Tak takhle ne, přátelé!!!

Chápu, že nadpis tohoto článku není zrovna výstižný, a slibuju, že jestli se mi podaří přijít na lepší, nebudu váhat ani chvíli nad jeho změnou.
V Chocni byla na volejbalovém soustředění 2 extraligová družstva (Brno a Bratislava). Během 10 dní, po kterých se obě družstva "soustředila", bylo naplánováno asi 6 přátelských utkání rozdělených do 3 dnů. V pátek (3. 9. 2010) přijelo do Chocně družstvo z Benátek nad Jizerou, v sobotu (4. 9. 2010) přijela Odolena Voda a ve středu (8. 9. 2010) ČZU Praha.
V sobotu jsme se šly s kamarádkami-spoluhráčkami podívat na jeden ze zápasů (myslím, že to byl odpolední, ale to není důležité). Jak jsme tak stály na tribuně a pozorovaly volejbalové výměny, které byly většinou na značně vyšší kvalitě než ty, jež většinou choceňská hala vídá:-) občas jsme se mrkly, i kdo další na zápas přišel.
Jak jsem tak jednou mrkla na levou stranu tribuny, málem jen si myslela, že mám vidiny. V tu chvíli jsem ale zahlédla i svou kamarádku Terku, která vytřeštěně s otevřenou pusou zírala směrem, jímž jsem se předtím dívala já. Ve směru našeho pohledu stála slečna obutá do bílých lodiček na jehlových podpatcích, které bych si asi nevzala ani do divadla či tanečních natož na volejbalový zápas. Nevyložte si to špatně! Ať si lodičky nosí kdo chce, kam chce, pokud v nich umí chodit. Ale pokud někdo udělá krok a pak se půl hodiny viklá ze strany na stranu a snaží se nějakým zázrakem udržet rovnováhu, potom mám (poté, co překonám záchvaty smíchu) určité výhrady.
Jenže přítomností lodiček na volejbale mé překvapení ještě zdaleka končit nemělo. Při pohledu na úroveň hlavy a trupu, nebo spíš místa, kde by tyhle obvyklé části těla měly být, bylo totiž něco, co značně připomínalo bílou dělovou/sněhovou kouli. Slečna byla totiž oblečena do bílých šatů asi o 3 velikostní čísla menší než by ve skutečnosti potřebovala, přes než měla béžové pončo, které koulovou iluzi ještě více umocňovalo...
Chvíli jsme jen nevěřícně zíraly a pak jsme se začaly už jen neovladatelně chlámat. S odstupem času si jen říkám: "Jak někdo může být až takhle nesoudný?"