odpovědí mi je lehké zavrtění ocasu a "blonďák" se s těžkým povzdechem složil na koberec u mé postele.
Podrbu ho, aby věděl, že se na něj fakt nezlobím a společně usínáme.
Nechala jsem mu otevřené dvěře, kdyby náhodou chtěl vyrazit na nějakou další noční procházku. Za chvíli jsem na chodbě zaslechla kroky, tentokrát to byl taťka mířící na záchod. Viděla jsem, jak se na chvíli zarazil a něvěřícně chvíli zíral směrem do mého pokoje.
"Teď ke mně přišel Dandy," říkám mu. Následuje jeho zachechtání a dotaz: "Co s tím budeš dělat?"
"Nic." říkám a usínám:-)
Lidi, to byla zas jednou rušná noc....
sobota 27. srpna 2011
Legendy z Dogtownu (Lords of Dogtown)
Hlavní role: Emile Hirsch, Heath Ledger, John Robinson, Nikki Reed
Recenze:
Film nejen o skateboardingu, ale taky o přátelství a životních hodnotách naprosto odlišných kluků s jednou společnou vášní. Film utíká jako voda, ať už díky dynamické kameře, chytlavé hudbě nebo příběhu bez zádrhelu. Obsazení filmu také nemohlo dopadnout lépe: Skip (Heath Ledger) v roli skateboardového "táty", Jay Adams (Emile Hirsch) coby kluk s talentem, ale také s problémem uživit sebe a svojí mámu, Tona Alva (Victor Rasuk) jako vynikající skateboarďák s penězmi, Stacy Peralta (John Robinson) jako skateboardový outsider, ze kterého se vyklube jeden z nejlepších "outsiderů" všech dob.(5/5)
Neuvěřitelný příběh inspirovaný partou kluků se společnou vášní: skateboardingem. Z-Boys ze čtvrti Dogtown v kalifornském Venice se proslavili v 70. letech svým agresivním stylem jízdy, ve kterém zkombinovali surfařské triky se skateboardingem a doslova ze dne na den se stali legendami. Jenže každá sláva něco stojí, ať už peníze, které nemáte, nebo prostě přáteství.
Ale i to se dá vrátit zpátky, pokud se podaří vytvořit kompromis. Sledujte Z-Boys na jejich dechberoucí cestě mládím, o tom jak se stali hvězdami a stáli před rozhodnutím, zda si zvolí slávu a peníze nebo přátelství...
Obrázky staženy z:
http://www.google.cz/imgres?q=lords+of+dogtown&hl=cs&gbv=2&tbm=isch&tbnid=E-AVZlYvy5iaMM:&imgrefurl=http://www.austinchronicle.com/gyrobase/Calendar/Film%3FFilm%3Doid%253A272922&docid=E6_1HtEaeVJP-M&w=300&h=218&ei=8RxZTsnfCoaj4gTPmOisBQ&zoom=1&iact=hc&vpx=682&vpy=422&dur=7027&hovh=174&hovw=240&tx=150&ty=93&page=2&tbnh=121&tbnw=162&start=26&ndsp=26&ved=1t:429,r:9,s:26&biw=1280&bih=710
Městečko Twin Peaks (Twin Peaks)
Hlavní role: Kyle MacLachlan, Michael Ontkean, Lara Flynn Boyle, Sherilyn Fenn, James Marshall,...
Recenze:
Kultovní seriál Městečko Twin Peaks od tvůrců Davida Finchera a Marka Frosta je hodně postaven na místy až hororové atmosféře, kterou skvěle podtrhuje zatažené často deštivé počasí, hluboké lesy a skvěle strhující kamera, která mrazení v zádech jen zesiluje.
Za první sérii seriálu bych 5 hvězdiček z 5 dala bez nejmenšího zaváhání. Hlavní role jsou obsazeny téměř dokonale, své vlasti a práci oddaný Dale Cooper (Kyle MacLachlan), čestný šerif Truman (Michael Ontkean), zvědaví kamarádi Laury Donna Hayward (Lara Flynn Boyle) a James Hurley (James Marshall) a koketka Audrey Horne (Sherilyn Fenn) udělají všechno proto, aby vraha Laury našli a potrestali. Ale jakmile se do průběhu událostí začne ve druhé sérii "přimotávat" nadpřirozeno, jde celý seriál, podle mého laického pohledu, "do kopru". Navíc tvůrci děj všemi možnými odbočkami (za účelem zvýšení napětí) tak překombinovali, že člověk po několika dílech ztrácí přehled, kdo, kdy, kde, s kým a jak...
Dodnes nevím, jak to skončilo, ukamenujme mě...:-) (3/5)
V malém zapadlém a na první pohled klidném městečku se věci od základu změní, když je zde zavražděna patnáctiletá dívka Laura Palmer. Do Twin Peaks přijíždí zvláštní agent FBI Dale Cooper (Kyle MacLachlan), aby místnímu šerifovi Harrymu S. Trumanovi (Michael Ontkean) pomohl s vyšetřováním všech podivných událostí okolo vraždy. Jenže pavučina se zaplétá čím dál víc a s utíkajícím časem je stále složitější vraždu vyřešit, zvlášť když do přímo probíhajícího vyšetřování neustále zasahují Lauřini kamarádi Donna Hayward (Lara Flynn Boyle), James Hurley (James Marshall) a Audrey Horne (Sherilyn Fenn), kteří chtějí vraha najít víc než kdokoliv na světě. A vypadá to, že pravda bude temnější než se na první pohled zdálo...
Obrázky staženy z:
http://www.google.cz/imgres?q=twin+peaks&hl=cs&gbv=2&tbm=isch&tbnid=EbgwiOrssvN4LM:&imgrefurl=http://dvd.ign.com/articles/830/830919p1.html&docid=Usvdy-Ibl_375M&w=460&h=345&ei=qdBYTtHaCeTQ4QS9oqWsBQ&zoom=1&iact=hc&vpx=850&vpy=402&dur=1283&hovh=194&hovw=259&tx=158&ty=130&page=3&tbnh=111&tbnw=148&start=51&ndsp=26&ved=1t:429,r:4,s:51&biw=1280&bih=710
http://www.google.cz/imgres?q=twin+peaks&hl=cs&gbv=2&tbm=isch&tbnid=8M4ryM8a61n-RM:&imgrefurl=http://danowen.blogspot.com/2009/07/twin-peaks-14-one-armed-man.html&docid=tSQYk8GjQNEtxM&w=480&h=280&ei=qdBYTtHaCeTQ4QS9oqWsBQ&zoom=1&iact=hc&vpx=500&vpy=315&dur=353&hovh=118&hovw=158&tx=123&ty=92&page=2&tbnh=118&tbnw=158&start=26&ndsp=25&ved=1t:429,r:21,s:26&biw=1280&bih=710
Úžasná Zeměplocha - POSLEDNÍ HRDINA
Přeložil: Jan Kantůrek
Vydalo: Nakladatelství Talpress
Ilustroval: Paul Kidby
Děj:
Barbar Čingis Cohen (od díla Zajímavé časy rovněž císař Achátové říše) se vydává za svým posledním velkým dobrodružstvím. Spolu se svým mečem a velmi starými přáteli, kde slova "velmi starými" platí absolutně, se vydává na nejvyšší horu Zeměplochy Cori Celesti, aby předstoupil před své bohy a vrátil jim to, co jim první hrdina ukradl (tak nějak ve smrtící podobě, koneckonců byl Barbar), a aby se pomstil. Nelíbí se mu totiž, jak nechávají bohové lidi zestárnout a zemřít.
Pokud ale Cohen uspěje (a minulost napovídá, že uspěje), bude to znamenat konec světa. Někdo se tudíž musí pokusit Cohena a jeho Stříbrnou hordu zastavit.
Proto Achátová říše vyslala do Anhk-Morporku (hlavního města Zeměplochy) něco jako tísňové volání, aby Cohena a jeho hordu někdo zastavil. Neviditelná univerzita (univerzita magie) musí tedy bezodkladně sestavit "tým" s úkolem zabránit Cohenovi předstoupit před bohy.
Na jedné straně hora Cori Celesti s božstvem a Osudem, který "nikdo neošidí", na druhé straně výprava z Neviditelné univerzity a Barbar Cohen a jeho horda uprostřed:-) To jsou hráči knihy Poslední hrdina (Last Hero).
Ukázka: (T. Pratchett: Poslední hrdina, Talpress, 2003)
Osud hodil kostku na desku. "Šest," řekl, aniž spustil z Cohena oči.
"Jasně," přikývl Cohen. "Takže já musím mít taky šest, žejo?"
Osud se usmál. "Vždyť jsi přece bůh. A bohové hrají na výhru. Ty, ó mocný, musíš hodit sedm."
"Sedm?" vyděsil se minstrel.
"Nevidím, jak by něco takovýho mohlo dělat potíže osobě, která tady dlí právem boha."
Cohen obracel kostku v ruce. Měla, jako každá kostka, šest stran.
"Řekl bych, že něco takového by mohlo dělat potíže," přikývl nakonec, "ale samozřejmě jen smrtelníkům."
Jednou nebo dvakrát vyhodil kostku do vzduchu. "Takže sedm?" řekl.
"Sedm," přikývl Osud.
"Bude to tak, tak," zabručel Cohen.
Minstrel se na něj podíval a cítil, jak mu naskakuje husí kůže na zádech.
"Budeš si pamatovat, že jsem to řekl?" podíval se na něj Cohen.
Obrázek stažen z http://my.opera.com/zapfod/albums/showpic.dml?album=2863112&picture=48638032
Úžasná Zeměplocha Terryho Pratchetta
Sir Terry Pratchett
- narozen 28.4.1948 v anglickém hrabství Buckingham
- anglický autor fantasy, známý především svou sérií knih Úžasná Zeměplocha (Discworld), které do češtiny překládá Jan Kantůrek a vydává je nakladatelství Talpress
- ke konci roku 2007 byla Pratchettovi diagnostikována Alzheimerova choroba
- 1.1.2009 - byl Terry Pratchett povýšen královnou Alžbětou II. do rytířského stavu (Sir Terry Pratchett)
- v roce 2009 Terry Pratchett oznámil, že hodlá podstoupit eutanázii než nemoc dosáhne kritického stádia
- v roce 2010 byl vybrán, aby přednesl přednášku Richarda Dimblebyho, kterou od roku 1972 přednáší nějaká významná osobnost na aktuální téma (více na http://en.wikipedia.org/wiki/Richard_Dimbleby_Lecture)
- přednáška se jmenovala "Shaking Hands with Death" ("Potřást si rukou se smrtí/se Smrtěm")
- první "zeměplošná" kniha Barva kouzel (The Colour of Magic) vyšla v roce 1983 a od tohoto roku se série z tohoto světa rozrůstá a inspiruje řadu různých projektů (některé knihy byly i zfilmovány do podoby televizních filmů, například výše zmíněná Barva kouzel nebo Otec Prasátek)
- knihy ze Zeměplochy je možno rozdělit do několika cyklů:
1) knihy o Mrakoplašovi (Mrakoplaš je nedostudovaný mág, který je naprosto neschopný použít jakékoliv kouzlo, ale má jednu skvělou schopnost, dokáže přežít. V knihách o Mrakoplašovi se často rovněž vyskytují mágové z Neviditelné univerzity kouzel)
2) knihy o čarodějkách (Tento cyklus poopisuje životy čarodějek Bábi Zlopočasné, Stařenky Oggové a Magráty Česnekové, ke kterým se časem přidává ještě Anežka Nulíčková)
3) knihy o Smrťovi (Smrť je tradiční kostlivec, který na Zeměploše zajišťuje absolutní spravedlnost pro všechny lidi a stvoření bez výjimky. Smrť se dále vyskytuje jako vedlejší postava ve všech knihách ze Zeměplochy, kromě Svobodného národa)
4) knihy s Městskou hlídkou (Příběhy zabývající se anhkmorporskou obdovou policie Městské hlídky, jejímž velitelem je Samuel Elánius, který vyznává názor: "Nebojuj, ale když bojuješ, bojuj tak, abys vyhrál.")
5) knihy o Toničce bolavé (Hlavní postavou těchto knih je Tonička Bolavá spřátelená se zvláštními tvory, známými pod jménem Nac Mac Fíglové)
6) knihy o Vlahoši von Rosretovi (Vlahoš von Rosret je bývalý zločinec, který byl proti své vůli a podle vůle Patricije polepšen a povýšen)
7) knihy o Barbarovi Čingisi Cohenovi a jeho Stříbrné hordě (Barbar Cohen a jeho Stříbrná horda jsou staříci, kteří nedělali nikdy nic jiného než "barbarství", a proto jsou v něm neporazitelní. Na první pohled se možná může stát, že tato banda vychrtlích staříků je až roztomile neškodná, ale i tady platí rčení: "Zdání klame", se stoprocentní platností.)
8) jiné (Knihy, ve kterých se výše uvedené skupiny postav nevyskytují, nebo pouze jako postavy vedlejší. Mezi tyto tituly patří např.: Pyramidy, Pravda nebo Malí bohové)
http://cs.wikipedia.org/wiki/Terry_Pratchett
http://cs.wikipedia.org/wiki/Zem%C4%9Bplocha
Úžasná Zeměplocha (Discworld)
Jsme ve světě, kterým neni Zeměkoule ale Zeměplocha, kterou na hřbetech drží 4 sloni, stojící na krunýři Velké A'Tuin. Velká A'Tuin je želva, jejíž krunýř je poprášen ledovými zbytky komet, zbrázděn krátery po nárazech meteoritů a s očima světélkujícíma rozptýlenou zářivou energií.
Životy lidí a všech jiných stvoření Zeměplochy mají pod palcem Bohové a Osud sídlící na nejvyšší hoře Zeměplochy Cori Celesti, kteří svými hrami tyto životy řídí, a jak je známo Osud vždycky vyhrává.... (nebo aspoň ve většině případů:-)).
Dalo by se říct, že veškerou "absolutní" spravedlnost na Zeměploše obstarává starý dobrý Smrť, jehož bezchybné služby "ocení" nakonec všechna žijící stvoření a je to také vlastně jediná věc, kterou si všichni mohou být 100% jistí.
Obrázek stažen z http://www.google.cz/imgres?q=discworld&hl=cs&gbv=2&tbm=isch&tbnid=Qnaqmi7awiUFEM:&imgrefurl=http://groups.yahoo.com/group/Disc/message/5347&docid=4aDRBzREYs9nLM&w=1024&h=768&ei=eLhYTt_oKcj04QTwl-msBQ&zoom=1&iact=rc&dur=440&page=1&tbnh=121&tbnw=163&start=0&ndsp=25&ved=1t:429,r:10,s:0&tx=72&ty=52&biw=1280&bih=710
- narozen 28.4.1948 v anglickém hrabství Buckingham
- anglický autor fantasy, známý především svou sérií knih Úžasná Zeměplocha (Discworld), které do češtiny překládá Jan Kantůrek a vydává je nakladatelství Talpress
- ke konci roku 2007 byla Pratchettovi diagnostikována Alzheimerova choroba
- 1.1.2009 - byl Terry Pratchett povýšen královnou Alžbětou II. do rytířského stavu (Sir Terry Pratchett)
- v roce 2009 Terry Pratchett oznámil, že hodlá podstoupit eutanázii než nemoc dosáhne kritického stádia
- v roce 2010 byl vybrán, aby přednesl přednášku Richarda Dimblebyho, kterou od roku 1972 přednáší nějaká významná osobnost na aktuální téma (více na http://en.wikipedia.org/wiki/Richard_Dimbleby_Lecture)
- přednáška se jmenovala "Shaking Hands with Death" ("Potřást si rukou se smrtí/se Smrtěm")
- první "zeměplošná" kniha Barva kouzel (The Colour of Magic) vyšla v roce 1983 a od tohoto roku se série z tohoto světa rozrůstá a inspiruje řadu různých projektů (některé knihy byly i zfilmovány do podoby televizních filmů, například výše zmíněná Barva kouzel nebo Otec Prasátek)
- knihy ze Zeměplochy je možno rozdělit do několika cyklů:
1) knihy o Mrakoplašovi (Mrakoplaš je nedostudovaný mág, který je naprosto neschopný použít jakékoliv kouzlo, ale má jednu skvělou schopnost, dokáže přežít. V knihách o Mrakoplašovi se často rovněž vyskytují mágové z Neviditelné univerzity kouzel)
2) knihy o čarodějkách (Tento cyklus poopisuje životy čarodějek Bábi Zlopočasné, Stařenky Oggové a Magráty Česnekové, ke kterým se časem přidává ještě Anežka Nulíčková)
3) knihy o Smrťovi (Smrť je tradiční kostlivec, který na Zeměploše zajišťuje absolutní spravedlnost pro všechny lidi a stvoření bez výjimky. Smrť se dále vyskytuje jako vedlejší postava ve všech knihách ze Zeměplochy, kromě Svobodného národa)
4) knihy s Městskou hlídkou (Příběhy zabývající se anhkmorporskou obdovou policie Městské hlídky, jejímž velitelem je Samuel Elánius, který vyznává názor: "Nebojuj, ale když bojuješ, bojuj tak, abys vyhrál.")
5) knihy o Toničce bolavé (Hlavní postavou těchto knih je Tonička Bolavá spřátelená se zvláštními tvory, známými pod jménem Nac Mac Fíglové)
6) knihy o Vlahoši von Rosretovi (Vlahoš von Rosret je bývalý zločinec, který byl proti své vůli a podle vůle Patricije polepšen a povýšen)
7) knihy o Barbarovi Čingisi Cohenovi a jeho Stříbrné hordě (Barbar Cohen a jeho Stříbrná horda jsou staříci, kteří nedělali nikdy nic jiného než "barbarství", a proto jsou v něm neporazitelní. Na první pohled se možná může stát, že tato banda vychrtlích staříků je až roztomile neškodná, ale i tady platí rčení: "Zdání klame", se stoprocentní platností.)
8) jiné (Knihy, ve kterých se výše uvedené skupiny postav nevyskytují, nebo pouze jako postavy vedlejší. Mezi tyto tituly patří např.: Pyramidy, Pravda nebo Malí bohové)
http://cs.wikipedia.org/wiki/Terry_Pratchett
http://cs.wikipedia.org/wiki/Zem%C4%9Bplocha
Jsme ve světě, kterým neni Zeměkoule ale Zeměplocha, kterou na hřbetech drží 4 sloni, stojící na krunýři Velké A'Tuin. Velká A'Tuin je želva, jejíž krunýř je poprášen ledovými zbytky komet, zbrázděn krátery po nárazech meteoritů a s očima světélkujícíma rozptýlenou zářivou energií.
Životy lidí a všech jiných stvoření Zeměplochy mají pod palcem Bohové a Osud sídlící na nejvyšší hoře Zeměplochy Cori Celesti, kteří svými hrami tyto životy řídí, a jak je známo Osud vždycky vyhrává.... (nebo aspoň ve většině případů:-)).
Dalo by se říct, že veškerou "absolutní" spravedlnost na Zeměploše obstarává starý dobrý Smrť, jehož bezchybné služby "ocení" nakonec všechna žijící stvoření a je to také vlastně jediná věc, kterou si všichni mohou být 100% jistí.
Obrázek stažen z http://www.google.cz/imgres?q=discworld&hl=cs&gbv=2&tbm=isch&tbnid=Qnaqmi7awiUFEM:&imgrefurl=http://groups.yahoo.com/group/Disc/message/5347&docid=4aDRBzREYs9nLM&w=1024&h=768&ei=eLhYTt_oKcj04QTwl-msBQ&zoom=1&iact=rc&dur=440&page=1&tbnh=121&tbnw=163&start=0&ndsp=25&ved=1t:429,r:10,s:0&tx=72&ty=52&biw=1280&bih=710
středa 4. května 2011
Rychle a zběsile 5 (Fast Five)
Režie: Justin LinHlavní role: Vin Diesel, Paul Walker, Jordana Brewster, Dwayne Johnson, Tyrese Gibson
Recenze:
Pokud rychlý a zběsilý Dominic Toretto (Vin Diesel) se svým parťákem Brianem O'Connorem (Paul Walker) a sestrou Miou Toretto (Jordana Brewster) sedí za volantem, zašlapává plyn k podlaze, jednou rukou řídí a druhou likviduje záporáka, je všechno v pohodě. I ten děj plyne a myslím si, že z tohoto pohledu se jedná o jeden z nejlepších dílů celé série. Ale když dojde na mluvení, jde celý film i se všemi hvězdami "do kytek".
Situace typu: Stojí dva u auta, jeden se zdánlivě hrabe v motoru, ale nic ve skutečnosti neopravuje. Do toho jeho parťák nasadí snaživý dramatický výraz a pokusí se rozpoutat vážnou konverzaci ve stylu: "Jaké máš vzpomínky na svého otce...?"
Přesně tohle jsou dialogy, ze kterých vás rozbolí hlava a zároveň přijdete o ten pozitivní dojem z akčního nářezu, od kterého přece nikdo neočekává nějaké hluboké myšlenky, tam má přece jít jen o rychlá auta, řvoucí motory, skřípející brzdy a propocená trika hlavních hrdinů připomínající špinavé tílko Johna McClaina ze Smrtonosné pasti (Die Hard, Bruce Willis).
Nicméně naštěstí i tady stále hodně převažuje to, co se od filmu akční série Rychle a zběsile očekává a na ty snahy o hlubokomyslnou konverzaci přece jen nezbývá tolik času a prostoru:-). (4/5)
Děj:
Tentokrát se silniční běsnění celosvětově známé akční série Rychle a zběsile (Fast and Furious) přesunulo do brazilského Ria. Přesně tam totiž před spravedlností utekli: "kladný padouch":-) Dom Toretto (Vin Diesel), bývalý agent FBI Brian O'Connor (Paul Walker) a Dominicova sestra Mia Toretto (Jordana Brewster). Do Ria tři uprchlíci nepřijeli náhodou. Přivedl je sem šílený plán plán, na jehož konci je čeká svoboda. Jenže cíl plánu v hodnotě 100 miliónů dolarů je ukryt v trezoru policejní stanice. Proto Brian a Dominic do Ria povolají všechny své bývalé parťáky z minulých dílů série (vrací se i Tyrese Gibson ze druhého dílu). Ani tohle ale úspěch nemusí zajistit, zvlášť když proti nim stojí zkorumpovaný narkobaron a také drsný federální agent Luke Hobbs s tváří další akční hvězdy Dwayna Johnsona, který se nevzdává a neprohrává. Jenomže pokud umíte jezdit v autě tak jako nikdo, můžete se vysekat i ze situací, které by pro jiné znamenaly konec.:-)Shlédněte trailer: http://www.youtube.com/watch?v=FDOBLS8m2yE
úterý 3. května 2011
Černá labuť (Black Swan)
Režie: Darren Aronofsky
Hlavní role: Natalie Portman, Mila Kunis, Vincent Cassel, Winona Ryder
Recenze:
Academy Award 2010:
Herečka v hlavní roli: Natalie Portman
Psychologické drama a Darren Aronofsky, nic nového pod sluncem. Pravdou je, že film má určitou atmosféru, která se postupně stupňuje (se vzrůstajícími paranoidními představami hlavní postavy) a kterou jen podtrhuje šedivé prostředí filmu (ať už deštivé počasí, pochmurné ulice New Yorku nebo tmavé chodby baletního studia). Že si Natalie Portman Oscara za hlavní ženskou roli rozhodně zasloužila (ať to bylo s baletními scénami jakkoli) je bez debat. Ale že by se kolem Černé labutě musel dělat takový humbuk mě připadá přehnané. Možná to je proto, že moc baletních psycho thrillerů není, nebo proto, že na režisérskou židli usedl Darren Aronofsky, ale že by to byl zas takový zázrak... Králova řeč (The King's Speech) mě "poznamenala" mnohem víc a jsem ráda, že stejný názor sdíli i Filmová Akademie. Tečka. (4/5)
Děj:
Psychologické drama odehrávající se v New Yorku, převážně v baletním studiu, kde se baleríny připravují na novou adaptaci Labutího jezera. Jednou z adeptek na hlavní roli je Nina Sayers (Natalie Portman), která čeká na svojí první velkou "zlomovou" roli. Zatančit Bílou labuť je pro ni hračka, ovšem součástí role je i Černá labuť, která je pro Ninu něo jako noční můra v reálu. I přesto, že to po konkurzu nevypadalo, Nina hlavní roli dostane a začne se připravovat pod vedením baletního mistra (Vincent Cassel) na premiéru. Čím víc se premiéra blíží, tím víc začíná mít Nina paranodiní představy. Má pocit, že její hlavní konkurentka Lily (Mila Kunis) chce její roli dostat stůj co stůj. Paranoia hlavní hrdinky se prohloubí do schizofrenických představ poté, co se dozví, že právě Lily jí má v představení alternovat. Jak se nakonec Nina se vším vypořádá nebo nevypořádá odhalí finálové premiérové představení....
Hlavní role: Natalie Portman, Mila Kunis, Vincent Cassel, Winona Ryder
Recenze:
Academy Award 2010:
Herečka v hlavní roli: Natalie Portman
Psychologické drama a Darren Aronofsky, nic nového pod sluncem. Pravdou je, že film má určitou atmosféru, která se postupně stupňuje (se vzrůstajícími paranoidními představami hlavní postavy) a kterou jen podtrhuje šedivé prostředí filmu (ať už deštivé počasí, pochmurné ulice New Yorku nebo tmavé chodby baletního studia). Že si Natalie Portman Oscara za hlavní ženskou roli rozhodně zasloužila (ať to bylo s baletními scénami jakkoli) je bez debat. Ale že by se kolem Černé labutě musel dělat takový humbuk mě připadá přehnané. Možná to je proto, že moc baletních psycho thrillerů není, nebo proto, že na režisérskou židli usedl Darren Aronofsky, ale že by to byl zas takový zázrak... Králova řeč (The King's Speech) mě "poznamenala" mnohem víc a jsem ráda, že stejný názor sdíli i Filmová Akademie. Tečka. (4/5)
Děj:
Psychologické drama odehrávající se v New Yorku, převážně v baletním studiu, kde se baleríny připravují na novou adaptaci Labutího jezera. Jednou z adeptek na hlavní roli je Nina Sayers (Natalie Portman), která čeká na svojí první velkou "zlomovou" roli. Zatančit Bílou labuť je pro ni hračka, ovšem součástí role je i Černá labuť, která je pro Ninu něo jako noční můra v reálu. I přesto, že to po konkurzu nevypadalo, Nina hlavní roli dostane a začne se připravovat pod vedením baletního mistra (Vincent Cassel) na premiéru. Čím víc se premiéra blíží, tím víc začíná mít Nina paranodiní představy. Má pocit, že její hlavní konkurentka Lily (Mila Kunis) chce její roli dostat stůj co stůj. Paranoia hlavní hrdinky se prohloubí do schizofrenických představ poté, co se dozví, že právě Lily jí má v představení alternovat. Jak se nakonec Nina se vším vypořádá nebo nevypořádá odhalí finálové premiérové představení....
úterý 19. dubna 2011
Záchranáři (The Guardian)
Hlavní role: Kevin Costner, Ashton Kutcher, Neal McDonough, Sela Ward
Recenze:
Film o drsném "povolání" elitních záchranářů pobřežní stráže, aneb Ashton Kutcher "trochu jinak". Charismatický Kevin Costner, který tentokrát nehraje drsňáka z oceli, který přežije úplně všechno (scénárista si správně uvědoml, že i Kevin jednou zestárne), ale i přesto je tato role Costnerovi "ušitá na míru". Ať už se jedná o scény s drsným instruktorem, nebo o ty ze záchraných akcí. Ashton Kutcher tady nevystupuje jen coby "ozdoba filmu" a kupodivu mu ta role docela sedla. K režii není co dodat, film plynule ubýhá a až na pár zádrhelů (scén, které si mohli filmaři nechat od cesty) je to dílo vcelku povedené. (4/5)
Děj:
Ben Randall (Kevin Costner) je jedním z elitních záchranářů pobřežní hlídky. Při jednom zásahu v obrovské bouři však nešťastnou náhodou ztratí celý svůj tým vinou pádu doprovodného vrtulníku. On, jako jediný, se zachrání a proti své vůli je na chvíli přeřazen jako nejvyšší instruktor do výcvikového centra mladých adeptů. Zde celý program obrátí vzhůru nohama, když zde k výcviku začne praktikovat značně "nekonvenční", drsné metody. Jeho jediným cílem je zmenšit rozdíl mezi realitou "v terénu" a v klidném výcvikovém prostředí na minimum.Zde se také setká s namyšleným plaveckým šamiónem Jakem Fischerem (Ashton Kutcher), u něhož rozpozná mimořádný talent a potenciál stát se "nejlepším z nejlepších". Pokud se ovšem Jake dokáže vyrovnat se svou minulostí, s bojem o život nejen svůj, ale také tonoucího, s nepřízní počasí a rozbouřeným mořem a také s nutností učinit správné a rychlé rozhodnutí, které může rozhodnout úplně o všem.
Jak dopadne tenhle struhjící boj o přežití a záchranu se dozvíte ve strhujícím finále (alternativní konec je možno shlédnout v bonusové výbavě doprovodného DVD).
středa 13. dubna 2011
2. Volejbalový ples
Stejně jako minulý rok jsme s kamarádkami a zároveň spoluhráčkami z choceňského volejbalového klubu uspořádaly ples k příležitosti ukončení sezóny. Stejně jako minulý rok se konal začátkem dubna (konkrétně 8.4. 2011). Stejně jako minulý rok jsme ho "umístily" do malého choceňského sálu zvaného "Na Rychtě". A stejně jako minulý rok jsme spolu z pár odvážlivci z řad mužů:-) nacvičili předtančení.
Loňské předtančení s tématem "spartakiáda" se setkalo s obrovským ohlasem, tudíž i letos jsme chtěli přijít s něčím originálním. Dohodli jsme se, že se jak hudba tak styl musí od loňského roku hodně odlišovat, protože jinak bychom se setkali pouze se srovnáním, které sice nastalo i tak, ale je přece jenom těžší porovnávat 2 naprosto odlišné "hudebně-taneční čísla":-).
Nejenom proto jsme si za písničku (po loňských Poupatech od Michala Davida) vybrali mix "profláklých" písniček z filmů Flashdance a Horečka sobotní noci (Saturday Night Fever - John Travolta). I díky tomu bylo nacvičování příjemnější. Abyste si to nevyložili nějak špatně, sranda byla v obou případech, ale když podesáté slyšíte Poupata, začíná to být přece jen trochu moc. Neříkám, že disko-trisko z Horečky sobotní noci je můj šálek kávy, ale po Poupatech to byla "procházka růžovým sadem".
Takže do všech příprav okolo sálu, kapely, zvukaře, tomboly, lístků a škemrání u sponzorů jsme se scházeli a snažili se něco secvičit. Každá bitva potřebuje generála, tudíž i my jsme do naší války s tanečními pohyby a kreacemi pořebovali velení (zvlášť část s absolutním hudbením hluchem, do které se hrdě hlásím:-)). Celé předtančení, nebo aspoň základ (na detailech jsme se podíleli všichni) vymyslela kamarádka Majda, které jsem tuhle roli vůbec nezáviděla. Zvlášť když na scénu "nakráčela" pánská část, respektive její hlavní představitel, shodou okolností hlavní postava předtančení, který měl pořád "plnou hubu keců" a to i poslední den před plesem, kdy už na nějaké zásadní změny v choreografii a "nedej bože" v hudbě bylo opravdu trochu pozdě...
Nakonec jsme to ale nějak "splácali".:-)
Tím ale starosti nekončily. Nejvíce času nám nakonec zabralo balení lístků do tomboly. Minulý rok jsme totiž "tombolních lístků měly asi 1000, což se prodalo během hodiny. Tudíž jsme se rozhodly, že jich letos uděláme víc. Každý lístek jsme smotávaly a vsouvaly do brček, což je dost "piplačka". Poslední lístky jsme domotaly okolo desáté hodiny večerní den před plesem:-).
Na pátek, tzn. den plesu, jsme si mezi sebou rozdělily zbývající úkoly, které bylo ještě potřeba zvládnout. Dost jsme toho udělaly předem (víc než minulý rok), ale jak já byla naivní, když jsem si myslela, že všechno v pátek v pohodě stihnu. Vstávala jsem o půl 8 a už zhruba od tři čtvrtě na 8 jsem nestíhala:-D. Navíc jsem pořád přemýšlela, co všechno nemám... To se nakonec vyvrbilo do (bez nadsázky) zázraku, že jsem zapomněla jen vzít toastovač, což se dalo celkem snadno spravit:-) Naštěstí...
I přes celkem hladký průběh příprav plesu, až na pár maličkostí, jsme měly všechno připraveno v 6, přičemž ples začínal v 7. Ale hodina je celkem pohodová rezerva na převlečení a zkulturnění se:-)
V 7 bylo tudíž všechno "ready" a ples mohl začít.
S pohledem zpět celý ples proběhl hladce a byla to vlastně skvělá akce. I to předtančení nakonec mělo obrovský úspěch, dokonce jsme ho museli opakovat:-) (stejně jako minulý rok)... Nezbývá než doufat, že se plesová tradice udrží a že všechny plesy budou stejně dobré nebo dokonce ještě lepší:-)
Pozn.:
Pokud Vás zajímá předtančení:
Poupata (Michal David) a choceňská Spartakiáda: http://www.youtube.com/watch?v=m55a15DYYGY
Horečka sobotní noci a Flashdance: (ještě dodám:-))
Loňské předtančení s tématem "spartakiáda" se setkalo s obrovským ohlasem, tudíž i letos jsme chtěli přijít s něčím originálním. Dohodli jsme se, že se jak hudba tak styl musí od loňského roku hodně odlišovat, protože jinak bychom se setkali pouze se srovnáním, které sice nastalo i tak, ale je přece jenom těžší porovnávat 2 naprosto odlišné "hudebně-taneční čísla":-).
Nejenom proto jsme si za písničku (po loňských Poupatech od Michala Davida) vybrali mix "profláklých" písniček z filmů Flashdance a Horečka sobotní noci (Saturday Night Fever - John Travolta). I díky tomu bylo nacvičování příjemnější. Abyste si to nevyložili nějak špatně, sranda byla v obou případech, ale když podesáté slyšíte Poupata, začíná to být přece jen trochu moc. Neříkám, že disko-trisko z Horečky sobotní noci je můj šálek kávy, ale po Poupatech to byla "procházka růžovým sadem".
Takže do všech příprav okolo sálu, kapely, zvukaře, tomboly, lístků a škemrání u sponzorů jsme se scházeli a snažili se něco secvičit. Každá bitva potřebuje generála, tudíž i my jsme do naší války s tanečními pohyby a kreacemi pořebovali velení (zvlášť část s absolutním hudbením hluchem, do které se hrdě hlásím:-)). Celé předtančení, nebo aspoň základ (na detailech jsme se podíleli všichni) vymyslela kamarádka Majda, které jsem tuhle roli vůbec nezáviděla. Zvlášť když na scénu "nakráčela" pánská část, respektive její hlavní představitel, shodou okolností hlavní postava předtančení, který měl pořád "plnou hubu keců" a to i poslední den před plesem, kdy už na nějaké zásadní změny v choreografii a "nedej bože" v hudbě bylo opravdu trochu pozdě...
Nakonec jsme to ale nějak "splácali".:-)
Tím ale starosti nekončily. Nejvíce času nám nakonec zabralo balení lístků do tomboly. Minulý rok jsme totiž "tombolních lístků měly asi 1000, což se prodalo během hodiny. Tudíž jsme se rozhodly, že jich letos uděláme víc. Každý lístek jsme smotávaly a vsouvaly do brček, což je dost "piplačka". Poslední lístky jsme domotaly okolo desáté hodiny večerní den před plesem:-).
Na pátek, tzn. den plesu, jsme si mezi sebou rozdělily zbývající úkoly, které bylo ještě potřeba zvládnout. Dost jsme toho udělaly předem (víc než minulý rok), ale jak já byla naivní, když jsem si myslela, že všechno v pátek v pohodě stihnu. Vstávala jsem o půl 8 a už zhruba od tři čtvrtě na 8 jsem nestíhala:-D. Navíc jsem pořád přemýšlela, co všechno nemám... To se nakonec vyvrbilo do (bez nadsázky) zázraku, že jsem zapomněla jen vzít toastovač, což se dalo celkem snadno spravit:-) Naštěstí...
I přes celkem hladký průběh příprav plesu, až na pár maličkostí, jsme měly všechno připraveno v 6, přičemž ples začínal v 7. Ale hodina je celkem pohodová rezerva na převlečení a zkulturnění se:-)
V 7 bylo tudíž všechno "ready" a ples mohl začít.
S pohledem zpět celý ples proběhl hladce a byla to vlastně skvělá akce. I to předtančení nakonec mělo obrovský úspěch, dokonce jsme ho museli opakovat:-) (stejně jako minulý rok)... Nezbývá než doufat, že se plesová tradice udrží a že všechny plesy budou stejně dobré nebo dokonce ještě lepší:-)
Pozn.:
Pokud Vás zajímá předtančení:
Poupata (Michal David) a choceňská Spartakiáda: http://www.youtube.com/watch?v=m55a15DYYGY
Horečka sobotní noci a Flashdance: (ještě dodám:-))
úterý 5. dubna 2011
Králova řeč (The King's Speech)
Hlavní role: Colin Firth, Geoffrey Rush, Helena Bonham Carter, Guy Pearce
Recenze:
4 Academy Awards 2010:
Nejlepší film: Králova řeč
Nejlepší režie: Tom Hooper
Herec v hlavní roli: Colin Firth
Nejlepší původní scénář: David Seidler
8 nominací:
Herec ve vedlejší roli: Geoffrey Rush
Herečka ve vedlejší roli: Helena Bonham Carter
Kamera, Střih, Hudba, Výprava, Kostýmy, Zvuk
Film o neuvěřitelném příběhu, ve kterém se povedlo prostě všechno. Atmosféra je bez nadsázky strhující a já osobně jsem z kina vyšla jako omráčená. Doslova "speechless":-), což nebylo způsobeno "jen" závěrečným proslovem krále, při kterém běhá mráz po zádech, ale také se na tom podílel pocit, že něco takového se jen tak nevidí...
Obsazení filmu nemohlo dopadnout lépe. Přestože mohl mít Colin Firth při přípravě na roli problémy s koktáním (učitele koktání prostě nenajdete, ať hledáte, kde chcete), zhostil se své úlohy znamenitě. Nic dlužen mu nezůstal ani Geoffrey Rush v roli excentrického Lionela Loguea. Této ústřední pánské dvojici zdatně sekunduje Helena Bonham Carter v roli Alžběty.
Navzdory tomu, že je film situován v relativně vážném období a do rozhodně neveselé doby, je proložen odlehčujícím humorem, který ho řadí do úplně jiné kategorie než jenom "historický velkofim". (5/5)
Děj:
Po smrti anglického krále Jiřího V. a skandální abdikaci Eduarda VIII. (Guy Pearce) se na trůn dostal Jiří VI. (Colin Firth), který trpěl vadou řeči - koktal. Země na prahu WWII zoufale potřebovala silného vůdce, o kterého se bude moci opřít. Proto králova manželka Alžběta (Helena Bonham Carter), budoucí "královna matka", sehnala pro svého chotě doktora specializujícího se na vady řeči. Excentrický Lionel Logue (Geoffrey Rush) se svého pacienta ujme, ale tentokrát se musí vyrovat a vypořádat nejen se zmíněnou vadou řeči, ale také s urozeným původem svého pacienta.
S pomocí Loguea se král a za podpory svých nejbližších, král tuto vadu překoná a je schopen bez zadrhávání pronést zásadní řeč v rádiu, která sjednotí anglický lid do válečné bitvy. Lionel Logue se po komplikovaných začátcích stal královým "doktorem mluvení" a přítelem a dokonce mu vděčný král udělil zválštní vyznamenání "Commander of the Royal Victorian Order", což je zvláštní vyznamenání, které se udílí za "osobní služby Monarchovi".Silný film o tom, že i král potřebuje přítele...
Pozn.:
K neuvěřitelnému filmu o neuvěřitelném, ale pravdivém příběhu se váže neuvěřitelná historka o vzniku scénáře (David Seidler). Scénárista David Seidler slyšel králův památný projev v rádiu, když byl ještě kluk a ten na něm zanechal takový dojem, že v dospělosti napsal dopis vdově po králi, královně matce, ve kterém ji požádal o autorská práva na zfilmování příběhu. Královna mu je udělila, ale požádala ho, aby se zfilmováním počkal až po její smrti, protože jsou to pro ni příliš bolestné vzpomínky. David Seidler svůj slib splnil a vedle skvělého scénáře, vyšla najevo i tato událost, za něž si Seidler zcela oprávněně vysloužil Oscara za nejlepší původní scénář od Filmové Akademie.
úterý 22. března 2011
Hlavně nezávazně (No Strings Attached)
Režie: Ivan ReitmanRecenze:
"Oddechovka" se vším všudy. Pokud sháníte film, na který po náročném dni jen "tupě civíte", potom je Hlavně nezávazně tou správnou volbou:-). Film ve stylu: "Zanechte mozek v šatně a užijte si pokoukání."
Ashton Kutcher ve "svém" žánru a ve své obvyklé roli "ozdoba filmu", Oscarem čerstvě ověnčená Natalie Portman v romatické komedii se vším, co se od romantické komedie očekává.
Do filmových dějin se tenhle film rozhodně nezapíše, ale i takové jsou někdy potřeba. Možná je moje hodnocení trochu nadsazené, ale je to možná také tím, že jsem od filmu prostě nic neočekávala. (4/5)
Děj:
Romatická komedie o mladé doktorce Emmě (Natalie Portman) a jejím nejlepším kamarádovi Adamovi (Ashton Kutcher), kteří se po pár problémech ve vztazích stanou tím, pro co angličtina vyhradila výstižný termín "friends with benefits", což volně přeloženo znamená něco jako "kamarádi s výhodami".
Pravidla hry jsou jasná: budou spolu jen spát, ale nic víc. Jakmile jeden začne cítit nebo chtít něco "víc", jejich " vztah" se opět stane čistě přátelský. Jenomže i nejlepší předsevzení a pravidla někdy selžou a nepočítají s tím, co by se dalo nazvat jako "změna okolností"...
Poznámka:
FYI: Parťačka Natalie Portman z filmu Černá labuť Mila Kunis natočí v tomto roce (2011) rovněž film s velmi obdobnou tématikou.
Film se bude jmenovat "Friends with benefits" (v češtině se opět vyznamenal svojí nemístnou "originalitou" český distributor, protože u nás se bude film promítat pod názvam "Kamarád taky rád"). Vedle Mily Kunis se v hlavní mužské roli objeví Justin Timberlake. Film by měl mít premiéru v létě 2011, u nás se objeví na podzim.
středa 16. března 2011
Loupež po italsku (The Italian Job)
Hlavní role: Mark Wahlberg, Jason Statham, Charlize Theron, Donald Sutherland, Edward Norton
Recenze:
Hvězdami našlapaný film, s plynule ubýhajícím dějem a zajímavou zápletkou, kterou jen podtrhuje skvělá hudba. Ale často nejde jen o hvězdy, když je film "o ničem" žádná sebevětší hvězda z něj neudělá trhák století. Naštěstí toto není ten případ. Banda profesionálních zlodějů, z nichž každý má jinou "specializaci", připomíná Dannyho parťáky prostě vším. Navíc je film proložen odlehčenými vtípky, které ho řadí do kategorie "skvělá oddechovka". (5/5)
Děj:
Parta profesionálních zlodějů nejen, že vykrade nejstřeženější palác v Benátkách, ale dokonce se jim podaří i uniknout, jak policii tak dalším pronásledovatelům. Jenže se stane to, co nikdo nečekal. I v nejlepším týmu se někdy objeví zrádce. V tomto případě jím je Steve (Edward Norton), za jehož zradu zaplatí životem kasař-veterán John (Donald Sutherland), který si slíbil, že toto je jeho poslední kšeft.
Teď už nejde jen o zlato, o které ostatní zloději přišli, ale jde také o to pomstít smrt parťáka a kamaráda. Jenže je tu jeden problém, Johnova úloha v týmu bylo otevírat sejf, což je úkol docela zásadní. Proto musí Charlie (Mark Wahlberg), pro něhož byl John něco jako otec, zlanařit Johnovu dceru Stellu (Charlize Theron), jež se sice zabývá otevíráním sejfů, ale stojí na druhé straně zákona.Potom už zbývá jen pečlivě promyslet každý krok, protože i Steve je zloděj-profesionál a navíc je díky ukradenému zlatu pohádkově bohatý, takže co nesvede, to si koupí nebo zaplatí...
středa 9. března 2011
Útěk do divočiny (Into the Wild)
Režie: Sean Penn
Hlavní role: Emile Hirsch, Kristen Stewart, Vince VaughnRecenze:
Nezapomenutelný film založený na neuvěřitelném životním příběhu volnomyšlenkáře, dobrodruha, ale v první řadě hlavně normálního kluka po vysoké škole. Nejen, že se filmařům povedlo skvěle vystihnout atmosféru, která se měnila každým dnem, někdy i každou hodinou, Navíc ji nádherně a naprosto precizně doplňuje hudba. I obsazení hlavní role nemohlo být lepší Emile Hirsch se role zhostil bez nejmenších problémů a ve filmu má charismatu na rozdávání. Věřila jsem mu úplně všechno. Silný film o silném příběhu. (5/5)
Děj:
Příběh je založený na knize napsané podle osobního deníku Christophera Johnsona McCandlesse, který se po vystudování vysoké školy, vydal bez jakýchkoliv prostředků (všechny peníze poslal charitě) na cestu za aljašským dobrodružstvím. Po dobu své cesty potkával různé typy lidí a živil se z toho, co mu příroda přinesla. Když dorazil na Aljašku našel zde prázdný autobus, ve kterém se zabydlel, ale začal postupně zjišťovat, že je nejšťastnější, když s ním jeho štěstí někdo sdílí. Podle všech možných atlasů byl nucen trhat jemu neznámé plody, když se zrovna v okolí jeho pobytu nevyskytovala zvěř, kterou by mohl ulovit. Sledujte Chrise pod pseudonymem Alexander Supertramp na cestě za jeho dobrodružstvím v dechberoucím životním příběhu...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
